Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cítila, že spolu rozhodně sdílely leccos společného, a s každými dalšími slovy šedé se Fialka cítila víc v komfortu. Možná až na fakt, že Šalvěj mluvila poněkud... Hodně. Chtěla reagovat na každou její větu, ale nestíhala to. A tak jen koukala, usmívala se a sem tam se snažila zareagovat včas. Přikývla, že se můžou učit spolu. To by byl přeci dobrý způsob, jak být prospěšný, ne? Ovšemže chtěla ukázat ostatním všechno, co uměla! Jenže problém byl, že bylo těžké si na mnohé věci rozvzpomenout, protože se s nimi pojily... No, další vzpomínky, které ze strachu a úzkosti zaháněla do nejtemnějšího koutu mysli. Bude muset najít způsob, jak vyvolat to, co chce, a co mělo zůstat ve tmě, nechat ve tmě. Mlčení jí k tomu bylo dobrým pomocníkem.
Naklonila hlavu na stranu, když byla zmíněna magie země. Šalvěj skutečně neměla zelené oči, a měla dobrý point, protože to ani Fialka. Ta zavrtěla hlavou na její teorii. Přilehla k zemi, a zavřela očka, načež se jí okolo tlapek začala rašit další tráva. A pak mezi tou vyklíčily oblé, pilovité listy, rozkvetly bílé květy a z těch se staly lesní jahody. Vlčice pak zase otevřela oči, podívala se na Šalvěj a zavrtěla ocasem. Toto bylo její kouzlo. Její skutečné kouzlo, leč skryté za fialovou barvou.
Zase se postavila. Snad se už chopí slibované akce a vyrazí hledat kytičky. Chtěla pokračovat v této konverzaci - Šalvěj měla rozhodně elán, ale stát u toho na jednom místě, to nebylo ono.

Hledala na šedé aspoň kapku nesouhlasu, kapku nespokojenosti s vlastním chováním, ale nenašla ho, a to ji klidnilo. Připadala si jako malé vlče, ale možná to bylo lepší, než aby jako plně uvědomělý dospělý mluvila a šířila... No. Šalvěj byla ráda za její lepšící se stav, a Fialka byla ráda, že je Šalvěj ráda. Udělala ještě pár krůčků blíže, hlava stále dole, špička ocasu zametající podlahu, ale pak se zase rychle vzdálila, rozrušená z toho, že vlastně neví, co dělá. Pozvedla hlavu o něco výš, když přišlo na konverzaci. Sraz, tak říkali tomu velkému setkání. Přitakala a pousmála se, jakoby se snažila Šalvěji dodat víru, že to tak skutečně je, že další sraz skutečně bude lepší. Ne, že by z něho Fialka moc měla - pochopila akorát tak to, že ji zachránili, že je teď členem smečky a že ten planoucí a nyní okřídlený vlk je alfou. Pěkně děsivou alfou.
Zvědavě nahla hlavu na stranu, když vlčice zmínila své zvýšení postavení. Poskočila předními tlapkami - to zvládne! A ona jí samozřejmě ráda pomůže, na to přikývla. Rostliny přeci znala. Opsala kolečko okolo svého ocasu, a pak poskočila znovu. Tentokrát v místě, kde k zemi přiložila tlapky, vyrašila zeleň - prve tráva, ale pak tam rozkvetl i heřmánek a řebříček. Fialka se přikrčila s levou přední pokrčenou, čekajíc, zda šedá pochopí její gesto.

Z mnohých šedých kožichů v Alatey nejednoho mohla mást hlava ohledně správného přiřazení jména ke tváři - ale u téhle vlčice, stejně jako u dalších, co se o ni mile i nemile postarali, si už teď vybudovala nějaké to pouto. Vesele mávala oháňkou, když upoutala léčitelčinu pozornost. Trochu panikařila - toto přeci chtěla, chtěla svým zachráncům poděkovat, ale stále byli... No, děsiví. Mocní, znalí, o tolik lepší. Sklonila hlavu, uvědomujíc si své místo, a pohledem těkala z Šalvěje na své tlapy a zase zpět. Jak jí bylo? Asi? Asi dobře. Usmála se a přešlápla, nepřestávajíc vrtět ocasem. Její tělo už kompletně opustilo stav promrznutí a bylo fajn zase stát na vlastních tlapách, ale po takové době... Byl to nezvyk nebo rozespalá ztuhlost?
Udělala smělý krok vpřed k vyšší vlčici a tentokrát se vytrvaleji zahleděla do jejích očí. Jak se daří tobě? Pootočila hlavu a nezakrývala bázlivou zvědavost.

