Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Slabě se na Ushari pousmála a pokynula hlavou. "Ráda se ujmu role léčitelky a budu členům smečky po pacce kdykoliv, kdy bude potřeba. Budeš mít své povinnosti." A ona věděla moc dobře jaké to bylo. Byla z linie, která se vyjímala na skále jako drahokam. Leč přesto to nebylo k čemu, když smečka nakonec rozpadla jako prach v lesích, které okupovala. Oklepala se a trhaně se nadechla. Ne, nemohla na to myslet. Lámalo by jí srdce myslet na to kolik vlků bylo ztraceno. Kolik životů bylo zmařeno. Bůh smrti ten den musel oslavovat. Jako každý, kdo nenáviděl jejich smečku...
A pak se konečně dostala k obříkovi, který jí zaujal. Výškou by mohl být Garmadon. A přesto jím nebyl. Ptal se jí jak se cítí. Vydechla a podívala se na bratra. Jemně mu pokynula. Že je v pořádku a že poutník je skutečně milým jak se zdál. "Necítila jsem se tak... protože smečky nejsou něco, co bych zažila po celý život... ta kde mé jméno něco znamenalo byla zničena. A my se narodili až z jejího popela. Žijeme ve strachu, že nás jednoho dne najdou a my tak budeme muset čelit hněvu jich všech... plenitelů." Cítila že vlkům z tého smečky může důvěřovat a tak jí nevadilo vypustit nějaké informace z její minulosti. Přesto se pohledem ujistila u bratra zdali i on věří tomuto všemu. Mohl se k nim kdykoliv přidat. "Nenarodili bychom se... kdyby... nezasáhli vyšší síly, ale to je povídání na jinou chvilku." Podívala se na nebe a usmála se slabě na měsíc. "Na cestách s provizorní smečkou jsme... se hodně naučili. Můj větší bratranec byl dobrý léčitel také. A byl s námi i bratránek. Vlastně... na to že jsme pohrobci jsme docela začali dobře s tím životem." To že byl Jayce polobůh raději vynechávala. Nevěděla jak moc zde vlci věřili v tyto síly. "Ale ráda se něco dozvím i o tobě. Vypadáš jako zajímavý chlapák. Pokud mi půjčích oheň, tak k našemu pokecu udělám nějaký čaj... jen co najdu vhodnou nádobu." Uchechtla se tomu.

Byla citlivá duše. Přesto se jí to nedotklo. Měli v tomto pravdu. Pokynula na ně a zavrtěla ocasem lehce ze strany na stranu. "Ráda se naučím něco o místní flóře. Přesto je lepší sahat vždy po květinách, co mohou růst všude. U nás máme něco podobného... jmenuje se jinak, ale je to taky univerzální rostlina na všechny neduhy. Pak ovšem jsou lepší používat magie léčení. Také jsem jednu měla... ale momentálně jí necítím... doufám že se brzy navrátí." Povzdechla si a podívala se na její práci. Nebylo to špatné. Vůbec ne. "Ráda bych se taky stala léčitelkou. Pokračovala v tom, čím jsem byla doma..." Podotkla Etoile a zavrtěla lehce ocasem. Nemohla si na nic stěžovat.
Šlehla ocasem a podívala se na svého bratra. Nevyjadřoval se moc. Podívala se na hnědou vlčici. Sestru zrzky jak tak pochopila a neteř? od Sivataga. "Nemyslím si, že by bylo něco třeba. Že, Ushari?" Zeptala se jí a sledovala jak to dokončovala. Nakonec se podívala na hotové dílo. Jako kdyby ho hodnotila."Klasika nenamáhat, nenamáčet a za určitou dobu se to bude chtít zkontrolovat? To si mohu provést sama. Ne, že bych ti nevěřila, ale jistě pochopíš, že jako léčitelka bych tě nemusela s takovou prkotinou jako je kontrola rány otravovat." Zeptala se jí ještě předtím než to vlčice řekla. A skutečně jak to pak ona sama vysvětlila, tak pokynula hlavou. Jo. S tímto počítala. Nebylo to něco těžkého, co by si jeden nemohl ovlivnit.
A pak... podívala se na Serbiu, kterou jako alfu neměla šanci zažít a pak ještě na Ushari. Než předstoupila. Hrdě s hlavou zdviženou. Byla nejspíše ze zdejších vlků nejmenší, ale její srdce bylo rozhodně neopomenutelné. "Já, Etoile z rodu Marciů bych se tedy velice ráda přidala do této smečky a poskytla jí své léčitelské služby." Uklonila se lehce. Jak se slušilo a patřilo u nich.
Následně ji však slova vlčice zarazila. Sledovala je a nakonec se podívala na Sivataga zmateně. Dělo se toto zde stále? Že Alfy předávali svůj post? Zavrtěla přesto ocasem a usmála se na Ushari. "Budu ti tedy vždy k službám, stejně jako bratr." Pohledem střelila na bělostného vlka. S tím bez většího namáhání tlapy došla k poutníkovi. "Tak co, obříku... jsi rád, že jsi nás sem dovedl?" Zeptala se ho tiše, aby ostatní nerušila, se zářivým úsměvem. Jako jasná hvězdička.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní - 4/4

