Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jméno, postavení: Excelsior, sigma
Počet postů za celý předchozí měsíc: 72
krátké shrnutí všech postů (počítají se i rychlohry, které v tomto období zapíšete): Excelsior za srpen stihnul bojovat ve válce, projít všechna území na mg a potkat spoustu vlků. Jedním z nich byla hlavně vlčice Dail, se kterou prohodil více než jen pár slov a prožil pár příjemných momentů po jejím boku. Objevil svou speciální magii a získal vylepšení vzhledu, o kterém však on stále neví. Potkal konečně obě alfy a zjistil, kdo vlastně chaos je. RYCHLOHRY: Rychlohra, kde tulákům vyprávěl o chaosu na Kvetoucí louce. Rychlohra při setkání s Mireldis. Rychlohra, kde s Dail měl jisté setkání v Jižních horách a málem se porvali a jako poslední: rychlohra se Scarem a Dail, kde ji verbuje do chaosu a jemu daroval kamínek se slovy, že je tím nejlepší vůdcem, kterého chaos může mít.
Bobříci:
Tyran - ve válce způsoboval Dail mířenou bolest i s vědomím toho, že ji to bolí.
Pěšák? - Avanté jej poslala do útoku, který ona začala.
Průzkumník - Objeven zbytek ostrova Mois Grisu + přínosné informace z války.
Dobyvatel - Bývalé území Daénu prohlásil ve jménu chaosu při přítomnosti Lissandry a Dail.
Tatér - Jizvy při boji s Dail.
Miluj - Donesený kámen Scarovi.
Náborář - V rychlohře se Scarem, mnou zapsána, dostal Dail na post omegy, který získá po oficiálním odstupu z Daénu.

20 KŠM¨ + bobříci: 10 KŠM + 10% + 10 KŠM + 10 KŠM + 10 KŠM + 5% + 10 kšm +5 % 10 KŠM + 5% 10 KŠM + 5% = 90 kšm A 35% ti zapíšu kde bude volno

ZAPSÁNO

<<< Jižní hory

Byl jsem o kus napřed. Někteří by si řekli, že možná o nějaký ten čas. Nevím, netuším. Každopádně jsem tušil, že jsem narazil na svou Alfu.

Rychlohra s Dail&Scarem

Šel jsem klidným, co klidným, burácejícím se tempem po louce a nehleděl na cestu. Zakopnul jsem o svou alfu, které jsem chtěl povídat. Přidala se k nám však Dail, která se sama seznámila. Dala mu, v mém nevědomí, najevo že se více než jen trochu známe a já obeznámil jeho o tom, že bych rád vlčici dostal do naší smečky. Byla přijata s postem Omegy, mou zásluhou. Na znamení vděku jsem vlkovi věnoval krvavě červený kámen, kterým jsem mu vrátil mou vděčnost a poděkoval, že smečku vede zrovna on. Nakonec jsme společně šli žrát a já pokračoval nakonec dál.

Konec rychlohry

Musel jsem jít. Uvnitř sebe jsem cítil jistou potřebu sobě dodat trochu šťávy, zesílit. Po válce jsem musel najít způsob, jak svou maličkost o něco více ozbrojit a dát jí jistý směr.

>>> Pityas (přes Les u mostu, Most a Temný les.)

Hrdě jsem se uchechtnul, na vlčici se podíval a její položení hlavy jí oplatil tím svým, kdy jsem se o její maličkost mírně opřel. „Jsem na to háklivý.“ špitnul jsem k jejímu oušku, do kterého jsem jí opatrně štípnul a švihnul ocasem. Opět jsem se o ní začal otírat, až jsem se zvednul a jí věnoval prosté olíznutí. „Půjdu se projít, Dail.“ řekl jsem k ní svým hlubokým tónem, se kterým jsem se dal do kroku. Zdali se připojí či půjde se mnou... nevěděl jsem a odhadovat nechtěl. Měl jsem potřebu se na chvíli dostat odtud. Mít chvíli zas pročištěnou hlavu. Cítil jsem, že musím jít do zimy. Navštívit to krásné místo na severu, kam jsem došel počas svého putování. Potřeboval jsem jej vidět znovu.

