Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cítil jsem prolévající se chlad mým tělem. Jednotlivé oběhové soustavy a další… zpomalovaly svůj výkon, dech byl pomalejší, chladnější a mé tělo se mírně chvělo nad chladem, který pocházel z vody. Její maličkost jsem sledoval, nespouštěl z ní tentokrát oči. „Občas se rozum plete,“ převrátil jsem očima nad jejím rozhodnutím jako puberťák, kdy mu ___ dají zákaz cokoliv udělat. Proč ___? Neznal jsem to slovo. Nepamatoval si jej. Byl jsem Bílý, bílý vlk či X. Excelsior bylo jméno, které jsem obdržel už tenkrát v těch místech, která jsem neznal. Plující myšlenky přišly a odešly s vodou, a tak jsem se jen rozmáchl tlapou k vlčici, která si to už šla na břeh. Mírně jsem se zvedl a s klidem pokračoval dále. „Pokud si to dobře pamatuji, nejteplejším místem byly písečné pláně… nechutné místo.“ pokračoval jsem s klidem k ní, kdy jsem se nepatrně otřel o její tělo svým ocasem a následně pokračoval dál. Do hor. „Mám tušení, že vím kudy.“ řekl jsem k ní mile, máchnul svým ocasem a s naklusáním, kdy jsem se ještě radši oklepal, už se mé nohy rozbíhaly směrem k tomu místu, které bylo pálícím se peklem.

>>> Tichá zátoka

Vodní hladina pobrala mé tělo. Klidně jsem jednou za čas máchl svou tlapou do vody, posouvajíc se v ledové vodě dále od břehu. Nevšímal jsem si toho, nakonec jsem jen s opatrným nádechem vykoukl nad hladinu a s hlubokým nadechnutím jsem začal zadníma kopat do vody. Tudíž jsem se začal držet nad hladinou, zatímco jsem očima stále hledal vlčici. Jejíž jméno jsem nejspíš již zapomněl. Opatrně jsem se následně otočil za ní a spokojeně svou hlavu zabořil do hrudi, kdy jsem jen s klidem plaval na hladině. Rozhodnul jsem se jí zpříjemnit pobyt ve vodě. Zmizel jsem znovu pod vodu. Hledaje se snahou její nohy, jakmile jsem se vedle tmavého fleku vynořil, začal jsem kolem její maličkosti s klidem kroužit s milým obličejem, jenž nevedl však úsměv. „Pořád je studená?“ zeptal jsem se a čumákem cákl na ní.

Klidně jsem stál. Hlava šla s větrem. Hrdý pohled mířil k jezeru, kde slepé oko marně hledalo v hýbajících se vlnách tmavé tělo vlčice, jíž jsem již dal svůj osobní název. Záře. Zajímavé. Mírně jsem se pousmál, hrdě však. Obličej byl pln dominance, nohy jsem měl položené vedle sebe, hezky v rovině a ocas mírně zvedlý, nechávaje vítr jej nést jakýmkoliv směrem bude chtít. „Na mě bys potřebovala dvakrát sebe.“ uchechtl jsem se, od srdce. Něco mě otvíralo. Měl jsem potřebu se dostat do kůže maldého Siora, který se bude usmívat. Bude rád. Naprosto mimo svůj charakter, jehož má každý někdy dost, už jsem se odrazil od zadních. Tlapy ve vzduchu přichlípnul k tělu, užívaje si toho krásného pocitu. Letět. Žbluňk. Ponořil jsem se do ledové vody s naprosto dobrovolným krokem. Pravou přední máchl, posunul se tak vpřed a s otevřením očí se pod hladinou protočil. Voda zde byla k mému překvapení teplejší, příjemnější. S klidem jsem hledal tmavé čárky – nohy Záře. Nenacházel jsem jej, a tak jsem s mírným kýchnutím svou hlavu vynořil nad hladinu, zády k ní.

