Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šedý vlk se nakonec odvážil otevřít oči, aby se podíval kolem. No, příliš toho neviděl s přicházející tmou, která zde díky albedu sněhu byla nižší. Vlk cítil, jak se k jeho tělu tiskne drobnější organismus, společnice a on je schopen ji nyní aspoň víceméně hřát. Byla to spolupráce, která v takto extrémních podmínkách byla nutná.
„Vidíš to?“ kývl hlavou do dálky, když se mu v rozmazaném vidění zjevil jakýsi přízrak. Bludička? ten pojem znal z dob, kdy byl ve věku Deinell a ještě netušil, že jeho život bude zasvěcen zápasení pro zábavu a hazard těch nechutných stvoření, které mu způsobily cejch na zadní noze, kterou nyní kryl pod srstí. Chvíli hleděl do dálky, jako kdyby něco viděl... V jeho lesklém oku se však neodráželo nic zvláštního, jen lámající se světlo o barvu sněhu. „Asi už blouzním.“ řekl, kdyby jej Deinell chtěla podezřívat z demence. Sám se však musel ještě chvíli věnovat tomu místu, kde viděl jakýsi přízrak... jeho zrak byl marný, ale... ale něco tam prostě bylo. Ještě pár vteřin věnoval tomu prázdnému až slepému bodu, než se otočila pohledem na Deinell, aby jí odpověděl. „Máš sourozence?“ zeptal se možná o něco osobněji. Pokud měla někde rodinu, měl by ji přivést zpět ke smečce... byla moc mladá a zranitelná a on nechtěl, aby se jí něco stalo.
„Tak ještě chvíli,“ kývl a podíval se směrem k horám, „a můžeme jít...“ uvnitř sebe však stále cítil ten tíživý pocit, který mu zabraňoval ve větším pohybu. Zvláštní. Podíval se na svou společnici a ušklíbl se, když se mu udělalo o něco hůře... „Taky je ti těžko? Možná z toho masa...“ nadhodil do větru a opatrně se začal zvedat, aby Deinell neshodil. Byl mohutný, a tak ji mohl poměrně snadno srazit.

Naslouchal jí. Z jejích slov zatím cítil, že uvnitř možná nebyla tak šťastná jako se tvářila. Cítil z toho co říkala, že samotu zná poměrně důvěrně... No, kdo ne? špitlo mu svědomí. Deinell byla vlk, který byl pro svět moc dobrý na to, aby v něm žila. Mohla by být spíš bůh či někdo, kdo bude všem ukazovat jaký je zdravý pohled... ten, který měla ona. Neovlivněný prošlo mu hlavou souběžně s ústy: „Neovlivněný.“ v tu chvíli jen zatřásl hlavou jako kdyby nechtěl, aby vlčice jeho slova postřehla. „To máš pravdu,“ přikývl krátce a hlavu nesl následně k zemi, kde svým čumákem začal jemně hladit napadané, stlačené sněhové vločky, „bývá ti často smutno?“ zeptal se možná mimo svůj charakter. Pro vlčice a vlčata měl vždy slabost. Deinell měla výhodu v tom, že byla obojí.
Jeho mohutné tělo zabíralo poměrně velkou plochu, kterou si nyní zvládl ohřát. Sledoval při tom hrající si vlče na ledě. Její doteky byly tak jemné a zároveň nemotorné. Občas by zvedl koutek, ale držel na ní spíš přísný, rodičovský pohled a byl kdykoliv ochotný vyběhnout, aby malou Deinell zachránil. Byla však šikovná a zvládla si v situacích i horších poradit sama. Nakonec zavřel tedy oči a důvěrně odložil hlavu znovu na sníh. Cítil, jak mu suchý a ledový vítr prochází srstí a tyčí na jeho kůži jakési kopečky připomínající husinu. Bylo to tak osvěžující... Miloval to zde.
Chvíli ležel sám, až se k jeho tělu nakonec přidala kapka mladého těla. Právě jeho společnice, která si lehla hned vedle něj. Bylo to moudré. Nepoznal, jelikož nebyl schopný detaily její srsti pořádně prohlédnout, zda má hustou či řidší srst... on byl ten, který v chladu žil většinu svého života, a tak jeho tělo zvládalo být rezistentní vůči mrazům. Svůj ocas obtočil kolem ní, ale jinak se nehýbl. Občas střihl uchem, občas cítil, jak v jeho hrudi probíhá cosi, co on zkrátka nezažíval - nechlazení.
„Kdyby ti byla zima,“ ozval se nakonec s chladným tónem, „přesuneme se někam, kde se budeš schopná zahřát.“ špitl k ní a následně svou hlavu držel u země, směrem od vlčete, které mu začínalo přirůstat k ledovému srdci. Gwyn. prošlo jeho hlavou a on se nad tím jménem jen letmo ušklíbl.

