Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Salt

Zjevila jsem se na dalším místě, toto jsem už tentokrát moc dobře znala, a tak nebyla potřeba se s ním nijak nově seznamovat - je zde krásně. Musela jsem se zde na pár chvil usadit a dát si dokonce na čas, abych našla vhodné místo, kam jsem hodlala jednu ze zlatých cetek uložit, a našla. Tyčil se zde strom, který mi připadal nejvyšší ze všech, které zde byly, a u něj, u jeho kořenů, kde jsem si vykopala menší jámičku zůstala ta nejhezčí, kterou jsem měla - zlatý náramek.
Musela jsem se pochválit, když jsem jámu pečlivě zahrabala, zakryla a nechala tak drobnou věcičku pobýt zde. Vrtíc ocáskem, kdy jsem se s načichnutím k překrásné vůni tohoto místa, jsem však jen se vzdychnutím otočila svou hlavu a usmála se na bezstarostné laně s mláďaty. Bylo by moc hezké, zde jednou takto prožít pár dní. Zhluboka jsem si povzdechla, nakonec hlavu otočila a přemýšleje nad Luciem jsem kráčela dále. Kde by teď, tak mohl být ? nechápavě jsem si pomyslela.

>>> Common Forest

<<< Ice world

Ladně jsem se nesla po kopcích, kdy mi to sem tam uklouzla, tu zas jsem nevěděla jak jít dál, ale nakonec jsem viděla jezero, které mi vonělo zcela jinak, než voda, kterou jsem dosud potkávala. Pouze jsem zavrtěla ocáskem a s otevřenou tlamou, kdy to byla loterie, abych jednotlivé cetky neztratila, jsem i zde jednu maličkou zakopala do písku.
Zhluboka jsem dýchala, ale upřímně to byla celkem úleva proti jiným místům, jako jedno, kde jsem pobývala před nějakou chvilkou. Zde se netyčily ledovce, zde se tyčilo značné ticho, kdy jsem si poskakovala jednotlivým pískem a nasávala zdravou vůni tohoto místa, která se tímto místem nesla ještě nějakou dobu, až nakonec, kdy jsem se ocitla na zcela jiné půdě jsem si uvědomila, že jsem na mém nejoblíbenějším místě, které jsem tedy zatím potkala. A s těšením, kdy jsem opatrně sklouzla po menším srázu dolu, se má tvář naplnila příjemným úsměvem.

>>> Pityas

>>> Mělká pláž

Náhle jsem stála místo v slunném prostředí na pustém místě, kde jsme se třásla slušnou zimou. Energii jsem pomalu dobíjela, ale nebylo jí tolik, abych byla schopna pokračovat v běhu. Podařilo se mi konečně najít místo, kde jsem hodlala cetky ponechat osudu. Vyhrabala jsem i přes mrznoucí tlapy díru do sněhu kam jsem to vše hodila, následně pečlivě zahrabala a spokojeně se rozklusala kupředu.
Bohužel, dnešek mi štěstí nepřál. Několikrát jsem se propadla sněhem, který na některých místech byl až nepříjemný, což by takový problém nedělalo, kdybych neztratila pár ze zlatých cetek, ale co, mám jich dost.
Můj směr mířil kupředu, ale došlo mi, že i přes to jak se třepu by mi bylo líto jednotlivá území ochudit o jednu cetku, a nebo dvě. Proto jsem se vrátila zpět, vyhrabala jej a bez jedné, která zde zůstala, pokračovala dále.