„Chm…“ odpověděl jsem vlčici prostě, nijak více zaujatě. Něco ve mně chtělo, abych s ní trávil čas dál. Druhá strana mi zas přehazovala mínění o ní dokola a dokola. Bolavý bok jsem skrz ledový povrch, na němž jsem ležel, nevnímal. Bylo třeba si dát na chvíli oraz, nechat tělo v klidu a nenutit jej pokračovat dále, když už jsem ušel poměrně velkou dálku. Nyní jsem věděl, že jsem v bezpečí, pokud mě tedy vlčice, chodící záře, nezakousne. „Bylinky a celkově… bobule jsou docela zajímavou částí,“ polkl jsem s klidem a dále se zavřenýma očima ležel, „je to dobré obohacení jídelníčku, ač srnu či kance.. na to to zajisté nemá. Nevím, když nad tím přemýšlím… tak mě by nějak nebavilo hlídat vlčata. Vlka to musí držet na jednom místě, jestliže svou práci dělá dobře. Neměla bys, Excelsior, být u nich a hlídat je? Jsem si jist, že být se mnou je určitě zajímavější, ale…“ opatrně jsem se zvednul, s klidem začichal a jejím směrem se rozešel, hodlaje učinit něco co mě již před tím napadlo, ale… nyní na tento ďábelský čin byla vhodnější chvíle. Strčil jsem ji. Pořádně. Voda ne voda.

Sledoval jsem houpající se záři, která vlnkám byla blíže jak já. Přemýšlel nad tím vším, snažil jsem se vůči vlkům být v poslední době milý, ač jsem neuměl emoce dávat příliš najevo. Snažil jsem se. Nevěděl jsem už dlouho moc o tom, jak to mezi vlky chodí. Zvláště na těchto ostrovech, pouze jsem oči nakonec s důvěrou k ní zavřel a naslouchal cinkání kapek deště jak opatrně dopadají na zem. Mírně se nad tím pousmál a s klidem švihnul ocasem. „Stačí mít trochu normálního vnímání, vlčice.“ vrátil jsem jí s lehce dotčeným tónem, když k mému stylu vyjadřování přidala, že prskám. Ne, že bych to označení nebral za pravdivé, ale nebylo příliš taktně položeno mým uším. Proto jsem s úšklebkem své tělo převalil na bok v naprosté harmonii a s pootevřením levého oka se podíval na chodící záři. „Bylinky jsou celkem zajímavá věc, moc času jsem jim nevěnoval, ale nějak tak tuším co by mohlo být jedlé či nejedlé.“ konstatoval jsem klidně.

