Příspěvky uživatele

< návrat zpět

→ Temný les

Hnědá srst se přenesla s ladností skrz tmavé končiny, které pro ni tak tmavými nebyly... Časem se jí pohled na děsivá místa změnil, poměrně dost. Asi stárla? Netušíc pokračovala vpřed, kdy neměla zrovna největší důvod... asi jen... hledala toho šedivého starce, který její život barvil radostnými, teplými tóny.
Těšila se na jejich setkání, ve které doufala takovou dobu. Bylo to pro ni něco, co doufala, že v jejím životě opět brzy proběhne a bude mít šanci toho jedince klidně přitulit a naslechnout jeho klidným slovům, která jí přinášela vždy jen a pouze hřejivý, klidný pocit. bylo to to nejvíc ideální v jejím životě, ale... proč by něco nemohlo být? Vlčice se táhla ladnými kroky vpřed. Měla v hlavě tolik nezodpovězených otázek, které jí dávaly nespočet otazníků...

→ Luka

→ Jezero smrti

Vlčice snesla hlavu pod úroveň svého kohoutku. Smaragdové krystalky se přesouvaly po stéblech trávy, které se sem tam prokousaly sněhem či mléčnou mlhou. Každá zima byla rok co rok těžší a jinačí... mnohdy jí to připadalo poněkud šílené, až... no neuměla zrovna nejvíce přemýšlet. Bylo to po delší době, co vlčice začala vnímat okolní svět, který byl jako když lusknete prsty. Lusk.
Vše náhle jiné, vše náhle zářilo zcela jinými barvami, které ona sama neuměla příliš rozlišovat. Musela se opět začít učit novým věcem, ač zde nebyla zrovna nejkratší dobu... musela se přizpůsobit. Od jisté minulosti, ve které hrál hlavní roli Angel a další podivní vlci... bylo už pohřbeno prachem. Kde mu byl asi konec? Byl to jedinec, který ji připravil o kus ucha, který se však zázrakem našel a byla obdarována, asi?

→ Les u mostu (přes Most)

→ Zubří pláň

Vlčice se nesla ladným krokem vpřed. Nechávala Alyannu za sebou a následně se rozhlížela jen kolem sebe... bylo to čímsi podivné. Místa, která se jindy plnila vlky, byla vyprahlá jako pustina v poušti. Ellie měla ostrovy proťapané od jihu na sever, od západu na jih a nejen tímto směry. Bylo to pro ni něco „nového“. Novinkou bylo, že počasí se z chladu začínalo zvedat do vyšších teplot, což jí samotné nepřipadalo nijak zvláštní. Naopak. Vítr se zvedal, rozhazoval mraky od sebe a hnědce pohazoval i tmavou srstí na hřbetu. Místo pro ni bylo nezvykle plné a volné zároveň... plnilo se jakýmsi zvláštním pocitem samoty, který ji obklopoval. Bývala by začala vidět hvězdy, ale dnes nebyla silná ani na jednu jedinou věc... Pokračovala dále.

