Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, že ho její gesto překvapilo. Etoile byla ale zvyklá se vlků dotýkat. To léčitelé prostě dělali. Dotýkali se a občas to bylo více... důvěrné. Když se třeba léčila rána... jen na to myslela a už cítila jak jí hoří tváře. Nemohla se ale nechat prozradit. Přikrčil se ona se na něj pousmála. Skutečně byla tak moc malá? Proč musela vždy mít něco s větším vlkem než je ona? Sakra práce. "Nemyslím si, ale jsem ráda že ti to pomohlo. Občas milá slova dokážou divy s rozbolavěnou duší." Odpověděla mu a zavrtěla ocasem jako kdyby byla vlčetem. Byla vždy tak neuvěřitelně milá a přívětivá. Dalo by se to nazvat i naivitou. "A nebo se dostala pryč z ostrovů... je mi to líto... ale nevěs hlavu. Určitě se má dobře a myslí na vás." I když tu přímo s nimi nebyla. Ale to se říkalo snadno, když to neprožívala. Leč Helios byl bůh ví kde a sestra taky.
Zasmál se tomu, že jí prozradil žaludek leč ona se měla chuť propadnout do země a už nevylézt. Povzdechla si tiše na to. Cítila se hrozně trapně. Ale nakonec se musela tomu zasmát. Jeho smích byl nakažlivý. "Ano. To zní jako dobrý plán. Co bychom mohli ulovit? Králíky?" Ptala se ho a mírně okolo něj pohupkávala. Taky během toho větřila.

Byl rád že měli takové strýčky a ona se musela pousmát. Pro ni to byli skutečně úžasní členi rodiny, ale co takový Tebeth? Ten si nejspíše nebyl jistý ničím. A pak se zmiňovali o tom bručounství. Chápavě pokynula hlavou a přesunula se k němu blíž. Opatrně na něj položila packu. Povzbudivě se usmála. "Tebethe, vím, že tě trápí to, že si nepamatuješ věci. Ale vzpomínky se jednoho dne vrátí. Nejsou navždy ztracené za tlustou mlhou. Je to někde tady." S tím opatrně přesunula svou packu a poklepala mu na čelo. Bylo to znamení toho, že věřila tomu, že si jednoho dne vzpomene na všechno, co měl momentálně v mlze. "Možná potkala někoho s kým by ráda strávila zbytek života... někdy je osud neskutečně nevypočítavý." Etoile byla naivní. Věřila v lásku, která má dlouhé trvání. Přece jen její otec zemřel při bránění matky. Tak to aspoň každý tvrdil. Zemřeli bok po boku, tak jak to ona jednoho dne taky chtěla.
Ptal se na to, jestli měla hlad. Zakručelo ji v břiše a ona si uvědomila, jak vlastně dlouho nejedla. "Uhm... trochu? Asi mne břicho prozradilo." Uchechtla se tomu. Takže to bylo jasné. Co bude jejich plán dál. Možná při tom potkají jeho rodinu a ona bude mít splněný další pomyslný bod na svém programu.

Její strýc. Pamatovala si na něj. Na jeho krásná motýlí křídla a na to jak nádherně voněl po směsi bylinek, které si snad i on sám pěstoval. Jak se dokázal někomu tal lehce dostat do hlavy. "Jo, byl ten nejlepší. I druhý strýc byl super a milý. Měla jsem je ona dva ráda." Odpověděla mu a slabě se na něj usmála. Oba dva měla ve svém srdci navždy uschované. Nejspíše více než bratři. Protože ona často poslouchala jejich příběhy o matce, o otci a o svém rodu. "Jo. Bez sourozenců by to nebylo nic. Sice je občas Hádes bručoun, ale i tak se máme rádi. Určitě bude v pořádku. Věřím, že to je schopná vlčice. Navíc jak se zdá je tu spousta milých vlků, co by ji když tak pomohli!" Odpověděla mu a mírně zavrtěla ocasem. Tak ona aspoň zatím znala ostrovy. Pokud tu bylo zlo, tak o něm ani netušila.
Když se zmínil o sebrání koulí, tak pociťovala jak se její tělo rozhořeno. "J-jo to bys teda skutečně měl... jinak by s-ses k tomu nikdy nedokopal." Etoile byla slušná vlčice. Která snad nikdy ani sprostá slova moc nepoužívala a když ji to ujelo, tak se cítila provinile. Nakonec se urovnalo všechno a ona se na něj pousmála. "Ráda s tebou něco podniknu!" Ozvala se mu a mírně zavrtěla ocasem.