S klidem jsem vydechl a porozhlédnul se kolem. Zima. Mírné sluneční paprsky mísící se s ledovým vítrem tvořily geniální dvojici. Bylo až moc příjemně na to, abych byl schopný se z tohoto místa jen tak zvednout a pokračovat dále. Kam? To jsem opravdu netušil. Vím, že mé nálady se dnes vystřídaly jako roční období. Naštvání, dobrá nálada… další dvě nestojí již ani za řeč, nebylo potřebné se tímto dále zabývat. Měl jsem přeci společnost. Vlčici, která ze své tlamky vypustila po kratší době mnohem hezčí slova jak před tím. Švihnul jsem svým ocasem a hlavu natočil čelem k jezeru. Bylo pro mě riskantní do něj jen tak vlézt. Neviděl jsem kraje a tudíž netušil, jak moc se mohu přiblížit, jak moc mohu vědět, kdy tlapou spadnu do vody a mým tělem projede příjemný chlad. Nebylo zrovna stokrát chytré v tomto období, počasí do vody vlézt. Vlk si v tomto případě koleduje o nepříjemnosti co se osobního zdraví týče, a proto jsem se na vlčici jen s mírným úšklebkem, jenž pokryl mou zjizvenou tvář s nádechem laškování podíval. Pravý kus ucha, zdali jej můžeme tak nazývat, se hýbl mírně vpřed a následně vzad. Nechával dovnitř vbíhat potřebné informace okolí, které byly pro vlka slepého jako já potřebné až až.
„Potom budu tvou pomoc potřebovat mnohem častěji… jakožto vlče.“ ušklíbnul jsem se, tvář se srovnala výzorem s ledovci, sníh nakapal zpět a nechal tak mou tvář zamrznutou. Žádná emoce z ní již znovu nevycházela, jen… mrazivý pohled s nímž jsem hleděl neustále. Po předních jsem se s tichým: „s..“ sklouznul na zem. Chlad půdy, kamení se nedostával skrz huňatou srst dále. Perfektní krytí pro vlka, jehož život byl zasvěcen severu. „Šel bych, ale nechci chytit rýmu. Je to vražedná věc.“ řekl jsem k ní zcela vážně, jako kdybych o tomto tvrzení byl více než jen trochu přesvědčen. Černo bílý ocas jsem přitáhl blíže k nohou a hlavu uložil na příjemné místo. Přední pravá tlapa, odkud jsem sledoval promenádující se vlčici. Jejíž tělo bylo jako překrásná světla na nebi. Hýbala se jemně, impozantně udivovala mou tvář a já mohl jen s klidem sledovat jak se klidně hýbou. Jejich ostrost jsem neviděl, společně s onou chodící modrou září přede mnou, jejíž jméno jsem stále neznal a svým způsobem… mi to nejspíš ani nevadilo. Musel jsem vypadat jako vlče, které sleduje svou matku s údivem. Na lovu, samozřejmě. „Led plave na hladině, takže bych se toho nebál. Víš, jak nádherné je vidět ledovcová skaliska? Občas jsem měl se svou, tedy, se smečkou štěstí jej navštívit a strávit u nich večer. Bývaly to nejkrásnější chvíle mého života. Někdy lituju, že už je nemám tu možnost vidět znovu.“ zakončil jsem svou mluvu. Zamlkl. Neměl jsem na pár sekund tendenci nic říct, pouze jsem svou levou tlapou máchl líně k ní.

Vítr se mísil s mým elementem, větrem. Hah. Měl jsem potřebu svou sílu stále cvičit, zlepšovat se. A s mírným ušklíbnutím na své tváři se poohlédl okem k vlčici, jejíž tmavý obličej jsem nezvládl prohlížet do detailu. Jednoduše se náhle pár z jejích chloupků pokusilo mírně „polechtat“ na kůži na jejím krku. Byl jsem rád, že se její bílé zoubky odrazily až do mého oka, poznal jsem úsměv. Ač s hrdostí, tak se jeden z mých koutků zvedl výš. Hlava se zvedla k nebi s ním, nehodlal jsem jí jej nechat vidět jen tak. Opatrně jsem se počas hrdostí zakrývající úsměv usadil, svůj ocas položil s naprostým klidem vedle svého těla a zavřel oči drže úsměv na tváři. „Rád bych ti dal možnost poznat, že tomu tak je…“ zamručel jsem s dotčeným egem, mírně se ušklíbl čímž koutek spadl zpět do roviny s tlamou. Oči se obnažily od zavření a s nahlédnutím vpřed jen hádaly o nač se mohlo jednat. „Riskl bych to.“ kývl jsem hlavou k jezeru, jemuž jsem byl čelem.

