Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Kvetoucí louka přes Pityas

Odhodlaně jsem šla, dýchala vzduch jinak. Vše bylo nové, proč? Asi proto, že má maličkost našla chuť ve zcela jiných šálcích. Probrala se vlčice, nikoliv šmudla, který se neumí postavit čelem někomu a dnešek přinesl další zkoušku, která potvrdila mou změnu. Aniž bych něco věděla, nebo něco plánovala, však vy mi rozumíte, jsem kráčela hlubokým lesem, užívala si samoty, ticha a jen naslouchala místu, které mě děsilo. Nyní ne. Nyní jsem v něm viděla možná strach, ale i něco, co dříve ne.

Rychlohra s Áresem a Angelem

Narazila jsem na známé tváře. Konkrétně hnědého, zlatem jemně propleteného vlka, kterého jsem sic neznala jménem, ale moc dobře znala od chvíle, kdy jsem jej jako polomrtvého našla u jezera, rybníku - nevím - kde jsem se mu snažila pomoct. Byl zřejmě otráven, nevím dosud, co se stalo, ale pomoc jsem mu dala velkou a mývalice mne odehnala. Bylo to poměrně silné kafe, tak jako dnešní setkání, kdy ten malý nevděčník začal na mou maličkost útočit s tím, že si chtěl očividně něco dokázat tím, že využije cizí magii - Angelovu, který mu akorát vypomáhal a tak jeho "sebevědomí" bylo na oko slabé.
Nebavilo mne to, smířila jsem se se ztrátou toho, co mi odtrhl v podobě kousku mého ucha, který si zřejmě jakožto ,,trofej" odnesl.
Nakonec jsem odešla a mířila tak do další části tohoto ostrova.

Konec rychlohry

>>> Les u mostu přes Most

Probuzení sladké bylo, medový vánek ovál mou tvář, kdy jsem jen s úšklebkem zavrtěla svou hlavou, kdy jsem jen s pohledem upřený na nebesa zavrtěla hlavou. Zhluboka jsem se nadechla, pousmála se a zvedla své líné tělo, které mne začalo odnášet dál.
Vše bylo jiné, co se děje? Moje hlava, je tak plná, bolavá, co to je? Nechápajíc svou vlastní osobu, své emoce, svou samotu jsem jen s tichostí šla dál. Tupě jsem koukala před sebe, nelítostně jsem proklínala každého, koho jsem potkala. Proč se to vše děje mně? Proč mi všichni ubližují? Proč je tu každý zlý?
Tohle je život má milá, tohle je život. našeptal mému počínání známý hlas, kterému jsem věnovala chápavé pozastavení, chápavé kouknutí na nebesa, kdy jsem oblohu též proklela skřípnutím mezi očima. Když všichni ubližují tobě, proč neobrátíš tah? Strategii znáš, no ne? dodal, když nelítostně sýpal v mých myšlenkách, které tekly jako divoká řeka. Něco se mne zmocnilo, nějaký pocit, někdo, něco.. Neznajíc tomu, co to vlastně je jsem jen s povzdechnutím zavrtěla hlavou a nekoktavě ze sebe hodlala vypustit pár slov, souvětí, možná něco víc? Nevím.
,,Už žádné zahrávání, už žádné hraní si s mou maličkostí.. Jsem přeci.. pře-ne! Jsem přeci Ellie, dcera Diega a ten mi vždy říkával: ,,Buď taková, jaký je život k tobě." a ano, měl pravdu. Proto jsem s otřepáním celého těla, které vypustilo značné množství srsti, šla dál. Byla to jakási očista, jakási nová éra, která na mne dosáhla. Najednou jsem se cítila jinak, najednou jsem se cítila jako s Lucianem - silná, sama sebou. Sic jsem strašpytel, možná jsem samotář, možná jsem ve slepých místech koktavá, možná jsem na všechny hodná, možná se neumím naštvat, ale jestli si někdo vyžádá zlo, má ho mít.
Řekla jsem a rázným krokem pokračovala přes mé nejoblíbenější místo k tomu, které mne děsilo - Les, temný, ošklivý les.

>> Temný les přes Pityas

Nákup upravuji

8 mincí -> 64%

Síla - 11% + 12% = 23%
Vytrvalost - 14% + 14% = 28%
Rychlost - 11% + 12% = 23%
Obratnost - 11% + 12% = 23%
Schopnost lovu - 14% + 14% = 28%

(Dostala jsem odměnu za slunovrat - tak to hodím rovnou.) - (Další 2 mince navíc, tentokrát za Kalendář)

Zcela upřímně - akce super! Jsem mocinky moc ráda, že jsem akci udělala a opravdu mě moc bavila! Děkuju, že jsem se mohla účastnit a moc prosím o přidání všeho k Ellie (i tlapičku).

