Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Za sebe bych se chtěla přihlásit o 4. starší charater, posty si myslím že splňuji. Ellie - 600, Excelsior - 230+ a Noir 70+. Aktivitou se snažím co to jde, v poslední době jsem trochu polevila kvůli škole, ale i tak zvládám dát aspoň nějaké posty v týdnu. Akcí jsem se účastnila pár - vždy se snažila být aktivní/nezdržovat. Tak doufám, že se poštěstí. Za své postavy jsem za poslední dobu dala 100+ postů.

Byl jsem tím zmatený. Barevné flíčky – bobulky – jsem poznal jednoduše. Byly zvláštně cítit, jejich nasládlý pach znásilnil svou výraznou vůní vše. Měl jsem v tundře větší štěstí na toto, jak na maso či něco podobného. Pokud padlo velké zvíře, mělo nasytit více jak jen jednoho až čtyři vlky. Celou smečku. Pamatuji si cosi, kdy bílá těla, občas nahnědlá či černá se hnala po bílé pláni. Jejich tlapy se propadaly sněhem, zatímco sluneční paprsky byly jediným zdrojem jiného, jak tělesného tepla. Sledoval jsem, jak se smečka vlků žene za zvěří, jak cosi se otírá o můj bok a slyšel zvuky. Volající cosi. „Siore, ore, re…e…“ neznámý tón, neznámý hlas a pach. Volal mě. Zlatá, červená a oranžová. Planoucí šedý tým, který skryl krásu zeleného lesa. Něco se tam stalo, a já to nevěděl. Netušil jsem. Neznal. Zapomněl. S hleděním na vlčici v přikrčení, kdy jsem se váhou přenášel spíše na přední, můj ledovec, jizvami otřískaný kus ledu hleděl k nepoznamenané vlčici. Radost. To, co jsem mnohokrát ztratil. V jejím pachu jsem stále cítil nepřítele, ale vzhledem k jistému nasazení smeček, opovrhoval zavrhnutím. „Štěňata mají psi.“ zavřel jsem pravé oko pod kůži, čímž jsem na vlčici pomyslně mrknul, avšak onen pohyb nezaznamenal na tom, co mi již několik let chybělo. Tma. Mrtvá část mého těla, kterou jsem vlastnil již několik let. Přemýšlel jsem, svou váhu jsem přenesl zpět na všechny čtyři, švihnul ocasem.

Počasí jako kdyby se zpomalilo. Svět měl náhle jiný čas, ve kterém vlci právoplatně byli. Zvedl se vítr a vlci stojící v zatuchle vonícím místě již mohli jen přemítat. Poznali jeden druhého, každý z jiné perspektivy. Jeden byl velký, jizvami omlácený pro vlčici vrah. Pro bílého se jednalo o neznámost. Pokušení. Netušil, jak s vlčicí více mluvit. Byl netvor, zrůda stvořena přírodou co plnila účel, pro který zde měl být. Držení populace na jedné úrovni, jeho myšlení – diplomatické myšlení – se mísilo s jeho pudem, skrytým tikem z minulosti, který on sám netušil jak získal.

Na vlčici jsem se nakonec s pozvednutím hlavy pousmál. Pravý koutek se mírně nadzvednul a ocas švihnul. Chladnější počasí, které s příchodem do těchto míst přišlo bylo náznakem, cítil, že se cosi bude dít. Zima. Nejspíš.

Pokračoval jsem. Mé tlapy byly již dost schlazeny vodou na to, abych byl schopen jít dále. Najít směr a vhodné místo. Netušil jsem, kam mířím, ačkoliv to bylo poněkud zavádějící. Byl jsem zde, ale nepamatoval si to. Nevnímal ten stejný vítr, který jsem již před několika dny poznal. Vlčice se hrnula k bobulím, k mému překvapení. Miloval jsme bobule, mnohdy jsem hrabal i kořeny jen proto, abych se uživil. S pootočením hlavy se na čele utvořila vráska od zamračení. „Nechci ti to kazit, ale teď zrovna moc bobule nejsou.“ ozval jsem se s nechápavým hlasem, zatímco jsem pokračoval dál. Možná jsem se pletl, na severu vlk je rád, že je rád. Někdy nenarazíte na jídlo několik dní, měsíců. Někdy nenarazíte na pitnou vodu týdny. Někdy nemáte nic a čekáte, až led uroní slzu a vy budete moct konečně svému tělu dopřát aspoň něco. Přesouvali jsme se, klidně jsem šel a vnímal měnící se zvuky, které byly prazvláštní. „Živím se bobulemi často, třeba se jen pletu, ale je mi to zvláštní.“ pokračoval jsem nejistým hláskem zatímco jsem jen s klidem švihnul ocasem a otočil hlavu k vlčici, kdy jsem se zastavil a zavětřil. „Chm, hraješ si ráda?“ zeptal jsem se zcela jiného soudku a už si to klusem trádoval k ní.

