Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Post č. 13

Pousmála jsem se, ale nechápavě jsem začala přemýšlet nad tím, co mi řekl. Co chce se mnou zkusit? O čem to Dasher teď mluvil? řekla jsem k němu a nejistě si okusovala dál onu kost. Nevěděla jsem, co po mě vlk nyní chtěl, kam tím myslel, a tak jsem dotaz ladným šlápnutím přešla. Sama jsem si zhluboka vydechla a když slovně mířil, tedy i fyzicky, k tomu, že bychom měli jít - neodmítla jsem, ale srny mi líto bylo.
Zvedla jsem se, klidně jsem se rozklusala i s kostí v tlamě za jeho maličkostí, kdy jsem do něj ladně strčila hlavou, hravě poskočila a sama si začala hrát ocáskem, kdy jsem jej držela přátelsky, klidně, ale za to komicky - díky pohybům. Musela jsem se usmívat, když jsme se přesouvali ladným krokem až k potřebnému jezírku, kde bych si ráda skočila do vody. Pořádně si zas zaplavala.. a upřímně? Ty problémy s dýcháním, kde jsou? Bylo to dlouho, co jsem si všímala, že to přestalo a byla jsem ráda, opravdu moc ráda.
,,Bude se ti tam líbit.. voda je tam čistá, že vidíš až na dno - dá se tam přejít i na třetí ostrov přes poměrně strašidelné katakomby, kde jsem se bála, a to dost.. Ale je hezké si jej prohlédnout." řekla jsem k němu přátelsky, když jsem už ladně klusala kousek za ním a nechávala tlumený hlas onou kostí znít dále.

>>> Křišťálové jezero přes Luku

Post č. 12

Pohled mi padal neustále k zemi, ale nakonec jsem pohlédla k němu s nakrčeným ,,obočím”. ,,Jak můžeš soudit, když mě znáš jenom pár chvil a k tomu jen z toho, jak si vylívám srdíčko?” řekla jsem pobaveně. Pohyb blíže jsem brala jako dobré znamení - věřil mi, a tak jsem zavrtěla ocáskem.
Sama jsem během chvilku ulehla na zem, kdy má maličkost zavřela oči, položila svou hlavu na tělo srny, kdy jen spokojeně zamručela nad dnešním dnem, který byl opravdu vydařený. Možná si lehce vymýšlí, ale i tak by mohl být fajn. pomyslela jsem si a s chutí začala okusovat jednu z vyčnívajících kostí. Vlk si vždy potřebuje naostřit pořádně chrup, takže to byla nejspíš nejlepší možnost.
,,Možná, kdybys chtěl, tak bys měl život veselejší,” nadějně jsem se podívala k němu a s chutí olízla kost, kterou jsem stihla rozkousnout, ,,možná, kdybys byl víc sám sebou a neutápěl se jako já v některých věcech.. Samotný mi to pomáhá, ale občas je pravdou, že mi to trochu nejde..” řekla jsem k němu s úsměvem a ,,pokrčila rameny”.
Sama jsem se během chvilinky zvedla a rozkouslou kost jsem začala vylízávat - vnitřek byl vždy vynikající záležitostí.

Post č. 11

Nejistě jsem vlka sledovala, přivřela jsem trochu víčka a zavrtěla hlavou. ,,Stačí mi bohatě, když se budeš usmívat a nebudeš smutnit.. Nejsi troska, proč bys byl.." řekla jsem s nechápavým pohledem, kdy jsem si povzdechla, sama jsem si odkousla kus, kterým jsem zakončila své počínání, co se žranice týče a už jsem jen s olizováním své tlamy hleděla dále na něj. ,,Samota je svým způsobem taky fajn, vlk si může uvědomit něco, co by mu mezi ostatníma nedošlo a zde je určitě spousta smeček, kde by tě mohli přijat," pousměji se s naději v hlase, ,,mně samota vyhovuje už dlouho.. Nikdo mě tu zatím moc nechápe, pro všechny jsem jen slaboch, který se neumí bránit. Chovám se jako naivní vlče a jsem slabý jedinec, takže takhle budu aspoň lepším terčem, aby se toho slabého jedince zbavili." řekla jsem k němu s trochou povzbudivosti.
,,Nebaví mě se rvát, na všechny z principu útočit a zvedat si sebevědomí na úkor toho, že někdo bude trpět.. Bránit se umím, ale nebudu svou sílu využívat.. Občas bych ráda našla trochu odvahy, abych jedincům oplatila kousnutí, které mi věnovali, ale je to jen smutné řešení, které mi nevyhovuje.. Vlk je lovec, pravda, ale není lovcem svého druhu." řekla jsem k němu, kdy jsem si jen odkašlala a nejistě se podrbala zadní tlapou za uchem. ,,Nebo útočit hned, když si pomalu neřeknu s cizákem ani ,,Ahoj".. Zatím tu jsou všichni jen zrádci, kterým se nedá věřit, a pokud jsi mezi nimi, tak můžeš rovnou jít." usmála jsem se, ,,nijak se nelituji, prostě mě to jen nebaví." špitla jsem k němu.