Od Doubravky se jí dostalo jen a jen pěkného zacházení, že se jí na tváři na chvíli objevil i ten drobný úsměv. Stále trochu nejistě, ale s velkým vděkem přijala veverku, co jí byla darována, a drobnými sousty se začala krmit. Bylo to lepší jídlo, než za ty poslední dny spořádala. S aspoň trochu plným žaludkem se jí po další dlouhé tiché chvíli, kdy se ze studu vyhýbala zeleným očím své opatrovnice, podařilo konečně zalomit.
Zprvu nespala klidně, ze spaní kňučela a škubala nohama - ale snad zvykání na objetí nového domova ji nakonec po dlouhé době dopřálo klidný spánek. A ne krátký spánek. Jeden by si řekl, že už chcípla docala - ale fialová koule ležela stočená v klubícku tam kde ji uložili, hřbet se jí zvedal vcelku zdravě, a pak se jednou s trhnutím probrala, jakoby ji nabodla vosa. Těkla pohledem do okolí, a snad z ranní deziluze se lekla, že zaspala dalších sto let. Vyhoupla se na své hubené nožky a udělala pár krůčků do prostoru. Nebyla tu sama ani omylem - smečkový úkryt vlastně voněl čerstvým životem. Instinkt ji nesl po těch stopách a tak cupitala dále, než si všimla další přítomnosti. Šedou léčitelku už poznala, to byla ta co ji obstarala. Fialka zůstala prozatím stát na místě, ale zvědavá očka upírala směrem na Šalvěj.

Nervózně zavrtěla špičkou ocasu, když byla pochválena. Jako vlče, hm? Byla za to šťastná, ale nevěděla, jestli na to má právo. Byla šťastná, že na ni vůbec někdo hovoří, když sama slova slovy oplatit nemohla. Nedokázala otevřít tlamu a říct děkuju ani požádat o pomoc se základním prosím. Nedokázala vstát a zajímat se o ty, co jí pomohli, ačkoli by opravdu ráda. Skoro by vyskočila z pelechu a šla Doubravce pilně hledat vhodné materiální úplatky, aby jí aspoň nějak vrátila snahy a vlídnosti, jenže... Na to ještě nebyl vhodný čas. Ještě potřebovala nabírat síly a nějakou tu sebejistotu, než bude moct pořádně okusit svůj nový život, jehož se jí šťastnou náhodou dostalo.
Na povzbudivou poznámku položila hlavu mezi tlapky, jakoby se chtěla schovat. Minulost, ach minulost! Radši na ni nevzpomínat. Byla na první metě na cestě za normálním životem, ne na čtvrté. Možná na druhé, díky chtě-nechtěnému členství ve smečce, což si zatím ani nemohla pořádně uvědomit. Možná byl ale čas se zvednout na nohy, nebo aspoň započít proces zvedání na nohy. Pohledem prozkoumala okolí, a když narazila na dva ušáky a veverku, co sem členi smečky přinesli, měla jasno. Malá sousta budou lepší. Natáhla se pro veverku, ale bohužel byla příliš daleko.