Děkuju moc za vše a těším se na další podobnou akci! <3

<<< Pityas

Opatrně jsem skákala, užívala si jemný vánek, kdy jsem během pár chvil už svými kroky jemně našlapovala, spokojeně svou hlavu nesla vzhůru, kdy jsem si hezky nesla čumáček a spokojeně tak vnímala okolí.

Rychlohra s Navinem

Kráčajíc si kvetoucí loukou při vřelém pozdravu jakéhosi cizince, který svou srst měl prazvláštně modrou jsem se jen zalekla, začala rovnou koktat k jeho maličkosti, kterou jsem neznala, ale logicky, během chvíle už ano. Navin se jmenoval. Postavení, které ve smečce měl bylo více než jen vysokým - beta, dokonce. Ptal se mě mile, kdo jsem, jak dlouho tu jsem a na plno klasických otázek, než přešel k jedné, která mě zaskočila. ,,Nechtěla by jsi k nám do smečky? Chůva by jsi byla a hlídala bys mi má vlčata!" zeptal se zcela narovinu, kdy jsem byla nejistá a bojíc se, že tato funkce by ve smečce mohla zakázat být s někým, kdo v ní není. Ráda bych jej zkusila, ráda bych se přidala, ale co když pro ně budu znovu jen pytlíčkem, do kterého kopnou, když budou mít špatnou náladu? Kdoví - za pokus nic nedám.
Takto naše setkání skončilo, oba jsme se rozloučili a už jen mířili po svých, kdy mi tato otázka, funkce šla pochopitelně hlavou dost dlouho.

Konec rychlohry

Nakonec má maličkost jen ladně ulehla pod kvítí, kde se rozvalila a spokojeně hleděla na prosvítající nebe.

Pohled mi během chvíle spadl ke končinám, kde jsem ráda chodila za květinami, které onu planinu překrásně barvily do různých barev. Chtěla jsem se tam vrátit dnes, nabrat síly. Spokojeně jsem se tak zvedla a věnujíc pohled svým společníkům, kteří též nyní už jen blouznili nad tím, co budeme dělat. ¨
Jemně jsem kývla k oboum s jemným pohledem hlavou, zavrtěla ocáskem.
,,O-omlouvám se, ž-že to bylo ta-takové divné ze začátku, nakonec jsem si to zde s vámi moc užila a jsem vám vděčná, že jste mi tak pomohli," odpověděla jsem tázavému pohledu Kift, ,,nyní už se bohužel potřebuji posunout dále, kdy chci navštívit louku s kvítím, a tak vám děkuji za vřelý den - mějte se hezky a hodně štěstí na vaší stezce." zakončila jsem svá slova k vlkům, kdy jsem jen opatrně přidala do kroku, tedy spíše klusu, kterým jsem už mířila zpět ke končinám, které mně byly známé.
Tlapy se během pár chvil dostaly k úpatí skal, ze kterého jsem začala opatrně scházet. Bylo to na jednu stranu hezké, ale na druhou velmi nepříjemné, ale bolest nebyla taková, že bych ji zde musela hodinu popisovat, že bolí apod.
Mé tlapy totiž během pár světelných momentů přešly na měkkou půdu, kde se začalo rozléhat překrásné kvítí, kdy jej pouze má maličkost začala nadšeně přeskakovat.

>>> Kvetoucí louka

Nakonec jsem nechala všechna slova být a opatrně s přirozeností našlapovala ladně a opatrně k oklepání našlapovala. Tlapa mi dopadla na cosi pichlavého co se podobalo kaktusu, a tak jsem nepochopitelné žluté věci, která svým tvarem připomínala banán, tak jsem jen otřepala hlavou a svým ohonem si jemně zavrtěla.
,,Dě-děkuju.” zašeptala jsem k vlkům, kdy jsem cítila vítr, který mi jako větrák čechral mou jemnou sestru. Opatrně jsem si kýchla a když jsem konečně došla k nim, tak má maličkost se pouze otřpala, olízáa si pár míst a opatrně se přesunula na slunce, kde začala osychat a pouze přemýšlet, co mi zas bylo a proč jsem se tak vlastně rozhodila.

