Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Konečně jsem vyběhla z říše divů, kde jsem se nehoráznou silou odhodlala, ale nakonec jsem jen vyskočila do vzduchu, pořádně si svůj ,,let” užila a po dopadnutí do vysokého kvítí jsem s radostí zavyla. Nikdo zde nejspíš nebyl, aspoň jsem zde nikoho kromě vysoké neviděla.
Bylo to tak nehorázně kouzelné najít místo, kde se cítíte jako doma. Jako když jste znovu našli nový domov, ale i tak byl ochuzen o rodinu, kterou jsem stále marně hledala. Jsem jako štěně, které nedostalo nikdy kost od maminky a tak si své dětství hledá v dospělém životě, kde za normálních okolností lítá myšlenkami někde úplně jinde, než je zdravé. A upřímně.. občas není od věci vypnou a doslovně vypadnout ze světa. Na druhou stranu se v tomto nesmíte uzavřít úplně, jakmile skončíte samotní, nechtění značnou částí a se špatnými zkušenostmi sami bez někoho, kdo by vám mohl ukázat, že jste to třeba jen poznali vše černobíle. Mohla bych se chovat jinak, třeba bych mohla mít i rodinu, třeba jo.. Ale kdo ví, třeba zde nejsem zbytečně, nebo ano ? Kdo ví..
Hopsala jsem u svého blouznění vysokými květinami jako malé štěně. Byla jsem šťastná, konečně jsem byla někde, kde jsem se cítila aspoň jen z půlky osamělá.. Možná to bylo mou hlavou, která byla mým cestovním společníkem, který mi věnoval za celý život nejvíce času, trpělivosti a neodešel.. Stále tu pro mě je, a i přes to, že si přijdu lehce divně ji mám ráda. Vždy mi zatím poradila, vždy se mi věnovala zatím naplno, vždy mě utěšila v nejhorším, tak jako to dělával tatínek.. Tehdá, než jej ta stvůra rozcupovala místo mě, abych mohla žít já..
Smutně jsem se zarazila, sklopila jsem svou hlavu se skřípnutím očních víček k sobě. ,,Tak moc mi chybíte tati, Leo”, špitla jsem se silným smutkem uvnitř sebe. Donutila jsem se ulehnout na zem s tím, že se potřebuji dostat jinam, nebo se jen dostat do pohody.. ,,Proč.. však.. však mám všechno, ale vlastně nemám nic..”, špitla jsem bolestivě ke svému srdci, které potřebovalo šíleně obejmout, nebo jen utěšit..

Stromy byly vysoké, pestré a opravdu jsem si připadala jako ve svých zrealizovaných myšlenkách, které byly o značnou škálu barev přibarvené.. ,,Kouzelné to místo”, ozvala se má zlá hlavička, která si jej opravdu užívala.. Nějak jsem nechápala čím to bylo, ale najednou jsem neměla tendence koktat.
Najednou má slova, která jsem si povídala s hlavou byla plynulá, ničím nenarušená. ,,Já-já to-tomu tak nevěřím !”, vykřikla jsem nadšením, rozeběhla jsme se veškerou energií, která se ve mě náhle nahromadila a u jsem jen utíkala tam, kam jsem chtěla.. ,,To-to-hle mís-sto je ú-úžasné !”, dobrá, koktání sice nezmizelo, ale to nebránilo radosti, jež mě hnala kupředu za tou překrásně vybarvenou loukou plnou lučního kvítí.

>>> Kvetoucí louka

Má cesta netrvala zrovna dlouho, ani jsem nečekala, že vykousnutí se z toho ráje zajíců bude složité, ale spíše naopak.. Netrvalo mi to snad ani dvě hodiny, možná ano, ale jen jsem nevnímala čas, o kterém stejně už nemám dlouhé roky ani ponětí..
Hlavním bylo, že jsme věděla jak se dostat na tu překrásně rozkvetlou louku plnou květinek, které jsem milovala. Bylo to tak nádherné místo, že to až není možné.. Bohužel jsme zabloudila až tak, že mě nohy donesly do jakéhosi barevného lesa.. Nechápala jsem, co to je za zajímavé stromy, které měly vyboulené kmeny, kořeny kolikrát ,,vytrhnuté” ze země.. Kdo ví, nebudu jej posuzovat jakožto nováček tohoto světa..

