Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Slabě plápolající táboráček, který ji udržoval v teple (a vlastně i naživu), brzy uhasl. Stačil silnější poryv větru a bylo po něm. Stejně tak skonala i fialčina vnitřní naděje, že ještě někdy uvidí něco jiného než sníh, zamrzlou půdu, klacky a holé kmeny stromů. Kdoví, kolik času uplynulo. Kdyby zvedla hlavu k obloze, možná by si všimla, proč je pobyt v této lokalitě každou chvílí nebezpečnější a nebezpečnější. Jenže zastavit cyklící se výmluvu ještě pět minut, se v tuto chvíli zdálo být těžší, než prodat duši ďáblu nebo sestrojit fungující letadlovou loď.
Až vnější podnět ji přiinutil zpozornět. Na zvuky ptáků byla zvyklá, ale ti dávno zmizli a tohle rozhodně nebylo malé zvíře. Ve větru málo zřetelné kroky provázel zvuk... Žhnoucího plamene. A blížil se. Zaujala dětinskou strategii když nevidím já tebe, neuvidíš ty mě, ale marné to snahy. Kryptické zbarvení bohužel nevlastnila, aby se vyhnula zrakům příchozích. Netušila, že to vlastně má být její záchrana, její nová naděje na přežití. Měla by běžet a žadonit o pomoc, jenže kdoví, kolik síly jí zbývalo.
Zvedla hlavu překvapivě rychle, když do ní neznámá entita rýpla čumákem. A v tu chvíli neznámá entita - moment, dvě neznámé entity - dostaly tvář. Musela kulit oči pěkně vysoko, aby se na vznešeně vypadající dvojici mohla podívat. Zrzavý vlk byl zdrojem onoho ohně. Horkého, hřejícího ohně! Tepla. Nemohla si odpustit chvíli okouzleně hledět na tento jev, ale když si uvědomila, že civí, podřízeně sklonila zrak i hlavu. Pokusila se vyškrábat na nohy, ale dlouho nehybné tlapky nespolupracovaly.

Šedá dáma, která tolik zaujala její oči i srdíčko náhle přešla do defenzívy. Pro stud měla její společnice pochopení, ale vymluvit jí její pravdu nedokázala. A vlastně ani nechtěla. Brzy zůstala v Mokřadech sama, obklopená jen zamrzlými jezírky, zrádným ledem a tichem.
Probrala se ráno. Větev stromu nad ní nevydržela tíhu napadlého sněhu, který se jí sesunul přímo na hlavu. Ach, jaké to nepříjemné probuzení! Vyskočila na nohy, zasažená dezorientací, snažíc se sklepat sníh z hlavy. Co to bylo? Kdo útočil? Padalo nebe? Bohužel pro ni, jeden špatný krok vzad stačil na to, aby zakopla o bludný kořen a skutálela se z kopečka, dopadajíc zády na tvrdou zamrzlou půdu jednoho z močálů. Zakňučela, ale zůstala ležet. Vločky se snášely z nebe, tvoříc mozaiku, zastiňujíc pohled do dálky. Až po několika minutách se něco změnilo - červený ptáček usedl na blízkou větev a začal zpívat. Fialkové oči ho sledovaly, dokud se neodhodlal přiblížit. Hop, hop... Položil semínko před její čumák, zacvrlikal a zase se vzdálil na nejbližší větev. Natáhla se po něm tlapkou, snažíc se probudit ho svou magií. Bohužel na to byla příliš zima. Zima. Až teď si uvědomila, jak moc jí vlastně mrzne tělo. Vyhrabala se do sedu, popotáhla nudli a položila před sebe tlapku. Teplo, potřebovala teplo... A po několika sekundách soustředění před ní skutečně zažehl menší plamínek žlutooranžového světla. Do unavené špinavé tváře malé vlčice se tak vrátilo aspoň trochu barvy.