Má maličkost byla v divném rozpoložení, které mi bylo však blízkým? Opatrně jsem si otřepala hlavou a při jednom cákanci si odběhla o kousek dál, odkud jsem vlky sledovala s lehce vystrašeným pohledem, který stále značil momentální stav. Uši byly společně s ocasem skoro neviditelné, když jsem je měla sílou natisklé u sebe.
Opatrně jsem však udělala krok dopředu, kdy jsem v sobě probudila vlčí chuť si jít hrát. Jemně jsem se usmála, jedno z uší zvedla a při větší vlně jen zavrtěla ocasem a vzpomněla si na večer s šedým, který tenkrát probral mé já a ukázal mi, že strach je mým nepřítelem, kterého je třeba potlačit.
Vlci si hráli, skotačili a mně už docházelo, že mi ublížit nechtějí. Nakonec jsem sama zaryla čumák do vody a opatrně tak cákla na vlčici, která se smála, bavila společně s ním a nakonec, kdy jsem pocítila další stud, se má maličkost rozhodla konečně pevně přidat.
Začala jsem do vody dupat předníma, čímž se tvořilo veliké cákání, které šlo na vlka, který tu byl jako jediný v opačném pohlaví. Náhle jsem byla nadšená a s touto radostí nadále pokračovala, kdy jsem se nadšeně rozeběhla vodou kupředu, poskočila si a nakonec se svižně vrátila zpět, kdy jsem vlčici svalila odvážně do vody a začala se konečně smát.
Vlci mohli náhle vidět, že hnědá umí být i jako oni. Umí tvořit radost, kterou však ukrývá pod chmýřím, které s časem vymění za dlouhá, silná brka, která budou moci její venkovní skořápku odnést a ukázat, že je jako oni.

Opatrně jsem se zvedla, přivřela oči a zavrčíc na Syaorana jsem si zavrtěla hlavou, opatrně si vydechla.
,,Co-co proč se o-o-o mě pořád ta-tak za-zajímáte?!” zoufale jsem křikla na oba, kdy má maličkost jen se zavrtěním hlavy ustoupila a tím se dostala do vody, ze které zase vyskočila a odevzdaně zakroutila se vším studem hlavou.
Nechápala jsem, proč to dělám? Co mi zase přelítlo? opatrně jsem tak přikrčila ouška, smutně se podívala do země.
,,Ja-ja-ja se m-m-oc o-ó-omlouva-ám.” vykoktala jsem vyděšeně a se svalením k zemi, kdy jsem se se vším zoufalstvím už i podřídila.

Se vším strachem, kdy nás z dále podivuhodný paroháč říkající si jelen sledoval, tak má maličkost jen nechápavě koukala na okolí, kdy se snažila dostat ze špatného momentu, který si zažila.
Smutně se zvedla, pohlédla na oba vlky a se stažením uší jen zavrtěla stydlivě hlavou. Byla to houba, ne teda.. Co se to stalo? Byla jsem najednou tak zmatená. Cítila jsem puch, který šel z vlka, který seděl vedle mě a podobal se snad prdu s moči? Ah!
Šíleně jsem se zatřásla a ihned se od Syarana oddálila z více důvodů, kdy jsem už jeden zmínila více než jen krátce.
,,J-j-já s-sem E-lizabeth," odpověděla jsem k oboum vlkům, ,,J-j-je mi d-di-vně, a-á-le je mi líp." zašeptala jsem s chvilkovými vsuvkami, když jsem se nakonec jen se zavrtěním hlavy odhodlala svou hlavu strčit pod vodu, abych konečně nechala vychladnout svou hlavu, kdy její vnitřek pálil a v očích se jevily slzy, které se podobaly lávě - bolely, pálily, byly teplé, ale díky vodě, ve které se hlava hasila jsem se jen s výdechy uklidňovala a ve chvíli, kdy jsem s otřepáním hlavy koukla na dva vlky se má maličkost se studem schoulila v sedu, kterým byla čelem k nim.
,,Ch-chtěla jsem u-ulovit jelena, a-le jsem na něj moc slabá a tenhle byl snazší na chycení a-a nečekala jsme, že-že by mi udělal ně-co takového, kd-když měl pach stejný." řekla jsem zcela upřímně, na rovinu a nechápavě už jen pohlédla na zem, kde jsem sledovala své tlapky, které nyní zcela perfektně popsaly momentální stav.
Dvoubarevný, tak jako žaludek, který se jednou tvářil tak a pak onak.