Sior se od hnědé vlčice během chvíle odtáhl. Nechtěl se dotýkat někoho příliš dlouho. Bylo to mnohdy i nepříjemné, a tak jen naslouchal tomu, co říkala. Zatím se opatrně dostal z ledu na sníh a tam se jen stabilně postavil na mohutné tlapy. Podíval se k ní pouze hlavou stojíc zbytek těla zády. Přemýšlel snad i nad tím, že by se mohli vydat dál... Bylo tu co prozkoumávat a jistě by Deinell mohl něco ještě přiučit. „I s větrem dokážeš jistě velké věci,“ mrkl k ní a následně se jeho tělo začala protahovat, každá ztuhlá část náhle ožila a sem tam se ozvalo i „křup“, „ah....“ ulevil si pro sebe a následně přední pravou dloubnul do sněhu. Začal dělat jakási kolečka. Jedno, druhé, třetí... a následně se uvelebil do sněhu. Byl otevřený tomu, že kdyby Deinell nestačilo teplo, podělil by se. „Brzy určitě nějaký získáš a budeš ovládat i nějaké z magií... Příroda je náš největší domov, kterému budeme vždy něco dlužni.“ otevřel tlamu, ale ne kvůli tomu aby z ní vyšla další dávka moudrosti, ale jen zívnutím. Od jeho čumáku se kouřilo a stoupající kouř mířil k nebesům.
„Buď opatrná...“ zamručel tiše a následně svou hlavu položil do sněhu, kdy jen tak letmo otevřel oko aby zkontroloval, zda se pod ní neprolomil led.

V jeho ledových očích se odráželo cosi, co by jeho kousky ledu začínaly rozpouštět pomocí jisté emoce na vodu. Byl v úžasu. Její nadšení nebylo nijak přirovnatelné a ačkoliv Sior neviděl příliš, dokázal z jejích tónů shledat překrásnou melodii radosti, nadšení. Jeho představa se barvila poskakujícím vlčetem na zamrzlém jezeře, které bylo hnědé a mělo šál. Cítil ve vzduchu opravdu hodně uvolněných hormonů. Sám se pokusil tlapu položit na led a cítil, jak jeho tělem projíždí příjemný chlad. Následně na něj vkročil zbylými třemi a podíval se za Deinell. „Určitě na rány.“ přikývl souhlasně k Deinell, které to ve směru léčitelském opravdu pálilo.
Viděl v ní potenciál, ale zároveň cítil, že není příliš v jeho silách, aby jí posunul k jejímu snu. Bude tu cestu muset ujít sama, ač byl za to, že by jí pomohl. Možná, že byl starým morousem... ale jak mu čas utíkal, on měnil svůj výraz a i pohled na okolí. „Led se ti v léčení může hodit... Možná i oheň, země pro vyvolání bylin. Není ti zima?“ zeptal se, když do ní lehce strčil svou mohutnou hlavou.

