Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Post č. 68

Má maličkost medvěda bystře sledovala. Nenechala jej popojít ani o metr bez toho, aby jej doprovodila svýma očima. Medvěd se na nás podíval, měl takový divný úšklebek, který se ,,smál". Má maličkost stáhla hned uši a sledujíc jej si jen zavětřila. Medvěd na nás chvíli hleděl, než přátelsky vypustil jakýsi pazvuk, kterému jsem rozuměla jen díky tónu, a nakonec sám zmizel mezi stromy.
Má maličkost se nakonec zvedla, otřepala a koukla na Shine, která též ležela na zemi, tak jako má maličkost.. Nevím, kde se to ve mne vzalo, a co se mnou jeden medvěd byl schopný udělat, ale chtěla jsem si jednoduše hrát. Sama jsem tedy koukla hravě na Shine, přikrčila se předníma k zemi a nadšeně na ní zamručela, kdy má maličkost sklouzla na záda a žádajíc ji o hraní jen sledoval její obličej.
,,Dospělí často zapomínají na to, že byli vlčaty." řekla jsem k ní zcela vážně a jen hravě máchla packou k ní. Byla nyní mnou přijatá. Nepokoušela se být zákeřná, neútočila a samotná měla čisté oči, kterým jsem nyní hodlala věřit. Přeci, vlčice nikdy neukazuje své břicho jen tak někomu, že? Nyní, pokud by chtěla, tak mne může úplně v klidu zakousnout, no, tak ať.

Post č, 67

<<< Kvetoucí louka

Mé klidné tempo nás dovedlo až k krásně chladnému jezeru. konečně místo, kde se vysloveně a doslovně ochladíme. Má maličkost s chutí skočila do vody, která byla příjemná, víc než to. Má srst se okamžitě rozlehla na hladině a má maličkost sama na mělčině ulehla. Opatrně jsem si tlapou přejela po hlavě, kde mě cosi štíplo a nechtíc to přestat svědět jsem už i hlavu se vší odvahou potopila. Sama jsem se od mělčiny odrazila a vynoříc se někde dál od břehu má maličkost jen otřepala hlavou - voda v uších. Jak tuto věc jsem nesnášela. Sama jsem nad tím jen tiše kňourla a odebrala se na břeh, kde jsem se začala válet, pokoušet o to, aby voda z uší vytekla.
Má maličkost se během chvíle jen převalila na hřbet a hledíc upřeně před sebe jen vykulila oči. To co viděla, to bylo opravdu až.. až moc veliké. Nejistě ležela na zemi dál. Znala to zvíře, věděla, že jeho druh zabil jejího otce. Sama jen zavrtěla hlavou a opatrně přilehla na zem, kdy hleděla k medvědovi, který na protějším břehu právě hasil žízeň.

Post č. 66

Nechávaje debatu za námi jsem jen soustředěně, tiše a zároveň ladně klusala kupředu. Sama jsem začenichala, když ten čerstvý pach vyprchával a uvědomujíc si, co se zde mělo zjevit jsem nadšeně vyskočila nad květiny, abych si mohla věc prohlédnout. Má maličkost se těšila jako neposlušné štěně a ohlídnouc se směrem k Shine jen čumákem odkryla květiny, kde se zjevila bodlinatá kulička, která svižně čichala kolem, všimla si nás, ale zatím nás jen strašila svým dupavým krokem. Měla zde máďátka, která očividně nestihla vrhnout v její skrýši, pokud nějakou má. Bylo to překrásné, byla to snad nejhezčí rodina, kterou jsme mohly potkat.
Sama jsem jen vrtěla špičkou svého ocásku a sledujíc je nevinným obličejem. Už už jsem chtěla ulehnout, když se píchavá kulička rozcupitala svižně ke mně. Bránila si je a nebylo divu. Sama jsem před ní uskočila a hravě na ní zamručela, když se však ohnala k nám znovu, už jsem je pouze přeskočila a zvednouc ocásek do vzduchu jsem jen ladným, dlouhým krokem klusala dále, přejíc jim hodně štěstí.
Má maličkost s chutí klusala kupředu. Hlavu měla vznešeně usedlou nahoru, tak jako její ocas, ale samozřejmě, že ji tato ,,pozice" přestala bavit, a tak se vrátila do svého normálního, ladného chodu. Už slyšela vodu, sama nyní potřebovala ochladit, a tak věděla, že jezero bude ideální.