3

Ještě stále ze své přikrčené úklony zvedla podiveně zrak, když jí společnice pověděla, že ona nemá být tou, kterou se klaní. Nějak nechápala a pohledem jí projela zmatená zvědavost. Udělala něco špatně? Píchlo ji u srdíčka, že by snad její přízeň mohla špatným krokem ztratit, zároveň si byla jistá, že by tento moment nechala jen tak vyšumět do ničeho a zůstat viset v prostoru, sama se svými smíšenými pocity. Snažila by se to napravit. Kdo by se jí ale tedy měl klanět? Narovnala se kolem a věnovala krátce svoje oči k průzkumu okolí. A vlastně - proč by se jí někdo měl klanět? Pokud si tady někdo zasloužil obdiv, byla to šedivka. Přišla si nezvykle na výši, když od ní tu poklonu dostala. Zdobnou, královskou - ach jen na konci sebou fialová mírně škubla, když to vypadalo, že si ten už trochu špinavý kožíšek ušpiní víc. Udělala dva krůčky blíž, aby s hlavou dole zkontrolovala, že je Vé v pořádku. Náhle se jí v krku ozvalo škrábání a ona si musela odkašlat. Samozřejmě směrem pryč od její dokonalosti Alateyské princezny, o jejíž identitě toho tedy zatím moc nevěděla. Aby ji snad nepohoršila. V hrudi cítila tlak, ale celkově by to nejspíš bylo horší, kdyby jí momentálně svět nerozjasňovala růžová droga. Ne, tento moment jí ani nějaká špatná fyzička nesmí překazit! Otočila se zpět na vlčici, omluvně vrtíc ocasem. Z nějakého důvodu měla velké nutkání cizince olíznout čumák.

2

Kdyby byla při smyslech mimo vliv růžového obláčku i všeobecně, asi by si přišla zle, že tak jednoduše zapomíná na svého milovaného. Že tak náhle cítí podobné emoce k někomu jinému, že tak náhle je ochotná jít proti svým předešlým slibům. No, ještě že nebyla při smyslech. Vlčice nafialovělé srsti se jí totiž z nějakého důvodu nehorázně líbila, přestože si byla jistá, že ji nikdy nepotkala. Nebo ano? Ve snech o ideální polovičce? Cizinka začala mluvit a fialová pocítila mírné píchnutí na svědomí, že by něco měla říct. Ale co? A důležitěji, jak? Nicméně, nevypadalo to, že by její tichá přirozenost někomu vadila. Byl jí nabídnut titul princezny. Vyvolalo to v ní jisté vzpomínky na svou vlastní starou přezdívku, která zněla stejně. Že by se přecijen znaly? Ne, není možná. Jistě s ní ale cítila jisté souznění, jisté... Že by pro ni udělala cokoli, aby byla šťastná! V očích se jí objevily jiskřičky. Přestala vrtět ocasem a místo toho udělala ono princeznovské gesto - složila milé Vé poklonu, s jednou tlapičkou zvednutou nad zemí. Vzpomínala si na své způsoby.

1

Její pozornost od rozptýlil podivný matný stín pohybující se po zemi. Nejdříve se zastavila a pronásledovala ho, když si ale spojila dvě a dvě dohromady a podívala se nahoru, kde letěl jakýsi růžový oblak, už bylo pozdě. Ne že by předtím nekašlala, teď ji to ale přepadlo bez předešlého varování, jakoby vdechla něco špatného. Chvíli se toho snažila zbavit, ale pak pochopila, že to je k ničemu. No něco se změnilo, už to ani vědět nechtěla. Předchozí pochybnosti i starosti se zázrakem rozplynuly. Cítila se... Dobře. Fialové oči jí padly cizí vlčici. Jelikož už jí nebránil strach z nepochopení a selhání, bez většího váhání vykročila přímo za ní. Nasadila docela svižné tempo, ale pod nohy se snad pod vlivem kouzla zapomněla koukat, protože šlápla do několika mělkých louží. Ne, že by se tomu věnovala, měla jediný zájem - poznat tu vlčici. Jak se přiblížily, fialová si ji mohla konečně pořádně prohlédnout. Měla kožich netradičního odstínu, světlé proužky a krásná, pronikavě zelená očka, do kterých se nemohla přestat dívat! Ne, že by ji to donutilo mluvit. Zatím. Rozhodně ale o poznávání stála - na tváři totiž měla milý zvědavý úsměv a ocáskem vrtěla ze strany na stranu.

