Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosím o převod z Ellie na Hanku!

· 2 mince pro Hanku, na Ellie zůstane 15 mincí.

Děkuji ♡

Převedeno

Držela své tělo stočené do spirály a snažila se hřát co nejvíce mohla. Její tělo - plné jakousi neznámou chorobou, se kterou se stále seznamovala - se snažilo hnědou zahřát. Teploty v ní se přely. Srst nezvládala skrz nával ledových, zamrzajících kapek držet hnědou v teple. Byla to její smůla? Ano, měla už dávno ležet v úkrytu a nechodit po okolí hledajíc kdovíco. Svýma smaragdovýma očima se podívala opět ke své nynější přítelkyni; Ricca. „Ansera? To je někdo jemu příbuzný, co jsem pochopila ze slov stříbrně barveného vlka... Segin mu byl docela podobný, taky jsi Ansera potkala na ostrovech?“ no nejspíš ano, když o něm mluvila prošlo jí hlavou a následně se podívala směrem k rozbouřené hladině. Jednotlivé dopadající kapky rozhýbávaly onu přenádhernou, čistou, stále hýbající se vodu. Bylo zajímavé vidět, jak je ostrov propojený.
„Pokud se cítíte lépe, tak snad to brzy dojde i ke mně... Chci stejně zkusit připravit nějaký ten odvar, akorát potřebuji najít způsob, jak se dostat k vroucím pramenům... Možná bych se mohla vydat na poušť a tam dát vodu zahřát na Slunci, písek by tam měl být stále žhavý, ne?“ zeptala se Ri, čekajíc na odpověď. Mezi slovy vlčice bylo slyšet jak čůrky vodopádů vydávají jakési specifické šustivé, cákavé a rušivější zvuky. Dorazil s nimi i Segin.
„Už jsem si myslela, že jste s tím stříbrným vlkem odešel. Ochutnal jste tu oranžovou věc?“ zeptala se Segina hnědá a následně se pokusila své tělo zvednout. Bylo to složitější, jejím tělem se ozývalo jakési volání bolesti, které šlo převážně do kloubů a dýchacích cest. Nádech byl pro ni složitější, a proto ji došlo, že se Seginovým zálibám o flóru by se mohla něco přiučit
„Nepřipravoval jste někdy letvar, Segine?“

Hnědá si konečně prohlédla kompletně tělo cizinky. Měla opravdu dlouhý ocas, který hnědá tak postřehla, když na něj na vteřinu zaměřila svá očka. „Segin.. měl by brzy dorazit,“ popdívala se za Riccu, jelikož stála v místech, kde by se měl Segin snad co nejdříve objevit, „snad... snad nás najde. Možná sám cestou narazí na něco či někoho zajímavějšího.“ smaragdovýma očima se podívala zpět směrem na vlčici a nechala povznést pravý koutek do letmého úsměvu. Ellie si prohlížela její mladou tvář. Cítila z ní poněkud známější pachy, které jí však nedokázaly napovědět dost. „Jste velmi laskavá vlčice,“ usmála se nyní již opravdu a v očích se jí rozlil jakýsi mateřský pud, který se v ni už začínal, s věkem, ztrácet, „málokdo je takový jako vy, Ricco. Buďte na sebe hrdá, máte co dát ostatním... Moc se ke mně nepřibližujte jen, nechci vám dát neviditelný dárek, který zůstane ve vás a bude vám škodit.“
Hnědá následně skoulela své tělo do klubka, aby udržovala tělo v částečném teple, hlavu držela však stále nad srstí a očima už zkoumala vodopády. Byla to nádherná podívaná, která stála za to! „Lektvary přímo neznám, ani moc netuším jak na ně... Chtěla bych se to časem naučit, ale asi k tomu bude potřeba teplo... Nevím, nejsem v těchto věcích příliš zběhlá. Vy o tom víte víc?“

Kdybych věděla jak na něj přijít, prolétl jeden z jejích havranů hlavou a ona s jeho poletováním koukla na její společnici, „nemusíte mi pomáhat, jste hodná, opravdu, ale... tohle musím zvládnout holt sama. Musím počkat na Segina - cestou jsem ho někde ztratila.“ pokrčila by bývala nevinně rameny, kdyby to gesto ovládala. Hnědka se následně podívala do míst, kde její šedý společník byl snad naposledy... Však on jistě dorazí. Na chvíli bylo vlčici snad lépe. Jako kdyby ledová srst a teplota ustupovaly společně s vycházejícím Sluncem.
Byl to opravdu krásný pohled. Jednolité paprsky procházely skrz jednotlivá stébla trávy až ke dvojici hnědých vlčic. „Můžu vám nějakou část ukázat, ale... prvně potřebuji nabrat sílu a Segina. Jsem jinak Ellie, vy?“ zeptala se nevinně.

