Příspěvky uživatele

< návrat zpět

827Hlavu snížila pod kohoutek, smaragdové kamínky se tak detailněji dostaly k pozorování země, která na sobě nechávala... jen drobné známky čehosi, jakési... rýhy, které jindy připomínaly vrásky, ale ty vlčice neznala. Bylo vše tak fascinující? Každý detail každý kamínek, každé kvítko... vše do sebe tak perfektně zapadalo a vytvářelo příjemný dojem pro každého, kdo jej očima mohl jen s klidem sledovat.
Postávala na místě do příchodu šedého druha, který do poklidného bydlení přinesl železitý pach krve, který její hlavu otočil směrem k němu, opatrně začala hýbat čumáčkem nad lákavým pachem, který mu jemně zůstával na světlé náprsence, sem tam mu kapičky kapaly na zem. Usmála se, koutky byly vznešeně zvednuty a s nimi se zvedla i její hlava, která jen tak reagovala na jeho řečnickou otázku, která byla na místě.
„Uuu,“ spokojeně se její tělo napnulo, hlava byla ladně vznešena a ocas jen klidně polehával, zatímco se ladnými, dlouhými kroky blížila k šedému vlku, který kořist donesl, „to jste ulovil zcela sám? Hm...“ tiše špitla k vlku, se kterým chtěla vyvolat hru. Hlavu tak metr od něj snížila, zatímco jej smaragdové oči mohly, až nepříjemně, sledovat, točíc se kolem šedého samce pokládajíc své tlapy jen jemňoučce našlapovala a sem tam čumákem drkla do jeho nohou jakoby byl on tou lovenou kořistí. Nikdy to neudělala... tedy, kdysi, když její bráška... když si hráli s bratrem! Hlava vytěsňovala veškeré vzpomínky, které na svou rodinu měla. „Návštěvy? Byl tu jen... takový nemocný cizák, chtěla jsem mu pomoc... a taky Shine... a ještě někdo,“ zcela s klidem odpověděla a opatrně se pokusila mu zajíce vzít a na oko ukrást.

Moc děkuji za fajn hvězdy a gratuluji, dotáhli jsme to daleko! Za mě top úkol byla vlaštovka, ta mě ve finále bavila opravdu hodně a méně oblíbený… asi žádný, vše bylo super.
Poprosím % rozměnit za kšm a tlapičku do mysli.

Moc ještě jednou děkuji za super akci!<3

826→ Temný les

Bylo to něco nového a ne tak typického; doteky. Dvojice, ač společný čas trávili více jak dvě zimy neměly společně zažito typických partnerských aktivit, které... byly pro páry tak nějak typické. Tělem hnědé vlčice prošel jakýsi divný pocit, který tak nějak úplně neznala, a tak nad dotknutím šedého vlka nezanechala jeden pohled, který by trval vteřinu, ale... sledovala jej jak se vzdaluje kamsi v horách, do kterých nyní pokračovali. Byli si zas vzdáleni, ale cítila, že jejich setkání tímto dnes neskončí. Den opět střídal večer, paprsky slábly, a tak dvojice mohla do úkrytu jít za prvních slunečních paprsků, které přinášely lepší zítřky. Hnědka se odhodlala vydat do Androme, cestou se nezastavovala, spíš jen zpomalila a obhlížela okolí, které taktéž změnilo svůj pach; bylo zde cosi výrazného, co hnědá vlčice ještě neměla zcela prozkoumané. Smečka? Noví obyvatelé?
Netušila přesně oč se jedná, ale.. neměla z přítomnosti velké skupiny vlků příliš dobrý pocit. Smečky v jejím životě byly shozeny ze skály, bylo to něco, co odmítala znovu podstoupit a nepřinutilo by samici k přijetí smečky... asi nic? Bylo to pro ni zapomenuté slovo, které sotva uměla vyslovit s klidem. Hlas i myšlenky začaly při vzpomínkách na dění dříve vibrovat. Ty zvláštní pohyby... scházejíc cestičku dolu do úkrytu se jí začala motat hlava. Opřela se o stěnu a začala smaragdovýma očima projíždět přes vnitřní část úkrytu; malebné místo, vyvoněné pachy těch, kteří pro ní byli „rodina.“ „Rodina,“ vydechla, zatímco smaragdovýma očima opatrně tančila po detailech jeskyně. Mohutný kmen, jezírko... a svítivé, malebné kamínky, rostliny... někde cinkaly droboučké nožičky broučků, kteří v místech žili. Byl to svět ve světě. Bylo to něco, co nemělo konkurence a nerada by se tohoto domova vzdala... Opatrně sešla dolu, hlavu snížila pod kohoutek a smaragdovýma očima začala jemně hladit zem, na kterou za pár vteřin vždy odložila jednu z tlapiček.

