Příspěvky uživatele

< návrat zpět

802

Svalstvo, které bylo dlouhou dobu bez většího pohybu, se nyní začínalo zase zahřívat a hnědka se tak rozvážně podívala na jejího tmavosrstého přítele, Waleana, který se tak zvláštně kroutil v konverzacích. Byl to vskutku zajímavý vlk, kterého si Ellie za ten jeden den zvládla docela i oblíbit! Její srst začínala být rozrývána venkovním větrem, který ji tak letmo vábil ven... snad jako kdyby na ni přímo mluvil! „Po ostrovech se rozlezla jakási choroba,“ smaragdy zabloudila k východu a jen letmo švihla ocasem, „spousta z nás přišla o blízké a někteří ji přežili. Mě postihla též, jsem kvůli ní o dost slabší a zkrátka nejsem příliš připravena na samostatný lov, samozřejmě, že pokud nebudete mít zájem - jděte. Nikoho ve svých životech nesmíme držet násilím, proto... jakmile budete chtít, tak se vydejte na objevování. Já však budu muset jíž nyní lovit nebo pojdu hlady.“ obnažila tesáky a sladce se na vlka usmála. Brzy svou hlavu natočila vpřed a začala se opatrně dostávat do kroku, se kterým se začínala drápat ven z jeskyně po hliněné cestě.
„Jste velmi zajímavý vlk, v tom dobrém, pokud byste cokoliv potřeboval... naleznete mě dole na louce, hned vpravo od jeskyně. Jdu tedy pro nějaké jídlo, a pokud byste se rozhodl jít dále - doufám, že váš po putování bude doprovázet štěstěna Waleane. Děkuji, že jsem vás mohla potkat.“ pokývla s elegancí hlavou a následně se klidně protáhla otvorem, se kterým se dostala zpět ven.
Brzy svou hlavu stočila na dolní louku, na které se už začínaly tvořit ty překrásné, ikonické květy.

→ Kvetoucí louka

801

Smaragdové oči přesunula k němu jako dva nevinné kamínky, které se při pozvednutí koutku jemně zajiskřily. „Tak to ráda slyším, máte velmi hezké jméno, Walean... mhm,“ pozvedla koutek a zavrtěla ocáskem v pár sekundovém intervalu. Hlavu otočila vpřed, kdy se zadívala ke kmeni stromu a následně si narůžovělým čumáčkem s černým flíčkem oblíznula suchý čumák.
Pár částí jejího těla začalo křupat od protažení, kdy se její tělo příjemně zhouplo ze zadních na přední a utvořila tak jakýsi ladný pohyb. Brzy se otřepala, díky čemu ze své srsti dostala neposlušné chlupy a následně si se cvaknutím čelisti a tichým mlasknutím začala dávat povědomí o okolních pacích. Čuch, čuch... ozývalo se jeskyňkou, kdy se její hlava začínala hýbat za pachy, které jí vlétávaly dovnitř úkrytu.
Hlavu brzy otočila na Waleana a jen stáhnula pravé ucho ke své hlavě, zatímco druhé mu naslouchalo: „Vypadáte trochu pohuble,“ podotkla jeho vizuál, ač na tom momentálně ani ona nebyla zrovna nejlépe, „nechceme společně... něco zkusit ulovit? Nejsem ještě v nejlepší kondici, pomohlo by mi to...“ zkusila na něj takticky jít, aby se k lovu přidal a uši stáhnula smutně k hlavě sledujíc kamenitou zem.