>>> Salt

<<< Bašta

Zhluboka jsem si vydechla - chytl mne opět záchvat, který mne nutil se přes vysílení pozastavit na jednom bodu, kde jsem ulehla a vydýchávajíc to, jsem packou začala hrabat do písku, kam jsem opět ukryla jednu z cetek - na další léta.
Musela jsem se nad dnešní zkušeností stále jen pozastavovat, přemýšlet nad hnědým velikánem, který si nesl jméno ,,Rudochlup", proč byl takový.. Proč mu vadilo odporování, proč byl tak tvrdý vůči mým slovům, když se mu jen nelíbila ? Nevím a odpověď už od něj asi ani nedostanu. S povzdechnutím jsem se podívala na portál, který se s fialkovou barvou točil dokola, a mne lákalo se konečně vrátit tam, odkud jsem prakticky přišla. Zhluboka jsem si povzdechla, jemně si zavrtěla hlavičkou, a nakonec se zvedla, ladně došla k fialovému čemusi a se zavřenýma očima do neznámé věci vlezla.

>>> Ice world

<<< Ostříží zrak

Byla to doba, než jsem se dostala konečně na místo, kde bylo schopné si dát odpočinek.. Zhluboka s veškerou únavou jsem vydechla a nakonec svou tlapičkou hrábla do země, kam jsem vyplivla další cetku, která mi v tlamičce vadila. Opět jsem ji ukryla pod vrstvu hlíny a odebrala se dál k jezírku, kde jsem si dovolila to vše konečně vyplivnout a tlamičku si pročistit od té nepříjemné pachutě, kterou mi cetky věnovaly.
Když jsem byla konečně zbavena odvodnění, tělo na pár chvil ulehlo do trávy, kde jen klidně odpočívalo, až se po nějakých minutách, hodinách (?) odebralo pryč. Šla jsem dál, po místech, která mi byla známá, a já to moc dobře věděla.
Kroky mi dostatečně stačily, na to, abych tam dorazila, ale zcela upřímně ? Tělíčko hlavně hrudník a tlapička, kterou jsem už mohla lehce zatěžovat nebolela a nesmím zapomenout ! Jednotlivé cetky jsem znovu vzala do huby a odešla s nimi dál.

>>> Mělká pláž

Bolest po mém těle proudila svižně, a já sama věděla, že je nyní pravý čas odejít - nikdo mne nesledoval, doufám. Opatrně jsem se zvedla a do své tlamy vzala veškeré cetky, které jsem byla schopna uloupit při svém výskoku ledovou záterasou. Zhluboka jsem si povzdechla, hlavou zadívala na místo, kde byla pirátská loď a se stažením uší se se vším strachem zvedla, otřepala od slané vody a pociťujíc pochroumané tělíčko, jsem se i tak rozešla dále.
Můj směr mířil kupředu nehledíc na to, jestli jdu dobře, a nebo ne. Tělo mne neslo jedním směrem, který mi byl známým, který jsem již z minulosti znala - rozlehlá pláň s jezírkem, to je to, co potřebuji, usmála jsem se s veškerou nadějí, třeba se mi dostane klidu ? tázavě jsem si oklepala hlavou a v hubě si pohrávala s jednotlivými cetkami, které jsme se snažila nespolikat.
Před odchodem na pláň jsem se zastavila na nějakém místě, kde jsem tlapičkou vyhrabala o něco větší jamku, kam jsem jeden kousek, který v mé hubě poskakoval vyplivla.

