Příspěvky uživatele

< návrat zpět

⇒ Průliv
Reakce na osud

Bílý, šedý, X, Sior se dral dál. Překonal už opravdu velkou část ostrova a nyní mířil po stopách pachu, který jej dovedl až k čemusi... co on dlouho nepoznal. Jeho žaludek začínal jak kdyby naříkat a čím více pachu se do čumáku vlka dostalo, tím více se mnu zbíhaly sliny. Dorazil k mrtvému tělu, ke kterému táhl jakýsi chladový vánek. Když se přiblížil do čumáku jej udeřil smrad hnijícího masa. Sior byl zvyklý, že často oškuboval co zůstalo. Sám nebyl prakticky schopen už nic ulovit, a tak se k tělu začal blížit.
Svým okem prohlížel okolí a pokračoval dál k tělu, kdy se nakonec, i přes strašný zápach, začal pouštět do omrzlých ostatků soba. Jeho maso mizelo pomalu jak jej Sior pečlivě obíral. Své tělo držel u země, nohy měl schované pod huňatou srstí jako kočka a uši stažené u hlavy naslouchajíc okolí, kdy případné kolemjdoucí varoval křaplavým vrčením. Povšiml si, že měl již ožranou lebku, díky pokusu o hledání dalšího masa, marně. Zůstaly tam jen oči, které opatrně sežral a následně začal kostru olizovat.
Pod svými tlapami cítil oschlou trávu, dával jej za vinu mrazu, který byl poblíž.

⇒ Sakura přes Písčiny

Bílý poděkoval za příjemnou změnu vlkovi, kterého potkal. Nyní se mohl nazývat šedým, už ne bílým a jeho tělo nebylo ovládáno modrým odznakem, který od sám nikdy moc nevnímal a zcela upřímně, příliš jej neměl ani v oblibě. Bohužel to si uvědomil až nyní potom, co zapomenul.
Zpět v kondici. pomyslel, sám cítil, že změna jeho kožichu byla potřebnou mnohem více jak před tím... Ale, ale... proč? Kdyby tak tušil, že svou duši upsal jedné z nejméně lítostivých smeček. Zapomenul, že sloužil společenstvu a zapomenul, že nějaké existuje. Byl přeci nováčkem ostrovů? Sior na sobě cítil jakési břemeno, které jej dlouho tížilo... On sám si příliš nepamatoval a nyní se mu před slepým okem zjevilo cosi, co by pojmenoval... vidina.

⇒ Tajga přes Začarovaný les

>> Písčiny

Začínal na sobě cítit únavu. To, co mu chybělo cítit opravdově a ne jen omráčeně. Vlk si ve své minulosti zažil opravdu hrozné věci, které jej nezabily a posílily. Nyní on mohl posílit své tělo ještě více. V dáli, když zahlédl pestré, růžové barvy, se jen ušklíbl a vydal se k těm zajímavým barvám. V jeho rozmazaném oku byly vidět jako něco unikátního, neznámého... on sám to ještě nikdy neviděl. Byl si jistý, akorát že vůbec.
Bílý vlk se začal pomalu zastavovat a svým prázdným, šedým okem se pokusil aspoň hýbnout kolem. Držel jej stále v pohybu i přes to, že mu nesloužilo jako kdysi... Sám už netušil proč je slepý, proč jeho tělo má tolik jizev a už vůbec netušil o tom, že je obdařen čímsi, co pro něj mohlo být jistou záchranou. Byl sám. Úplně sám. Společenstvo mu bylo cizím, zapomenul.
A nakonec se mu do čumáku dostal cizí pach, ke kterému se začal náhle přibližovat... Prodejce.


· Inventář před směnárnou
175 kšm | 1 rubínů | 3 mincí

· Po směrnárně + 65 kšm
240 kšm | 1 rubínů | 3 mincí

NÁKUP

· Stav před nákupem
240 kšm | 1 rubínů | 3 mince

· 1 mince → 4 rubíny
240 kšm | 5 rubínů | 2 mince
__
Změna barvy očí [5 rubínů] + nový vzhled [240 kšm]
= 240 kšm a 5 rubínů
__
· Stav před nákupem
0 kšm | 0 rubínů | 2 mince