>>> Small

Post č. 65

<<< Poušť

Pohled mi slétl k Shine, která nyní i na všech čtyřech byla krapet nižší než já, děsiví, ale její bratr byl totéž. No, ale povahově.. stále jsem v ní měla přeci jen hrozbu. Co když mají v rodině nějakou poruchu, kdy by jí přecvaklo a ona mi tak chtěla ublížit? Kdoví. Nerozuměla jsem tomu dni, kdy jsem o kousek ucha přišla a nebyla to vina jen té hnědé kuličky, ale i jeho, ten, kdo přihlížel z korun a viditelně se bavil.. Myslel si, že vlci zde jsou slepí, očividně i nevnímaví, ale to se mýlil.
Celou tu dobu jsem koukala na Shine, kdy oči skoro nemrkly a soustředíc se na myšlenku jsem dále přemýšlela, až ve chvíli, kdy se ozval její hlásek jsem spokojeně usedla, tak jako je vlkovi vhodné a ne jen stála na dvou, a věnujíc jí milý pohled naklonila hlavu. ,,Určitě, nabrat další síly se hodí přeci jen vždy.. a aspoň si třeba bude víc času.. no.. pro-promluvit, nebo.. jen," nedopovědíc slova má maličkost jen nevinně hleděla do země, kdy jsem přemýšlela nad slovy, která jsem hodlala říct, ale raději jsem nakonec otřepala hlavou a s kýchnutím se zvedla. Rozejíc se kupředu nechala svěšenou hlavu k zemi, kdy jsem odpočívala. Květiny jsem jak menší divočák rovnala do všech stran, abychom mohly projít a tiše sledujíc okolí jen naslouchala tekoucímu potoku, který nám byl více než jen blíže, když tu náhle..
Má maličkost se zastavila, zavětřila a naklonila spokojeně hlavu.
,,Buď potichoučku, a pojď za mnou," pověděla jsem opravdu velmi tichým tónem, kdy jsem už klidně cupitala dopředu. Svou tlapou jsem šlápla do potoku, který mi byl nyní jedno. Mě zajímalo to, co jsem cítila a to moc dobře.

Post č. 64

Se vší radostí jsem pelášila kupředu. Naslouchajíc rytmu vlčího běhu za sebou jsem jen spokojeně vydechla. Uvolnila jsem se, byla jsem nyní v jádře a dokonce i na povrchu ta, která mi tolik chyběla. Sebejistá, samotářská. Nadšeně jsem poskočila do vzduchu a se smíchem se zakuckala. Dech se začínal ozývat, dokonce jsem svým nadšením utíkala tak rychle, že jsme úplně minuly oázu, a že nyní jsme pelášily směrem k pláni s velikým množstvím kvítí. Nějak jsem měla tušení, že budeme tedy i poblíž jezírka.
Nenapadlo by mne, že něco takového má maličkost ještě zažije, že má ,,lovecká rovinka" se probere zrovna teďkons v poušti, kdy jsem možná málem přizabila v tomto horku svou společnici. Nejistota utekla, má maličkost se odvážila, a tak se jen se spokojením věnovala rozkvetlé pláni před ní.
Sama jsem nejistě dýchala, když jsme se zastavily ve vyšších, odkvétajících květech a má maličkost je stáhla ouško dozadu. Spokojeně jsem zavrtěla ocáskem a nadšeně si stoupla na zadní, abych přes výšku květin, ano i přes svých čtyřiadevadesát centimetrů, viděla. ,,Nyní bychom se přesunuly opatrně k tomu jezírku, cestou můžeme potkat takový ,,drobný potůček", kde budeš moct zahnat žízeň a nakonec se opatrně přesuneme k němu. Omlouvám se, pokud jsem běžela moc rychle, nebo moc dlouho.. Nějak jsem měla spostu energie." řekla jsem k ní a nadšeně se otřepala od vedra.