>>> Bašta

Hnědý měl značnou přesilu, se kterou mne díky pár svým pohybům dostal na zem a nakonec i svázal. Šklebila jsem se, ale jeho slovům jsem věnovala spíše vyděšený, než zaujatý pohled. Tlama byla mnohem míně sepnutá, než mé tlapy, ale hrála jsem, že se nemohu ani hnout a už vůbec hlásku vydati.
Vlk spěchal, zřejmě k jeho posádce, která byla nahoře ? Hodlala jsem udělat velmi rychlou akci, která mi polepší, a vrátí to, co z ostrovů vzali. Využila jsem tedy momentu překvapení. Naproti mě se tyčil led, který mne nehorázně lákal - cestou k němu i pár zlatých cetek bylo, no nebyla by legrace jednu, a nebo plnou tlamu jich odcizit lakomému pirátovi, který je pyšný na to, jaké to poklady má ? Ano, Ellie, nastala další chvíle, abys ukázala, že i ty umíš být jednou zlá.
Chvíli jsem jen vyčkala, snažila se chvílemi kroutit, abych naznačila, že se nemohu dostat z provazů, lián pryč - vše slabinu má. A když odešel, tak začala má rychlá akce, kdy jsem svižně přetrhala svou tlamou liány na čumáku, kterým jsem následně odmotala primitivní kousek lana, rozeběhla se kupředu a do tlamy nacpala nejzajímavější cennosti a než by se kdokoliv vzpamatoval, mé tělo pocítilo chladnou bolest, kdy jsem prolétla s hlavou čelem k ledu, ven. Bolelo to, a po mé hlavičce stékaly čůrky krve, která pramenila ze zaříznutého ledu, který se mimochodem dostal i do jedné z tlapek, a tak jsem lapaje po dechu se zlatem v hubě zkoušela doplavat na místo, kdy mi voda bude aspoň po kotníky stoupat.
Otřepala jsem nakonec hlavou, a poskakujíc po třech tlapách se pokusila o útěk pryč.. A Lucian ? Na toho jsem nyní přes všechnu bolest, a můj strach z následků, nebyla schopna myslet.
Zastavila jsem až v houští, kde jsem si lehla, cetky vyplivla a začala si opečovávat rozříznutou tlapičku, která ne a ne přestat krvácet. Snad je můj drahý přítel v pořádku..

Pouze jsem se ušklíbla, stáhla svá ouška a stiskla víčka blíže k sobě. Proč je zlý ? Co jsem mu provedla, když jsem se mu chtěla pouze pomoci..
,,Já-já vás ne-ne-nechtěla ni-nijak urazit,” špitla jsem tišeji a se staženýma ouškama ustoupila krapet dozadu. Byl přeci jen zlý, a já chci pryč, ale kudy ? Napadlo mne zkusit prorazit dveře, ale to si prvně musím získat čas.. Zamyšleně jsem hleděla na bedny. Chvíli jsem se nevinně klepala v rohu, ale nakonec, kdy jsem se zvládla dostat do jednoho z koutů, jsem se rozeběhla tělem do dveří, která se nakřápla.
Rudochlupovi jsem obmotala tlapičky menšíma rostlinkama, a se zavřenýma očima kousla velikána do očí. Cítila jsem se provinile, ale on mi chce ublížit !
Rychle jsem do tlamy uchopila krabici a vysypala z ní díky převrácení veškeré cenosti. Nakonec jsem ji s veškerou silou zvedla a nakonec s ní okusila ,,hodit” o dveře - pár zlatých předmětů jsem zneužila na obranu případných útoků vlka, kdy jsem mu jej ,,házela” do obličeje a se štěkáním nakonec zadníma okusila prorazit konečně dveře.

Pouze jsem znejistila a sledujíc jej lehce stydlivě, bojácně jsem si přičichla k jednotlivým kouskům masa. Taková pochutina, co s tím jen mohli udělat ? zakroutila jsem k jednotlivým masům hlavou, a nakonec se otočila k hnědému vlkovi, který znovu hovořil, dlouze.
,,Js-jste mo-moc ho-dný, a-ale ne, nic-nic mi ne-nechybí." přikývla jsem se zavrtěním ocásku k vlkovi.
,,To-to hle-hledání zní fa-fantasticky, mo-mohla bych vám s tím pomoci, po-pokud chcete, abychom si byli ro-rovni," usmála jsem se s lehkou naivitou ve svém milém, nevinném pohledu, ,,nejsem, únava je to poslední, co mi chybí." přikývla jsem nakonec odhodlaně k vlkovi, kterému jsem věnovala jemné zavrtění ocáskem.