<<< Bull meadow

Občas jsem přemýšlel, jaké je to vidět ostatní. Jaké to je projíždět jednotlivé chlupy pohledem, který jsem již několik let postrádal. Vnímal jsem, že vítr měl tu možnost též. Těžko říct, zda se jednalo o něco, co vidělo jako my. Tedy, ne zrovna já. Nesnášel jsem tyhle chvíle, kdy jsem se dostával do citlivé chvíle, deprese. Něco projíždělo proti srsti, po zádech. Nesnášejíc to nechutné ticho uvnitř mé hlavy, které se během chvíle zamlžilo a já zapomněl. Zamručel jsem. Pociťujíc jak špička ocasu se hýbnula zprava doleva, uši jsem sklopil dozadu, naslouchajíc, zda vlčice stále jde. Opatrně jsem našlapoval, věřil pachům, kterými jsem šel a při šlápnutí do čehosi mokrého, vody, jsem se zastavil a otřepal se. Chtěli jsme jít ulovit srnu, hodlal jsem té vlčici nějak pomoct, proč? Dostala ode mě již dost nepříjemných slov, musel jsem jí prokázat trochu slušnosti, abych nebyl za úplného burana držícího si pouze ledový pohled. Snížil jsem se, svou tlamou se předkloněním dostal k tekutině, do kterého jsem zprvu strčil svůj čumák, který jakmile byl mírně studený, tak se vrchní s dolní čelistí oddělila, jazyl vypadl a začal pít. Zdravě růžový nabíral vodu, jedna černá tečka jej zdobila tak jako dvě, které jsem si pamatoval z jednoho pohledu do vody, můj čumák a hřbet. Pil jem, ignorujíc fakt, že jsem chtěl prvně jít lovit. Věnoval jsem vlčici jen otočení své hlavy, zamručení a následně se usadil, zatímco mé tlapky byly stále ve vodě. „Nic necítím, tudíž bych ten lov vzdal.“ řekl jsem k ní, zatímco jsem jen natočil svou hlavu doprava, pozorujíc skrz neznámé nic protější zelenou, která byla mnohem hnědší, jak barva trávy. „Máš nějaký jiný nápad či to bez jídla vydržíme?“ popřemýšlel jsem, zatímco uši se ze sklopení přesunuly dopředu, hledíc dál na cosi, co ta hnědozelená dělala. Hýbala se. Listí?

>>> Bažiny

<<< Zlatý les

Uvnitř mě se ozýval nepříjemný pocit, který se objevil po řečení jejích slov. Zrcadlení. Způsob mluvení s ostaními tím stylem, s jakým oni mluví s vámi. Zarývala své drápy do mé kůže. Omlácena severními větry, ledovými přeháňkami a jinými záležitostmi. Považoval jsem ji za to, co bylo mnohonásobně silnější jak já sám. Byl jsem takový medvěd v jiném těle? Nejspíš. Jednalo se však jen o mé tiché uvažování v hlavě, přemýšlel jsem, zda mám zájem s vlčicí jít lovit či nikoliv. Přemýšlel jsem mnohem víc, co jí odpovědět. Nerad bych, aby další ukecaná vlčice byla objetí mých tesáků a chycení volné kůže za krkem. Neměl jsem rád ukecané vlky, kteří neuměli zavřít tlamu a neustále něco vypouštěli. Tahle vypouštěla, ale začínala se dotýkat něčeho, na co jsou samci zvláště citliví. Maličkost. Ego. On. „Nemyslím to urážlivě, spíš jsem nikdy nezažil vlčici mluvící jako vlče.“ otočil jsem její pokud o obhajobu k ní, hledíc vpřed jsem tentokrát šel první. Dlouhé kroky, příjemné našlapování a jemné házení ocasu zprava doleva. „Chtěl bych s tím pomoct tobě, tudíž by se má šikovnost hodit mohla. Pokud mi něco naženeš, zvládnu jej přišpendlit k zemi.“ špitl jsem k vlčici hlubokým hlasem, zatímco jsem naslouchal okolím.

