Příspěvky uživatele

< návrat zpět

⇒ Kvílivec

Pronásledoval jsem svoji společnici jak mi občas splývá v mlze a popelavé noci. Cítil jsem, jak se začínal po chvíli zadýchávat. Uvnitř jsem cítil jakési napětí, které mě omezovalo v pohybu, a tak byly v tichu slyšet i jakési vzdychy. Byl vyčerpaný? Možná, no nepomohl ok tomu ani to, že se hnali z kopce, kde se musel Sior sem tam držet, aby nespadl. Jeho těžiště se chvílemi nalívalo jako pohár vody vpřed, nakloněná sklenice spíš.
„Dei, ah... ah bože, kurva, Deinelll!“ kdyby někdo jen slyšel jeho sténání plné zadýchaných slov, nejspíš by nevěřili, že se jedná o pouhý běh. No, bylo by to tak, kdybychom se neorientovali ve vlčím světě. Sior začínal zpomalovat. „Konečně,“ vyšlo z něj až děkovně, když zastavil těsně od jeho společnice a následně se zastavil, tedy, pokračoval v kroku s hlavou u země, „Noemos?“ rozkašlal se po vyslovení jména její sestry, bratra... vlastně z těch jmen příliš nerozpoznával, zda se jedná o samce či samici. Ale... na rozdíl od něj vlčice neviděla bludy. Stála naproti nim, na druhém břehu obklopená bílou mlhou.
„Deinell,“ vydechl, když se mu povedlo dostat ze spárů kašle, „musíme odtud... něco, něco se mi tu nezdá.“ mířil tím na cinkavé zvuky rolniček, které se kolem nich začaly rozeznívat jakoby je vydávala samotná iluze Noemos.

⇒ Sněžné tesáky

Šedý nezavřel zatím ani jednou oči. Nic ho nedonutilo usnout, a to ani probíhající nemoc jeho tělem. Nevěděl, že se nemoc neprojevuje tak plně, jakoby měla, ale i skrz to nemohl zavřít oči a přestat přemýšlet nad ležící Deinell, která se vedle něj točila do klubka.
Kdyby tu byl sníh, nejspíš by pod jejich těly i roztál od toho, jaké teplo se mezi nimi utvořilo. Občasný chladný, ledový vítr projel jeho srstí a naježil ji. Nelekl se, spíš to nečekal. Brzy však začala padat i víčka šedého vlka. Nakonec je nechal padnout a sám se pokusil o pár minutový spánek. Bylo to příjemné, že byla aspoň další chvíle, kdy viděli všichni jako on - spánek. Byla to velmi tajemná říše, kde vládl někdo jiný.
…
”Dei? Dein… Deinell?” zvedl zmateně svou hlavu, nebyla vedle něj a on si povšiml jen ozvěny ozývající se jeho směrem. Mizela v mlze rychleji než čekal. Cosi volala. Noem, noemoss… Nomos?Noemos! došlo mu během chvíle, zvedl mohutné tělo ze země a pokusil se jej dostat do pohybu. Rozklusal, následně jeho tlapy začaly hnát mnohonásobně rychleji a on se rozeběhl za Deinell.
Nikde nikoho neviděl, ale bylo možné, že mu vlk splýval díky jeho zraku a mlze.
Doufal, že mladici stihne. Excelsior nebyl zrovna velký běžec, byl spíš rozený silák a to už i vzhledem.