<-- Hraniční pohoří

Jestli bylo něco, co pro Etoile bylo jako z jiného mnohem vyspělejšího světa, tak to bylo léčení. Podívala se na Alhu a zavrtěla hlavou. "Kdekoliv jinde na těle je vrstva svalů a tuku vyšší než na noze. Trefila se dobře s úmyslem mne oslabit, jenže nečekala, že to bude tak... neúčinné." Podotkla a povzdechla si. Liška by se jim asi vyhnula obloukem nebýt tohle šílené počasí. Skutečně každý v něm šílel. "Moje magie země se... obnovila tak nějak? Nevím jak to popsat, necítím takovou... sílu." Povzdechla si ona. Nedokázala vyvolat nic a nebylo hlavně kde to vyvolat. Oba dva byli maličcí.
Podívala se na bratra co zmiňoval, že to byla jen myš. Povzdechla si. "Ach, bratře... tak snad je pak udobří mé znalosti." Podotkla Etoile. Přeci jen díky tomu, že byla odjinud měla zcela velké znalosti léčení, jiné oproti normálním.
A konečně dorazili a byli pozváni dovnitř. Zase se jim každý věnoval. Odkašlala si. "K mému zranění mám pár poznámek. Zhruba tři centimetry hluboké, minulo to veškeré úpony a zabořilo se to čistě do masa. K mému štěstí to netrefilo nejspíše žádnou žílu. Poškozeny jsou jen vrstvy kůže, tuku a svaloviny. Mělo by se to léčit v dobrém případě měsíc. Potřebuji dobromysl a nějaký obvaz, má magie země šla do začátků zase, takže si bohužel nemohu pomoci sama. Rovněž by se hodila slaná voda k dezinfekci rány." Slabě se na ně usmála. Vlčice ovšem začala s jakousi rumněnkou. Překvapeně se na ní podívala. "Jsem Etoile Marcia, jedna z vyšších léčitelek... teda byla jsem... než jsme se s bratrem dostali sem. Nejsme na ostrovech tak dlouho. Proto se omlouvám, nechtěla jsem znít panovačně. Byla to... reakce automatická na léčení zranění." Představila se prvně než by začaly dotazy. "Předpokládám, že rumněnka je pouze zdejší rostlina..." Podívala se na ni a prohlížela si ji. Nanášela mast utvořenou z bylinky. "Stejně ránu budeme muset něčím zakrýt. Aby se tam případně nedostaly i skze mast další infekce. A aby jí déšť nesmyl... hmm... mech. Mech a něčím přivázat k pacce. Mech sám o sobě je dobrý k tomuto." Nechtěla znít skutečně panovačně. Omluvně se na ně přitom koukala. Její mozek momentálně byl přepnutý do režimu "léčit a léčit." "Jsem schopna pak tyto služby zavázat smečce... a věnovat cokoliv, abych se naučila zdejší bylinky. Ty obecné roustoucí všude znám." Uklonila se lehce.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní - 3/4
× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 5/5

