Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jméno vlka: Rhaaxin
Počet postů: 6
Postavení: sigma
Funkce: lovec
Aktivita pro smečku: Vrátil se
Shrnutí: Rhaax se po záseku u Oblouků setkal s místními bohy, získal zpět svůj zrak a obdržel novou magii. Poté zamířil domů a vyhledal Aetase, aby mu své novinky sdělil.

Musela bojovat sama se sebou, aby se neotočila a nerozběhla se zpět. Poznat to na ní bylo mírným, však při pozorování povšimnutelným třesem. Svá levandulová očka na ně upírala s pokorně skloněnou hlavou a sklopenýma ušima, jakoby čekala na trest. Když Taylor vyslovil její jméno, trhla hlavou do strany a na chvíli tím odklonila zrak jinam. Stejné gesto, trochu menší, zopakovala, když na ni promluvila Solfatara. Bylo jí to oslovení snad nepříjemné? Patrně si s ním spojovala zlé věci, díky kterým... Tu teď stála v tomhle stavu. Přestože oba vlci k jejímu údivu vypadali, že jí chtějí pomoct, ona si svým jednáním už tak jistá nebyla. Oči zabodla do země pod tlapami černé vlčice se znaky a poslouchala každé slovo, co říkali. Rozuměla jim, to ano, ale promluvit? Nedokázala v hlavě pořádně zformovat své myšlenky, natož srozumitelnou a vhodnou větu. Nevěděla, jak má promluvit. Natož k nim. Tlapky Solfatary se pohly o dva kroky jejím směrem - a fialová o krok ustoupila, nepřestávajíc na její tlapy hledět. Až na nabídku k lovu několikrát vesele zamávala ocasem. Nebyla si jistá, že ve skupině lovit dokáže a že ji nepopadne náhlá úzkost, ale musela to zkusit. Musela.

<< Ostříží zrak

Během své cesty, kterou vedla vcelku pomalým krokem, si trochu hrála. Ještě několikrát nechala vyrůst jahodník a najedla se z něho, našla louži, ze které se napila, a když se při vstupu do lesa cítila nejistá, s trochou snahy se jí povedlo zažehnut malou žlutou kouli světla, která pár minut matně svítila a pak se zablikáním zhasla. Noční lesní tma malou vlčici z nějakého důvodu docela znervózňovala. Držela se však svého směru - díky vzduchu dokázala následovat pachy dvou vlků, které předtím z dálky viděla na vedlejší pláni. Sice si stále nebyla jistá, co udělá, až je potká, ale doufala, že staré známé tváře se budou tvářit přátelsky a známě i teď. Od posledního pořádného setkání s nimi vypadala... Jinak. Malá, vyhublá, nezdravě vypadající osoba se spoustou malých ranek a špinavou, zacuchanou srstí. Pokládala před sebe tlapky s úzkostnou opatrností, již kráčejíc po tmě. Od těch dvou vlků byla blízko. Na doslech. V tuto chvíli, co se skrývala za stromem, znejistěla. Chce za nimi vůbec jít? Možná radši ne. Potřebovala však pomoc, ne? Taylorovi v tuto chvíli asi nevěřila ani čumák mezi očima, ale Solfataru si spojovala s vyšším dobrem a musela věřit, že jím je i teď. Udělala tedy pár kroků ze své skrýše a se skloněnou hlavou se na oba nejistě podívala.

