Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Díval se na ni a ona se ušklíbla. Šlehla svým ocasem a zašklebila se na svého bratra. "Ano. Ty nás chráníš a já vám léčím ty vaše rány. Přeci jen kdo jiný by se o vás postaral?" Zeptala se ho pobaveným hlasem Etoile. S tím se podívala na nebe. Sakra. Museli tu promeškat docela slušnou dobu na to, aby se to tu změnilo. Dokonce i ty menší téměř holé stromky začaly opadávat. Aspoň ta trošička listů co na nich byla.
Naslouchal ji a Etoile pohupovala ocasem. "Asi by to chtělo tohle místo prozkoumat. Haedus se na nás vykašlal. Docela pochybuju, že si s námi chce hrát na rodinu více..." Což byla změna. Docela většinu času rodina držela pohromadě. Etoile chyběl. Ale musela si zvyknout, že teď to nejspíše bude jiné. "Ne, je to lepší dál postupovat jako rodina, ale bez... bratra." Bolelo to říkat. Ale museli si na to zvyknout.
Podívala se na něj a nakonec na cestu před nimi. "Jo jdeme na to... " Souhlasila s ním.
--> Jezero smrti (Přes Temný les)

<--- Temný les
Nestihla rozkvést. Na což Etoile protočila očima. "Nedělejte zase ze mě tak nemožnou. Já jsem... docela silná, jo? Jen nejsem někdo, kdo by se ostatním vrhal po krku jako vy dva. Jsem spíše něžná duše..." Podotkla Etoile a přeměřila si očima bratry. Nakonec to nechala.

Hades se od nich odpojil. Nechala ho. On si najde cestu zpět. "No, cítila jsem ho tu. Byl to sice hodně vysláblý pach, ale poznám ho moc dobře. Přeci jen naší krve zas nebylo tolik, abych ji nepoznala." S tím se narovnala a podívala se na něj. Pokrčila rameny a nechala to.

A pak? Zasáhnul je nejspíše nějaký spánek, jelikož když se Etoile probrala, tak byl podzim. Vydechla a podívala se na bratra. "Víš co? Chtěl bys do nějaké smečky? Klidně tě tam doprovodím a pak já sama půjdu zkoušet štěstí.." Uchechtla se tomu ona.

Bratři jí kárali s tím, že sebou nechala zametat jako kdyby byla koště. Protočila očima. "No jo, tak jsem až moc měkká na to, abych se ohradila... ale... ale... no... já si najdu nějakého silného a velkého partnera a pak mu ukážu! To ještě uvidíte vy dva!" Napřímila hrdě svou hruď a ušklíbla se na ně. Nakonec pak polevila jak moc jí její rány bolely. Vydechla a podívala se na nebe. "Necítila jsem je tu... nemyslím si, že tu jsou. Ale... cítila jsem hodně starý pach Taylora... toho zmetka poznám všude. Někde tu je..." A pak se zadívala do dálky. Všimla si toho kožíšku. Musela zamrkat. "To... to byla Amy?! To byl duch naší prababičky! Přísahala bych na naši matku! Ten kožich poznám! Ale... proč? Bože, už mám halucinace z té ztráty krve." Zamumlala si spíše pro sebe. Nemohla tomu uvěřit.
Nechala se bratry vést směrem ke spáleništi. "Usadit se? Jsme celý život na
útěku, jak si můžeme být jistí, že se tu nebude historie opakovat? Že tohle je skutečně ten domov po kterém toužíme?" Zeptala se svých bratrů. Opírala se o ně.
-> Spáleniště

Protočila na slova Haeduse očima. Přesto měl pravdu. Někdy byla až moc milá. Taková až naivní. Jedno by to chtělo a to byl ochránce. Jenže nepočítala s tím, že by někoho takového někde našla tak na blind. Někde prostě by zaštrachala a hle. Byl by tam. "Ale no tak. Přece jen jsem za to už dost pykala. Víš že neumím být moc milá." Naopak Alh ji označil za chutnou návnadu. Protočila očima. "Jo, očividně jsem dostatečně chutná." Zamručela a podívala se na něj. Tohle bylo potvrzení toho. Chutná... dalo se to tak nazvat? Uchechtla se tomu.
A pak se tedy jí zkoumali a diskutovali o možnosti jak jí pomoc. "Halo? Zapomněli jste snad, že já jsem léčitelka? Řeknu vám co a jak." Napomenula ty dva zapomnětlivce. Ona moc dobře věděla, co by měli na tu její nožku použít. "Mořská voda je nejlepší na to. Jdeme k moři..." Pokynula hlavou směrem ke spáleništi.