. ݁₊ ⊹ . ݁ ⟡ ݁ . ⊹ ₊ ݁.. ݁₊ ⊹ . ݁ ⟡ ݁ . ⊹ ₊ ݁.. ݁₊ ⊹ . ݁ ⟡ ݁ . ⊹ ₊ ݁.. ݁₊ ⊹ . ݁ ⟡ ݁ . ⊹ ₊ ݁.. ݁₊ ⊹ . ݁ ⟡ ݁ Rozháněné temno od nich sledovala sem tam smaragdovýma očima, které se leskly od příchozího deště. Bylo to pro ni těžké přiznání, ale ke komu by měla být životě upřímná, když tu nebylo vlka, který by byl jako šedý? Přinášel s sebou jarní deštík, první naději pro rostlinky po kruté zimě, které nechtějí být vlivem eroze a nechtěných přívalů zemřít. Byl tím, kdo kropil zelená kvítka, aby jim ukázal cestu. Byl nadějí, byl tou jedinečnou kapkou, která vaším tělem prolije nekonečný chlad, který proteče skrz vaše tělo a objevíte další smysl.„Luciane,“ tiše vydechla, když zmiňoval ta nádherná slova, která slýchávala vždy jen a pouze od něj, „skutečná tvář... je tvá tvář, jsi ten, který je tou drobnou a velmi podstatnou hvězdou, která mi určuje směr. Když se ztratím, najdu ji ať mě to stojí cokoliv...“ zašeptala k němu. Vlčice cítila dotek jemných slov, jakoby dopadající déšť právě cinkal o jejich srst, která kryla dvě zcela rozdílné duše, které si byly tak nesmírně blízké a tvořili drobnou kaluž plnou tajemství, citu. „Smaragdové oči patří jen jediné hvězdné obloze, ta jediná, plná hvězd, které svítí společně se Sluncem i za denního světla - ty. Jsi tím jediným, co si přeji mít v životě, Luciane,“ zašeptala zcela vážně, kdy pohled očí neutekl ani jednou do jiné strany, nesnažil se vlka oklamat. Byl zcela upřímný, byl zcela klidný a věřila v něj, byl tou jedinečnou duší, která mu do života donášela světlo společně s rosou, která vzrušovala její tělo tím neznámem, které jí šedý samec přinášel. Láska. Cítila ji a jakoby se právě proplétala srstí dvojice a tvořila pomyslnou deku, jež spojujíc dvojici nechávala volně odcházet a přicházet k sobě. Byla to volnost, co jí nedávala smysl. Byla to důvěra, jež přichází jako přívalový déšť; nečekaně, někdy tiše a jindy hlasitě, kdy vlk sotva hledá vlastního úkrytu. Byli zde pro sebe, byli jedním tělem a duší, která je doprovázela na jejich cestách... „Pojďme domu,“ tiše vyšlo z hnědého tvora se smaragdovýma očima, jenž hleděl na šedého s hvězdným třpytem, který tvořil společně s prvními ranními paprsky, nový den, „pojďme domu...“ tiše špitla k vlku, jakoby doufala, že jejich domov byl tak blízko... a on byl.
Jediná osvětlená cesta mezi tmavými, jediná hvězda, vycházející vyjma Slunce i ráno, jediná hvězda, která ustálí nekončící směry a vede vás vpřed. Je to láska? Asi ano, ale nazýváme ji oba jiným názvem, že? procházelo jí hlavou, když se opatrně začala zvedat a jemně se svým tělem otřela o to šedé, jakoby se pokusila k vlku více fyzicky přiblížit... být jeho součástí. Opatrně natočila hlavu, když svým ocasem jemně cinkla do jeho a smaragdy jen ladně sledovala to šedé tělo. Dokonalý květ, který vždy byl rozkvetlý. Jemně stáhnula uši k sobě, hlavu sklonila pod kohoutek jakoby mu bývala ukazovala, že smečce vládne on; byl její hlavou a dominantou. Byly to stále věci, které se z jejího těla neodpařily s prvními paprsky, ale setrvávaly jako usazená voda... bylo to cosi, co neodcházelo tak zřejmě jako cokoliv jiného. Strach odcházel pomalu, ale... někdy jistě. „Nechybí ti něco?“ zeptala se do ticha čekajíc až se její tělo dá do pohybu směrem k jedinému místu, které jí bylo tak moc blízké; domov.