Další chvíle uplynula a ona stále ležela na zemi. Nevypadala, že by se jí chtělo vstávat a něco dělat. Nějak žít. Měla ale na výběr. Místo špatných myšlenek se i přes žalostné množství energie, které jí zbývalo, donutila zvednout. Posadila se a hleděla před sebe, na své tlapky. Červené? Prosím. Jak moc ráda by teď viděla opět růst ty keře s červenými plody, které jí předtím nabídl Zinek. Jedla něco pořádného vůbec od té doby? Ne. Povzdychla si a přešlápla z tlapky na tlapku. V tu chvíli se před ní v trávě začala rozhrnovat půda a pomalu vyrostl keřík jahod. Zamrkala a naklonila hlavu na stranu. To udělala ona! Začala se soustředit a za nějakou dobu už se nacházela v malém soukromém moři jahod a malin. Spokojeně jedla. Několikrát se poškrábala o maliní, ale to jí v tuto chvíli bylo jedno. Když měla pocit, že aspoň trochu cukru má, vydala se znovu hledat maso.
Zaznamenala v blízkosti několik vlků a zpozorněla. Znala je. Zapřísáhla by, že je znala. Ach, ano! Solfatara a Taylor. Po setkání s tou hnědou vlčicí z jiné smečky se necítila, že by s vlky dokázala mluvit, a tak zůstala dost daleko. Na interakce není připravena. Ještě ne. Zaměřila se raději opět na to, co potřebovala - jídlo.
Pach hraboše zachytila ve chvíli, kdy už opět začala cítit únavu. Kousla se do jazyka a šla. Tentokrát ho musí chytit. Pomalu blíž a ještě blíž... Skok! Nenažraný hraboš skončil v její tlamě. Chudák sebou ještě chvíli škubal, než se smířil se svým osudem. Malá vlčice chvíli vesele skákala kolem své kořisti, než se dala do jídla. Taaak dobré! Okolo sebe nechala vyrůst další lesní plody, na které si jen vzpomněla - a tak si vytvořila docela plnohodnotné jídlo.
Nějakou dobu lenošila a snad i spala, než se rozhodla, že náladu už má lepší. Vskutku to bylo rozhodnutí umožněné oním dobrým jídlem a teplými letními paprsky, které jí před den hezky ohřály záda. Teď už byla noc. Ležela zády na trávě a hleděla na oblohu. Připadalo jí, jakoby ve hvězdách viděla obrysy vlků. Ne, celých smeček. Vlčat a rodičů. Matek a otců. Lovců a kořistí a léčitelů. Pousmála se. A ona tu byla sama, ačkoli nejspíše také byla vlkem. Zhluboka se nadechla a po troše přemáhání se postavila a zamířila za oním pachem, který tu po jejích známých zůstal. Dokáže tentokrát už prolomit své tiché vězení? Dokáže čelit svému traumatu?

>> Les Alf

<< Les Alf

Možná následovala své cíle z doby minulé, že se vydala směrem od lesa. Ten les byl plný vlků - a ona teď vlky vidět moc nechtěla. Dalo to zabrat s nějakým interagovat, když nedokázala - a vlastně ani nechtěla - promluvit. Nyní však měla své priority, a tím bylo jídlo. Cestou z lesa se jí povedlo narazit na keř ostružin, ze kterého všechny zralé s chutí zhltla. Nemít fialovou srst, asi by to na ní viditelně zůstalo. O kus dál se trochu nasytila borůvkami. Vyrušil ji však hlučný pták v korunách strůmů - nepochybně sojka, která o nevítaném hostu v lese varoval. Malou vlčici to vyhnalo na louku. Hlad stále měla. Tohle jí dalo energii na pár chvil, ne však plnohodnotné zasycení. Musí něco ulovit, to jí bylo jasné. K jejímu nadšení brzy jednu stopu chytila. Starší zajíc hledal jídlo, stejně jako ona. Vydala se po jeho stopě a nesmírně opatrně a s trpělivostí se začala plížit. Nedostatečná koordinace ji bohužel znevýhodnila. Zajíc si všiml. Rozběhla se za ním a málem ho popadla za hřbet, v tom jí ale došel dech.
Neuspěla. A hlad měla stále. Zůstala sedět uprostřed planiny.

