Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naslouchal všemu co v místě probíhalo. Veškerý déšť jenž dopadal na hlavy mu jen potvrzoval, že něco se na ostrovech začíná možná i měnit? „Lissandro,“ pokývnul k ní hlavou, „přijímám tvou nabídku a vážím si ji. Rád provedu tímto světem méně zkušené a předám nezbytné.“ zvednul by i koutek, ale vycházel by už tak moc mimo sebe. Chtěl být smečce zavázán jak jen dokáže, stát po boku a zároveň přinášet alespoň něco, když nyní... už začínalo být tak trochu i pozdě na něho samotného. Šedý vlk se podíval směrem ostatních členů, kteří byli brzy vyzváni aby šli dělat nutné. On byl mimo to vše, vzhledem ke zdravotnímu stavu, a tak mohl alespoň vyslechnout slova Lissandry a promluvit s ní otevřeně v soukromí o tom, co se stalo... chtěl vše objasnit, ale nepotřeboval k tomu další páry očí a uší, které tak dobře neznal a mohly by vlku akorát brzy udělat něco horšího.
Když sraz skončil a vlci se rozutekli?
Podíval se směrem k Lissandře, opatrně začal zvedat své mohutné tělo a pomalu udělal pár kroků k ní. „Můžeme něco... probrat jen společně?“ špitnul tiše k zrzavé vlčici (nikdo jiný by to slyšet neměl pakliže nestojí přímo u ní.), kterou si pamatoval alespoň z flekatých pohledů, které jí věnoval. Nyní už jen byly prázdné. „Nechtěl jsem u toho ostatní.“ přiznal jí narovinu, jelikož jeho trable ohledně konfliktu stoupaly a zároveň... měl pár otázek.

Zinek, Hvozdík
Bylo zřejmým štěstím, že zůstával slepý, a tak gesta či tváře většiny přítomných nemohl zkrátka nijak zaznamenat. Věnoval se stále jen naslouchání slovům, která říkal Zinek. Léčitel. Ten se na šedém tělu postaral, aby rány dostaly, alespoň nezbytného ošetření a on tak mohl odejít někam, kde nebude svou přítomností tolik provokovat. „Hnědá s tmavým hřbetem... znám ji od vidění jak jménem. Ona mě údajně víc.“ pokrčil by rameny, kdyby to gesto uměl a následně otočil hlavu i k těm dalším, kteří se o starého vlka nyní postarali. „Jsem vděčný za vaši pomoc, pokud bude příležitost - vrátím vám to.“ a pokývnul k nim hlavou, kterou se i před Hvozdíkem a Zinkem částečně uklonil. Slyšel brzy i neznámé hlasy patřící vlkům, kteří ve smečce taktéž byli; Enzou, Sachi, Lycan, Ořešák a Vino.
Vlci mu nikoho zrovna nejvíc připomínaly a nakonec... když už bylo vše u konce se rozhodl zvednout a ulehnout kousek dál od místa, kde mohlo zůstat i trochu zaschlé krve. Hodlal naslouchat a u toho odpočívat, hlavu tak odložil na přední tlapy a naslouchaje okolnímu šumu i hlavnímu slovu Lissandry už jen vnímal dění.