→ Androme přes Hraniční pohoří

6. charakter | Mladší postava∙ +- 2,5 roku na MG || Letos 3.
∙ na prvním charakteru cca 300 postů / 824
∙ na druhém charakteru cca 200 postů / 384
∙ na třetím charakteru cca 100 postů / 100
∙ na čtvrtém charakteru cca 70 postů / 55 ... píšu za něj jak fretka v nynější hře s Garethem, doženu.
∙ na pátém charakteru cca 40 postů / 5 ... nová postava, mám ji přesně měsíc(ve hře s Ezrou, posty píšu hned jak mohu.)
Chtěla bych si zkusit zažádat o 6. slot na mladší postavu. Při posledním konkurzu jsem si o mladší postavu žádala, ale během toho, co jsem měla vymyšleno, že se postava, bude rozvíjet byla odmlka tak nějak všech... tudíž jsem za Neteyama neudělala co jsem chtěla a nechala jsem si jej uschovat. Nyní bych chtěla štěstí mladší postavy zkusit znovu a lépe, postavu si sepíšu patřičně tak, abych se vyhnula nesrovnalostem. Posty 100% doženu, s tím nemám problém. Aktivní jsem, nyní to trochu skáče kvůli maturitě, ale jinak si myslím, že odepisuji nejhůře do týdne... Děkuji aspoň za zvážení‧₊˚❀༉‧₊˚.

Schváleno

1, Excelsior
2, Pouze 1x
3, Nechám se překvapit
4, B

Převody z úču jednoho hráče ∙ Převádím z Ellie 310kšm a 19 mincí na Fausta.
-
Stav před převodem
∙ Ellie: 563 k|| 17r || 21m
∙ Faust: 100k|| 10r|| 17m
-
5% daň ... 310+760=1070 ... /5% ... 53,5kšm
1070 - 54kšm = 1016-760
-
Koněčný stav
∙ Ellie: 253 k|| 17r || 2m
∙ Faust: 356k|| 10r|| 36m

Převedeno

Hnědá sledovala smaragdovýma očima šedého obra, který jí dělal mnohonásobně příjemnější společnost než kdokoliv jiný; zářily z ní čisté, nevinné emoce, které se rozplétaly a tvořily kolem dvojice pomyslný kruh. Jeho dotek byl podivně ledový a býval by pozvedával její trsy srsti nahoru. Byla šťastná a byla ráda, že ho měla. „Straší nás oba stejně, ale... mám něco silnějšího jak strach-,“ vydechla k němu a čumáčkem jemně cinknula do lahvičky na jeho krku, snad se nerozptýlí onen prášek, „díky tobě jsem přestala... říkat Lu-lu-lucian.“ zašeptala k němu a opatrně se hřbetem čumáku otřela o spodní čelist šedého vlka. Jemně se oddálila, aby se podívala kolem, pouze hlavou.
Namířujíc hlavu směrem k domovu se smaragdy ponořovala do hluboké tmy, kterou sem tam propalovaly sluneční paprsky, bylo to... něco kouzelného, když se vlku začínají líbit místa, která ho vždy děsila. „Plné květin... pamatuji si, že jsem na ní potkala i Balroga,“ zmínila jméno jeho ohromného bratra a pozvedla koutek, „už tě po svém boku mám... většinu chvil co jsem zde a nelituji, ač... občas jsem měla strach, že osud cesty rozdělil a je vše pryč... přiznám se, že jsem v posledních dnech začínala být poměrně negativní a chtěla jsem začít hledat novou cestu, jelikož jsem tebe nemohla najít.“

