Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zcela jistě by měla více šancí zjistit to, co od něho chtěla, kdyby mluvila. Když nad tím ale přemýšlela, co od něj vlastně chtěla? Vlastně ani neměla ponětí, jelikož tohle setkání si úplně dopředu rozmyslet nemohla. Z toho srázu se dolů vydat nechtěla. Nezbývalo jí tedy nic jiného, než působit normálně, jak jen to dokáže, a nějakým způsobem z něj něco dostat. Ne, že by něco měl mít. Ne, že by sháněla něco konkrétního. Možná tady byl poprvé a nevěděl, jak naložit s časem. Sklonila hlavu ještě níž a nesouhlasně zavrtěla, když vyřkl své podezření. To by si nedovolila, někoho otrávit. Neprovokovat. K čemu by jí to bylo? Maso by bylo otrávené, k lehkému lovu tedy ne. Stále s takhle skloněnou hlavou udělala pohyb směrem k jeho jahodníku a opatrně, velmi pomalu, vzala jednu jahodu z něj mezi zuby. Jakmile se urychleně oddálila a jahodu spolkla, keřík vytvořil jinou. Žádný jed. Šedý se představil jako Morpheus. Ne, že by na to měla odpověď, ale svoji radost z toho sdělení dala najevo vrtěním ocasu a povolením v podřízeném postoji.

Vlk protrhl ticho. Pohlédla mu do očí, jestli svá slova myslel vážně. Ne, že by oplývala schopností to zjistit, mohla jen hádat. Mohl lhát, mohl klamat. Co znala praktiky Chaosu, ubližovat na první dobrou pro ně nebyla zábavná taktika. Radši nechat vlka v zdánlivém bezpečí a pak mu vrazit kudlu do zad, tak to u nich fungovalo. Šedý ale očividně k Chaosu nepatřil, ačkoli by z něj nejspíš cítila mírně podezřelý zápach, kdyby si přičichla přímo k jeho kožichu. Spíš působil jako osamocený mrzout, který už netuší, co je svět. A vlastně ho to ani nezajímá. Mohl kráčet neznámým směrem, aby zakopl o zajímavou věc, co by ho opět nakopla? Ačkoli fialová se svou obvykle ponurou náladou nic nesvedla, po setkání s Taylorem a Solfatarou nabyla slabé naděje na to, že vše není ztraceno. Šedý jí dosud neodehnal, takže se společnosti nebránil. Možná ji i vítal, soudě dle jeho ocasu. Prvotní strach z ní opadl. I ona začala mávat ocasem, když pochválil její magii. Chvíli na něj civěla, jestli si jahody nabídne. Snad tomu i pohled těkající z vlka na jahodník naznačoval, že to očekává.

Vlk zůstal, neodešel. Pozorně ho sledovala, čekajíc, jestli něco udělá. Upoutala jeho pozornost, ale nedočkala se otázek ani pozdravů. Obvykle se potkávala s takovými, kteří setkání zahajovali slovy. Slova byla skvělým prostředkem ke komunikaci, nakonec. On ale ne. Fialová by ráda byla první započala přátelskou konverzaci, ale... Nemohla. Jak strach z neznámých, který prolamovala, tak ta setrvávající neviditelná bariéra mezi ní a světem. Všímala si jeho řeči tělem - a po tom, co k ní natáhl čumák, o krok či dva ustoupila, uši u hlavy, ocas mezi nohama. Zvědavá sice byla, stále však měla ráda svůj osobní prostor. Cizí zuby blízko těla v ní stále vzbuzovaly strach a respekt, i když to nejspíš nebylo cizincovým záměrem. Že by se však otočila a vypadla, to ne. Sice by v boji s ním se svým stavem nevydržela ani kolo, ale také nevypadal, že by hodlal útočit. Zatím. Rozhodla se mu dát najevo, že ani ona není hrozbou. Tlapkou jemně přejela po zemi. Záhy se před šedým objevila rostlinka - a jak rostla, vyklubal se z ní jahodník, který se rychle obsypal červenými plody.

