Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chápala to. Přeci jen její dříve velký vrh se pomalu ale jistě smrskával. A on netušil co si o tom myslet. Našel její sestru jak se starala spíše o květinu než o sebe. Bolelo ho to. Nedokázal si kdy představit, že by se ocitl na jejich místě a hle... byl na něm. Sledujíc jak jeho sestra odešla neznámo kam. Sledoval tedy s ní východ slunce. A pak to celé vyrušil svým promluvením. Máta s ním souhlasila. Což ho donutilo se velice slabě usmát. Jen aby se pak na ni podíval při té nabídce. To ho donutilo, aby zavrtěl ocasem. Byla to skutečně dobrá nabídka. "Byl bych rád, kdybychom se po ni podívali... záleží mi na ni." Odpověděl na její návrh. "Bez těžkých věcí by to už tak nějak nebyl život.... jeden si zde hodně rychle zvykne, že to nejde dle toho, jak si naplánuje." Tomu se musel tiše zasmát. Jal se jí následovat. Velice opatrně, tak aby si nerozbil tlamu. "Kdo vlastně přesně jsou tvoji rodiče? Promiň, že se tak ptám. Všiml jsem si jen černé vlčice ve vašem okolí, ale otce... jsem u vás neviděl." Dovolil si tu otázku, když už se tu řešila tato rodinná krize.
-> Začarovaný les přes Tajgu

Stáhl uši k hlavě. A pak se na ni podíval. Informace, které se mu dostávali vůbec nebyly příjemné. Viděla ji naposledy na smečkovém srazu. A netušila kam by mohla běžet. To nebylo vůbec pozitivní. "Ano, jsem Enigma." Odpověděl ji na otázku. Ach, každý si je společně s Cipher pletl. A on se jim nedivil. "Byla velice ovlivněná emocemi, nechtěl bych, aby se jí něco stalo." Přiznal Enigma stahujíce uši k hlavě. Jako kdyby snad za to mohl on. Jenže pravda byla jinde. Nemohl za to. Mohli za to rodiče více méně. Ale dalo se jim to dávat zcela za vinu? Nemohl najít ještě jiného viníka?
Zvedl pohled k nebi, když ona na něj tak civěla. Nový den. Odstíny zlaté a oranžové po něm tančily. Slunce bylo ještě z části schované za obzorem. Bylo to krásné. Chápal proč se na něj tak dívala. "To je... krásné." Zhodnotil to Enigma. Sledoval to delší dobu. Jak slunce pomaličku vylézalo výše a výše. Jak se z dána pomalým tempem stávalo poledne. "Tohle jednomu hned dodá pozitivnější náladu." Přiznal nakonec tiše.

<- Úkryt
Hnal se za sestrou, ale vůbec mu nedocházelo jak na špatnou stranu vlastně běžel. Až to bylo úsměvné. Až to bylo celé jako kdyby se vlastně ani nesnažil. Podíval se na nebe. Kdy se z toho všeho stal další den? Zavrtěl hlavou. Ne, tohle celé bylo velice podivné. Nikdy nedokázal pochopit čas. Většinou si s ním totiž hrál. Jasně! Čas byl starej iluzionista a ohrál si s jeho myslí! Ach, jak velice úsměvné toto vysvětlení bylo, ale mladému hnědému vlčkovi to stačilo. Díky tomu se necítil tak hrozně. Kdyby jen dokázal prohlédnout skrz čtvrtou stěnu a uvědomil si, kdo za něj hraje. To už bych nejspíše nežila. Nu což. Promiň Enigmo.
Zpomaloval až když si uvědomil, že zde už sestru necítí. "Cipher? Sestřičko?" Zeptal se dostatečně nehlas, aby to slyšela kdyby byla někde v relativní blízkosti, ale aby tu zase nepořvával na celé Hraniční pohoří. Sakra! Jak on se uměl ztratit! V dálce si všiml černo-bílé vlčice. Možná ona ji viděla! Udělal k ní pár kroků. "Ahoj, neviděla si tu vlčici velice podob... ach, Máto! Neviděla jsi Cipher? Mé dvojče? Utekla z úkrytu ve víru velkých emocí a já bych jí rád objal a řekl, že to bude v pořádku." Uvědomil si vlastně že vlčici znal ze srazu smečky. To ona měla pomáhat Hance s nimi.