Držel se už jen na zemi. Nohy nebyly ochotné tělo zvednout, a tak Excelsior zůstal pouze ležet, zatímco naslouchal okolí, které si ještě před chvílí cosi špitalo. Byla to ostuda, že přišel zraněný? Bylo na tom něco špatně, že starý vlk se dostal do situace, kterou on sám nečekal a... Tak nějak tušil, že na něj spousta bude mít komentáře či kousavé připomínky. Neměl síly, neměl motivaci obhajovat svou maličkost, a tak sbíral síly na to, aby vysvětlil co se stalo. Otázky padaly na neteře, které u boje neměly šanci být a pakliže si něčeho všimnuly... musela to být ta vichřice, jež se prohnala územím. On sám stáhnul uši, když se začínal dít kolem něj rozruch. Býval by se odebral do úkrytu a zkrátka neobtěžoval, ale nyní neměl zrovna moc možnost.
Mluva ke všem, nejdůležitější asi pro ty co zajímá oč šlo
„Zdravím všechny členy Daénské smečky,“ odkašlal si a následně hlavu natočil přibližně směrem, kde mohl zbytek smečky být, zároveň si i připsal slova Lissandry, která na něj tak silně mručela, „setkal jsem se s vlčicí hnědých barev. Víc nepopíšu, jelikož můj zrak nebyl v posledních letech silný a naučil jsem se orientovat převážně po slepu.“ pokračoval ve svých slovech, ačkoliv ho mluvit bolelo.
„Jelikož jsem brzy zjistil, že to je vlčice... nechtěl jsem se nechat vyprovokovat. Souvisí to s něčím co,“ odmlčel se, možná tu chvíli natahoval zbytečně, ale byla to pro něj bolest, „co si nepamatuju. Chtěl jsem odejít, abych neudělal konflikt a hnala se proti mě. Něco jsme si vyřídili a následně jsem nechal seslat vichřici, abych se zachránil. Bohužel byla silnější než měla... a to oko?.. Vyměnil jsem svůj život za přežití.“ dokončil monolog, který dost možná nemuseli vlci poslouchat a jemu... bylo mu to vlastně tak docela jedno, jelikož... nebude se litovat. Byla to jeho chyba a na slova příchozího nechtěl už nijak reagovat. Problémy byly mimo smečku a nebude vytvářet konflikt uvnitř... Nestálo mu to za to.
„Vážím si ošetření, “ zvládnu to už sá-m. hodlal ta slova říct, ale... nemuselo to dělat dobře vzhledem k přístupu toho, kdo jej právě ošetřoval. Excelsiorovi rány byly staré den, možná dva, zatímco vyrvané oko taktéž. Vše poměrně čerstvé, některé už zataženější a začínaly pomalu regenerovat... Avšak vlk dělal jakýsi podivný zvuk, štrachal, což šedý příliš dobře neznal, a tak už zůstal jen v klidu ležet a naslouchal okolé.

→ Les Alf

Pokračovali místy, která ještě před chvílí vnímal jako běžné louky, pláně či lesy. Vše se během chvíle dokázalo tak svižně změnit a samotný Excelsior si byl všech změn vědom. Bylo podivné vnímat už jen zvuky, tedy, už si na to kdysi zvykal, ale nyní to už nemohl brát vážně. „Váš otec je vlastně kdo?“ zeptal se šedý, když mu došlo, že o jejich otci asi už nic důležitého nevěděl… Proč jim nebyl na blízku, kde byl? Hlavu držel pod úrovní kohoutku, zatímco naslouchal slovům vlčic. Ricca a Solari. pozvednul by koutek, ale nemohl ukazovat slabinu před neteřemi, kterým by mohl
V budoucnu pomáhat a být jejich oporou, pakliže by otec zneuctil památku Solfatary. „Pokud chcete, tak si po sešlosti můžeme promluvit hlouběji a probrat nějaké věci.“ snažil se vlčicím nahradit ty roky, které společně neměli možnost trávit či o nich jen slyšet a jakkoliv je podpořit… vlastně: Co dělá strýc? pozastavil se a brzy jej z myšlenek vytrhl. V tu chvíli na něj dopadla i slabost. Měl dorazit domu a to se stalo. Pocítil lehce zatažené rány a slabost v končetinách, které si začaly ulevovat. Opatrně předními sjel k zemi, brzy spadnula i zadní část a on otřel čumák do tlapy. Bolelo to. Vracely se mu nepříjemné pocity, které probouzely rány.
Hlavu držel směrem k ostatním, které upozornila Solari. Nechtěl být středem pozornosti, ale už asi bylo trochu pozdě a on se díval směrem, odkud cítil pachy. „Mé neteře mě dovedly sem,“ vydechl, „pomohl nám hnědý vlk. Dodal mi sílu dojít sem, a opatrně se nadechnul, zatímco z vyrvaného místa, kde měl ještě před odchodem bulvu, začala téct krev. Opatrně ji slíznul a následně zachytil krev tlapou. A taky jsem už k ničemu. zaryl sám do sebe kudlu.