<<< Sněžné tesáky

Zaskučel jsem, když mne samice hodlala uzemnit. Nepříjemná bolest byla doprovázena lehtáním větru, který se do bolavých míst opíral jako vlčice, jež se snažila pomoct. Podepřela se z druhé strany, svou váhou jsem se jen z polovice zapřel o její tělo a s klidným vyšlápnutím se rozešel. Syknutí tam, syknutí sem. Nepříjemné bolení bylo chladem horských větrů omamováno, chvílemi jsem šel s plnou váhou po všech čtyřech. Rána o strom byla nejspíš dost následná – naražená žebra. Neznal jsem ona místa jménem, zas tak obeznámen jsem v tomto nebyl… k rostlinám mé porozumění bylo poněkud větší. Nejistě jsem zafuněl, když jsme stoupali dále výš. Povrch se měnil. Kameny byly vlhčí a sám vzduch se rozhodl ledovatět. Rozuměl jsem mu. Přizpůsoboval se své cestě, volbě, kterou činil právě teď a nyní. S naprostým klidem jsme se nakonec opírajíc o vlčici zastavil. „Uvítal bych péči, asi budu padat na stromy častěji.“ špitl jsem k ní mile a švihl svým ocasem, který se ještě chvíli hýbal s větrem doprava a doleva. „Jsem určitě roztomilejší jak vlče.“ hrdě jsem zamručel k vlčici a porozhlédnul se kolem, nic jsem samozřejmě neviděl. Jen cítil.

Nebyl jsem rozhodně v pořádku. Dostat ránu od přírody tímto stylem bylo poněkud… zajímavé. Ledový pohled se s větrem zvednul k vlčici, jež stála nyní u mého ležícího těla. Zamručel jsem, čumák se hrbil od cenění zubů k bolesti, oči zavřené v křeči. „Nic příjemného,“ oznámil jsem k vlčici a konečně se sám dostal na všechny čtyři s odhodlaným pohledem, „Jdeme dál.“ kývnul jsem k vlčici, zvedl pravou tlapu, položil. S tímto sebejistým pokusem o chůzi jsem zaklel pár velmi nesušných slov, která by se před vlčicemi říkat neměla. Stáhnul hlavu s pozvednutou tlapou k tělu, křeníc se a čekajíc, až křeče odezní. „Zvládnu to dojít, nejsi náhodou šamanka nebo tak?“ zazubil jsem se s pokusem o vtip k vlčici, kdy jsem modrýma očima hleděl do tmavého fleku, za nímž se vrtěl ocas. Možná, že se nejednalo o zrovna nejvíc logický nápad, který jsem uskutečnil, ale věděl jsem, že dál budu muset jít. Bolest přežiji. „Tak, vlčice, jdeme.“ pobídl jsem ji s klidem v hlase a pokusil se o další krok vpřed. Marně.

>>> Wolf lake

<<< Bažiny

Byl jsem si nejistý svým předchozím přemýšlením, ale nejspíš jsem udělal tak jak jsem to cítil. A to se má. Vlčice byly zvláštním stvořením, zamotaným a pro mě velmi neznámým. Občas jsem měl den, kdy jsem k nim nechoval absolutně žádné pochopení. Hleděl na ně jako myš, která právě vylezla z díry a všimnula si zubů medvěda, který na ni již s vystrčeným zadkem k nebi netrpělivě čeká. Jeho ocas se kýve a jeho uslintaná tlama se už nemůže nabažit z toho, jak dobrá pochutina myš je. Následně pak přišel i den, kdy jsem měl náladu být jako mladý, vytrvalý vlk. Neustálé vtípky, neustále upravený a vymýšlejíc všelijaké věci jen pro to, abych dámě udělal radost… Nejspíš jsem stárl. Rychleji a v tom horším smyslu. Zapomínal jsem. Jisté okolnosti z tohoto nového světa jsem zapomínal, nevěděl, že se opravdu někdy udály. Každý zapomeneme, ale je jen otázkou času kdy. Tlapy našlapovaly s klidem na jednotlivé kamenné skály. Občas jsem si špatně všímal míst a svou tlapkou zapadl do některé z dír či mi to jednou dokonce podklouzlo. S tímto podklouznutím jsem se projel, v poměrně nečekané rychlosti si to mohutné tělo míříc přímo na Zarinu. Nečekal jsem to a nejistě mručel, pokoušejíc se drápy chytit místních částí. „Uhni, uhni!“ vykřikl jsem hlubokým hlasem na vlčici, zatímco jsem stále sjížděl a drápy zanechávaly jistou stopu na povrchu. V těle neskutečný strach, div jsem se…., málem bych vyjekl jako vlčice, ale… Ano, během chvíle, kdy jsem se konečně zastavil o jakýsi strop jsem vyjekl vysokým tónem. Dostat stromem do břicha nebyl zrovna ten nejlepší nápad, a tak jsem na chvíli jen ležel, tupě hleděl vpřed a zarytými drápy v hlíně se ani nehnul. „Žiješ?!“ ozval jsem se náhle.