>>> Zauberwald

Ten vlk byl milý, ale nedůvěra ve mne panovala i přes veškerá jeho klidná slova stále velká.
Odmítl zajíce, tudíž jsem jej pozřela s pokýváním nad jeho pravdivými slovy, která řekla vše, co jsem měla na jazyku.. Bohužel, i přes to, jak moc příjemný byl, tak má hlava hovořila jinak. ,,Odejdi Elizabeth, co když ti hodlá přece jen ublížit ?”, opakovala jej stále. Věřila jsem tomu, a proto se mé tělo raději zvedlo na všechny čtyři.
Se skloněním hlavy jsem pouze povzdechla a stáhla uši k lebce. ,,Omlouvám se, ale.. ale já-já.. p-p-p”, zakoktala jsem tiše. Bylo mi to opravdu hloupé, abych takhle svižně hodlala odejít i přes to, jak důvěrný přítel z něj mohl býti. ,,Po-potřebuji odejít.. já, já se-se m-moc o-mlouván.”, vykoktala jsem ze sebe nejistě.
Během pár minut, kdy jsem stiskla víčka k sobě jsem konečně zakončila koncerzaci z mé strany. ,,D-doufám, že, že se ještě po-potkáme. Na shleda-shle-danou, pane Aetasi.”, vykoktala jsem ze sebe. A už jsem poklusem vpřed mířila podél proudu řeky směrem k překrásně rozkvetlým loukám, které jsem cestou sem potkala.

Bull meadow > Mlžné pláně > Long > Kvetoucí louky

Jemně jsem pozvedla zas o kus hlavu s jemnou důvěrou, která se mezi mnou a jím začala tvořit. ,,No.. raději ne, já-já nechci to rozebírat.” Vysoukala jsem ze svých úst z části plynulou odpověď, při které jsem zakroutila hlavou a zastříhala ušima. Pohledem jsme na chvíli uhnula k probíhajícímu zajíci, nad kterým se mi začaly sbíhat sliny. ,,Moc se omlouvám, ale.. já, já prostě nevím, komu věřit, komu ne.. A takhle to dopadá.” Zhluboka jsem vydechla, když ze mě opadl veškerý strach. ,,Dejte mi chvíli, prosím.” Pohledem jsem uhnula k zajíci, který měl pro dnes vytvářet mou večeři. A opravdu, netrvalo dlouho a já malé chlupaté tělo spokojeně přenesla v ústech k Aetasovi, ke kterému jsem jej položila. ,,De-dejte si, pokud chcete.” Otřepala jsem s kýchnutím hlavou, když mi do čumáku vlítl zbloudilý chlup.
Začínala jsem mu věřit, bylo to poznat i na mém chování, které začínalo být o něco normálnější, ale i tak mé uši byly většinu času stáhnuty směrem pryč, kdyby náhodou hodlal zaútočit. Ocas však dával najevo, že jsem ve stresu, jelikož stále lehce lemoval mou zadní část těla. ,,Ob-občas je to-to zá..” Nadechla jsem se. ,,Zábavou, aby si-si vylili problém zlo-zlo-zlostí na dru-druhých.” Zakoktala jsem a sledujíc zajíčka se během chvíle otočila doprava, abych si zkontrolovala, jak to kolem vlastně vypadá. Jemně jsem zahýbala čumáčkem. Nakonec jsem se otočila zpět k Aetasovi, kterého jsem si začala prohlížet. Zcela upřímně jsem byla uvnitř sebe šťastná, jako malé štěně.. Konečně, po šesti měsících se mnou někdo prohodil pár slov a to pro mne bylo tím největším štěstím, které jsem potkala. Zamyslela jsem se, když jsem zrovna hleděla na jeho bílou náprsenku, kterou měl i můj otec.. Úžasný to vlk. Vydechla jsem zhluboka a nakonec, kdy jsem se chytla při bujných myšlenkách jsem pohlédla normálně na Aetase. ,,Divím se, že.. že se mnou máte trpělivost.. pane." Poklonila jsem svou hlavou na dání úcty k němu a už jen čekala.

Pohlédla jsem na vlka o něco důvěrněji, zakroutila jsem svou hlavou s jemným zakňučením. ,,N.. Ne, tady ne.. A-a-ale to-to je jed-d-no.” Pohlédla jsem k vlkovi, který mi dával veškerou důvěru, kterou jsem v sobě neuměla najít a darovat mu ji. ,,Ne.. Ne..” Kňourla jsem bojácně k němu, kdy jsem se snažila říct aspoň jednu větu plynule. ,,Já.. já.. ne-...” Zamrkala jsem nervózně, když jsem se pokoušela smyslupně odpovědět. Připadala jsem si tak špatně.. musel ze mě mít uvnitř sebe nehoráznou srandu.. ,,Klid Ellie, nic ti nehrozí, věř mu..”, promluvila ke mně má vnitřní strana, na kterou jsem vždy dávala. ,,Neodcházej, nechci tu být sama.” , vykňourala jsem ze sebe smysluplnou větu, která byla konečně bez koktání.
Můj ocas z mezi noží vypadl a já jím jemně zavrtěla směrem k Aetasovi, který se mnou musel mít opravdu velkou trpělivost. Asi mu šlo opravdu věřit, asi byla pravda to, co mi řekl. ,,T-takže.. se-se nemusí-sí-sím bá-át?”, lehce jsem nadzvedla hlavu, kdy mé oči poprvé věnovaly těm jeho přímý, ale dost viditelně bolavý pohled, který mu vyzrazoval, že strach stále mám.