800

Hlavu držela čelem k jezírku, tělo bylo nakloněné hřbetem k vlku, čímž mu dávala najevo, že cizinci zcela důvěřuje. Začínala i pociťovat, jak zvýšená teplota uvnitř jejího těla, ustává a hnědá se tak začíná vracet do normálu.
Růžový jazyk vyhoupla ladně z tlamy a přejela jím po suchém, lehce popraskaném čumáčku, který následně zaryla do mechu, zavřela oči a s klidem si přičichávala k vůni domova. Tolik jsi mi chybělo, Androme, proletěl bílý havran její hlavou, s čímž zvedla čumák, obnažila zornice a zadívala se do krás domova, jsi tak jedinéčné... Škoda, že Lucian... kde by mohl být? stáhnula uši k hlavě, když se smutně podívala na místo, kde společně naposledy trávili čas i s černou vlčicí - Black.
„Dobré ráno,“ během vteřinky mu odpověděla tiše a hlavu natočila čelem k tmavosrstému s charakteristickými jizvami a barvou očí, „spalo se vám aspoň trošku dobře?“ zeptala se ustaraně. Měla v plánu se vydat brzy na lov, nejspíš by nebylo vhodné, aby cizince držela ve svých spárech tak dlouho, tudíž i počítala s možností, že by se tmavý vlk vydal následně někam dále. Hlavu tedy natočila čelem k jezírku, tlapy zaryla do měkkého mechu a s trochou síly se vyhoupla do plné výšky, tedy pětaosmdesáti centimetry v kohoutku. Byla vyšší, její tělo bylo poněkud zdravějšího vizuálu a s pár kroky vpřed otočila hlavu za sebe, „Nedáte si něco k snídani? Sic zde toho moc není, ale... je zde někde jistě něco na lov.“ nadzvedla koutek, se kterým se podívala na vlka a s opatrností se rozešla k jezírku, ze kterého se hodlala napít.
„Jo a... říkejte mi Ellie,“ usmála se sladce a následně již začala tlamu plnit vodou.

799 | 18. | #7

Nebeskou bránu jedním mrknutím uzavřela před světem. Víčka se přilepila k sobě a s tím se i iluze magie začínala rozpouštět. Čím déle Ellie usínala, tím déle držela... Neměla nyní příliš potřeby odpovídat. Cítila, že i u tmavosrstého se našlo více klidu, který jeho tělo tolik potřebovalo... Osud jej žere jen co vystrčí nohu, prošla jí hlavou poslední myšlenka, než upadla do spánku.
Zády se otočila k němu, čímž cizáku dávala jakýsi pocit důvěry a uvnitř jejího těla začínalo hrát zase příjemné, zdravé tělo. Srst jak kdyby měnila barvu, začínala z těla čerpat živiny a v kůži se začaly tvořit hrsti nové. Její tělo se uzdravovalo a napomáhal tomu jen a pouze spánek, ve kterém hnědá byla nějakou tu chvíli... Možná i hodiny.
Ať už se za tu chvíli Walean rozhodl nerozhodl odejít - byla šťastná. Vlku dokázala do života přinést pár kapek barev a byla schopná mu tak částečně ulovit. Hnědé se proto spalo o něco lépe, snad jako kdyby ji přítomnost cizince i uklidňovala. Zapomínala chvílemi na Luciana, který byl již živ jen v jejích vzpomínkách...
...
Brzy se smaragdové oči dostaly ke světlu, které jí zasvítilo do očí a hnědá se se zívnutím probrala, hlavu nechala ležet, sledujíc kout jeskyně, který byl tak klidně temný.