Díval se na odcházející vlčici. Drama okolo snad ani nevnímal. Očima sledoval místo, kde byl předtím ten obraz, který dokázal jejich rodinu tolik rozdělit. Podíval se na otce. Jeho slova předtím šla mimo něj. Matka měla ráda všechny děti stejně. Matka, která momentálně truchlila za vlčici, jenž on pořádně ani neznal.
Nakonec se trhaně nadechl. /Probralo jej pořádně až jeho dvojče. Díval se na ni. Překvapeně mrkal. Ta slova byla mířená hlavně na matku. On svůj vztek vůči otci dokázal nějak potlačit a dát mu další šanci. Jenže si uvědomoval, jak moc jejich rodina byla na tom se vztahy bídně. A pokusit se to napravit bylo skutečně neuvěřitelně těžké. Mohla jim dát Iris lehčího úkolu? Ne. Bylo jim to předurčeno a oni museli. "Cipher... kam jdeš?! Proč?! Já tě mám rád!" Vyjekl a postavil se na packy. S tím se rozběhl za ní. Bylo mu jedno, že se všichni ostatní mohli za nimi jen dívat. On se snažil dohnat sestru, ale nedařilo se...
-> Hraniční pohoří

Jméno vlka: Enigma
Pohlaví partnera: Nezáleží
Věkové rozmezí: Od roku po ty čtyři ideální.
Preferovaná povaha: Spíše kladné povahy, někdo klidný a podporující ig
Čísla: 8, 18 a 28

Ušklíbl se a strčil do svého dvojčete packou, jakmile po nich vypláznula jazyk. Sám na ní pak vyplázl svůj jazyk a musel se pak pobaveně zasmát. Tohle možná bylo to, co jim chybělo. Ty interakce mezi sebou. To mít možnost se tomu zasmát, co ten druhý dělal či říkal. "Doufám, že pak budeme mást Hamce hlavu s tím, kdo jsme kdo." Doufal, že rodičům tahle lumpárna nebude vadit. "Taková nevinná lumpárna." Zahihňal se tomu, co dodal díky rodičům. Aby jim přeci jen tuhle rošťárku nezatrhli jen tak v zárodku. Enigma se začínal nějak rýsovat. Začínal růst více. Z vlčete, co bylo uťáplé se stával jedinec, co vystrkoval růžky. Co se konečně živě rozhlížel kolem a hledal možnosti.
Sestra pak zmínila ještě pár otázek, co otec říkal předtím o květině. "A nehodila by se jako třeba... přísada k masu, kdyby ho bylo málo? Jako vím, že bychom měli primárně mít jen maso, ale... pokud by bylo někdy málo jiných zvířat, tak tohle je taky dobré. Hlavně když dobře křupe jak říkáš." Naklonil hlavu na stranu při své otázce. Něco takového by chtěl okusit. A proto když sestra měla v tlamičce křínku, tak ani on neváhal. A pokud nějaká zbyla a Cipher ji celou tím jedním kousnutém nesežrala, tak si taky kousl. Překvapeně zastřihal ušima, když vnímal jak to v jeho tlamě tak hezky chroupe. Musel se tomu i zasmát. Jo, už chápal slova otce. "Takže k tomu, abych mohl nějakou kytku vyvolat, potřebuju magii země?" Zeptal se aby se v tom ujistil. Ve svých složitých myšlenkách.
Cipher se ho ptala na schopnosti. "Hm, přesně. Ale jestli jako ovládáte i něco jiného. Chápeš, ne? Třeba jako... táta" Zeptal se jí a zavrtěl ocasem ze strany na stranu. Tohle bylo něco, co ho zajímalo. Ale přesto vyslovit slova táta přes rty bylo neuvěřitelně těžké. Ale dostával se do toho. Čím více minut s ním zde trávil. "Oj, no. Navštívil jsem je. Dokonce jsem si zaskákal na ledových krách. Dvojčata mi připomínala mne a Cipher. Stejná a přesto tak rozdílná." Odpověděl otci na cílené otázky. S tím už drknul do zmiňované. Stejní. Jeden by si je nejspíše mohl zaměnit velice lehce. Dokud nepromluvili. "No... slyšel jsem tě. Kvůli tomu jsem se tam tak... zarazil." Přiznal Enigma a sklopil lehce ouška. "Děkuji ti za ta slova." Poděkoval nakonec s drobným, skoro nepatrným úsměvem.
A pak následovala ona vůně. Podíval se na nebe. Začenichal. Byla příjemná. Líbila se mu. Přesto nechával vyjevení obrazu. Ale dle slov všech to byla právě Illiana. "Huh? Ona neumřela?" Ptal se nakonec možná lehce nevkusně. Nikdo jej však nenaučil ty morální zábrany mít. Sledoval výjev a nechápal. Ona odcházela. Opustila je tu. Pohled padl na matku.
Udělal k ní pár kroků. Sedl si k ní tak blízko, aby mohla cítit jeho teplo. Nakonec jí objal. Olízl matce tvář, která byla podivně slaná. "Máš tu furt nás, my nezmizíme." Jeho hlas zněl konejšivě. Podíval se na své sourozence. Očima jim naznačoval, aby se přidali do objetí. To samé udělal i rty. Tak aby si matka nevšimla. 'Pojďte se přidat' Byla slova, která jim jasně chtěl sdělit.

