Příspěvky uživatele

< návrat zpět

→ Severní hory

Hnědou občas letmo vzal vítr do strany, který do ní narážel při procházení nedaleko průsmyku. Byla na ni znát slabost, která zatím neměla moc chuť ustupovat, a tak se s ní zatím musela naučit žít a doufat, že jí rostlina dodá co potřebuje... no, byla to už nějaká chvilka, co onen „lektvar“ požila, tudíž už mohla jen doufat. Možná, že jedna z lepších zpráv byla to, že nyní vůbec šla.
Chvílemi se zarazila v záchvatu silného kašle, který ji postihl při větším větru či pocitu zimy. Občas jí tlapy selhaly a ona se tak propadla, ale zas se rychle zvládla navrátit do tempa, kterým společně kráčeli. „Zinek? To jméno mi něco říká... Je dost možné, že jsem se s ním už někdy potkala.“ pousmála se nad tím a následně zastříhala ušima, když se blížili k lesíku.
„Vážně? Tak to vám ráda předám co znám, třeba to v budoucnu využijete lépe jak já. A co, že se takhle touláte? Jen si čistíte hlavu nebo odpočíváte?“ zeptala se a smaragdovýma očima se otočila na pár vteřin na něj, aby udržovala zdravý oční kontakt, který by mu neměl být nijak nepříjemný.
„Už se blížíme k místu, kdybyste měl kdykoliv zájem - ráda vám toho ukážu víc.“ švihla ocasem a rozešla se vpřed do lesíka.

→ Ovocný lesík

Podívala se směrem k šedému vlkovi se znaky, uši stáhnula ke své hlavě a překládajíc pravou přední přes levou si hlavu snesla o něco níže podívala se na něj svým typicky charakteristickým pohledem. „Pokud byste mě doprovodil k Mostu, nejspíš by to úplně stačilo,“ pokývla k němu klidně hlavou a brzy se začala malátně zvedat, „ukážu vám cestu k bobulkám i těm oranžovým plodům.“ usmála se a brzy jen delšími, klidnými kroky vykročila vpřed.
Její srst byla o něco řidší, tělo pohublé a ne že by její kroky byly zrovna nějak stabilní. Sledovala smaragdovýma očima každý milimetr před sebou tak, aby náhodou nezavadila a nezakopla. „To potom nebude Lucian,“ vydechla si o něco smutněji, kdy stáhnula uši k hlavě a přemýšlejíc nad nejméně problematickou cestou se rozhodla vydat směr Luka, „můžu vám toho zkusit cestou ukázat víc, pokud budete mít zájem?“ navrhla Rianovi a opatrně začala sestupovat ze Severních hor do nížiny.

→ Luka

Ahojky,
mám trochu strach to zkusit, jelikož bych osobně tomuto typu rp chtěla dát druhou šanci a zkusit to, jelikož jsem si vlče zkusila jednou a tehdy to příliš nevyšlo, ráda bych to zkusila znovu a tentokrát s možností si určit charakter takový, aby se podobná situace už neopakovala.

Měla bych tedy zájem o 5. mladší charakter, který bych ráda dovedla na Mois Gris s poněkud netradičním lorem.

Mou aktivitu bych shrnula následovně,
vrátila jsem se v září 2022 na MG s tím, že bych ráda se vrátila do textového rp a našla tu "chill".
Snažím se od té doby být aktivní, akcí jsem se účastnila z většiny za charaktery, kterým plním odznaky.
Na mg, se vším všudy, jsem nějakého 2,5 roku určitě, mám výpadky, ale momentálně už jsem ve stádiu, kdy si dávám potřebné pauzy a nestává se tak, že bych z ničeho nic leavnula. Snažím se momentálně být aktivní kdykoliv je nálada, ale jsem skrz školu a jiné povinnosti mnohdy vytíženější, a tak to též není zrovna nejlepší, ale když můžu = píšu.
Zároveň se za Ellie i Excelsiora poměrně hojně účastním akcí, ať už Apatie, Hvězd apod.
Posty na charakterech jsem se snažila naplnit podle kritérií u slotů na klasické, a tak je zde vypíšu:
-
Od mého návratu, tedy 6 měsíců, mají mé postavy následovné množství postů, které asi není stejně ideální, ale snažila jsem se za všechny psát:

· Ellie 168 postů, celkově 787/250
· Excelsior 90, celkově 349/150
· Jhin 46, celkově 46/50 (do konce dne bude 100% 50, díky Yarovi.)
· Faust 30, celkově 30/30

