Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ledovcové jezero

Po tom, co si se Solari podaly tlapy na důkaz jejich jedinečné schopnosti postavit ty nejkrásnější vlkuláky, se obě vydaly od jezera dál. Stačilo udělat jen pár kroků a zima byla ihned mnohem méně lezavá. Electra rychle pokračovala po sněhem zapadané krajině. Na obzoru ve tmě tušila, že se rýsují dvě vysoké hory, ze kterých původně přišla. Cestu vlčicím osvětlovala polární záře a Electra neodolala čas od času zvednout zrak, a ještě jednou se podívat na tu nádheru. Netrvalo ovšem dlouho, než silný vítr profoukl vlčici srst a opět se ozval nepříjemný pocit chladu, co se provrtává hluboko pod kůži. Otočila hlavu na svou společnost a pobídla ji k navigování: „Tady to nevypadá nadějně. Jakým směrem najdeme nížiny?“ Kdyby byl den, klidně by šla přímo za nosem. Teď ale nebyl čas na předstírání umu orientace, chtěla co nejrychleji přejít tuhle pustinu a začít lovit, ať si pak může alespoň na několik hodin odpočinout. Už to opravdu potřebovala. Co spolu asi zvládneme ulovit? honilo se jí hlavou, zatímco dávala postupně nohu přes nohu. Její strava se posledních pár měsíců skládala převážně z drobných hlodavců a měla jich už plné zuby. Raději by si dala pořádného králíka nebo ušatého zajíce. Nebo třeba nějakou rybu, jestli ovšem najdou nezamrzlou vodu.

// kam ji Solari povede (edit: Tajga)

Odměna: 7 % (3 % obratnost, 4 % schopnost lovu)
Celkem: 10 bodů

Jednoduché (4 body)
1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů?
2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V)
6) Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného – samozřejmě ze sněhu
8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu

Střední (6 bodů)
5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly)
6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři
7) Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov

Děkuji za moc pěknou akci ^^

Zapsáno.

Solari se ihned chopila návrhu, dokonce ho vyšperkovala s možností pojmenovat naše výtvory jako strážce ledového jezera. Vlčice nadšeně kývla a chopila se nahrnování sněhu na hromadu. Netrvalo to dlouho, než ho byla pěkná kupa. Začala packami upravovat měkký povrch, sem tam něco ubrala, něco přidala. Pošilhávala u toho na veledílo kolegyně, ta stavěla pravého vlkuláka, s packami a ocasem. Electra se rozhodla jít jinou cestou. Spodní část tvořil dlouhý obdélník, do kterého drápky vyrývala vzor rádoby kůry. Nad ním udělala větší a menší kouli, na větší z nich ještě po stranách připlácávala větší množství sněhu, tak, aby končil až na sněhové větvi. Na menší kouli udělala malé růžky. Poté se jala tvarovat oči, velké a kulaté. Tvář strážce zakončila zobákem uprostřed hlavy. Jako poslední detaily dodělala náznak křídel a jednotlivých peříček na těle. Poodstoupila od svého veledíla o krok dál, aby ho mohla obdivovat. Druhá mistryně už své dílo rovněž dokončila, a tak se mohly kochat spolu. „Skvělá práce,“ pochválila obě vlčice Electra. Byla opravdu spokojená, před ní ležel sněhový vlk a po boku měl bílého výra. „Opravdu vlkuláci hodní náročného postu Strážců jezera,“ usmála se na vlčici po jejím boku. Pěkně se spolu vydováděly, nicméně Electra už cítila kručení v břiše a tušila, že tady v těchto ledových končinách jen tak něco nenajde. Navrhla proto: „Teď, když to tu hlídají naši strážci, co se jít podívat po něčem k jídlu?“ Chvilku počkala, co na to Solari odpoví a vydala se směrem od studeného jezera dál. Sice měla ráda zimu, ale ten chlad už ji prolezl celé tělo a ona si nepřála nic jiného, než se vzdálit od chladné hladiny.