Hnědá mluvila poměrně složitě, snad i v hádankách. Její tělo hřálo, pálilo orgány a celé tělo v nepříjemném žáru. Srst snad začínala u kořínků usychat, díky zmiňované teplotě Ellie. Hnědá se smaragdovýma očima podívala směrem ke své nynější společnici. Kde je Segin? Anser? Luciane? ptala se ve své hlavě a oči se jí rozlétly po okolní krajině hledajíc jejího milovaného, šedého vlka. Následně hnědá zavřela oči, stiskla víčka k sobě jakoby v sobě něco držela. Byl to další příval kašle, který během chvíle z jejího hrdla začínal vycházet. „Něco tam bylo,“ odpověděla cizince s nadějí, že to taky časem zahlédne, „byla jich všude spousta, těch mrtvých, nedaleko jsem se některá snažila pochovat... Je to smutné, možná, že ta zvířata to na nás přenesla... mohou to šířit nějaké určité druhy, možná všichni? Co když... když to nevyléčíme?“ ptala se s trochou šílenství hlase. Hnědá nebyla hnědou. Byla nyní někým, koho ovládala vnitřní teplota se vším všudy. „Moje kamarádka, Shine, viděla i něco podivného ve vodě. Bylo to opravdu hodně zvláštní, ani netuším o co to vlastně pořádně šlo... v takovém nazlátlém jezírku to opravdu, ehm ehm, opravdu nebylo, ehm!“ kašel přerušoval jednotlivá slova a ona musela dělat mezi slovy pauzy. Občas delší, občas kratší.
„Cítím se... jako kdyby to byl konec všeho, zcela upřímně. Netuším oč jde, snažím se přijít na kloub tomu jak... eh, to zastavit, ale... neumím dělat ty lektvary, odvary... Co to vlastně vůbec je? Netuším.“ řekla možná zoufale a následně se podívala směrem k jezírku, doufaje, že uvnitř jej něco uvidí. „Vy nebudete na ostrovech dlouho, že?“

Hnědá vlčice možná navenek byla zcela chladnou, no možná, že její pád do vody nebyl tak úplně neúmyslný. Její čumák, na rozdíl od zbytku těla, byl velmi popraskaný až suchý, možná, že ledová voda mu na chvíli pomohla od úplného vysušení. Hnědá se podívala směrem k cizince, která naznačila něco o tom, že o nemoci něco tušila. Oči hnědé se prolívaly jak kdyby letmým pálením. Její tělo hřálo ne zcela zdravým plamenem, od kterého měla vyšší tělesnou teplotu jak by bylo v normě.
„Něco tam,“ nasála čumákem do těla o něco více kyslíku, „něco tam plavalo... takový... takový černý mžitky!“ řekla k cizince, na její tváři se rozlíval jakýsi tupý výraz a její hlas přeskakoval z jedné strany cesty na druhou. Hnědá doufala, že jí cizinka řekne o něčem, čeho si povšimla za poslední dny. „Jsou tu všude mrtvá těla, to ano,“ kývla hlavou a s tímto náročným pohybem se jí tělo usadilo, „mám pocit, že tu všichni umřeme... Jenom ne všichni, možná všichni! Ne, to taky ne... Někteří, jo ti slabí, chápeš? Jsou tu všude mrtvá zvířata, jak... jak-ési rostliny a všechno se to šíří k nám. K tý... k těm věcem co většina z nás umí, magie, chápeš?“ možná mít mezi rostlinstvem nějaká opia, asi by za její hlas a mluvu byla zodpovědná ona. Je pravdou, že hnědé se stav zhoupl během chvíle z kopce.
Ledová srst situaci vůbec nepomáhala, Ellie se rozhodla si lehnout, její tělo se klepalo zimou a zároveň uvnitř cítila žár, který jako malý plamínek s každým nadechnutím zvedal svo oranžové šlahounky výš a výš. Tělo ji bolelo, jako kdyby si chtělo lehnout. Už ležíš! připomenula si a následně se podívala směrem k blízké vlčici, která se jí chvílemi tak zvláštně roztrojovala... To.. co to je... oči by se jí bývaly kroutily dokola. „Je to z těch zvířat nakažených? Že? Že?“

