Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pomalu, klidně jsem se rozešla zcela jiným směrem, než správný byl. Zarazil mne hlas jednoho z bratrů, staršího, pro mne cizáka, který byl už od první chvíle tím milým, a zdvořilým vlkem, který se mi velice zamlouval v mé přítomnosti. Vidět to nebylo, ale já to cítila uvnitř sebe, že mi je nyní dobře.
,,A-aha..” zarazila jsem se a svůj čumák otočila tím správným směrem - k jezeru. Vlk si však nedal pokoj, a to se mi jakožto mladé vlčici líbilo, když samec jevil zájem se mnou sám od sebe komunikovat. Byl milý, přátelský, ale to neznamená, že by to nemohl být ten, kdo mi do krku vrazí tesáky, a nebo si na mne rovnou začne zvedat ego tím, že je mohutný a silný.. Ta představa vypadá zajímavě, ale zcela upřímně.. Vlk nikdy neví, co od vrstevníků očekávat.
Musela jsem mu, ale dát najevo jedno věc, která se mi už ted zamlouvala. A to jeho upřímnost, která není zrovna na denním pořádku vlků, vlčic, které se prohánějí po těchto pláních, ostrovech.
,,Ne, nebude, akorát nečekejte zrovna nějakou rozvedenou konverzaci.” mile jsem se na vlka usmála a následně věnovala též pohled na Balroga.
Po jeho vyjádření jsem pouze přikývla a se švihnutím ocásku k Lucianovi jsem hravě rozhopsala květinami vpřed s nadějí, že se i jeho vlčství probudí.
,,Nikdy jsem ta-tam nebyla.”, špitla jsem stydlivě, když jsem zrovna přeskočila mohutné tělo společníka s hvězdným ocáskem.

-> Small

Naslouchala jsem bratrům jako pohádce, leč mi ani nic jiného nezbývalo. Vypadalo to, jakoby se má slova rozplynula v niveč, a proto jsem jen stáhla svá ouška a pokývla po domluvě obou vlků hlavou.
,,Děkuju, že jsem se mohla po-po-pohostit.. A-ale už půjdu.. Teploty nabívají a mně začíná horko být.” špitla jsem k oboum bratrům a následně si otřepala hlavou a pohlédla do nekonečné pláně květin.
,,Kudy musím jít, abych dorazila do dopoledne k jezeru ? Bude dnes horko, a být poblíž vody, tak to bude ideální na odpo-počinek,” špitla jsem k oboum tiše, a opatrně si oba pohlédla. Podobní si skoro nebyli, ale oba se mi už teď moc líbili tím jací byli. Třeba se jeden z nich připojí, třeba neodejdu sama.. zase., zastříhala jsem ušima a už se otáčela směrem k louce. ,,Tak.. tak.. já půjdu.. mě-mějte se.”

Hledíc se staženýma ouškama do dále, naslouchaje rozhovoru těch dvou jsem se nakonec odhodlala ulehnout a ve sledování klidné krajiny jsem si nakonec povzdechla a zavřela oči s myšlenkou toho, že si na chvíli odpočinu. Pouze v klidu, v mých koutech hlavy budu přemýšlet nad svým a tím nebudu nikoho prudit.
Poslední věc, kterou si pamatuji, že ti dva řekli byla.. byla.. no, už nevím. Měla jsem ve své hlavě zajímavější počínání, a to takové, kdy se mi přehrávaly veškeré z těch nekonečných chvil v mé hlavě.. Pamatuji si, když jsem s Leem poskakovala na louce, byla dost podobná té, kde se nyní nacházíme.. Chytali jsme motýly, byli jsme oba šťastní, ale následně přišla matka, která nás vervou odnesla za krk do naší nory, kde po nás svým nepříjemným tónem začala vyjíždět.. Byli jsme jako vždy my ti špatní. Kam se poděla vlastně Liana a Ricko, její vlez do zadní části. Ach, samozřejmě ! Ti byli zcela bezchybní, jen my dva, co byli po otci z jejího pohledu sobečtí, nevstřícní, zlí, arogantní a hloupí zmetci, které vlastně ani nechtěla, ale udělala si je.. Ach tati.
Byla to na můj věk tenkrát silná slova, bolavá a nebylo noci kdy jsem neuronila aspoň vzlyknutí za to, že je taková. Bývala fajn, ale co se tenkrát stalo za zvrat se už asi ani nikdy nedozvím..
Ale za to moc dobře vím, že tu právě někdo mířil otázku přímo na mne. Okamžitě jsem se zvedla, otočila čelem k vlkům a lehce zaskočeně a s poměrným studem jsem jen sklonila hlavu snažíc se vymyslet odpověď na tu část věty, kterou jsem od jednoho z velikánů zaslechla. ,,A-a-ano, na-naháněla mě o-ohnivá ko-koule do vody.", pouze jsem se usadila a už se jim věnovala plnou svou pozorností, aby mi neunikla případná řeč se mnou, když by tedy nějaká byla.