Z pozice, do které se fialová dostala, nebylo útěku. Cítila nesmírné nepohodlí z toho, že povědomá hnědá vlčice se s ní snažila mluvit. Ačkoli by jí moc ráda řekla, že žádnou Doryu nezná, a že ta umřela se svým žalem už nějaký ten pátek zpátky, stále nebyla schopna prolomit své tiché vězení a zformovat své myšlenky do srozumitelných slov. Místo odpovědi tam jen tak zamrzla, jako by to mělo něčemu pomoct. Mohla cítit zmatení, strach i smutek, který z její neočekávané společnice vyzařoval, ale zároveň nebylo v jejích silách udělat cokoli, aby jakékoli z těchto zlých znamení nad její hlavou odehnala, jako by to udělala kdysi. Ani neměla ponětí, co chce udělat teď. A v tom stavu setrvala tak dlouho, že Aileen byla i přes veškeré své nepohodlí nucena udělat další krok.
Během přehrávání si slov o Zlaté smečce malá vlčice opět osaměla. Cítila z toho jistý smutek. Měla teď šanci se s tou přátelskou vlčicí seznámit, ale nebyla schopna toho využít. Co vůbec dokáže? Začala ji z toho všeho bolet hlava, a proto si ji podložila tlapkami. Netrvalo ani pár minut, než ji únava přesně v té pozici ukonejšila ke spánku.
Probudila se kvůli další bolesti. Hlad svíral její žaludek, jakoby ji měl přepůlit napůl. Ani se nezdálo, že by to bylo dlouho, nicméně byl nový den. Pouhý instinkt přežití ji donutil se zvednout a vydat se na cestu, která ji s trochou štěstí brzy dovede k místu, kde svůj hlad zažene.

>> Ostříž

Ony byly obě vyděšené a nemělo to žádné pořádné vysvětlení. Zima, mráz, cizí osoba. Náhle si stály čely proti sobě, obě bojácně skrčené. Fialová byla vyděšená z toho výkřiku zoufalosti, který hnědé vlčici před chvíli zazněl z hrdla. Byl tak podobný její náladě. Také by ráda křičela. Vyla, nadávala, mluvila. Ale... Nešlo to. Pokaždé, co se snažila promluvit, nevydala nic jiného než zvířecí zvuky. Kletba? Možná. Ne. Rozuměla tomu, co slyšela, jen se srozumitelně vyjádřit nedokázala. Zírala neznámé do očí zvědavě, se snahou si její tvář spojit se známou osobou. Bohužel tohle spojení zatím nenacházela. Jestli tuhle vlčici znala, byla ta vzpomínka schovaná hluboko v jejím pomateném nitru.
Teprve když promluvila Aileen a zmínila její pravé jméno, uši fialové vlčice se znovu stáhly dozadu. Špatně! Špatně! Už ne, už ne, zakňučela a se zděšeným smutkem v očích zabodnutých na tom marném optimismu v hlasu neznámé, zavrtěla hlavou. Přikrčila se jakoby to tvrzení bylo příliš silné. Teď už v tom sněhu seděla úplně i se svým pocitem zklamání. Opět. Nic nebylo tak, jak se tahle vlčice domnívala. Aspoň ne pro bývalou alfu Daénu.

<< Daén

Onen náhodný směr, kterým se fialová vydala, padl na les. Jak by ne, když už území smečky bylo v lese. Smečky, o které teď měla... Smíšené pocity. Nedokázala říct, proč utíkala. Možná to byl jen další z těch pudů sebezachování, možná posttraumatický stres, možná strach ze soudících pohledů ostatních, možná... Prostě fakt, že byla hladová a dezorientovaná z náhlého probuzení. Pravdou bylo, že stále nebyla ve stavu, kdy by ze sebe dokázala vydat cokoli jiného než zvuky zvířecí - kňučení, vrčení, vytí. Slova se jí zasekla v krku pokaždé, co se její rozbitá dušička snažila sebrat a prolomit tu bariéru mlčeniva.
Zima a sníh se opíral do její špinavé, drobné, vyhublé postavy s krátkou srstí jako medvěd do mravence. Neběžela dlouho, neměla sílu. Díky své podváze se do sněhu příliš nebořila, ale když pořádně nezvedla tlapku a zakopla, dalo jí práci, než se z bílé peřiny opět zvedla. Potřebovala něco k jídlu, jenže přes tekutou nudli, která jí začala kapat od nosu, toho moc necítila. Teprve když uviděla v bílu něco hnědého, nastražila uši. Zajíc? Ne, bylo to moc velké. Ale... Třeba to je k jídlu. Že rozhodně už bude z téhle vzdálenosti odhalena, to si neuvědomila. Přikrčila se a rozběhla se k tomu, ale jakmile byla dost blízko, aby zaostřila zrak, urychleně zabrzdila, stáhla ocas mezi nohy a beze slov zírala na nebohou a jistě unavenou vlčici ze Zlaté smečky. Rozmyslela si to. Asi si vzpomněla, kolik úzkosti v ní přítomnost dalších vlků vyvolává.