Tlapami se odrážela jak jen mohla, její tělo bylo o něco většího vzrůstu, tudíž pro Riccu bylo obtížné tělo dostat ven. Hnědé to chvíli trvalo, ale vše mělo dobrého konce a ona se zadníma nohama odrazila. Přední začaly rýt drápy do země, s čímž nakonec vylezla ven a odskočila o kousek dál. Její tělo se začalo klepat a ona jen s otřepáním vynesla oči k cizince. “Moc moc… moc děkuju!” řekla už o něco klidněji k vlčici.
Měla na sebe spoustu otázek a hlavně: nyní mohu zemřít? Vlčice se po otřepání začala zkoušet třít o okolní, ještě nezasněžené, porosty. Bylo to bohužel marné a ona si do srsti přidala jen kousky hlíny, které zbarvil světlejší chloupky na hřbetu na hnědo. “Děkuju, děkuju…. Jsem, jsem nemocná a nerada bych vád nakazila, nyní mám strach, že,” na chvíli začala kašlat snažíc se nevnímat nesmyslné tvary před očima, “viděla jsem tam něco… jako kdyby, kdyby tam něco bylo. Jsem šílenec, bohové, proč… proč se to děje?” vyslovila otázku směrem k hýbající se hladině, zatímco její tělo obklopovaly omrzliinky kapek vody.

→ Křišťálové jezero

„Segine?“ otočila zadýchaně hlavu dozadu jako kdyby čekala, že ji vlk bude hned za zadkem. Byla dost zadýchaná, možná jako kdyby právě oběhla půl ostrova bez zastavení. Chvíli se držela na všech čtyřech, chvíli ji dech táhl k zemi. Brzy ji bude táhnout možná i pod drn, ale nyní potřebovala chytit znovu do plic trochu kyslíku a následně se napít. „Ah,“ nadechla se hluboce, když se jí před očima začaly opět tvořit zvláštní barevné útvary, které nikdy neviděla, „taky je vidíte?“ zeptala se zadýchaně k přicházejícím vlkům, kteří se blížili.
Zadní partie držela přilepené u země. Její tělo bylo prochladlé, možná, že ten plod rostliny nebyl zrovna nejlepší nápad. Stalo se. a důrazně kývla. Následně se rozhodla postavit na všechny čtyři a rozešla se směrem k jezírku, ve kterém se voda hýbala rychlostí jejích mžitek. Viděla v ní snad ryby? Chtěla si s nimi zaplavat? Hnědá se jen sklánějíc k vodě snažila na jazyk chytit pár kapek a žbluňk! Její tělo se ponořilo pod hladinu a ona jen zmateně začala kopat ve vodě. Neuměla se dostat k hladině, jako kdyby její tělo dostávalo ledový šok a ona se dávala do spánku.
Bublinky vycházely z vody, její tělo se bránilo přívalům vody, která se jí dostávala do těla. Následně se přední tlapou odrazila a dostala se opět ke vzduchu, snažíc se vylézt z vody a kašlajíc vodu. Bože, bože, bože!

→ Ovocný lesík přes Luka

Hnědá pokračovala dále. Měla poměrně na spěch, jelikož přicházející zima nebyla příliš vhodným společníkem. Její zdravotní stav nebyl příliš dobrý a ani špatný. Musela se však brzy vrátit do Androme, kde doufala, že na ni bude již čekat její nejbližší - Lucian. Udělala za poslední dobu opravdu hodně, tudíž se to začínalo podepisovat i na tom, v jakém zdravotním stavu fungovala dále. Občasné kašlání, mžitky.... vše přibývalo a ona si toho byla více než jen vědomá.
Hnědá pokračovala dále. Tempo bylo velmi nepravidelné kvůli zastávkám, při kterých se ji plíce stahovaly a ona tak měla menší přísun kyslíku do těla, krve. Časy byly více než jen trochu zvláštní... Kdyby tušila, že tehdy, když se zde objevila poprvé, se vyhnula jakési pandemii taktéž. Nyní měla namířeno na jediné místo, o kterém věděla, kde se bude schopna napít. Vodopády.