>>> Bašta

<<< Území zlaté smečky

Nikdy mě nikdo nenazýval po zmínění střípku něčeho v mém životě normálním. Nikdo si nesedl, nenaznačil náznak tomu, že by všemu hodlal rozumět. Projíždějíc čumákem kolem jejího bezbranného těla. Chytal jsem do svého čumáku různé vůně, smrady… cítil jsem tolik věcí, jednalo se o smečku, hejno. Bylo to něco, co v mé hlavě utvářelo tiché vzpomínání na ty chvíle. Mračna se rozevřela, temnota povstala a mé oči ozářilo světlo. Zuřící stvoření, která se vlkovi nepodobala. Podobně vysoká, krví prořezaná a cejchy popálená. Měl jsem ho na zadní noze, dosud nezapomenu na ten smrad. Jak se pálilo maso na mé noze po žhnoucí ozdobou, mou přezdívkou. Zastavil jsem se, hleděl očima na její zadní nohu, kterou jsem si prohlížel. Zavrčel jsem. Tichá stránka smečky byla proříznutá nepříjemným, táhnoucím se zvukem nepřítele. Neznal jsem je. Nemohl jsem je soudit. Smečky byly v rozporu, na který jsem přihlížel a šel za jménem té své. Občas jsem uvažoval o odchodu. Slepec. Neschopný. Byl jsem hromada chodících kostí, která již několik měsíců přemítala o tom, zda je zde správně. Tiše jsem zamručel, když jsem má tlama dostala k jejímu uchu, vedle kterého jsem svou tlamu nechal, nechávaje zem pokrýt mírnou vrstvou ledu, modré oči se vylekaně ohlédly k ní, když vlčice se ozvala. Její jemný hlas, pohlédnul jsem do jejích očí. Tvář byla bez emoce, pouze jsem hleděl, přemýšlel. Neusmál se. Je to tak Správně? otázal jsem se tiché bouře uvnitř své hlavy a rozešel se vpřed. Věděl jsem, intuitivně, kudy z území pryč. Neměl jsem tam chodit, ale aspoň něco jsem pro chaos zjistil.
„Hm? Doufal jsem v tom, že najdu dospělou společnost.“ odbil jsem ji, svými kroky se vydal kupředu, hlava snížená, ocas mírně zatočený na konci. Byl jsem odhodlaný jít zpět na sever. Nemělo cenu otálet, nechápala to. Byla moc mladá nebo moc nezkušená. Netušil jsem. „Začínám z toho šílet.“ zamručel jsem k vlčici, když jsem udělal krok doprava, následně zpět a vykročil do leva, zastavil se. Zavrtěl hlavou a rozhlédnul se kolem. „Kam hodláme jít ulovit tu srnu?“ zeptal jsem se z ničeho nic, když seděl jsem a hleděl k zemi. Přemýšlejíc nad tím, co se mi nyní událo v hlavě. Šílenství.

>>> Bull Meadow

Naslouchal jsem jí, očima se snažil najít emoce v její tváři, nevnímal jsem je. Mé uši byly nastražené k vnímání všech vjemů, které by vlčice mohla tak asi učinit. Švihnul jsem ocasem znovu a tentokrát jí věnoval kladný úšklebek, se kterým pohled uhnul. Byl jsem z jejího úhlu vidět jen z profilu, s tímto jsem hlavu mírně stáhnul ke krku a opřel ji o huňatou srst. „Je to něčím výhodné i nevýhodné, tedy, nepřítele oslníš a sám sebe též. Zajímavé smýšlení? Možná se jednalo jen o vkus, Aetase, že? Myslím, že jsem jej někde potkal. To jméno mi celkem něco říká.“ odpověděl jsem, zatímco větrné oči přejížděly po území, kde byl pach nejsilnější. Nejspíš se jednalo o místo, kde vlci mají setkání – aspoň tak jsem jej byl schopný chápat. Vlčici jsem neznal jménem, ale její špetku míchající se s pachem smečky zapomenout nelze. Zamručel jsem, otřepal hlavou a následně se s klidem rozhlížel za chůze. „Záleží, jaký by sis udělala obrázek.“ Stačí. ozval se hlas v mé hlavě, který nešel jen tak přeslechnout. Svědomí. Nejdůležitější část vlka, naší mysli. Přemýšlel jsem častokrát jen pudově, mé hormony byly v posledních dnech nastartovány více jak v obdobích, kdy je po vlčicích největší poptávka… Netuším, jaký zvrat se udával v mém těle, ale dostat možnost – nenamítám.
„Občas vlk uvažuje moc rychle na to, aby si uvědomil, co za čin udělá. Nemůžu přijetí do, ano – chaos, brát za přijetí spojené s minulostí. Nikoho nesoudím, ale napáchal jsem až moc činů na to, abych dokázal nést jméno normální smečky. Chtěl jsem jen do smečky, nezáleželo mi kam. Chybí mi dominance.“ zašeptal jsem k vlčici, ke které jsem se s klidem otočil. Tlapy se na zemi střídaly rychleji s nastávajícím poklusem k ní, kdy jsem jen mile stáhnul uši a očichal ji mnohem blíže. Můj ocas byl zvednutý, dávaje najevo svou dominanci, kterou jsem vůči vlčicím choval vždy.