→ Temný les přes Hraniční pohoří

Rudá tekutina, železitá pachuť a lehce nakyslý ocas... Jídlo. s klidem se zastavila, zatímco jí tlama stikajíc kořist v tlamě a oči sledujíc okolí, dostal se jí do čumáku známě neznámý pach. Možná si ho někde v hloubce své paměti pamatovala? Možná, že to byl jen někdo cizí, kdo se na některý ze známých pachů podobal. Kdo ví... poskočila jí myšlenka hlavou jako žabka po vodní hladině, mizející stejně rychle v hlubinách paměti, ihned potom, co jí Alyanna ladně pochválila (ne)spolupracující spolupráci.
Hnědá vlčice otočila sebe samu na ni, její smaragdové oči projely přes maličkost vlčice se zelenkavými pruhy na hřbetu: Má v tlamě již ulovenou kořist, byla jsi příliš pomalá. problýsklo hnědé hlavou a následně zajíce z tlamy odložila opatrně na zem. Byl sic již na druhé straně, ale stále k němu musela vést jistou úctu... Díky němu přežije další bezvýznamný jedinec, který nemá možnosti plozeni a přirozených cyklů. „Zdravím,“ dostalo se z tlamy hnědé vlčice, když si povšimla hnědého, urostlého vlka, který už měl na čumáčku známky věku, „též dobrá práce Alyanno, omlouvám se, že jsem se ti ztratila... nějak mě zachvátil hlad a musela jsem se zkrátka vrhnout po jídle. Dáte si s námi?“ nabídla klidným tónem známému cizinci, kdy čumákem postrčila bezvládné tělíčko a ušpinila si tak čumák od krve. Stále tekla a stále zasychala.
Ellie se následně nasytila, všímajíc si, že vlčice, která jí ještě před chvílí dělala společnost... zmizela. Ona sama se rozhodla rozejít jiným směrem, prakticky jí to mohlo být jedno... kde mohl být Lucian? To bohužel netušila..

→ Jezero smrti || Ob tři, na 2. ostrov

Hnědá spatřila smaragdovýma očima cizáka, který se opodál ladně nechával nasycovat stébly trávy, které se hýbaly sem a tam. Stáhnula uši k hlavě, Alyanna neměla příliš tolerance k tomu, že se hnědá snaží být nenápadná, a tak se během chvíle Ellie odplížila o pár metrů dál, aby byla dále od vlčice. Zajíc o ní zatím netušil, a tak se opatrně plížila blíž, upřeně sledovala, jak se drobný zajíc pase na trávě. Hnědá vlčice se brzy dala do pohybu, čímž upozornila zajíce, a tak ho začala nahánět. Louka byla rozlehlá, hmyz otravný a vlhké počasí jí zrovna nedávalo naději, že by se mohla udržet v tempu, ale to přeci jen dávalo nevýhodu i drobnému stvoření.
Hnědá se dostala během pár skoků k bambulce zajíce, a brzy jeho ocásek chytila mezi zuby, bohužel klopýtla, a tak během chvíle se převalila od zadu dopředu a spadla na tělo zajíce, který ještě zrychleně dýchal. Zakousnula jej. Jeho hrdlo a její tlama se začala plnit čerstvou krví, která ji ještě chvíli hřála. Hnědá vlčice se začala dávat brzy do jídla, nedávajíc ohled na Alyannu, o které neměla moc ponětí kde je.

→ Tichá zátoka

Hnědá vlčice se brzy odmlčela a přestala tak vnímat slova Alyanny, která by jí za jiných okolností dávala jakési sdělení a i by ji zajímala, ale nyní se potřebovala plně soustředit na naplnění žaludku. Byl dlouhou dobu příliš prázdný, a tak bylo nutné najít cokoliv, co by nasytilo obě vlčice. Na zubry či jinou vyšší si ve dvou nejspíš nemohou úplně vyrazit, ale nějaká srna či dvojice zajíců? To by ji pravděpodobně mohlo stačit i pro nasycení žaludku hnědé vlčice.
Brzy se hnědá vydala vpřed, ovšem jí kolem ucha začalo cosi skákat, čímž uchem občas zatřásla a nespokojeně se podívala po zelené kobylce, která jí začala hopsat na tělo. Bylo to nejspíš trochu nepříjemné, a tak brzy přední tlapou přejela po hlavě a stáhnula zelenou kobylku ze své hlavy pokračujíc ve stopování čehosi, co jí už nyní dráždilo žaludek.