Naplňovalo jí to. Nedokázala by si na světě představit činnost, která by jí naplňovala méně, ale nevěděla jestli... to pro ostatní bylo dosti respektované a nebo si to nalhávala ve své hlavě. "Neboj, byla jsem až moc poučena strýcem, abych dělala v životě to co mne baví." Odpověděla mu a šlehla ocasem. Byl delší a rozhodně dosti načechraný. Jako kdyby měla na zadku připevněnou prachovku. Nakonec ale přece pokyvovala hlavou. "Neboj, navíc tam vždy budu mít brášku, co zajistí cokoliv, abych se tam cítila dobře. Mám ho ráda a on má rád mne... to je na tom to hlavní." Rodina pro ní vždy byla to první. Pak smečka s přáteli na stejném místě. A pak... všichni další. Partner by byl nejspíše na stejném místě s rodinou, ale zatím neměla štěstí na lásku.
Celou dobu byl pryč. Zamýšlela se nad tím. Měl spíše strach nad reakcí vlastní matky. Hm, to nebylo něco, co by zrovna Etoile mohla prožít. Ona nikdy mámu neměla. "Pokud tě má tvá mamka ráda, tak se na tebe tak moc zlobit nebude. Mámy jsou hlavně rády, že jsou jejich děti v pořádku." Osvětlila mu ona s menším úsměvem. Nevěděla jestli se to zrovna bude vztahovat na Lissandru, ale ona by to tak měla.

Byla vskutku léčitelka a ani nečekala, že by něco z toho jejího povídání o rostlinách pochytil a dávalo by mu to smysl. Podívala se na něj a pak zase na kopřivu. "Ne každý je na léčení. Ani jeden z bratrů se k tomuto řemeslu nehlásí. Mne připadá... uklidňující. Ráda pomáhám dalším." Podotkla. Možná měla něco z Ceruma, že dokázala poslouchat všeljakému trápení a podat řešení. "Namarey je dosti rodinná a milá smečka. Zdá se mi to tam příjemné. Avšak nejsem tam natolik dlouho, abych mohla posoudit." Naslouchala mu dál. CO tížilo jeho srdce. Čím by mu mohla pomoci. Proto když zmínil, že se ještě neukázal matce, nastražila uši. Ach, nejspíše tento vlk měl komplikovaný vztah s matkou. Jak se zdálo, tak rozhodně jeho vztah i se smečkou bude komplikovaný. "Ach, tvá smečka by tě jistě uvítala zpět, ale co tvé srdce na to? Cítil by ses v té smečce jako doma? Nebo by tvé srdce pokukovalo po všech ostatních příležitostech? Rodiče jistě pochopí, když jejich dítka vyletí z hnízda." Dívala se na něj s vážností v jejím obličeji.

On se smál? Ona dokázala někoho rozesmát? To byla neskutečně ráda. Uchechtla se tomu hlavně ona sama. Pokynula hlavou na něj. "Jsem ráda, že jsem vás pobavila. A je to těžké. Spousta bylinek nesmí být až moc... stará? Ah, nevím jak to nejlépe říci." Zamýšlela se nad tím Etoile. Jasně, tahle kopřiva jak se zdálo ještě nekvetla a dlouho nepokvete. Byla tedy ideální pro dělání čaje. Neznal žádnou konkrétní rostlinu a ona pokynula hlavou. "Ne každý se rostlinám věnuje, Pro některé jsou to zelené plevely a pro jiné to je jen hezké na pohled." Přiznala Etoile a olíznula si čenich. Rozhodně na tom bylo něco speciálního. Nikdy se s moc vlky nebavila. A tak když se jí ptal na to, jestli byla léčitelka, tak zaváhala. Mohla mu tohle říct? Nemohla mu to říct? Nakonec přistoupila k variantě, že mu to řekne. "Ano, jsem léčitelka pouštní smečky. Namarey se jmenuje." Odpověděla mu s úsměvem od ucha k uchu. Taková už prostě byla.

Pokynula hlavou a zastřihala uchem. Vypadalo to, že snad někdo z jeho rodiny byl léčitel? Nebo snad on samotný? Rozhodně ale kopřiva nebyla nic speciálního, co by si Etoile musela hýčkat. Jen tato vypadala zdravě a pěkně vzrostle, jak jí tu nějaký vlk nemohl očůrat či na ní vypustit jiné tělní tekutiny či solity. "Ještě jsem nepotkala vlka, který by mne mohl poučit o zdejších rostlinách. A navíc, na tuto rostlinu nikdo nedával svůj genetický materiál, proto ji bez těžkého srdce budu moci jen omýt a dát do vroucí vody." Osvětlila mu pobaveným hlasem. Zašlehala ocasem jako kočka ležící kdesi na římse. Těšilo ho a ona jen na jeho kompliment pokynula hlavou. "Potěšení je i na mé straně. Vy znáte nějaké zdejší rostliny?" Otázala ho a zamrkala modrýma očima. Zdálo se snad malinkou chvilku, že ho snad chce získat pro sebe, ale popravdě. Etoile nikdy s nikým neměla moc romantických interakcí, takže ani netušila jak se to dělá. Pokud tak dělala, bylo to neúmyslně. "Tebeth, to je pěkné jméno. Hezky se to vyslovuje." Pokyvovala znalecky hlavou. Rozhodně lepší než její bratři, ale na ty jména si nemohla stěžovat. Ona sama se jmenovala údajně hvězda. Podal kopřivu k jejím packám a ona pokynula hlavou. "Děkuji, velice. Budu jí ještě muset pak v úkrytu smečky nasušit a připravit..." Stále nad tím přemýšlela. Čaj by se mohl připravit, až pokud k oněm problémům dojde.