Šedý si uvědomoval, že tato drobná stvoření, která byla mladá hlavně díky jejich času, mu dávala do života jakousi naději. Byl rád, když mohl mladším předávat to, co on už zkrátka zažil. Rád Deinell naslouchal a byl rád za to, že ona jeho slova oceňuje. Chvíli nechával svou mysl unášet s větrem. Cítil uvnitř sebe příjemný pocit, který jej hřál. Jeho organismus jak kdyby polevil v klasickém tempu a on se ledovýma očima zahleděl na tlapu hnědé, která našla led. Nová věc v jejím životě? Bylo to překrásné vidět, jak vlčice s úžasem sleduje neznámou krajinu. Nedalo se říct, že by... viděl detaily, ale... cítil v atmosféře jakési uvolnění a s její otázkou se musel zvednout.
Jeho tlapy vydaly pár mohutných stop do sněhu, které díky rozkládání jeho váhy byly hezky vtištěny a on dorazil jen pár centimetrů vedle Deinell. Podíval se na ni. Jeho oči ji hladily mezi hnědými chluby a dodávaly jí jakousi... odvahu a to, co dávají otcové svému potomstvu. Excel zapomenul jaké to je. „Led.“ zvedl nakonec koutek a musel se usmát. Za jejich setkání mu do úsměvu bylo poprvé. Bylo to, jako když napadne první sníh, takový ten jemný prašný, který je příjemný na dotek a hezky vrže pod tlapkami. Sior následně sklonil svou hlavu k ledu a dotkl se jej tmavým čumákem. Následně zavřel oči a usadil se. „Je to ledová voda,“ začal svým hlubokým, chraplavým tónem mluvit do tichého větru, kterému dva živé organismy lámaly trajektorii, „když se zrodí kapka vody, začne stékat z údolí či moře. Následně se dostane do svého jednoho pelíšku, kde podlehne chladným teplotám, které zde panují. odmlčel se a do země tlapou udělal menší jezírko, do kterého pomocí svého elementu dostal pár kapek vody. Voda se chtěla už vsáknout do sněhu, který ji ohraničoval, ale v tu chvíli ji nechal šedý vlk zamrazit. „A stane se z ní led. Zmrzne. Takže je v určité teplotě tvrdá a kluzká. Z nebes se sem tam snášejí takové droboučké útvary,“ hlavu vznesl k nebi a nechal na svůj černý čumák dopadnout jednu z vloček, která vznikla pomocí jeho magie a následně jimi začal zdobit srst a šál Deinell, „jedná se o vločky.“ poučil ji on. Deinell mu dala jisté povědomí o rostlinách kolem, zajímaly ho. Možná, že by některá z nich dokázala vyléčit jeho paměť.
„Někdy není dobré se ptát hodně. Musíš najít správný čas na to, kdy některé otázky pokládat. Maliny máš ráda?“ stočil konverzaci jinam, někam, kde to bylo o něco krásnější. „Taky je mám rád. Tak co?“ v jeho hrdle se vytvořilo cosi, co jej na chvíli jak kdyby chytilo za čumák a on se jen pár vteřin dusil než se mu podařilo nadechnout, pro Dei to bylo možná až neviditelné, „máš led ráda?“ zeptal se, když se očima podíval vpřed. Bílo. Viděl konečně tak, jako většina...