Nebe neslo ve svých tmavých barvách světlá místa, hvězdy, které dvojice mohla sotva spatřit, zatímco měli oči jeden pro druhého. Cítila ten jemný pach, cítila tu jemnou srst, která obklopovala její tělo. Její smaragdové oči odrážely světelnou záři, která vycházela z Lucianovo přívěsku a ocásku... Byly to tančící hvězdy kolem nich. Nikdo nedokázal vnímat to, co cítila. Byly to nesmírně jemné doteky, jakoby se peříčka opatrně snášela na její tělo a vlčice jen s tichostí mohla sledovat šedého vlka, který seděl poblíž. „Nedovolím,“ tiše k samci vyslovila a pootevřela bránu ke smaragdovým kamínkům, „nechci tě ztrácet do dne, kdy tmavé noci oddělí nás oba.“ zopakovala a počas slov se hluboce nadechla, čumáčkem se otřela o šedou srst a brzy povznesla hlavu elegantně vedle té jeho. „Bezedný pocit? Podobný pocit mám i já, když přicházím do našeho - Androme - a necítím čerstvý pach, který by mě jen tiše ujistil, že jsi stále tady...“ přiznala mu svou obavu, následně si prohlédla šedou tvář s charakteristickými flíčky a ladně pozvedla koutek do úsměvu: „Pamatuješ si, když jsme se setkali poprvé?“ usmála se nad vzpomínkou, se kterou kolem dvojice jemně dopadly první známky ranního svitu.

Bílý sněhový prstenec začínal tvořit na tmavé obloze kontrast a začínal jen tak elegantně vyzařovat příjemně chladné paprsky na všechna místa, která ostrovy měly. Hnědka na svých cestách poznala většinu z těchto končin a bylo pro ni velkou úlevou, když nyní mohla jen v tichosti sedět a smaragdovými kamínky prohlížet okolní tajuplný les; kdysi ji děsil. Vlčice se držela ve svém typickém sedu: hlavu vznesenou nahoře, nechávajíc jemný vánek unášet přebytečnou srst společně s tou, kterou měla na náprsence. Smaragdové oči sledovaly příchozí a odchozí cizáky; nebyli to pouze vlci. Tlapičky držela s ladností u sebe a tělo tak ladně posazené, že by jí vítr mohl brzy vzít s sebou.
Ellie přemýšlela nad tím, proč ji místo udivuje: „Proč by tmaví havrani byli nyní tím, co mě uchvacuje?“ pozastavila se špitajíc svým uším. Bývala by to špitala jen sama sobě, kdyby nezaslechla jakési jemné pokládání tlap doprovázející zářivou energii, která se blížila k ní. Zastříhala ušima. Smaragdové oči se během vteřiny přesunuly na ladně houpající se bludičku, která byla zahalena tmavým prostředím a prakticky nebyla vidět. Naskočila ji ta myšlenka během pár chvil: Lucian? ozývalo se v její hlavě s jistou ozvěnou, opatrně začala své tělo zvedat hledaje více nápověd, zda se jedná o jejího druha, nad kterým tak dlouho smutnila a snažila se opět najít cestu k němu. Byl to on. Její smaragdy jen ladně sklouzly po šedé srsti, kterou doprovázelo příjemné světlo s energií. Cítila ho, vnímala jej jak kdy jindy a s radostí z její tlamy vyšlo jakési tiché vydechnutí; veškerý stres, strach a bolest byla pryč. Hnědá vlčice by bývala ráda zachovala konverzaci v poetických loukách, kdy vánek odnášel ta nejkrásnější kvítka... Zářila z ní čistá radost, se kterou se během chvíle zvedla a pár ladnými kroky, kdy se tlapičky elegantně zaměňovaly v pravidelném pořadí a ocas se tak ladně nesl, byla u něj.
Lucian mohl vnímat unikající bolest z jejího těla, která utíkala v drobných skleněnkách, které stékaly jako maličké potůčky po jejím čumáčku. „Luna?“ zopakovala tiše k šedému vlkovi, zatímco hlavu opatrně začínala odkládat na jemnou srst, „potom musím poděkovat, že tu cestu ukázala, můj drahý.“ zašeptala tichým tónem k vlkovi, jemuž nyní věnovala veškerou svou radost. „Už... jsem si chvílemi říkala, že nás osud odlučuje a nechce, abychom k sobě našli cestu.“ přiznala šedému vlku a jemně čumáček odložila pod jeho hlavu, zavřela oči a tichounce jen vnímala jeho jedinečnost.