Huh? Slyšela snad hlas? Zrovna když si myslela, že tu byla zcela sama? Překvapeně se zase postavila na všechny čtyři a rozhlížela se. Netrvalo dlouho a její pohled se zasekl na černém a zrzavém? Nebo to snad byla hnědá? Prostě na tmavším vlkovi. "Nemusíte se bát, nejsem zase tak nemotorná jak se zdá. Jen bych potřebovala tu kopřivu, která je na té římse. Je to velice dobrá léčivá rostlina." Uvědomovala si jak moc by se jí hodilo mít nějaký ohoz do kterého by to všechno uklidila. Nosit spoustu bylinek v tlamě bylo hlavně z důvodu zachování čistoty docela nepříjemné. Její výška jí ovšem sabotovala. Nejnižší vlčice celého Moisgrissu. Vlčice, která se mohla zdát drobná i vizuálně. Leč dostatečně chundelatá. "Jsem E...Persephone." Haedus taky nebyl Haedus ale Hádes, tak proč by ona nemohla být Persephone? Jen její smečka si zasloužila znát její skutečné jméno. Znovu se podívala na kopřivu a pak na vlka. Byl vyšší jak ona. "Mohl byste mi jí prosím podat?" Využila toho, že už se kvůli ní zastavil.

<--- Němé údolí
Sakra, kolik těch hor tu vlastně bylo? Etoile to nečekala. Spíše to pro ní bylo nepříjemné zjištění. Toto byla menší část ostrovů a hor tu bylo snad třikrát více než na té druhé straně. Na tom mnohem větším ostrově. Jedny už přešla, další z nich viděla a ještě se tam kdesi v dálce před ní se rýsovala obří hora. Ach, ta byla tak majestátní? Jako nějaký strážce, co je všechny hlídal, aby nedělali přírodě nepříjemnosti. Zavrtěla ocasem při této myšlence a slabě se pousmála. Jo, tohle bylo něco, co bylo přesně Etoile. Možná by se měla soustředit na nalezení bylinek pro smečku. Nějaký heřmánek pro uvaření čaje, nějakou mátu proti žaludečním problémům. Hezky si to plánovala. Ještě by ten plán měla splnit nějak.
S tím se teda zarazila. Podívala se všude okolo ní. Na římse kousek nad ní viděla přesně to co potřebovala. Začala se tam tedy svým drobným tělíčkem natahovat.

<-- Luka (Přes Severní hory)
A tak se Etoile dostala k tomuto podivuhodnému jezeru. Překvapeně naklonila hlavu na stranu a začenichala. Nevonělo to jako slaná voda. Teda respektive neštípalo to v jejím citlivém čenichu. A proto se tedy vydala blíže. Přiblížila hlavu k vodní hladině a ochutnala. Ach! Tohle byla normální pitná voda! To byla vítaná změna po tom, co teď posledních pár... dní? Měsíců? Nebyl přístup k ní. Haedus by jí nejspíše pokáral, že se o sebe nestarala. Teda spíše její druhý bratr by jí vynadal, na tohle tmavý bratr nebyl. Spíše mu všichni byli jedno. Ona si povzdechla a stáhla uši k hlavě.
Napila se ještě jednou dokud nebyla dostatečně hydratovaná. Voda kapala z její tlamy a ona konečně byla spokojená. Nadechla se tohoto čerstvého vzduchu a konečně se zase vydala hledat další vlky.
--> Furijské hory

A tak byl konečně ten nechutný most za ní a ona si mohla oddechnout. Procházka lesem byla velice příjemná. Něco takového pěkného za tím nástrojem od satana by ani nemělo být. Spíše by tam čekala nějaké hory. Ale tohle bylo fakt příjemné překvapení.
Etoile se stejně zastavila a začala si jazykem upravovat srst. Potřebovala být pro případná další setkání jako princezna. Přece jen musela reprezentovat svůj rod a co by na to řekli ostatní! Co by na to řekl Jayce? I když ten vyloženě Marcia nebyl a její matka byla vlastně mrtvá... no tak co by na to řekl Lunaris? Ha! Ten byl ještě živý! A byl rozhodně pro ně dobrý rodinný příslušník. Měla ho ráda...
A tak se Etoile vydala zase na svou cestu. Připravena poznávat svůj další osud! Co když znovu potká toho vysokého gentlemana. Ach, Siva! Ten je fakt úžasný. Měla ho ráda taky! Vlastně koho neměla ona ráda? Bylo jich velice málo.
--> Němé údolí (Přes Severní hory)