→ Severní hory

Byl poblíž dvojice, která šedému samci nyní byla mnohem více blízká jak kdy jindy. Solari a Ricca. Neteře. suše polknul, když zopakovala jeho druhá neteř její jméno. Měly příjemný hlas a rozhodně... empatii. Znaly Solfataru. Sestra. byl u ní, když zazněly poslední zvuky a její hlas v tichu. Bylo to tak podivné... zvláštní. Podíval by se býval kolem, ale nyní... bylo to jako věčně spát. Nenacházel v té pustotě nic, co by šedému vlku donášelo jistých odpovědí či zájmu o život. Blížím se ke konci? procházel své myšlenky, když uvědomujíc si fakta jen slepě pohlížeje kamsi vpřed. „Vím,“ olíznul suchý čumák a hlavu otáčeje slepým směrem, „je to moje rodina už nějaký čas. Lissandra si u mě udělala jisté místo a... chtěl jsem být součástí rodiny. Tu už, jak vidím, jsem opět našel. Takže... Solari a Ricca.“ zopakoval jejich jména s jistou úctivostí a hluboký tón jakoby se lámal do tenčího. „Zůstaly jste po mé sestře... ještě s mým bratrem. Tedy... bratry. Netuším, oč jaká jména přesně šla a proč je ten hnědý nazval Lucianem a Balrogem, ale... máte ještě dva strýce. Hurricane, šedý hřbet, vždy o něco poetičtější a za mě... i kladnější a pak druhý. Tmavý vlk s žíháním na hřbetu, vysoký. Fearless. Byl vždy nejmenčí... a vaše matka - Solfatara - oplývala moudrostí a krásou. Byla jako naše matka.“ olíznul si čumák, do kterého právě přiťapávaly cizí pachy.
„Tuším, že jednoho z vašich bratrů jsem kdysi potkal. Arrow. Byl u její smrti... zemřela nějaký čas zpět.“ hluboce vydechnul když si vzpomenul. Blížili se již ke smečce, a tak doufal, že se dostane i příhodnějších témat jak těchto depresivních.

→ Daénská smečka

Mířil hlavou k vlku, který stál naproti Siorovi. Bude mu navěky vděčný. „Tohle nezapomenu.“ vydechnul, když cítil, jak se rány zacelují. Vnímal uvnitř sebe bolení, ale už bylo o něco snesitelnější. On sám si udělal drápem jizvu přes levou tlapu, která začala lehce krvácet. Tohle nesmím zapomenout. připomenul si a následně střihnul ušima. Slyšel stále dvě neteře. Jeho neteře... a zmínku o Lucianovi. Hurricane? začal čumákem čenichat kolem, až náhle získal vzpomínku. Hluboká vzpomínka, která mu připomenula... Šedý kožíšek, vždy poetický. projelo jeho hlavou a následně ji otočil směrem, odkud slyšel hlas dvojice. „Hele, zas trochu úcty ke strýcovi.“ ohnal se nad tím, jak zmiňovala odtáhnutí. To se i lehce ušklíbnul a nakonec zvednul na všechny čtyři. Byly tak slabé, ale... cestu domu zvládnou.
„Dokážu jít, ale za vaši oporu budu rád. Neteře.“ Jeho tělo stále lesknoucí se karmínovou barvou, která zůstala na srsti šedého vlka. On sám doufal, že se vše brzy zlepší a pokud ne... Byl to jeho osud. „Klidně můžeme trochu svižněji... má teď být setkání Daénu. U jezera.“ dostal ze sebe a pakliže se už vlčice rozešly vpřed, držel se s nimi.
Znal cesty poměrně dobře, nachodil už nějaké chvíle, kdy i zkoušel po slepu chodit. Byl připravený na ztrátu.

→ Les Alf (přes Ostříž)