<< Hraniční pohoří přes Tajgu

Klesat do nižších nadmořských výšek naštěstí pro ni skutečně znamenalo mírné oteplení. Stále to nebylo nejlepší, musela se pohybovat, aby vůbec cítila své končetiny po pár hodinách chození v břečkovitém sněhu, ale aspoň... Se cítila naživu? Ne. Tuhle víru fialová už dávno nevyznávala, že by jednomu více adrenalinu či bolesti připomnělo, že ještě stále neumřel. Jistě se v životě ještě bylo na co těšit. Nebo ne? Ona se momentálně těšila na moment, až najde nějakou lesní noru, do které se zachumlá a usne. Přála si teplo a bezpečí. Malé krůčky, že, potom si bude moct přát něco většího. Les našla, ještě tu noru. A nebo taky ne.
Stihla na poslední chvíli nabrat zpátečku než by spadla do bahnité kaluže, která se vynořila kořenem listnatého stromu. Kdoví, jak byla hluboká. Opatrně ji obešla, prohlížejíc si toto místo. Listnaté stromy tu byly všude a stejně tak staré spadané a rozkládající se kmeny. Toto místo určitě znala... Ale ze kdy konkrétně? Rozhodla se to kolem ještě prozkoumat. Třeba by skulina mezi nějakým tím kořenem posloužila jako úkryt dobře! Očka jí ale místo něčeho takového narazila dříve na něco docela jiného. Srst cizí vlčice. Měla by jít za ní? Zmohla by se ke slovům s kompletní cizinkou?

<< Temný les

Vymanila se z tmavých stínů lesa a začala stoupat do kopců. Přestože okolí bylo studené a ten měkký sníh nebyl zrovna příjemným povrchem k chůzi, aspoň světlo ji doprovázelo. Paprsky slunce unaveného po dni jí dopadalo na záda a donutilo ji aspoň si představovat, že jí je díky nim teplo. Nemohla by zase použít trochu té magie, jak se jí povedlo dříve? No, byla unavená. Jakmile dokráčela do prvního sedla, našla si místečko pod stromy a na chvíli se schoulila do klubíčka, snažíc si udržet svou tělesnou teplotu. Závětří pomáhalo před chladnými horskými proudy, ale chlad stejně byl. Věděla, že i kdyby se dala opět do pohybu, moc by to nepomohlo. Disponovala kratší srstí než ostatní, byla přizpůsobena na léto. Třásla se. Podívala se na svoje tlapky. Dokázala nějakým způsobem zapnout tu moc? Zavřela oči, snažíc si představit si teplo. Snažila se tak pár minut, ale ze sebe místo ohně dostala jen zakašlání, vzdala to. Musí se tedy dále pohybovat, sejít z hor. A to taky plánovala udělat a nenechala se ničím zdržovat, vyskočila na tlapky a vydala se příhodným terénem.