>>> Kvetoucí louka

Post č. 63

<<< Tichá zátoka

Cválajíc kupředu, kdy se hnědé tělo neslo velice ladně po rožhaveném písku a v zádech mělo černou, která hnědé prokazovala opravdu velikou důvěru, což bylo očividné od začátku, když celý čas následovala ji. Hnědá věděla, kam její kroky míří, kam nyní, kde je úrodno, a kde je ona voda potěší. Sama si černou stále hlídala, otáčela chvílemi jedno ucho k ní, kdy se zaposlouchala do rytmu cválajícího vlka a ženouc se kupředu jen nadšeně přidala do tempa.
Dech jí stačil, soustředila se na to, aby mohla dýchat v klidu, aby nemusela děsit černou svými problémy. Nechávala jejich těla unášet, pomalu se vznášet v tom jak nádherně hnědé bylo. Konečně se uvolnila, konečně otevřela své srdíčko i jiným, než jen šedému, kterého nyní s bolestí postrádala, ale i tak věděla, že její nejbližší se vrátí, že jí je na blízku, že on je ten, který nebude odcházet. Nadějně si sama poskočila a s chutí stáhla uši dozadu, přidala na rychlosti a nehledíc na svá omezení jednoduše hnala. Běžela, nehleděla na písek v očích, užívajíc si to, co nyní měla jen nadšeně zavyla a ženouc dál mizela od černé, zatímco si absolutně neuvědomovala, co se právě děje.

Post č. 62

Podívala jsem se na Shine, když promluvila a sama se spokojeně pousmála nad jejím jistým souhlasem. Moc jsem nyní neměla, co bych jí řekla. Minulost pro mne je tím, co sdílet s náhodnou nebudu.. Taky by mi nic neřekla, když mě nezná, že? Navíc, ty věci se staly, a tak není fajn. Sama jsem se během chvíle, kdy jsem měla uspokojivě plný žaludek, zvedla a klidným, landým krokem se rozešla za Shine. Očividně věděla, co tím místem myslím.
Sama jsem s ní srovnala krok a nakonec se odvážila promluvit. ,,Je tam oáza.. Takže se budeš moct napít tam, a rovnou i trochu zchladit. Samotné mi zachránila hrdlo," pověděla jsem k ní mile a sama jen přidala do kroku. I přes lehce plný žaludek jsem začala hnát dál. Přemýšleje nad tím, co mě potkalo. Bude to další bolístka, další trn na květině, a nebo se podívám mezi kvítí? Zmizí rychle, a nebo se objeví? Nevím, ale co vím jistě je to, že plavení se v té slané vodě vždy stálo za to, když zapomenu na slepenou srst solí, tak to bylo úžasné.. Moc.. milé.

>>> Poušť

Post č. 61

<<< Zlatý les

Podívala jsem se smutným výrazem na Shine a jejím slovům přikývla. Má maličkost se usadila kousek o ní, kdy hleděla na nedýchající tělo, které pošlo před námi. Sama jsem neměla ráda, když jsem viděla bolest v někom jiném, když jsem viděla smrt, která nebyla způsobena mnou. Ano, lovím a též jsem zabiják, ale to je.. no, co to vlastně je? Taky vlastně zabíjím pro svou potřebu.. Sama jsem se nad tím pozastavila a jen se zamyslela.
Vlastně lovím ty, kteří jsou slabí, kteří šanci jednoduše nemají, nebo.. Přemýšleje nad tím jsem pomalu přestávala existovat v realitě. Má hlava mi ukazovala jistý svět, kde mi bylo dobře a nemusela jsem přemýšlet tak hluboce, jako to má maličkost vždy žádala. Nikdy jsem v ničem neviděla jen jednu věc, ale rovnou tisíciny, kdy jsem přemýšlela i nad tím, proč je list zelený.. Jednoduše pro někoho prkotina, zbytečnost, ale pro mne to, co jsem mohla případně chápat úplně. No, a nyní stačí. Jde se jíst.
Nechala jsem najíst prvně Shine, jelikož pro mne byla cizí a z nás dvou dominantnější. Nechávala jsem tak většině vlkům jistý odstup, kterým jsem jim samotným dávala najevo, že oni navrch proti mě mají, a to je též jedna ze spousty chyb, které mám - neprosadit se. Spokojeně jsem koukla k šumění moře, které převracelo jistých několik set kapek v jednu velkou otočku, jinak řečeno ,,vlnu". Má maličkost jej opět sledovala velice zahleděně, až do chvíle, kdy Shine nedojedla a nechala tak místo i pro mne.
Opatrně jsem tedy dorazila k masu, kdy jsem si čumákem jako čuník prorýpla pár vrstev a až, když jsem našla pochutinu začala jíst. ,,Přejdeme do pustiny, kde je veliké horko, sucho.. Je to opravdu nepříjemné, ale slibuji, že se k místu brzy dostaneme. Musíme později jít i k zátoce, kde smrt je melodií. Nakonec dorazíme, jak jsem řekla, k jezeru, na rozkvetlou louku a později bych ráda zavítala na druhý ostrov, kde bych ti vše ukázala." řekla jsem, když má ústa nebyla plná masa a jen si olízla krev, která stékala po mých pyscích.