>>> Luka

Sledoval jsem ji. Oči reagovaly pohybem úplně normálně, nerad jsem to probíral a už teď jsem věděl, proč jsem jí to nechtěl říct. Naštvalo mě to. Žil jsem takhle několik let a nesnášel, když se někdo začal o mě starat jak o chudáka. „Žiju takhle už dlouho, nepotřebuju abys mi pomáhala, Dail. Nechci mít pořád někoho za zadkem. Nesnáším to.“ zavrčel jsem k ní nepříjemně, kdy se uši stáhnuly k hlavě a zpod pysků se vyronily zuby. Proč jsem to dělal. Proč. Nevím. Citlivé místo? Ublížené ego? Nejspíš. Opravdu jsem netušil, co bylo tím co se mě hlavně dotklo. „Nesnáším, když někdo někoho lituje.“ zašeptal jsem k ní tiše, kdy pysky zas spadly zpět a zakryly mé zuby. Vrásky od naštvání zmizely a můj zadek spadnul, usednul jsem. S klidem jsem se dostal k ní a olíznul její tlamu.

Sledoval jsem flíček, který se rozpovídal mnohem víc, pořád mluvila. Bylo to hezké, měl jsem koho poslouchat a na co odpovídat. „Zapomeň na ně.“ má ústa mluvila klidně, plynule a srozumitelně. Neměl jsem kam spěchat, zvlášť v mém věku. Vše šlo během chvíle pomaleji, v mé hlavě začala bloudit jistá myšlenka ohledně smečky... Bylo to poměrně zvláštní. Jít nyní se svým úhlavním nepřítelem dál, verbovat jej s velkým zájmem každou chvílí víc a víc do smečky, kam vlastně ani nevím, zda se hodila. Cítil jsem z ní spíše světlou stránku, ale po pár setkání věděl, že pokud vlk překročí pomyslnou čáru jejích možností... zaryje vám s láskou zuby do krku, což si užijete. Smrt. Občas jsem o ní přemýšlel. Nebyl jsem nic přínosného pro matku přírodu, neměl jsem ve skutečnosti ani už proporce k tomu, abych někdy někoho vedl. Byl jsem slepý. Věděla to vůbec? Tušila, že jednou se probudí vedle někoho, kdo o její maličkost nebude absolutně nic tušit? Vše zapomene? Nevím. Nechci vědět. „Jediný, co ti nyní řeknu je to, že ti nechci ublížit tím, kdo jsem. Nevidím na levé oko a na pravé vnímám jen fleky.“ řekl jsem k vlčici. Zastavil mohutné tělo, ze své tváře nesmazával ten ledový pohled, který jsem měl vždy. Věděl jsem o sobě až moc dobře všechno, věděl jsem, že jsem většinu věcí zapomněl. Jediná mluva mi zůstávala a občasné vzpomínky, které se připomínaly. Na obeznámení s tímto byl ještě čas. Nepotřebuje znát vše.

<<< Irisin ráj

Zavrněl jsem k Dail jako kočka, neodpustil jsem si to. Její neustálé otírání mi bylo poněkud neznámé z okolního světa. Sám jsem fyzický kontakt zrovna nevyhledával, ale když se vám někdo líbí... Nestěžujete si. Nestěžoval jsem si ani v jejím případě. Sám jsem kdysi začal vlčici - Shine - olizovat tlapy za účelem toho, že jsem jí je chtěl jednoduše umýt. Trapný zážitek, velmi nevhodný, ale mně to nedávalo smysl, proč je má takové divné. Nakonec to dopadlo tak, že se jednalo o jakési barvy. Nehezké, když to vypadá jako špína! Měl jsem tu vlčici rád... byla dost moudrá, což jsem nerad přiznával, jelikož ten nejmoudřejší jsem byl odjakživa já. „Daén je země zapomenutá, co tě tak poslouchám.“ řekl jsem k vlčici, zatímco jsme se z nepříjemného písku dostávali do hor za deštivého počasí. Mou maličkostí projelo jakési chladno, které otřáslo mým tělem zimou. Chladno. Nezvyklé. Přesun z vyhřáté pláže do chladnějšího prostředí - Hor - byl poměrně velký nezvyk. „Měla bys koukat na sebe. Jsi dospělá a nejsi vlče, aby ses pořád otáčela za nějakou Dar, jako kdyby ti celý život dávala sát mléko. Jsi dospělá.“ zamručel jsem nespokojeně, když jsem ji poslouchal. Mluva vlčete, byla mladá... připadala mi mladší mnohonásobně jak já, kdo ví... Kolik jí je.