Post č. 10

Pouze jsem chápavě kývla. Byla jsem z toho lehce vyvedena, jelikož jsem chtěla poznat nového vlka a místo toho jsme se spolu už skoro nebavili.. Smutně jsem vydechla a s otřepáním hlavy se má maličkost vrhla k hrudi, kde započala žranici. Byla škoda zde nechat takový krásný, zdravý, mladý kousek, když jsme si s tím dali tolik snahy a padl zde nehezký úraz. Prakticky si za to mohl sám, asi moc v lovu znalý nebyl, a tak nějak mi přišlo, že tomu byla pravda - sám jej tak lehce podsunul, ale raději jsem byla ticho. Nerada jsem začínala konverzaci a už vůbec ne konverzaci, ve které jsem akorát odrazovala ostatní.. Ale nedalo mi to, a tak jsem okusila jeho maličkost trošku rozveselit, což mi nešlo, ale snaha byla.
,,Chci se omluvit, že občas neodpovím, nebo tak.. Ale jsem prostě no.. nevím, divná." řekla jsem k němu, kdy mi bylo líto, že nakonec kvůli mě má o zranění navíc. ,,Můžu ti pomoct se naučit lépe lovit.. Ne, že bys lovil špatně, to ne, ale.. asi jsi to nikdy dělat nemusel, kdyby ano, tak bys neskočil tak hloupě na má slova na místo, které je svým způsobem sebevražda, když je poblázněná.. Nechtěla jsem ti nijak dnes uškodit, ani ti zkazit náladu.." špitla jsem k němu poměrně lítostivě, kdy jsem měla výčitky svědomí, které přecházely pomalu až k horším myšlenkám v podobě nadávek.
,,Nedaleko je takové hezké jezírko, tak bychom tam mohli později přejít, abys žebra mohl ochladit a trochu se sám uvolnil - jsi takový trochu v nervu, což je škoda, když je poměrně hezký den." řekla jsem s jemným, stydlivým úsměvem zatímco jsem svou tlamou hrabala v pleci zvířete a hledala kousek, který jsem milovala. A, ano. Byl zde, a tak jsem jej začala během chvilky z poloviny žvýkat. Kus jsem donesla přímo před něj, kdy jsem jen s drcnutím do něj jeho maličkosti věnovala zavrtění ocásku.
,,Tohle je nejlepší kus, který v srně najdeš." špitla jsem k němu a s jistou radostí usedla poblíž něj, kdy jsem pokračovala ve žraní, ale nyní jsem šla do jiné části - kýty.

Post č. 9

Podívala jsem se během chvilinky na Dashera a ustaraně stáhla uši. Byla jsem nyní opravdu dost vyčerpaná a on měl cosi s žebrem. ,,Jsem.. zvyklá lovit sama, a když vidím, že druhý nestíhá, nebo tak.. tak do toho jdu bez myšlenek.. Kopla tě? Mrzí mě to, omlouvám se.." zašeptala jsem k němu s prokletím, kdy jsem mu hlavou naznačila, aby si aspoň vybral nejlepší kus z těla srny, abych mu to aspoň nějak vynahradila.. Snad bude v pořádku.. pomyslela jsem si a už jen starostlivě hleděla na místo, které bylo nejspíš postihnuté.
Ráda bych pomohla, jak jsem řekla, ale absolutně mě nenapadlo, co by mu tak mohlo pomoci - keřík bych vytvořila, ale jaký? a jak? Měla jsem málo sil. Napadlo mě jediné, zkusit jej jemně ochladit, ale zas čím, když zde voda nebyla. A v tu chvíli mě napadla otázka: ,,Bolí tě, když se nadechneš?"