Jsem si vědoma, že jsem za charaktery mohla být od září více aktivní, kdykoliv ta možnost byla, nyní mám Ellie v pomalejší hře kvůli škole a snažím se věnovat novějším charakterům, aby na nich byla aspoň ta stoka.
-
Snažím se si držet aktivitu, dříve jsem toho nahrála více, ale snažím se všechny držet v neustálém chodu aby neumřeli.
Vím, že tu se mnou byly komplikace, za které se i tímto chci omluvit a chtěla bych to tak aspoň jen zkusit.
Děkuji aspoň za zvážení
Ellie

Schváleno. Gratulujeme!

Držela se na boku, nechtěla příliš, své tělo a cosi uvnitř, přibližovat ke zdravému, prospívajícímu jedinci. Vlk na ni působil mladě... ona už nepatřila mezi ty nejmladší, ale ani mezi památníky, kteří by si vzpomínali na doby, kdy po ostrovech kráčel diplodocus. „To jste měl štěstí,“ a odmlčela se, „budu se muset brzy vypravit zpět. Musím se vrátit do úkrytu... nebo aspoň za mým druhem. Vy, Riane, neviděl jste zde náhodou někde šedého vlka se září u ocasu? Na krku má lahvičku a jizvu... Neviděl jste ho náhodou?“ zeptala se.
Smaragdové oči v něj jak kdyby věřily, hleděla na něj se staženýma ušima u hlavy, doufala, že o Lucianovi bude někdo mít nějaké informace... Doufala, že ho ještě zvládne aspoň vidět. Byl to pro ni přeci jen nejbližší společník a ona jej musela bránit, aspoň sebe informovat o tom, že mu život prosperuje a je spokojený. Byla připravená vlkovi dát i sbohem, pokud by za dobu nevidění nějaké věci změnily... Bolelo to, ale nemohla býti sobeckou.
„Odpočívejte, brzy se jistě najde nějaká potrava... Dole v tom místě, kde se obvykle nachází bobulky, tak jsem nedávno viděla takovou rostlinu, na které rostli oranžové, velké bobule. Můžeme se tam zajít podívat, je to tuším nedaleko.“ nabídla mu, ač její tělo nebylo stále připravené...
Kdyby se pokusila rostlinu vyvolat magií, anebo nějakou jinou, nejspíš by to skončilo stejně bídně. Tudíž možná chození byla o něco bezpečnější varianta?

„Pojďte si lehnout sem,“ pobídla ho se vším dobrem hnědá, která si vyložila vyhřáté tlapy před sebe a lehla si tak hezky na bok, že příchozí mohl vidět její plnou velikost, „i takový malinký skutek je za mě veliký. Možná jste mi tím zachránil život... Jsou zde jedinci, kteří bohužel už nejsou mezi námi kvůli této příšerné nemoci... Upřímnou soustrast jim... Vy... vy cítíte na sobě nějakou nemoc či něco?“ zeptala se slabým tónem hlasu hnědá, která si vlka stále tak opatrně prohlížela. Tlapky brzy přehodila přes sebe, mohl tak vidět její charakteristické, bílé těčky, které by mohla nazvat rukavičkami, „to je dobře, že nemoc vás opustila... U mě to asi stále přetrvává? Netuším... Mně říkají ELizabeth, ale většinou Ellie. Těší mě Riane.“ pokývla k němu s dobrotou srdce hlavou a následně otočila hlavu směrem k východu z jeskyně.
„Už svítá... spala jsem zde od včerejšího večera. Aspoň že tak... Můžu, můžu pro vás něco udělat? Naučit vás něčemu nebo... nehledáte něco, co potřebujete? Vážím si vašeho jednání a záchrany. Opravdu moc.“ snažila se vůči němu být milá, no brzy se dostavil nepříjemný a dráždivý kašel, se kterým hlavu poslala od něj pryč, aby jej znovu případně nenakazila.