Z mé tlamy vyšel jakýsi tichý výdech v podobě příjemného uchechtnutí nad její rebelií. „Nic ti neříká kodex, který vlk odsouhlasí při vstupu do smečky, zlato.“ naklonil jsem s šeptavými slůvky svou hlavu k ní, můj čumák se od jejího vzdaloval v pouhých milimetrech, oči změnily svůj tvar. Smály se, upřímně nad její neznalostí pravidel, která by měl vědět každý. Místní smečky byly tak moc špatné, divil jsem se, že jsem se poddal nějaké, ale Sior minulosti určitě věděl proč. „Neuškodilo by ti si o tom něco zjistit, takhle vaříš z vody. Nejsi vůbec obeznámena s tím, co to smečka je... Společenstvo je též dost velkým chaosem...“ švihnul jsem hrdě ocasem a pohodil hlavou, zvednul ji s hrdostí výš a prohlédnul si nebe, které zářilo barvami. „Pojď, nesmíš nastydnout, jak sama říkáš.“ otřel jsem se svým tělem s opatrností o to její, které tak hezky hřálo z předchozího vzrušení. Mně samotnému to jistě jedině prospělo.

>>> Jižní hory

Skrýš pod Jižním vodopádem
Majitelé
· Dail a Excelsior
Skrýš dále smí obývat
· Rodina Dail, rodina Siora (po domluvě) a další vlci na pozvání jednoho z majitelů.

Skrýš

Lokace úkrytu


Tekoucí řeka Jižních hor je cestou, která vás dovede až sem do podzemí. Místo, které na oko přehlédnutelné, ale v pár částech roka převelice kouzelné. Jedná se o jeskyni. Její vchod začíná za jedním z vodopádů. Cesta je do ní však úzká, pro znalce bezpečná. Jakmile se vlk skrz tuto cestu dostane dále, může vidět tu přenádhernou jeskyni. Jejím vchodem je kulatá díra ve skále, kterou se protáhne pouze vlk, žádné jiné stvoření. Vlci, kteří měří více jak 100 cm zde mají značný problém, ale s větší šikovností se zvládnout do úkrytu dostat. Již na první pohled potom, co se do úkrytu dostanete, na vás vykouknou kamenné zdi, které umí v zimě perfektně udržovat teploty. Na zemi je mech, ze kterého raší pár drobných rostlin, když se vlk podívá dále, může si všimnout dvou čůrků tekoucích po pravé a levé boční stěně, které se spojují do jednoho potoku, který je zaručeným zdrojem čerstvé vody. Jeskyně má jednu velkou místnost, do které se vejde až šest vlků. Jeskyně oplývá jistým tajemstvím, které se ukazuje jednou ročně, a to v létě, modrá světla na stropě, která jsou larvami motýlů. Fascinující podívaná, která rozhodně za to stojí. Nocleh zde vlci mají na vyvýšených místech jeskyně, které udrží i ty nejtlustší. Jedná se o příjemné místo, ve kterém se teploty střídají dle ročních období. Pokud je venku zima, uvnitř je teplo.

· Platí Dail&Excelsior, každý 50kšm. ✓

Schváleno

Ležel jsem vedle vlčice v naprostém klidu, klidně vydechoval a užíval si odpočinku, který se mi po naší jisté činnosti dostal. Spokojeně jsem vydechoval, zatímco má maličkost jen tiše přejela po jejím těle, mrazilo mne, když jsem zaslechnul nepříjemný úder hromu a následně pocítil sypající se kapky na mou kůži. „Dail, k okolnostem toho, kde a v jaké smečce oba jsme... snažím se si držet odstup.“ zašeptal jsem k ní, můj ocas jemně zavrtěl a nakonec se mohutné tělo zvednulo z písku. „Měli bychom najít místo na schování, vypadá to na větší bouřku.“ řekl jsem k vlčici, které jsem olíznul jednu z jizev, která byla mým podpisem a následně se jemně svou hlavou otřel o její srst, pociťujíc, jak se opět mé chluby vpíjí do těch jejich... hrálo to ve mě barvami a štěstím.

S klidným ležením vedle jejího těla, už jsem si bez jejího svolení odložil svou hlavu na její chlupaté tělo, které bylo pár místy navlhlé od mé tlamy. Za krkem. Tam byla vlhkost tím největším ohniskem. S klidem jsem zamručel, svou hlavou se ještě více zavrtával do její srsti, občas ji jemně olíznul až nakonec se mé oči úplně zavřely. Dail již spala, aspoň jsem si to dle jejího tichého a klidného vydechování s tímto připouštěl. Netušil jsem, zda není náhodou třeba vzhůru a jen poslouchá. Kdo ví. S klidným přehozením své levé tlapy přes její tělo jsem nakonec hlavu nechal dál s klidem ležet na jejím těle. Nelitoval jsem. Dnešní den byl pro mě konečným rozhodnutím, o kterém budu muset ještě nějakou tu další dobu přemýšlet, mnohem více.