// Ledové pláně

// 6: Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu

Povalená vlčice se vyškrábala na nohy a při tom se ji nechtěně podařilo podrazit nohy její sokyni. Když se postavila, důležitě se oklepala a podívala se na zemi rozpláclou vlčici. „To máš za to, že mě tady válíš ve sněhu jako nějaké vlče,“ brblala směrem ke smějícímu se klubku na zemi. Sledovala ji, jak se zvedá na nohy a také se zasmála zvonivým smíchem. Připadala si jako by byla znovu vlče, s novou vlčí tváří si vcelku rozuměla. Byla to příjemná známost. Snad v těchto končinách budou vlci normální, přála si v hlavě. Počkala, až se šedá vlčice postaví a máchla tlapou, aby ji ještě jednou zasypala třpytivým sněhem. Ladně poposkočila o kousek dál, kdyby se náhodou chystala zpětná salva i na ní. Poté se narovnala a vážně si odkašlala: „Dobře, dobře. Teď už vážně.“ Podívala se na Solari a mrkla na ní spiklenecky. Přemýšlela, co by ještě mohly podniknout. Už byla noc, oblohu ozařovaly nádherná světla polární záře. Sice to bylo krásné, ale na případný lov nic moc. „Co takhle trochu umění?“ navrhla Electra a čumákem pokynula ke sněhu a čekala, zda se společnice chytí nabídky na stavění sněhových soch.

// 5: zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 4/4

Solari reagovala na ofrňování smíchem a odhalila možnost lovit mimo poušť. Electra jen zamyšleně pokývala hlavou, snažila se rychle zbavit té představy ostrých pohyblivých nožiček v jejím krku. Na sucho polkla. Ohledně sovy se toho moc nedozvěděla, šedá také nevěděla. Asi budu muset najít tu vlčici a zeptat se přímo té, pomyslela si. Hlavou se jí honily představy vlků hrabajících do písku a stavějících písečné hrady pro svoje vlastní nory. „Do pouště se s tebou klidně půjdu podívat, zní to opravdu jako zajímavé místo,“ zhodnotila celou situaci.
Sněhová koule tmavé vlčici učesala chlupy na hlavě a proletěla přesně mezi ušima. „Perfektní hod,“ zasmála se. Kdyby znala lidské sporty, jistě by nahlas křičela „gól“. Byla připravená na to, že další koule poletí proti ní a přikrčila se, aby se mohla před protiútokem rychle vyhnout. Ale žádná střela nepřiletěla. Sněhový náboj se rozbil ihned po vystřelení. Zlatá se začala smát: „Opravdu skvělá práce!“ Nečekala ale, že vlčice rychle přehodnotí svou hru z koulovačky na wrestling. Než stihla jakkoliv zareagovat, válela se na zemi pod tmavou srstí. „Jen počkej,“ zamumlala s hranou výhružkou a snažila se převalit dál od vlčice, aby jí mohla svalení vrátit.

// 5: zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 3/4

Po výčtu možností pouštní stravy se zašklebila: „Fuj! Doufám, že si děláš legraci.“ Představa šestinohého brouka převalujícího se po jejím růžovém jazyku se jí nikterak nezamlouvala. Obzvlášť, kdyby se pořád ještě hýbal. Hada už by spořádat dokázala, ačkoliv by je úplně nevyhledávala. Její momentální jídelníček tvořili drobní savci a sem tam nějaký ten zajíc. Ach, jak dlouho jsem neměla rybu postěžovala si v duchu. O fencích toho moc nevěděla, od matky si pamatovala, že by to měly být snad malé lišky s velkýma ušima, představit si je moc nedokázala. Zato sovy ji byly blízké a známé. Ale že by se nacházely v poušti? „A kam se taková sova schová?“ uvažovala nahlas.
Sněhová bitka byla v plném proudu. Solari se obrátila zády a vykopávala sníh, jak jen ji to packy dovolily. Smetanovou vlčici zahalila vlna sněhu, než uskočila o kousek dál, aby nebyla v přímé palbě. Otočila se zády k šedé a čumákem začala hrabat sníh do podoby šišaté koule. Sníh se k sobě při nízkých teplotách dobře lepil, a tak vznikla vcelku solidní koule o průměru vlčí tlapy. „Solari, chytej,“ houkla na protihráčku a packou poslala sněhovou kouli směrem mezi její uši. Otázka byla, jestli sněhová střela zasáhne svou oběť nebo mine.