Jak dlouho to bylo? Na tom nesešlo. Sešlo na tom, co se bylo teď a jak dlouho to ještě bude. Fialová vlčice byla bezesporu momentálně docela maskovaná do okolí, protože byste na ní jen těžko viděli čistý kousek. Nebyla jen malá, byla i vyzáblá a hladová, čemuž se ale není co divit. Nežila si tak dobře jako smečkový vlk, kterým kdysi byla. Kdoví, co na smečkovém území stále dělala. Daén už dávno nebrala jako příliš komfortní místo, a i když se sem vracela, bylo to spíše z potlačované potřeby být ve společnosti jiných živých tvorů. Zamžourala do večerního lesa. Obrysy keřů, které zřela jako první, téměř nepoznávala. Pomalu zvedla hlavu a rozhlédla se. Bylo to jako ze sna - nevěděla, jestli už je opravdu vzhůru. Prožívala krásné ráno, takové to ráno, kdy ani nevíte, na jaké planetě stojíte. Až na to, že nebylo ráno, ale zimní večer a schylovalo se k noci. Zmateně a překvapeně se v mžiku vztyčila na všechny čtyři, což jí zamotalo hlavu a zavrávorala. První věc na kterou pomyslela - a kterou také bez rozmyslu vykonala - byl útěk. Cítila podivný knedlík v krku, potřebovala na otevřenější prostranství, jakoby v tomhle úzkém prostoru mezi keři a stromy nemohla pořádně dýchat. A tak udělala, co uměla nejlépe - běžela.

>> Les alf

21

Bylo jí jasné, že tohle není to, co po ní chtěl, ale nedokázala to jinak. Promluvit ještě nemohla. Stejně tak netušila, jak použít magii. Momentálně ani nepřemýšlela o tom, že nějakou má, i myšlenky na vlastní moc jí totiž přinášely na mysl záblesky z Vietnamu dob, které měla spojené s bolestí. Koneckonců, byla to jenom magie. Nepotřebovala ji k životu, i když to mnohdy bylo velmi užitečné ji vlastnit a umět ovládat. Hlavně, když bylo třeba se bránit. Od té doby, co se toulala mimo smečku a trávila čas sama se sebou se však do takové situace nedostala. Nechápavě pohlédla Zinkovi do tváře, když zmínil, že to dokáže sama. Nevěnovala tomu však dlouhou pozornost, jelikož nerozuměla, co tím myslí. Nebo nechtěla. Radši se s chutí vrhla na další jahodník, který jí vyrostl před nosem. Po očku při tom sledovala šedého, co udělá teď. Objevil se tu ale další tvor. Zvedla hlavu a modrého ptáka si zvědavě prohlížela. Až hladově na něj zírala, než zavrtěla hlavou. Byl to nejspíš kamarád. I ona měla opeřeného přítele. Otočila se dozadu a chvíli se dívala do lesa, červený pták ale nikde. Zklamaně pohodila ocasem a vzdala to. Ten nepřiletí.
Dojedla jahody a podívala se na Zinka, jestli jako nemá ještě. Samozřejmě to nechtěla zadarmo - sázela na to, že stejný obchod vyjde dvakrát, i když to možná bylo naivní. Tentokrát přinesla ostružinu a zopakovala to, co předtím s malinou.