Liška jak se zdálo, tak se skutečně tří vlků zalekla, ale ještě předtím než vzala do zaječích stihla udělat škody na její pacce. Oba dva se o ni strachovali. Prohlížela si ránu. "Zhruba tři centimetry hluboké, minulo to veškeré úpony a zabořilo se to čistě do masa. K mému štěstí to netrefilo nejspíše žádnou žílu, to by bylo skutečně více krve... myslím, že s tím zvládnu jít." Podívala se na ty dva s menším úsměvem. Hodnotit rány a sestavovat jejich důležitost a vážnost bylo na jejím učení. Byla skutečně zdatná léčitelka. Naučila se to hlavně od jiných zkušených. Přesto se tvářila vážně. "Veškeré bylinky budou pod vodou... sakra... potřebuju to udělat aseptické...Dobromysl... potřebuji dobromysl." Rozhodla nakonec. Ale veškerá dobromysl byla kdesi pod tunami vody. Místo toho se zahihňala nad poznámkou Sivataga a opřela se o něj lehce, aby zase tolik nenašlapovala na tu packu. "Snad tvé smečce nebude vadit, že vedeš zraněnou... bráško, máme ten úlovek? Mohli bychom je tím trochu umravnit." Střelila pohledem k bratrovi doufaje, že jej skutečně měl.
-> Slané jezero

× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 4/5
× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní - 2/4

A tak se Etoile podívala na bratra. Poutník mluvil o smečce, kam chtěla bratra dostat. A dost možná by bylo dobré, kdyby aspoň dva z pěti zůstali spolu. Ať se dělo co se dělo. Bude toho pak litovat? Ne. Dokud bude se svým bratrem, tak toho nebude litovat. "Já zase miluji noc a je jedno jestli je plná měsíčního svitu nebo ne. I když ty s ním jsou lepší..." Bude muset kvůli smečce změnit režim? A pak se jí bratr ptal na to, jestli svá slova myslela vážně. Pokynula hlavou. "Ano, skutečně, bráško." Potvrdila svá slova a zavrtěla ocasem. Potřebovala tohle všechno. Hlavně pro něj a pro ní.
Hledání úkrytu i během toho, co bojovala s liškou nebylo velice těžké. Skenovala okolí odkud by mohla přijít další liška a kde by se pak mohli schovat, i když nejspíše půjdou za tou smečkou. Ta byla někde jinde, ne? Cítila poblíž docela silný pach procházejících vlků. Kteří rovněž smrděli i po písku. Mokrém písku. Měl specifický odér. Ale nad tím nebyl čas přemýšlet. Alh se snažil lišku od ní dostat. Zaskučela a snažila se nohu od predátora dostat. Ale nedařilo se. Až pak když se liška jala utíkat po zásahu ohnivou magií. Oddechla si a podívala se na nohu. Byla bolavá. "Musíme asi do té smečky..." Zaskučela bolestivě.

× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (5 postů o samotě, 3 ve dvojici) - 3/3
× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 3/5
× Pokus se ubránit své bezpečné místo/hranice před nájezdníkem (včetně predátorů)

Alhajoth a Sivatag
Etoile se podívala na tu horu, která se jmenovala Sivatag a zastřihala uchem. Přesto nechávala mluvit svého bratra. A pak se to pomalu prohodilo. Ona začínala více ožívat a bratr se stával chladnějším. Jako kdyby to bylo nastaveno uvnitř nich. Siva se nakonec projevil jako gentleman. Usmívala se na něj a zavrtěla ocasem. Během toho se snažila najít nějaký ten úkryt. Jako kdyby na tom jediném záleželo. Ale to už se ozval Siva. Podívala se na bratra a uvnitř sebe prováděla souboj. "Leč jsem prvně chtěla někde zcela mimo poušť jelikož k tomu nemám stavěné tělo, tak.." Zastavila se ve svých slovech a usmála se na vysokého obříka. "Ráda bych... se přidala do smečky spolu s bratrem. Náš domov nebyl ale poušť a já žiji spíše v noci než ve dne... ale... jsem léčitelka. Smečce bych tedy poskytla tyto služby." Podotkla a podívala se na Alhu. Zavrtěla ocasem.
A pak se spolu s nimi objevil obřík a pomohl jim bránit jejich úlovek. Alh byl lovec, ona léčitelka. Každý měl jinou roli, ale sdíleli jednu Marciovskou hrdost. Zavrčela na lišku a šlehla svým bělostným ocáskem s černými znaky. Škoda, že jí Siva viděl s už změněným kožíškem. Jak by se mu asi líbila bez něj? Udělala výpad proti lišce, ale ta obratně uhnula a zakousla se Etoile do packy. Zakňučela. Bolelo to jako čert.


× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (5 postů o samotě, 3 ve dvojici) - 2/3
× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 2/5

Sivatag se k nim zatím nevyjadřoval. Což byla docela škoda. Etoile po něm pokukovala jako po něčem svatém. Byl to obřík a obřík se docela hodil. Překvapeně zamrkala a podívala se na bratra. Ten byl přes den živější jak ona, co byla skutečně vyčerpaná a spíše nehybnější. Nebyla zase taková poskakující kulička energie. Spíše se tvářila jako kdyby byla na umření. Stáhla uši k hlavě a pokynula jí. "Tak dobře, hlavně buď opatrný. Jak udeří noc, tak to tu nebude zase tak bezpečné." Pověděla mu Etoile a povzdechla si, jak začínala nabíhat s večerem do jejího těla energie. Prokletí? Magie? Zatímco ona připomínala noční oblohu, tak bratři byli spíše jako den. Jen tu nebyl Helios, což jí bylo hrozně líto, ale on se měl dobře ať už byl kdekoliv. Helios byl skutečně někdo, kdo se s nimi bavil více jak Haedus, ale zase měl rád svůj odstup od jiných vlků. Co více na to říct.
Jen co si prohlížela místo, kde by mohl a nemusel být úkryt, tak si všimla že její bratr měl problémy. Překvapeně se podívala na lišku. Došlo ji to a ona se k němu rozběhla. Zavrčela a snažila se po lišce udělat výpad.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní - 1/4
× Setkej se tváří tvář s predátorem
× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (5 postů o samotě, 3 ve dvojici) - 1/3
× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 1/5

Sivatag a Alh

Opustili je ty dvě vlčice. Pochopila to. Smutně se za nimi však dívala. Mohly to být kamarádky, ale ony se rozhodly být raději kdekoliv jinde než s nimi. Podívala se na Sivataga a stáhla uši k hlavě. "Neprší tu... no vlastně to nemůžeme říct... jsme tu fakt krátce, ale předtím tu neopršelo..." I v poušti pršelo. A ona se teda musela oklepat. Nelíbilo se jí to, jak se jí voda dostávala do kožichu. Musela se stále oklepávat.
A pak se stalo to co se stalo. Zahučela pod vodu a její bratr po ní skočil. Byla tak moc ráda, že jim pomohl. Skutečně tak moc ráda, že mu pak olízla tvář. "Děkuji ti Sivo.... můj bratr by se rád přidal do smečky, ráda bych jej doprovodila." Podotkla ona s mírným úsměvem.

Alhajoth, Vittani, Aerrav, Sivatag

Objevovalo se tu víc a víc vlků. Nebo spíše dvě vlčí dámy s nimi uvažovali nad tím co bylo nejlepší a co zase ne. Ona pokynovala hlavou a usmívala se na ně. Tiskla se během toho k bratrovi. Jako kdyby hledala v něm to teplo. Jenže vlčí dámy se rozhodli, že je to s nimi asi nebaví. Northia se na ně smutně dívala a uši měla stažené. Podívala se na bratra a nakonec na nového cizince, co se k nim přidal. "Mrzí mě, že ty vlčí dámy odešly. Jsem E..." Zarazila se jako kdyby v něm vyhodnocovala hrozbu. "Jsem Etoile. A tohle je můj bratr Alhajoth... taky jsme tu docela nový... tak asi můžeme být nový spolu?" Zeptala se ho s menším úsměvem. Pokynula jim tedy, ře by bylo načase jít.
Udělala prvních pár kroků směrem, kterým uznala za vhodné. Směrem k té louce, přeci jen nebyli tam vysoko. Byl tu i menší proud, který se nezdál tak silný a dal by se překročit relativně suchou tlapou. Etoile do něj tedy vkročila jako první, ale stalo se něco co nečekala. Byl mnohem hlubší. Etoile se tedy zmohla jen na vyjeknutí než se snažila plavat.

× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody
× Pokus se plavat
× Podej pomocnou tlapku topícímu se/top se a nech zachránit

Alhajoth, Vittani, Aerrav

Už si myslela, že bude se svým bráškou sama, ale přidali se k nim dvě vlčí slečny. Konečně i ona ale měla nový kožíšek. A nemusela se bát toho, že by ji někdo poznal. Zavrčela ocasem a slabě se pousmála. "Ahoj! Jsem Persephone, zkráceně stačí Koré." Představila se jim a podívala se na Alha. Pohledem se mu snažila naznačit, aby jí to neprozradil. Ptali se jestli chtějí tohle počasí přečkat tady. Poslouchala odpověď jejího bratra a přikyvovala hlavou. "Ano. Rádi bychom přečkali toto počasí zde. Co vy? Můžeme společně ulovit něco k jídlu a případně i úlovek bránit. Ve vícero vlcích to půjde lépe... ovšem je to jen na vás." Naklonila lehce hlavu na stranu. Upírala na vlčice své modré oči. Aerrav byla příjemně bílá. "Mám toho nejlepšího brášku na světě, určitě by nás všechny obránil." Byla na něj pyšná.

× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy (ve čtyřech vlcích)

<--- Tichá zátoka (Přes Kvetoucí)

Sakra, jak se v tento moment modlila, aby se k ní bratr přidal. Jenže jak se zdálo, tak ona zatím šla sama. Sama samotinká. Tolik k tomu, že ji bratři budou ochraňovat! Byla tu jedná samotná. Cítila se vynechaná. Že by nakonec i tento bratr se rozhodl, že raději bude sám? Bez ní? Naštvala ho tak moc něčím, co sama netušila čím? Podívala se směrem kterým přišla a zakňučela. Tohle bylo fakt nepříjemný! Když nevěděla jestli něco neudělala. Etoile byla prostě overthinker. Sakra velký. Proč se to dělo všechno? Překvapeně se podívala k vlkovi, kterého snad ještě neviděla na těchto ostrovech. Překvapeně zamrkala. A vydala se k němu. Asi bylo načase taky změnit svou barvu kožichu. Když bratři nezůstali stejní.

NÁKUP:
Stav účtu:
318||31|| 0
kupuji:
1x změna vzhledu = 260
1x magie vody = 180
1x přebarvení očí dle elementu = 5
2x level magie země = 110
Celkem tedy: 550 a 5
Převádím zbylých 26 rubínů na KŠM
Zůstatek:
28||i31|| 0

Schváleno

A tak tedy se jala vypít veškeré lektvary, co jí ten podivný stařík namíchal. Cítila se po nich hrozně divně, ale něco se začalo dít. Její kožíšek se měnil a ona se cítila silnější magií.

× Zlepši své dovednosti (nákupem u Wua či návštěvou mistra - včetně obchůdků a svatyně z první fáze)

Trhaně se nadechla a podívala se na něj. "Jak nemám být smutná, bráško, když je nás tu z tolika jen tak málo. Helios zůstal bůh ví kde. A Talitha nejspíše zůstala ještě doma. Mám o ně strach. Haedus se navíc od nás všech distancuje... ach, tolik trápí mé nebohé srdíčko. Měli bychom jít, bráško... směrem k té krajině poseté pískem, které jsem si všimla předtím hodně v dálce... tam se ti bude líbit a tvůj kožíšek se tam bude vyjímat. Já sama pak zamířím hledat své štěstí jinam." Poznamenala ona a cítila jak se jí uvnitř hrudníku docela trhá její starostlivé srdce. Copak to bratr neviděl? Ona by pro něj udělala vše! Pousmála se na něj po slovech s princem a nakonec chtěl, aby byla šťastná. "Šťastná budu jedině když vy budete šťastní..." Odpověděla mu.
Skočil pro ni! On pro ni skočil, ale to už se oba dva dostali na břeh a Alh se ptal, zdali tu zajíci žili ve vodě. Zavrtěla hlavou. "Nejspíše jej taky smetla voda... myslím si, že to je fakt nějaká potopa. Což bychom pak měli s někým probrat." Odpověděla mu a slabě zavrtěla ocasem.
--> Hraniční pohoří(Prvně nákup!)