⇒ Tichá zátoka

Šedý vlk kryl mohutným tělem svou drobnější společnici. Deinell šál ležel hezky klidně jako ona. Nevnímal příliš výrazně její pohyby, a tak bylo možné, že se zatím trochu hýbnula. Šedý měl ve své hlavě opravdovou spoustu otázek, některé kladné, jiné záporně položené... nebyl si tím vším ve skutečnosti vůbec jist, ale snažil se přijít na to vše, co se v poslední době dělo.
Chvíli to trvalo, ale nakonec si i on sám přiznal, že kapky myšlenek začínají nabírat na obrátkách. Seschlá zem, zakrvácený sob ležící v omrzlinách, polkl a následně se jen zaposlouchal do ticha, aby zjistil, zda Deinell usnula či nikoliv, doufal, že ano, seschlá krev, mrtví savci, ptáci, následně sob, nakažení my dva. procházelo jeho hlavou, svou hlavu následně zvedl v sekundě nahoru jako kdyby se do jeho uší dostal jakýsi cizí zvuk, který nevydával ani jeden z nich. Uši však stáhnul ke své hlavě, směrem dozadu, na tváři se mu vrásčila kůže a ježila letmo srst, no tak rychle nezestárl a nesešel, bylo to pouze od mračení se, mohla ta krev být infekční? prošlo mu hlavou, a následně hlavu začal opět snižovat, nyní však čumák přibližoval ke své pravé tlapě, do které se bez lítosti krátce zakousl, čekal, až se mu mezi tesáky prolije krev, která během pár vteřin spustila pramenící čůrek k travnímu drnu, na němž měl hlavu.
Příliš neviděl, ale čekal. Svůj čumák přitiskl k onomu místu, kam jednotlivé kapky začaly stékat. Hm? nic. Tráva se nijak nevysušila a ani nevypadala poškozená. Proto on jen hýbl hlavou zprava doleva a snažil se podívat kolem. Netušil proč se to děje, měl nyní strach a potřebu bránit jeho společnici... Navíc, možná by mohl získat i nějaké větší kvantům spojenců? Možná ano, no, vážně. Sior pokračoval v přemýšlení ještě nějakou chvíli doufaje, že svou společničku neprobudí jeho nemotornými pohyby. Spala vlastně Deinell? Na její jednotlivé otázky raději neodpovídal, sám netušil, oč vlastně jde. Uvnitř třela cítil, že dušnost ustala a díky odvaru se jeho stav snad jen i o trochu zlepšil. Musel však přijít na to, kdo v tom mí tlapy. Lidi?

Šedý se podíval na svou společnici a souhlasně pokývl. „Mám upřímně pocit, že to mrtvé zvíře, kterého jsme si oba ukousli, bude tím, co pro nás bylo varováním,“ vyšlo z něj z ničeho nic, „mám takový pocit, že tvé léčitelské schopnosti budou potřeba Dei.“ pohled obrátil přímo k ní, uši mu stály v pozoru a on jí věnoval důležitý výraz. Nechtěl, aby to vlčice brala jako slova bez duše. Bylo to poslání, a tak se dvojice musela držet na pozoru před čímkoliv. Možná, že Sior Dainell nakazil něčím, co v něm inkubovalo delší dobu... ale nebylo mu, aspoň neměl ten pocit, nic.
„Mrtvá těla na lukách? Bude tu nejspíš nějaká nemoc, které se dřív nebo později nakazíme i my. Neviděl jsem vše u toho soba, ale,“ polkl a pokusil se zadržet dušení, „ah, eh... ten sob byl nejspíš taky nakažený. Možná, že ty tvoje kytky nás oba zachrání... Může to být smrtelné, ale... ale to je jen teorie.“ začal přemýšlet dost černě. Excelsior sám zkušenost s nemocemi neměl, ale znal je.
„Můžeme spát oba, hm? Uši nás ochrání.“ zvedl letmo pravý koutek zdánlivě do úsměvu. Následně svou hlavu složil za kmenem stromu, jenž lemoval okolí a podíval se směrem k jeho přítelkyni. Udělal pro ni vyhrazené místo mezi jím a kmenem, bude jí tam teplo a on bude mít přehled o tom, zda se vlčici nemůže něco stát.