798 | 17. | #7

Čumákem mířila k jednotlivým hvězdám, které věrně kopírovaly a obtiskovaly noční oblohu. Bylo to, jako kdyby někdo jednotlivé hvězdičky překreslil a nyní zde jen obtiskl barvu na kamenné stěny. Magie prolétávala každým koutem jeskyně, jako kdyby vesmír dvojici věnoval příjemné a teplé objetí. Magie byla strašákem pro strach, její zářivé hvězdy uměly odvést plně pozornost vlků a tím, jak se na ně všichni hypnotizovaně dívali, odávděly ty nehezké emoce z jejich těl. Což se dělo i nyní.
Zářící hvězdy, kdy sem tam jedna spadla či přelétla z konce na druhý, vysávaly z tmavého cizáka co dokázaly. Hnědá se musela nad tou krásou usmát a se stažením uší smaragdovými skleněnkami vyhledala tmavou srst. „Ty kemeny... akorát vás pořeží, lehněte si sem,“ opatrně sklouzla čumákem k zelenému mechu a jemně jej popostrčila na druhou polovinu místa, kde si Walean mohl s klidem lehnout. Následně svůj pohled vynesla opět k obloze, v hlavě se jí tvořily odpovědi na jeho slova, která v ní nyní vyvolávala... snad jen klid a pokoj, no, nebylo to slovy. Bylo to díky hvězdám, která oboum z těla dostávaly smutek, nejistotu, strach... Walean mohl naopak cítit, jak speciální magie, že má v sobě i kousek malého štěstí a na chvíli mohl vnímat realitu zdravýma očima bez jizev.
„Může to chvíli trvat, než se s vámi element propojí,“ a zívla si, „elementy jsou záhadné... sama ovládám sotva svůj vrozený, ale vím i o více magiích, které se ve mě časem probraly... Když tomu vlk dá čas, ono to vše půjde a ve výsledku... je to mnohonásobně kouzelnější.“ špitla k němu a hlavu začala opatrně pokládat na mechový porost, zatímco smaragdy stále sledovala tu rozkvetlou nádheru nad její hlavou.
„Nechci vám ublížit, nikdy.... nikdy jsem neublížila bez důvodu a pokud potřebujete, spěte. Androme nás chrání a nemusíte se zde bát.“

797 | 16. | #7

→ Hraniční pohoří

Do modrého světla, jenž osvítilo celou menší plochu drobného až kouzelného místa, doprovázely klidné kapající zvuky stékajících kapek po kmeni stromu, který vyrůstal uprostřed jezírka. Dříve to byl jen tenký kmen, nyní začínal nabírat na velikoti a stával se z něj silný a překrásný strom. Smaragdové oči se připnuly na kůru, která se místy loupala, jindy dělala domov i jiným organismům, které pro její oči byly nejspíš neviditelné, a jen opatrně začala slézat po strmější cestě. Tlapy se jí zarývaly jak se přidržovala a se vším klidem jemně scházela dolu. Dala vlku nyní až nadměrné důvěry a nedoufala ani v to, že by se jí to vrátilo. Chtěla mu dát pomocnou tlapu... viděla v něm sebe těch pár let zpět, za které se zde zvládla poměrně spravit a ač stále nevedla důvěru vůči smečkám, tak uměla minimálně dobře komunikovat a stát si za svým.
„Je to... trochu děsivé, pokud si nic nepamatujete, ale ano,“ pokývala a následně se zastavila na jednom porostlém místě mechem, kde uvolnila místo i pro tmavo-srstého cizáka a ulehla, „ostrovy zde jsou opravdu velmi zvláštní - vlku dávají podivné pocity až bych řekla, že zde dokážete být více než jen k čemu jsme byli učeni.“ polkla na sucho a brzy se smaragdy podívala na jezírko. Své pohublé tělo tak donutila opět vstát a unavenými až lámavými kroky pokračovala k čisté vodě, ke které sešla a jakmile byla v úrovni, aby byla schopna se napít, hlavu strčila bezmyšlenkovitě do jezírka a začala do těla dostávat dostatečný přísun tekutin.
Voda byla čistá, pramenitá... na někoho nejspíš příliš tvrdá, ale jí a Lucianovi to vyhovovalo. Kde ten je? otázala se, když si olíznula vlhký čumák a podívala se ke skulince, kterou začínaly větve stromu vylézat mimo jeskyni až na povrch. „To, že si nevzpomínáte je v pořádku... všechny nás tahle cesta sem potkala... Je tu opravdová spousta vlků, můžete se zde naučit využívat svůj element.“ otočila hlavu k cizinci a následně se opět vydala k mechu, na který následně se vším blahem ulehla. ¨
„Ať už vás potkalo cokoliv,“ nadechla se a stáhnula uši ke své hlavě, „vše nás v životě dovede do bodu, abychom se s tím naučili vyrovnat... Nejste unaven?“ otázala se, zatímco její slova ji dostávala do stavu úzkosti, tak se jeskyní začínala prohánět noční obloha, kterou, díky svolení Ellie ve své hlavě, mohl vidět i cizinec, kterého dovedla do jeskyně.
Většina vlků na jev reagovala kladně, tvořil v nich pocit klidu a ztráceli díky němu aspoň částečně úzkostné či nepříjemné emoce uvnitř sebe. Hnědá si prohlížela jednotlivá souhvězdí a pozvedla se vším klidem koutek. „Nádherné, že?“ vypustila klidným tónem, zatímco ve smaragdových očích se jí odrážely drobné tečky, které se proháněly v mraku iluze úkrytem Androme.