→ Nerovy vodopády

Hnědá se věnovala spíš cizému hědákovi jak dvojici šedých. Jeden se k jejich dvojici totiž na pár minut přidal, aby ze stromu získal to, co chtěli všichni, kteří sem zatím dorazili. Odpovědi od hnědého se jí příliš nedostávalo. Hodlala si tedy zkusit též tu „přírodní taktiku“ k ukořistění plodu pro ně. „Ansera znám,“ došlo jí a musela svůj poznatek říci i nahlas, podle slov stříbrného to byla asi jedna velká rodina, ke které patřila i Shine, „vy... cože, vy taky znáte Shine? To je moje nejlepší kamarádka.“ řekla možná trochu naivně s tím, že se mezi nimi vytvoří konverzace, ale... stříbrný měl tolik zájmu jako Segin o ní. Nechtělo si s tím příliš lámat hlavu. Hnědá se zkrátka začala soustředit na získání plodu ze stromu.
„Je to vůbec strom?“ zeptala se Segina, nyní znala jméno, dost nejistě a následně se postavila opatrně na zadní nohy, držela si balanc, přední tlapou se zapřela o kmen a následně začala svými zuby trhat další větvičku ze stromku. Její zuby byly ostré, tudíž větev se během pár minut začala lámat za, o něco tišejšího, křup, křup. Hnědá následně stáhla větev i se třemi plody na zem. Jednotlivé, oranžové kuličky byly posety sněhovými vločkami, které, mimo jiné, se snášely v hojném počtu na zem. Ellie zde nějaké ty zimy už zažila, ale nikdy si nedokázala odpustit to překrásné, ladné padání jednotlivých kapek. Následně se podívala na Segina: „Utlhla jsem to,“ nadzvedla koutek a větev položila na zem, „nevím jak to jen rozmrazit... Neumím zrovna s ohněm a ani s ničím podobným, můžeme to rozdupnout a nebo zahřát, během chvíle to jistě povolí.“
Hnědá tedy odtrhla plod pro sebe a i Segina.
Nakonec do jedné z kuliček dloubla čumákem a tím ji rozkutálela směrem k němu. Nakonec na svůj plod začala dýchat teplý vzduch a obalila jej svou srstí, která ji udržovala v teplu. No, nedalo by se úplně říct, že by jí teplý kožich pomáhal. Brzy se, s pár vločkami padajícími na její čokoládový hřbet, dostavilo i kašlání, ke kterému se Segin vyjádřil, ale ona skrz nevrlejší přítomnost stříbrného zapomenula odpovědět.
„Tohle tomu pomůže,“ aspoň v to věřím prošlo jí hlavou a když se zdál plod konečně o něco méně zmrzlý, zkrátka jej rozkousla a jednu polovinu donesla k hnědému vlkovi jako vděk za ukázání světélka, které je k této rostlině dovedlo, „dejte si. Snad vám to bude stačit.“ zavrtěla mile ocáskem a šla pro svou polovinu, kterou strčila do tlamy a následně se ohlédla k Seginovi.
„Když už vás znám jménem, jsem Ellie, budu pokračovat dál. Je tu ještě jedno krásné místo, které stojí za to vidět... Musíte jen projít skrz vodopád, tam se já zastavím...“ řekla a rozklusala se vpřed.

→ Křišťálové jezero

→ Oblouky bohů (Prsten portálu)

