Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<-- Začarovaný les (přes Kvetoucí louku)
Sakra, jeho deprese byly docela silné! Však on dost možná bude Omega! Co na to řekne nebohá matička? Co to zklamání v otcovo očích, až to poctivý Alfa oznámí? Bude potupa celé rodiny! Teda toho co z ní zbylo poté, co Illiana odešla za lepším životem a ani se nerozloučila. Enigma jí to měl lehce za špatné. Vzhledem k tomu, že většinu života prospala a pak se prostě jen zvedla a čau. Ani žádné vysvětlení. Bylo to velice neférové! Oni se tu museli trápit životem zde, bojovat za to, aby si to zde zasloužili a pak tady bude jejich milostivá sestřička, co vezme nohy do zaječích.
Skoro byl u jejich smečky, když se zastavil. Podíval se na hranice a pak ještě zpět do údolí. Ještě mohl utéct. Změnit si identitu a žít jinde. Ale... to nebylo to, k čemu byl veden. Místo toho prostě jen polkl. "No... ani ta Omega není špatná,.. budu se moc zase vypracovat..." Zašeptal tichým hlasem. A vkročil směrem do smečky.
-> Úkryt Alatey

<- Sněžné tesáky
Neměl tenhle les rád. Působilo to velice tajemně a tak, že mu to mátlo smysli. Podíval se na nebe a stáhl uši k hlavě. Velice tlumeně v dálce slyšel vytí svého alfy. Volal je na sraz. Sakra práce, už teď nestíhal. Jak moc se máchal ve svém nitru? Jak moc nevnímal realitu? Snažil se najít sám sebe. Tak moc, že neplnil své povinnosti. Povzdechl si. Dostane od Alfy sprda. Byl na to připraven. Ale on mu řekne, jak to v sobě má. A slíbí mu, že to napraví. I kdyby ho degradoval na omegu. Ale safra, jak by to měl stíhat? Jeho život se mu bortil pod tlapama. Hodně se mu bortil a on sám nevěděl, jak se postavit na vlastní tlapy. Cítil se velice špatně. Depresivně. Možná by si to postavení omegy zasloužil. Dělal hovno. Nebyl přínosem.
-> Hraniční pohoří (přes kvetoucí louku)

Enigma chvilku poslouchal Tundry moudrá slova než si povzdechl jen co ho vyháněla domů. "Děkuji ti za moudrá slova, Tundro... budu si je pamatovat do konce života." Zašeptal on. Ale to ještě nevěděl, co ho čeká v jeho budoucnosti. Nemohl to vědět nikdo. Podíval se na nebe a pak sklopil uši ke své hlavě. Bylo to skutečně nutné od něj? Aby se vracel domů? Když se tam jako doma necítil? Ale co by jiného bylo jeho domov? Jaká smečka by přijala vlčka, co měl silnou krizi identity?
Proč každý na tomto ostrově, co se zde narodil, měl krizi identity? "No tak jdeme domů..." Vydechl a vydal se tedy dolů z vyhlídky. Pomaličku směrem na Mlžné pláně, aby šel dál směrem k tomu podivnému fialovému lesu.
-> Začarovaný les (Přes Mlžné pláně)

Bývalý kolegové, za 3 žetony si beru Bonus do Svatyně na Karu a své zbylé dva předávám Hance pokud to jde. :D

Schváleno

„A person's true character is revealed in times of adversity, not in times of peace.”
„There are no strange creatures. Only blinkered people.”
„Mezí tím, kdo se opíjí láskou a kdo alkoholem, je jediný rozdíl. Alkoholik zůstává věrný své značce.”

Vyberte si holoto, pokud někam budete potřebovat quote

Zadíval se na vlčici, co se ho začala dotýkat bez toho, aniž by se zeptala na svolení. Cukl sebou a udělal kroky zpět. Stáhl ocas. Až cítil jak mu jemně noha sjela ze stráně dolů. Zastavil se díky dalším třem a udělal kroky tak, aby byl zase na povrchu všema čtyřma nohama. Podíval se na ní a stáhl uši k hlavě. Mluvila a on jí poslouchal. Vnímal její slova a srovnával si je se slovy matky. "Ale já neumím nad věcmi tolik nepřemýšlet. Vždy to až moc promýšlím, ale rodinu stavím až moc nad sebe. Spíše mi záleží na jejich názorech než na tom kým jsem skutečně já. Vlastně mám zcela identické dvojče a hlavně díky mým spíše samičím rysům si nás hodně často vlci pletou. Neznamená to, že se mi tím osud snaží spíše říct, abych to vzdal? Abych se stal Cipher a dělal jakože já nejsem Enigma, ale Cipher? Chtějí to takto bohové? Co když... to tak má být?" Zeptal se tichým hlasem. Hrdlo měl během toho stažené. Pořád se v tomto světě hledal. Nacházel to kým je. Nevěděl to ani on sám. Pokaždé co se podíval do odrazu viděl spíše svou sestru než sebe. Stejně si je každý pletl.
Ptala se na ta vlčata a on těžce polkl. Cítil jak se mu do očí valí slzy. Hlavně když si vzpomínal na otce. "Ne, přímo mi to neřekli, ale já vím jak se na mě otec díval. Jako kdyby to vždy požadoval, ale nedokázal to říct nahlas." Zašeptal tichým hlasem. Očekávalo se to od něj? Nejspíše skutečně ano.