Hnědá vlčice jemně nadzvedla pravý koutek, usadila se a smaragdovýma očima si prohlédla cizinku, která mluvila poměrně rozumně. Alyanna. přilepila si nálepku k světlejší vlčici a brzy odvrátila oči k místu, kde by se, čistě teoreticky, mohlo cosi nacházet. Jisté znalosti lovu měla, tak to bylo i se schopnostmi, a teď byla potřeba je jen využít a najít vhodnou kořist.
„Alyanna?“ řekla tázavým tónem, kdy pátrala v paměti, „to mě převelice těší, Alyanno, jmenuji se Elizabeth, ale stačí pouze Ellie.“ přikývla hlavou, přední tlapičky opatrně položila přes sebe a brzy začala nasávat pachy; jemný vítr a mračna jí začínaly hrát do karet, a tak spokojená hnědka jen přikývla a vyhoupla se z elegantního posezení na všechny čtyři tlapy.
„Můžeme vyrazit, mám stopu,“ oznámila cizince a brzy se rozešla s otočkou zpět na kvetoucí louku, tam byla kořist na vyšší procentální sumu.

→ Kvetoucí louka

Hnědá si prohlížela zajímavě zbarvenou vlčici, jejíž zbarvení jí bylo cizí. Neměla ponětí ani o jakémkoliv kousku jejího pachu, a tak jen zastříhala ušima a prohlédla si vlčici znovu... Měla velmi charakteristické pruhy pod očima a na hřbetu... Možná, že hnědá už takové někdy viděla, ale... to by muselo být hodně dávno... Vzpomínala si maximálně na Draconise, ale... ten? Ten zmizel tak rychle jako se v jejím životě objevil. „Ano,“ pozvedla koutek a letmo rozhýbala hnědý ocásek, který nechávala pohupovat společně s příchozím větrem, „místní ostrovy poskytly v blízkých dnech až příliš nových věcí a dokázaly poznamenat, ne jen jednoho. Regenerujeme se všichni, tak jako zeleň s přicházejícím jarem,“ odmlčela se a hlavu povznesla výše hledají po okolní krajině, „bohužel to vše neskončí... nejste hladná?“ zeptala se na bázi, jejího, kručícího žaludku, jehož zvuk mohla cizinka postřehnout jak se ztrácí s větrem.

Čokoládový hřbet nechával, aby si vítr pohrával s jednotlivými chloupky... Hnědá neměla příliš energie, musela proto nabrat sil, aby byla schopna vystopovat nějaké to zvíře či mršinu, aby nasytila svůj žaludek. Bolelo ji vše, co bylo s žaludkem spojeno... a ty podivné emoce, které vyplavoval nespokojený, hladový žaludek... začínalo všeho být příliš. Hnědá se proto během chvíle opatrně začala zvedat přes přední tlapy. Jemně se vyhoupla na nohy a smaragdovýma očima přejela po okolí, všimla si světlé vlčice s hnědými fleky, na niž byly i jakési zelené pruhy. Hnědá jen nastražila uši, stahujíc je následně k hlavě. Tušila, že se s cizinkou dostane do kontaktu, a tak se mu nechtěla příliš dlouho bránit... čím dříve konverzaci začne, tím dříve se jí dostane nasycení či čehokoli, co by uspokojilo její žaludek. Přec nemohla zemřít na hlad...
V poslední době se jí nedařilo, a to hlavně získat potravu a dostat se do plnohodnotného stavu. Nemoc na ní zkrátka zanechala spoustu stínů, kterých se bylo potřeba zbavit, a tak se vydala vpřed za vlčicí. „Dobrý den,“ pozdravila a pozvedla mile koutek.

→ Hraniční pohoří

Hnědá se poponášela s ladností dále... Očima zkoumala okolí, které jí bylo známě neznámé a sem tam nohou zavadila o kamínek. Cítila, jak jí vlhká srst začíná přeměňovat na suchou, a to díky Slunci, které se na nebi ukázalo. Hnědá se podívala k němu, zavřela oči, nechávaje, aby hřejivé paprsky procházely k jejímu tělu a dodávaly jí potřebné vitaminy, které pro tělo potřebuj každý. Jemně vydechla, otočila se kolem se, zatímco si povšimla nedalekých rostlin, jak se začínají probouzet ze zimy... Vše pučelo dlouho, bylo to tak podivně pomalé, vše od té nemoci bylo zvláštní. Smaragdové oči se jen na vteřinu zahleděly k nadupaným květům vitaminy, byly tak syté, jejich barvy... byly tak silné a dodávaly jí dobrého pocitu. Spokojeně zavrtěla ocasem, odložila své tělo na písek, nechávaje, aby ji sluneční paprsky hřály...