Vlčice něco málo z jeho slov nepostřehla, ale tušila, že zájem o ní byl minimální. Nechtěla se vlkovi tedy vnucovovat, a tak bylo přemístění portálem mnohem lepší řešení; vlk by si šel po svým a nebo by byl zaujatý i hnědou. Nemá na výběr, nic mezi tím. Portál byl poměrně příjemnou záležitostí, které se moc nedalo zneužívat. Hnědá chvíli působila, jako kdyby jí nic nebylo. No, opak byl pravdou. Až nyní se na ní projevily další známky pouhého nachlazení, které se jí dostalo do těla během cestování se Shine - její nejlepší přítelkyní!
„Ano, přesně ta nádherná černá s květinami,“ zvedla k němu nezajímavá hnědka koutky a následně si jej očima prohlédla, když jej portál vyplivl na omrzlou trávu, kterou cosi ozařovalo, „tady to je. Krásné místo plné všelijakých rostlin. Doufám, že se vám to zde bude líbit.“ zvedla koutek hnědá a očima se podívala kolem. Do tlamy se jí však brzy dostal nepříjemný příval divných pocitů a i ono tělo začalo fungovat dost zvláštně. Ellie hlava se sešoupla k zemi, nad kterou pár minut visela. Cítila uvnitř sebe zvláštní pocit, jenž ji zkoušel dusit a opět ji omezoval v přísunu kyslíku. Cesta portálem pro vlčici nebyla příliš moudrou volbou vzhledem ke zdravotnímu stavu, a tak si jej v pár minutách nepříjemného kašlání a mžitek před očima připomínala. Vlčici bylo vážně špatně, aspoň nějakých těch pár minut, než se jí plíce opět naplnily kyslíkem.
Nyní to pro Segina, cizího vlka, bylo odpudivé gesto a nejspíš i pro toho cizáka, který ji přivábil svým mručením pod stromem stojícím opodál. Hnědá zvedla smaragdové očí k němu. „Támhle máte i někoho, kdo s vámi jistě bude rád prohlížet okolní flóru,“ nadhodila již s o něco zdravějším tónem hlasu bez kašlání.
...
Vlčice se během chvíle dala dohromady a prohlédla si opodál sedícího, čokoládově zbarveného samce, který sledoval, jako drobné vlče, plod na stromě. Nikdy takový strom neviděla. Ovoce na něm bylo poseté oranžovými kuličkami s poměrně velkou velikostí, vypadaly snad i lahodně... Aspoň ten cizí hnědák se světlými, nepravidelnými znaky, naň tak hleděl.
Seděl zde nejspíš už dlouho. Jeho oči byly plné prázdna a hladu. Vypadal, že pro něj bylo lepším chytat ovoce jak zkusit ulovit hraboše. Hnědá si přejela cizince ještě jednou svýma smaragdovýma očima a následně se podívala na šedého společníka. „Myslíte, že ten plod mu za to opravdu tak stojí?“ proč se nezeptala jeho? Neměla asi odvahu. Hnědá chvíli sledovala opodál vlka a následně se rozhodla k němu udělat pár kroků vpřed. Proč taky ne? Mohla poznat někoho nového a o těchto plodech dřív nebo později mohla říct i její nejlepší kamarádce a tedy té nádherné, velké, černé vlčici s květinami na tele! Následně se odhodlala přiblížit blíže k tomu, kdo tak hladově prohlížel spadnutý plod. Ellie si prohlížela jednotlivé plody s tím, že by ráda též jeden z nich získala. „Zkusíme si též jeden vzít?“ zeptala se svého společníka, kdy se následně vydala směrem ke stromu a kývla k hnědému. „Dobrý den,“ nadzvedla koutek, „padají občas samy, nebo se jim většinou spíš nechce?“ zeptala se k cizinci a následně začala přemýšlet nad tím, jak jeden z plodů uloupit. Doufala, že šedý se přidá.

Hnědá vlčice si prohlédla cizince od shora dolu. Zajímavé květiny? prošlo jí hlavou, a tu jí napadlo, že by vlkovi mohla ukázat jedno z míst, kde se rostliny nacházely opravdu hojně. Možná, že by se zde mohla nacházet i nějaká, která by pro něj mohla být zajímavou. Dlouho na druhém ostrově nebyla, měla tedy potřebu tam i ona sama zajít a nechtěla příliš čekat na příležitosti. Netušila, že její zdravotní stav se zhoršuje každým dnem víc a víc, a tak nakonec zvedla koutky k cizinci. „Rušná vlka s hodně vlky? Tam... tam jsme se asi minuli, byla jsem tam se svou přítelkyní, taková černá se zlatými znaky. Možná, že jste nás tam zahlédl.“ konverzovala zcela mile a nejspíš i s naivními úmysly.
„Zajímavé rostliny se objevují často na druhém ostrově, ráda vám je ukážu... dlouho jsem zde nebyla, můžeme si to trochu zjednodušit.“ kývla k vlkvoi a během chvíle ze své tlapy pomocí předních zubů stáhla prsten, nadhodila jej do vzduchu a otevírající se portál už táhl vlčici směrem do ovocného lesíku. „Nemusíte jít, pokud mi nevěříte. Proč byste měl, že.“ odpověděla si spíše sama a bez váhání vešla do portálu, který ji během vteřiny přenesl do Ovocného lesa.