>>> Zlatý les

Vítr. Vanoucí vánek nepříjemně tvrdého větru se vířil v mých očích. Sledujíc její tvář, tmavá, světlá a tečky. Neuměl jsem poznat, kde ta vlčice má přesně oči, ale tušil jsem, kde je nejspíš hledat. Byl jsem stojící mrzák naproti mladému kusu vlčice, která nepříjemně voněla cizí smečkou, ve které jsem byl narušitelem. Stažené uši, vráska od křenění se v očích nad tím, kde jsem byl. Měl jsem však možnost, dala mi brouka do hlavy. Získat informace, dostat se k jádru této smečky, ale musím opatrně. Přešlápnutí z levé tlapy na pravou a mírně zastavení se. „Iritovalo by mě, kdybych se probudil a Slunce mi mířilo několika zlatými listy do očí. Není to nepříjemný?“ zeptal jsem se vlčice, hledíc hlavou sníženou kolem. Netušil jsem, jak debatu s ní začít, ale musel jsem. Chaos, smečka měla právo tušit víc… Cenné informace od kohokoli.
Rozhodnul jsem se, že budu pokračovat v tomto, co jsem začal. „Můžu ti krýt záda já, ale s trochu jiným úmyslem.“ ozval jsem se tiše se zamručením, usadil jsem se a povzdl hlavu. Seděl jsem v plné výšce, tělo hezky rovně, kdy byly vidět všechny svaly, které jsem měl. Polknul jsem a olíznul si čumák od krve, kde se vzala? Netušil jsem. „Podle čeho si vlčice jako ty vybírá smečku?“ otázal jsem se, mírně zvednul pravou tlapu a drcnul s ní do jejího těla. Švihnul jsem nejistě ocasem, rozhlédnul se kolem a stáhnul uši nad cizími pachy. „Zlatá smečka… předpokládám.“ promítalo se v mé hlavě, myšlenka jedna za druhou. Nekonečné možnosti. S klidem jsem se zas postavil a rozešel dál, nehledě na to, zda mi to vlčice svolila či nikoliv.

<<< Tichá zátoka

Rád bych řekl, že jsem s ní neměl úplně v plánu setrvat tak dlouho. Opatrně jsem ji následoval, procházejíc přímo po jejích stopách dále. Zamručel jsem a nechal stín skrývat můj hřbet přes slunečními paprsky. „Rád bych s tím pomohl tobě.“ zamručel jsem k vlčici se švihnutím ocasu a mírným úšklebkem, který mi vznikl na tváři. Pokračovala a k lovu nedávala skoro žádné znaky. Inu, můj návrh padl a klidně přešlapující tlapy vedly v půdě cestičku stop. „Dokud se mi chce někomu pomoct, měla bys to využít... Nevíš, o co přicházíš.“ zamručel jsem s pozvednutím hlavy a z výšky se na vlčici zahleděl, pozvedl mírně koutek a ohlédnul se kolem se zavětřením. Území cizí smečky. Znal jsem pár pachů, ale více se nad tím nepozastavoval, potřeboval jsem odsud nejlépe co nejrychleji zmizet. Nebylo to vůbec vhodné místo pro chaosana. „Prosím, jelikož nejsme smečkami spojení. Měli bychom odtud odejít.“ zamručel jsem hlubokým hlasem, zatímco jsem modrýma očima hledal ty její.

<<< Common forest (přes Kvetoucí louku.)