Hnědá měla v hlavě mraky s hvězdami. Byly nafouknuté jakýmsi vesmírným prachem, který měl nazlátlý nádech. Cítila to příjemné tělo, cítila, jak její tělo hřeje a ona je schopna tak bez vyrušení regenerovat imunitu. Nabíjet se? Ano, to bylo to správné pojmenování.
Hnědý kožich byl schoulený do jedné kolečkovité hromádky směsice čokoládových, hnědých, krémových chlupů. Bílé, kropenaté tlapičky byly pod tímto osrstěným kopečkem perfektně ukryty a hnědá tak neměla sebevětší únik tepla z jejího brlohu, který si zde během chvíle vytvořila. Spala už nějakou chvíli, o tom nebylo pochyb. Její tělo se zdálo o něco lepší než pár hodin zpět, no... možná, že jí Taylor opravdu uzdravil a dal zas motivaci k tomu přežít. Možná, že její tělo balilo na věčnou dovolenou, ale ona sama o sobě? Pf, nikdy.
Jak čas ubíhal, tak se jeskyní kromě kapající vody v pravidelném rytmu a občasného... až zvláštního zašustění neozvalo zrovna nic extra. Otevřela oči ve chvíli, kdy se její tělo cítilo dostatečně odpočaté, no aspoň na nějakou chvíli, brzy otočila smaragdové oči k tomu, kdo jí pachem praštil přímo do čumáku. Byla ještě trochu rozčepýřená, srst se jí lámala do nepravidelných úhlů a uši držela tak nejistě na straně hlavy, že jí občas spadly i s hlavou k tlapám.
„Dobrý den,“ pokusila se o milý, přívětivý úsměv, ale brzy se jí otevřela tlama od zívání, „ah... omlouvám se... Nijak, nijak nerušíte, chystáte se odejít?“ zeptala se svým medovým tónem, který vždy uměl zalepit rány, dodat jistotu a klid ostatním.
Chvíli hleděla na šedého s charakteristickým zbarvením, než se jí očíčka vyvalila k němu: „Oh, to jste vy! Musím vám z celého srdce, ještě Taylorovi samozřejmě, poděkovat. Udělal jste... no vy jste mi zachránil život!“ začala se na vlka se vším dobrem koukat, tvář se jí barvila snad od vln emocí, když se začala opatrně stavět na všechny čtyři... Šlo to složitě. Hlava se stále točila a ona tušila, že dlouho nepostojí, a tak se aspoň usadila a zády opřela o konstrukci jeskyně. „Jestli jsme si již říkali jména, omlouvám se, asi... asi jsem to nějak přeslechla. Jste v pořádku? Necítíte na sobě i vy něco zvláštního?“ zeptala se se vší starostí ač byl vlk naprosto cizí.

Ellie:
· Nakažte jiného vlka. (Taylor) ✓
· Identifikujte nakažené a podejte jim pomocnou tlapu. (Taylor) ✓
· Poučte se o léčivé rostlině. (Sioba, Cithrian) ✓
· Najděte bezpečný úkryt. (Severní hory) ✓
· Vydej se po stopách zahynutého vlka. (Němé údolí)✓

Excelsior:
· Nakažte jiného vlka. (Nuntis.) ✓
· Identifikujte nakažené a podejte jim pomocnou tlapu. (Nuntis, Bryce) ✓
· Poučte se o léčivé rostlině. (Červená louka, osud) ✓
· Najděte bezpečný úkryt. (Jižní hory, Úkryt pod j. vodopád) ✓
· Vydej se po stopách zahynutého vlka. (Ostříží zrak) ✓

Jhin:
· Vydej se po stopách zahynutého vlka. (Krápníková jeskyně) ✓
· Najděte bezpečný úkryt. (Tajga) ✓

„Sbohem, Taylore,“ tiše promluvila do již pustého okolí. Tělo nyní bylo nuceno být závislé jen a pouze na sobě. Sotva se držela na všech čtyřech, tušila, že nyní musí vyhledat cest ke svému úkrytu. Pamatovala si tak letmo nejkratší stezku... stále se jí před očima mlžilo, štípaly od jisté teploty, která v jejím těle bojovala. Porozhlédla se kolem, zaostřovala tak minutu, když se rozhodla najít místo, ve kterém by mohla aspoň nějakou chvíli přečkat na lepší teploty.
Tudy, pobídla ji myšlenka, se kterou viděla vpřed a hnědé tlapičky se s tím daly během vteřiny do svižnějšího tempa, ano... tady! kývla si s pokusem o silný úsměv hlavou a tělo ukryla do jakési skulinky, kterou tvořily specificky tvarované kameny. Uložila se do klubíčka, nehlídala si záda a ani to, zda-li ji někdo sledoval... usnula.