Pozorujíc bratry jsem si chvílemi jen začala hledat zábavu jinde. - Vhodnou pro vlče nutno podotknout. Ale zas na druhou stranu, když to vezmu horem a dolem tak vlče stále jsem, a mám na tyto věci v podstatě právo, kolikrát si myslím, že je to normální, ale společnost nějakých zřejmě ,,vznešených" vlků tyto hrátky neuznává, a tak nezbývá jiná možnost než svou hravost ukojit lovením, což je pro jejich pohled aspoň užitečné. - Jak vždy snobsky tvrdili.
Musím říct, že byla přítomnost obou vlků celkem fajn.. Až na Balroga, který si tak nějak jel svou osu konverzace, do které kdybych nejspíš něco řekla, tak mi věnuje pár facek. - Tak mi to přišlo, nemusí to být pravda, ale tak..
,,Potkala jsem zatím jen vlka, kte-kte-který na-nade-mnou vytvořil mrak a-a-a z něj pr-pršelo.", bylo toho mnohem víc, ale to jsem nechtěla zrovna moc rozebírat s někým jako byli ty dva, asi by tomu zrovna moc nerozuměli, nebo ani rozumět nechtěli, a nebo by je to rovnou nezajímalo.. Nu což, jak Balrog prohlásil, tak zřejmě hodlali oba učinit, ale já byla plná, a proto jsem si jen s klidným krokem popošla dál od nich, usedla vedle stromu, a následně o něj svou hlavu opřela sledujíc louku, kde již bezstarostně spásali srnci, zajíci, které jsem neviděla, asi i daňci vše, co šlo.
Zřejmě jim naše přítomnost nevadila, a mně se je chtělo opravdu hodně postrašit, jenže bych si zadělala na problému s mohutnými samci, nebo ještě líp, zadělala na problému nám všem. A to nechci.

Nelze říct, že by mi bylo příjemné býti v přítomnosti dvou cizinců, pohledných cizinců leč jsou krví svázáni. Měla jsem náhle strach, mnohem větší, pač to pro mne byla ohrožující situace, a proto jsem se s úctou držela nejdál od všech příslušníků, kteří právě jedli.
,,Já-já vá-vás ta-k ne-neberu.”, okamžitě jsem zareagovala i přes holý fakt, že jsem vyděšená byla. Hrdinství mi nešlo, přetváření jak kdy, a nové známosti byly zajímavým kouskem dortu, jenž okusit jej, najíti jen tu chutí příjemnou část.. bylo kolikrát nereálné, a vytvářejíc si iluzi o každém se mi vždy vymstilo. A proto jsem už měla dopředný odstup, tlapy připravené k úprku před nepřátely, ba naopak chvíle nepozornosti by mi mohla tak maximálně vylíti ten odvar svého vyčítání na hlavu se smíchem..
Nebylo upřímně o nač se s velkorysým, milým vlkem bavit. - Aspoň z mé strany. Moc často jsem koverzace nenačínala, nikdy jsem jej nenačla stranou, jdnž využívali i ostatní jedinci, a etiketa obalu? Ta mne nezajímala, chtěla jsem zříti pouhý obsah, oči. - To mi stačilo.