Hlasy. Slyšela hlasy. Zvedla se na packy a podívala se na ně. Hlavu lehce natočila na stranu. "Oh... nečekala jsem vás." Přiznala se nakonec tichým hlasem. Tak, že ji nejspíše bylo těžké slyšet. Kníkla když se pokusila na zadní nohu postavit. To už se jí bratr ptal, jestli byla v pořádku. "Měla jsem potyčku s velice barevným ptákem. Myslím, že se to jmenovalo páv. Vlastně jsem dělala návnadu pro nějakou vlčici." Bolestivě se k nim přisunula blíž. Aspoň ke světlejšímu z bratrů. Spokojeně si odfrkla jakmile byla u něj. Dala si hlavu do jeho srsti. Byl tak příjemně heboučký. "Teď už mi je líp." Přiznala svým bratrům. Zavrtěla ocasem ze strany na stranu. Jak příjemné. I přes její zranění se usmívala jako měsíček na hnoji. Potřebovala své bratry jako kdyby byla mladá vlčice.

<- Most
Bolestivě se nadechla. Během posledního doskoku cítila jak se zadní noha zdála být více povolená. Jak se kloub do kterého se paví zobák trefil najednou nezdál být tak pevný. Odrazila se a cítila jak se rozplácla. Zakňučela bolestivě. S tím jak celá byla od krve její rozplácnutí do podoby "koberce", aneb takového toho fešného medvěda s otevřenou tlamou, muselo být velice dokonalé. Dokonce cítila, jak se jí během tohoto vyrazil trošiličku dech. Jen co jej popadla se zvedla na tři packy. "Už nikdy nebudu bránit cizí vlčici..." Vydechla bolestivě. Podívala se na nohu. "Bude to chtít nějaké chaluhy na obvázání. Vodu abych vyčistila rány od písku. A taky pastu, abych jí na rány nanesla. Rozhodně by to chtělo zabránit infekci..." Přemýšlela nahlas a skládala tím svůj plán. Jednu nožku táhla za sebou jako malomocná.

<- Luka
Most nebyl pro ni zcela ideálním místem. Bolestivě a trhaně se nadechla. Podívala se směrem vpřed. Zastavila se těsně před ním a sledovala prkna. Sledovala jak se prkna kynklají a jak se to celé zdálo být velice v rozpadlém stavu. Napadla ji ihned myšlenka. Udrží mě to? Projelo ji hlavou. Nejistě proto udělala jeden krok vpřed. Došlápla na prkna a cítila jak pod její nohou zapraskaly. Překvapeně vyjekla. Než se zase stáhla. Chvilku tak sledovala cestu před ní. Dívala se dokonce i jinam, jestli to nešlo obejít. Ale teď nebylo asi moc kudy si vybírat. Zhluboka se nadechla a udělala krok vpřed. Měla raději zavřené oči, aby neviděla jak se prkna pod jejími packami třásla. Mnohem raději by byla kdekoliv jinde. Jenže to celé nebylo možné. Šla vpřed. Krok za krokem. Udělala skok dopředu. "Jeden skok vpřed..." Zanotovala si raději. Snažila se držet v klidu. Přesto se dokázala dostat na druhou stranu. Oddechla si.
-> Temný les