Při ležení si uvědomila, jak ji bolí to rameno. Pokusila se změnit polohu, ale to zase ležela na zádech bolavých z pádu. Několikrát toto zopakovala, ale nepořídila lépe. Žebra, záda, rameno, hlava... Skoro kvůli těm náhlým pohybům vypadala, že ji hryžou blechy - což by možné sice velmi dobře bylo s jejím špinavým vzezřením, ale naštěstí zatím žádného blechonosiče nepotkala. Bacilonosiče také ne. Ona ale nepotřebovala žádného přenašeče, aby vypadala nemocně - možná se teď docela živě dýchala, protože nedávno dobyla energii, to ale nedokázala zakrýt její vystouplá žebra a klacíky i listí v srsti. Prach a hlínu ze sebe ale docela neúmyslně třením o trávu dostala, minimálně ten nejhorší. Zrovna když znovu ležela na zádech, všimla si zvláštní skvrny na obloze. Tedy, on se ten předmět jevil býti na obloze, když jeden ležel vzhůru nohama. Přetočila se a vyskočila na nohy, přičemž jí v několika místech zabodalo. Tiše zakňučela a přemístila svá divoká očka na vlka. Měl její pozornost. Chce za ním však jít? Stále v sobě měla jistý strach vůči vlkům, obzvláště vůči cizím. Byl však sám. Pomalu za ním došla, hlava dole, zvědavý pohled na tváři. Kromě toho pohledu se však šedý vlk žádných slov nedočkal.

<< Severní hory

V jednu chvíli byla spokojená, docela i šťastná a s plným žaludkem, v tu další jí pod tlapkou podjel kámen a ona se řítila ze svahu. Narazila svým malým vyzáblým tělíčkem do několika balvanů a předvedla několik kotrmelců, než se zarazila o rovnější povrch tyčící se několik metrů nad dnem průsmyku. Zděšeně otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Oblohu nad ní se točila. Pomalu se posadila, ale bolest v několika místech ji donutila zakňučet. Zlomila si něco? Snad ne. To by byla docela karma za to, že si po dlouhé době smutku dovolila mít úsměv na tváři. No, teď už jí do smíchu nebylo. Rameno, na kterém měla čerstvé šrámy od rysích drápů opět začalo mírně krvácet. Ve spojení se vší špínou, kterou nabalila na svou zacuchanou srst opět vypadala, jako by vylezla z křoví. Aspoň ji nekousl ten had. Mohlo to být horší, ne? Protože vždycky může být hůř.
Jen co se vzpamatovala, vydala se dolů. Musela přeskákat na dno průsmyku po balvanech, jiná cesta nebyla k dispozici. To, čím se dostala sem, nebylo zrovna schůdné. Pevné půdy pod nohami se dočkala, jakmile překonala poslední úsek. Při každém pohybu cítila své natlučené tělo, a tak dole zastavila, aby se prohlédla a odpočinula si. Položila se na to do trávy.

<< Les alf přes Ostříž

Známá pláň se před ní rozprostřela jakmile opustila les. Bylo pěkné počasí - paprsky Slunce na volném prostranství zářily na její fialovou srst, a tak se hned cítila více v teple, přestože teplo příliš nebylo. Změn v teplotách si všimla. Znamenalo to, že přichází zima. A to znamenalo, že buď se bude muset naučit hibernovat jako medvědi nebo si najít smečku či bezpečný úkryt. Nebyla příliš ve formě a měla jistou obavu, že by tuto zimu nemusela přežít. Na pláni cítila čerstvé pachy vysoké, které jí napověděly, že tu nejspíš někdo lovil. Kvůli tomu však kromě hejn ptáků nic k snědku nenašla. V cestě měla hory. Sice to byl trochu kopeček, ale vybírala nejjednodušší cestu. V momentě, kdy z pěkného místa uviděla duhu, zastavila se a odpočinula si. Toto bylo dobré znamení! Určitě jde správným směrem, ať už kráčí kamkoli.
Po chvilce trpělivosti se jí povedlo nalézt sysla. Byla tak odhodlaná ho ulovit a zaplnit svůj žaludek, což se jí také povedlo. Vesele si naplnila žaludek aspoň na chvíli, než se vydala dál. Jak tak šla, nevšimla si, že šlápla poblíž plaza ve špatné náladě. Jakmile se po ní vrhnul had, splašeně se rozběhla pryč. Že míří ke svahu, toho už si nevšimla.