Odchod černé vlčice ve Fialce vyvolal trochu stresu. Připadalo jí, jakoby si v její přítomnosti mohla v klidu ležet, v klidu regenerovat... Ale to vlastně i v přítomnosti jiných léčitelek, kterých tu rozhodně nebylo málo, všimla si. Přemýšlela nad kytkou, co jim Shine ukázala, a prázdně hleděla na vývar, co jí podala Šalvěj... Až z toho na moment zavřela očka.
Otevřela je až když se opět přiblížila Doubravka. Slyšela její kroky, snad je už poznala na dálku - a vyhlížela ji. V očích skutečně měla trochu více lesku, šok mmrazem byl pryč. Jen fialová srst byla stále špinavá a špatně udržovaná, plná větývek a prachu. Lehce zamávala ocasem nad zmínkou klidu. Marod. Všimla si, že ostatní léčitelky už opustily pozici poblíž - skutečně tu teď měla klid a společnost jedné vlčice byla vlastně... Příjemná. Nervózně pohlédla na vývar z Trychtýřku, co jí byl podáván. Ne, nebylo to otrávené. Věřila jim. Ta vlčice tak příjemně mluvila! Natáhla čumák, aby vývar očichala. Teprve potom hezky do dna vypila předepsanou meducínu. To ji určitě kopne na nohy úplně, že? Pak zase sklopila zrak i ouška, snad jakoby se omlouvala.

Léčitelský koutek

Pozorné to měla opatrovníky, že si všimli její reakce na peří! Chtěla jim poděkovat za to, že jí dali místo k odpočinku, že se starali, ale stejně jako předtím ani hlásku nevydala, dál se choulila v klubíčku.
Sraz skončil a obsah úkrytu smečky prořídl. Aspoň trochu. Fialka zase trochu povolila své svinutí a zvedla oči, sledujíc dalšího neznámého vlka v barvách obilí. Přinesl dva úlovky a zase odkráčel. Jak hnědobílá léčitelka řekla, prý byli pro ni. Nedalo se říct, že by ve svém stavu slintala co jídle, ale... Věděla, že bude muset něco sníst, jestli chce přežít. Sama by si teď neulovila, jak šťastné! Fialka valila na Doubravku kukadla, ale když se opatrně tázala na hlas, pohledem uhnula a zatvářila se zahanbeně. Ne, mluvit nebude. Bylo jí to líto, ale nemůže.
Vysoká černá vlčice se vrátila. Přišla s šedou léčitelkou a náladou na rozdávání receptů - a fialový marod poslouchal, protože neměl, co jiného dělat, když nepočítáme ono marodění. Hadí tělo přilnavé, tedy! Velmi chabě - ale přeci - zamávala ocasem, když černá vyřkla svou diagnózu. Předepisovala teplo, bezpečí a klid. Ten klid by určitě ocenila nejvíc. Ne však nutně izolovaný klid! Na Doubravku už si zvykla, a kdyby mohla, asi by se jí šla svalit k nohám. V určitém smyslu pro ni byla připomínka léčitelských praktik... Příjemně uklidňující. Velmi se jí chtělo spát, ale čekala, jestli ještě dostane vývar z trychtýřku, co se dělal v kotlíku na ohni.

Z hráče na hráče
Z Doryi na Šalvěj 180 kšm

Převedeno

Léčitelský koutek - (Doubravka), Shine, Šalvěj, Konvalinka

Příchod vlků v odstínech šedi, černé a bílé Fialce překvapivě přinesl... Uklidnění. Netušila, že je magie Shine, ale rozhodně se jí o dost ulevilo. Chorobný strach a pochyby byly potlačeny do ústraní, a třas i křečovité stočení jejího těla se napravil do snesitelnější podoby. Po chvíli dokonce otevřela oči a zpoza ofinky se jala zjišťovat situaci. Stále byla v obklopení vlků, ale už z toho neměla tak zlý pocit, jako kdyby ji tu měli kouskovat jako přísadu do polívky. Začínala skutečně věřit faktu, že se jí snaží pomoct.
Teď o něco víc pocítila své tepelným šokem brnící tlapky. Pomalu se dávaly dopořádku. Pomalu. Poslouchala, jak Šalvěj navrhla nějakou léčbu, a jak černá vlčice se znaky souhlasila. Dokonce s trochou přichcíplé zvědavosti pozvedla hlavu, aby viděla rostlinu, kterou jim Shine ukazovala. Trychtýřek. Zahřátí by... Ocenila. Vyslovit svá přání ale nemohla.
V hlavní části shromážnění se něco dělo, a přestože Fialka pod nohami Shine viděla jen omezeně, rozhodně vnímala, jak atmosféra zhoustla. Čumák si zase schovala mezi tlapkami. Doléhalo k ní nějaké křičení a plápolání ohně, a z toho nechytala úplně klidné a přátelské vibes. Po úkrytu začalo létat peří, a nejspíš bohužel pro ni se to stalo novou módou této smečky. Nějaké to prachové pěří dopadlo i k fialové - a ona ho poslala pryč s pšíknutím a otočením hlavy na druhou stranu.
A přecejen potom dělali polívku. Pro ni, ne z ní. Trpělivě čekala, co jí její pečovatelé poručí, zatím ale ještě stále s třesem v těle z podchlazení unaveně zavřela víčka. Ani netušila, že její přítomnost byla teď i oficiálně oznámena zrzavým alfou.