<- Irisin ráj (přes Dračí průsmyk)
Bolelo ji to. Rány způsobené útokem agresivního páva byly ovšem zasloužené. Nechtěla jim nikterak pomáhat. Chtěla je nechat pořádně bolet. Chtěla, aby ji to navždy připomínalo, jak se nepěkně uměla zachovat a jak uměla být ovlivnitelná. Bolestivě zaskuhrala, když vkročila na louku. Musela si na chvilku odpočinout. Krev na svém těle měla jak od podivného opeřence, tak svoji. Od opeřence, jehož život ukončila Sedra. Byla na ni lehce naštvaná. Jak si to vůbec mohla dovolit? Přeci jen jim nikterak vážně neubližoval. Etoile by dalších pár ran zvládla. A ona to přesto udělala. Nemohla zapomenout na ten hrůzný obrázek. Cítila jak ji po tvářích zase tečou slzy. Samice uměly být tak kruté. Vlci zde uměli být tak krutí. Kdo to kdy viděl? Zabíjet jinak než pro potřebu jídla? Cítila, jak se ji bolestivě podlamují packy. Přesto to zvládne. Dostane se dál... dostane se až tam, kde by mohla být pomoc.
-> Most (přes Les u Mostu)

To její chování. Etoile sledovala krvavý masakr. Mlčky a strnule. Dívala se jen na to, co předtím bylo pávem. Ani neregistrovala slova Sedny. Probrala se až když bylo po všem. Cítila v očích pálivé slzy. "Ach, ty nebohý ptáčku..." Byla první slova, která se jí vydrala ze staženého hrdla. Pomaličku se k němu přemístila blíže. Bolelo ji to. Rány jenž od něj tržila nebyly vůbec pěkné. A na to, že byla léčitelkou to bylo až úsměvné. Jak moc se nechala zmasakrovat. Bolestivě vydechla. Jala se mu hloubit hrobeček. Dala k němu i veškerá pírka, co mu Sedna vyškubala a nechala pro ni. Bolelo ji hloubit hrob. Písek se dostával do otevřených ran. Ale to ji bylo jedno. S tím už pak pohřbila páva do hrobu, který mohl být aspoň trochu přijatelný. Z místa, kde začínala již trochu růst tráva utrhla luční kvítko a dala mu ho na hrobeček. "Odpočívej v pokoji." Zamumlala. Pak už se vydala směrem dál.
-> Luka (přes Dračí průsmyk)

Stáhla uši k hlavě. Sklopila ji ještě k tomu. V očích ji zaštípaly slzy. "Já..." Bolelo to. Jeho slova ji bolela. Byla jako osten, který se jí zabodával do duše. Nevěděla jak moc bolestivé to bylo dokud to nezažila. S tím se přikrčila a vydala se směrem dál od ní. Sama jí to přece jen řekla, aby se vydala pryč nebo teda že si měla trhnout. Tak pochopila její slova. "Nebudu se ti tedy dále plést pod tlapy." Zašeptala. Kdyžto když si všimla, jak se vydal po ní ještě více agresivně, tak se otočila. Rozběhla se tak, aby si před Serenu vlezla. Tudíž Etoile byla tou jenž dostávala momentálně veškeré rány od páva. A nechávala se. Nechávala ho, aby do ní zabořoval svůj zobák. Bolestivě kníkala. Bolelo ji to. Nedokázala ani popsat jak moc ji to bolelo. "Běž!" Zavrčela na Sednu. Dávala ji prostor tak, aby ona mohla vzít packy na ramena.

Sledovala ho zelenýma očima a vrtěla hlavou. Ne, nezdálo se jí to správné. Tohle přece nemohla Sedna myslet vážně? Šikanovat ptáky? I když to byl nejspíše pořádný zmetek, tak mu nemohla nic neudělat. Vyhrála její až moc milá nátura. Ta, která by neublížila ani mouše. Pokud tedy nemuseli sloužit něčemu vyššímu. Zabíjela pouze když měla hlad a potřebovala se nasytit. Jinak se spíše dávala cestou pacifisty. "Ale stejně. Neměly bychom mu ubližovat. Stále je to živá bytost, co cítí bolest a nelíbilo by se mu, kdybychom ho takto nadále šikanovali." Postěžovala si jí Etoile. Nevěděla jestli se do toho skutečně chtěla pouštět. "Jenže já nejsem fakt někdo, kdo by ubližoval! Nechala jsem se zlákat tvým nadšením! To je tak jediné." Odvětila jí nakonec hvězdička jako argument. Netušila jestli to ovšem Sedna vezme.
Když řekla ošklivá slova aby uhnula, tak neváhala ani vteřinu. Sledovala její počínání. Nechtěla odejít bez trofeje? Sledovala jak nebohého páva nahání. Ona stáhla uši k hlavě. Ne. Nemohla tomu přihlížet. Raději i stáhla uši více, aby neslyšela zvuky násilí. Vyzívala jej k ubližování, ale ona nemohla. "Ne. Raději se... ne. Nemohu. Ale pak ti klidně vyléčím rány." Vydechla nakonec. A tak to byl pro ni konec lovu na pávy.