Post č. 8

Nadšeně jsem poskočila, když srna natočila svůj směr k němu, ale zřejmě moc lovit neuměl, tedy jasně - tlapa mu nedovolovala, a proto jsem se rozeběhla za nimi, kdy jsem svým tělem skočila srně na záda a chytíc její hrdlo jsem mu pouze s jemným skřípáním svých zubů pokoušela i přes vyhazování její trápení zakončit. Mrška silná mi to nedovolovala, a tak jsem jen s úšklebkem seskočila se zad a s pohledem k němu jen koukla na její hřbet, kdy byla třeba, aby on jakožto samec její tělo uzemnil. Byl těžší, a to vím jistě, takže byla třeba trocha spolupráce..
No, bohužel. Zvedla se a s kopnutím se pokusila o útěk. To jsem jí však nedovolila a chytla se jejích zad svými tesáky, drápy jsem též využila, a ona sama touto tíhou nemotorně klopýtala. Byla třeba, aby mi pomohl a ne hloupě koukal. Možná měl nemocnou tlapu, ale určitě byl schopen běhu, když byl schopen sejít z kopce.
Má maličkost během chvíle nechala působit svou sílu, kdy s chutí její maličkostí obmotala svižně, ale za to s velikou námahou, nohy kořeny, které ji zastavily. Mohla jsem tak s chutí zakončit její trápení, což jsem učinila. Nadšeně jsem olízla tekoucí krev, která pramenila z rány na krku a s děkem na srnu hleděla. Byl to těžký, ale za to vydařený boj, který jsem zvládla svým způsobem úplně sama.
,,Radši si dám srnu, než zajíce.. to je samá drobná kost, když narazíš na špatný kus." odpověděla jsem zadýchaně, kdy jsem jen s únavou ulehla, hlavu odložila na její břicho a zavříc oči jsem byla ráda, že jsme měli přeci jen jídlo.. Odměnit se mohu později, nyní potřebuji trochu sil.. A jeho slova? vzala je voda.. nějak mi to bylo už jedno.

Post č. 7

<<< Na vyhlídce

Následovala jsem ho. Cítila jeho pach a sledujíc jeho záhadně uzdravenou tlapu, se má maličkost jen s úsměvem, který měla v myšlenkách, kochala vzpomínkami nad jedním, kdo tu nyní nebyl. S povzdechnutím jsem zavrtěla hlavou a s chutí jen strčila hlavou do těla před sebou. ,,Zrychli, tlapo." špitla jsem k němu odvážně, ale i stydlivě. Měla jsem chuť si začít najednou hrát.. Náhle jsem byla opět někdo jiný. Nadšeně jsem tedy poskočila a s pocítěním pachu se má maličkost jen zatřásla chutí na srnu.
,,Abys tu svou děsně nemocnou tlapu nemusel namáhat, tak ti ji naženu a ty ji zakousneš." řekla jsem k němu, úsměvně jsem otřepala svým tělem a než by se vlk vzpamatoval, už jsem byla v nedohlednu..Pravdou bylo, že jsem měla prvně chuť jen tak zmizet, ale ve finále, když mne srna zahlédla, se má maličkost s jemným, hravým štěknutím rozeběhla za ní.
Spokojeně jsem pelášila kupředu, využívala jsem každé nerovnosti, abych mohutnou maličkost otočila, povedlo se.