Rufus vyprávějící celý příběh se najednou rozkašlal, v moment kdy to začínalo být celé napínavé. „Strejdo! Notak! Vyprávěj dál." pobízelo ho jedno z přihlížejících vlčat, které ho do teď poslouchalo. „Ty éden holómku! Kéž by ťa kyšna upadla aký si nafókané!" Vynadal mu náležitě strýček. „Eto, kde sóm tó skónčil..." Zamyslel se starší vlk a podrbal se za uchem. Skutečně vypadal zamyšleně, přesto tento starý vlk moc dobře věděl, kam se dostal než ho stihl kašel. „Strýčku, pozval je ten medvěd dovnitř!" Připomnělo mu vlče po jeho boku. Ten pokynul hlavou. „Eném vás zkóšim!"Zasmál se bujavým smíchem vypravěč. Tohle celé vydávalo takovou příjemnou atmosféru rodinou. Dokonce i dospělí jedinci se zastavili během vykonávání činností pro smečku a poslouchali jak vlk líčil setkání. Jako kdyby nemohli své uši odtrhnout. Tohle celé se zdálo až moc ideální atmosféra. Rufus se zadíval ven z jeskyně, kde svítilo sluníčko. K jeho pacce se přitulilo menší vlče. „Zima" zakňučelo. Rufus se tomu zasmál smíchem, který by probral i mrtvé na hřbitově. Odkašlal si, aby znovu mohl vyprávět.
„Skópina tich zvědavcó se tedy vydala do vnutrá kutlóchu. Vedl je ten medvédí štramák, který bol pěkné bručón. Ani nedótali ako keby jém někdo zožral éjich jazyk"

Ptala se ho na otázku, která ho zarazila. Nevěděl moc jak na toto odpovědět. Přesto se rozhodně zdálo, že se toho dozví mnohem více než jen tuhle otázku. "Já... vždy jsem si myslel, že to je hlavně velká část toho, kdo jsme. To kdo se nám líbí... protože pak můžeme dát našim rodičům vnoučata." Přiznal se jí nakonec a podíval se na nebe. Krásné hvězdy. Nádherné a dokonalé. Stačilo k nim jen natáhnout tlapku... "To je taky ten problém... nevím... jak se mám chovat. Přijde mi, že každý očekává něco jiného. Že bych měl být možná více jako své dvojče. Nenechat se jen tak ovlivnit a nebýt tak měkký." Jenže co by se s tím dalo dělat? Co by sakra on mohl udělat? Nejspíše nic. Nemohl by udělat nic. Povídala, že vlk nemusí být jen na samce či samice. Jak tohle fungovalo? "No... ale já právě ty vlčata musím pak rodičům dát... aby měli vnoučata." Dal si to do hlavy chudák jako povinnost, kterou musel splnit. Jenže s kým by jí mohl splnit? To na tom bylo to nejvíce těžké.

Enigma rozhodně nebyl někdo, kdo by se cizincům vyhýbal. Podíval se na ni a povzdechl si. "Jo... kéž by problémy byly malicherné. Poslední dobou nevím kdo jsem. Myslel jsem si, že jsem tomu na stopě, ale najednou mi život zase poslal zcela jiným směrem... netuším co si teda o tom myslet. Měl bych se zaměřit na to všechno? Měl bych.... co bych měl dělat?" Byla sice cizinka, ale poslouchala ho. Matka by mu dala zajisté zase odpovědi, ale nechtěl jí tím vším zatěžovat po ztrátě jejich drahé sestry. Nakonec se ale přeci jen podíval na vlčici přímo. "Myslel jsem si, že jsem jen na samce... ale pak se objevila ta vlčice... ach jo... když si konečně myslím, že vím kdo jsem..." Možná to zase nebylo tak lehké. Ale byl mladý, chtěl všechno mít hned. Vědět odpověď na otázky vesmíru. Jenže kdo by mu je prozradil? Nejspíše nikdo.