// 5: zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 2/4

Šedá začala mluvit o dost uvolněněji, odhalila své plány o přidání se do smečky někde tam, kde je teplo. Nejvíc ji zaujala ta část se smečkou. Nikdy nepotkala jinou smečku než tu, v níž se narodila. Netušila, jestli to všude funguje stejně. Věděla jen, že momentálně žádný nový domov nehledá. Nevěřila smečkám a v blízké době neměla v plánu se nikam přidávat. Ale zvědavost to v ní probudilo. „Pokud tam zamíříš, ráda se podívám na to hezké místo,“ řekla a při slově hezké zněla trochu pochybovačně. „Jsou v té tvé poušti vůbec nějaká zvířata, co by se dala sežrat?“ zeptala se ještě. Představa pouště pro ni byla ultimátně mrtvá krajina, kde se jen sype písek. Jak se vůbec v takové poušti vlk napije? dumala.
Kochání se barevnou krásou přírody přerušila sněhová koule hozená na její maličkost. To ji probralo z koncentrace. Vyskočila na nohy a zvolala: „Házet sníh na princeznu? To se nedělá!“ Zvesela se zasmála a rozběhla se za Solari. Když byla těsně u ní, prudce zastavila a od nohou i od ohonu, co schválně držela u země, se zvedlo menší množství sněhu, co se sypalo směrem k šedé. „Tak,“ spokojeně poskočila směrem od vlčice a hravě mávla ohonem.

// 5: zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 1/4

Otužování očividně nebyla záliba šedé vlčice a popravdě ani Electry, i když by samozřejmě neváhala do vody skočit, kdyby měla mít publikum. Raději už to nebudu rozvádět, uvidíme, jestli nějakou tekoucí vodu najdeme, zhodnotila vlčice sama sobě v duchu situaci.
Solari o sobě odhalila, že je spíše teplomilný tvor. To Electru zaujalo: „Žiješ v poušti?“ O takových místech zatím pouze slyšela, nikdy žádnou nenavštívila. Byla typickým vlkem lesů a skal, ačkoliv tomu její zbarvení úplně nemuselo napovídat. Kdyby zdědila víc bílých chlupů po otci, jistě by to bylo očividnější, ona se ale podobala se svými medovými nádechy na matku. „Nečekala jsem to, nesype se z tebe písek,“ zasmála se nad představou písečné stopy, jako když leze šnek a za sebou nechává slizovou trasu.
Pád zlaté byl následován smíchem. Naštěstí potom následovala vcelku pozitivní slova, co jí udělala radost. Dokonalé vlčice. Modré oči si projeli Solari od hlavy k patě. Je trochu moc hubená a ocas má taky krátký, brblala si v hlavě Electra, ale nahlas ji žádnou výtkou nepočastovala. Konverzace se zatím ubírala pozitivním směrem a vlčice by ji jistě neváhala nastavit zrcadlo. „Měly bychom si najít nějakou oběť,“ prohlásila a rošťácky na Solari zamrkala.
Den už se schyloval ke konci a jak se smrákalo, objevila se na nebi barevná světla. Electra vyšla na břeh za svou novou známou a posadila se. Byla ráda, že konečně mohla opustit hladinu studeného jezera bez toho, aby přiznala, že ji studí tlapky. Hleděla na stuhy nejrůznějších barev, se kterými si pohrával ve výšce vítr. Jen stěží udržela zavřenou tlamu, kdyby zde byla sama, spadla by jí čelist až na zem. Nechtěla ale vypadat slabá. Na její společnici to zapůsobilo podobně silně, dokonce se doopravdy usmála. „Máš pravdu,“ vydechla šťastně vlčice. A potom jen tiše koukala a užívala si magického momentu u ledového jezera.