Hnědá se prodrala skrz skály, zatímco jí slábly nohy a s nimi i zbytek těla. Androme bylo poblíž, a to hnědá cítila... Uměla dobře poznat místo, ve které se nacházel její skvělý úkryt, do kterého vedla i onu cizí dušičku. Možná, že to nebylo zrovna nejmoudřejší, ale byla si vědoma toho, že cizák by se v případě nesouhlasu oddělil. „Pojďte, já... musím si brzy lehnout,“ vydechla poněkud zadýchanějším tónem a brzy začínala odbočovat do jakési menší skulinky, ve které se nacházela jakási díra uvnitř, „Jak jste se na ostrov dostal či jste se zde narodil, tak jsem to myslela...“ špitla k němu hnědá a brzy se začala dostávat ke vchodu.
„To nevadí, hlavně... hlavně buďte v klidu. Můžete u nás v úkrytu přespat a až vám bude dobře, tak zas můžete odejít...“ špitla k němu a následně prošla vchodem a začala scházet dolu sledujíc tu krásnou jeskyni.

→ Androme

→ Nížina hojnosti

Tlapy na sobě měly sedřené kousky kůže a vypadané srsti, která z ní padala i za normálních okolností - začínala přesrsťovat. Smaragdovýma očima se podívala na zjizveného, který se k ní skláněl a ona se stažením uší k hlavě jen na sucho polknula. Bála se. Tělo ztratilo rovnováhu a kolabovalo... Vše bylo lepší, ale tento stav byl tím varovným signálem: Odpočiň si, žaludku cosi dej a energii načerpej... šeptal bílý havran v její hlavě, se kterým se následně pozvedla, ač to šlo složitě, zvedla své těžké tělo, které bylo složité nést.
„Nic se nestalo,“ špitla k němu poněkud bolavějším tónem hlasu a následně, když se srovnala, se na něj podívala a stáhnula uši, čímž na její tváři vykoukl jakýsi nevinný a milý úsměv, „hlavně, že jsme to zvládli... Odkud, odkud vy pocházíte?“ zeptala se s klidem s pokusem změnit téma a následně pokračovala vpřed, vyhledávajíc smaragdovýma očima nejrychlejší možný vchod do úkrytu.