<- Červená louka
Portál byl dobrá volba konec konců. Nedokázal si představit, že se bude plahočit přes celou tu dlouhou druhou cestu. Hlavně když si uvědomoval, že jeho domov byl pak ještě v kopcích, které by musel vyšplhat. Oklepal se. Nechtělo se mu na to vůbec myslet. Proč vůbec tento myšlenkový pochod začínal?
Jal se sestupovat z té výšky níže. Až narazil na plošinu, kde byla vlčice. Překvapeně se na ní díval. Nečekal, že tu někdo také bude. Někdo, kdo by si také zajisté chtěl utřídit své myšlenky. Posadil se kousek od ní a stáhl své uši k hlavě. Jako to dělal vždy. Co to vůbec bylo za zlozvyk? Cítil se za něj trapně. "Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyrušit. Chtěl jsem si jen tady utřídit myšlenky." Omluvil se jí a díval se do krajiny. Ještě před pár dny by dal packu do ohně za to, že byl gay a nyní? Pochyboval. Pochyboval o sobě samém. Život byl v tomto čaroděj.

Nenapadlo jí, že by její kožich mohl být tak speciální. Slabě se na ní usmál. "Proč by nebyl? Je to speciální kožíšek jedné speciální slečny." A pak se mu chtěla vracet. Nedržel jí tu. Sledoval jak odcházela a povzdechl si. Stáhl uši k hlavě a podíval se na noční nebe. Zůstal tu sám. Ještě chvilku se díval na noční oblohu než se vydal směrem ke smečce také. Pomalým krokem, aby to nevypadalo že jí sleduje.
Podíval se na své packy ovšem v jeden moment. "Jsem na vlky? Jsem na vlčice? Sakra, v mé hlavě je ještě větší zmatek než předtím..." Stáhl uši ke své hlavě. Tohle nebylo fér! Proč mu svět dával takové rébusy? Proč se sakra všechno muselo dít takto? Nemohl být pro jednou život méně komplikovaný? Nadechl se a stáhl uši k hlavě. Tohle bude ještě těžké. Vydal se proto zase k portálu. A pak šup do sněžných tesáků.
-> Sněžné tesáky

"Nechystám se nikam. Alatey je mým domovem. Nevím kam bych chodil." Zazubil se na ní on. Mohlo to být jako ujištění. To, že rozhodně nikam nepůjde. Že on nebude jen tak odcházet. Budou se cítit sklesle, budou se podporovat... budou vše prožívat spolu. Minimálně jako kamarádi. Byla to kamarádka, ne? Bylo mu s ní fajn.
A pak řekla, že ho nutit nemohou. Povzdechl si. "Doufám v to." Odvětil jí on. Netušil čeho dospělí byli schopní a čeho zase nebyli. Zjišťoval teprve jejich moc. A poté, co viděl hořet Einara si nebyl ničím jistý:
Zasmál se jejím slovům. "Jsme mladí, svět nám teprve leží u nohou." Řekl jí hrdě. Rozhodně tomu tak bylo, ne? Že jim svět ležel u nohou. A pak ji do srsti kromě té jedné zamotal ještě druhou květinku. Chvilku poté, co se ona na něj dívala. "Tobě taky moc sluší." Usmál se na ni. Pokynul ke květince stejně jako to udělala předtím ona. A její slova donutila, aby jeho srdce bušilo jako splašené. "T-tobě se taky hodí k tomu pěknému kožíšku... jsi speciální, v dobrém! Líbil se mi už na srazu... tak hezky půlený." Koktal, zasekával se. Cítil se najednou tak trapně.

<- Sněžné tesáky (Přes Portál)
Tiše se tomu zasmál. Uměla mu zvednout náladu. "Hele, nikdy nebudeš sama... pořád ve smečce budu já." Snažil se jí tím zvednout náladu. Leč to tedy moc výhra nebyla. Pořád to byl jen on. Byl to on. Enigma. Ten který většinou vše podělal. Podíval se na ni.
Kýval na její slova. "Já jsem to tak cítil. Od otce... i když tvrdí, že ne, tak já moc dobře vím, že přesně na moje potomky s matkou čekají." Přiznal se jí s tím jaký měl pocit ohledně rodiny. Měl mít jednou potomky? Nebo snad neměl?
A pak se přesunuli ještě k těžšímu tématu. "No... nemusíme to vědět hned, ne? Nebo to celé je jen shoda náhod?" Zamyslela se. Kýval hlavou na její další slova. Měla v tom vlastně pravdu. Přesto mlčel a nic neříkal. Trávil její vědomosti. A pak stejně jako ona utrhl jeden z kvítků a dal ji ho do srsti. V kontrastu s bílou to bylo něco vskutku... díval se na ni. Uvědomoval si, jak jeho srdce lehce zabušilo. "Wow." Zašeptal tichým hlasem.