Schváleno

>> Průliv

>> Tajga

Bílý vlk už začínal cítit oživlé svalstvo, jeho hřejivé teplo a zároveň i kyselinu mléčnou, jež se rozlévala. Cítil se skvěle, ač prázdně. Cítil v sobě něco, co ztratil a nemohl jej najít... Bylo to kdoví co a on po tom slepě pátral. Občas vlk nepotřeboval oči na to, aby mu spousta věcí docházela. Uměl se svým hendikepem žít, uměl s ním někde v hloubi sobě fungovat a přikaždém tempu začínal probouzet vzpomínky. "X, Excelsior," prošlo mu hlavou a on tak pohlouplě kývl hlavou směrem k hladině až mu voda natekla do černého čumáku. Kýchl.
Je to pravda! ujistil sebe sama a nakonec začal cítit, jak jej srst přestává nadnášet. Pod jeho tlapami se objevilo cosi, co by mohl pojmenovat země. Musel však stále jít. Možná, že hrál se Smrtí na schovávanou či kdo kde bude dřív... ale tentokrát to musel být on!

>> Sakura

>>

Bílý šel bezhlavě dál. Měl jakousi potřebu jít a nezastavovat. Jeho mohutná konstrukce se nesla velmi těžkopádně a mnohdy i neohrabaně. Sám cítil, jak jeho, lehce zatuhlé, svaly začínají znovu fungovat, reagovat na povely svého nadřízeného - mozku - který jim zasílal signály. Bílý vlk pokračoval dál a dál. Míjel louky, kopce, lesy, mosty. On sám cítil, že tato procházka mu byla z jistého směru...
Potřebnou. On sám v sobě cítil jakési pocity, které neuměl popsat. Byl jako přerostlé vlče, které dostalo své tělo. K čertu s tím, zahnal vycházející myšlenku připomínající Slunce, když tu se jen zastavil na kraji Tajgy, lesa. Rozhlédl se, ač nic neviděl. Jeho čumák se začal hýbat po větru a on stáhl uši k hlavě. Základní motoriku těla si ještě pamatoval. Kéž bych znal jen své jméno, nemohl si vzpomenout a tak se vydal vpřed. Jeho tlapy se dotkly chladného objetí, které se hýbalo a on se... jeho koutek se zvedl směrem nahoru. "Takhle jemnou smrt jsem nikdy nečekal," řekl ironicky a dal se přes vodu vpřed.

>> Písčiny přes Začarovaný les, průliv

>> Katakomby

Bílý vlk kráčel dál za ranním světlem, které jej vedlo do neznáma. Byl zde možná poprvé v jeho vzpomínkách. Zapomenul. Zapomenul na vše, co zde bílý vlk za svá léta prožil a nyní pokračoval dále za zvláštního pocitu. Jako kdybych... jako kdybych něco zapomenul... procházelo mu hlavou, když jen sykl nad skřípající bolestí jeho hlavy. Oh, krucinál... zaklel si pro sebe a při překračování jednotlivých končin mířil klidně dál. Měl namířeno kamsi kam bude chtít.
Po tak dlouhém spánku bylo jeho tělo plné i něčeho jiného jak jen energie, která jej hnala dále a on mohl uhánět vpřed. Měl namířeno tam, kde už kdysi byl. Táhla jej tam jakási příjemná touha za poznáním a objevováním místních končin. Jistě zažiji něco nového. pokýval hlavou a pokračoval naivně vpřed.

>> Tajga přes Hraniční pohoří

Siorovu hlavu zavalilo více jak jen zděs a drobného vlčete. Vlk se po jistém incidentu s drobným vlčetem dlouho stavěl na stará kolena. Jeho tělo bylo mnohem složitější, těžší a náročnější na ovládání. Pomalu cítil jak jeho tělem prochází silná bolest, která nechala noc jít před jeho oči.
Probral se až po několika dnech. Trvalo, než se schopně postavil na všechny čtyři a následně se rozhlédl a naivně se vydal vpřed. Až nyní zjišťoval, jak jej rána do hlavy šíleně bolela... Jako kdyby jeho chvíle přeskočila několik důležitostí. Jak.. jak se jmenuju? projelo jeho hlavou, když se do jeho rozmazaného oka dostalo nepříjemné, ranní světlo, které bylo příliš bolavé na to, aby před ním nechal duhovky obnaženou. Zavřel oči a spoléhajíc na své smysly se vydal dál.