Bílý vlk o vlčata ve svém životě ne jednou přišel, on sám přišel o to: „být vlčetem“. Jeho čas byl dlouhý avšak v mnoha ohledech zkrácený. Nikdo jeho minulost neznal, vlastně už ani on sám. Jednotlivé lístky z velkého dubu začínaly i skrz jeho „slib“ opadat. Míza se s ubíhajícími lety vracela zpět do země. Každý jednotlivý lístek ztrácel postupem času svou barvu, tak nějak i vlk, který byl v očích vlčice považován za zrůdu. Neznal její minulost, on sám ji na základě událostí v minulosti nebyl odhodlán odsuzovat. Neznal okolnosti, neznal ji. Totéž dodržoval u všech. Nikdo, ani ten jenž se podílel na krveprolití si nezasloužil odsouzení. Vlčí svět byl zdaleka od toho lidského tuze vzdálen, někdo jej dokázal pochopit a jiní naopak. Někdo vnímal, že lidé jsou zrcadlem čtyřnohých; chovají se stejně, uvažují stejně a mají vlastní jazyk. Naivní mínění se promítalo v nás všech. Sior sám o sobě lidský svět znal. Poznamenal jej na tolik, že nyní není občas nikomu odpovědět na jisté spojení tvořííc větu: „Co je to rodina?“ Zapomněl. Sedíc usazen jen hleděl k bahnitému čemusi, co jeho oči viděla jako neznámě lesknoucí se zem, kterou však v minulosti již mnohokrát viděl. Potkal. Vlk se začal dávat do pohybu, zvednul své tělo a se stáhnutím uší jen zavrtěl hlavou ze strany na stranu. „Ptám se nejspíš divně, ale myslím, že ty by jsi se na jisté věci neptala o moc lépe.“ odpověděl jí vlk prostě, hlubokým hlasem na její otázku. Mírně pozvednul vlastní ocas, otočil se vpravo směrem k vlčici, jejíž obličej hledal s marností. Následně s klidem vyšel vpřed. Zpět. „Vlčata jsou záležitostí potřebnou pro nás všechny. Jedná se o jeden z nejpotřebnějších důvodů, proč zde nejspíš jsme.“říkal zcela klidně svou úvahu, jež si odvozoval z okolního světa. „Vlci s bojovnou minulostí jsou považováni hlupáky za vrahy, matky zas oceňovány za to, že si umí nechat ožužlat srst.“ pokračujíc se na čele jeho samotného otevřela vráska a oči mírně zakryla kůže, mračil se. „Plno mladých vlčic nechápe, že vlčí život pojednává o tom, co většina bývalých samců, alf plnila. Nevinnost vlčat – Gwyn – byl drzý až až, žádná roztomilost. Nevychovanost.“ zavrčel bílý nepříjemně a následně se rozešel vpřed. Doufal, že se vlčice již zbaví. Její jednotlivá gesta, jež si myslela že slepý nevidí vnímal občas více jak ti, kteří vidí. Měl důvod. „Normálního světa již není.“ zamručel nepříjemně na cestě z bažin, kdy jeho bílá srst byla zespod již hnědou, ušpiněnou a on sám byl více cítit místní aroma.