Podíval se na Deinell a usmál se, zcela upřímně. Jeho návrh nepřipadal k ničemu a on měl možnost se tak v budoucno, možná, naučit vyrábět jednotlivé odvary. Možná jejich složení nezapomene! „Podle mě nebudeme sami,“ nadhodil, „všimla sis poslední dobou něčeho zvláštního? Mně připadá, že tu totiž počasí tak zvláštně promlouvá... Možná to je jen přicházející zima, ale... ty změny jsou až zvláštně děsivé.“ řekl k Dei, jako kdyby zde už nějaký ten pátek zažil a následně hlavu zvedl k jindy hvězdné obloze. „Mám takový pocit nyní, jako... jako kdyby mě někdo dusil.“ řekl k ní, jejich symptomy byly možná stejné, no, dřív či později se oba dozví, jak daleko či blízko pravdě jsou.
„Mhm,“ jakoby přemýšlel nahlas jen zamručel, „nejspíš bude vhodné přečkat noc tady a... za svítání se přesuneme? Nejsi unavená? Kdybys byla, lehni si ke mně, zahřeju tě. Budu hlídat.“ navrhl zcela klidně, v tu chvíli se od jezera začal vzdalovat o kus dál. Hodlal Deinell dopřát bezpečného odpočinku, který doufal, že jí dopřeje při jeho strážení.

Šedý se cítil jakoby už pár let procházel jen archívy a srstí se otíral o prachem zavalené, dřevěné police. Deinell mu svými znalostmi do života donesla zcela nový pohled na vše. Nyní znal rostliny, které dříve ignoroval. Vědět o nich, třeba by se mi zrak aspoň na jedno vrátil, proběhlo mu hlavou a následně se zaposlouchal do slov Deinell, která se mu snažila předat vše, co znala.
Znalosti, vědomosti předávala s velkým zájmem a nadšením. Bylo na ní opravdu znát, že byla v léčitelství zapálená. Excelsior si v těchto místech příliš neliboval, byl raději ten moudrý, který předával životní zkušenosti... No, možná nyní vypadal jako učící se vlče, když na ní jen tak tupě hleděl a ledovýma očima se snažil domýšlet jak rostlina opravdu vypadá. Svým čumákem se přibližoval s dalšími slovy Deinell k jednotlivým droběnkám a následně si přičichoval. Hmatovými vousky se jich dotýkal, zavřel oči představujíc si jej. Miska, jo... už ji cítím, procházelo mu hlavou, když otevřel oči a podíval se na Deinell, „raději bych ty rostliny vzal. Jestli tu někde kolem jsou... dost možná na tom oba nebudeme nejlépe.“ pouze si držel svou teorii o přenosu. Začínal na své hrudi cítit jakousi pomyslnou těžkost, která svírala snad i jeho plíce v dlani. Bylo to velmi nepříjemné, ale po napití se z oné misky, Šedivky plovoucí, se mu lehce ulevilo.
„Kam vyrazíme nyní?“ zeptal se náhle, aby rozproudil možnou debatu.

Šedý se uklidnil a následně už svou veškerou pozornost věnoval jeho nynější společnici. „Mládě učí dědka,“ na tváři se mu vyjevil letmý úsměv, který svižně zmizel, „tak tedy trychtýřek... Myslím si, že by se nám mohl jeden časem hodit. Cítím se ochořelý, tudíž jsi to mohla ode mě chytit i ty a nyní... nám oběma bude slabo.“ konstatoval nahlas, no nebyl daleko od pravdy.
Šedý se následně podíval na misku, ve které Deinell cosi měla, a následně se rozhodl tedy napít. „Vypadlo mi to, co... že je tohle?“ zeptal se, když se z misky napil a následně se v jeho tváři rozlil jakýsi úšklebek. Nechutnalo to příliš dobře, vlastně možná ohrnoval čumák nad něčím, co byla jen čistá voda... v jeho myšlenkách se její slova rozplynula a on cítil, jak nic nevědění proniká napovrch.
„Roste ten tvůj trychtýřek i nyní? Mohl ibychom ho najít.“