Podíval se na svou rodinu. Tolik informací, které se jim snažili všichni předat. Jako kdyby jim měl každý co říct. Spousty a spousty informací. Cipher se s nimi začala podílet o další květině. Pokyvoval hlavou nad onou vlastností. Vskutku zajímavé. Bude se to jednou hodit, až bude chtít spáchat vraždu. No, nejspíše to bude brzy. Tedy co? "Díky za novou znalost, bude se to hodit." Uchechtl se tomu. Ocasem zamával sem a tam. A nakonec se tedy každý o něčem bavil. Bylo toho až moc. Bylo toho až přehršel všech informací. Stáhl uši k hlavě. Každý měl co říct.
Utvořil jako další nějaký ten kroužek. "Já toho moc neprožil. Byl jsem se podívat na tom zimním území, to je tak nějak vše." Odpověděl jim na otázku. Spíše si rád poslechne ostatní. Nebyl zrovna výřečným typem takto pro začátek. Ale ono to přijde. Až se více uvolní a pozná více i zbylé dva členy jejich skromné rodinky. "No, takže... co všechno máte za schopnosti?" Zeptal se ještě na další otázku, aby se to tu rozvířilo.

<- Tajga
Jeho sestra měla štěstí narážet na nejrůznější kytky. "Já taky narazil na jednu květinu, hlídala ji taková vlčice... Konvalinka. Bylo mi ji líto. Vypadala fakt mile. Prý ta červená květina, co roste jen na Červené louce, je nějaká super hojivá. Jmenuje se Rumněnka Vlčí. Roste ale prý ale jen jednou ročně...Pak až budou růst, tak ti je klidně ukážu. I tobě, mami." Nabídl jim s úsměvem. Slova jeho sestry se mu líbila. Popisovala jim květinu, jenž nalezli společně s druhou sestrou. Znělo to jako další super léčivka a to se přeci jen vždy hodilo, ne? Jeden nikdy netuší, co se zrovna stane. "Pak se taky rád o ní nechám více poučit, Cipher." Zakřenil se na ni a drkl do sestry. Matka je vedla do úkrytu v němž již chvilku předtím byl právě spolu s ní. Proto její slova nebyla tak těžká pro něj na zpracování.
S tím už se vydal do úkrytu. Hnedka za matkou. Všiml si dvou výrazných pachů. Otec a Vittani. Podíval se na ně a následně už si sedl vedle své matky. Ocasem poklepal na místo vedle sebe, aby si tam mohla sednout i Cipher. Hezky vedle něj. Zde budou držet takto pospolu.