Klidné tempo proti žhavému Slunci, které dnes zrovna málo nevařilo. Nebylo to příjemné. Švihnutí ocasem byl náznak toho, že jsem z něj byl poměrně dost nabroušen. Tak jako ze zvláštního chování vlčice, se kterou jsem pokračoval. Měl jsem nyní možnost, dostat se na další území jedné ze smeček, když už jsem to druhé našel. Otřepání hlavou, kdy kůže na krku, zádech se zakynklala společně se srstí zprava doleva. „Možná si jen pleteš sever a jih.“ upřímně jsem odpověděl, kdy byly dvě možnosti, jak vlčice má štiplavá slova vezme. Vtip či rýpnutí. Uvidíme. Byla od jistých slov poněkud… zvláštní, nikdy jsem neviděl nikoho s tak zvláštním chováním, jako ji. Možná jen Tiaru, na kterou jsem poměrně nerad vzpomínal. Její zastavení se donutilo zastavit i mé nohy, klidně jsem stál na pískové zemi, zatímco větrně modré oči sledovaly místo, kde měla s největší pravděpodobností obličej. „Samozřejmě, následně všechny roztrhám… ano, je velmi chytré jít sám na cizí území s pachem Chaosu, moc ti to pálí, ale špatně. Pokud nemám důvod, nepotřebuji s někým vyměňovat názor co drápy to zuby…“ odpověděl jsem nezaujatým tónem a s povzdechnutím zvedl oči k nebesům, ze kterých padaly sluneční paprsky, které jemně přejížděly po mé srsti. „Jestli ti nevyhovuje moje společnost, odpojím se, abych náhodou nenosil informace o smečce, u které jsem už byl jednou.“ řekl jsem, pohlédnul k přelévajícím se vlnám zálivu a následně v dálce uviděl zlaté listí, které jsem si ještě tak nějak pamatoval. Ten les jsem neznal tak úplně, ale tušil jsem, kde tak asi můžeme být. Nedávno jsem tudy procházel. „Můžeme něco ulovit,“ ozval jsem se do ticha.

>>> Území Zlaté smečky (přes Zlatý les.)

<<< Ice World

Konečně to přišlo. Klid. Byl jsem něčím nucen s vlčicí jít, neodmítal jsem a k jejím slovům přikývnul. „Nechci ti kazit extrovertní pohled, ale jsem z jiné smečky, která ještě před nedávnem prolívala krev s tou tvou.“ vypustil jsem tlumeně slova ze své tlamy za klidného kroku, následování vlčice se sníženou hlavou a ušima staženýma. Držel jsem se vzadu. Nechtěl jsem její maličkosti dávat nadbytečné šance. Naverboval jsem již Dail, neriskoval bych další nevinnou vlčici, ač jsem věděl, že jistý šarm jsem měl... Zamručel jsem, otřepal hlavou a švihnul bílou oháňkou s černým barvením zvrchu. „Nikdo nevyhledává doborovolně mráz... pro mě je to nejlepší část.“ zamručel jsem za klidného tempa.

>>> Tichá zátoka (přes Zauberwald.)

Netušil jsem, o koho přesně jde. Vnímal jsem jen unikátní pach vlčice, která se mísila s ledově řezaným větrem, který do mne útočil ze severozápadu. Útočil do mého těla, zatímco se vítr mísil s mým ledovým pohledem. Neznal jsem ji, rozhodně ne. Její pach mi v čumáku hrál barvami, příjemný, avšak cizácký. Jednalo se o tu druhou smečku, proti které jsem bojoval. Nikoliv Daén, neznal jsem její název… Do větrem narušovaného klidu se dostal její hlas, než došel ke mně, zněl tiše. Nijak výrazně, a tak jsem ze stažených uší, nalepených na mé hlavě, jedno z nich vztyčil. S klidným zafuněním jsem vycenil o něco víc zuby, naježil srst a sklonil hlavu za nepříjemného, drncavého dunění z mého hrdla. „No, zdravím,“ vyhoupnulo ze z mé tlamy za tichého vrčení, ocas byl vztyčen a tělo stále v dominantním chodu. Byl jsem si vědom toho, že jsem byl zbytečně nepříjemný, nejspíš i agresivní, a tak se během chvíle bílé zuby skryly, avšak naježená srst a švihající se špička ocasu dávala najevo vlčici, že není dobré jít ještě o krok blíže. „Nikdo tě zde nedrží,“ odseknul jsem, zvedl hlavu a otřepal se. Nepříjemné.