→ Ovocný lesík (Prsten portálu)

Mlha houstla nejen kolem šedého těla, ve kterém prakticky splývala, ale i kolem ní. Brzy se Ellie vynořila tam, kde by to nečekala. Obelisky už připomínaly vysoká skaliska a zvláštní energie ve vzduchu jí zajisté připomínala Androme. Měla tolik otázek na jednotlivé kusy kamenů, ve kterých možná dřímaly jednotlivé duše bohů, kteří se možná na ostrovech vyskytovaly.
Konečně se jí před očima vyjevilo i něco jiného jak jen mlha. SIlueta. „Androme?“ vyslala tázavou vzducholoď mezi smrtelníky. Nyní jen čekala, zda jí někdo obrátí směr letu a vyšle jej za ní. Nevšímala si cizího pachu, všímala si těch zajímavých objektů, které se před ní tyčily. Nebyly to jen tak jednoduché a zbytečné objekty... „Kameny, ka... kameny?“ zopakovala si raději ještě jednou název útvaru před ní. Kdyby tak věděla, že by jeden z nich mohl dostat i hlas, díky Seginovi který se schovával pod jedním z nich.
Hnědá se během chvíle rozešla vpřed. Náhle ji do čumáku udeřil cizí pach. Byl něčím známý, ne úplně, ale jo... vlastně něco v něm bylo známé. Hnědá tedy pokládala jednu tlapu za druhou přibližujíc se hlemýždím tempem vpřed. Brzy kámen získal srst a dvě špičatá ouška. „Dobrý den,“ pozdravila sedícího cizáka, kterého už jednou potkala, avšak o tom netušila, „je to zajímavé místo, že?“ položila na stůl nevinnou otázku doufajíc, že se jí dostane přívětivého seznámení... Podívala se na jednotlivé kameny a začala si je prohlížet. Obloukovité tvary, jakési názvy, obrazce. Možná by mi mohly dát odpovědi... pomyslela si a následně zvedla koutek k cizinci.
„Jen se kocháte nebo hledáte cestu na druhý ostrov?“ zeptala se.

→ Tajga

Hnědá šla dál. Hnědá vlčice se přesouvala dál. Nedocházelo ji, že mžitky jsou důsledkem fyzického vypětí a námahy, kterou na sebe za poslední dny pokládala. Měla silná záda. Zvládám to... povzbudila sebe sama, když jí stále nepřipadalo divné, že se nachází někde úplně jinde než byla zvyklá. Stromy jako kdyby byly ticho a vyžívaly se v její hlouposti.
Hnědá vlčice pokračovala před další končiny směrem někam, odkud se dřív nebo později stejně rychle přesune. Zatím to samozřejmě netušila. Nyní měla na spěch. Musela vyčkat v Androme na svého milého. Před očima se jí rozlila mnohem větší pěna než před chvílí. Nacházela se na okraji začarovaného lesa, kde před nedávnem vysadila se Shine Naději pestrobarevnou. Bohužel... rostlina už nežila.

→ Oblouky bohů

→ Ledové pláně

Hnědá pokračovala dál. Měla za to, že mlhové závěsy proráží s úspěchem a i se správným směrem. Mířila domu, do Androme, ale skrz mléčné stěny nebyla schopná najít správný směr. Možná, že se na ni podepsala nemoc, ale nejspíš už i únava. Na nohou byla dobrou chvíli, vše za tu dobu ji zvládalo perfektně unavovat... Ztracený Lucian, nemoc, chůze... Všeho bylo příliš, ale ona potřebovala jít dál. Musela se dostat aspoň domů, tam, kde Lucianovi slíbila, že se bude jistě nacházet.
Ellie cestovala tedy dál lesem, občas narazila na nějaký kámen a jindy se jí před očima začaly tvořit neúplné, malebné tvary, které snad nikdy neviděla - mžitky - už jednou se jí cestou po ostrovech ukazovaly. Nyní však začínaly být mnohem silnější a výraznější.
Ellie ve svých končetinách cítila jakousi slabost... No odpočívala poměrně nedávno, ač krátce. Možná bude dnes v Androme muset odpočívat zas o něco déle jak minule, aby nabrala sil.

→ Začarovaný les