20

Kňučení nezabralo. Zinek měl možná dobré srdce, ale otěže uměl držet pevně. A jestli to pro ni bylo dobře? Těžko říct. Cítila tlak, že musí promluvit, a to ji jen vracelo k myšlence to vzdát a utéct pryč. Co když nepromluví? Bude tu muset stát a čekat na další rozsudek navěky? Bez jahod? Sklonila hlavu a ještě jednou, více potichu, zakňučela. Nečekala, že by to zabralo, ale bylo to jen další znamení, že ještě není připravená promluvit. Musela přemýšlet, co teď. Chvíli tak jen stála a opět zírala na jeho tlapy, než se sebrala a poodešla dál. Chvíli se rozhlížela a chodila sem tam, čumák občas nahoru, občas dolu. Něco hledala. Zároveň si hlídala, že se stříbrný nevydal někam dál. Když se konečně vrátila, pomalu se přiblížila k Zinkovi a položila před něj malinu, kterou našla. Výměnný obchod. Jako vrána, která se pro kus žvance snaží uplatit svého pána lesklými dary. Určitě by tak také dokázala fungovat. Už to, že něco vymyslela, byl za poslední dny rekord v přemýšlení. Udělala pár kroků dozadu, aby nechala šedému prostor.

19

Kráčela za ním s hlavou u země. Nohy měla rozedřené od trnů ostružin a dalšího roští, což mohla použít jen jako další výmluvu na to, že se za ním táhla pomalu jak smrad. K dalším jahodám však opět pospíšila. To aby je snad nesnědl on dřív. Pochopila však už, že to následování a poslouchání nese odměny. Kam ji ale vedl? Jeskyně smečky, vzpomínala se. Jen co s olíznutím dojedla poslední jahodu z dalšího keříku, zvedla nos a uvědomila si, co čeká. A stříbrný na to taky upozornil. Brzy nebudou jen sami dva. Opět cítila trému ze společnosti a s dalšími kroky zaváhala. Další. Ticho. Ticho. V tuto situaci zněla pobídka k tichosti jako říkat němému, ať mlčí. Zraněná. Zraněná. To bylo vlastně fajn, že tu byli všichni mrzáci. Cítila se pak líp, když měla "jen" rozškrábanou kůži, podvýživu a duchanepřítomný stav. Zdrhla by jim. Možná. Snad. Ohlížet po únikových cestách se ani při posledních pár metrech nepřestala. To radši ještě chvíli vykukovala zpoza keře a hledala nějaké pasti či nekalosti, než na další zmínku o jahodách přišla blíž. Říct. Říct. Stáhla uši k hlavě. Jahody chtěla, ale opravdu tak moc? Ale jo. Dokáže to. Byly dobrý. Už to bylo pár týdnů, ne-li měsíců, kdy měla poslední dobré plnohodnotné jídlo. Ale co říct? Jak? Z hrdla se jí ozvalo jen omluvné zakňučení. Nedokázala nalézt slova. A kdo nemluví, nikoho neurazí.

18

Být při smyslech, nejspíš by šedého vlka litovala. A konečně by pochopila, co všechno je za jeho chováním a za tím, jaký je. Aysha. Obloha. Byli si podobní. Ztratili, co jim bylo milé. Jenže on stále stál a dýchal. Fialová vlčice při poslouchání jeho vyprávění pomalu zapomněla na jahodník. Taky proto, že došly jahody. Dřepěla za ním a civěla na Zinkovy tlapy, teď už trochu víc v chillu. Nechtěla nad slovy příliš přemýšlet, ale tak nějak ji to k tomu svádělo. Opět musela zahnat bolestivou myšlenky zavrtěním hlavou. Zlé věci. Zlé. Po tváři se jí skutálela slza. Život byl beznadějný. Bolel. A to na ní taky teď řvala mysl. Že bolí. Smrt. Smrt vyřeší bolest. Vyřeší. Konečně. Měla by ji najít? Setkat se se smrtí by znamenalo konec bolesti. Nebo jít dál? Ne. Ne. Není kam. Ponořila se do přemýšlení tak, že až další pokyn k aktivitě ji přinutil se ze dřepu pohnout. Už nevypadala, že by utekla při prvním náznaku pohybu. Kousíček toho strachu nahradila zvědavost. Přesto zůstala ležet a jen se dívala, jak odchází. Měla už dost důvěry, aby ho následovala? Zaměřila se na jeho nohu. Možná to kulhání ji uklidnilo - nakonec se zvedla a s rozestupem šla za ním. Možná to byl samec, větší a silnější, rozhodně víc při smyslech, ale dokázala by přece utéct chromému.