// 6: vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři

Solari se sice na vlčici vcelku často šklebila, ale nezdálo se, že by ji jejich konverzace jakkoliv překážela. Electra musela uznat, jak dobře s ní držela krok. „To mi asi budeš muset názorně ukázat,“ broukla pobaveně na problematiku otužování. „Ovšem jestli tady máte nějaké teplé prameny, nechala bych si takový relax líbit,“ zauvažovala světlá nahlas. Takové místo potkala pouze jedenkrát v životě. Pamatovala si, jak přišla k vodní ploše a chtěla se napít. Voda sice trochu smrděla, ale měla opravdu žízeň. Jakmile se její jazyk dotkl vodní hladiny, přišel extrémní šok. Asi tak, jako když koušete do jahody a čekáte na sladkou chuť, místo toho je kyselá. Voda v tom přírodním spa byla teplá. Na pití opravdu nechutná, avšak na odpočinutí těla i mysli jako dělaná.
Šedá vlčice se poprvé zasmála, to světlou stavělo do jasné pozice, musí na té konverzaci stavět dál a ještě absurdněji. „Ach, jakoby jsi mne popisovala:“ vydechla spokojeně po poznámce o eleganci. Na špek ji ale neskočila, bylo jasné, že nebude vůbec naivní. „Jen jsem zkoušela tvoje reflexy,“ pokrčila rameny a dodala, „je vidět, že máš s ledem hodně zkušeností,“ Spíš než s ledem měla na mysli s vlky, co si vymýšlí, ale to nahlas říct nechtěla. Electra měla potřebu začít se pohybovat, už moc dlouho stála na ledu jen tak a zábly ji tlapky. Začala se tedy odrážet tlapkami ze strany na stranu. Zavadila o nerovnost na ledu, a to ji vykolejilo, zakolísala na místě a jak se snažila nespadnout, zuřivě přešlapovala všemi nohami. Nakonec stejně skončila na boku. Netrvalo ji ani vteřinu, než vymyslela, jak z téhle šlamastiky ven. I když ji bolelo celé tělo, překulila svůj chlupatý trup přes záda na druhý bok, elegantně se postavila, mávla dlouhým ohonem a pomalými kroky se vrátila k Solari. „To by ty pobudy mohlo zaujmout,“ mrkla na ní, aby to vypadalo, že celé tohle představení byla ukázka… její krásy? Rozhodně ne její šikovnosti. „A když už jsme u těch pobudů, znáš tady nějaké vlky?“ zeptala se, i když velkou potřebu se s někým seznamovat neměla. Proto hned v zápětí dodala: „nebo ještě lépe, nějaká zajímavá místa?“ Electra by se již ráda dostala do větší vzdálenosti od studeného jezera a Solari se zdála jako příjemná společnost pro cestování.

// 8: popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu

Šedá vlčice na nabízený tón konverzace přistoupila. Byla rázná a šla rovnou k věci, to se Electře zamlouvalo. Představila se jí jako Solari, chvilku se na novou známou koukala, aby si spojila jméno s tváří a s úsměvem ji odvětila: „Moje jméno je Electra, první svého jména“ Nevhodnější odpověď, jakou by si světlá vlčice představovala na tuhle frázi, by byla hluboká poklona. Avšak nemělo smysl na ni čekat. Většina vlků netuší, jak se správně chovat ve vysoké společnosti, postěžovala si sama sobě v hlavě. Hovor se rychle posouval kupředu. „Plavat v moři?“ zopakovala po Solari tázavě. „Teď v zimě jsem opravdu v moři neplavala, nejsem přece blázen!“ hlasitě se zasmála nad tou pošetilou otázkou, ani ji nenapadlo, že by vlčice snad mohla mluvit z vlastních zkušeností.
Tmavá vlčice následovala světlou na zamrzlou vodní hladinu. Bylo očividné, že led vydrží opravdu hodně, pravděpodobně by udržel o mnoho víc vlků než jen tyhle dvě. „To víš, princezna musí být dobře živená,“ odpověděla klidně na popichování. „Ale pozor, slyšela jsem, jak led křupe,“ téměř zašeptala a přiblížila čumák ke studenému zrcadlu. Vypadala opravdu seriózně, skoro jako by se sama bála toho, že to co říká je pravda. Pravda to samozřejmě nebyla, zkoušela jen, jak je její společnost nebojácná. Ráda by si do vlčice dloubla o trochu víc, avšak imponovala jí její schopnost přizpůsobit se jakékoliv situaci. Včetně toho, jak rychle vstoupila za ní na jezero.