Snažila se být zlatíčkem. Osobou, která bude podporovat a stát při jednom, i když ho zbytek světa zcela odsoudí. Taková byla Etoile. Možná někdy se přílišná snaha stala spíše až otravnou. Až zcela nenápomocnou. A ona mohla tak jedině čekat na odpověď. Do hlavy vlčici neviděla. A možná to bylo dobře. Její další slova ji donutila stáhnout uši k hlavě. Ta lhostejnost v tom hlase. Byla možná až moc křehkou, až moc vytrženou z reality, že ji toto dokázalo zaskočit. Zakňučela. "Chápu tvůj názor a budu ho respektovat." Její hlas byl najednou tak slabý. Nebyla zvyklá na hrubé zacházení. Něžná a křehká. Jako květinka. Možná by ji někdo měl naučit postavit se za sebe. Ale momentálně tomu tak nebylo.
Zdálo se, že hvězdička najednou selhávala na plné čáře. Kdyby mu tak viděla do hlavy. Slabě přikývla na to, že mu své sourozence někdy představí. "Rozhodně, pokud se s nimi zde setkám, odkážu je na tebe." Souhlasila nakonec s mírným úsměvem. Jen se nedej hvězdičko! Zachovej si nadále ten úsměv a pozitivitu.
A pak měla být zase návnadou. Stáhla ouška k hlavě ještě jednou. Podívala se na ptáka. "A jsi si jistá, že se nám nemůže nic stát? Vypadají dosti majestátně, jako kdyby ovládali i nějaké magie!" A ona by nerada skončila jako pokrm pro nějakého páva. Přesto k nim udělala nejistě pár kroků. V moment, co proti ní páv udělal další kroky vypískla a začala couvat. Mezi odvážné vlky se nemohla řadit.

Pokrčila rameny na jeho gesto s tím nevinným úsměvem. Jen nad její hlavičku nakreslit svatozář. Ano, takto nevinně se tu na něj Etoile culila. Jo, kdyby to jen tušil, co před sebou měl za vlčku. Čeho ona byla schopna ještě. A jednou se to možná dozví i on! A třebas že to bude na jejím smrtelném lůžku. Co kdyby chtěla pláště jako Taylor a nepodělila se o tuto informaci schválně?
Jeho slova se zabodla do jejího srdéčka jako kdyby se Etoile ocitla na pranýři. Kamenována. Jako za středověku tomu bylo. Jenže ona tu stála před ním. Vlkem v těle vlčice. Uhnula pohledem. "Já... znala jsem vlčka, který o sobě mluvil v mužském rodě a přesto měl samičí tělo. Nepřišlo mi to nějak špatné. Je to... no ono... občas se jeden narodí jakoby s jinými geny v mysli a jinými geny v těle. A pak vznikají... přeměno vlci? Eh, ne tak to není. No prostě vlci, kteří jsou prostě jiného pohlaví uvnitř než navenek, tak. Takhle bych to řekla. A je to zcela v pořádku! Nevidím na tom já sama nic špatného! Každý by se měl cítit dobře! A jiní by to měli respektovat, že činí věci, aby se cítil dobře! Ne ho neustále opravovat a nebo mu něco vtloukat do hlavy. Každý jsme jiný a to je na tom tak krásné." Zasnila se nad tím Etoile. Možná se až moc rozpovídala. Možná byla prostě jen takto milá dušička. Poslouchala díle její slova. Bylo milé se dozvědět také něco o minulosti někoho cizího. Překvapeně u toho nakláněla hlavičku na stranu. "Mladí? Ach, tak to moc dobře znám. Taky jsem zažívala mladistvé lásky! Ale roztomiloučká vlčátka z toho nikdy nebyla." Sklopila na to smutně hlavičku. Ne, není třeba smutnit. Jednou budou jistě. Zavrtěla, když syna označil jako nádherného. To už měla zase co říct ona. "Moji bráškové Alhajoth a Haedus by se ti jistě líbili! Jsou to taky pěkní samci! A milí! Vlčice tady by z nich určitě šli do kolen! Věřím tomu!" Vrtěla ocasem ze stranu na stranu. Možná nepochopila její narážku. Být zde Merlin... tak by tomu pochopila dokonale, ale ona Merlin nebyla.
Udělala pár kroků blíže a sledovala co se dělo. Plánek zkoumala očima. "Dobře, doufám že mne pak zachráníš. Jako rytíř v zářivé zbroji svou princeznu!" Zazubila se na něj Etoile. Chápala ten plán. Souhlasila s ním. Dělat návnadu? To by ji šlo.

Jo, Etoile, narušitelka spánku, mohla za útok kuřete, co mělo spát. Ach, jak nádherně ironicky to znělo. Možná právě proto většina nevěděla, co si mysleti o téhle serotoninové bombě. Přesto se za ní/ním, sama byla zmatena, schovávala a občas jen hlavička vykoukla. A pak ji obvinil z krádeže? "Já? Ale kdeže!" Dušovala se jako odpověď na jeho křivé obvinění. Ne! Nebyla žádnou zlodějkou! Jenže to druhý nemohl tušit. "Jako pírečka mají nádherná, jen tlapku natáhnout, ale nikdy bych to neudělala!" Dodala nakonec a hrdě zvedla hlavičku. Nebyla zlodějkou, nebyla ani některak zkaženou, aby ji to napadlo.
A pak ji zaujala ta slova. Překvapeně naklonila hlavu. "Jsi si jistá? Zdráháš se, již u jména si se docela zdráhala. Ale nuže, pokud tomu tak chceš." Etoile to mohlo být jedno jak cizince bude oslovovat. Pokud bude chtít, aby mu říkala třebas Pepíku, tak to bude Pepík. I když jaký vlk by chtěl tohohle jména. Nakrčila čenich. Přísahala na své děti? "Huh? Děti? Však vypadáš mladě! Nechce se mi věřit, že nějaké máš! Sotva tři roky bych ti přiznala!" Ach, lichotky, to bylo něco pro tuto vlčici. Nedělala to nějak schválně, prostě to z jejích úst šlo samo.
A pak dostala nabídku. Překvapeně se na ní podívala a přeměřila si ji. "Ty víš jak se kradou pírka, Sedno?" Zeptala se nakonec se stejným lišáckým úsměvem a v zelených očkách se ji zalesklo.

Schovávala se za ním a sledovala onoho páva. Následně se jala cizinci na něj ukázat pacičkou. Jako tomu dělaly dítka ve škole. Akorát že Etoile už dávno v tomto věku nebyla. Měla by se chovat jako dospělá spořádaná dáma. Jenže ona byla taková kulička rozdávající serotonin na potkání. "Tamta přerostlá věc. Ta s ním velice pěkným ocasem! Chtěla jsem si je prohlédnout zblízka a ona na mě zaútočila! Z ničeho nic!" Jala se jí převyprávět o to, co se stalo a proč se tak jala činit. Páv jako kdyby její slova slyšel a hlavu v tak vražedném gestu natočil na ně. "Hodil" po nich očkem, jak to tak světlé vlčici přišlo. "Vidíš?! V jeho očích je vidět, jak touží po krvi!" Dodala nakonec na to co předvedl páv.
Cizinec teda cizinka se ptala na její jméno. "Ano! Znamená to hvězda." Přitakala nakonec s drobným úsměvem ona a jala se vrtět ocasem. Všímala si těch zaskočení v hlase. Vnímala je dosti znatelně. "Klidně o sobě mluv jako o samci, Sedno. Nejsem tu, abych tě cítila. Chtěla bych, aby ses cítil pohodlně." Jala se Etoile vrtět ocáskem s úsměvem od ucha k uchu na obličeji. Využila k tomu i mužského rodu v označení jeho. Nevadilo ji to. Přeci jen kdo jiný by je tu slyšel? Ta barevná slepice? Vykoukla zpoza cizince a udělala gesto jako kdyby naznačovala slípce, že ji vidí.