Post č. 6

Pohled přilétl zcela přesně na čas k jeho tváři, kdy jsem se jen se zavrtěním hlavy lehce uvolnila, ale musela jsem si sednout normálně. Nyní jsem měla zadní jemně vytočené a to mi přišlo jako dost nepohodlné, a tak jsem si sedla hezky rovně, jak to matky učívají vlčata. ,,Kdybych měla hlad, tak už jsem na lovu, ale asi by neuškodilo nic, co by mi bodlo. Pokud o to tedy tak stojíš, tak bych se přesunula do lesa u mostu, kde to bývá úrodné." řekla jsem i se svým poznatkem, který jsem vypozorovala v dnech, kdy jsem putovala..
Tiše jsem se během chvilky zvedla a pohledem dopadla k jeho maličkosti, kdy jsem na něj stále hleděla dost podezřívavě a kývla. ,,Půjdu poslední.. stačí, když půjdeš tímto směrem." řekla jsem k němu a svým čumákem kývla jistý směrem. Nakonec jsem vyčkala až se Dasher s kývnutím rozešel a sama jsem jeho maličkost nechala jíti dále, hezky před mou. Mile jsem se pousmála, když se sám prozradil. Hrál to, a dobře, ale jeho tlapa se vyléčila chladem vody, no není to trochu divné? Jemu určitě ne! Ale nerušme klidný den, když bude brzy obstarána i potrava.

>>> Les u mostu

Post č. 5

Ušima jsem jej ,,sledovala" celou domu. Periferní vidění mi lehce napomáhalo, ale nebylo zatím třeba. Možná jsem se mýlila, třeba je to jeden z mála s kým si budu moct popovídat, třeba jej poznat, ale prvně byla třeba mu nějak vypomoct, aby do sebe dostal trochu sil. Problém byl, že nic, co bych mu mohla z jídla nabídnout, zde nebylo. ,,Moc se omlouvám, ale.. asi budeme muset jít dál, nebo něco, abych mohla najít kořist." řekla jsem se silnou ignorací jeho slov, kdy mi podsunul, že jíst nechce, ale má maličkost se hodlala snažit dál. Přeci jen, pomoc potřebuje, no ne?
,,Nejde o to, že byste byl starý, nebo tak.. Ale o prostou slušnost." odpověděla jsem svižně a jen chytala jistý pach, který by mi prozradil, kde se oběd ukrývá.. ,,Elizabeth, těší mě, Dashere," podívala jsem se k němu a jemně zakývala svým ocáskem, který už nebyl v ostražité pozici, ba naopak byl volný, hezky v klidu, kdy jen vyjádřil ,,radost" z toho, že jsem poznala nového vlka, ale i přes to, že jsem se cítila bezpečně, tak mi zde něco nehrálo.. Intuice mi stále opakovala: ,,Dej si pozor, Ellie." Věřit jí musím, když je to smysl, který mi několikrát zachránil srst, ale i tak.. co když se jen slepě mýlí?
Pamatuji si dokonce, když jsem se řídila tímto: ,,Co dáš, to se ti vrátí.." - hloupost. Nikdy se nikomu nic nevrátí, aspoň tady ne.. Tedy.. asi se mi to vrátilo v podobě, kterou bych nečekala.. Třeba je Lucian to, co mi měl ,,osud vrátit", a nebo už jen začínám být trochu blázínek sama ze sebe? Ah..
Nešlo však přemýšlet nad věcmi, když zde je vlk, který nejspíš pomoc opravdu potřebuje. Rozhodla jsem se tedy usadit, bokem k němu, kdy jsem si jej neustále hlídala ušima. Čumák hledal potravu a oči hlídaly okolí, aby se zde náhodou nezjevilo něco, čeho bych později silně litovala.

Post č. 4

Vlk šel dál, kdy jsem se stále držela dále od něj a když začal mluvit svým hlasem, pouze jsem k němu natočila ucho, tiše kráčela dál a po zastávce u vody jen začala přemýšlet a nakloníc hlavu jej podezřívavě sledovala. Nechtěla jsem hned nalítnou dalšímu, kdo by mi utrhl kus ucha. Jen jsem se podrbala a nakonec tedy s hlubokým výdechem koukla kolem nás a okusila jej zkusit. ,,Pokud to máš zlomené, tak je dobré.. možná by-bylinky, nebo to nějak.. zpevnit? Já-já nevím.." špitla jsem k němu lehce koktavě a i přes to, že mi něco říkalo: ,,Nedělej to." - jsem šla dál.
Tiše jsem se začala rozhlížet kolem a jen zavrtěla hlavou.. Bylo to marné, když nevíte, co za bylinu je třeba použít. ,,Nevím, c..co byna to mohlo pomoci.. Tak.. tak to nech, teda nechte ve vodě a chlaďte to.." špitla jsem k němu a už jen cítila, že se ta milá, přátelská vrací.. No jejda.. Nejistě jsem se podívala na vlka a přemýšleje se sama nakonec napila.
,,A.. hlad máte?" zeptala jsem se k němu.