Celý čas, co se neznámý snažil mému společníkovi vysvětlit, kdo to tedy je, jsem posedávala u srny, ani jsem se ji zatím nedotkla, jen jsem na ni za tu chvilku našla ty nejchutnější body, co by každý vlk hodlal vybojovat..
Zaznělo mé jméno, nepochopila jsem zprva o nač jde, ale během chvíle, kdy se můj zadek odlepil od země jsem jen koukla mile, ale nejistě na.. Lukio? Nebo jak se jmenoval. ,,Těší mě, Lukio!”, suveréně jsem vyslala zcela nesmyslné jméno, které bylo ještě špatně vyslovené..,, Ach, tak mladá, a hloupá.”, cosi pravilo uvnitř mé hlavy. Jen jsem packou přejela s odporem po hlavě a následně s ní otřepala. ,,Myslím, že se můžeme najíst všuchni tři so-so-souča-časně, jelikož t-tu-tu jsme tři vlci, a z toho dva na pohled pro jednoho děsiví.” , špitla jsem k nim skoro do vzduchu, jelikož ti byli uchváceni z toho, že našli jeden druhého..
Muselo to být krásné, mít fyzicky viditelného sourozence, střep z rodiny, co pasoval do prázdné mozajky. Kéž bych taky tak někoho potkala, akorát že to, je doslovně nereálné. Nikdo by o to z těch tří nestál.. A Leo ? Leo už jistě měl jinou rodinu, která mu darovala vše, co Akima, - Naše matka, nedokázala.

Mlaskajîc si jedno sousto za druhým se má tlama plnila krví zvěře, a zvlhčovala hrdlo. Balrog držel hlídku, stále jen sledoval okolí, až mi ukázal pouze svůj hřbet, zdvižené uši signalizovaly, že se něco děje, a nebylo to jen zabloudilé lišče, ba naopak.
Začínala jsem cítit pach, co se podobal Balrogovému. ,,Co se to děje ?”, ptala jsem se na prázdném náměstí, kde se stále nikdo nezjevoval. Až ve chvíli, kdy vlk cosi pravil jsem se zakrvácenou tlamou pohledem sledovala oba dva. Byli to bratři. Jejich rysy, pachy, to vše se shodovalo v určitých detailech, které zřejmě nevnímal, a tak mluvil, jako mluvil.
Rozhodla jsem se býti vzdořilou, milou a tou jistou Elizabeth. Proto jsem se rozešla k levici Balroga, abychom dávali najevo přesilu, kdyby byla potřeba. ,,Dobrý den,” pravila jsem s úctou k cizinci a zacouvala k potravě, kde jsem si sedla a poslušně hlídala.

Srna už neměla na výběr, nic jiného než padnout jí v podstatě nezbývalo, a tak jsem už jen sledovala počínání si Balroga, jenž jí držel hlavu, natahoval krk, aby mé zuby mohly zakončit její trápení. ,,Děkujeme Ti.”, myšlenku jsem vyslala za jejím posledním žadoněním, řvaník o pomoc, a skousla její hrdlo.
Nehodlala se nám poddat, a proto jsem musela zvýšit sílu. Věnovala jsem jí opravdu intenzivní, silný kousanec, jenž trápení ukončil. Sledovala jsem jak začala vydechovat, přestávala se trápit a odešla do ,,Země nezemě”, kde bude nyní v pokoji odpočívat, za to že nasytila naše žaludky.
,,Dobrá prá-práce, Balrogu.”, usmála jsem se spokojeně na svého přítele, kdž z mých úst vyšla zadýchaná slova, která dávala najevo, že to na mne byl velký výkon, který mi získal další náležitou zkušenost.
A on? Začínal mne brát zřejmě vážně, pač už mohl vidět mou veškerou zkušenost s lovy, která byla dlouholetá.. ,,Děkuji, jsi moc hodný.”, dodala jsem, abych i já vyšla mému společníkovi vstříc.. Byla to opravdu veliká pocta, pro mne jako vlčici, co tu právě mohla jíst ze stejné kořisti, jako vlk, který se jí líbí už jen tím, jaký to je mručoun, co i přes jeho tvrdou stránku umí být jemný. ,,Sakra Elizabeth, žer a nemel!”, okřikla mne hlava, která mne donutila jíst.
A mohu říct, že to bylo to nejlepší sousto, které jsem kdy měla. Jedla jsem vždy to nejhorší, aby si ostatní pochutnali, a já si čistě jen nasytila žaludek, aby se neřeklo.