Post č. 60

Srna tupě chodila sem a tam. Nehlídala si zadek, byla nebezpečná sama sobě. Ptáci ji věnovali alarm v podobě zpěvu, který říkal: ,,Pozor nebezpečí.” Má maličkost si nad tím otřepala havou a nevnímajíc, že míří pomalu z lesa pryč jen zavětřila. Srna byla v pasti, do které se podle všeho dostala sama.
Krev, kterou jsem cítila na louce vedla k ní. Očividně už na ni cosi útočili, a nebo jen špatně šlápla. Sama jsem si povzdechla a s trochou lítosti pohlédla na srnu, která ležela ve stínu pod srázem. Byla podle všeho v poslední etapě, kdy už jen čekala, až to skončí. Švihla jsem jemně svým ocasem a nakonec se přesunula krapet níže, kdy jsem se i tak plížila a nechtěla ji vyrušit a dostat do stresu. Jednoduše, moment překvapení. Srna začala sípat a těžce dýchat.. Asi jsme se nemusely ani namáhat, jelikož to ,,osud” udělal za nás.
Povzdechla jsem si a smutně na srnu koukla, když naposledy vydechla. ,,Odpočiňte si,” pověděla jsem tiše.

>>> Tichá zátoka

Post č. 59

<<< Bull meadow

Nejistě jsem se ohlížela a samu sebe dostala do kouta nervozity. Nevěděla jsem, co nyní dělat, abych náhodou neřekla opět něco špatně. Sama jsem nyní už spíše vnímala okolí. Slyšela jsem opravdovou spoustu zvěře, a tak jsem jen nejistě máchla ocasem a už přemýšlela, které dnes odchytíme.
Chvíli jsem stála, i bez odpovědí na otázky Shine, a už jem chytala pachovou stopu, která by mi prozradila víc. Rozešla jsem se, jemně sklonila hlavu a houpavým tempem už jen tiše kráčala kupředu. Bylo mi jasné, že srna bude mnohem větší oříšek, a proto bude zneužít i toho, co mi Wu daroval za kamínky.
Sama jsem nyní nehleděla na okolí, prostě jsem se už jen rozcválala a hledajíc správnou skulinu jsem už zmizela v roští, odkud vylétli ptáci.

Post č. 58

Srovnaje se s černou se má maličkost jen nejistě pousmála a přitakala kývnutím k jejím slovům. Občas jsem hleděla k zemi, občas k nebi, ale nakonec jsem stejně zavítala k ní, a to hlavně ve chvíli, kdy povídala nejvíce. ,,Ne.. já je," okamžitě jsem začala být nejistá, ,,já.. já to nemyslela zle," pověděla jsem smutněji, a nakonec si povzdechla s otřepáním hlavy a už raději přidala do kroku, abych neřekla další hloupost.
Nepatrně jsem odbočila z cesty, když jsem si všimla říčky, která byla pro mé hrdlo opravdu lákavá, ale nakonec jsem se raději vrátila zpět a sama si otřepala hlavou. Stáhla uši a tiše šla dál. Nehodlala jsem dělat znovu ostudu, abych něco nepokazila, a nebo tak. Sama jsem si vydechla a s vkročením do lesa, což bylo poznat takřka hned, jsem jen věnovala stromům milý úsměv za to, že mi díky nim bylo nyní o dost příjemněji. Nakonec jsme se sunuli dále, bylo zde slyšet zaječímu dupání, chvilkovým pazvukům, a nebo i zašustění samotné, které patřilo srně, která nás již kratší chvíli sledovala.