>> Mokřady přes Tajgu

<< Les u Mostu přes Most

S myší fialová vlčice dlouho nečekala, snědla ji pár metrů potom, co ji ulovila. K jejímu překvapení ji takto náhlý běh docela unavil, a tak stejně potřebovala na chvíli zastavit a vydýchat se. Ne že by doteď byla nějaká zdravá, ale zdálo se jí, že toto bývalo jednodušší. Všechno bývalo jednodušší, pomyslela si sklesle zatímco oždibovala myš. Zavrtěla hlavou, aby se dostala k jiným myšlenkám. Vydala se dál. Vzpomínala si, tady to znala. A co ji čekalo ji rozhodně nepotěšilo. Sice nefoufal vítr, ale pohled na vratký most pokrytý sem tam sněhem v ní vzbudil vlnu strachu. Co by dělala, kdyby uklouzla? Nebo kdyby to spadlo? No, nemohla stát na místě, byla zima. Pomalu a s opatrností po dřevěných prknech přešla. Snad za to mohla její mizivá váha, že ho přitom ani nerozhoupala.
Dostala se do lesa zcela jiného, ponurého a ošklivého. Stmívalo se a to rozhodně nebrala jako dobrou zprávu. Chtěla rychle zase vypadnout. Následovala svoje vzpomínky na tyhle končiny a nakonec našla povědomou stezku vedoucí pryč z lesa na severo-východ.

>> Hraniční pohoří

<< Dračí průsmyk přes Luka

Nespěchala. Tlapky ji nesly pomalu ale docela jistě vstříc... Čemu? Kam to mířím? Ohlédla se za sebe, uvědomujíc si, že Daénskou smečku nechala daleko za sebou. Těžko říct, jestli se tam vůbec ještě chtěla vracet. Nějakým způsobem se tam už nedokázala uvolnit, přestože tam byli i nějací přátelé. Nebo, byli? Solfatara se naposledy chovala podivně, ale Taylor byl milý a Zinek taky, jestli měla správnou vzpomínku. Co ji čekalo na severu? Neměla moc síly na to čelit nebezpečí, potřebovala ji někde vzít. Jak přešla louku, zastavila se v lese. Musela chvíli hledat, ale nakonec se jí podařilo narazit na pach myši. Následovala stopu s těžištěm těsně nad zemí. Pomalu... Start! Povedlo se jí kořist chytit. A kam teď? Asi bude pokračovat směrem, kterým mířila. Zkusit štěstí.

>> Temný les přes Most

Tmavě šedý vlk, Morpheus, jak si dokázala zapamatovat, tak měl jiné plány a toulavé tlapky. Odešel. Malá, špinavá a vyhublá vlčice zůstala sama. Stála tam, uprostřed kaňonu, s pozorností obrácenou kupodivu docela jiným směrem. Čekala, co se objeví v mlze před ní, ale nakonec zima nabrala na obrátkách a ona pochopila, že pro udržení tělesné teploty se bude muset hnout. Otřepala si kožich, snědla posledních pár jahod, které Morpheus nechal, a pomalu se rozešla vpřed. Skály průsmyku se tyčily vysoko nad ní a kromě větru ji doprovázela jen sužující samota. Otázkou bylo - bylo to tak dobře? Před pár týdny by si samotu užívala více než přítomnost jiných vlků, která v ní vzbuzovala stres, ale teď, když po interakci se zcela cizím vlkem zase takovou zažívala, asi by radši měla společnost. Docela prázdně hleděla před sebe, když si uvědomila, že společnost vlastně má - malý červený ptáček, který ji následoval.

>> Les u mostu přes Luka

Jméno vlka: Rhaaxin
Počet postů: 3 eheheh
Postavení: kappa
Funkce: lovec
Aktivita pro smečku: účast na akci s osudem, poznal způsob jak vyléčit Nemoc
Krátké shrnutí: Na Červené louce se Rhaaxin se svým bratrem Naxinem setkal s dvěmi nemocnými vlky a zapojil se do jejich záchrany. Byla jim představena kytka, která vyléčí/zmírní příznaky nemoci, která teď všemi zmítá.

Jméno: Rhaaxin
Počet postů: 19
Postavení: sigma
Funkce: lovec
Aktivita pro smečku: zjišťování informací o rostlině a událostech na severu, nalezl bratra a vede ho domů
Shrnutí: Na Baště se Rhaaxin s Alyannou a Mireldis dozvěděl od Bryce o původu duhové rostliny a o vlčici z Noramu, kterou se následně vydal hledat. V horách trénoval magii, pak šel na třetí ostrov. Našel svého ztraceného bratra, Naxina, kterého vede domů. Na Červené louce však narazili na npc.