Se vším strachem, kdy jsem jen se staženýma ušima upadla na zem a hleděla vyděšeně na dva šneky, kteří se zde motali, už jsem se jen klepajíc dívala na nebe, které bylo jako divoká řeka.
,,Šneci, šneci, teče nebe.." řekla jsem se vším strachem a nakonec už jen upadla do spánku, ve kterém má maličkost zůstala chvíli, malinkou chvíli. Nakonec jsem se probudila, zvedla se a s otočením už cupitala ke stromu, kde jsem začala vyvrhat obsah svého žaludku, který byl náhle ukryt venku. Zavrtěla jsem hlavou, opatrně, bolavě došla k vodě a začala si chvíli propachovat tlamu, nakonec se jen napila, znovu se studem ulehla a hleděje kupředu smutným výrazem jsem si odpočítávala chvíli, kdy to vše, co stále vidím, přestane.
,,Te-te-ten za-z-azajíc byl zka-zkaže-žený." zavrtěla jsem hlavou ve strachu, až jsem se studem hodlala pomalu zakopat.

Nejistě jsem se zvedla a s otřepáním a podívala zmateně se silným studem uvnitř sebe na dva vlky kteří si cosi špitali, že jsem se zbláznila. ,,Já-já-já se-se o-omlouvám." řekla jsem dost nejistě a během chvíle se jen začala se staženýma ušima u své hlavy stahovat dozadu.
Jemně jsem spolykala pár svých slov a bojácně už hledala únik. Byla jsem blázen, tak jako to bíločerná řekla - nemýlila se, a nebo ano? Absolutně jsem nevěděla co mám nyní dělat. Jsem blázen, jsem blázen, blázen, blázen! Vystrašeně jsem zavrtěla hlavou a nakonec už raději otočila svůj směr a s plnýma očima čehosi se hnala kupředu, kdy jsem však jen přemítala v hlavě, co se to se mnou děje až jsem upadla ve strašných křečích, které byly v mém žaludku.

Nechápavě jsem zavrtěla hlavou, stáhla uši a už sebou jen mrskla na zem, kdy jsem se na ty dva ušklíbla a začala se soukat po zemi. ,,Jsem hlemýžď!” začala jsem se smát a s pádem do vody jsem jen vykoukla zmateně z vody a se smíchem na ty dva koukala.
,,Taky jste hlemýždi!” řekla jsem zcela vážně a během chvilky se už spokojeně sunula po zemi, kdy jsem zcela důležitě začala okusovat listí, zkoušet lézt na stromy a jen se spadnutím na záda, kdy mi v nich křuplo jsem jen smutně zavrtěla hlavičkou.
,,U-u-ulita!” řekla jsem se strachem a se zvednutím na všechny čtyři jsem začala běhat do kolečka.

Zajíce jsem spokojeně rozebírala. Začala jsem odstraňovat srst, kůži a sem tam se jen spokojeně otřela čumákem o vytékající krev, kterou jsem začala jazykem nabírat a užívat si tak tu vyjímečnou chuť. Na svini to nemělo, ale neopohrdla bych nikdy ničím.
Zajíce jsem nakonec začala pozdřívat celého a naslouchaje zvukům chůze, jež patřila dvou vlkům, jsem zbystřila a s napnutýma ušima si jen olízla krev na čumáku, kdy jsem zamrkala a s kýchnutím zavrtěla hlavou - byl to ten vlk z lodě. Tím, že mi byl známý jsem nebyla ani tak plachá, ale klasicky tam zmatenost byla.
,,Do-dobrý de-den,” odpověděla jsem dvou vlkům, ,,vy jste byl na lodi, pokud se nep-ple-tu.” vykoktala jsem s těžka a k vlčici nevěřícně kývla.
,,Te-též vás zdravím.” řekla jsem a s nutkáním, kdy mne lákala vůně krve, má maličkost neodolal a dožrala zbytky, aby zahnala hlad. Nakonec jsem ustoupila, olízla tlamu a s chtíčem odejít už jsem byla na cestě pryč.
Má očka zaujal kámen, který ležel opodál a já k němu s se staženýma ouškama přišla. ,,Miluju tě, miluji tvou tvrdost..” zaculila jsem se a kámen s omámením olízla.

Tupě jsem hleděla do dále. Mé oči zaregistrovaly známou chůzi, pach a mnoho dalších detsilů, které ten hnědý měl. Viděla jsem jej, ale matně jsem v hlavě hledala kde. A zařadit mi jej prostě nešlo. Následujíc hnědého zde byla bílá vlčice s černými fleky, kterými se podobala spíše psovi, než-li vlkovi. Nelze však nikomu nic říkat, když jsem potkala už i okřídlence, který mi lezl do hlavy.
Raději jsem se na ty dva přestala zaměřovat a tím pádem pozorností mířila jinam - k vodě. Připomenula se sama, a tak jsem díky pár krokům dorazila k její hladině, kterou jsem rozvířila ,,sílou” jazyka a následovně se odebrala k pachu zajíce, který s pár mrštnými kroky patřil mně a mému žaludku.