Matka ho k sobě přitiskla a šťouchla do něj čenichem. Enigma smutně stáhl uši k hlavě. Poslední dobou byl emocionální hromádka neštěstí. A to bylo to magické období puberty. Které by jistě každý z nás doporučoval jako deset z deseti. "Já... se taky ztratil ve svých myšlenkách. Je toho poslední dobou od probuzení moc." Odpověděl matce smutně. Potřeboval v sobě vyřešit ten vnitřní rozpor. Zpracovat více to, že se probral po takové době a dětství bylo fuč. A nikdo mu ho nevrátí. Cipher už k nim dorazila. Ta jenž její matka volala společně s ním. "Já jsem byl daleko od mámy a máma volala. Tak jsem se ozval." Odpověděl ji nakonec. Co by na to mohl říct více. A pak mu řekla, že to moc hrotí. Což nebylo moc příjemné. Stáhl uši k hlavě. "Jo, možná jo. Poslední dobou... je to moc emocí." Povzdechl si znovu. Což nebylo nějak jako proti nim. Emoce s ním mlátily jak když se naklepávají v neděli řízky na oběd. "To zní jako fajn dobrodružství! Doufám že sis to řádně užila a způsobila pořádný chaos." Uchechtl se na to Enigma. Matka do něj povzbudivě strčila. Vzal to jako povzbuzení k tomu, aby se vydal do úkrytu. Možná tam přeci jen na ně počkali.
-> Oáza klidu

<- Úkryt Alatey
Oddělil se od skupiny. Díky svým myšlenkám, které na otce tak vypálil. Jako namydlený blesk. A tak se to mohlo zdát velice problematické. Jako problém se kterým se setkal málokdo. Běžel. Snažil se je dohnat. Ale jak se zdálo, bylo to více než neplatné. Více mizerné. Cítil pachy. Dva směřující k úkrytu. Zapomněli na něj schválně? Nebylo to čerstvé. Bylo to... Pár hodin staré minimálně.
A pak uslyšel své jméno. Matka. Cítil její pach jasně. Rozběhl se za ní. „MAMI" Zavolal on nazpět z plných plic. Jeho tempo se ještě zdálo být rychlé. Dohnal ji. Div se jí nevrhl kolem krku. „Mami... Oni na nás zapomněli." zamumlal nakonec a stáhl uši k hlavě. Dýchal zrychleně. Přesto aspoň byl u někoho z rodiny. Cítil se příšerně. To nestál ani vlastnímu otci za to, aby na něj počkal? Vzpomínal si na dětství. Na moment, kdy se stalo to samé. „Nestojím jim ani za to, aby počkali." Zašeptal nakonec zlomeným hlasem. Přitulil se k matce. Nechtělo se mu tomu věřit. Že by se to celé opakovalo.