Hnědka nebyla nikdy tou, která by z boje utekla, a to i skrz své naivní chování. Už kdysi se na ostrovy dostala za podobné podmínky - vyděšená, koktající a uzavřená uvnitř sebe. Uměla tuto část života rozrazit, najít cestu jak si napravit svou soběstačnost a hlavně sebevědomí... Našla si svou cestu a přestala se dívat na okolí. Tehdejší setkání s okřídleným velikánem - byla to noční můra, temná myšlenka, ale... Ellie si našla cestu a uměla začít fungovat i pomocí nebeských darů, které jí kdosi seslal.
Hvězdy léčily, hvězdy jí pomáhaly a byly s ní... nyní musela s tímto posláním dát pomocnou tlapu někomu, kdo ji potřeboval. Nechtěla vlku udávat směr jeho lodě, chtěla jen, aby tmavý, zjizvený cizák dostal aspoň hřejivého objetí a podporu. Mnohdy se jednalo o něco, co ostatní neuměli dávat. Ať už by její naivity a dobrosrdečnosti využil jakkoliv, bylo to jen a pouze na něm.
Byla dost slabá, toho si vlk už jistě povšiml, a i skrz její slabost se snažila pokračovat směrem do jejího úkrytu, který byl ukryt nedaleko v horách. Byla to ta krásná oáza. „Jsem, děkuji za optání,“ otočila hlavu k němu a povznesla koutek, kdy se usmála se vším dobrem na hnědáka, „vám se opravdu nic nestalo? Nebolí... nebolí vás něco? Dokázala bych vám jakkoliv pomoc, akorát... mě musíte nechat.“ nabídla, až možná trochu vlezle, mu.
Brzy se hnědá začala motat mezi kamennými stezkami s trsy travina keříky do hor, které byly příliš příkré na to, aby je v tomto stavu vyšla... Brzy tak začala cítit jak se kamenitý povrch drolí pod její tlapou a ona klouže. Už jednou zde upadla - na to odkazovala rozsáhlá jizva na zadní levé noze.
„Nepřekážíte, jen... mohl,“ nestihla slova doříct a její nohy se začaly lámat samou slabostí, zhroutila se k zemi a z tlamy jí vycházel jakýsi nehezký kašel, který však nebyl tak hrozný jako naposled.
„Omlouvám se,“ pověděla s nádechem, když se s očima plných slz podívala k cizákovi.

→ Hraniční pohoří

Hnědá neměla sil na rozdávání. Tělo ji bolelo a cítila, jak každým dalším gestem začíná slábnout. Chvíli, co se dívala do očí onoho cizince, jenž ležel u jejích nohou a působil poněkud polekaně, si stihla za tu chvíli už detailně prohlédnout. „To se mi ulevilo,“ vyšlo tiše jemným a ladným hlasem k jeho uším, měla oči jen pro něj, sledovala tu divokou tvář, která se chvěla snad při každém slovu - měla pochopení, „jsem ráda, že... že jsme si nijak neublížili. Pojďte, potřebujete chvíli klidu...“ pobídla jej slovně k tomu, aby tmavý následoval její maličkost směrem k úkrytu.
Hodlala mu věnovat péči a nějak mu vynahradit to, že do něj kvůli její chybě, strčil a způsobil si zranění. Před očima měla stále mžitky, zatímco v hlavě se ozývalo krákání a ty podivné hlasy, které jak kdyby patřily jejímu mladšímu já. Koktavá je už dávno pryč, pomyslela si a po pár krocích, kdy tlapy opět nejistě vyhledávaly povrch zemský, se ohlédla za sebe a snažila se ujistit, aby cizák následoval její kroky, je raněný? Je to jen maska? Vem to osud... zaslouží si pomoc. a s těmito slovy pozvedla své koutky, kdy se snažila z vlka dostat pach - co cítila? Nebyla si jistá, zda by jí mohl připomínat místní končiny či cizinu.
„Ukážu vám něco, ať si odpočinete - noc je teprve ve svých plných barvách, je riskantní se tu držet na rozprostřené pláni...“ špitla k němu a šouravým krokem, kdy stébla trávy padala pod tím jak své zadní nedokázala již dostatečně zvedat.