⇒ Ledové pláně

Obdivoval její positivní přístup ke všemu a všem. Její naivita byla poměrně hluboká a ona věřila, že svět se barví jen v těch kladných barvách. Kdyby tomu tak opravdu bylo.. projelo hlavou starce, který se spojil svýma ledovýma očima se sněhem. Rád by jí dal za pravdu, ale sám o ničem takovém nikdy neslyšel. "Netuším," pověděl tónem jako kdyby jej to moc nezajímalo, "zajímavé názvy rostlin, nikdy jsem nic takového nestřetl. Znám pouze borůvky, maliny, lesní jahody." snažil se i on obohatit ji o nějaké vědomosti. Zajímalo ho, jak asi takové rostliny vypadají? Mají vzhled těch, které dokázal důvěrně poznat i po slepu a nebo?...
"Nemám už žádnou rodinu." řekl chladným tónem a na zbytek slov nechtěl příliš reagovat. Města, šál... budilo to v něm horkou krev, kterou nechtěl nechat stříkat na Deinell, která měla pohled o reálném světě dost zkreslený mládím. "Deinell," oslovil ji s letmým, káravým tónem, "občas je dobré přemýšlet nad tím, zda tvé otázky jsou vhodné a zda ne." stáhnul směrem k ní uši a nakonec se uvelebil do sněhu mohutným tělem. Měl velmi hustou srst, která jej uměla skvěle izolovat.

⇒ Tajga

Šel jsem za ní velmi pomalu a každý svůj krok zkoušel promýšlet. Občas, když mi barva země, se slívala dohromady, dovolil jsem si šlápnout o něco opatrněji. Dei byla neznalá, což jsem poznal během chvíle, ale měl jsem pro to pochopení. I přes svou neznalost byla velmi opatrná a toho jsem si vážil... byla vlastně jedna z prvních, kteří o mém problému věděli. Možná brzy o mě bude vědět více jak já sám. Hlavu jsem držel svěšenou u země abych posílil zádové svalstvo a s tím i šetřil svou energii. Hnědou vlčici jsem kryl svým tělem, byl jsem jeden z těch urostlejších jedinců, který měl pár centimetrů od metru v kohoutku.
„To už neopraví bohužel nikdo, Deinell.“ řekl jsem zcela jistě. Vládla zde možná síla jednotlivých elementů a magií, ale... žádná z nich jistě neuměla vrátit čas. „Léčit vlky? Hm,“ přemístil jsem ledové kry směrem k ní a pokusil se si vlčici prohlédnout, „jestli tomu věříš a cítíš, že tě to zajímá... Proč ne? Sám jsem po něčem kdysi toužil... chtěl jsem rodinu a nakonec tu kráčím sám. Z toho si příklad neber.“ řekl jsem a... jak kdybych odkryl omylem další součást mne. Některé věci se slovy dokázaly vrátit v čase do přítomnosti a... já si vzpomínal. Opravdu jen matně, asi tak jako byl můj zrak!
„Mohli bychom se spolu spojit, ty bys léčila vlky a já ti je pomáhal hledat a krmit bobulemi,“ pokusil jsem se o stařecký vtip. Vlk cítil jak pod jeho tlapami začíná trávu střídat sníh. V jeho těle procházelo jakési tiché nadšení, kdy se konečně dostal do končin, které byly jemu příjemnými a známými. Miloval vždy zimu a snažil se v ní umět chodit. Studený a suchý vítr se opřel do jeho šedého těla, on hrdě zvedl hlavu a na chvíli se zastavil. Miloval to. „Cítíš to?“ nadhodil do větru, který právě objímal jeho tělo a nechával jednotlivé chlupy létat. Jeho tělo, duše byli sjednocené a on... jako kdyby se vrátil kamsi, kde mu bylo skvěle. „Města?“ naježila se mu během chvíle srst a on sám změnil útvar svých svalů na tváři. Náhle z něj bylo cosi, co stahovalo uši, křivilo kůži na čumáku a cenilo zuby. „Hm...“ vyšlo z něj jen a během chvíle se stáhl jako šedá myš a nevinně začal pokračovat dále. V jeho těle cosi proudilo... jakýsi těžký pocit, který neměl tu čest poznat. „Můžeme si za chvíli odpočinout? Je mi... je mi nějak těžce.“ řekl důvěrně k Deinell a doufal, že mladice na chvíli zastaví. Byl možná už jen moc starý.