>> Dračí průsmyk

Byla hladová, rána na rameni jí krvácela a ke všemu se přidal fakt, že Taylor z nějakých důvodů spěchal pryč. Sklopila uši, sledujíc ho mizet mezi stromy. Na jednu stranu chtěla uvěřit, že opravdu má důvody jít, na druhou jí připadalo, že na tom nese vinu a on radši půjde trávit čas s někým jiným. Nestála vlkům za pozornost - a když náhodou stála, nějakým způsobem je vždycky odehnala. Byla opět sama. Chtěla se vydat za ním, ale příliš síly jí po boji nezůstalo. Vlastně pocítila slabost, jak se jí do oběhu vlévala kyselina mléčná. Začala se třást a radši si na chvíli lehla. Na lov jí síly nezbyly, a tak si vyčarovala nějaké maliny.
Po krátkém šlofíku se probrala a přemýšlela, kam zamíří. Smečku rušit nechtěla, ani jí nepřipadalo, že tam patří. Vydala se proto opačným směrem. Na místě rány se utvořil rudý strup, ale při chůzi to stále trochu bolelo. Nepohybovala se proto příliš rychle, ale aspoň si stihla vybrat pohodlnou cestu bez překážek. Ten boj s rysem, který už teď nebyl k nalezení, jí přeci jen něco dal. Už dokázala vědomě ovládat zemi. Sice stále nebylo ovládání na úrovni, kterou mívala, ale dělala malé krůčky. Vykouzlilo to na její tváři mírný úsměv.

>> Severní hory přes Ostříž

Procenta u všech tří (Dorya +3%, Lucian +7%, Rhaaxin +8%) prosím do schopnosti lovu.
Děkuju!

Predátoři 6 - konec

Sledovat rysa se zmítat v ostružiní jí nijak dobře na duši nedělalo. Možná bylo lepší, že nebyl na nich, že jim nedrásal kůži a netrhal hlavy, ale zároveň malá vlčice cítila, že tohle si nezasloužil. Nezasloužil si to ani jeden z nich, tenhle souboj. Co rysa motivovalo, útočit na vlky? Bylo to tím, že byli všichni menšího vzrůstu a tedy je bral za kořist? Nebo narušili jeho teritorium? No, připravovali se lovit, možná to zamýšlel i ten kocour a jen se zbavoval konkurence. Jeho plán ale nevyšel - ostružiní bylo zrádné. Šlahouny se táhly všude kolem a když vlk udělal špatný pohyb, způsobil sám sobě bolest. Taylor už se ani nesnažil jí dát slovní odpověď, ale byla ráda, když její tiché přání vyslechl a otočil se k odchodu. Vydala se za ním. Než zmizeli ze zorného pole šelmy, ještě se otočila. Nějakým způsobem dokázala ostružiní přesvědčit, aby zcela přestalo trýznit tu živou bytost. Jen Taylorovy kořeny ho teď držely pod kontrolou. Teď byl čas zmizet.
Následovala barevného, ale jakmile bezprostřední nebezpečí pominulo, uvědomila si, že nemá, kam jít. Rameno bolelo a stále mírně krvácelo, a tak i běh nebyl nic zrovna pohodlného. Jen díky tomu, že vlk zastavil, tak ho dokázala dohnat a věnovat mu tázavý pohled. Kam mířil? Měla ho následovat dál? A nebylo by lepší, kdyby šla opět svou cestou? Její mlčení protnulo zakručení břicha. Oni vlastně nesplnili tu vidinu plného žaludku, jak dříve plánovali...