Ještě dřív, než vlčice stihla zavřít oči, všimla si nedalekého stínu. Přítomnost někoho nového ji rychle dodala chybějící energii, aby se zvedla ze země. Otočila hlavu, aby zkontrolovala stav své srsti, že je perfektně načechraná a ocásek nemá ani jediný dred. Poté spokojeně kývla a vydala se k živé bytosti na kraji jezera. Vlčice byla tmavšího zbarvení a měla uhrančivě červené oči. Electra se nikterak neostýchala pohlédnout přímo do nich a ani na malý okamžik neucukla. Sebevědomě si to nakráčela až k šedé, přičemž stála na zmrzlé hladině jezera. „Ahoj,“ houkla zvesela na mladou vlčici. „Kdo jsi?“ rozhodla se začít s vlčicí neutrální otázkou, přeci jen nevěděla, o koho se jedná a jak prudké povahy by mohla být. Zatím nehodlala prozrazovat o sobě něco, čeho by mohla v zápětí rychle litovat. Pozornost na jednoduché zásady přežití a slušné komunikace jí nevydržela dlouho. Stočil se jí zrak zpět k ledové ploše a zase na vlčici. „Už jsi vyzkoušela, jestli tě led unese?“ zeptala se s vážným výrazem. „Nebo se příliš bojíš?“ dodala rychle, jakoby se vlčici skoro až vysmívala do obličeje, že nestojí s ní na ledu, ale na pevné jisté zemi. Tu otázku ale položila s úsměvem a nechala tedy zcela otevřené pole pro to, jak na to neznámá zareaguje. Doufala jen, že nebude muset brát nohy na ramena. Jestli se bojí ledu, uteču ji velmi snadno, pomyslela si vlčice.

// Dvojčata (přes Ledové pláně)

Od dvou vysokých hor zamířila k lesklému jezeru. Čím víc se blížila, tím více viděla jeho rozměry. Z vrcholů hor zdaleka nevypadalo takhle ohromné. Tohle jsem ještě neviděla, uznale zakývala hlavou. Ne, že by nikdy neviděla zamrzlé jezero, ale všechna byla o dost menší, než právě tohle. Došla až na samotný kraj, aby mohla vyzkoušet, zda je led tak pevný jak se zdá. Sklonila nejprve hlavu a foukla, aby rozehnala bělavou páru vznášející se nad jezerem. Na malou chvilku se jí to i podařilo, avšak výšku ledu se jí spatřit nepodařilo. Zřejmě bude pořádně silný, poznamenala důležitě sama sobě v hlavě. Zbývalo tedy jen jediné: vyzkoušet, zda ji led udrží. Ale nebyl by to dostatečný adrenalin, kdyby to neudělala po hlavě a se vší parádou. Napřed tři kroky zpátky, sklonit hlavu… „Vlci a vlčice, přichází její chvíle, princezna Electra,“ deklarovala naschvál hlubokým hlasem. Poté se rozběhla a těsně před břehem se odrazila. Letěla vzduchem jako laň a s každým okamžikem čekala, že uslyší křupání ledu a hlasité žblunknutí vody. Místo toho její nohy znovu pocítili pevnost země, respektive ledu. Jakmile byly všechny čtyři tlapky na ledu, ještě se silou setrvačnosti pohybovala vpřed, než své tělo stočila zpět ke směru svého skoku. „Perfektní skok! Davy šílí!“ vlčice se hluboce uklonila, až se dotkla čumákem ledového povrchu. Ten ji pořádně zastudil. Ještě nějakou dobu bruslila po jezeře, než pocítila nepříjemnou únavu smíchanou s chladným pocitem, co vycházel od jezera. Naposledy hrábla do vrstvy sněhu na jezeře, a pozorovala, jak padají drobné vločky, co se z něj vytvořily. Po pár z nich chňapla tlamou. Zastudily ji na jazyku, ale pouze na malý okamžik, než se stihly rozpustit a změnit v kapku vody. Měla ráda sníh, vločky i led. Ale už potřebovala odpočinek. Vyskočila na břeh, párkrát hrábla do ledové země a rozhodla se na nějakou dobu odpočívat, než půjde dál. Přece jen jí výstup na rozhlednu značně unavil.