⇒ Ledovcové jezero

Podíval se směrem za tmavým flekem - Deinell - a ušklébl se, spíš tak pro sebe aby nevycházel ze své Persony. „Kéž by...“ řekl pro spíše pro sebe a očima zamířil kamsi do zimy za hnědou společnicí, která si kráčela vpřed. Prohlížel si ji zezadu... spíš jen tak přemýšlel nad tím, jak droběnka asi ve skutečnosti vypadá... Jaké jsou její detaily a tak dále. Záviděl jim, že to mohli vidět... „Má paměť je jako nenasytný jedinec, který nikdy nemá dost, Dail, tedy, Deinell,“ svou hlavu snesl blíže k zemi a ledové oči zaměřil na její tvář, která se na sekundu otočila, „Gwyna?“ zopakoval po chvíli, když zas Dei vyslovila to známé slovo, jméno. Někde hluboko v jeho hlavě byl. Někde jej cítil, jako kdyby se to krémové vlče dostávalo z něho samotného, ale... brzy ztratil niť.
„Havran umějící byliny,“ to mu pozvedlo koutek a on se sám pro sebe jen uchechtl, „vyznáš se... v bylinách? Já znám jen bobule. Obvykle je jím, když se mi nepovede narazit na nějakou pěknou mršinku s dobře zralým masem,“ snažil se nebýt ticho, možná by býval do své paměti zapisoval vše, co vlčice řekla, ale nyní stále šel jen vpřed a snažil se držet krok s její upovídaností, „Noram... cos na tom Noramu viděla tak úžasného?“ zeptal se možná trochu nevěřícně.

⇒ Ledové pláně

Cítil uvnitř své hlavy jakési rozpolcení. Jakýsi pocit, který v něm probouzel něco, co zapomenul a bylo to pro něj velmi podstatné... Chvíli tak jen stál zády k hnědé se šálem, jenž do jeho hlavy vháněl stek. Nyní přicházel na ten fakt, že jeho paměť se zhoršila a on... on zapomenul. Byla to jedna z mála věcí, kterou si často uměl uvědomit. „Kdo ví co sežral a nebo cestou sem, když uháněl, potkal...“ řekl k vlčici, když už tak minutu hleděl do jednoho bodu jakoby jeho tělem prošel mráz nechal jej zamrznout.
„Mistra Gwyna ne, ale Gwyn,“ pokýval hlavou, „to už mi je povědomé. Havran, Ingrid... tahle jména stejně brzy zmizí v mé paměti jako to tvé.“ řekl do prázdna, kdy sám nad sebou prvně cítil jakousi lítost. Šedý vlk si byl vědom toho, že tato vlčice v jeho myšlenkách zmizí společně s časem. Jeho zapomínání bylo rok co rok horší a horší a on?... On přestával ztrácet pojem o čase. Jeho čase. Někdy musíme zaplatit za naše narození zpět. projelo mu o něco chladněji hlavou, když se podíval na hnědou vlčici a pokusil se slepýma očima zaostřit. „Je dost možné, že zde něco prochází námi... že nyní jsme součástí toho, co tohoto... již dostalo. Měli bychom jít.“ pobídl drobnou vlčici a následně vykročil vpřed pravou tlapou.
Kolem sebe se příliš nerozhlížel, za to uši mu dělaly náhradní oči, které zde hledaly všelijaké náznaky čehosi divného. Spoléhal, že mu oči nahradí mládě, které stálo o jeho přítomnost... Nerad přiznával své pocity, nerad se otevíral, ale... byl rád, že zde není nyní sám. Kde mohla být Dail a jiní, které poznal? Tyto vlky však odvál z jeho paměti čas.
„Veď mě.“