Predátoři 5

Dora sice před časem zažívala větší bolest, než nějaký škrábanec od naštvané kočky, teď však byla slabší, než tehdy. Bolest jí pulzovala ramenem a ona sledovala, jak se ze čtyř táhlých ran začíná řinout krev a špiní fialovou srst. Rána to nebyla nějaká velká, chodit mohla, spíš šlo o ten šok, který zapříčinil, že kňučela. Rázy se jí bojovat nechtělo. Ne, že by se jí chtělo předtím, vždyť se jen bránila, protože musela, ale nyní už ztrácela i ty zbylé iluze. Riskovat kůži pro vítězství jí... Nestálo za to. Chtěla pryč, chtěla do bezpečí. Otřeseně sledovala zmítajícího se rysa, který naříkal. Aspoň že Taylor už se vzpamatoval a přiskočil blíž. Fialová se rozhlédla kolem, ale zjistila, že nikde blízko nevidí Solfataru. Musela utéct do bezpečí. Nebo šla pro pomoc! Snad. Překvapeně zamrkala a sápala se na všechny čtyři, když se kolem nich objevila zlatá bariéra. Otázka vlka ji přinutila zvednout hlavu, ale když zjistila, že se dívá do jejích očí, zase uhnula pohledem. Ohledně svého zdravotního stavu jen přikývla. Rys se posléze přestal s ostružiním prát. Pochopil, že mu to jen způsobuje víc a víc bolesti. Pryč. Pryč? Vydala se sebe nervózní kňučení a lehce, jen symbolicky, Taylora zatáhla za ocas směrem od jejich protivníka. Útěk je také strategie boje.

Procenta prosím do obratnosti. Děkuju za akci!

Zapsáno

Predátoři 4

Oni se rvali tak divoce, že se vyjukaná vlčice nestíhala zapojovat. Jednou si do rysa hryzla, spíše opatrně než že by reálně chtěla způsobit zranění a chvíli ho dokázala udržet na zemi, přesně na dobu, co si Taylor dramaticky sundaval svůj krásný doplněk. Byla to síla na sílu - ona tlačila seshora na rysův zátylek, rys se snažil vymanit směrem dozadu, až drobounkou vlčici odtáhl sebou. Už už to začínala vzdávat, když se ten šílenec znovu přiřítil, tentokrát v plamenech. Ne pár plamenech - on celý hořel! Dorya pustila a ustoupila, snažíc se vzpamatovat z toho šoku. Kromě sledování té zmítající se koule, která zlikvidovala předtím stvořené jahodníky, přemýšlela, proč to Taylor dělá. Proč je tak chrání? Proč tolik riskuje život? Sice obdivovala jeho kuráž, ale také cítila, jak nepříjemné plameny pro kočku musely být. Nervózně zakňučela, vyjadřujíc své dilema. To však už Taylor z připáleného predátora letěl někam pryč - a nejspíš nedopadl dobře. Dorya se za ním ohlédla, ale vřeštění zraněné kočky jí donutilo se vrátit do reality a opět se bát o život svůj. Co se měla dělat? Vyhnout se! Jak si v duchu řekla, tak se pokusila udělat - před přicházejícím útokem uskočila nalevo, směrem k momentálně indisponovanému Taylorovi. Ne, že by to bylo dostatečně úspěšné - cizí drápy jí projely přes pravé rameno a ona bolestí zakňučela. Než-li se stačilo cokoli dalšího stát, ze země pod nepřítelem vysokou rychlostí vyrašily husté šlahouny ostružiní, které se rychle obmotaly okolo jeho těla. S každým pohybem si tvor sám způsoboval bolest. A stejnou bolest by způsobil každému, kdo by se ho teď snažil dosáhnout. Dorya měla čas se trochu vzdálit a pozornost zaměřit zpět k bílému, ačkoli kočku stále po očku kontrolovala.