Směřoval svůj pohled po celou dobu k vlku, který upozornil na přítomnost někoho cizého. Kdo jsou? Co připomínají? tázal se šedý vlk sám sebe a svých zapomenutých momentů. Minulosti a nostalgie, která převládala v jeho hlavě, ač složky a jednotlivé vzpomínky ztrácela s prvními vánky. Byl to velký obchod. Vlk s bohem vyjednal život. Nabídnul mu oko a Nero jej přijal. Zatímco kolem šedého vlka se zdržovala dvojice vlčic, které mu dělaly společnost. Naslouchal však primárně tomu jedinému, kdo jeho osud mohl zachránit.
„Přijímám. Osudy svých blízkých, známých, těch, kterým jsem ublížil či zapomenul. Hodlám zažít věčnou tmu.“ a v tu chvíli vyzdvihnul svou tlapu, která mířila jediným směrem. Jediný flek, který nyní vykreslovat siluetu či kapky vodových barev jež míchaly svou podstatu a tvořily zcela jiné odrazy. Tmavě šedá tlapa s runami na sobě zamířila k oku, které během pár vteřin, za zvuků hrdla jak snažil se držet veškerou bolest, nebylo již součástí těla.
Veškeré barvy zmizely. Nic. Najednou měl pocit, jakoby se díval dopředu a nic nevědomí, které se skrývalo za ním samotným, napustilo jeho oči temnou barvou nevidění. Oko následně odstrčil směrem k Nerovi. „Pokud mi dáš šanci trpět, budu vděčný.“ a přikývnul, zatímco z oka šedého vlka začala vytékat krev. Slábnul. Oslabil se a ztratil. A naopak... získal.
Když zaslechnul jakási slůvka šeptající v okolí, otočil hlavu jen pocitově směrem, odkud šla. Mohl je slyšet? Kdyby ano, odpovídal by; Jsem váš strýc.

Bouře sílila a tělo šedého začínalo slábnout. Bylo chladnější jak kdy dříve... to vše uvnitř něj jakoby začínalo ztrácel poslední síly. Roztával. Ledový samec z končin začínal roztávat. Severní smečka, rodina... naslouchal těm slovům, která uvnitř něj začínala se probouzet. Hleděl stále do skal, které lemovaly místo. Ledové místo v zeleném háji. Bylo přenádherné. Hlavu opatrně zvedaje, slova na jazyku jakoby převalovat měl, už sledoval jen bouři jež snášeje se k šedému byla snad nejblíže kdy jindy. Osud si pro mě přišel? Takhle vypadá smrt? tázal se, tlapy hozené na zemi jakoby už nemohly se samy zvednout, zatímco tělo plné červených drahokamů obsypávajících jeho šedou srst. „Předpokládám, že vlčice temné duše jmenující se Allavanté z Chaosu byla úctivým soupeřem,“ mluvil velmi pomalu a větu skládal poměrně dlouho, vždy se připomenula místa třpytící se a odleskujíc okolní bouři, „omlouvám se za svou neznalost, možná, že už paměť zapomenula dřív než jsem si zvládl tebe připomenout,“ bylo mu jasné, že bytost před ním nebyl obyčejný vlk. Byl to někdo. Bůh? Duch hor? tápajíc marně v paměti si prohlížel ještě chvíli vlka. „Smrt je příliš velké odpuštění někomu, kdo brzy zapomene kdo je on sám. Ti, kteří se stanou součástí mého života a jsou blízcí - trpí. Jsou v bolestech. Rád bych odnesl patřičné břímě za můj osud. Prosím,“ sklonil hlavu úctivě, nebyl namyšlený ani hrdý, vždy jen ledový, Hurricane, Fearless, Solfatara... Otče? Matko! sledoval jak mu před očima uhání to, co vše zapomenul. Brzký odchod z Yellowstonu... Severní smečka a Vločka?, oddělí od sourozenců... Lidé. Bytosti zrůdné a trýznící. Vzpomenul i na chvíli, která byla nelítostivá. Jak byl nucen zabíjet. Byl katem ostatních. Kolik jich padlo. do očí by mu šly slzy být o pár let mladší. ...Jsi nyní bratrem... slova těch, kteří vlka přijali a následně i možnou zradu, kdy kráčejíc místem zapomínal. To vše? suše polknul. Smrt byla úlevou a odpuštěním. Lissandra... Deinell... Astra... procházelo jeho hlavou, když v očích měl možné slzy. Leskly se a odrážejíc příchozího samce se podíval přímo k němu. Věděl, jaká slova mu má věnovat.„vezmi si to jediné, co mému životu dávalo posledního světla. Poslední možné vzpomínky, které jsem ve své hlavě držel,“ mluvil nejvíc co kdy jindy... jeho tělo jakoby hodlalo samotnou bytost přesvědčit, bojoval o to, ač chraptěl a sem tam mu z tlamy stekl pramínek karmínu, „dovol mi vidět navždy věčnou tmu a nechat život pokračovat. Můj čas ještě nepřišel.“ tiše vydechl a následně cítil jak mu hlava začala pomalu padat. Chtěl věnovat to nejcennější co mohl mít. Poslední možnost vidět. Oko. Ledové oko, které bylo jeho průvodcem a Excelsior už tušil, že jeho čas přijde. „Musím dát, abych mohl získat. Prosím, stojím si zatím, pakliže šanci druhou mi dáš.“ a začal kašlat. Tělo sláblo, jeho oči byly bledější jak jindy. Stál si za svým a doufal, že mu hnědý vlk vyhoví.