17

Každá sekunda zde pro ni znamenala dýchat těžký vzduch, který znovu a znovu houstl pokaždé, když se objevila potlačená vzpomínka nebo pocit. Tolik by toho řekla, tolik věcí by měla na srdci, kdyby pro ně nalezla definici a slova. Ale ona mluvit nechtěla. Snad i zapomněla jak. A sice jí nebylo příjemně v přítomnosti někoho dalšího, natož známé tváře, ale ticho to vynahrazovalo. Aspoň něco mohlo být klidné, když její nitro ne. Muselo to být klidné, aby vůbec začala vnímat a postupovat. Chytré, pane chovateli. V zemi, kterou tak upřeně sledovala, aby nemusela hledět na vlka samotného, se začalo něco dít. Rostlina se drala na povrch. Červené plody jahodníku vskutku upoutaly její pozornost. Snad všechnu, aby nehybného vlka na chvíli opomněla ze scény. Ne. Ne. Pozor! Nebo taky ne. Znovu váhala, jestli vykročit. Těkala pohledem ze strany na stranu, hledajíc si únikové cesty, když se ale náhodným pohledem dozvěděla, že on se na návnadu nedívá, zmocnila se příležitosti.
Docela rychle přicupitala k jahodníku a opatrně zhtla první plody, dobře sledujíc pohyby Zinka, kdyby se náhodou rozmyslel zaútočit. Stále se však vyhýbala jeho očím. Zatím seděl klidně. A klidně i mluvil. Sice slova nečekala, ale tón jeho hlasu nebyl zlý. Něco chtěl říct. Něco hlubokého, zřejmě. Možná tajného. Polkla a namířila uši k němu. Jeho příběh. Jeho. Ne náš. Ne Ky... Ne.

16

Možná udělala špatné rozhodnutí, že sem kdy ještě vkročila. Příliš své kroky dopředu nepromýšlela, na to ještě nebyla připravená. Dříve možná přinášela odvahu a byla nositelem naděje a síly, dnes z ní zbylo jen to zvíře bez ducha. Zraněné, zmatené a osamělé. Jiné, pomatené. Nikdy by si nemyslela, že se bude bát vlastního stínu, ale i toho byla nyní schopná. A ledové oči stříbrného vlka byly ještě jasnější, než jak je vnímala kdy před tím. Bála se jich. Měla strach. Možná ne až tak ze Zinka samotného, ale z toho, že si nebyla jistá, co má v takové společnosti právě teď dělat. Netrápila ji až tolik provinilost, že tu dlouho nebyla, protože dny i měsíce jí vlivem žalu splývaly dohromady, ale spíše se bála toho, co prožívá. Celé té hře na prokletí, která vznikla v její mysli, začala věřit. Vždyť byla nikdo. Kdo by si všímal nikoho? Nebylo tu pro ni místo. Ostatní jí mohli jenom více ublížit. Přikrčila se k zemi a stáhla se dozadu, jakoby na ní dolehla tíha Zinkova pohledu. Třásla se. Zavřela oči, jakoby se snažila zahnat zlý sen. A opět je otevřela, když vyslovil její jméno. Jméno, co otvíralo rány, které se snažila zacelit. Trhla hlavou do strany ve snaze je zahnat. Ne. Ne. Nikdo. Čekala, jaký rozsudek jí vlk nadělí. A kupodivu... To byl soucit. Jeho forma. Jeho další slova se jí rozezněla v mysli. Rozuměla mu, ale nechtěla odpovídat. Nedokázala to. Zamrzla na místě, nevědíc, co udělat. Měla ho následovat? Nemůžu. Nemůžu. Bolí... Znovu zatřásla hlavou, aby se přivedla do reality a k objektivitě, ale ta ne a ne dorazit. Pozvedla hlavu, ale neopovážila se pohlédnout mu do očí. Zvedla tlapu, aby k němu vykročila, ale nakonec se z místa nepohnula. Bolí! Přála si utéct, ale došel jí dech.