Post č. 3

Zavrtěla jsem nad tím hlavou, ušklíbla jsem se a nepříjemně zamručela, když se ozval sípavý hlas. Vycupitala jsem tedy v plné výšce k němu. Nejistě jsem naklonila hlavu a s podezřívavým pohledem. Jen jsem chvíli stála, naslouchala jeho hlasu a s úšklebkem došla z jiné strany. ,,Jak potřebujete pomoci?" zeptala jsem se přímě, když vlk vstal a šouravým krokem hodlal jíti k jezírku, které bylo poměrně blízko.
Nebavilo mě, když na mě někdo hrál divadlo, a tak by mě zajímalo, co tenhle vlk má vlastně zapotřebí.. Chvíli jsem jej sledovala, až se zjevila znova ta pára? nevím.. byla barevná a má maličkost nad tím chvíli jen přemýšlela, až jí napadlo, že by to mohla být další část elementu, který má - zem. Nerada jej využívala, a tak jen otřepala hlavou, aby ona neznámá pára zmizela. To, že se jednalo o novou sílu, kterou získala, ji nenapadlo.
Nakonec jsem se usadila, hledíc na vlka jak se trmácí má maličkost jen zamyšleně sledovala, až s povzdechem došla k jedinci - nedalo jí, že je možná zraněný, a tak by bylo nevlídné, aby nepomohla, když stejně nemá co dělat. Ale i přes tuto naivitu se vlčka stále držela raději dál.
,,Nemám problém vám pomoci, když mě seznámíte s tím, co vám je," klidným krokem kráčela vedle vlka, kdy se držela minimálně metr od něj, ,,spadl jste, nebo špatně šlápl?" zeptala jsem se klidně, přesto nedůvěřivě.

Post č. 2

Naslouchala jsem celou, dlouhou chvíli šeptání vánku, který lehce obcházel mou maličkost. Čechral mou srst, která se tak stála o něco objemnější, ale za to mnohem hezčí. Sama jsem si prohlédla své tlapky, které byly jemně poseté bílou a to se mi upřímně i líbilo, ale líbení mi nijak nenahradí to, co by jsem ráda měla u sebe.. Jeho, toho vlka, který mi uměl odpovědět na vše. Chtěl mě poznat a zvládli jsme to oba, více než jen dobře.. Smutně jsem nad tím pohlédla níže, kdy jsem si packou přejela přes ucho, abych odehnala otravnou mouchu, která jej neustále považovala za ,,domov" a vysmívala se tak tomu, co jsem tropila kvůli její otravnosti. Opatrně jsem během chvilky otočila svou maličkost a nakrčíc oči jsem sledovala hnědou hromádku, která se tu zjevila. Chvíli jsem zde jen stála, sledovala jej a se švihem ocásku jej nejistě pozvedla do roviny, kdy jsem se s krokem kupředu začala s úšklebkem přesouvat, ale to jen obloukem od toho, co tu leželo. Mohla to být past a nedivila bych se, kdyby to byl další podfukář. Ještě bych mu pomohla a on by mi chtěl prokousnout hrdlo, no to určitě.
Svým potrhaným uchem jsem zastříhala, a když jsem zmizela z obzoru, tak jsem jen za horizontem zastavila a v tichosti se přilepila na zem. Naslouchala jsem tichu, nechávala pach vpadnout do mého čumáku, abych věděla, kudy by vlk případně šel a zda to není jen žert. Jestli byl mrtvý, tak by měl smrdět čímsi, a tento tu nejspíš hrál jen nějaké divadlo? Kdoví.. Vánek mi nedopřával klidného načichnutí. Ale sluch už překvapit nemohl, jelikož jsem byla dostatečně blízko.
Byla jsem tedy přilepená k zemi a jedno ucho stáhla, abych byla co nejlépe splynuta se zemí a připravujíc se na případnou obranu, jsem se na chvíli zamyslela.. Cítila jsem ve své hlavě nového navštěvníka, který jakoby podával mně nějaké lejstro, kde bylo napsáno cosi, co jako vlk nepřečtu. Ale když jsem se na pár chvil pokusila o vykouknutí zpod horizontu, uviděla jsem jakési obláčky, nebo páru? Kolem vlka, který ležel na zemi. Vše bylo divně barvené.. Některé byly velké, některé malé a má maličkost jen nechápavě zahleděná sledovala vlkovo tělo, kdy jsem nad tím na chvíli přemýšlela a se zavrtěním hlavy už jej sledovala bez oných světel, která kolem jeho maličkosti byla opravdu silná, ale každá barva jinak..
Chvíli jsem tedy zůstala, než jsem se rozhodla stáhnout zpět do ,,úkrytu".