Hnědé tlapy došlapovaly na travinný povrch s nejistotou a vratkým rozmýšlením. Chvíli se stopy začaly vychylovat do levé strany, jak do ní narážely větrné šípy, a brzy se musela zastavit a vyrovnat balanc. Hlavu snížila k zemi, přední tlapy jí dělaly pomyslné ohraničení. Smaragdové oči hleděly do prázdna, snad jako kdyby její pohled měl přejít do jakési zvláštní hrozby. Dívala se soustředěně na jeden bod vpřed... Z tlamy jí vycházel jakýsi chrčivý zvuk od závratě, která s ní stále tak podivně hýbala. Viděla tam něco, anebo jen poslouchala sklopenýma ušima, u hlavy, zvuky za ní? Nejspíš ne. Nehýbaly se, hnědá si hlídala ty černé smyšlené fleky, které se jí tvořily před očima. Teplota začínala opět stoupat a její tlapy se vratce podlomily. To, proč spadla, nebyla vina větru, ale jakéhosi tělesa, které vrazilo do jejího vratkého tělíčka.
Brzy dopadla na zem a přidala i své zakňučení do místní melodie. Pár vteřin vstřebávala, že černé flíčky zmizely a ona tak měla za problém něco jiného. „Co to bylo?“ optala se ticha, které se před ní rozpínalo. Možná, že jí stále nedocházel fakt, že by někdo mohl být za ní. Kručení břicha ji prozradilo? Kdo ví. „Vy jste kdo?“ zeptala se v mžiku, když smaragdové oči otočila o pár stupňů dozadu, přejížděla to tělo, které se ve strachu drželo za ní a vydalo kňučivý tón stejně jako ona. Vlk? prošlo jí hlavou, když zaostřila a všimla si tmavé tváře s hnědými kroužky kolem očí. Pach jí jasně napovídal, že se jedná o samce, který ji zkrátka přehlédl.
„Jste,“ opatrně se začala zvedat, což jí dávalo dostatečně zabrat na to, aby se přestala věnovat konverzaci, „jste v pořádku?“ ustaraně stáhnula uši, sotva stojíc na vlastních nohou a pokoušejíc se čumákem pozvednout tělíčko ze země, ač netušíc zda cizák nechá na svou maličkosti vůbec nechat vlčího dotyku. Chladný čumák jej možná, z traumatizujícího momentu, mohl dostat zpět do reality. Hnědá na něj následně jen hleděla. Její tělo bylo tmavé, ve tmě prosvítaly jen světlé znaky na hřbetu a tlapkách, zatímco čokoládová a nahnědlá srst tak nějak zanikaly... což proti tmavé srsti zjizveného cizáka bylo nic.

→ Ovocný lesík

Portál se rozevřel a z něj vyskočila hnědá vlčice, která stáhnula uši k hlavě a vyčerpáním upadla na zem. Do tlamy vzala prsten a opatrně jej nasadila na jeden z předních prstů, kde jej měla doposud. Podívala se následně kolem sebe a s tichým zakňučením se otočila na zadní nohu, která ji nechtěla z nějakého důvodu poslouchat. Nebyl to dobrý nápad. připustila si a olíznula si nohu, které dávala pár minut na regeneraci.
Potřebovala se vrátit do Androme a přečkat tu příšernou chorobu, která snad už byla na ústupu. Její srst se s přicházejícími pachy začala ježit a ona cítila, že je na čase jít. Byla více než jen trochu zranitelná, a tak nepotřebovala jakýkoliv spor či jiný kontakt s někým, kdo by jí mohl ublížit.
Pokračovala šouravým krokem tedy směrem k Hraničnímu pohoří, nohu táhla za sebou a nechávala noční vítr projíždět její řídkou srstí, která odkrývala vystouplá žebra. V žaludku jí zakručelo, a to poměrně hlasitě, tudíž to mohlo zaujmout i okolní jedince.

→ Luka

Dvojice se blížila k místu. Čím blíže ze byla, tím více se jí před očima začínalo mlžit. Musela se dostat do Androme. Cítila se na druhou stranu lépe, jako kdyby nemoc začínala ustupovat. Konečně... prošlo jí hlavou, když smaragdové skleněnky povznesla k oranžovým bobulím, které se před nimi objevily. „Tak jsme zde,“ pověděla tak tiše potom co domluvil a ucho natočila k němu, Daén, Alatey... prošla jí hlavou informace, kterou si uložila ač jí byla zbytečnou, „nemusíte, dlužím vám tu já. Až se třeba setkáme příště, pokud se tak stane, můžeme se společně přiučit něčemu.“ pozvedla ladně koutky a následně čumákem hodila k stromu, kde ještě pobývaly zbylé bobule.
„Tohle je Mimir Oranžový,“ uvedla a usedla, „ty bobule se dají jíst, rostou nejspíš jen zde - nikde jinde jsem se nimi zatím nesetkala - bývá asi ve skupinkách a je nejspíš jen v zimě... Aspoň si pamatuji, že jsem ho tehdy viděla, byl tu nejspíš i ten léčitel z Daénské. Segin se o něm nějak zmiňoval...“ popřemýšlela a následně se začala opatrně zvedat.
„Budu vás muset už opustit, musím se vrátit... Nebo pokud chcete, mám takový dar, který mě přemístí... dostanu se s ním do okolí úkrytu, tak kdybyste měl zájem - skočte.“ a jak dořekla, vyhodila prsten do vzduchu a nechala jej otevřít portál, do kterého bez váhání skočila.