A tak se dostala na tento vratký most. Překvapeně vyjekla a podívala se pod sebe. Sakra, to byla výška. Až se jí z toho chudince zamotala hlava. Zaskučela a dotkla se packou svého spánku. Sakra, kdy vlastně naposled měla fobii z výšek? Jak se vlastně jmenovala? Před lety jí Jayce právě řekl ten název a ona se tomu tak smála. Akrofobie! Znělo to jako Akros, což byl vlastně syn Taylora a ona si dělala srandu, že vlastně měla fobii z jeho dítěte. Sakra, jak to předtím byl milý a bezstarostný život. Jak se to celé zdálo předtím tak klidné a tak příjemné. Ale ne. Teď musela být na tomto rozviklaném mostě a bát se o svůj život.
Etoile udělala další krok. Prkna pod ní zaskřípala a ona se trhaně nadechla. Ne, dneska nezemře. A proto se vydala dál. Pokračovala dál po tomto mostě až na druhou stranu a pak dál lesem.
-> Luka (Přes Les u Mostu)

Rozloučila se se svým bratrem poté, co se bavili a ona mu pověděla snad všechno co mohla. To, že zase změnila kožíšek nebylo něco divného. Snad každý z jejich sourozenců je změnil a bylo to pro ně výhodné. Podívala se na nebe, které se zdálo jako kdyby se nemohlo ani ono samo rozhodnout, jak vlastně dneska bude. Ušklíbla se pobaveně tomu, že vlastně tohle počasí pro ní nebylo dobré. Nejspíše ani její tělo se v tomto nečase nemohlo rozhodnout ani jak jí bude. Třeštěla jí lehce hlava. Možná to bylo jen otázkou tohohle území. Možná by se měla spíše vydat na onen druhý ostrov jen aby poznala, zdali jí tam nebude líp.
Neváhala ani vteřinu a vydala se tím směrem. Kterým vlastně? Byla tam ona už někdy? To ani netušila a bála se toho, Bála se toho, že se po cestě někde ztratí.
-> Most (Přes Temný les)

Podívala se na bratra. Jo, jako měl pravdu v tom, že tu byl s nimi a Helios ne, přesto by jim bratr nedělal takové šoky. "Ach, bratře... tak ho nech být. K čemu ti to může být, že tvoje rýpání neuslyší?" Zeptala se ho mírně pobaveným hlasem. To byla Etoile. Snažila se mezi všemi zachovat dobré vztahy. Ne aby se ti dva neustále popichovali, i když tu s nimi Helios nebyl. Co se na to dalo říct.
A pak se dostali debatou právě k němu. Zaryla drápy do země a snažila se působit v klidu. Jenže tohle s Taylorem moc dobře nešlo. "Fajn. Necháme ho být. Nechtěj ani vědět kolik nadávek v sobě dokážu najít. Místo toho mi řekni. Okouzlila tě nějaká vlčice v té Zlaté smečce?" Cítila se jako Jayce. Zajímala se o něj jako kdyby byla jeho matkou. Olízla si čenich a sledovala ho svýma modrýma očima.

Uchechtla se tomu tiše. Ano, skutečně to mezi nimi bylo ikonické spojení. Které nikdo nemohl vyvrátit. Šlehla ocasem a podívala se na něj. V modrých očích se jí zalesklo. "Naše ikonické pouto... ach. Helios ale asi je spokojený doma... nikdy nebyl typ, co by rád změny. Však je jako ty." Neměli tu být a přesto jim požehnali. Žili jen díky nim. Nemohl se na ní zlobit. Ona se zase nemohla zlobit na něj. Slabě se pousmála. Více to nekomentovala.
A pak zmínil, že jí to neulehčoval. Zavrtěla hlavou a dříve než stihla více říct, zmínil, že se usadil jinde. "Háde, chci abys byl spokojený... i když to znamená naše rozdělení... víš kde nás najít a já vím, kde najít tebe." A pak to přišlo. Stáhla uši k hlavě a vycenila bělostné tesáky. Ozvalo se hrdelní vrčení. Nenáviděla ho. A že Etoile měla ráda hodně vlků, nikoho neměla ráda... teda až na jednoho vlka. A to byl on. On jediný byl trnem v její patě. "On? Kvůli němu je matka mrtvá... neudělal nic... aby je zachránil... jak s ním můžeš být v jedné smečce?" Zavrčela a podívala se na něj. Hledala jeho reakci. Jak se bude cítit po tomto vyčtení.