→ Kvetoucí louka

Hnědá vlčice byla hladová a setkání s drobným vlčetem ji trochu vyčerpalo; drobná stvoření berou vždy více energie jak ta velká. Proto, když se Vittani loučila, sledovala ji a jen se na tváři usmála, neodpověděla... žaludek jí vyprávěl dost jasný příběh pomocí kručení, že již byla nutnost, aby se vydala vpřed. Otočila se hlavou kamsi do neznáma, tedy, zpět k louce a opatrně zavětřila... Nějaký pach či znamení o jídle? Ne...
Hnědá se proto s klidem rozešla stejnou cestou zpět, opatrně našlapovala doufajíc, že potká nějakou dobrůtku, která jí naplní žaludek a dodá se jejímu tělu tak potřebná energie.

→ Tichá zátoka přes Kvetoucí louku

Zuby se jí na chvíli obnažily od zakrytí pysky do úsměvu. Ta slova plná zklamání, že od hnědky nedostane nových poznatků byla pro Ellie vtipná. Podívala se při tom na Vittani, která měla dost neuspokojený pohled, a to aspoň pár vteřin. Následně se smaragdovýma očima začala přesouvat mezi jednotlivé stromy a vyhledávajíc kamení, už hledala nejvhodnější stezku pro Vittani.
Hraniční pohoří znala jako své boty... měla jej prochozené ze zimy zpět, do pouště a zpět a taky od portálu, zkrátka odevšad. „Rozeznat jdou podle barvy, vůně... některé už z dálky upozorňují, že nejsou příliš vhodné na to, abys je jedla. To se též dá poznat kolikrát díky barvě.“ předala jí poznatky a rozhodla se taktéž nechat téma - rostlinky a jak je poznat - nechat být.
Přesouvaly se pomalu z travního porostu na sušší, šikmé prostory. Stromů zde bylo o něco méně, ale stále se jejich počet točil kolem desetin: „Ne ne,“ zavrtěla hnědá hlavou, až se jí po těle začaly málem zvedat trsy srsti vzhůru, „jsem tulák, takže nemusíš držet žádné zásady a ani se držet někde... mám své území, které mi vyhovuje a mám aspoň volnost, díky které mohu cestovat kam chci... Už tam brzy budeme.“ přidala trochu do kroku, když se s Vittani dostávaly k vrcholku.

→ Hraniční pohoří

Jistým způsobem se jí tep zpomalil, potom, co Vittani promluvila o své rodině, že by se měla hýbat někde poblíž Androme. Byla to ta smečka... ve které měl údajně být Lucian. hnědá se tak jen pousmála na vlče a následně se porozhlédla kolem sebe. Začínalo svítat. „O kytičkách? Noo,“ odmlčela se a kousla si do tváře, „něco málo... tady v okolí toho zrovna moc není. Vím, že některé jsou léčivé a dokáží vlku v nouzi pomoc.“ čímž hodlala nějak uspokojit otázky drobného vlčete.
Měla hlad. Potřebovala nyní dostat bezpečně droběnku ke smečce a následně si půjde najít pro sebe něco. Měla velmi řídkou srst, společně s pohublým tělem, kdy někdy byly vidět i obrysy žeber. Uh.. oklepala se nad tím sama, bylo to tuze nepříjemné. Brzy se tedy podívala k drobnému vlčeti a následně kývla.
„Tak pojď, bude lepší, abys byla co nejdříve doma... Je to tu nebezpečné pro princeznu jako ty,“ polkla, „jistě dělá i tvé rodině starost kde jsi.“