Vlk se ji pokusil uklidnit. Otočila oči k němu, ačkoli uši ponechala v mírné nepohodě u hlavy. Naznačoval, že se nemá cítit zle? Cítila se zle za to, že mu nebyla schopna odpovědět jeho jazykem. Víte, jak v konverzaci vzniká šum a ten pak brání pochopení informací? Cítila toto, ale bez možnosti nedorozumění napravit. Její emoce teď byly jako na horské dráze. Přemýšlela, jestli nebude lepší vlka opustit, než ho nutit dále vést jednostranný rozhovor. Na druhou stranu ho opustit nechtěla - obzvláště poté, co u něj zaznamenala mírnou frustraci jejím plánem. Udělala pár kroků dozadu a posadila se, hledíc na něj. Prvně o odchodu uvažovala, teď jí to přišlo blbé, když jeho tělo mluvilo o urážce. Neopustí místo první, pokud se mají rozloučit. Veškerá její pozornost ale sjela někam úplně jinam - někam do dálky druhým směrem. Přes mlhu tedy daleko vidět nebylo, ale měla zatracený pocit, že tam něco je. Postavila se a nastražila uši. Morpheus měl možnost odejít - ona by mu nebránila.

Kdyby chtěla, byla by schopná ho otrávit. Její schopnosti by jí umožňovaly i zabít, kdyby je měla plně pod kontrolou. Jak její povaha a strach z následků, tak blok v ovládání jí to ale neumožňoval. Co teda chtěla? Asi si jen chtěla někoho přiklonit na svou stranu. Udělat si přátele, opět si zvyknout na vlčí přítomnost. Bylo to těžší bez řeči, ale měla dojem, že šedý rozumí jejím pohnutkám. Usmála se, když její výtvor pochválil. Asi nikdy nejedl jahody, natož magické. Tomu se divila - když byla mladší, jedla lesní plody stále. Teď byly hlavní součástí jejího jídelníčku, jelikož ulovit větší zvěř pro ni byl problém. Štěstí, že magie jí v tomto pomáhala. Narovnala se, poprvé od začátku tohoto setkání. Na jeho otázku ohledně mluvení sklopila zrak a zavrtěla hlavou. Ráda by mu řekla, ráda by mu řekla všechno, ale nebyla připravena. Z té otázky v ní opět vzrostla nervozita a několikrát zahrabala tlapkou do země, přičemž pokaždé se v okolí objevil keřík jahod. Zavrtěním hlavu pochyby odehnala a namířila čumák směrem dál do průsmyku, směrem na jih, a pak zpět na Morphea. Toto zopakovala ještě jednou, než její zrak utkvěl na vlkovi, kdy vlčice nahnula hlavu v otázce.

Milý Mois Gris,
to už je ti devět? Jsi starý. Ne, bez keců, gratuluji! Je krásné, jak dlouho žiješ a úctyhodné, že tě nepohřbily ani přesuny mezi stránkami, ani občasné hromadné výpadky aktivity. Jsem moc ráda, že jsem tu mohla být už od tvých mladých let a doufám, že spolu ještě zestárneme! Co si budem, stál jsi v mých začátcích trpg a díky tobě můžu vidět i nějaký selfprogress.
Nic z tohoto by nebylo možné bez lidí, kteří to tu vedou. A vedou dobře! Snad to také vidí a snad to vidíš ty, určitě si zaslouží pat pat. Pro tvůj chod nesmíme chybět ani my hráči. Přeju ti proto, abys takové lidi nalézal a lákal i dál, a hlavně, aby ti zůstali ti, které teď máš. Pro mnoho lidí ses stal dobrým útěkem z reality a těším se, že našim vlkům přineseš ještě spoustu zajímavých příběhových plotů a příležitostí k vývoji.

Live long and prosper