→ Most

Vlčice pokládala o něco světlejší tlapy, než byl její hřbet, opatrně na zem. Pokládajíc je s ladností a klidem se smaragdovýma očima dívala do země, která se po přechodu po dřevěných, poněkud poztrácených prknech, přenesla do známého, temného místa. Místo znala, uměla jím projít s klidem a zároveň nedávat o sobě tolik vědět. Cizinci, lovci či jiné smečky si mohly tělo potravy však najít kdykoliv, měli stejné zbraně jako ona sama, což mohlo být mnohdy nepříjemné, ale záleží jak pro koho.
Hnědka sledovala kořeny, které prorostly houštím, kryly vše a mohutné kmeny tyčící mohutné větve sotva propouštěly jakési světlo do místa, kde se nacházela. Bylo to něčím podivné, ale jindy fascinující místo. Na chvíli se zastavila, smaragdové oči se sem tam leskly ve svitu světla, když pátraly po nápovědě, která by ji navedla k tomu, co ji na místě tak fascinovalo? Je to tajemné, ale krásné.. špitla si sama k sobě, vlastně už asi opravdu začínala mluvit převážně sama se sebou. Byla v temném lese, který by dříve procupitala co nejrychleji by uměla... nyní? Tlapy se sotva odlepovaly od země. Dokonce se i usadila dívajíc se kolem. Co hledala? Ledový vítr nebyl odpovědí a ani nápovědou, bylo to něco, co Ellie neodrazovalo od místa. Naopak. Byla spíš spokojená, že mohla v končinách vůbec být a cokoliv vidět a naučit se od jevů, které nyní poznávala. Tuhé zimy.

→ Ovocný lesík

Vlčice s tmavým hřbetem se vydala o něco v před. Dívala se po okolí, zda neuvidí něco, co by jí bylo známé či ji to aspoň zajímalo... Nic takového zde nebylo. Vrtala jí v hlavě ta cizačka, která ležela mezi zmraženými keříky, doufala, že aspoň ten její by jí zvedl náladu a ona tak mohla jít s čistším svědomím dál. Měla potřebu se vrátit do Androme s nadějí, že se tam Lucian objeví... že jejího druha nalezne po takové době od odloučení. Měla v hlavě plno otázek, ale i plno věcí, které si potřebovala v poslední době srovnat. Cítila se sama. Okolí bylo tak ledové, že i ona přemýšlela nad tím, proč... proč vlastně je okolní svět tak ledový a nemůže v něm být doba, kdy by kvetla kvítka, byla velká hojnost? Ona nejspíš byla, ale pro jiné. Ellie byla možná krapet závislá na svých přátelích, které však též delší dobu postrádala. Doufala v to, že se něco málo obrátí a nalezne ve svém srdci klid.

→ Temný les

Tmavý hřbet byl natočený zády ke všemu živému. Vnímala jen ladný vítr, který jemně přejížděl svými břitvami o její tělo, sem tam povznesl výš hlavu, jindy sotva chlup. Elizabeth byla zahleděna přímo k oceánu, který jindy donesl déšť a někdy zase vlka či vlčici. Dnešek nebyl jiný. Vše pro ni bylo tak nějak jiné. Hnědá zpozornila, když zaslechla jak se v dáli objevuje jakési tělo. Smaragdové oči se natočily směrem k němu. Tiše si špitla sama pro sebe: Kdo to je? Bylo to spíš v její mysli, otázka řečnického původu? Ano.. to svým způsobem odpovídalo. Hnědka vznesla těla do pohybu, její vzrůst, kolem čtyřaosmdesáti centimetrů v kohoutku, byl možná pro některé děsivý, ale ten strach mohl rychle odeznít při jejím milém pohledu, který s ladností ukotvila na jedinci. Nyní to byla cizá vlčice, nováček? Tělo se jí ještě muselo klepat od chladných doteků vody...
Nedalo jí to a opatrně se k cizince přiblížila. Opatrně, hlavu nesla kousek nad zemí a jakoby loveckou chůzí se jemně přikrčila k zemi. Chundelatá srst se rozplývala ve větru a tvořila o něco nadýchanější objem, než jaký doopravdy měla... „Dobré ráno?“ špitla k vlčici klidným a tichým tónem. Ve smaragdových očích se prolil jakýsi strach, jakási starost... Neznala ji, ale i tak cítila jistou zodpovědnost. Opatrně se tak přiblížila, začala tělo očichávat, aby zjistila, zda její otázka nebyla marná. Čumák brzy vznesla s příchozím bodavým větrem do vzduchu, společně s pravou přední tlapou a dívajíc se k odchozím cizincům jen na pár setin hýbla čumáčkem a následně se porozhlédla kolem. „Zima... zima...“ špitla k větru, začínajíc očima pobíhat po okolí, aby vlčici měla čím ohřát, kdyby nestačilo a nechtěla její tělo.
Tělo bylo bezvládné na zemi. Hnědá cítila, že se příliš nedozví, ale aspoň nechala vedle těla vyrůst drobnou rostlinku s pár plody, které by jí mohly dodat energii. Byly to jahody.