Léčitelský koutek

Právo být s jedinou osobou, kterou si impulzivně vybrala za maják naděje, jí bylo odepřeno, a byla tažena do léčitelského koutku. Neschopnost se u toho uvolnit jí asi moc za zlé mít nemůžeme. Už tak špinavou fialovou srstí s ní teď nějaký nevycválaný adolescent, samozvaný "Enigma", vytíral podlahu. Nebo podlaha vytírala Fialku? Kdoví, co bylo špinavější.
Konejšivá slova Doubravky přecijen měla efekt. Fialka na ni zpoza ofinky pohlédla, paniku v očích, ale rychle pohledem zase uhnula, jakoby se styděla za takový čin. No a pak se dostali na místo, co zdejší nazývali místem rekonvalescence. Více klidu by tu možná měla, kdyby se její věrný oř nepostavil přímo nad ni. Co dělala ona? Bohužel jen stáhla uši a ocas a mrtvolila dál. Skoro měla chuť toho vlka hryznout třeba do ocasu, když si tak nešťastně stoupnul téměř v dosahu jejích čelistí, ale nejenže neměla sílu, taky by to asi bylo neslušný. A ona neměla nejmenší chuť někomu ubližovat, ani ze vtipu, který už dlouho, dlouho nevedla. Když se týpek konečně vzdálil, aby řešil své problémy v rodině, dovolila si se zase stočit do mrňavého třesoucího se klubíčka a zavřít očka.

Oheň, co její zachránci rozdělali, pomalu zahříval její vymrzlé tělo. Nevěděla, jestli si kroky a hlasy stále většího a většího počtu přicházejících jen vymýšlí, nebo je to skutečná skutečnost. Nebyl to příjemný pocit, a rozhodně jí nedělal dobře. Nechtěla tolik pozornosti. Tři, pět, šest vlků... Ztratila počet, pokud ho vůbec kdy začala vést. Co bylo hlavní, že většina z toho hluku se nevydávala jejím směrem. Tak jako tak... Nemohla dělat nic.
Pak se přecijen někdo přiblížil. Poznala hlas zrzavého alfy, ale když slyšela, že mluví s jejími opatrovateli, zůstala ležet ve své ne zrovna otevřené pozici. Asi se nebála vyloženě jeho, jako překvapivě více vlků zde, ale hlavně společnosti, kterou zřejmě přiváděl. Další noví vlci. Uh oh. Neotevřela ani očko, čenich zabořila ještě víc do srsti na ocase. Naslouchala, co se děje kolem.