Ležel ve vlastní krvi. Jeho pozůstalé oko bylo tím jediným, co šedému vlku dodávalo jisté možnosti cokoliv vidět. Byly to tehdy jen už šmouhy a drobné útvary, které se vpíjely do sebe. Tělo ho bolelo. Vše ho velmi bolelo. Nechtěl sám sobě onu bolest připomínat, a tak jen ležel a sledoval jak se mění počasí a den střídá noc. Nadechnul se, hluboce. Byla to past a on začal během chvíle kašlat. Jeho srst se barvila karmínovým odstínem, který ho držel u země. Hlavu měl položenou sledujíc severní horu. Cosi uvnitř něj vydávalo pichlavé rýpání čehosi v jeho hrdle a na hřbetu... připomínalo mu to jisté roky, které si zažil tam, kde jedna z jizev byla jeho osudnou. Už svůj život znal. Zatím si jej pamatoval a nyní? Nyní přišla spousta vzpomínek, které, pakliže to přežije, bude schopen si prohlédnout znovu. „Jedovatá ústa říkajíc slova, jenž slepému zdála se nepřehlédnutelná.“ zachraptěl sám pro sebe, když uvnitř sebe cítil velkou bolest a na svém těle taktéž. „Vločko, kam jsi mi odešla.“ volal vlčici, která byla jedinou, kterou kdy dokázal opravdově mít rád. Byla to ta jediná, která jeho maličkosti dodávala sílu a nepřemožitelnost. Byla to jeho Vločka ze Severních krajů. Usínat se mi ještě nechce. přemlouval sám sebe, jakoby mu tělo mělo vyhovět. Popotahoval. Občas se opatrně podíval na nějakou z ran, která vypouštěla krev. „Prosím.“ vyšlo z jeho tlamy, zatímco nebyl schopen v momentální chvíli pohybu.
Z nebe padaly kroupy, přinášely vlku další bolesti, kdy jednotlivá ledová kolečka dopadala svou silou do ran. Sic je chladila, ale už takto zničenému jedinci nedonesla příliš velkého potěšení. „Zasloužil jsem si to?“ tázal se chraplavým tónem nicoty.

→ Les Alf

Pokračoval směrem od lesa přes Ostříž. Jeho cesta pokračovala a on se jen tak s klidem uvnitř sebe procházel... měl v sobě vlastně už docela jasno. Zapomenula a jizvy po těle byly místa, která mu mohla připomínat vše nutné, co by mohl v jeho životní cestě potřebovat. Začínal nad vším přemýšlet více do hloubky, nebyl si tím sám tak úplně jist a hodlal.... hodlal vlastně uvnitř sebe najít nějakou novou cestu jak s tímto fungovat a nezapomenout. Jedna z možností zde byla. Nyní byla chvíle, kdy si vše uvědomil a bylo nutné si tento den zapsat. Sehnul se ke své pravé přední tlapě a zahryznul se přímo do ni. Začal zajíždět do kůže, ze které vytáhl kousek a následně nechal krvácet. Bude jizvu muset teprve udělat, a tak si jej jen prohlédnul, když tu otočil hlavu cizím směrem a podíval se...
Rychlohra s Allavanté | + 2
Vlk stál zrovna kdesi v severních horách. Byl zde zcela sám a v jeho okolí se netočil nikdo, kdo by mu připomínal známost. Začal přemýšlet nad tím jak jeho cesta může vypadat a že Lissandra by byla jeho nadějí, když tu místem pustým se začal ozývat hlas. Jsi snad zrádce? rozléhala se slova, když zjevila se hnědá vlčice Allavanté. Neměl v plánu jí původně ublížit, ale vlčice přicházela s jistou myšlenkou a jistým nápadem. Chtěl odejít, ale vlčice plně odhodlána se vydala směrem k němu svými tesáky. Strhnul se boj, při kterém vlk málem přišel o oko. Vlčici opětoval ledové útoky a sem tam neunikl ožehnutí ohněm, který vlčice vypouštěla ze své tlamy. Dostala se k jeho krku, dostala se na hřbet, na kterém zůstaly následně rány společně přes tlamu a oko, to které právě málem vlčice vyrvala. Po jejich boji vlk zůstal nehybně ležet na zemi, která mohla být poseta ledovými krystalky a vlhkými místy po jeho vichřici, kterou vlk dokázal z posledních sil udělat. Tělo bylo zakrvácené a on sám byl místo šedých konců spíše červený. Byl mimo, sotva chrčel a sem tam dokázal otevřít oči aby se podíval kolem. Byl beze sil a krev proudila pryč. Konec rychlohry

→ Území daénské smečky

Vlk pokračoval směrem od území. Jeho cesta se zde měla zastavit, ale vlk se nějakým způsobem rozešel vpřed... Tu si však všimnul čehosi, co bylo zvláštní a jelikož zde byla Lissandra s cizincem, měl by se držet poblíž, kdyby potřebovala pomoc. Nehodlal odposlouchávat nebo tak, ale... zkrátka měl starost a nějak se to v něm poslední dobou přelo a měl tendenci všechny chránit, ale... proč?
Rychlohra s Joseline | + 2 posty
Pokračoval lesem, při jehož cestě se setkal s dcerou alfy Joseline. Její otec byl dle všeho Vino a znala i nějaké členy; Cyra - dobrý lovec. Jejich konverzace se zároveň točila dle Chaosu a války, která se s ním údajně udála. Samotný si nepamatoval své působení, a tak odpověděl, že o tom vůbec neví. Jejich konverzace byla poměrně rozlehlá a on sám si z ní odnesl nějaké ty nové znalosti. Byl sám rád za to, že vlčici Joseline potkal a mohl s ní sdílet nové věci a sám se spoustu dozvědět. Následně se rozdělili a každý šel po svém.
Konec rychlohry
Následně se rozešel k horám.

→ Severní hory

→ Les Alf

Pokračoval směrem po hranicích smečky. Hodlal místo pořádně projít a případně dodat i chybějící značky či je obnovit... Meduňka zůstala netušeje kde, a tak se jen s klidem procházel. Možná cestou na někoho narazil, ale... to nemohl tak úplně říct. Brzy se nesl po jižní hranici, kterou procházel se sníženou hlavou. Moc ho to upřímně nebavilo, ale... musel to někdo udělat. Vlk se následně podíval kolem sebe. Vnímal pár pachů a sem tam i něco známého - měl by se někdy dojít seznámit. Došla mu však myšlenka, že by se mohl jít projít... kolem území a zjistit, kde se bude nacházet setkání... třeba narazí i na něco nového co by mu trochu více otevřelo oči a on i našel něco nového uvnitř sebe.... Nějak na tohle vše zapomínal a nakonec se vydal opět směrem do lesa, který hodlal překročit a mířit k horám, ve kterých měl něco blízkého.

→ Les Alf

Jméno vlka: Caspian
Počet příspěvků: 9
Postavení: Sigma
Povýšení: Tulák na Sigmu
Funkce: Učeň
Aktivita pro smečku: Prohledávání území.
Krátké shrnutí (i rychlohry): Dorazil s Melanis na území, byl přijat do smečky a nyní hledá se skupinou.

Stáhnul uši, jelikož on měl ve své hlavě trochu jinak stanovenou situaci a cizák mu zkrátka nebyl sympatický. Ze své strany by to udělal jinak, jelikož mu přišlo adekvátní, jakožto ten, který přišel a něco chce, aby nabídl víc informací, ale faktem bylo, že netušil, jestli už mezi jeho smečkou a cizincovou nějaká byla. Sám za sebe se tak raději stáhnul a jen si přeměřil hnědou šmouhu mizící ve tmě. Stáli dál od hranic, ale i tak měl vůči jejich hranicím jistou potřebu je chránit. Bylo to pro jeho logiku... nějak nutné, ale vlastně nemusel, jelikož o to šedého ani nikdo nepožádal.
Když pocítil v čumáku známý pach, ihned reagoval úklonem a ustoupením, když vlčice přicházela a tak nějak sám uznal, že by pro něj samotného bylo lepší, aby se stáhnul a šel dále procházet a obnovovat hranice smečky, které byly zde. Proto se podíval k oběma a hlavu lehce snížil. „Zdravím vás,“ kývnul jako vyměněný k zrzavé vlčici a následně se podíval na Meduňku. Nakonec se rozhodl že je čas jít, potřeboval ještě projít velkou část území, aby obnovil případné stezky.

→ Území daénské smečky

Byla to příjemná společnost... Mohl jí předat znalosti a nějaké zkušenosti a hlavně... Společně mohli spojit síly a začít hledat to nutné. Stopy, vyšlapané stezky, pachy - ty by raději nechal Alfě - či jiné způsoby značkování území. Mohl ji to naučit. Typický postoj pro značení močí uměl a... asi to nebylo vlastně nic, čím by se nejspíš měl mladé vlčici chlubit, ale patřilo to k tomu. „Je více způsobů jak ta místa můžeme značit,“ olíznul si suchý čumák a podíval se za ně jakoby snad něco zaslechnul, „Každá smečka si značí specifickým způsobem a rozlišuješ ji pomocí pachů, tvaru stezky či stop, které v ní nalezneš... Nevím přesně jak to máme u Daénu, jelikož to úplně nevidím, ale ty to posoudit umíš.“ snažil se předat znalosti, které se odněkud draly ven a hodlaly Meduňce ukázat další možné... Nemohl úplně přesně chytračit, jelikož by nerad udělal oběma problém, ale věřil, že by Lissandra ocenila každou snahu. „Jestli to jsou drápance, tak pořádně si prohlédni tvar a velikost drápů. Může to být taky značka medvěda.“ upozornil ji na případnou hrozbu, kterou by společně na hranicích mohli naleznout... „Značí se i močí. To dělali, aspoň v mých krajích,“ mých krajích?, „to dělají ti vyšší. Mají nejvíce výrazný pach pro nás a dávají tím najevo i svou nadřaenost... Jen prostě zvedneš nohu a hodíš to tam. Hranice budou kolem celého území... takže můžeme zkusit najít nějakou stopu a přidělat nové aby byly jasnější.“
Když tu se ozvalo vytí. Cizí pach a pro čumák Excelsiora by mohl být i agresivní. Meduňka byla o něco napřed, na což ihned starší vlk reagoval a rozeběhnul se za ní, aby ji případně ubránil. „Mhm,“ stáhnul lehce nepříjemně uši dozadu a nasadil typicky ledový výraz, kterým hodlal pozdravit cizáka, „stydíš se za jméno vlastní Alfy?“ podotkl, když se vlk jen zmínil o jeho cestě. Co zde dělal a proč? Co bylo posláním, které bylo tak tajné, že ihned se točil do Meduňky. „Nechci dělat nepříjemnosti, ale ty jsi nyní na území, které je tobě cizí, a tak by ses mohl držet trochu vzadu.“ stáhnul šedý uši k hlavě a intuitivně se postavil před Meduňku, aby jí dal případnou ochranu. „Pokud hledáš naši alfu,“
rýpnul, „přivedeme ti ji, pakliže nebude zaneprázdněna.“ zjemnil tón hlubokého hlasu a podíval se na Meduňku. Nechtěl jí rozhodně rozkazovat, mohlo to tak vlastně znít, ale naopak měl spíše ochranářský pud, kdy nechtěl vlčici dostat do případného křížku. Xandera viděl poprvé a ani neřekl z jaké smečky je. Stydí se? „Z jaké smečky máme být poctěni návštěvou Xandera?“ optal se pro informování obou, aby si případný beránek, který by došel pro Lissandru, měl alespoň přesnější informaci - snad by věděla více díky původu. Mohl však také lhát či být pokusným králíkem, který má udělat nepořádek. To nedokázal posoudit, a tak nechtěl dostat Meduňku do křížku. Tělo držel v statné, dominantní póze, ať už vlk byl jakkoliv... Excelsior mu chtěl dát najevo, aby se na hranicích choval s respektem - tím nikdo neříká že se tak nechová, pouze měl svůj postoj raději pro připomenutí.