→ Most (přes Luka, Les u Mosstu)

→ Luka

Hnědá pokračovala od Luk dále k západu. Její znalosti se zopakovaly a ona si je zároveň připomenula a oživila. Byla ráda, že se nyní mohla zas cítit o kus jinak... V momentální době v sobě měla jisté prázdno a hlavu plnou zvláštních úsudků. Nebyla si jistá, zda chce takto v životě pokračovat... Bylo to vskutku podivné, a tak se jen s klidem podívala kolem. Nikde nikdo(?) nepovšimla si cizáků, kteří se kdesi motali, cítila jen jejich pachy... a i skrz to vše se odhodlala najít místo na kraji. Někde hezky poblíž výhledu na rozlehlý oceán, který její dušičku začínal mnohdy svádět.
„Tiché a tajné,“ špitla si do prázdna, zatímco se smaragdovýma očima rozhlédla kolem sebe, „chybí mi...“ špitla si dál k sobě. Samomluva ji potkávala s koktáním v dřívějších dobách, nyní... nyní bojovala sama se sebou v rámci nepříjemných pocitů a ztracenosti. Byla sama. Kromě Taylora nepotkávala žádné známé duše... Ani Black ani Draconise. Vše tak nějak zmizelo a rozplynulo se s nadějí. Ellie se opatrně usadila u kraje sledujíc oceán či moře... nikdy to podrobněji nezkoumala a ani tyto pojmy prakticky neznala.
Co je nám osudným, co je tím, co se má stát? Proč samota? přelívala kladné a negativní emoce ze strany na stranu. Co se to jen dělo?

→ Les u Mostu

Vlčice s tmavou srstí dorazila na místo, kde se již objevovalo několik jedinců. Její cestu provádělo jisté zoufalství a chtíč, ve kterém bylo jisté sobectví... Nemohla však najít vlka, kterého hledala už nějakou tu chvíli. Vše pokryl sníh a v jejím případě pokrýval i stopy a vzpomínky, kterých byla hrstka, ale hnědá vlčice jich měla plnou hlavu.
Sníh obklopoval okolní krajinu a nejen jednu cestu jednoho vlka. Hnědý kožich se sněhem prodíral již od zubřích plání, které byly poměrně daleko od Luk. Luka byla místem, které spojovalo hned několik míst a Ellie na toto místo vzpomínala kladně. Její smaragdové oči hledaly skrz sněhovou pokrývku vhodnou cestu; nacházení cizáků bylo tak jednodušší, když se snažila někoho najít, zkrátka se dívala po nejbližších stopách a následně po nich vyrazila dravě vpřed. Spousta tvorů si pečlivě vybírala místa, do kterých své podpisy odloží, tudíž se někdy lemovala cesta, která končila na nesrozumitelném místě či naopak vedla až mezi několik hlav vlků, které zde byly. Hnědka si je prohlížela z menší vzdálenosti. Její srst na drsnější podmínky byla zvyklá, a tak jí nedělalo problém jedince sledovat… Chvíli přemýšlela, zda se k nějaké skupince zapojit, ale netroufala si. Její tlapičky se prodraly posledním kopečkem sněhu, který překonávaly poctivě od plání skrz lesy, nížiny… a s ladností se pokusila o proklouznutí mezi vlky. Smaragdové oči viděly jakousi rostlinku, která jí byla neznámá.
Došla i zrovna včas, vlk, Atreas, zrovna říkal k čemu tato mrška byla vhodná, a tak mu klidně naslouchala.
Místem se rozezněla milá otázka od známě neznámého; Jak se máte? Nebyla mezi timi, kteří se hrnuli k odpovědím... spíš... tak nějak dumala nad tím, co se skrývá za houfem cizáků, kteří se nacházeli na místě. Doufala, že to cosi, co skrýval vlk bylo něco nového, co ona sama ještě neměla šanci objevit.
Jeden ji jednoduše rozkousal a nanesl na ránu, což pomáhalo s rychlejším uzdravením. byla podstatná část, která i hnědou zajímala nejvíce. Plazivec léčivý nyní byla rostlina, která se přidávala do seznamu těch, které nejspíš znala.
Následně se odhodlala vydat do blízkého ráje bobulí, který byl nyní nejspíš zamrzlý.

→ Ovocný lesík