<--- Kvetoucí louka
Měli mu dát čas. Povzdechla si a otřela se o něj také. "Ráda bych si taky vyrazila z kopýtka, ale kdo by mě chtěl, bráško: Jeho bude chtít každá vlčice, která na něj dá pohled." Otřela se o něj také. Byla skutečně ráda, že aspoň jeden bratr jí zůstal tak moc věrný. Cítila jak se jí do očí dostávají slzy.
A tak se společně s Alhou dostala až do Tiché zátoky. "Jo... koukej jak moc se musí bohové zlobit. Vylévá se tu voda... z břehů.." Přiblížila se k ní. V dálce sice viděla nějaké vlky, ale to momentálně bylo lehce jedno. A pak... podjela ji packa a ona vyjekla. Voda ji tahala směrem k moři, ale ona se snažila dostat z ní. Snažila se zachytit čehokoliv, co by ji mohlo pomoci. A pak si všimla polomrtvého zajíce, co se zachytil na větvi, která vyčuhovala z vody a vedla směrem k břehu. Ona se zachytila také a pomocí ní se dostala ven. A spolu s tím získala i toho zajíce, co se vůbec nebránil. Lupnula mu vaz a položila ho před bratra, Oklepala se. "Asi je čas jít dál... dál od tohohle... brr"

× Projdi se po zatopeném území
× Pokus se plavat
× Ulov si na horší časy

<-- Jezero smrti
Povzdechla si a přejela po něm pohledem. "Někdo musel bratře... někdo musel dostat do vínku tu laskavost... bojím se jen... že se nás fakt bratr chce zbavit." Zamumlala Etoile a podívala se na něj. V očích měla slzy, které se mísily spolu s deštěm, který byl velice nepříjemný, "Bráško? Myslíš že... se tohle počasí umoudří? Nechci aby Hádes na tom nějak strádal... co když je někde sám? Co když je mu někde zima? Musíme ho zachránit" Zamumlal tichým hlasem. Přesto se podívala na nebe a musela zamrkat jak se jí spousta kapek dostala do očí. Alh začal zpívat a ona pobrukovala spolu s ním. "Tohle počasí... je jako když se u nás naštvali bohové. Myslíš že i zde bude pršet natolik, že přetečou koryta řek?" Ptala se bratra a věnovala mu pohled. Nakonec se však začala i ona <a href="https://youtu.be/lGpPVA01g_c?si=EWwLKprlLQmnHt3O">zpívat.</a> Jen co píseň byla u konce se podívala na nebe. Stále pršelo. "Fajn, chápu. Nejspíše tohle počasí přetrvá..." Povzdechla si Etoile.
--> Tichá zátoka


× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

<-- Spáleniště (Přes Temný les)

Podívala se na svého bratra a slabě se pousmála. "Jsem ráda, že to tak bereš, bratříčku. Leč třeba Helios by si toto nemyslel a nebo Haedus. Nejsou tak nadšení z našeho rodinného pouta." Podívala se na své packy a šlehla ocasem. Pak se zase podívala na bratra a trhaně se nadechla.
Podívala se na něj a semkla pysky do úzké linky. Poslouchala jeho slova. "My jsme ale Marciové, jsme zlatavý lvi. Jsme ti, jenž přežili válku a už naše prababička říkávala, že rodina je na prvním místě. Krev je hutnější než voda. Alho... nemůžeme našeho bratra jen tak nechat jít... to nemůžeme... ale pokud se on rozhodl, že pro něj naše rodina není nic..." Podívala se na něj s plamínky v očích. Nakonec odvrátila pohled k jezeru ke kterému došli. "Je tedy nutné jej zbavit rodu. Haedus dokázal, že mu na nás nezáleží...a víš, že Marciové neberou zradu lehce." Bolelo ji toto říkat, ale měla zlomené srdce tímto bratrovo zacházením. Vykašlal se na ně a nechal je tu jako dva prašivé psy.
Podívala se na jezero. "Je tu jen temno a smrt... chci domů." Zamumlala a vydala se dál.
--> Kvetoucí louka