Všem gratuluji >(^o^)<
Prosím o rozdělení procent po 2% do každé vlastnosti a tlapka je jasná. ^^
A moc děkuji <3

přidáno

Tak Rudochlup ? ptajíc se své myšlenky jsem zmateně usedla ke stolku, kam mi bylo určeno. Hnědý velikán, oproti mě, se pouze oddálil a s nabídnutím dobře nasranžované pochoutky pod mým čumákem, jsem se nakonec odhodlala polovic z jednoho ochutnat a s rozklepaným tělem zavrtěla svým ocáskem.
,,Je to moc dobré,” usměji se s veškerou nevinností, ,,Ta-tak, a-asi nikomu nechybím..” smutným tónem k vlkovi povím a s nevěřícným, bojácným pocitem jej sleduji.
,,Jse-jsem Elizabeth, a-ale říkají mi E-llie,” usměji se krapet víc, ,,Co zde vůbec děláte, pa-pane ?” nepochopeně jsem se optala.
To, že Rudochlup vlčici lichotil už vzala voda, drobné vlčce nic jako ,,lichotka” neříká.

Nemohla jsem se bránit, nevěděla jsem, co mám dělat. Bylo to šílené, a když jsem slyšela silnou ránu čehosi, pouze jsem se tím směrem ohlédla. Během několika minut se na mém těle ocitlo pár matných pocitů, jeden z nich byl strčení do mě zezadu, kde jsem jen kňourla a se stáhnutím uší, přikrčená u země ohlédla za sebe.
,,Ne-ne-nechtě-těla jsem něco udělat špatně, omlouvám se vlku, neznám tuto věc a-a-a zvě-zvědavost by-byla větší," přiznala jsem upřímně k němu. Byla to má vina, že já poslechla tu mou hlavu ! Kdybych tak neučinila, mohla jsem být jinde, ale nepoznané ovoce, vždy dá plno chutí, a když mne nezabijí, tak alespoň posilní.
Vlk mne hnal štípnutím do zadních části, po kterém jsem si jen zavrčela pro sebe s vědomím, že mi to patří, a za drzost se holt platí.
Klusem jsem mířila tedy kupředu, nevědíc kam jdu, hlava se mi motala, a já jen v tichu doufala, že to dopadne dobře.
Ten druhý zmizel s prásknutím, zřejmě, a tak mi bylo jasné, že je nejspíš i můj konec ?
,,Ne-ne-nechci bý-být drzá, ale.. ale co tu děláte ?", tiše jsem se optala, byla jsem si vědoma, že to pro ,,piráty" je drzé, ale mě to zajímalo, a tento nevypadala zas tak zle, třeba by jsme mohli být i kamarádi ?

Praskání dřeva začalo, kroky mé ustaly a nějaký šedý plyn náhle začal naplňovat místnosti. Ten hlas, ten známý hlas barevného opeřence mi byl tak známý, že mne to donutilo k němu otočit hlavu, až náhle, mé vidění začalo vypadat zcela jinal.
,,Co to," nechápavě jsem řekla do plynu, jemně nasávala škádlivý pach, který zde byl, a nechaje své nohy prolomit do lehu, jsem jen rozmrkávaje hleděla okolo sebe.
,,Co se děje, vlku, jsi tu ?" , tázala jsem se prázdnoty, ve které jsem si v podstatě neviděla ani na čumák. Něco se o mne otřelo, začala jsem se klepat strachy, a nakonec jsem si jen packou rýpla do obličeje, a okusila se zvednout, lehce jsem se z toho motala, ale snažila jít dál, bála jsem se, a to bylo špatné znamení.