// 2: Chyť do tlamy vločku
3: vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 1/2

// Minulost

Už delší dobu nevnímala, kam ji nohy nesou, jen kladla jednu přes druhou a vzdalovala se dál a dál od své minulosti. Neměla jasný cíl, ani žádný plán. A nehodlala o ničem z těch důležitých otázek přemýšlet. Proplétala se krajinou, kochala se a užívala si svou nezávislost. Zdejší krajina ji domov značně připomínala: nebezpečná skaliska, zima i chlad. Pohlédla vzhůru a spatřila dvě vysoké hory, byla proti nim úplně nicotná. To se ji nelíbilo. „Já ti ukážu, skálo!“ zvolala k vrcholkům hor, jakoby jí snad mohly odpovědět. Silný vítr slova odnesl a dál hrál svou klidnou ukolébavku.
Vlčice rozhodně mávla ohonem a vydala se jistými kroky výš. Trvalo to hodnou chvilku, než našla vhodnou cestičku, po které by se mohla vydat, potom už cesta šla ráz naráz. Bylo jisté, že po této stezce hodí vzhůru mnoho zvířat, snad i vlků. Přesto zde momentálně nebyl jedna jediná živá duše. Jakékoliv pachy vítr rychle odnesl a pohřbil v ledových stěnách. To samé se teď pokoušel udělat mladé vlčici, opíral se ji velkou silou do zad a sem tam podkopl jednu nohu. Electra se snažila nehledě na podmínky kráčet elegantně, jak se na dámu sluší. Přesto jí to dalo pořádně zabrat a těšila se, až si bude moct odpočinout. Cesta ji zavedla na malou plošinu velmi vysoce umístěnou. Rozhlédla se kolem sebe a když se ujistila, že není nablízku nikdo, koho by musela okouzlit, rozcapla nohy do všech stran a únavou začala funět. To byl teda nápad, šplhat takhle nahoru, k čemu to jako mělo být? hudrovala ve své mysli sama na sebe. Teprve až popadla dech, obrátila se směrem od hory a spatřila ten výhled.
Dnešní odpoledne výhledu přálo, bylo vidět široko daleko a slunce osvětlovalo i daleké okolí. Electra si začala prohlížet obzor, postupně a pomalu otáčela hlavu a kochala se. Mihotavý třpyt slunce se odrážel na tmavě modrých vodách okolních mořských hladin. Vlny si se světlem hrály, laškovně si ho přehazovaly z jedné na druhou, což způsobilo, že je mohl vlk pozorovat i z téhle dálky. Bylo to jako pohádka, jeden by měl pocit, že vítr donáší slanou vůni moře a v uších slyší bublavé hučení mořských hlubin, křik ptáků a narážení vody na kameny a šum bělostné mořské pěny. V modravých vodách se plavaly nedaleko ledové kry, které právě zaujaly vlčici svým lesklým povrchem. Vznášely se jako obláčky na blankytném nebi a působily tak měkce, jako by je někdo pocukroval tenkou vrstvou cukru. Při dalším otočením hlavy viděla, tam úplně vzadu na horizontu, tmavé obrysy stromů a skal. Ach, jak ráda by teď stála uprostřed lesa. Být obklopena zelenohnědým královstvím. Přála si cítit měkký mech pod tlapkami, s každým krokem vnímat jeho pohlazení tisíce lístečků. V srsti hravou vlhkost okolního prostředí a zhluboka se nadechnout. Nasát do čumáku vůni jehličí a smůly. Poslouchat hlasité švitoření ptáků, i tiché pískání malých myšek. Musela potřást hlavou, aby se vrátila zpátky do ledové skutečnosti na malé plošince vysokých skal. Tam se musím jít podívat, vynořila se jí myšlenka v hlavě a náhle měla jasný cíl.