>> Temný les

Bylo zde příjemné temno. Občas jsem něco viděl. Jakýsi kousek naděje v dáli, který patřil Slunci. Zářil až sem, byl jsem na dobré cestě, a náhle se mé tělo z ničeho nic zastavilo. Všechny tlapy stály klidně, zatímco pohled hleděl vpřed a já cítil, známý pach. Vlče. Znal jsem to, a to až moc dobře. Byla to již doba, co jsem toho skrčka viděl a měl tu možnost přispět do jeho života. Zajímalo mne, co a proč tu pohledává tak mladý jedinec s celým životem před sebou. Místo jsem neměl tu možnost dosud prozkoumat očima, a to nikdy víc už nezvládnu, tušil jsem jen jedinou věc. Hodlal jsem už najít… počkat. Vlastně jsem měl si tu zpropadenou vodu nalít sám. Věděl jsem už nyní, co to nejspíš bude obnášet, ale prvně… to mládě. S klidným cvakáním drápů, který doprovázel každý můj krok, hledaje kořist – Gwyna. Hodlal jsem si z jeho maličkosti udělat menší srandu, ač jsem tohle ze srdce sám nesnášel… jeho mě štvát z nevím jakého důvodu bavilo zkrátka stále.
Pokračoval jsem, zatímco jsem každým krokem blíže cítil jeho pach intenzivněji. Přidal jsem na naježení srsti, vzteklého vrčení, se kterým jsem jej ve tmě začal obcházet a následně… vyskočil. Pořádně do vzduchu, kdy jsem chvíli cítil, jak vlka přelítávám a má legrace se stává obratem proti mně. Tzv. karma. Narazil jsem hlavou do té zatracené sbírky kostí, za zvuků, jak jednotlivé začaly padat na zem, lámat se už jsem jen s naštvaným zamručením zaklel: „Kurva,“ odmlčel jsem se a následně přední tlapou přejel po svém obličeji, který byl stále zaražený s částí předku v místě, kde kosti byly, zadní už sjely na zem, „Jo a… čau Gwyne.“ vzpomněl jsem si na důvod mého nárazu a s klidem polknul. Trapné.

<<< Křišťálové jezírko

Dorazil jsem sem. Místo plné tajemných vánků, které hladily mou tvář. Chlupy na hřbetě se poněkud více naježily a má maličkost v obličeji začínala probouzet nejistý výraz. Klidně jsem se rozhlédl. Pravá, levá. Vše v pořádku. Vyndání jazyku z tlamy. Oblízl jsem si čumák a jazyk schoval zpět do skrýše. Bylo zde tajemně a nepříjemně. Klidně jsem pokračoval. „Jeden problém za tebou.“ zamručel jsem s klidem sám k sobě, zatímco se míjela jedna tlapa za druhou. Užíval jsem si, že jsem zde sám. Nikdo zde není, až na mrtvé. Zesnulé. Tiché. Leželi nehybně. Kosti. Co jsem taky od nich mohl asi čekat? S přiklapnutím uší na hlavu jsem šel s klidem dále, hleděl vpřed vstříc nekonečnům a přemýšlel, zda se vlkovi jako já vyplácí procházet teď a tady. Nejspíš ano, kdo ví. Bylo to zvláštní. Zas a znovu sám, zas jsem cítil jen svůj pach a vnímal, jak mé orgány buší. Potřeboval jsem se již nutně napít.

Jméno, postavení: Excelsior, sigma
Počet postů za celý předchozí měsíc: 29
krátké shrnutí všech postů (počítají se i rychlohry, které v tomto období zapíšete): Excelsior putoval dále. Prozkoumal místní bažiny, jeho maličkost začala zapomínat a on sám zapomněl na některá jména jistých vlků; Oganesa, Tiara. Zastavil se na území Zlaté smečky, kde poznal jednu z jejich členů - Zarinu - nezná její jméno. Pokusil se ji zotročit, aby mu ulovila něco k snědku a prohlásil jedno z území ve jménu Chaosu.
Bobříci: Dobyvatel - Les u mostu, % na kšm. Přiště prosím dopsat i kšm a % za dobyvatele