Kdo by řekl, že vlci budou tak nepříjemní. Nechápala jsem tento ostrov, připadal mi přátelský, milý, ale obyvatelé, kteří jej obydlovali vypadali, jakoby je jejich život nebavil, všichni byli spíše nepříjemní na pohled, než smutní, a nebo veselí. - Smutek není zrovna to pravé ořechové, vím o něm své, ale nemuseli zde být jen nepříjemní..
Vlci nás odbili pouhou větou, která mne zaskočila. Ze ,,silného" jedince napovrch se opět stala nejistota sama o sobě. Stáhla jsem ocas k svému tělu, přestala jím mávat, a pouze zakroutila hlavou. Nebylo od nich hezké, to, jak jejich slova vydali, ale zas jsem jej chápala.. Byli to cizinci, kteří nebudou jako každý, že ? A tak nešlo čekat, že nám ,,padnou do objetí", jeden z hnědých se na mne podíval, dokonce mi věnoval oční kontakt, což u mne nebyla častá záležitost, a snažila jsem se mu spíše vyhýbat. Uhla jsem pohledem, a pouze zakroutila hlavou, kdy jsem se snažila jednou za čas zvýraznit, ukázat, že i ta včela, která se ozve jen ve chvíli, kdy je jí silně ublíženo, tu stále je, kmitá živě křídly.
,,My to nemysleli zle, a-ani vám nechtěli nijak narušit vaši činnost, pouze nás zajímalo, k-k-kdo jste ni-nic víc," slušně jsem lehce zakoktaně vyslala svou myšlenku, podívala se na Luciana, když jsem zaznamenala pohled i z jeho strany, ale jen zakroutila hlavou, a svým pohledem říkala ,,Chci zde být, pokusit je poznat, slyšet, co oni hledají", usmála jsem se, a zpoza jeho mohutného těla vykoukla k nim, nezajímal mě nyní opeřený, drzý ptáček, který si tu zvedal ego kousáním do míst, kam se vlk tak svižně nedostane, ba naopak. Kdo to je ? Co to mají za obrovitánskou věc, a proč jsou tak nepříjemní ?
Na otázky by mi nejspíš odpověděli pouhým kousancem, a nebo něčím jiným, ale nakonec, po dlouhém cestování mými myšlenkami, jsem k Luciovi přikývla a i já uznala za vhodné se vrátit k té obrovitánské věci, kterou bych počas jeho počínání mohla i drze prozkoumat.
,,Buď opatrný," špitla jsem k němu, následně se otočila, obešla jej a ladným tempem mířila zpět, tam k tomu něčemu, co vlny spokojeně nadnášely, a tak jsem jen zastavila, když jsem se zjevila před tím, a začínaje čmuchat svým čumáčkem jej obhlížela. ,,Nedělej to," špitla má mysl, ale i ona byla zvědavá.
Ohlédla jsem se za místem, které jsem nyní zrovna nejlépe neviděla, a i přes všechen pud sebezáchovy, mé dobroty opatrně vstoupila na propletené prkno, začala po něm vylézat nahoru, stažené uši signalizovaly, že mám strach, že jsem nejistá, že se za sebe stydím, ale něco, co vedlo mou mysl mne nutilo jít dál, až na samotné pevné podlaží, které dřevěná věc měla.
Zajímavý objekt, přitakala jsem k pochvale lodi a opatrně, tiše kráčela dál.

I přes slova šedého, která mi dosud plula hlavou, jsem nakonec k samotným potrhaným vlkům též dorazila. Milý úsměv, který díky přítomnosti šedého, který stál kousek ode mne, byl tentokrát upřímnější. A ano, bála jsem se, ale nelze říct, že bych se klepala, s ním ne, nikdy.
Zdvořile jsem uklonila hlavu k zemi, přistoupila k šedému, ale s dostatečným odstupem, který by zajišťoval klid na duši, jsem nakonec vyslovila svá slova. ,,Dobrý den,” tiše, lehce nejistě ze mne vyskočilo, ale kdoví, jaké emoce ve mne momentálně jsou ?
Vše bylo jiné, a to mne donutilo k improvizaci a ostatním věcem.
Ti vlci nevypadali z blízka tak zle, strach možná po mých zádech při pohledu na jednotlivé jedince šel, ale milý přístup by neměl nic pokazit, tedy pokud se nebudou chtít pobavit i na můj účet.