→ Nížina hojnosti (přes prsten portálů)

Excelsior
·5% prosím na kšm, jinak vše zapsat prosím. ♡
Jhin
·5% prosím do síly, kšm zapsat.♡
Faust
·5% prosím do síly, kšm zapsat.
-
Moc děkuji za fajn akcičku, bylo to příjemné,
a hlavně děkuji i skvělým spoluhráčům♡

Ellie:
· Nakažte jiného vlka. (Taylor) ✓ (2body)
· Identifikujte nakažené a podejte jim pomocnou tlapu. (Taylor) ✓ (2body)
· Poučte se o léčivé rostlině. (Sioba, Cithrian) ✓ (2body)
· Najděte bezpečný úkryt. (Severní hory) ✓(1bod)
· Vydej se po stopách zahynutého vlka. (Němé údolí)✓(3 body)
∙ Onemocněte ✓ k 3.11. zlaťák (1bod)
∙ Nakažte jiného vlka ✓ (Ksadir) 14.11. Hraniční pohoří (2 body)
∙ Začněte zjišťovat, jaké má nemoc příznaky ✓ (Jezero Smrti (10.11.2022 7:36), Hraniční pohoří | Mois Gris.(1bod)
· Připravujte se na nejhorší (volno k interpretaci) ✓ (2body)
· Vykonejte cestu k bohům se svými otázkami (pouze osud) ✓(3body)
· Nakažte jiného vlka. (Segin) ✓ (1body)
· Předejte si informace o nákaze. ✓ (1bod)
· Připravte léčivý odvar nemocnému. (w/ Taylor) ✓ (2body)

Celkem: 23 bodů = 3 tlapky (2 do snění, 1 do mysli), 1 rubín
· 15kšm + 1 mince + 5% + odznak -> % na kšm

Excelsior:
· Nakažte jiného vlka. (Nuntis.) ✓ (2body)
· Identifikujte nakažené a podejte jim pomocnou tlapu. (Nuntis, Bryce) ✓ (2body)
· Poučte se o léčivé rostlině. (Červená louka, osud) ✓ (2body)
· Najděte bezpečný úkryt. (Jižní hory, Úkryt pod j. vodopád) ✓ (1bod)
· Vydej se po stopách zahynutého vlka. (Ostříží zrak) ✓ (3body)
∙ Onemocněte ✓ (Tajga) (1bod)
∙ Nakažte jiného vlka ✓ (Deinell, 8.11. Tajga) (2 body)
∙ Předejte informaci o nemoci jiným ✓ (Deinell, Kvílivec, Kvílivec | Mois Gris) (1 bod)
∙ Začněte zjišťovat, jaké má nemoc příznaky ✓ (Deinell, Kvílivec, Kvílivec | Mois Gris) (1bod)
∙ Zbav se mrtvých zvířat (pouze osud) ✓ (Tajga) (3body)
· Připravujte se na nejhorší (volno k interpretaci) ✓ (2body)
· Vzdejte hold padlým. ✓ (2body)
· Poučte o léčivé rostlině. ✓ (2body)

Celkem: 22 bodů = 1x mystery box, 1 minci a 4kšm
· 15kšm + 1 mince + 5% + odznak -> % na kšm

Jhin:
· Vydej se po stopách zahynutého vlka. (Krápníková jeskyně) ✓ (3body)
· Najděte bezpečný úkryt. (Tajga) ✓ (1bod)

Celkem: 4 body
· 1 rubín a 2 kšm