>>> Zlatý les

Post č. 57

<<< Jeskyně Law přes Sněžné tesáky

,,Můžeme ulovit něco ve Zlatém lese, což je kousek od nás, kde je poblíž i jakási zátoka, určitě se najde i nějaký pramen, který by ukojil případnou žízeň." řekla jsem k ní spokojeně a sama jen s klopýtnutím přeskočila její hřbet a rozběhla se s dávajíc si pozor na dech kupředu. Nehodlala jsem si nic dokázat, prostě jsem běžela s tím, že třeba najdeme něco, co nás dostatečně nasytí a nebude to zajíc...

Pohled mi nejel ani za milion k nebesům, která vysloveně svítila díky slunečním paprskům. Nehodlala jsem zde zůstat už ani o minutu déle, když zde byl až takový pražák. ,,Shine, bude lepší lovit v lese, takhle to nebude dobré, když budeme celou dobu na přímém slunci." řekla jsem k ní raději hned a sama jen s povzdechem koukla na les, který byl sic blíže než před chvílí, ale i tak ne dostatečně blízko. Má maličkost jen nejistě koukla za nás, zda se za naším zadkem netrmácí někdo, kdo by nám dělal milou, nebo zrovna opak, který by příjemný rozhodně nebyl.
Nyní vše bylo na hraně. Má vytrvalost mi však uměla sloužit dobře, a tak jsem hnala kupředu, co mi dech stačil. Rychlostí jsem si vypomohla jen tak chvilkově, ale když jsem pocítila, že se po louce protrhl mrak krve, zbystřila jsem, a to hned. Nezastavila jsem, jelikož to mohla být jednoduše past. Mohl jej ulovit medvěd, či se jen dva nemotorně poprali a má maličkost by vnikla do ohniska, kde veškeré dusno začalo. Zůstala jsem raději se Shine a už začala cítit, že se k tekoucí říčce určitě blížíme. ,,Ano, tam.. je tam lépe, je vše v pořádku?"

>>> Bull meadow

Post č. 56

<<< Sněžné tesáky

Pohled mi uskočil k Shine, která už zmizela za rohem, kde byl vchod do jisté, překrásné, srdcervoucí jeskyně. Patrně jsem zaváhala, zda jít, a nebo počkat venku, ale i tak jsem do jeskyně tedy vešla. Shine už jen tak postávala a hleděla před sebe. Měla snad vyražený dech z toho, co zde viděla, a sama to nakonec přiznala i slovně, kdy jsem se k ní pousmála, zavrtěla ocáskem a přikývla. Konečně jsem se začala lehce vydýchávat, nacházejíc svůj dech jsem jen nakonec vydechla a zastříhala ouškami, kdy jsem se ujistila, že tu žádný ,,nepřítel" není, a nebyl. A kdyby, tak jsme už měly namířeno pryč.
Cesta mířila níže, tentokrát jsem se do popředí dostala taky a mohla tak Shine ukázat nejvíce příjemný skluz z vrchů, kdy bylo opravdu silné cítit teplotu, která stoupala, a my tak zas dostávaly slušný záběr slunka do našich hřbetů. Nejistě jsem otřepala hlavou, a když jsem už viděla planinu, která byla mým prvním místem, kde jsem na tomto ostrově šla, tak jsem spokojeně poskočila.

Post č. 55

Svým krokem jsem černou rychle dohnala, sama jsem raději jen tišeji koukala, až když začala mluvit, pouze jsem se na ni podívala a zavrtěla hlavou. ,,Ano, mám akorát problémy s dýcháním," odpověděla jsem jí takřka hned, ,,mám to od vlčete, kdy to začalo, a chytne mě to, když nepravidelně dýchám, dostanu se do nervozity." řekla jsem a sama si s povzdechem klusala dál. Blížili jsme se k jeskyni, kam vlčka očividně mířiti chtěla, tudíž jsem nemusela ani nic říkat a i přes její opatrovnický přístup jsem se klusem hnala dál, jelikož jsem její zvědavosti nestačila.
Má maličkost během chvilky s odkašláním začala i cválat a už se hnala za černou, která byla plná energie, až to mne samotnou překvapilo. Musela jsem se nyní překonat, a tak jsem i přes bolest jsem jednoduše šla. Nakonec jsem si jen otřepala hlavou, a když jsem zaslechla ozvěnu kapek z jeskyně, už jsem se se vztyčenýma ouškama hnala dovnitř, bylo to krásné místo..

>>>Jeskyně Law