„Noram,“ zopakoval si pro sebe a následně ledovýma očima koukl směrem k hnědé vlčici, Deinell, „to jsme na tom podobně... Mhm, možná můžeme.“ zamručel si pro sebe a ocasem hýbl jak s vlnou, švihl jím poměrně výrazně. Svýma očima se rozhlédl kolem přemýšleje nad prvotním tématem, které spolu s Deinell řešili. Magie... krev, která jak kdyby vyžírá cosi ze země, suché stromy. když tu mu došel jeden fakt.
„Mám pocit, že by ta mršina mohla udělat něco i nám,“ nyní v něm poskočilo něco víc jak jen shnilé masu z jícnu do žaludku, „to zvíře mohlo mít v sobě nějakou magii... Těžko říct, zda se jedná o něco, co ovládalo ono či někdo jiný.“ pokračoval nahlas. Excelsior v sobě necítil žádný strach či sebemenší zaváhání o svém činu. Nyní už s tím příliš neudělá a byl rád, že se z mršiny mohl nasytit... Zároveň sám na sobě cítil cosi, co za svůj život málokdy. Nějaké to ochoření? Možná. Cítil v sobě jistou slabost, kterou neměl potřebu popisovat a už vůbec před vlčicí, sice byla asi ještě hodně mladou, ale i tak!
„Gwyn?“ zaznělo mu to jméno v hlavě snad pětkrát. Byla to nepříjemná ozvěna volající: Gwyn, wyn, yn, yn, n... v tu chvíli se mu naježila srst na hřbetu a před jeho očima se objevilo jakési krémové vlče, mládenec, který byl ztracen. „Ano, bylo..“ nakonec dodal, aby zazdil pár minutové ticho, které prošlo jeho hlavou.

Šedý se snažil držet krok s vnímáním tohoto drobného stvoření, které vidělo vše dost pestře. On soudil pouze na základě ostatních, bystrých smyslů.„Neznám tyto končiny,“ zopakoval vlčici a pohodil hlavou, „nesetkal jsem se zatím s jinými druhy, které by ovládaly elementy či magie.“ dal Dei za pravdu a následně si pro sebe zamručel. „Nejsem schopen říct, zda to je či není ohnisko problému... Ale zvláštní to je.“ přiznal po druhé jakoby právě zapomenul vlastní slova, jež vyšla z jeho tlamy.
Sior se vydal ke stromu, na který Deinell upozornila a začal jej očichávat, svým čumákem se jej dotýkat a snažil se svým okem zaměřit aspoň něco... Marně. Uměl se díky svému kalnému zraku pouze slepě orientovat. „Časem potkáš mnohem víc lišáků, kteří si s tebou budou či nebudou chtít hrát a získáš jich více. Někdy i ty, které okem nevidíš...“ otočil téma jinam a začal kolem stromu chodit a zaznamenávat do své hlavičky.

Šedý k trávě přičichl a stáhl uši dozadu. Do jeho čumáku se dostal zvláštní zápach krve. Lehl si proto na zem. Následně své tělo svalil na bok a sledujíc jednotlivá stébla, aspoň si myslel, že je sleduje, začínal podezírat místní přírodu. „Excelsior,“ odpověděl vlčici a následně se začal dále věnovat okolí... Bylo pravdou, že toho zde příliš neviděl, a tak neměl možnost zrovna přidávat do debaty. Dle jeho barvy očí mohlo vlčici dojít jak na to se zrakem asi byl, a tak doufal v přesnější popis okolí... „Je to divné,“ pokýval hlavou a uši stáhl směrem ke své šedé palici, „nikdy jsem nic podobného neviděl, že... že by trávu vysušila krev.“ přemýšlel nahlas, kdy sám uznal neznalost.
Zvedl se nakonec ze země a přiblížil se k seschlé zemi. „Jsem tu nový, neznám místní zvyky ani způsoby... Vidíš kolem ještě něco podobného?“ zeptal se a podíval se směrem k Deinell, které vlál chvilkami šál... Nějakým způsobem jej dráždil, ale.. ale proč.. Kdyby býval věděl, že cejch na zadní levé noze byl způsoben někým, kdo kdysi šál nosil.
„Jsi zraněná na zadní noze.“ řekl, když jeho téměř slepé oko zachytilo červené skvrny na její zadní.