Rodina
Enigma po většinu času poslouchal, nechával za něj hovořit Cipher. Ta byla až moc výřečná za ně ona. Sebrala mu vlastně jazyk! Na to to hodí! Ne na to, že najednou v tomto množství vlků nevěděl zdali vůbec bude schopný něco říct. Podíval se na otce. Měl takové nutkání, které ho šimralo na jazyku. Pohled však věnoval matce. Ta věděla co se mladičkému vlkovi asi honí hlavou. A poté co se tak pěkně prošel jak sám tak se sestrou a poté co se přihodilo na srazu zjišťoval, že to bude muset ven. Dříve či později. „No. Vím že je to chvíli potom co jsme se probrali a hlavně jsme prospali půl našeho života, ale i poté co jsem se oddělil od matky jsem... Nějak došel k jednomu zjištění." Začal Enigma lehce třesoucím se hlasem. Nechal chvilku mluvit i ostatní, každý měl co říct. Každý měl co na srdci. Tak jak tomu u rodinného setkání mělo být. Nebo tak si to vždy představoval. Pak už se ale nadechl, aby mohl pokračovat nejlépe na jeden zátah. „Vím že jsem samec a měl by se mnou pokračovat rod. Jako to je jakoby u každého dospělého co jsem si všiml, ale mám pocit že se mi tak trochu samice moc nelíbí a mám raději samci. A nebo já zase nevím, ta Kafka mi totálně zamotala hlavu! Proč když teď na mě jej někdo promluví a je pěkný tak mám ten divný pocit v žaludku? Však je skoro neznám! Proč mám pocit, že vždy když si na toho jednoho vlka vzpomenu, tak se mi rozbuší srdce? Já neznám ani jeho jméno! Ale pamatuju si má tu jízdu na jeho zádech a jak jeho hlas byl tak příjemný a jak jeho pach.... Aaaa" Ke konci zrychloval mluvou tolik, že správná artikulace slov občas šla ta tam a spíše to bylo jako zběsilé mumlání během kterého začal přecházet sem a tam. Zrychloval se mu tep srdce a nakonec skončil tím, že zběsile dýchal. Oči vytřeštěné. Bylo jim nabídnuto, že se podívají na ten druhý úkryt. Chtěl namítat, že on už tam s matkou byl, ale raději po tom co on sám předvedl se rozhodl raději držet tlamu a krok. Vydal se tedy za svou rodinou. To už jim ale utíkala Cipher. A zbytek následoval. On protočil očima a volil raději klidnější chůzi směrem do Tajgy.
-> Tajga (Přes hraniční pohoří)

Ofc chci odznak. Bez toho to nejde. A pak bych poprosil o těch 5% do síly. Zbytek zapsat. Děkuji pěkně.

Po tento příspěvek zapsáno.

Rodina (Cinder, Cipher, Xander, Vittani)
Cítil se v tom všem ztracený. Kolik toho bude muset o zbytku zase zjistit. Podíval se na Vittani, co jim připomínala, že následovala rodinná debata. Nejbližší si byl s matkou. Které věnoval vystrašený pohled. Naznačil pysky slovíčka pomoc a následně se věnoval už dvojčeti. Cipher byla v tomto více odvážná. "Cipher, myslíš že to... bude dobrý? To s tátou." Zeptal se nakonec své sestry. Dvojčete. Mělo to být tak být. Bude to nejspíše hodně těžká debata. Nakonec stáhl uši k hlavě a podíval se na otce. To bylo velice těžké. Jeho slova, která se těžce trávila. "Nejspíše se budeme muset bavit více jako celá rodina. Budeme muset... všichni dát nějaký větší hlubší rozhovor. Takto bych to viděl." Odpověděl nakonec své myšlenky Enigma. Tohle bude celé velice bolestivé. Hlavně dle toho, co se všichni budou snažit říct. O čem se budou bavit. Matka jim gratulovala k učednictví. Ztrácel se v těch slovech. "Teď toho bylo už moc... na to abych teď na vše upřímně reagoval."** Povzdechl si nakonec a nechal ostatní, ať rozhodnou, zdali někam půjdou.

Cipher, Taiclara, Vittani, Hanka

Stočil oči k vlčici s níž se jeho sestra měla problém. Dcera samotného alfy. Nakrčil čenich. "Bratře, neřeš ji. Její táta je alfa. Bude mít zajisté nosánek nahoru a život naservírovaný jako na podnosu." Šeptal k jejímu uchu Enigma, ovšem dával si pozor na to, aby ho béžová vlčice slyšela. Díval se ještě přímo na ni. S takovým tím kulišáčkým úšklebkem. Následně se zadíval přímo Taiclaře do očí. "Takže budeš provdána do Daénu... " Uchechtl se tomu. "Jak kdybys byla předmět u pana Wua." Že by na něj Cipher měla až tak špatný vliv? Možná až tak špatný, že se začínal stávat jí! Vittani dostala ještě za vyučenou od Cipher. To už se znovu přidal on! Stoupl si vedle ní a dal ji svou tlapu okolo zad. Tohle bylo ve vlčím těle dosti nepříjemné. "Tak co, ségra? Ulovíme jako první Hanku?" Zeptal se a vrtěl ocasem sem a tam jako šílený. Díval se při tom přímo na Hanku. Takový ten udržovaný kontakt.