Hnědá sotva otevírala oči, lapala po dechu jako oheň, který všechen vzduch zvládl pohltit během pár sekund a dusit tak okolí. Oči měla plné od slz a tělo opět tak bezvládné jako tomu bylo před tím. Snažila se několikrát postavit na vlastní nohy, ty se však ani jednou neotočily ani správným směrem. Tělo se jí klepalo a ona sama padala do záchvatu. Tlapy ležící na hřebu Taylora zarývaly drápy do jeho kůže. Nechtěla to dělat, nikdy by nic podobného nedělala, ale bylo to pro ni, jako kdyby osud trhal ten vlásek na němž stála a ona se stále držela druhého konce. Nechtěla odejít. Nebyla ještě ta správná chvíle na to!
„Tayi,“ hluboce se nadechla, když se po hodině dostala zpět k vědomí, přežvýkla a opatrně začala klouzat ze hřbetu vlka, když tu si všimla, že se nacházejí jinde, „kde to jsme?“ zastříhala ušima a podívala se letmo na Taylora.

→ Severní hory

Hnědá seděla poblíž jejího přítele. Její smaragdové oči sledovaly, jak se jeho tvář ve vteřině změnila. Byla najednou tak zranitelná a křehká, že i jí koutky na tváři začaly padat k zemi. Její smaragdy se plnily kapičkami slané tekutiny, která při jeho slovech vykoukla na kraj. Ona uvnitř sebe cítila něco podobného. Co cítila, ona to řešila. Její hlava opatrně spadla k tekutině, která nyní, díky okolnímu chladu, byla již pitelná a ona do sebe mohla trochu dostat. Následně si olíznula stékající kapky z tlamy a hlavu opatrně dostala k němu. Její hřbet kryl jeho plášť a kolemjdoucí by je možná zaměnil. „Tayi,“ vydechla k němu a odlepila se od jeho krku, aby to nebral špatně, „nesmíš nechat její tělo vyhasnout. Co, co když Solfataru něco trápí a jen... ti nechce předat její břímě? Mám tě ráda Taylore, ale nemůžeš myslet takto černě. Solfatara tě potřebuje víc jak já.“ tiše šeptala slova, kdy se jí oči plnily slzami. Docházel jí fakt, že i ona musela najít svého milovaného, který mohl nyní někde trpět.
Začala se opatrně zvedat, patrně se rozhodla vydat zpět k jejímu domovu, ale brzy ji zastavily dvě věci – mršina a plášť – ani jedno jí nepatřilo a bylo by slušné jej vrátit a nebohou zvěř nějak skrýt před zvědavými či hladovými hlavami. „Souhlasím, ale, asi tě potom opustím. Musíš jít za Solfatarou, já už si poradím.“ zvedla pravý koutek a následně se rozhodla přijmout jeho plán s mršinou.
Její tělo se zvedlo a opatrně se začala vydávat za tím zvláštním pachem, který se začínal táhnout kolem jezera víc jak cokoliv jiného. Všechny pachy byly přehlušeny tímto, který musel být jen pár kroků od dvojice vlků. Podívala se smaragdovýma očima za Taylorem, který ještě seděl u jezera. No, neměla příliš sil, ale i skrz to doufala, že jí onen elixír pomůže a oni dokážou tomu pozůstalému tělu pomoci. Oči se nesly společně s tlapami. Hlavu držela pod lopatkami a střídajíc pravou s levou je chvílemi táhla za sebou. Tam, kde pozůstal sníh hnědá nechala i šmátravé stopy. Snad nebude mršina náhledem i do její budoucnosti.
Packy se jí zvedaly opravdu těžce, a nenapomáhal tomu ani příšerný pach, který dával najevo, že tu jedinec musel už nějakou chvíli ležet. No chvíli, možná pár dnů. „Nedokážu ti s ukrytím toho těla nejspíš úplně pomoc,“ dostala ze sebe pár vteřin před závalem příšerného kašle, který ji shodil hlavu k zemi a začal upozorňovat na její špatný stav, ke kterému se hnědá stále příliš nehlásila, „Tayi...“ nadechla se hluboce. Její tlapy začala rovnat a našlapovat na ně tím správným způsobem.
Brzy se její tělo začalo posouvat, ale s pociťováním těžkých horeček se zas brzy kácelo k zemi. Doufala, že Taylor její maličkost podrží. No, možná, že by byl dobrý nápad jej ukrýt až ve chvíli, kdy budou oba ve zdravější formě.
Brzy se před ní začala jevit jakási silueta, která bránila projít slunečním paprskům a pod její tělo se dostalo pomoci od Taylora, který své příbuzné podal pomocný bok. Držel ji podepřenou pod sebou. Její oči se zavíraly rychleji jak když se měly rozevřít. Pozorovala možnou budoucnost před sebou. Ležící, bezvládné tělo jakéhosi vlka, který měl rozkousaný žaludek a kdyby bylo teplo, lítaly by kolem něj mouchy. Až nyní jí docházel fakt, že nemůže nemoc brát na lehkou váhu a měla by se brzy začít uzdravovat v méně rušných situacích.
Srst vlka byla obklopena ledovými pohárky, které se odrážely v slzavých očích hnědé. Její tlapka se dotýkala sotva země, plášť ji hřál společně se zvýšenou teplotou, která ji nechávala padat až do horečky. „Taylore,“ hluboce se nadechla a hlavu odložila opatrně na jeho hřbet, „tohle nedokážu, nem... mám pocit, že umírám.“ zašeptala mu tiše do srsti na hřbetu, když její tělo přestávalo opět reagovat na pokyny mozku.
K zemi se začala opět snášet jako nemotorné tele, které se zrovna narodilo a snažilo se dojít ke struku. Oči jí padaly s rychlostí a teplota stoupala k nebesům. Mršina už nebyla tím hlavním, co hnědou momentálně zvládlo zajímat. Ovšem, vlk byl nebohým a hodlala by mu bývala udělat hned místo na pohřbení, ale nyní? Nyní sotva dýchala až upadla do bezvědomí.