Šedý vlk uvnitř sebe cítil něco, co zde na ostrovech již jednou poznal, ale nyní... nyní jako kdyby byl znovuzrozen. „Noram? Jiný svět? Ty blouzníš z hladu maličká,“ podíval se na hnědou vlčici, která se snažila dostat do kostí. Cítil, že je mladé maso, které se učí. Proto se odvážil zvednout a vyjít k ní čelem. „Nejlépe přední částí zubu, tou zadní řež spíš maso,“ pokusil se vlčici přiučit a odtrhl ze soba žebro, do kterého následně pronikl svým zubem, stoličkou, „na.“ posunul k ní rozpůlenou kost s morkem.
Následně se odsunul stranou a své mohutné tělo, s devadesáti centimetry v kohoutku, položil do ledové, suché trávy na zem. „Tohle snad vidím poprvé.“ přiznal k vlčici, když se téměř slepým okem pokoušel o prohlédnutí trávy. Nakonec po ní však přejížděl svým čumákem a tlapami. Mmmm... prošlo mu hlavou „Mmmm...“ i mrzutým hrdlem. Vlk na sobě cítil zvláštní pocit, jako kdyby jeho hřbet byl zatížen vlčetem.

Šedý vlk neměl příliš ponětí jak vlčice detailně vypadá, jakou měla barvu očí. Cítil, že nyní mu tato potrava patřila. Šedý se podíval znovu směrem k vlčici, ne úplně, pouze stáhnul své uši a nakřivil kůži na čumáku. "Morek." odpověděl vlčici, která musela s tímto typem opravdu hodně pracovat. Litoval by ji, kdyby sám sebe viděl v zrcadle. Sior se nakonec zvedl, když se začal zbavovat kostí, a následně se rozešel o kus dál, kdy uvolnil ohryzané kosti, některé již rozkousané, vlčici. "Dej si." nadhodil k ní.
Jeho srst byla stále naježená, on letmo naježený i v pohledu, ale... snažil se. Byl zde nový. Neznal místní končiny, a tak s tím tak hodlal pracovat. Byl rád za to, že si zvládl obstarat i jinou potravu než jen bobule, které nyní přestávaly růst. "Co to máš na krku?" zamručel k vlčici, když se ohlédl přes pravou lopatku na vlčici. Neviděl prakticky nic, ona si však mohla povšimnout jeho zjizvené tváře, ve které byla chladná krajina.

Šedý vlk se hrbil ke svému obědu. Hltal shnilé zbytky, které se pomalu posouvaly jeho jícnem až do žaludku. Cítil to blaho, pocit sytosti. Měl nyní konečně důvod na chvíli setrvat. Jeho šedá tvář s černou maskou, jizvami a bílými tečkami se otočila za tím jemným, pozitivně naladěným hláskem, který sem doneslo něco podobného co jeho. Xcel se zvednul ze země, jeho srst na hřbetu byla o něco více naježená a zuby obnažené, lehce nažloutlé s černou tečkou na levém špičáku, kde se mu držel kámen. „Mhm,“ držel hlavu u země, kdy se snažil téměř slepým okem prohlédnout si tu tmavou tečku, která na sobě měla něco výrazně modrého... Něco mu to připomínalo. X na zadní noze jako kdyby někdo zažehl a on vnímal, že jeho bolest souvisí s tím co měla vlčice na sobě, „zdravím.“ řekl suše, když docházel kolečko kolem cizinky, která se hodlala přidat k jeho hostině.
Tělo bylo jeho. Patřilo mu, a tak svou dominanci hodla dát najevo pozvedáváním ocasu a občasným stahováním uší k hlavě. Nakonec se vrátil zpět k tělu, ze kterého ožral většinu masa, a tak sem okolní zvěř mohl lákat jen nechutný pach, který on ignoroval a zády k vlčici pokračoval ke kousání kostí doufaje, že se dostane k vnitřku, kde jej čekala sladká odměna.