Einar, Sourozenci, Hanka, Mušle, Máta

Všichni tři chtěli být lovci. To musela být pro rodiče ironie. Všechny jejich aktivní děti se momentálně zajímaly o jinou pozici, než měli jejich rodiče. Jenže Enigma si moc dobře uvědomoval, že nebyl silný fyzicky. Nejspíše by jen tak někoho nepřeptal, takže se na obránce nehodil. Einar jim nakonec svolil a on zavrtěl ocasem. Lehce sklonil hlavu na znak díků. "Děkuji za vaše rozhodnutí." Poděkoval ještě takto nahlas. Respektoval jej, proto ještě chvíli měl hlavu skloněnou, než ji zvedl. Tohle celé jej činilo šťastným. Mohl být s nimi v učení. Nebude se nikde plácat sám. Navíc se stihne poznat ještě víc se svým dvojčetem! Co na tom mohlo být lepšího? Podíval se na Vittani a na Cipher. "Slyšíte to, sestřičky? Budeme spolu lovci." Uchechtl se tomu pobaveně a drkl bokem do Cipher. S ní měl vztah trošku jiný než s Vitt, jelikož to bylo jeho dvojče. Naklonil se k jejímu uchu, tak aby ho slyšela jen a pouze ona. "Ukážeme ji, co je skutečně v nás, že?" Zašeptal ji do ucha za které pak zatahal. Odskočil od ni tak, aby mu to nemohla vrátit. Nebo spíše to byl jeho plán, pokud mu to Cipher stihla opětovat, tak si to jedině tento neřád zasloužil. Pohled věnoval ještě Mušli. Pokynul na ní hlavou a usmál se. Tak jak to uměl jen a pouze on. Bude mít ještě času se s ní seznámit více. Následně si začal prohlížet Mátu. Byla starší než oni? Nejspíše ano. Aspoň dle logického uvažování. "Ahoj" Špitl směrem k Mátě. Přeci jen by bylo dobré se pořádně poznat. Mrkl na Cipher. Pokud se bude chtít prohodit, přijme to. Budou jim s tím prohazováním mást hlavu dokud se nezblázní. Udělal pár kroků k Vitt, kterou štípl do ucha. "Ty! Víš jaký jsem měl o tebe strach? Takový, že jsem zkoprněl. Už to nedělej." Sykl k ní a následně se o ní otřel čumákem. Jako poslední se věnoval Hance. Zadíval se na ni a usmál se. Něco v jeho očích se zajiskřilo. Taková ta vlčecí hravost, která ještě nepřešla. Hanka chudák nejspíše ještě uvidí čeho jsou s Cipher schopni, pokud drahá sestřička bude chtít. To už tedy ale zase odcházel z očí všech více do pozadí.

Kafka

Přešel ke své nové kamarádce a otřel se o ni. "Vidíš, Kafko? Všechno je v pořádku. Nikomu se nic nestalo. Budeme lovci! Všichni tři a já slibuji, že ti ulovím toho největšího zajíce!" Chudák Enigma, kdyby jen viděl za tu křišťálovou stěnu a zjistil, že se baví s NPC a nejspíše mu tato milá interakce nic nepřinese. Ale v jeho očích byla Kafka vlčice, která o něj projevila zájem a zdála se být jako milá suprová kamarádka. Jeho první, vyjma sourozenců. "Chci si ještě promluvit s rodiči. Pak si tě určitě zase najdu." S tím se ještě naposledy otřel o Kafku, olízl jí čenich a odcházel k těm dvěma.

Rodiče

Přišel k nim. Otci věnoval pohled. Netušil jak se vůči němu chovat. "Otče." Pokynul mu a nakonec pár rychlých kroků k matce. Ihned se k ní přitulil a vydechl spokojeně. Něco na tom ho uklidňovalo. "Zvládl jsem to, mami." Špitl tiše. Teď už jen zvládnout to jejich rodinné setkání na vyřešení vztahů.