I přes jeho slova, kterýma mne vlk chtěl utišit jsem mu stále nedůvěřovala. Byl cizí a i já sama umím hrát taktiku přítele, kterou následně převedu k dost špatným věcem, ale nedělám ji a jemu opravdu věřit nehodlám. Můj ocas se možná lehce uvolnil, tak jako pravé ucho, které zbystřilo při vyslovení jeho jména. ,,J-j-já jsem.. E-El-l.. Odmlčela jsem se ve svém šepotu a po nádechu pokračovala. ,,Ellie..” Kuňkla jsem svým vyděšeným, nevěřícím tónem, který dával najevo můj postoj i přes to, jaký jej měl ke mně on.
Přikyvujíc nad jeho oznámením, které pronesl s radostí, svou hlavu jsme sklonila k zemi zíraje na něho, jako kdyby mne tu právě chtěl zabít. Měla jsem strašný strach, nevědíc, co ode mne bude chtít.. Zíraje na něho. Bylo mi to blbé, že jsem neuměla normálně komunikovat, tak jako většina jiných vlků.. Ráda bych si s ním povídala. Něco mi totiž říkalo, že je milý, že se nemusím bát, ale má vnější strana říkala pravý opak. Neposlouchej ho, Ellie ! Zradí tě, ublíží ti. Napomenula mne má vlastní hlava, které jsem dávala celý život přednost a kňouraje ustoupila.

Poklidně jsem si ležela, chvílemi se mé tiché přemýšlení prohlubovali až do tvrdého spánku, kterého by vlci neměli ani chtít okusit, pokud nemají někoho, kdo by jim hlídal záda.. Jsem už neuměla rozeznat, co se děje, zda jen přemýšlím, či jen opravdu tvrdě spím.. Pár minut jsem jen cukala packou, občas jemně zakňourala nad tím báječným honěním srny..
Mé tiché přemýšlení, takřka spaní vyrušil krok, ihned jsem se zvedla na všechny čtyři a frustrovaně se ohlédla po všech. ,,Hm, hm, hm ?!” Neklidně ze mě vypadly tyto citoslovce, když se zde zjevil vlk. Nedoufala jsem v nic, měla jsem strach a jen nešťastně stáhla ocas, uši a ustoupila se strachem dozadu. Bylo možné, že začíná jaro a můj pach sílí ? Či se jedná jen o zbloudilého samce, který si prohlíží okolí, tak jako já ? To nedokáži posoudit. Byl značně statnější než já sama. Jsem drobná oproti mým vrstevníkům. ,,D-d-dobrý den ?” Vykoktala jsem ze sebe, když má zadní část narazila do kmene stromu.

(1)

Poklidným tempem, zcela nenarušeným žádnými cizinci, jsem konečně nalezla místo, kde bych byla schopna na nějakou dobu žít, možná zde sebrat kapku území jen a jen pro sebe.. Znělo to zajímavě, tyto všechny myšlenky se mi honily v hlavě a já jen zíraje na nebe, kde létali ptáci, jemně zastříhala ušima okolo sebe.
Zaznamenala jsem značný pohyb, zřejmě vlci dle jemného našlapování a lehkého hluku, který každý jedinec dělá. Nehodlala jsem se však zaplést s nimi, ani s nikým jiným. Šlo mi jen a jen o to, abych si konečně zvládla naplnit žaludek, zchladit hrdlo a nabrat další síly na případné přesuny, které budou dost pravděpodobné..
Neváhala jsem, jakmile mě mé nožky donesly k prameni, ihned jsem jej začala doslova a do písmene hltat. Hrdlo bylo náhle měkké, jemné nikoli nechutně vyprahlé a tvrdé. Jednoduše pravý opak toho, co jsem dva dny pociťovala. Potrava se zde tak též zjevila brzy, šlo sice jen o zajíce, který mi můj žaludek nenaplní, ale na nějakých pár hodin si s tím jednoduše vystačím. “Pojď sem prcku..” Zašeptaje si mezi pysky, jsem se poklidně přikrčila k zemi, svým tmavým hřbetem jsem splynula se stínem, který byl za mými zády a než by se vlk nadál už jsem zajíce držela za hrdlo, stiskaje tak dlouho, dokud naposledy nevydechl a já nezačala hodovat nad tímto malým, nyní už jen bezmocným tělem, ze kterého nezbylo skoro nic, pouze srst, která mi nedělala tak úplně dobře.
Když bylo po hodu a já byla zcela spokojena, nezbylo nic jiného, než si zalézt do některého z nastávajících stínů, které byly kryty kmenem stromu a zároveň i o něco vyšší trávou, která mi udělal příjemný pelíšek. Zavřela jsem oči, zhluboka vydechla a následně už jen dumala nad tím, zda už se můj ideální život naplňuje, či mne čeká další kus, složité cesty.