Fakt, že už neležela na sněhu venku sice ulevoval jejímu stavu, ale jiné faktory tomu zase příliš nepomáhaly. Nejenže byla předhozena obecenstvu bez možnosti se psychicky připravit, ono těch diváků přicházelo ještě víc a víc. Nemusela mít otevřené oči na to, aby si zvuků tlapek a hlasů všímala. Toto byla smečka, nemalá smečka. Každý jeden nový vjem způsoboval, že jeho směrem fialka obrátila ucho nebo sebou rovnou nekomfortně cukla, když se nějaký z těch zvuků ozval více nahlas. Nemohla utéct, chtěla ticho, velmi chtěla ticho.
Oči neotevřela ani když se jí dotkla léčitelka (Doubravka). Vlastně vypadala, že si doteku vůbec nevšimla. Kolik z toho všeho, co se dělo, spolehlivě vnímala? Až když se Hanka zhostila své role, dokázala se naladit na její hlas a utlumit své tíživé myšlenky. Maják rozhánějící chaos. O všem měla takový přehled! A všechna ta jména! Fialka, jak byla označena, konečně otevřela očka, jakoby to vůdčí světlo z hnědé bety chtěla vidět na vlastní oči. Rozhodně bylo uklidňující se soustředit jen na jednu osobu, než na všechny. Bohužel pro ni tato vlčice odběhla, a tak se vrátila k nervóznímu chování.
Tentokrát už oči nechala otevřené. Zjišťovala, že i přes strach z dalších a dalších vlků bylo příjemnější vědět, co se kolem děje. Ne, že by něco zmohla, kdyby se rozhodli si z ní konec konců udělat polévku, ale aspoň by byla varována a mohla panikařit předem. Všichni tady ale vypadali, že se snaží pomoct. Skutečně jim záleželo na neznámé vlčici, nebo je jen zaujala nevšední fialová srst? Zpozorovala další blížící se osobu. Tahle tmavá vysoká vlčice (Cipher) byla... Hlučná. A nesla jídlo. A pokládala otázky. Pokládala otázky!! Příliš rychle, než aby se v nich zamrzlý mozeček malé vlčice stihl zorientovat. Fialka na ní pohlédla s panikou míšenou se zmatením, ale z místa se nehla a třásla se dál.
Hanka se vrátila s kožešinou a dalšími rozkazy. Do léčitelského koutku? Protestovala by, ukradla by Hance třeba tlapu, jen aby ji nikam neodvedli. Nechtěla pryč, nu-uh! Sotva si zvykla na tuto pozici v naprosto cizím prostředí a už se přesouvat? Co se to dělo? Nestihla si ani vyprosit změnu rozsudku, protože ona podivná Enigma ji začal táhnout pryč. Po zemi. Za kůži. Ach ne! Toto nepředvídatelné stvoření ji určitě táhlo do hrnce! Fialka chtěla vyjádřit nespokojenost a kopla zadní nohou, ale to jí bylo určitě čert platné. Klidně by tu s ní mohli vytřít jako s hadrem, neměla se jak bránit. Vydala tiché zakňučení nad svým osudem.

<< Území

Prostor kolem se uzavřel. Poznala to podle větru, který přestal vát a svolávat sníh. Pocitově hned bylo o pár stupňů více - zrzavý ji vzal dovnitř, do nitra hory. Neodvážila se zatím otevřít oči, neodvážila se pohnout. Ne, že by toho byla úplně schopná. Být zdravě při vědomí, asi by vnímala aspoň rozléhající se zvuky a odhadovala velikost tohohle místa, společně s jeho charakteristikami, jenže to se nedělo.
Zaznamenala, že jsou tu další. Zvuky hovorů i fakt, že její zachránce začal mluvit, o tom zcela jasně vypovídal. A pak se náhle svezla na podlahu, neschopná svým zesláblým tělem odporovat gravitaci. Nebo si už zvykla na hřející záda obrovského vlka? Ona byla malinká, a to teď jen podtrhovala její téměř na kost vyhublé tělíčko. Podchlazení z dlouhého pobytu v mrazech ani omrzliny její tělo taky zrovna nešetřily bolesti a rizika navíc. Ale nejhůř na tom byla asi psychicky. Náhlá změny půdy pod tělem ji sice donutila k reakci, ale ne příliš. Trochu se zakývala, přendala hlavu do pohodlnější pozice, několikrát jí škublo v zadní noze a... Třásla se. Jedno z jejích levandulových oček pootevřela, ale když spatřila světlé, živé šmouhy, zase ho rychle zavřela. Pozornost. Oh ne. Kolik vlků tu bylo? Byla ponechána s novou společností, zrzek odešel za důležitějšími věcmi. Možná bylo přecijen dobře, že její síla byla momentálně na nule, protože mít šanci, asi by ho jako ocásek následovala.