Dostavila jsem se na vhodnou pozici, stojíc jižně od srny se mé tělo krčilo s čicháním u země. Zapojila jsem nejvíce čich, sluch, zrak momentálně svou roli neměl, ale věřím, že brzy jeho chvíle nastane. V mých uších zaznívalo nedaleké šustění trávy, které způsoboval můj společník, když se podaří, tak i pomocník při jezení. Nyní však nemělo cenu otálet, přemýšlet, pač srna dle jejího přešlapujícího stání na místě musela již vědět, že se něco děje, musela svou intuicí aspoň částečně tušit, že ji někdo sleduje, a Balrogovo znamení všemu jen vyvrcholilo.
Nedávala jsem o sobě však delší dobu znát, poslouchala jsem zem čekaje na to, kdy budu moci v té nejlepší chvíli vyrazit a uhnat náš oběd, pomalu večeři k smrti. Ten moment nastal, odlepila jsem se od země a vytrvale vyrazila rychlejším cvalem vpřed, měla jsem od ní metr, chvílemi, kdy jsem polevovala možná dva, ale vedlo se, všimla jsem si během hnanice dvou stromů, kam by bylo dobré ji nahnat, na Balroga jsem kývla hlavou, tedy směrem k místu, kde bude nejlepší chvíle zvíře skolit, nechat jej naposledy zalapat a poděkovat, za všechno maso, které pro nás daruje.
Sebejistá v lovu, to ano, to mi vždy šlo.. a dnešek nebyl jiný, srna běžela přesně tak, jak jsem potřebovala, po nahnání mezi dva stromy se z mé milé, neodvážné povahy stal nekompromisní trhač, který na srnu naběhl kdykoli, kdy byla příležitost. Chudák maličká, tak mladá, a už její trápení končí mezi mými čelistmi, nebo Balrogovýma.. Byla jsem proti němu značně lehčí, drobnější, tudíž každý pokus o shození jí na zem byl jak neustálé házení hrachu na zeď.
Nedařilo se mi, byla jsem z toho lehce nervózní, což při lovu vysoké byla vždy ta nejhorší chyba, ale nelze popříti, že její drcnutí hlavou, či kopnutí jsem v zápalu boje, přes všechen adrenalin v těle necítila, a s docházejícími silami jsem zeslabovala kousance, které jsem musela provádět, pač ji značně zesilovaly. ,,No ták..”, kňourla jsem a pobíhajíc z jednoho volného místa na druhé jsem vymýšlela, kam skočit, abych ji dokázala srazit na zem, sama. Ale bylo jasné, že i kdybych se na hlavu stavěla, tak to jednoduše nedokáži.
Byla zde potřebná Balrogova síla, které musel mít více, než já, a tak s myšlenkou toho, že zasáhne jsem stále pevně doufala, že jej konečně dostaneme na zem, a nasytíme naše žaludky.

,,Dobře.”, špitla jsem k Balrogovi a začala si poskakovat vysokým kvítím s tím, že třeba něco uvidím, uslyším, ale zatím jak kdybych házela hrách na zeď..
Povzdechla jsem si a nejistě klopýtla při odrazu od země, ale díky bohu jsem jej zvládla a poskakujíc vedle něho naslouchala svému příteli.
,,Lov je mým jediným způsobem přežití, pokud nenajdu dříve bobule, než kořist.”, usmála jsem se k němu a sledujíc jeho tvář jsem si povzdechla. ,,Pomůžu ti, jak to jenom půjde.. Slibuju.”, věnuji věrně slib a nakonec při svém dopadnu pocítím, jak má packa spadla do lučního potůčku. ,,Voda..”, špitla jsem k Balrogovi a sama začala z potoku píti.
Během chvíle, kdy jsem do sebe dostala příslušný přísun vody, pouze jsem se spokojeně usadila. Zastříhala jsem svýma ušima, pohledem jsem se snažila najíti něco, co bychom ve dvou ulovit zvládli.. a brzy se cosi zjevilo.
Vysoká se pásla pár metrů od nás, vykuloval pouze její hřbet, který prozrazoval, že se jedná o srnu. ,,Jdeme.”, šeptla jsem a zmizejíc ve vysokých květinách začala hledat, odkud by bylo vhodné vyběhnout, a kam ji hnáti..
Záleží už jen na příteli, zda se mne chce jen tímto zbavit, nebo mi pomůže a ulovíme si oběd, aspoň jsem v to doufala a momentálně mu věnovala všechnu důvěru, kterou už mu znovu nedaruji, pokud by jí promrhal.

Sledovala jsem jej a slušně naslouchala, tak jako on mě.. když mi do řeči neskočil svým názorem, ustoupila jsem předtím, nebylo mi příjemné, abychom mluvili oba. Proto jsem tedy raději naslouchala já. ,,Chápu, že se vám to,”, zarazila jsem se a okamžitě opravila, ,,tedy tobě ? říká snadně, ale někdo s tím bojuje více.. Navíc jsi zřejmě o nějakých pár let starší, takže na to budeš určitě koukat už s nadhledem, ale cením si tvých rad.”, pohlédla jsem k zemi, kde jsem si všimla lezoucího mravenečka, který se snažil najít vhodné místo, kudy vyleze na mou packu. Pobavilo mne to, jak byl malý a velice odvážný..
Ale slušnost pravila, ať se věnuji mému společníkovi, který mi sám od sebe přišel naproti a nyní se mnou hodlal jít i někam dál ? Pro mladou vlčici, kterou osloví vlk, jako on je to velkou ctí, aspoň pro mě.. hah. ,,Kam to půjdeme ?”, zvědavě jsem se vlka optala s milým úsměvem.
Nejistě jsem se tedy zvedla, ocas stále kvrdlal na rozmezí dvou rozdílných nálad, ale nakonec zastavil v normální, klidné poloze, kde jsem jej tedy nechala. ,,Nechci být drzá, nebo tak.. jen mi to jednoduše nedá, ale.. co se ti stalo, myslím tu jizvu přes tvé oko.”, zvědavě jsem pohlédla, když jsem byla připravená začít poskakovat květinami a posnažit se ho aspoň dostat do krapet veselejšího stavu, třeba to nepůjde.. třeba jo.. Kdo ví, ale nevypadal tak děsivě, ani mi nepřišlo, že by to musel být nutně tak velký mručoun.. a i těm dokáží nějaké věci vykouzlit úsměv.. Uvidíme, třeba.. třeba jo. Zatím jsem se však hodlala věnovat spíše sobě, a hlídat si jej, jelikož nelze od neznámého vlka vzít okamžitě vše, co nabídne. Mohl by pro mne být nebezpečným, uvidíme.
Předbíhat se mi zatím v životě nikdy nevyplatilo, ale musím uznat, že on měl ve svých lehce kousavých slovech pravdy dost. Věděla jsem to, ale slyšet je od někoho, koho neznáte ani den má vždy větší účinek na vlka, než kdyby vám jej vykládali rodiče od kterých jej bereme spíše jako každodenní poučku, kterou stejně vyšleme jedním uchem tam a druhým ven.
Bavil mě, ačkoliv já jeho nejspíš ne, byla jsem nyní opravdu ráda za to, že jsem potkala vlka, mručouna, který si už leccos zažil a mohl by mne toho dost naučit, když bude mít tedy i nadále zájem být v mé blízkosti, jelikož já jej měla, vždy jsem byla ráda, když se mi někdo věnoval, asi strašně přeskakuji a mé věty začínají někde u květů a končí u kořenů květin, ale jsem jednoduše taková.. a nemám to za zlé, jsem víc opatrná, než je třeba, a i přes to, že se to ostatním nelíbí, tak mně tento přístup vyhovuje, tak jako to, jaký je on.

Povzdechla jsem si, jemně jsem nad tím tak zvaně ,,mávla packou”, že s tím už nejspíš nijak hnout nezvládnu, když jsem holt taková, jaká jsem. Proto jsem raději unikala z reality do svého světa v mé hlavě, kde jsem na rozdíl od reality byla s někým.. Popisovat jej raději nebudu, jelikož by to mohlo vyznívati dost podivně, ale byl to černý vlk. To je, asi tak vše, co k tomu řeknu.. A.. ještě byl dost podobný tomuto, ale jen.. samozřejmě to nebyl vůbec on, ne, ne, ne.. Zaculila jsem se nad tím k zemi, asi jsem vypadala jako lehký blázen, ale já vím, že nejsem, a to je hlavní.
Jak jsem si tak dumala, seděla a sledovala zem, zbystřila jsem, že se pohyby značně změnily. Taktně jsem hlavu zvedla, podívala se po vlkovi, který se během chvíle zjevil u mě. Myšlenky hned utekly do skrýše, odkud jenom tiše sledovaly a mně povolovaly, abych s ním prohodila klidnou řeč. Nekoktavou, na nějaké té vlčí úrovni, které mi otec dodával dost. Ale už dost.. nemůžu pořád přemýšlet nad minulostí. ,,Takhle to přeci nefunguje E-”, nedokončila hlava svá slova. Skočila jí do nich jeho, o něco káravější, ale za to pravdivá a vystihující mou osobu.
Přikývla jsem nad tím hlavou se stydlivým úsměvem, nevěděla jsem zda se na něj podívat, nebo věnovat pohled zemi, ale nakonec jsme dospěla k závěru, že by bylo dobré mu jej zdravým způsobem darovat, proto jsem do nich nahlédla. ,,Z vaší strany ne zrovna vhodného, z mého pohledu někoho, kdo mě zaujal, něčím.”, pravdomluvně, plynule jsem hned odpověděla, sedíc na svém zadku, který jsem zrovna nehodlala leností zvedat, hlavně jsem si takhle byla krapet jistější.. Divné, ale u mě tomu tak bylo vždy.
Měl pravdu, jeho věta mi v paměti utkvěla, ale nedodala ten správný význam. ,,Vlk se tak nikam nedostane, to je asi pravda, ale když vám hlava nedovoluje odejít myšlenkami jinam, tak je to složité, hlavně, aby,”, na pár sekund jsem se odmlčela a raději plynulým přechodem přešla jinam. ,,Ellie.. vy ?”, plynulým tónem bez jednoho zakoktání jsem zavrtěla přátelsky ocasem. ,,A.. nejsem maličká, možná výškově, ale to je tak vše.. občas chováním.. asi ?”, špitla jsem tišeji, nejistě k sobě, abych náhodou něco zase nepokazila, jelikož si nebyla skoro jistá, proč a kde se v ní našla všechna ta odhodlanost, plynulost a suverénnost, kterou značnou část svého žití postrádala. ,,Život je spravedlivý, každý okusí dobrou, i špatnou část koláče, aby mu něco dal.. A i to mé ,,litování” mi má třeba i něco dát.”, pokrčila jsem rameny a prohlížeje si jej detailněji mě zaujala jizva, která obývala jeho obličej, přesně okolí oka.
Vypadalo to na potyčku, ale s čím ? To jsem nedokázala vyvodit, raději jsem jej nechala na později, když tedy nějaké bude, že ?

Ten vlk byl lehce nepochopitelný, zřejmě mé chování působilo úplně stejným směrem, a proto se rozhodl raději obrátit jiným směrem. Nechtěla jsem za ním dolézat, ale nechtěla jsem být ani sama. Aspoň nějakou tu chvíli by mi to nevadilo. ,,O žádné nevím, ani mi nepříjde, že by to bylo území někoho..”, špitla jsem k němu.
Váhavě jsem se nakonec zvedla a vykoukla směrem ven ze svého “úkrytu”, které už byl stejně prozrazen. ,,Aha.. já-já jsem tě chtěla třeba poznat, ale.. ale asi jsem-jsem otra-vná, promiň.”, špitla jsem krapet tišeji a s povzdechem koukla do země. Vyčítala jsem si to. ,,Co jsem zase udělala zle ?”, optala jsem se tiše k sobě,

Mysl mi stále fungovala v plném proudu, hledala všelijaké chvíle, které by se mi mohly s tímto cizincem velice zamlouvat.. A taky, že by se mi něco takového líbilo, jen těžko říct, když jej ani pořádně neznám, spíš vůbec.
Zvědavost byla, i tak silnější, nutila mne jít krapet blíže, abych jej viděla. Moje uši byly natočené nevěřícně dozadu, ocas byl na rozmezí klidu a strachu, kdy se vlastně nemohl rozhodnout, kde chce býti. Vlk mi odpověděl, spíše odsekl a to mne zarazilo jít dál. ,,Třeba se s tebou bavit nechce.”, poslala upřímně rýpavým tónem ke mně. Udělalo se mi trošku zle, nechtěla jsem dolézat, nechtěla jsem nikoho rušit, jen jsem se snažila konečně poznat někoho jiného, ale asi to bylo špatně, nebo ne ?
Absolutně jsem nevěděla, stále jsem jen nejistě stála na místě a hýbala svým čumáčkem, hledaje si případně jiný pramen, kterého bych se mohla chytit a nechat vlkovi klid. Má zavřenost se začala pouštět na povrch. Pohled mi jemně znejistil a mé drobné tělo se jak kdyby ještě zmenšilo při pohledu na něj, jak obrovský proti mě byl.
Zakroutila jsem k jeho lehce urážlivé otázce hlavou, ale na druhou stranu jsem ho chápala.. Byla jsem svým způsobem stále štěně, sem tam jsem se tak chovala, ale můj strach z toho, že něco pokazím, že by mi mohl něco udělat zapříčinil zmizení mého těla ve vysokých květinách. ,,Ne-ne-neztrati-la-la,”, vykoktala jsem vystrašeným hlasem ze sebe, natiskla jsem se raději svým tělem na zem, aby mě neviděl a povzdechla si. ,,Da-da-lo by se-se říct, že-že ni-ko-ho.”, vykoktala jsem ze sebe pokračování věty a už jsem si vyčítala, že jsem o sobě dala vůbec vědět.
Teď jsem si přišla šíleně špatně, packami jsem si zakryla oči a kňourla nad tím, že jsem okusila zakázaného ovoce. Hlava mě varovala, ale já ji zase neposlechla. Začala jsem se z ničeho nic ztrácet v tom, co chci, v tom, proč jsem to udělala.. Už i ty nejhezčí myšlenky jsem neviděla. Zas a znova.. ,,Ellie, Ellie, Ellie, co ti na to říci.. Zase sis to zkazila. Jsi prostě nikdo a tímto jsi vždy byla. Tvá matka měla pravdu děvče.”, shodila mě ještě víc hlava, zaryla jsem raději čumák do země a už se jen snažila z úzkosti vyprostit, vrátit se do toho ,,zdravého” stavu, který jsem zrovna moc nezažívala s tím chtíčem ho poznat, ale stav byl silnější, než abych někdy poslechla i to, co oči nevidí, ale srdce pozná.

Jemný vánek, který pročesával celou překrásnou louku vzal zřejmě i můj hlas, který si naříkal pro svou hlavu. Nechtěla jsem se litovat, ale vlastně jsem to dělala pořád.. Má hlava mě nutila pořád myslet na to nejhorší, už mi ani nepomáhala rada mého otce, který mi vždy říkával: ,,Napočítej do deseti, ono to zmizí Ellie.”, chyběl mi. On byl jediný, kdo mě chápal, kdo mi věnoval tolik času. A učil mě být silným vlkem, který se zvládne postavit všemu, ale to už na mě zřejmě neplatí..
Převalila jsem se na svá záda, kdy můj pohled zíral tam nahoru. Čumáček se snažil zachytit pachy, které nakonec získal.. Jeden dokonce ani ne pár metrů od mého ležícího těla. Tišeji jsem vykulila oči, když se nakonec větrem donesl vlčí hlas až ke mně, odpovídaje na to, co jsem říkala. ,,T-t-aky, ž-že se s tím snažím pra-co-vat”, vykoktala jsem ze sebe směrem k hlasu, který zase mlčel. Odhodalal jsem se pohledem prozkoumat, kdo to je.
Proto jsem se svižným převalením dostala na břicho, odkud jsem předními packami dostávala své oči k okraji, kde by šlo vidět aspoň uši. Ty moje byly nalepené na mé hlavě.
A ano, viděla jsem tmavá, černá ušiska, která sebou chvílemi občas zastříhala. Pousmála jsem se nad tím. ,,Černý vlk, tak jako býval otec.”, pousmála jsem se nad tím se štěstím v sobě. Černého vlka jsme zatím nikdy nepotkala, tedy až na otce. Bylo to zajímavé vidět po několika měsících někoho, kdo zcela vyniká svým zbarvením mezi normálními, jako jsem byla vždycky já. ,,Kdo vů-bec js-jste?”, koktavě ze mne vypadlo, ale mnohem klidněji než k jiným vlkům. Tenhle se mi už teď dost líbil a ztratit jej tak rychle nechci.. Ale jeho samozřejmě do ničeho nutit nebudu, kdyby třeba něco nabídl.. Proč ne ?
Zaculila jsem se nad tím, jak jsem bloudila znovu ve zcela jiném světě, vůbec jsem nevnímala to, že celou dobu zírám na jeho černé uši.. Momentálně jsem si už představovala, jak společně běháme po louce, usmíváme se a jsme oba šťastní, kamarádi.. možná i něco jiného.. Ach, to zní tak úžasně.