Teď se ale plánovala ještě nějakou chvíli kochat. Spustila proto pohled z míst tak vzdálených a začala sledovat bližší okolí. Na všechny strany se rozpínala sněhová pokrývka, jako peřinka zahalující spící krajinu, než se na jaře probudí do své plné krásy. Bílé závěje vypadaly nekonečné, rozpínaly se široko daleko a šel z nich téměř hmatatelný chlad. Při každém nádechu se zima dostávala do dutin a štípala na sliznicích. Výdechem pak teplo opouštělo tělo v podobě páry a mihotavě se vznášelo vzhůru, kde jej rozptýlil vítr. Chlad se pomalu rozpínal přes celé tělo, jemným mravenčením o sobě dával znát, ale zatím nepůsobil nebezpečně. V srsti se vlčici začaly usazovat drobné vločky i malé kousky ledu, jež donesl vítr. Netrvalo to dlouho a vypadala, jako by se obalila do jinovatky. Ona ležela jako nehybná socha dál. Uši jako očarované poslouchaly hlasitou píseň hor. Vítr se proháněl kolem ostrých kamenů do tajemných jeskyň a prasklin. Dunivý zvuk byl nasycen jemným cinkotem, jak narážel do průzračných rampouchů a tříštil se o ledová zrcadla. Tichá, dechberoucí zvonkohra. Byla to úžasná melodie, která otevírala zámky z let dávno minulých, kdy se malá vlčata honila ve sněhu a zvonivě se smála. Electra spokojeně pohubovala hlavou ze strany na stranu pod taktovkou neviditelného dirigenta a usmívala se. Nemohla se nabažit kouzelného výhledu a neskutečné zamrzlé nádhery. Jen zima se ji pomalu zažírala do kožichu hlouběji a hlouběji. Naposledy proto otočila krk a spatřila nefalšované přírodní zrcadlo: obrovskou vodní plochu odrážející celý svět, alespoň z tohoto úhlu se na zamrzlém jezeře obtiskla dokonalá kopie nebe, mraků i slunce. Svým povrchem lákalo k dobrodružství, jako by snad mohlo býti portálem do jiných světů.
Jakmile se dost vynadívala na tu nádheru, zvedla své promrzlé tělo, oklepala vločky a podívala se za sebe. Z ochozu skály vysely průhledné rampouchy, asi po nich v minulosti, v teplejších chvílích, tekla voda a teď vytvořily tuhle nádheru. Přiblížila se k nim a kdo ví proč, musela jeden jednoduše olíznout. Vyplázla jazyk a přitiskla ho na zledovatelý povrch. Ale ouha, najednou nešlo jazyk odtrhnout. Vlčice se nějakou dobu snažila zbavit se nalepeného ledu, avšak nedařilo se. Nakonec to vymyslela jinak, objala zuby kus ledu a uštípla ho. Sice to nikterak nepomohlo ve snaze dostat rampouch z jejího jazyka, nicméně již mohla z místa odejít. Zvedla hlavu a přes příšerný chlad v tlamě pokračovala dál. Došla dolů k úpatí horám. Ani nevěděla, kdy se rampouch v jejích ústech rozpustil. Otočila se k majestátným horám a zvolala sebevědomým hlasem: „Říkala jsem ti to! Pro mě není nic překážkou, příště se budeš muset víc snažit.“ Hrdě zvedla čumák o něco výš, než by ho nosit měla a okouzlená tím novým světem pokračovala dál směrem k ledovému zrcadlu, co z výšin viděla.

// Ledové jezero (přes Ledové pláně)

// 7: vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov
1: zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů?