Příspěvky uživatele

< návrat zpět

⇒ Poušť

Šedý pokračoval opatrně dál, jeho tělo začínalo ukazovat známky únavy. Otřel se chundelatou srstí o několik větví, které mu úspěšně nějaké ty chlupy vytrhnuly a on pokračoval tedy dál. Potřeboval najít nějaké místo, kde bude schopný bezpečně přečkat do dalších rán. Potřeboval najít jednoduché místo pro život. Brzy, když se objevil v ještě temnějším zákoutí, zavřel opět své oči a klidným tempem hodlal pokračovat dále vpřed. Chvíli šel šikmo, chvíli pod ním křupal zmrzlý sníh, jehož zvuk byla lahodná melodie do Excelsiorových uší.
Za chvíli se však do jeho... jeho čumáku dostal jakýsi příjemný pach a s ním se objevily i stopy na zemi. Samice. A docela blízko. Šedý vlk si poměrně dlouho nehledal starší společnost, které by se mohl jaksi... ukázat v té hezčí stránce. Deinell byla jeho drobná vlčice, kterou bude bránit kdykoliv bude chtít. Jen nyní... potřeboval upustit páru v objetí někoho staršího.

⇒ Les u mostu

⇒ Tichá zátoka

Šedý vlk šel, pod svými tlapami mu během chvíle zmizel příjemný sníh a vystřídala jej jakási nepříjemně, lehce pálivá pokrývka povrchu. Jednotlivé drobné kamínky až jen milimetr velké se mu zabrušovaly do kůže na tlapách. Stáhnul uši, když jeho kožichem prošla jakási zvláštní změna počasí. Teplo. Teplo? oči otevřel bez váhání a jen své nohy zastavil. Měl za sebou pěknou smečku stop, které byly poměrně dost výrazné, díky jeho váze a hlavně sypkosti písku.
Šedý vlk se pokusil jazykem dostat z tlap to nepříjemné, béžové nadělení. No... příliš si nepomohl, jelikož se mu písek dostal do tlamy a on byl nucen jej dostat zas z ní pryč. Nekonečný koloběh. Sior nakonec jen stáhnul uši, ledově se podíval vpřed a uvědomujíc si, že nejspíš musel cestou špatně odbočit, se rozhodl vydat vpřed za zeleným listím a bílým povrchem, který svítil z povzdáli.

⇒ Temný les

⇒ Mlžné pláně

Šedý pokračoval dál vpřed. Jeho tlapy se propadávaly sněhem jak byl těžký a on sám cítil, že jeho srst na jeho těle drží jako přibytá, no, nijak nepomáhalo jisté nachlazení, které se mu do života dostalo. Sirena doporučila, aby ulehl... už dřív to měl v úmyslu, ale cesta s Deinell mu změnila veškeré plány a on byl nucen pokračovat vpřed. Musel najít nějaké místo, kde se tedy zastaví a najde i výhodné loviště pro prakticky slepého vlka.
Do jeho čumáku vklouzl lechtivý dotek slaného moře, které se hýbalo do rytmu kolébky, jež uspávala novorozeně. Oči držel stále zavřené, jeho tělo se opatrně neslo vpřed a když scházel jednotlivé kameny k vodě, občas mu led pod tlapami podklouzl a on dělala vše, aby neupadl přímo. Oči však držel stále zavřené odmítaje je otevřít. Musel jít, ale díky jeho zavřeným očím cestoval slepě.

⇒ Poušť

⇒ Červená louka

Šedý pokračoval na sever. Hodlal se dostat až do těch krásně zasněžených končin, kde by býval rád našel jakýsi klid a pohodu. V nejlepším případě by měl najít menší noru, do které by se sám vešel. Možná se poštěstí, prošlo mu hlavou při pohledu vpřed do zasněžených končin. Nekonečná luka, která přikrývala zvláštní pára, mlha. Voda klesala s chladem k zemi v mnohem větší síle. On sám sílou vládl, a tak pro to měl pochopení.
Chvíli stál na úplné rovině a hleděl vpřed. Nechal spadnout černou, úplnou tmu před jeho oči a dobrovolně se se zavřenýma očima rozešel vpřed. Byl připravený, že jeho den, kdy uvidí úplnou tmu brzy nastane. Bolesti hlavy se mu s nynějším horším zdravotním stavem neustále vracely, a tak mohl jen doufat, že brzy neopustí končiny bez toho, aby ještě znovu necítil pachy svých sourozenců. Měl vůbec nějaké? V paměti ne, ale... zde určitě ano.

⇒ Tichá zátoka

NPC, Dei + vypití Rumněnky ze Sioby

Šedý byl o zkušenost bohatší a zároveň brzy bude zas o víc chudší. Jeho zakalený zrak se snažil držet na vodní kuličce, kterou usilovně držel ve vzduchu. Snažil se Sirene a Atreasovi co nejvíc síly dát a společně s nimi najít něco, co by jejich zdraví mohlo zlepšit. Brzy se mu na to dostalo odpovědi, a to dokonce i s lékem. Musel však jen ochladit svou kouli, stačilo ji na chvíli přiblížit k zemi, aby z ní uteklo přebytečné teplo. Brzy se kulička vody dostala do jednotlivých misek ze Sioby a šedý jednu přijal. Odvar z Rumněnky, kterou s Deinell našli dost možná taky, de rozhodl vypít.
Podílel se na pomoci, měl na to právo. Dostal příjemně vlažný odvar do svého těla pomocí nabrání jazykem a brzy se otočil kolem. Začínala padat tma, on sám cítil, že se bude muset přesunout více na sever, kde si hodlal najít noru a zabydlet se. Musel opustit tyto končiny stejně jako sem přišel. Svým čumákem se pokusil chytit pach Deinell, brzy se mu do čumáku dostala, a tak se vydal směrem k ní. „Vrátím se tam, odkud nás Noemos přivedla. V těchto končinách se necítím ve své kůži, Dei. Kdyžtak se sejdeme tam, za portálem.“ drcnul svým čumákem do jejího drobného tělíčka a následně se rozešel vpřed.

⇒ Mlžné pláně přes Sněžné tesáky

NPC, Áva

Chtěl přispět i svou pomocí, aby si vědomost o získání receptu na odvar zapamatoval. Nabídl jí svůj vrozený element, který do vzduchu vysílal vánek, aby mohl rostlinu nadnášet. Vlčice se nijak k němu nevyjádřila, a tak jen stáhnul uši ke své hlavě a z místa, kde ještě před pár minutami, foukal vánek dal pohled pryč.
Následně svými tlapkami hýbl ve sněhu směrem vzad, aby se od vlčice vzdálil. Všichni zde museli být už nyní nakažení. Toho si byl vědom. „Jsem schopen trochu vody obstarat, případně by mohl někdo ohněm nechat roztát sníh.“ řekl k cizince, která držela Rumněnku v tlamě a následně se ohlédl po ostatní. (NPC) Čekal, až se někdo s elementem ohně dostane blíže a on bude schopný jim pomoci. Následně se podíval směrem k té, která mu věnovala tak nepříjemná slova jako kdyby se znali. Kéž by tušil o koho jde. Podíval se jejím směrem a střihnul ušima. „Zrzko, ty máš oheň, ne?“ řekl směrem k Allavanté a následně kývl směrem k Sirene. Šedý následně kývl a i když měl svůj element vody velmi slabý a prakticky jej teprve objevoval, pokusil se o vynesení za většího úsilí začal ze sněhu tahat kapky vody a následně jej tvaroval do menší kuličky, větrem si snažil pomáhat, aby ji udržel ve vzduchu. Bylo to pro něj velmi náročné.

NPC, Dei

Šedý možná působil jako kdyby si všímal jen jediné vlčice, ale... nebylo to pravdou. Když tak neustále hledal červenou rostlinu, dostávala se mu do uší slova těch, kteří zde pobývali. Rostlina léčící magii, prošlo mu hlavou a zastavil se v usilovném hrabání. Světlé oči vlka se podívaly po okolí a k jeho neštěstí se největší ohnisko rostlin nacházelo u té, která jej údajně znala. „K čertu s tím,“ zamrmlal si pro sebe a podíval se na Deinell, která mu po delší době věnovala jakýsi letmý zájem, nechtěl se vnucovat, a tak se hodlal vydat po vlastní ose. „Nepoznám to, moje oči viděly už hodně. Půjdu zkusit nějakou získat i pro nás. Snad se brzy potkáme Deinell.“ kývl směrem k ní a následně přidal do kroku, ač mu v rychlejším klusu bránil protivný kašel, dorazil k místům, kde údajně měly být celé trsy. Své uši stáhl dozadu a podíval se pořádně na rostlinu, jež vylétla k nebesům. Následně se podíval na zem a začal jednu z nich loupit od dvojice. „Mráz by na to stačil?“ podíval se k Sirene, která však zmínila jen dvě možné magie - neměl samozřejmě žádnou. Když však zmínila držení ve vzduchu, napadlo jej, že by mohl přispět vzduchem, uměl s ním opravdu kousky a tak začal tvořit menší vánek, který rostlinu zespod nadnášel a stabilně ji držel za vlčici. Sledoval je pečlivě, že skoro nedával pozor na to, co se kolem něj děje.

Deinell
„V tomhle jsi tu expert ty, Deiko. Osobně fakt nevím jak jim pomoci, podle mě mají to samé co jsme chytili my dva...“ vyšlo z jeho tlamy, ze které vypadl drobný kousek sněhu, který se mu nestihl roztát na jazyku. Snažil se dostat k tomu, co vlčice, kolem které se tvořil hlouček, řekla. Deinell měla lepší možnost vidění, čehož museli využít a dát společně tlapy dohromady. „Ty koukej, já hrabu.“ strčil do své společnice čumákem, aby ji odstrčil od díry, kterou stihla vyhrabat a následně se snažil najít něco podobného, co by připomínalo to, co Deinell našla.
Allavanté
Do jeho uší se dostal známě nezmámý tón. Jakýsi vysmívající se tón už jen v prostém oslovení, kdy mu na těle možná naskakovala i husí kůže z toho, jak se mu hlas zařezával do kůže. „My se známe?“ stáhl uši svižně k hlavě. V očích se mu rozlévalo upřímné netušení o tom, kdo tato zrzavá, po hlase protivná vlčice je. V jeho tváři se rozlil jakýsi úšklebek popírající veškerý boj a vlastně celou existenci na ostrovech. „Vám? Asi se pletete, myslím, že támhle vás budou poslouchat raději, a i ti vaši.“ hlavou kývl směrem ke skupině vlků, která se opodál držela té cizinky. Allavanté znal, bohužel to pro něj však byl zapomenutý příběh a s ním i pohřbené všechny vztahy, které si zvládl udělat; Dail, Shine... Byla jich spousta.
Deinell
Šedý se následně obrátil šelem ke své hnědé společnici se šálem a dlouhým krokem se dostal k ní. Následně se pokusil o podrobné zapamatování si rostliny, kterou Deinell hledala. Trychtýřek, ale my chceme Rumněnku, ano. pokýval si hlavou a následně se podíval ke své hnědé společnici. „Mám to k nim donést?“ zeptal se tlapou začal též znovu hrabat do sněhu hledaje rostlinu podobnou té, kterou hnědá již našla.

Šedý posedával opodál, Deinell mu zatím neodpovídala a to mu nevadilo. Všiml si totiž, jak se ostatní vlci přibližují k cizince, která cosi hledala. Sřihnul ušima. „Něco tu hledá Dei,“ kývl směrem k ní, když si všiml jak se šmouha hýbe neustále směrem k zemi, „zkusíme jí pomoct aspoň takhle. Ten vlk má možná to co my dva. Můžeme k nim jít blíž.“ řekl a následně své tělo zvedl ze země a rozklusal se na jinou část louky, tu, co byla u portálu. Následně začal svými mohutnými tlapami hrabat též do hlíny. Tohle jim to možná usnadní. „Jestli něco hledá, dost možná to najdeme i my a dost možná nám to pomůže v budoucnu taky, Deiko.“ pokračoval ve svých klidných slovech, zatímco bezmezně hrabal díry a hledal. Jeho oči byly slepé, potřeboval tedy pomoct od jeho společnice. „Dei, zvládneš hledat a já budu hrabat?“ Zdravotně na tom nebyl nejlépe, ale zkusit to museli.

Kdyby mohl, jistě by svými rameny pokrčil, ale tomu se nestalo. Snažil se z okolních pachů rozuzlovat situaci. Neměl příliš dobrý pocit z takové přítomnosti vlků a ani těch, kteří se brzy stanou středem pozornosti. Šedý naslouchal Deinell, ale skrz její slova zaslechl i něco jiného. Snad dvojici procházejí loukou. „Vyčkej,“ chtěl ji jednoslovným výrazem utlumit a následně na své tváři zvrásčil kůži, „mám pocit, Dei, že kvůli nim tu je takový rozruch... Asi máš pravdu, že hledají byliny. Raději bych zůstal tady, uvidíme, co se bude dít. Pokud jsme my dva něco chytili, tak tamti možná též něco mají.“ uvažoval nahlas.
Bylo pravdou, že dvojici neviděl tak dobře jako okolí, ale cítil a slyšel každý pach, pohyb či jen vydechnutí. Sior se následně obrátil pohledem na svou společnici a tázavě nadzvedl obočí: „Ty chceš jít.. jít blíž?“ zeptal se, doufaje v upřímnou odpověď. Bud rozumná...

Bylo zvláštní, aby se tolik cizáků sešlo ve stejný čas na stejné půdě. Šedý se podíval k Deinell, tu totiž jedinou nyní viděl, a nadzvedl jen obočí společně s pysky, aby je rozpohyboval do slov: „Noemos nám chtěla jistě něco sdělit,“ zamručel si pro sebe, nyní seděl a jen tak občas mu mezi slovy přišlo tiché odkašlání, kterým odrážel útok z vnitřní části těla, „můžeme to zkusit, Setek-hoe?“ zopakoval po ní cizí slovo. Z nějakého důvodu mu to připadalo jako jméno či zaklínadlo, ale... chtěl se asi nechat překvapit, zvedl tedy zadní partie a následně kývl směrem ke své společnici.
„Veď mě. Vidíš lépe jak já.“ přiznal a následně hodlal následovat Deinell. Chtěl jí krýt záda. Jeho tělo bylo možná jednou tak velké jako to její, chtěl tedy být tím, do koho by se případně někdo zakousl. No, bylo to zkrátka zajímavé místo a zajímavý čas... mezi jednotlivci však mohlo vznikat napětí, a tak byl ostražitý.

Vnímal svou společnici i s pohledem upřeným na louku. Je pravdou, že toho zrovna nejvíc neviděl, ale chtěl mít aspoň krytá záda kdyby cokoliv. Excelsior cítil výraznější, štípavější pachy, které se mu dostávaly do čumáku. Sem tam se ohlédl jinam či jen ušima hýbl vpravo, dozadu. “Noe pro to důvod jistě měla, brzy jej zjistíme… možná budeme rádi, že jsme ho nevěděli. No, ty cizí pachy se mi moc nelíbí… chceme to prozkoumat?” zeptal se klidně a ledové kry upřel na Dei. Mráz tomu zrovna moc nepomáhal, snad jakoby projížděl tělem šedého vlka a zacpává jednotlivé póry, plíce…
“Sníh?” řekl, spíš se tázal a snažil se v rozmazané krajině najít zmíněnou, bílou peřinu. Bylo pravdou, že si padajících vloček mohl všimnout až po chvíli, když mu po hlvavě stekly ledové kapky od rozteklé vločky. Nakonec i on zvedl svou hlavu k nebesům, zavřel oči a s pootevřením tlamy nechal vyjít páru, která se brzy rozplynula a stala se součástí systému.
“Hm?” po chvíli se jak kdyby probral ze snu a ucho naklonil k Deice, “možná je ještě najdeme pod sněhem či omrzlé… z toho by se něco dalo vymyslet, ne?”

Sledoval ji možná až moc káravým pohledem, nebyla přeci jeho vlče... Nemohl jí to mít za zlé. Deinell na něj koukala typickým dámských pohledem, který on znal skvěle... No, nebylo málo vlčic, které za život potkal, a tak na svou hlavu naklonil na stranu, pravé obočí se nadzvedlo krátce, to druhé o něco víc a v očích mu hřál jakýsi plamen plný pubescentského škádlení, na tvá se mu zvedly koutky. Všechny ty drobné pohyby na jeho tváři rozzářily hravý úšklebek, se kterým se snad poprvé, za svá ledová léta, na někoho podíval. „Však si dělám jen srandu, Deiko,“ nakonec se mu na tváři rozeznělo i jakési zazubení, což bylo ke ztuhlosti svalů znát, že jej příliš nevyužíval, možná to působilo až děsivě, „aspoň jsi mi rozhýbala svalstvo.“ zašklebil se a tváří v tvář se podíval na louku.
Bylo mu to místo poměrně povědomé. „Snad jako kdybych tu už někdy byl,“ zavrtěl snad už stařecky hlavou, chyběla už jen věta: Za mých mladých časů. Sior se během chvíle vzpamatoval a své mohutné tělo odlepil od země. Pravou přední tlapou nakročil a zbytek nechal tak hezky pozadu hledíc vpřed. Nemít plnou tvář jizev, možná by vypadal trochu k světu a nějakou tu vlčici by zas ulovil. „Nemáš se ty a ani Noemos čeho bát. Dám na tebe pozor, slibuji. Každopádně... nevzali jsme ty tvoje kytičky. Trychtýřka a Šedivku plovoucí? Hm?“ podíval se směrem k ní a stáhl uši, když se mu z tmy vyjevily cizí pachy, možná to v něm i letmo zadunělo vrčením, které držel uvnitř. Nechtěl být agresivní, zkrátka jen dával najevo, že by nerad nějaké ty potíže, což by druhá strana mohla opravdu pochopit nějak jinak.
Bylo by fajn si odpočinout. prošlo mu hlavou a následně se rozešel směrem k Deinell, aby jí pomohl na nohy. „V pořádku?“ zeptal se chvíli před tím, než z jeho tlamy vyšlo jen takové decentní pokašlání.

⇒ Sněžné tesáky

Cítil jsem uvnitř sebe velmi nepříjemný pocit, snad i závrať, se kterou jsem vystoupil z portálu a dopadl na zem. Tělo se mi klepalo od křečovitých doteků v žaludku. Bylo to velmi nepříjemné a já byl donucen spadnout na zem vedle Deinell. “Sakra, Dei, to… to není zdravý!” drbl do jejího těla svým čumákem a následně zakašlal. Jeho tělo se stále chvělo. Chvíli to trvalo, než chvění ustálo a on se byl schopen postavit na všechny čtyři.
“Noemos… bože, ty… jsi jsi šílená Deinell! Takhle hnát do kopců, kurva…” zaklel když se jeho tělo začalo bránit vlastním nádechům. Teplo uvnitř mělo jakýsi žár, který se postupně roznášel dál a dál. Sior se následně začal opět klátit k zemi. Jeho kašel se opět vrátil a on jím mohl získat ppzornost některých vlků, kteří se nacházeli kolem nich na louce.
Doufal, že se jim příliš velké pozornosti nedostane a bude mít klid. Nakonec, když dráždivý, protivný pocit v hrdle ustal, stáhl uši k hlavě a usadil se čelem k louce, zády k portálu. “Nejsme tu sami.” poznamenal stahujíc uši k hlavě.

⇒ Tichá zátoka

Šedý sotva chytl dech, ale ještě nějakou tu chvíli bojoval s neústupným kašlem, který vycházel jak kdyby z jeho plic. Vlk se podíval vpřed hledajíc Deinell a Noemos. Že… že to vidíme opravdu oba a viděl by tu tmavou šmouhu i někdo jiný? proběhlo mu hlavou, když na něj zrovna spustila jeho společnice, která se během chvíle rozutekla zas jinam.
”Dei… já, eh, Dei? Dei!” dostal ze sebe, když mu začala mizet v mlze na ještě více zamlženém místě. Šedý vlk se následně rozcválal znovu za ní, pohyb by zvládl, kdyby jej nezačal opět dusit. ”Těší mě Noemos, Excelsior, chápu, že to bude asi děsně… ah, ehm ehm, super, ale… po-po-maleji.” skřípal k ní hlasem, občas mu vypadávala písmena v slovech jak se začínal opět dusit.
”Kam… kam nás,” zeptal se, ale to už mu sestry zmizely v portálu, ”v pořádku… jste sestry, nedošlo mi, že budete v převaze!” drbnul do ticha a ještě chvíli kašlal, než se rozhodl vydat do portálu. Byla to už doba, co jím naposledy prošel, a tak mu jisté cloumání v tom zvláštním tunelu nedělalo příliš dobře na žaludek. Nakonec se tlapkami ocitl na rozkvetlých květinàch. “Tady? Co je tady?” zeptal se Deinell, když jej do čumáku udeřily cizí pachy.

⇒ Červená louka