Sledoval stále misku. Něco to v něm evokovalo. Jakési pocity, zvláštní, hořké emoce až se jeho, rádoby, obočí začalo zatahovat jako deštivá obloha. Šedý vlk se během chvíle postavil na všechny čtyři, jeho tělo náhle zmohutnělo a on držel uši natisklé u hlavy. Jeho tvář byla poseta jizvami, které povídaly o minulosti, o osudu. Sior měl chvíli potřebu Deinell krýt, a proto na okolní organismy vyslal jen drnčivý zvuk vycházející z jeho hrdla. Vrčení. Byl mohutný, a tak donutil aspoň srny udělat pár kroků dál od dvojice.
Během chvíle se však uvědomil a usadil zpět k Deinell. Otřepal hlavou a jeho panenky se zas roztáhly. „Ráda se hřeješ s ostatními?“ nechtěl to říct přímo, tulit, bylo to zvláštní. Někteří by to mohli vidět jako zavádějící a to si opravdu nepřál. Šedý vlk se podíval směrem k Deinell a zahýbal čumákem. „Kde ho najdeme?“ zeptal se.

Jeho oči byly vlhké tak jaké jazyk od vody z jezera. Cítil se mnohem lépe, ale jeho stav nebyl stále nejlepší. Občas se z hrdla ozval nepříjemný zvuk, který jej tak divně škrábal. Podíval se ledovýma očima na svou společnici a svým čumákem se otřel o její hlavu, kterou následně držel na ní. Nechtěl jí zlomit vaz, a tak hlavu částečně držel. Na chvíli zavřel oči a před svýma očima viděl věčnou noc bez hvězd.
„Co to je?“ zašeptal, když po její hlavě stekla slza, ale on nechtěl být slabým, a tak ke slze přidal slinu, „promiň.“ a její hlavu olízl jakoby byl její otec o snaze ji zbavit nečistot. Pro některé inteligentnější vlky by to vypadalo zvláštně, ale... Sior začínal Deinell brát jako součást. Cítil z ní to, co hledal. Život.
„Nechceš mě tím otrávit?“ zavtipkoval, když se podíval na jemu neznámou rostlinu. Svýma očima si jen prohlížel tu neznámou věc, no příliš ji neviděl, a tak k ní přičichl, co cítil? Brzy se mu na jeho otázku dostalo od Deinell odpovědi a on si do své hlavy připsal další rostlinku. Šedivka plovoucí, leknín, miska... pokýval hlavou a následně se opatrně usadil a dal na slova jeho společnice. Následně však změnila plán a on ji začal pozorovat. Tak nějak podle zvuků a jejích pohybů odhadoval, že dává něco do Šedivky plovoucí. Trychtýřek... prošlo mu hlavou.
Nakonec jen sledoval dění v misce, kterému tak zvláštně splývalo, že hodlal vyčkat na slova té malé uličnice. „Tohle tě naučil Havran?“

⇒ Kvetoucí louka

Šedému se každým krokem dělalo hůř. Nyní to už eskalovalo do extrému a jeho dech byl nyní nepravidelným. Vlk chvíli stál, jeho čumák se tlačil k zemi jako kdyby jej něco bránilo v tom zvednout hlavu a nadechnout se. Uši držel u hlavy, jeho jednotlivé kašlání nakonec skončilo i tím, že si lehl, aby ulevil tělu. Chvíli se snažil nadechnout, až se nakonec do jeho těla dostala potřebná dávka kyslíku. Podíval se na Deinell, která se k němu zas přidala, ona v jeho očích mohla vidět jakési slzy, které se spustily díky nepříjemnému dušení jeho těla. Cítil bolest.
„Deinell?“ zachraptěl k vlčici, když polkl na sucho a následně se slzavýma očima podíval k jezeru, „vše v pořádku. Jen se mi nějak přitížilo... Jako kdyby mě někdo dusil na hrudi po té cestě sem.“ zavrtěl hlavou a začal se opatrně zvedat s tím, že do svého těla pošle pár kapek vody, aby zvlhčil cesty. Vydal se tedy k vodě a začal klidně pít.
Po chvíli, kdy jeho hrdlo nebylo už suché, se opět podíval na svou společnici a na rostlinku, kterou přinesla. „Ty jsi v pořádku? Mám pocit, že jsem se něčím nakazil...“