20 KŠM + 10 KŠM a 5kšm

Klidně jsem šel dále. Vlčici se mi v blízké době podařilo tak nějak setřást. Lov se možná nezdařil, ale to nyní nebylo mou hlavní prioritou. S klidem jsem pokračoval dál. Pravá se střídala s levou. Nohy se mihotaly v diagonále a mé mohutné tělo, hladové… se posouvalo dále. Bylo na místě najít vhodnou chvíli, kdy budu schopný najít něco k jídlu. Kořeny. Moc se mi do této „pochutiny“ z kuchyně losů nechtělo. Vyjídali je i medvědi, které jsem za krutých zim sledoval. Přežívali takto často, věděli moc dobře co mají dělat a to byl právě i můj případ. Pokud vlk ví kde hledat, najde. A vlastně takto to chodí i v běžném životě, který někteří, já, stále nepochopili. Byl jsem s tímto smířen. Nikdy ten smysl nepochopím, nenajdu a nezažiju. Bylo na místě, abych dnes našel aspoň pitnou vodu a vhodné místo na přespání. Je na čase.

>>> Katakomby

<<< Most

Siorovi řeči nebyly prazvláštní, jak by někteří řekli. Skrýval v nich věci, které jeho tlama nechtěla říct narovinu. Jen tak je poslat do vzduchu, aby každou informací utlumil hlasy ostatních a ti jej jen sledovali. Nerad zatěžujíc ostatní nyní jen hleděl dál. Měl ve své hlavě jasno a skrz jisté letění vzduchem, což mu dovoloval jeho vrozený element, se dostal na druhou stranu. Klidně se postavil na zem, zavrávoral zprava doleva, než se zas ustálil na svých tlapách. Kdyby tušil, v jakém světle jej vlčice ještě před nějakou chvílí viděla – srazilo by jej to. Býval v jejích očích vrahem, neprávem. Nevěděla absolutně nic o tom, co a jak kde bylo. On sám nyní jen tušil, že její přítomnost hodlá navždy opustit. Chtěl s ní vyjít, snažit se. Avšak jeho intuice volala o pomoc. Nebyl připravený na setkání tohoto typu. Nechtěl znovu vyletět ze své kůže. Ublížit. Tak jako kdysi jedné vlčici, jejíž jméno už bylo zatemněné tmavým mrakem v jeho mysli. Kdysi ji chytl s výhružkou za krkem. Byla neskutečně upovídaná, avšak něčím podobná.
Větrné oči se donesly k vlčici stojící za ním, u jeho boku. „Nějak nevnímám souvislost tvých slov s mou prosbou, avšak dobrá.“ odpověděl jí s ledem, který nechal zamrznout celou jeho tvář společně s jizvami. On sám to nyní vzdal. To vše o nač se zde snažil; milost, přátelství. Nic víc už jí nabídnout neuměl.

>>> Křišťálové jezírko

<<< Oáza

Cestou, co jsme se procházeli hřejivými místy se mi do cesty dostal onen obchodník. Klidně jsem vydechoval a jeho slova přijal. Rady. Vždy tušil, vždy věděl a nyní se vyznal. Obdaroval mě, věnoval mi cosi, co vlk vždy ocení – propojení s něčím, co je našemu vlčímu světu ještě příliš neznámé. Vlčice šla společně se mnou dále. Cítil jsem, jak mi neustále dýchá na krk a s nejistými kroky vpřed vnímal přicházející pachy k nám. Nebyl jsem si příliš jist. Její přítomnost byla zvláštní. Chvílemi jsem měl smíšené pocity, ač jsem se snažil sebevíc s vlčicí normálně promlouvat… nedokázal jsem. Bylo na čase se vrátit do „rodného“ místa. Ale ještě před tím jsem věděl, že budu potřebovat pomoct. „Ulovíš něco?“ zeptal jsem se vlčice s klidem, když jsme stáli po dlouhé cestě temným lesem u toho, co jsem neměl rád a vždy zde využíval svůj element. Vítr. „Nedokážu nic ulovit, měli jsme to v plánu už tam, ale… nedostalo se k tomu. Je tu místo, kde bych ti zvládl minimálně pomoct. Je to však místo ve jménu Chaosu. Les poblíž tohoto mostu, tajemný a překrásný.“ tiše jsem pokračoval k vlčici, zatímco jsem se na ni otočil čelem. „Prosím.“ špitnul jsem temným hlasem k vlčici, zatímco jsem ji zvědavě sledoval svýma očima. „Budu ti vděčný.“ řekl jsem s klidem, uhnul, aby vlčice mohla po mostě pokračovat dále. Bylo třeba jej překročit. Byl jsem připraven nás vznést. Překročit jej pomocí mého elementu. Byl jsem dostatečně silný na to, abych nás nechal jít dál. Začínal jsem sílit, vítr se zvedal a já se pokusil o něco velmi riskantního. Vrozený element se probouzel a my s vlčicí se zvedali do vzduchu, bylo to vysílující a já musel být svižný. Proto, jakmile se mé tlamy, možná i tlapy vlčice, nedotýkaly země. Posouval jsem nás dále.