<- Začarovaný les přes Mlžné pláně
Ptala se ho na otázku, kterou jej pobavila. Přesto když se nad tím tak zamyslel. "Je to... je to jako dívat se na svou kopii. A přesto... mám pocit, že mezi námi nějaké to větší spojení je." Zasmál se tomu tiše. Věděl, že Cipher něco trápilo dříve než si toho všiml kdokoliv jiný. Mohla to vědět i ona u něj? Že by si přeci jen vybudovali nějaké mentální spojení? Bůh ví, jak ty dvojčata vlastně fungují. Ale jednou to bude vědět stoprocentně. Co kdyby on nebo Cipher měli dál dvojčata? Zcela identické malé vlčky?
Pokyvoval hlavou na její další slova. Máta se zdála z odchodu matky smutná. Drkl do ní. "Pořád tu bude. Kdykoliv ji budeme moci jít navštívit. Rád ti udělám eskort jako ty ho teď děláš mě při hledání Cipher." Snažil se jí ukonejšit. Šlo mu to? Cítila se aspoň trochu lépe? Otřel se o ni. Tak trochu. Enigma byl prostě emoční podpora ve vším všudy. Dokázal se s někým spojit na velké emoční vlně a pak trpět společně s ním. "Hele, pořád tu někde jsou. Není všem dnům konec. Rozhodně se s rodinou ještě setkáš." Pousmál se. Jenže pak přišlo něco, co ho vyvedlo z míry. Ptala se na jeho otce. Odkašlal si. "No... ano. To je on." Odsouhlasil ji. Doufal že mysleli správně toho huňatého vlka. Ovšem Xander byl jediný, kdo mu šel na mysl.
A pak se dostali k tomu velkému divnému tématu. A mohl za to jen on sám. No však si sní to, co si navařil. I jemu pod srstí hořely tváře a špičky uší. "Jo. No beru to jako povinnost... protože to tak u všech vypadá. Všichni mají mladé..." Přiznal vlčici, jenž se stala momentálně jeho vrbou. "Nedostal jsem... já ani nevím jestli se mi líbí vlci nebo vlčice..." Přiznal se jí. Díval se všude jinde než na ni. "Chvilku jsem myslel, že to jsou jen vlci a pak... no je to hrozně divné.... jak mám vědět, že se mi líbí i vlčice? Jde to nějak poznat? Jak někdo ví, že je na tohle pohlaví? A nebo že se mu líbí obě?" Pálil na ní dosti filozofické otázky, že chvilku i Máty litoval. Ale přesto ji následoval dále. I kdyby to mělo být na smrt. Tváře mu hořely a srdce zběsile tlouklo.
-> Červená louka (portálem)

<- Hraniční pohoří přes Tajgu
Usmál se na ni slabě. Leč věděl moc dobře, že najít onu mladou vlčí slečnu nebude zas tak lehké. Obzvlášť pokud nechtěla být nalezená. "Je to moje dvojče... to je víc než sestra." Přiznal. Leč neměli s Cipher nejlepší vztahy, pořád to byla druhá část jeho. Ta, co mu sebrala veškerý testosteron jak se zdálo. A on ji sebral veškerý estrogen. "Jo, to máš asi pravdu. Bez občasného dramatu by to nebyl život." Zasmál se tomu tiše. A nejspíše to k smíchu ani nebylo. Pořád to byl sakra těžký život. Pořád se mu něco komplikovalo pod packama. Až ho to přestávalo bavit. Jenže komu by se mohl svěřit? Neměl nikoho tak blízkého.
Slézali z hor. Obklopil je pomalu fialový les. Ten, který tak moc nemusel. Přišel mu děsivý již od začátku. "Shine... něco mi to říká." Odpověděl ji a přemítal ta slova ve své hlavě. Rozpovídala se se slovy o její rodině. Podíval se na ni po očku. "Chápu, hory nejsou pro každého. Ale zase jestli máte možnost se vídat, tak to nebude tak špatné... mě přišlo, že se o mne otec většinu života nezajímal." S Mátou to bylo příjemné. Až o sobě chvilku pochyboval. Pořád to byl mladý puberťák. Takže uhnat si crush bylo až komicky lehké. Stačilo, aby ten druhý byl jen trochu milý. "Uhm... co ty vlastně? Jsi starší... přemýšlela si, že naplníš potřebu a rozšíříš pak rod? Popravdě já... nevím. V hlavě mám poslední dobou spoustu myšlenek... že by bylo fajn si o tomto promluvit s někým jiným, kdo není rodina. Takže promiň, že se tě takhle vlezle ptám... Mluvil spíše tišeji. Pohled jí skoro nevěnoval během tohoto těžkého tématu.
-> Sněžné tesáky přes Mlžné pláně