⇒ Ledové pláně

Přecházeli pomalu ale jistě z Tajgy do míst, která znal. Občas se mu do čumáku dostaly známé vůně či pachy, které zde kdysi potkal. Sior se podíval letmo kolem, cítil i cizí pachy a měl tak o něco dominantnější postoj i při chůzi. Jeho oči se zabořily nakonec do země nechtěje se dostat do střetu či kontaktu s někým jiným. Sior nyní pociťoval jakési zvláštní emoce uvnitř sebe, jelikož opravdu nechtěl, aby se Deinell něco stalo.
Nakonec prošli a aspoň on nedal nic znát. Následně se začal blížit k jezeru, ke keterému s Dei mířily. Nyní na sobě cítil výraznější pocit dušnosti, a tak se u jezera během chvíle zastavill, jeho přední se opět rozjely a on začal vydávat jakési tíživé, nepříjemné zvuky.

⇒ Kvílivec

⇒ Dvojčata

Nyní se stal vůdcem skupiny on. No příliš se nedalo spoléhat na jeho znalosti o nynější krajině, o které tvrdil, že ji vidí poprvé. No, nebyla to tak úplně pravda. Šedý vlk se klidně nesl vpřed, když sledoval svýma ušima okolí. Stále měl potřebu být v postřehu díky tomu, co před nějakou tou chvílí zahlédl. Nechtěl to Deinell vysvětlovat. Proč taky? projelo mu sobecky hlavou, když se konečně dostali kus od dvojice skal, kterou nyní opouštěli. Excelsior cítil uvnitř, jak mu odebírá kyslík někdo jiný. Cítil jak se mu pomalu pod tlapami roztává led a přesouvá se s Deinell příchozí cestou tam, kde to někde v hloubi znal. Neměl nyní příliš co říct, chtěl jen jít a ideálně objevit něco nového.

⇒ Kvetoucí louka přes Tajgu

⇒ Ledovcové jezero

Kdyby šedý tak mohl tušit, co mu v ledovcích Deinell ukazovala. Cítil, jak se začal vzduch silněji opírat a dostávat do jejich kožichů... Slaná vůně, ledový vítr a jednotlivé sněhové kapky padající z nebe. Symfonie. Kdyby Sior viděl, asi by nad místem zatajil dech. To však dělal i s pomocí někoho, kdo nyní úřadoval s jeho imunitou a začínal pomalu omezovat jeho výkon. Šedý vlk šel za svou společnicí rozvážně. Držel krok, ale na paty jí nešlapal... spíš využíval klidného tempa, kterému i tak dávalo více zabrat. Šedý cítil, že by raději nyní uvítal méně chladnou krajinu, ta akorát podtrhovala jeho ochoření.
„Ze jmen rodičů?“ vyšlo z jeho tlamy až lehce překvapeně, „jsou i tak zajímavá a to tvé je jedinečné, Deinell.“ kývl k ní hlavou a už si začal sedat hledíc před sebe na jakési dvě skály vedle sebe. „Dvojčata? Pravda, vypadají tak,“ přikývl a následně se podíval na svou hnědou vůdkyni, „Asi bych se pomalu přesunul zpět k té louce. Noc bychom nemuseli přežít v takovém počasí.“ snažil se upozornit na nepříjemný, ledový vítr, který procházel jeho srstí. Cítil jak ho štípe svým dotekem.
„Na jaře se pak klidně podíváme i nahoru, ale teď bych opravdu šel.“ pobízel Deinell a sám se po několika minutové pauze zvedl pokračujíc zpět do teplejších končin.