>>> Les u Mostu

<<< Tichá zátoka

Oba jsme měli svůj názor, který jsme prosadili. Když vlčice odmítla, pouze jsem se s klidem rozešel dál, svým ocasem se odrazil a s klidem, dechem se nesl po hladině dále. Přemýšlel jsem v tuto chvíli nad spoustou zvláštních věcí. Zvonící kapky vody dopadaly na hladinu. Byl jsem na chvíli unášen s klidem. Nehodlal jsem mluvit, nehodlal na chvíli dýchat… zmizet. Vše se mi promítalo se střepy v hlavě. Klidně jsem vylezl z vody a oklepal se na, mně, nepříjemném povrchu. Písku. Mírně jsem svou hlavu pootočil za vlčicí a mile švihnul svým ocasem, zatímco jsem zavřel na chvíli oči, hlavu otočil vpřed a zhluboka vydechl. Bylo tolik věcí, které jsem toužil někomu někdy říct. Nevěřil jsem v důvěru, důvod o sobě mluvit cizím. Nebylo to něco, co bych vyhledával. Nyní bylo na čase jít dál a já věděl kam.
Brzy jsme na místo dorazili. „Doufám, že ti tohle místo bude stačit.“ špitnul jsem k vlčici.

Nákup
Stav účtu: 144|| 2|| 1

Převádím 1 rubín na 10 kšm.

Stav účtu po převodu: 154|| 1|| 1

Objednávka

- 1 mystery box. (50kšm)
- Otrávená návnada.
- 2. tlapka do vody (50kšm)

Stav účtu po nákupu: 54|| 1|| 1

Schváleno

Mystery box - číslo 1 - Bobule smrti

Splnění úkolu pro tentokrát uznáno, přestože byl splněn předtím, než se předmět objevil v obchůdku. Nicméně pravidlo je do obchůdku doplněné a příště už to nebude uznané.

>>> Most

<<< Sněžné tesáky

Klidně jsem pokračoval. Pravá míjela levou jak přední, tak zadní. Ocas se hýbal do příjemného rytmu chůze. Klidně jsem klusal. Tentokrát jsem se věnoval už bezpečnosti, abych s vlčicí přešel. Následně jsem se dostal na úroveň její. Viděla, já ne. Cítil jsem příjemné pachy tajemna. Mlha zahalila i poslední zbytky toho, co jsem byl ještě schopný vidět. Klidné přešlapování, klidná chůze dál zatímco se Slunce již vyhrabalo z pelechu a osvítilo naše hřbety, které díky jeho síle aspoň na chvíli začaly usychat. Dostali jsme se bohužel k místům, která se lámala s pevninou a vodním tokem. Znal jsem to. Procházel jsem zde už několikrát a dnešek nebude výjimkou. Nechal jsem své tlapy opět vniknout do příjemně ledové vody, která mi navracela příjemný pocit chladu v těle, který přebil onu ránu stromem do mého břicha. Byl jsem možná až moc necitlivý, jelikož jsem jej nějakou tu chvíli vynechával, ale… o tom nejspíš nyní ne. Vlčice mě následovala a já jí věnoval svůj pohled, zatímco jsem pomalu pokračovat do vody. Díky jejím ladným krokům a vybírání vhodného terénu… byl jsem schopný jít dál. „Nemáš tušení o nač přicházíš.“ špitnul jsem následně k ní, kdy jsem se dal do cvalu a s mírnými skoky podobajícími se srně, už jsem pokračoval napříč vodou dál na druhou stranu, hodlaje vlčici věnovat svůj hřbet na přepravu. „Hm? Odpočineš si.“ stál jsem na čtyřech opřený o dno, čekaje až tělo vlčice bude na mých zádech a budeme moct pokračovat kamsi. „Znám jedno teplé místo, které je příjemné jak na pohled tak na pobytí.“

>>> Oáza