Predátoři 3

Prvotní šok začal odeznívat, ale nedalo se říct, že už by byla připravená nasadit svůj život v boji proti kočce, natož proti velmi velké naštvané kočce. Jahodník nepomůže, to došlo i jí. Hodila spěšný pohled na Solfataru, jestli se zapojí, ale nevypadalo, že měli její podporu, a tak se obrátila zpět k situaci. Jediné vyhodnocení, které jí její mysl stále připomínala, byl útěk. Taylor však... Neustupoval. Na jednu stranu ho obdivovala. Chránil je, dvě malé vlčice s ne příliš bojovnými sklony. Na stranu druhou sám patřil k menším a minimálně Dorya o ochranu nestála. Chtěla pryč. Než aby však něco řekla nebo naznačila, stála tam a doufala, že barevný vlk má plán. A on ho nejspíš i měl, ale to, že ona bude jeho součástí jaksi... Nevycházelo. Pokračoval v útoku a na chudáka rysa hodil ohnivou kouli. Tomu se to samozřejmě nelíbilo, když mu do obličeje přiletělo žhnoucí světlo - naštěstí stihl včas zavřít oči, aby ho neoslepilo nadobro. Hodnoty vzteku na zvířeti byly zcela viditelné - a kvůli dalším a dalším útokům se exponenciálně zvedaly. Dorya sebou trhla, když se rys dostal ven z předchozího vězení zcela. Věděla, že musí použít magii. Ačkoli by Taylorovi jeho slova ráda věřila, v tuto chvíli tento úkol shledávala náročným. Co měla dělat? Jak to měla udělat? To už se ten vlk jako šmouha pustil do nepřítele. Fialová začala tlapou opakovaně bušit do země, jenže bez efektu. Nechtěla vidět, jak se tady zabije - a tak se pustila do té koule chlupů s nimi, míříc zubisky na zátylek predátora.

Predátoři 2

S hrůzou v očích sledovala, co se to před ní děje. Rys nebyl zrovna přátelský typ. Všichni z trojice vlků věděli, že tohle není jen tak - byli v nebezpečí. Těžko říct, jestli to ona pociťovala nějak silněji, no každopádně reakci svého těla zastavit nedokázala. Po mysli se jí vznášely jen špatné scénáře. Nejspíš budou rádi, když z tohohle vůbec vyváznou s prázdným žaludkem a ne jako obsah cizího. Malá vlčice zavřela oči a zatřásla hlavou, jakoby zaháněla zlé myšlenky. Jakoby tohle celé byl sen, který může při dobrém spánku odehnat. Bohužel to nehrálo do jejích karet - nic z toho nezmizela a ze zamrznutí jí vytrhla Tayloro volání o pomoc. Levandulové oči padly na rysa svázaného šlahouny, s žhnoucím ohněm v očích, naštvaného jak hejno vos vyrušených při spánku. Nebo ještě víc. Magii, kterou Taylor používal, Dorya poznávala. Toto kdysi uměla také. A ještě líp. Postavila se na nohy a postavila se vedle Taylora. Nejistě, ale rozhodnutá mu pomoct... Nějak. Tlapkou bouchla do země, snažíc se přispět. K jejich neštěstí, před rysem vyrostl... Jahodník. Malý keřík obsypávající se červenými plody, který rysa v jeho amoku naprosto nezajímal. Co teď? Co vůbec mohla ona udělat? Rysa jeho vězení už dlouho neudrží. Vlastně už teď praskalo ve švech - a velká kočka byla dvěma tlapami venku.

Predátoři 1 - začátek

Pár se zdál být přátelský k nemluvné fialové vlčici, a tak se ta fialová vlčice cítila trochu lépe. Lépe, že by jim přeci jen mohla s tím lovem pomoci. Zvedla zrak a podívala se na Taylora, který se rozhodl jí plán vysvětlit, hned však pohledem zase ucukla a namířila ho na Taylorova záda, kde seděl jeho barvitý plášť. Uši měla každé na jinou stranu. Ve skutečnosti něco poslouchala. Kromě plánu vlka s pláštěm i něco jiného. K jejímu stále zmatenému a ubohému výrazu i roztržité povaze od začátku tohoto setkání šlo však jen těžko věřit tomu, že vskutku něco slyšela. Dokud... Se neobjevil rys. Velký, svalnatý, zcela jistě v dobré formě, kromě škrábance na tváři, pravděpodobně od jiného zvířete. Možná rváč? No, rozhodně vypadal agresivně. Fialové vlčice se zmohla panika, když se zvíře ukázalo. Bylo větší, než ona - a rozhodně i silnější. Přikrčila se k zemi, snad jakoby chtěla splynout s okolím. Doufala, že oni dva mají nějaký způsob, jak vycouvat i z tohohle. a pokud ano, očekávala rozkazy.