>>> Common forest (přes Pityas))

<<< Salt (přes Pityas)

Byl jsem o něco silnější jak před tím a cítil, jak mým „já“ se prohání ledový mráz. Vžívání. Potřeba propojení se s vrozeným elementem a novým „nepřítelem“ uvnitř mého těla bylo velmi zvláštní. Led jsem neznal, netušil, jak s jeho sílou mám začít. Pokračoval jsem na sever. Aspoň tomu místu tak budu ve své hlavě říkat, kdo ví, jaký bych mu dal název mimo myšlenky. V reálnějším světě, kdy vlk má celkem potíž se s někým normálním setkat. Kamenný povrch se měnil za sníh, jeho množství přibývalo a s ním i těžší pohyblivost, byl jsem zvyklý. Miloval jsem zimu a hodlal nyní zkusit, co jsem s ledem schopný učinit. Modré oči se zavřely, neviděl jsem a usednutí na zem mi dalo dostatečnou dávku koncentrace na to, abych jej probudil, nechal jej vnímat můj dech… tekoucí krev. Až jsem cítil, jak pod mým tělem začíná zamrzat menší plocha. Byl to jen kousek sněhu. Zamručel jsem a spokojeně se chtěl zvednout, když jsem však zjistil, že můj ocas je přilepený, zamručel jsem a se stáhnutím uší svým ocasem více trhnul, uvolnil se. Následně jsem se rozhlédnul kolem a zbystřil. Vlčice. Zavětřil jsem o něco víc a svůj ocas dal do pozoru, tělo se vyrovnalo, přední tlapy byly v rovině s tou druhou. Levá zadní byla o něco víc vzadu jak pravá… Modré oči bloudily po krajině o snaze někoho najít, lehce vyceněné zuby… Cizák.

<<< Pityas

Přišel jsem do míst, která se mi již začínala vytrácet z myšlenek. Nevěděl jsem, zda jsem zde někoho potkal, ale rozhodně jsem věděl, že jsem zde už někdy byl. Podle čeho soudím? Netušil jsem, ale to vědomí jsem měl… byla to slabá vzpomínka, která se zasypávala haldou nových, které jsem neznal. Kdo ví, asi jsem tudy jen procházel. Neuměl jsem to posoudit, a už vůbec jsem nemohl posoudit, zda mě ten cinkající obchůdek pronásleduje či na něj mám jen takové štěstí já. S klidným zastavením a snížením hlavy modré oči zamířily k němu. „Buďte zdráv, opět na vás mám takové štěstí? No jistě… dejte to sem.“ Začal jsem bez starostně kývat hlavou, chtěl mi pomoci a já věděl, že jedna z mých magiích značně pokulhává a je v jistém směru velmi nevyužitá. Led. Magie, jež byla čistým zrcadlem mě samotného. Potřeboval jsem jej trénovat, pomoct mu a v tomto ohledu začít sílet. Nevím, zda jsem udělal správně, když jsem jej chtěl začít využívat, ale… bylo to nejblíže mně samotnému. O dalších elementech jsem již přemýšlel. Jedním z nich byla voda… jednoho dne bych rád byl i jejím vládcem.

Nákup

KŠM : 10||Rubíny : 3||Mince : 1

Převádím 2 rubíny a 1 minci na 60kšm.

- Poprosím 4. tlapku do magie Led.

Stav účtu po nákupu

KŠM : 0||Rubíny : 1||Mince : 0

SCHVÁLENO

>>> Ice world (přes Pityas)

<<< Luka

Byl jsem překvapený, že mi někdo nedýchal na záda. Měl jsem je pouze vyhřátá od Slunce a uvnitř sebe měl jistý zmatek. Motal jsem vlčici hlavu, právem? Netuším. Nebyl jsem si sám úplně jistý tím, zda se jedná o dobrý krok. Zda dělám věc, které nebude ani jedna strana z nás dvou litovat. Byl jsem z tohohle všeho unavený. Stařecká krize? Kdo ví. Mé tělo se pohybovalo a šlo těmi stejnými cestami. Byl jsem svým způsobem rozhodnut jít čelem tomu, co jsem chtěl vidět znovu. Sever. To nádherné místo, kde mi byla zima až na kost, kde jsem byl sám a naslouchal ženoucímu se větru proti mé tváři. Hýbal s mými pysky, nemohl jsem kolikrát najít vhodný směr, najít stopu. Bylo to místo zapomnění, ráj, který jen tak někdo nehodlal dobrovolně navštívit a radovat se tam. Asi jsem dělal spoustu chyb a nevěděl, která z nich byla větší. Možná bylo na čase jednoduše na chvíli zmizet a dát jak sobě, tak Dail více na čas. Brzy se do hor vrátím, kdo ví, kde se s vlčicí zas setkáme, že?

>>> Salt