Oči se jí leskly jako hladina jezera, do které se Taylor zadíval. Hnědá cítila, že její nohy přestávají zvládat tíhu pláště a i její váhy natolik, aby ji udržely sedět. Poslední zbytky energie vydala do květin, které se právě hřály v teplé vodě. Byla zahřáta magií Taylora. Vyslechla si jeho slova za tichého pozorování zbarvené tekutiny s misce. Magie. „V čem byla zvláštní?“ zeptala se, uši stáhnula ke své hnědé hlavě a přidržela je vzadu, její velké oči se podívaly jeho směrem, snad jakoby mu dávala najevo soucit a lítost jen očima. Těmi skleněnými bazénky, které se napouštěly od teploty.
Bylo jí těžko, její tlapy se rozjížděly co každou chvíli, ale i skrz to mu hodlala věnovat ten její typický pohled. „Určitě bude v pořádku, můžu,“ odkašlala si a společně s kašlem vyplivla hleny s krví, „můžu ti ji pomoc najít... nebo... Ne, najdeš se mnou prosím nějakou jeskyni? Lehnu si tam a ty budeš moc jít hledat Solfataru, určitě... určitě tě potřebuje víc jak já. Dostanu se domu portálem, jen co naberu sílu. Tayi, jsi neskutečný vlk, dě-,“ záchvat kašle se zmocnil její tlapy, hlavu otočila od něj a tělo jí sklouzlo do lesknoucího se zbylého sněhu, který odrážel měsíční paprsky, „eh... Vše to s ní určitě urovnáš.“ otočila hlavu k němu a něžně počechrala čumákem jeho srst na krku na náznak podpory.

Hnědá vlčice seděla na místě. Do jejich dvou rostlinek Siob dala trochu života a rozhodla se, že je bude držet v poměrně dobrém stavu na to, aby je mohli použít. Taylor se vydal pro kousek dřeva, do kterého nabral jednotlivé rostliny. Byla mu vděčná za to vše, co pro ní byl schopný udělat. „Nečachruji, Taylore, zvládnu to. Díky tobě.“ usmála se na něj a následně vložila tedy rostlinu do vody v mističce. Hnědá následně začala vnímat mnohem více bytostí okolo nich jak před tím, měla zvláštní pocit z místa, na kterém se nacházeli. Ten pach... byl tak nechutný. „Zvládneš to ohřát? Dáme to pak na sníh, aby to vychladlo a nebo naředíme vodou?“ koukla na něj se zastříháním uší a švihnutím ocásku. Lehce se u toho zazubila a následně začala kašlat směrem od něj.