Oči jsem měl již zavřené. Mezi námi dvěma panovalo klidné ticho, jediný, kdo zde vydával nějaký ten zvuk byl mořský vítr, který šel směrem k nám. Švihnul jsem naposledy radostí ocáskem, během chvíle byl již v typické poloze - klidně položený u těla, hýbající se jen a pouze díky větru. Ten příjemně projížděl mou srstí a dodával mému tělu příjemné schlazení, uklizení hormonů a emocí, které ulehávaly do běžného provozu. Sám jsem uznal za vhodné, že bude dobré si dát chvíli klidu, všechny čtyři tlapy však povolily z pevného napnutí současně, proto jsem sebou doslovně hodil na zem a jen s tichým, nepsokojeným zamručením stáhnul své uši k hlavě. Poplácal zem špičkou ocasu a modrýma očima již prohlížel tělo vlčice, která pro mne byla jistým smyslem touhy. Ukojila ji. Našla cestu do mě. Uměla již kouzlit více s mou maličkostí jak kdo jiný. Málo který samec opovrhne, mně to bylo už jedno. Nemohu to řešit dále. „Nyní si však... musím na chvíli odpočinout.“ špitnul jsem k ní bez dalšího přebývajícího zájmu.

Jednotlivé citoslovce, které vlčice vydávala mi byly jistou jistotou, že je vše v pořádku. S klidným dýcháním jsem jí musel slušně zafunět krk, který jsem stále měl sevřený mezi svými čelistmi, zuby se jemně dotýkaly kůže, občas mi pár z nich zůstalo v hubě, ale nestěžoval jsem si. Byl jsem nejspíš nad míru spokojen, opatrné přejetí mé tlamy po páteři bylo na náznak konečného výsledku této chvíle. Když už jsem stál za Dail na všech čtyřech, opatrně jsem se svým čumákem otřel o pravé, zadní stehno a zamručel. Mým tělem se prolila spokojenost, jakýsi pocit štěstí a možná to na pár minut napomohlo nechat koutky povstat v upřímný úsměv, který jsem jí hodlal opětovat. Stále jsem vrtěl svým ocáskem ze strany na stranu jako střelený, vlčici je třeba chválit a dávat jí zpětnou vazbu hlavně skrz emoce, ty jsem uměl dávat najevo jen a pouze řečí svého těla. Nikoliv tónem, nikoliv radostným děkováním a pomalu i lízáním tlap, což už jsem na těchto ostrovech též učinil. Shine. Postupem času jsem zjistil, že vlčice měla jakési barvy na tlapách, zvláštní, že? Byla též jedna z těch, která mi příjemně vábila do čumáku, bylo jich víc. Mé myšlenky byly v přítomnosti Dail více jak nevhodné, ale nějak jsem netušil, co k vlčici pociťuji. Měl jsem tendence, kdy jsem k ní byl mnohonásobně víc nevrlý, ale zároveň jsem měl nutkání se pro její milost roztrhnout. Nyní jsem se rozhodnul, že nechám cizí vlčice stranou a užiji si přítomnost této, která mi dala příjemnou příležitost. Doufal jsem jen v to, že i na její straně byla stejná radost, a tak jsem s klidným poklusem přišel k jejímu čumáku, opatrně se hlavou otřel o tu její a ze zvyklosti jí jemně chytl pravé ucho, začal si s ním hrát v mé tlamě. Jednotlivé zuby po něm se vší jemností přejížděly, nehodlal jsem jí ublížit. Nyní jsem byl i trochu unavený z předchozí chvíle. Bylo mi jasné, že touha přetrvává v její maličkosti. Již ve válce se pokusila o cosi, co mému tělu lahodilo, ale kvůli povinnosti odmítalo dále čelit tesákům alf. „Jde mi občas i víc jak o míň, nechci zklamat ani jednu stranu.“ zašeptal jsem k oušku, zatímco jsem ji ještě párkrát štípnul na těle.