Post č. 1

<<< Les u mostu

Jak bylo zmíněno, drobná vlčka zde seděla už jen se smutným pohledem, kdy se zavrtěním hlavy pohlédla k zemi a nakonec vpřed, odkud hleděla na místa, kam jí zrak dovolil. Byla ráda, že to udělala, ale zároveň přestávala opět chápat samu sebe. Kdyby se tak ukázal někdo, kdo by jí pomohl a nebylo by to formou toho, že jí bude vyhrožovat, či na ni tlačit. Jen se zamyslela, chvíli přemýšlela a snažíc si vše urovnat v hlavě se drobné tělo nechalo upadnout do lehu. Možná přichází chvíle, kdy si i ona sama uvědomí, že jde tou správnou cestou, kdy si nenechá vše líbit.
Třeba jí dojde, že být milým, nejistým a tak nějak odpadním vlkem nebude tím nejlepším. Že sama najde cestu, kterou bude hrdě našlapovat dále, ale nyní jen s chutí pohlédla k nebi, zastříhala ušima a zavříc svá oka začala v sedě odpočívat. Byla však stále ve střehu, už nemůže usínat s tím, že ji někdo ubrání. Lucian jí chyběl, byl jediný, kdo jí věnoval to nejkrásnější obejmutí, které mohla kdy dostat. Slastně si přežvýkla nad tou překrásnou nocí, kdy se těla choulela v mrazu k sobě a svěřovala tomu druhému.
Byl to on, kdo její pravé já uměl objevit, ale kde byl, když jej potřebovala? To sama nevěděla. Rozhodla se s chutí zavýt. Je to chvíle, kdy vlk volá, ale jakým způsobem? Láskyplně? Kdoví.

<<< Temný les přes Most

Byla jsem opět nesvá.. Má maličkost s nechutí jen vnímala tekoucí čůrek krve z odtrženého ucha. Byla jsem naštvaná, ale zas na jednu stranu hrdá. Postavila jsem se mu, teda myslím.. To vlče.. bylo tak, tak.. nevděčné a to jsem se mu snažila pomoct. Opět jsem zjišťovala, že i pomoc ostatním je velmi špatnou věcí, když vlka neznáš. Akorát se ti vymstí po zlé straně. Moc jsem nechápala to, jak tyto ostrovy fungují, vlci na nich. Vše tu vypadalo tak mile, idealisticky, ale ve finále jsem potkala snad jen.. pár z nich, kteří by si rádi slušně popovídali.
Podobalo se to hyenám, kdy smečka působí zcela mile, ale ve finále z vás pro svou ,,radost" strhá kůži. Byla jsem z toho už opravdu nevrlá, a to hodně. Nikdy bych neřekla, že budu schopná mluvit plynule a drze zároveň, ale fakt. Ono to jde? Milé překvapení, které mi ve finále stejně nepomohlo.. Tak kdo mám být? Nevědíc, co se sebou už jen kráčela dále místy, která jí byla velice známá. Ucho zatím zaschlo a ona se zastavila až tehdy, kdy potkala místo, odkud výhled překrásný byl. Pousmála se, ale úsměv, který možná sladký byl se během chvíle změnil ve smutek, který ji začal tížit.

>>> Na vyhlídce

Děkuji moc a nejvíc svému týmu, který byl moc fajn a jsem ráda, že jsem měla za kapitánku Fialku a jako zbytek našich arogantních pošuků - Stray a Athai! Jsem moc ráda, děkuji moc za akci, která byla fajn a v poslední řadě moc děkuju za všechnu odměnu!
Moc gratuluji ostatním, úplně bych na to zapomněla. xD

Kšm, Rubíny, Mince a tlapku prosím do nové magie - Aury, děkuju moc! ^^