→ Furijské hory

Tělo měla velmi slabé, ale na cestu z kopce, kdy několikrát její tlapy ztratily kontrolu na čistou motorikou jejího těla, se jí podařilo dostat aspoň dolů. Hezky k jezírku, kde mohli nyní využít vodu a udělat tak odvar z rostliny. Svou Siobu si držela opatrně v tlamě, oči jí projížděly skrz hladinu jako kdyby něco hledaly. „Taylore,“ řekla náhle do prázdného ticha doufajíc, že její přítel bude poblíž. Své oči během chviličky stočila k němu a usmála se se zavrcením ocasu, když jej spatřila. „Zvládnu ty rostliny dostat k životu, ale dost možná omdlím... Potřebujeme ještě něco, co čeho odvar dáme... Napadl mě sníh, udělat do zbytků ďůlek, ale kdoví zda to neproteče.“ špitla k němu a kdyby mohla, krčela by tak trochu rameny.
„Cítím tu nějaký zvláštní pach, Tayi, snad jak kdyby tu něco páchlo... smrtí? Nevím, uděláme to rychle a pak se někde schováme, bude to pro naše těla asi unavující... Nějak se mi udělalo teď lépe, tak toho musíme spolu využít. Začnu s rostlinami.“ špitla k němu a následně se začala pomocí magie dodávat život do květin.

Hnědá slábla každým krokem napříč horami. Musely sejít někam k vodě a zrovna tento vlk dvojici vlků výrazně popostrčil k jejich lepšímu uzdravení. Hnědá byla schopná rostlině pomoci a zároveň tušila, kde dokáže sehnat potřebnou vodu. Děkovně se podívala na šedého vlčka se žlutými znaky na těle a hlavou kývla. „V údolí tu je přeci jezero, vodu... vod,“ kašle ji nenechal ani chvíli volno a začal opět útočit, „eh, já, eh, oml... ehm, ehm, louvám se.“ kníkla ke dvojici vlků. Nebylo na co čekat, potřebovali udělat odvar a hnědá jej potřebovala jako sůl. „Moc děkujeme,“ kývla hlavou znovu snad jakoby zapomenula na svá slova a podívala se směrem k jejímu příbuznému Taylorovi, „budeme to potřebovat oba... kdoví zda za pár dnů na tebe tenhle stav nedojde též. Pojď, dole je to jezero... kdybyste i vy chtěl, pojďte s námi a dole u jezera zkusíme udělat odvar nebo elixír, lektvar... Vidím ty tečky, Taylore, ty tečky!“ snad jako pekelné světlušky se snesla černá zrna před jejíma očima stáčejíc její hlavu. Hnědá své tělo začala sbírat ze země a už se dávala do kroku směrem k jezírku, které se nacházelo dole.
„Honem!“ vychrchlala ze své tlamy a už mířila do údolí. Cestou několikrát upadla, sklouzla... ale stejně se snažila bojovat.

→ Němé údolí

Hnědá se držela kousek před Taylorem, který jí byl skvělý společníkem, kterému zkrátka mohla věřit. Hnědá uvnitř sebe cítila, že její plíce opět začínají hřát a dech se jí klepe jak stoupala víc a víc do kopce. Vlčice se držela v tempu dokud to vše nepřišlo. Tep se jí začal držet na nepravidelné hranici, její dech jak kdyby zapomenul pravidelné tempo a hnědá vlčice se začala kácet pomalu k zemi. Nechtěla být nikdy střed pozornosti, její tělo zkrátka padalo do dalšího záchvatu kašle až omdlení ve vyčerpání. Z tlamy jí vycházelo nehezké kašlání, na kterém bylo znát, že vlčice sotva dýchá. Její uši se držely stažené u hlavy, teprve když čumák zabořila do hromady sněhu a nechala spdnout tělo, začalo se vše klidnit. Teplo jí bylo díky plášti Taylora.
Byla ve stresu z toho, co se jejímu tělu děje. Potřebovala pomoc od dvojice vlků, která zde byla. Hnědé koukala žebra, což byl znak i toho, že její přijímání potravy bylo dost nárazové. Po chvíli hnědá vykašlala nechutný hlen, ve kterém byla kapka krve od podráždění cest. Smaragdy vznesla kr dvojici a s rozklepáním těla sledovala dvojici. Umírám? jako kdyby se jich očima ptala. Hlavu odložila na zem kousek vedle hlenu. Byla slabá. “Omlouvám se,” zašeptala se zoufalstvím v hlase a podívala se k nově příchozímu, kterému zřejmě odpověděla i bez slov.