Vlčici jsem věnoval velmi nečitelný pohled. Kamenná tvář. Oči se jen dívaly, zatímco z její tlamičky vycházela vskutku pěkná slova. Řeči vlčic jsem občas nerozuměl. Rád bych pro jejich „samostatný druh“ našel nějakého rádce, řekl by mi o nich víc. Naučil mne s nimi fungovat a já chápal jejich jednotlivé, myšlenkové pochody. Občas to bylo o tom, v jaké náladě vlk přišel. Byl jsem z tohoto setkání jistým směrem velmi rozhozen, zároveň jsem uvnitř sebe cítil prolínající se pocit, který začínal mé tělo nahřívat znovu. Její jemná srst se smíchala s tou mou, tiskla se ke mně, pouze jsem stál jako přikovaný a občasně svýma očima unikal k její maličkosti. Viděl jsem jen něco, ale skrz dokonalé tisknoucí části jejího těla jsem dokázal ve své hlavě utvářet přibližnou představu její maličkosti. S klidným výdechem, jenž padl vedle jejího, ucha se můj čumák dostával z jejího skvostného pachu do lehce nekontrolovatelné chvíle. Tělo se nabudilo neznámou, zavrtěl jsem spokojeně ocasem. Tušil jsem, že bych případného pokušení litovat nemusel... ve své minulosti jsem zvládnul pár vlčic uspokojit, no pár... pamatuji si vzpomínky matně, ale nyní jsem uvnitř sebe cítil jistou potřebu, kdy mi jakýsi satrší Sior povídal: „V životě máme jen dvě možnosti, každá určí náš směr, každá nás povede jiným směrem. Rozhoduj se tak, jak uznáváš za vhodné.“ Vlčice si jej žádala sama, a i skrz její slova jsem se nakonec rozhodnul převzít vše do svých tlap. Porozhlédnul jsem se kolem, chvíli stál v dominantnější póze a větřil, zda necítím náhodou cizáky. Ne. Necítím. S ladným natáhnutím tlapky jsem šťouchnul do vlčice před mou maličkostí, své tlapy jsem s klidem položil na její hřbet a unášeje se touhou čekal, zda mne nechá pokračovat. Nehodlal jsem jí namítat. Jejím slovům jsem nevěnoval již žádnou odpověď, učinil jsem, co vlčice u mého těla vyprovokovala.

Kdybych se měl k něčemu přirovnat, tak jsem cítil uvnitř sebe rozbouřené moře. Ten jistý hřejivý pocit procházel mým tělem, potápěl jednotlivou část do ještě hřejivějšího. Neuměl jsem před tím utéct, bránit se. Cítil jsem jen a pouze, jak se hladina dotéká jednotlivých částí těla. Společně s tím, co mi svítilo, nevědíc, po těle. Na chvíli jsem svou hlavu zvednul, uvědomoval si, že nyní si víc než jen trochu užívám přítomnost vlčice, která mi víc jak jen trochu voněla. Neuměl jsem se tomu jistému chtění bránit. „Dámy mají mít přednost.“ špitnul jsem k vlčici a klidně se svou hlavou otřel o její srst na hrudníku, užil jsem si to. Jednotlivé chloupky jejího těla se dotýkaly mé hlavě, otíraly se o můj zjizvený obličej. V jizvách jsem měl menší cit. S klidem jsem zamručel a nakonec, když se vlčice pod mým tělem začala hýbat, ustoupil a stáhnul uši k hlavě. „Potom si prosím rozmysli, co ve skutečnosti chceš. Dail.“ zamručel jsem k ní, zatímco se bílé, občas lehce žluté, zuby vydaly na ukázku. Vycenil jsem je k ní, dávaje jí najevo svůj až moc přehnaně ukázaný nesouhlas s jejím chováním. Naštvalo mě to, ne že ne. Minimálně mé ego.

Zatímco můj čumák se vší opatrností bloudil v její husté srsti na krku, tlapa už jemně přešlapovala na místě. Byl jsem z něčeho velmi nervózní. Neuměl jsem sám sebe svým způsobem držet. Zavrtěl jsem jemně ocasem, zatímco jsem ji jemně, hravě štípnul na spodní část tlamy. „O co jde tobě?“ zeptal jsem se vlčice, zatímco jsem neměl zrovna tendenci z její maličkosti slézt. Nevšimnul jsem si ani toho, že mé tělo začalo z minuty na minutu zvláštně svítit. Na povrchu se objevily jemně modré čáry, které se podobaly stékajícím kapkám deště, avšak se jednalo o žíly. Klidně jsem vrtěl ocáskem, zatímco se světlé modré proužky rozzařovaly mnohem více. Byl jsem svým způsobem připraven na něco víc, ani nevím vlastně na co... Měl jsem jednoduše touhu, která v mém těle proudila společně s krví.