⇒ Ledové pláně

Deinell jeho poznatek nepřešla ladnými slovy či ignorací... Byla ta, která se opravdu zajímala a to o vše. Neměl jí to za zlé, spíš nyní se cítil poměrně zvláštně. Uvnitř sebe vnímal jakýsi pocit, který mu byl až hořce nepříjemným. Blouzní, blouzním, blouzníš. ozvalo se v jeho hlavě a nad tím jen škubl svou palicí do vzduchu jakoby se otřepával od sněhu, který na něj dost možná nyní dopadl. Šedý se následně podíval na svou společnici se šálem a svýma ušima se začal rozhlížet po okolí, ačkoliv oči držel upřené na ní. „Jak jsem starý, tak vidím věci, které ty ještě vidět nemůžeš.“ snažil se ji dostat do klidu, aby nad tím tolik nepřemýšlela a následně se narovnal do plné velikosti.
Mohutná hlava se s šedými chlupy začala rozpínat i s velikostí a mohutností celého těla jako kdyby chtěl princeznu bránit. V Siorově hrdle se však jen znovu ozývala jakási ozvěna toho, že se mu zrovna ne dobře dýchá. Na chvíli mu hlava spadla k zemi jako poslední listí ze stromu. Víčka sevřel k sobě a s lehce rozjíždějícíma předníma začínal jak kdyby bojovat s tíživým pocitem, který uvnitř sebe měl. Jeho hrudník se stahoval jako obvazy na ráně, ze které tekla krev. Ne doopravdy.
Následně však zvedl hlavu a na oko otevřel tlamu, ze které začala vycházet pára, a on tak odvedl pozornost. „Mosnoe, Noemos,“ pokýval nad těmi jmény hlavou, „tvůj bratr, kterého jsi nepoznala, určitě na tebe dává odněkud pozor.“ olíznul si suchý čumák od mrazu a následně se vydal za svou drobnou společnicí. Byl jejím větším stínem, za kterým se mohla kdykoliv schovat a on byl ochoten ji skrýt před světem.
„Mm... můžeme se potom stavit u jiného jezera, kdes ji viděla?“ zeptal se se zájmem. Tato znalost se mu mohla upřímně hodit.

⇒ Dvojčata

Deinell jeho poznatek nepřešla ladnými slovy či ignorací... Byla ta, která se opravdu zajímala a to o vše. Neměl jí to za zlé, spíš nyní se cítil poměrně zvláštně. Uvnitř sebe vnímal jakýsi pocit, který mu byl až hořce nepříjemným. Blouzní, blouzním, blouzníš. ozvalo se v jeho hlavě a nad tím jen škubl svou palicí do vzduchu jakoby se otřepával od sněhu, který na něj dost možná nyní dopadl. Šedý se následně podíval na svou společnici se šálem a svýma ušima se začal rozhlížet po okolí, ačkoliv oči držel upřené na ní. „Jak jsem starý, tak vidím věci, které ty ještě vidět nemůžeš.“ snažil se ji dostat do klidu, aby nad tím tolik nepřemýšlela a následně se narovnal do plné velikosti.
Mohutná hlava se s šedými chlupy začala rozpínat i s velikostí a mohutností celého těla jako kdyby chtěl princeznu bránit. V Siorově hrdle se však jen znovu ozývala jakási ozvěna toho, že se mu zrovna ne dobře dýchá. Na chvíli mu hlava spadla k zemi jako poslední listí ze stromu. Víčka sevřel k sobě a s lehce rozjíždějícíma předníma začínal jak kdyby bojovat s tíživým pocitem, který uvnitř sebe měl. Jeho hrudník se stahoval jako obvazy na ráně, ze které tekla krev. Ne doopravdy.
Následně však zvedl hlavu a na oko otevřel tlamu, ze které začala vycházet pára, a on tak odvedl pozornost. „Mosnoe, Noemos,“ pokýval nad těmi jmény hlavou, „tvůj bratr, kterého jsi nepoznala, určitě na tebe dává odněkud pozor.“ olíznul si suchý čumák od mrazu a následně se vydal za svou drobnou společnicí. Byl jejím větším stínem, za kterým se mohla kdykoliv schovat a on byl ochoten ji skrýt před světem.
„Mm... můžeme se potom stavit u jiného jezera, kdes ji viděla?“ zeptal se se zájmem. Tato znalost se mu mohla upřímně hodit.

⇒ Dvojčata