Byla vždy nápomocnou a s postupem času si získala i moudrost. Ta jí nyní radila, aby si od vlčete držela odstup - mohla být matka kdekoliv kolem a vlče si jen vymýšlelo. Nekřivdila mu, avšak... měla ráda sama sebe a nerada by se dostala do konfliktu s někým, kdo by jí do života přinesl více jizev než už jich získala. „Jo... nahoru? Třezalka? hm,“ sledovala ji samragdovýma očima, kdy se jí sem tam koutky nadzvedly do pomyslného úsměvu a ona tak zavrtěla ocáskem, vlče bylo tolik rozkošné! „Kytičky? Mhm... ty jsou tu na ostrovech moc moc moc zajímavé,“ přikývala hlavou a hravějším, barvitějším, medovým tónem odpovídala na zvídavou princeznu, „víš... je tu i hodně nebezpečí... mohlo by si z tebe něco udělat sváču, a to... to by nebylo hezké. Máš tu někde rodiče? Maminku či někoho ze smečky poblíž?“ zastříhala k tmavosrsté vlčici ušima a následně se rozhlédla kolem. Nohy měla stále připravené, kdyby se jí po krku hodlal kdokoliv vrhnout...
Nemohu ji tu nechat, pakliže rodiče nejsou na místě... proběhl jí mateřský pud hlavou. Bývala by sama chtěla svůj drobný uzlíček, ale... ten, kdo by pro něj byl vhodným otcem, tak byl stále nezvěstný a kdoví, zda se vůbec ještě někdy dvojice setká. „Těší mě Vittani, máš krásné jméno,“ podívala se na ni a zvedla koutky do milého úsměvu, který byl pro Ellie charakteristický „mé jméno je Ellie... a ne, nejsem z vaší smečky. Pokud se jedná o tu v horách, tak tam... jsem nedávno hledala mého šedého přítele - Luciana. Chceš pomoc dostat se zpátky? Bylo by to pro tebe mnohem bezpečnější.“ navrhovala a ještě naposledy se rozhlédla, zda jí či Vittani nehrozí jakékoliv nebezpečí.
Mohl by to být její poslední rozhovor. Měla ze smeček vždy respekt a... asi nikdy nepřestane mít. „Kam jsi měla vůbec namířeno?“

→ Androme

Hnědá vlčice pokračovala vpřed zatímco ji tvář ovál chladný vítr. Ellie se hodlala dostat do údolí pro něco, co by aspoň minimálně nasytilo její, doposud, prázdný břich. Její tělo bylo slabé, stále ne příliš připravené na lov, ale nemohla zemřít, když zvládla už tak poměrně náročnou část jejího života.
Pokračovala tedy do nížiny hned vedle pohoří, které obtahovala, již brzy, tu přenádherně kvetoucí pláň, jež byla lemována ze všech stran nádhernými až úchvatnými scenériemi. Jednu tlapu střídala za tu druhou. Její tlapky se dotýkaly kamenitého povrchu, který se brzy vyměnil za hlinitý a ona pocítila, jak našlapuje jemně do měkkého.
Tělem jí projel chlad, se kterým se jí naježila srst na hřebtu, když tu zvedla, i mimo naježenou srst, svou hlavu a smaragdovými kamínky zamířila někam dále. Po sítnicí ji přejel jakýsi odlesk čehosi či kohosi. Bylo tam cosi drobného, co cizáka připomínalo zdárně... Byla to potencionální pochoutka? Počkej, musím... musím se podívat znovu, řekla sama sobě a zatřepaje hlavou z pravé strany na levou se již začala přibližovat k čemusi.
„Jiný vzduch?“ zopakovala slova drobného stvoření, které se jí objevilo před maličkostí, opatrně se porozhlédla kolem, hledaje, zda se droběnka neztratila rodičům, cítila z ní ten neznámě známý pach, který zatím pořádně neprobádala, „neztratila jste se, princezno?“ zeptala se, uši stáhla ke své hlavě a jen sklonila opatrně hlavu udržujíc si rozestup, zatímco do čumáku nasávala okolní pachy doufaje, že pozná, zda se zde pohybuje i jiný cizák jak jen vlče.