<< Mokřady

Nesena na zádech zrzavého alfy si fialová nemusela dělat starosti se sněhem ani terénem, co jim komplikoval cestu do bezpečí. Pro pomoc. Všechny své problémy, které momentálně shrnoval nejspíš termín ubohý stav nedaleký smrti umrznutím a hladem, mohla aspoň na chvíli hodit za hlavu. Se zavřenýma očima naslouchala okolí. Větru, srsti, praskajícímu sněhu. Na to pokládat si otázku, co s ní bude dál, ještě bylo brzo. To rozhodnutí stejně záleželo na vlcích, kteří jí zachránili - ona nebyla zrovna v bdělém stavu vhodným k činění důležitých věcí.
Dorazili na území, kde byli další vlci. Smečka! Asi. Jaká? Pootevřela očko, ale ze své perspektivy nešeného pytle brambor toho nejspíš stejně příliš neviděla. Na jednu stranu se bála pozornosti tolika vlků, bála se být středem pozornosti. Na stranu druhou jí aspoň ta špetka sebezáchovy, co jí zbývala, říkala, že to je to nejlepší, co si může přát. Rozhodně měla štěstí, že byla zachráněna ze spárů mrazu a vánice. Mohla ale očekávat pomoc i nadále? Mohla se přestat bát?
Černá vlčice, co ji sem pomáhala dopravit, se vzdalovala. Chtěla jí věnovat díky, ale neměla na to sílu ani pozornost rudoočky. Unavené oči zase zavřela, zrovna když se zrzek i s fialkou odebral do úkrytu jeho smečky.

>> Úkryt

Černá obryně ji jemně popadla za krk, aby dostala fialovou na její nový dopravní prostředek. Být více při smyslech, asi by si málem myslela, že se přecijen rozhodli ukončit její život. Teď se ale mohla nést - ach, jak to bylo příjemné, že nemusela do pohybu nutit své vlastní tlapky! Tělo zrzka hřálo, přímo zářilo, a rozhodně jí to pomáhalo dostat se ze stavu šoku podchlazením. Nemohla si stěžovat. Ne, že by to plánovala. I kdyby chtěla utéct, neměla by šanci, a kam by v tomhle počasí vlk utíkal? Ať už měli namířelo kamkoli, určitě to nemohlo být horší než místo, kde byla teď. Vším tím vděkem nevydala ani hlásku. Ještě chvíli vyděšeně s přivřenýma očima sledovala, jak se stromy a větve naklání, ale jakmile zaznamenala, že děsivá síla vánice postupně mírní, dovolila si dopřát trochy kvalitnějšího odpočinku, jaký byl jen při cestě zimou na cizích svítících zádech možný. Zavřela očka, nechávajíc se unášet kamkoli, kam měli namířeno její zachránci.

>> Alatey

Kdyby se příchozí rozhodli si z ní udělat kabát, vcelku jednoduše by získali -s-trochou-péče ten jistě nejšíleněji zbarvený na ostrovech. Jenže takoví tito vlci nebyli. Snad. Že pomáhali teď neznamenalo, že si z ní později užitkový výrobek neudělají, ne? Ale pomáhali, na tom teď sešlo. Byla schopná jejich snaze o vysazení na alfova záda pomoct jen slabými pohyby, takže vlastně vůbec. Snažila se, ale brzy to zase vzdala a odevzdala se do schopných náručí dvou obrů. Jistě nebyla velkou zátěží - nejen že byla drobné postavy, ona ani jídlo dlouho nespatřila. Oheň ze zrzavé srsti jejího zachránce zmizel, a stejně tak odrážející se světlo z jejích očí.
Příliš nevnímala jejich hlasy. Splývaly s okolím ve větru, připojily se k dunivé písni ostrých poryvů, štípajícího sněhu, zmrzlé hlíny a padajících větví. Padajících větví. Cukla sebou a otevřela oči dokořán, když zřela, co vítr dělá se zmrzlými stromy. Tohle jistě nebylo vhodné místo na zastávky.