>>> Sněžné tesáky (přes Baštu)

Nebyl jsem si touto otázkou jist, seděl jsem a přemítal ve své hlavě nad tím vším. Co je to ve skutečnosti za pojem: „mít rodinu“? Netušil jsem to a neznal. Vždy jsem věděl, že kdybych si našel trvalou partnerku, což jsem též neměl zrovna v plánu… řekl bych jí již několik nocí trénovaná slova, při kterých jsem uvnitř sebe cítil něco divného. Zamrzající ledovec se rozpouštěl a jeho pevná struktura začíná být jako sníh. Vydrží jen a pouze pár dní, následně začne téct pár kapek a nakonec vám steče vše do země, naplníte radost květinám, které jste celou tu zimu kryl před mrazem, ale už si více nevzpomenou. Švihnul jsem svým ocasem a hlavu naklonil k vlčici.
„V životě vlk upadne tolikrát, že mu tohle připadá jako dennodenní rutina.“ odpověděl jsem.
Uvnitř mě se rozlívala spousta otázek, které jsem měl tendenci vypustit. Vše se náhle zastavovalo s přicházejícím větrem, který ofukoval oba dva. Vlčici i mě. Její jméno jsem stále netušil, ale její pach jsem si do paměti zaryl až moc. Odhodlaně jsem svou pravou tlapu zvedl a s mírným přikrčením se druhé s ní vniknul do hnilobou smrdící kaluže? Neviděl jsem tu obrovskou rozlohu, a tak jsem ji hodlal nazvat tak. „Každý touží potom, aby měl své nástupce.“ jiný význam jsem za tím bohužel neviděl. „Jaké to je, hlídat vlčata? Neměl jsem možnost se k tomu dostat.“

Chvíli jsem stál, sledoval. Modré oči projížděly po jejím těle, jako kdyby si prohlížely každý detail. Její srst splývala s mnou, ale nakonec… zvednul jsem hlavu a otřepal se. Začínal jsem zde mít nepříjemný pocit. Byla fajn, ale někdy se promítnula stránka arogance, které jsem sám čelil. Byl jsem jí ovládnutý a bylo nyní třeba se probrat. Zamručel jsem, k vlčici se střídáním pravé a levé nohy dostal, stáhnul uši a přiblížil svou tlamu k jejímu uchu jako kdybych jí chtěl něco znovu říct. „Rád bych ti řekl, že už jsem to vymyslel, ale nevzpomínám si, které hry jsem hrával.“ zamručel jsem tajemným hlasem. Míchal se svou tajemností s místní atmosférou, temnou. Vítr foukal, hladil nás oba stejnou sílou, jen každé z těl bylo jinak uzpůsobené. „Ale asi jsem si vybral.“ špitnul jsem znovu, mírně nadzvednul koutek a svou hlavou se pokusil vlčici strčit na zem, následně jsem se dal do pohybu. Nohy se míjely pravá levá mnohonásobně rychleji jak před tím. Hledě dopřed už jsem s klidem cválal, sem tam se chytil za zbloudilý kořínek, až nakonec… zakopl úplně a svou vahou spadnul pár vlčích stop od tmavého koláče rozlitém na zemi, zapáchal hnijícím bahnem, organismy.
„Místní pohřebiště, dle vůně?“ vypustil jsem k vlčici a opatrně naklonil svou hlavu, zvednul se a usedl. „Někteří holt nemají štěstí ani k tomu, aby se dožili vlastních vlčat, štěňat… možná koťat?“ ozvalo se z ničeho nic, zatímco jsem v neustále temné mysli hleděl před sebe. Hlava byla snížena, tělo usazeno a přední špičky tlap mířily k sobě. „Bylas někdy matkou nebo něco podobného?“ optal jsem se. „Jaké to je?“ tázal jsem se vlčice dál.

Ráda bych nezávazně přihlásila své postavy: hlavně Ellie. :)

Děkuji <3