Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosím o 2. možnost:
Moc děkuji za odměnu, která jistě bude skvělá. Za sebe poprosím 11. tlapku do elementu a zbytek prosím do ledu a jako novou magii poprosím vodu, děkuju. <3

Byl jsem na ní, dobrá, vyhrál jsem. Se vším klidem jsem na vlčici hleděl z blízka, viděl jsem mnohem míň. Proto jsem sotva odhadoval, kde může mít asi tak čumák, oči... tím svým jsem se na chvíli zabořil do její srsti na krku, nebylo mi to nijak zvlášť drzé. Nechávala si líbit až moc věcí, neprotestovala ani při boji, kdy jsem se po její kůži projížděl svými zuby. Zajímavý přístup. Klidně jsem se postavil na své nohy, stoje dále nad jejím tělem jsem se na vlčici podíval z plné výšky, drobné tělo, které mělo zajímavé barvy... Pamatoval jsem si ji, každou z jizev, kterou jsem jí udělal a neobtěžoval se nyní s ní dále sbližovat poměrně dost neslušným způsobem, který se na vlka, bývalou alfu, nehodil. Noaco. „Už voníš líp.“ řekl jsem tiše, očima se snažil najít ty její, abych aspoň trochu věděl, kde je přibližně z této výšky hledat.

S vrtěním se jako neposedné vlče, kolem nás lítal nespočet kapek vody. Snažila se mě potopit, nehodlal jsem se poddat. Kdo taky ano? Avšak, vlčice byla šikovnější. Byl jsem nyní zpět pod hladinou, otevřel jsem pod ní oči, využil příležitosti, že vidím její tělo a podplavaje jej už si vlčici skoušel dostat na sebe, splnil jsem tak nejspíš její jisté přání? „Už jsi na mě.“ špitnul jsem k ní a se vší silou začal pořádně odhrabovat ve vodě, mohutné tělo se dostávalo blíže ke břehu, nechtěl jsem se bratříčkovat s nepříteli, u ní jsem jistým způsobem neuměl odolat. Asi tak jako tomu, že jsem ji právě hodlal doslovně zalehnout a užít si svou váhu, která by ji přišpendlila k zemi. Z mé tlamy vyšlo nepříjemné vrčení, kterým jsem jí hodlal připomenou mou dokonalost a následně se už oddal ulehnutí, doufal jsem, že nestihnula uhnout.

Šplouchnutí vody, klidné vlny vzaly vlčí tělo k sobě, objaly je několika vlnami a na chvíli vlčici úplně dostali. Nebyla však slabá, užíval jsem si to. Nikdy víc. S klidem jsem natočil svůj ledový pohled za šplouchající vodou, odkud se objevila Dail, která si to už mířila ke mně. Nezbedný Sior, jak typické. S klidem jsem se vlčici rozklusal naproti, nesl jsem tělo ztuhle a nezaujatě v její osobě. „Je moudré s tvojí výškou mě zkoušet shodit?“ zeptal jsem se vlčice, když má zadní noha zachytávala její údery, měl jsem nutkání se hře odevzdat. Minimálně jsem získal to, co jsem chtěl. Pozornost dámy, miloval jsem jejich společnost zvlášť, když jsem jim mohl pokládat milé lichotky. Proutnická léta? huš huš! „Pozor, padám!“ řekl jsem k vlčici s trochou strachu v hlase, abych ji nezavalil svým obrovským tělem, díky bohu. Vyrovnal jsem to a spadnul na druhou stranu, přímo do vody, pod jejíž hladinu jsem zmizel a během chvíle již jen ve větší hloubce tzv. šlapal vodu, držel své tělo nad hladinou bez přemisťování.

Sledoval jsem barevnou vlčici před svou maličkostí. Musel jsem s mírným úšklebkem myšleným negativně začít zvedat své mohutné tělo. Prvně jsem srovnal zadní a následně se vyhoupl na přední, protáhnul se a s křupnutím zad se k vlčici se sklopenou hlavou začal bez zájmu o její osobní zónu blížit. „Zima má dvě tváře, je ledová a zároveň umí mít i hřejivé kouzlo.“ zašeptal ledový hlas těsně vedle Dail ucha, zatímco srst se mi na zádech mírně ježila příjemným teplem, které z ní vyzařovalo. „O co mi jde?“ špitaje klidným tónem jsem opět opatrně pootevřel tlamu a s naprostým klidem ji jemně štípnul na krku. „Doufám, že ráda plaveš.“ řekl jsem k ní bez zájmu a vlčici do vody s jednoduchostí strčil. Ignorujíc fakt, že si mohla ublížit. Věřil jsem, že jsem ji zvládnul strčit zrovna na bezpečné místo.

Z celého srdce jsem se upřímně uchechtnul nad tím, co milý hlásek říkal. Byla to pro mne jistá výhra, avšak ten hrozný pach bude z vlčice muset někdo dostat co nejrychleji. „Měl by ti někdo pomoct ze sebe dostat ten smrad, kterým jsi u nich načichla.“ řekl jsem, naježenou srst na svém hřbetě uklidnil a s pomalým usednutím hleděl na vlčici před sebou. Mé oči na ní hleděly stále jako na maskovaného nepřítele. Protivníka. Její maličkost tu mou již od času před válkou dusila svým pachem, máchnouc ocasem jsem hrdě pozvednul hlavu k nebi, dávaje najevo svůj dokonalý původ. Jaký vlastně, že byl?
„Pokud si máme radit,“ odmlčel jsem se s rýpnutím, „měla bys uvažovat modřeji jak dosud. Pouštět se s někým, jako jsem já, do boje není vůbec moudré na takovou vlčici, jako jsi ty.“ řekl jsem, zazubil se a po předních tlapách se opatrně sesunul z výšky na písek, v mé hlavě stále hrála scéna z toho, když jsem přišel. Viděl jsem mnoho, ale tohle mi z hlavy dlouho nikdo nedostane, zřejmě tak ji. Něčím mě stále provokovala, měl jsem velké nutkání jí odporovat ač jsem nechtěl. Neuměl přestat. „Byla jsi někdy v zimě?“ zeptal jsem se vlčice z cesty, zatímco jsem pravou tlapu přehodil přes levou a s hrdým výrazem si ji prohlédnul, ač jsem viděl jen stojící flek před mou maličkostí, který byl o něco menší. Nebyla tak malá jako Anakhi, vlče. Ta se neuměla vůbec chovat jako dospělý jedinec, byl jsem na to alergický, ale byla jedna z mála, co probourala na pár chvil můj vnitřní led.
„Otevření vlci měli jednu velkou nevýhodu: neznali hranice. Smutné. Naivní. Nebezpečné. Dail možná nebyla o moc jinačí, působila na mě jako vlče. Protože na někoho tak dokonalého jako jsem já moc nikdo nemá, vím. Ona by měla, kdyby chtěla.“ špital jsem uvnitř své hlavy, zatímco mé oči jezdily po jejím těle, jedno netušilo vůbec co to druhé vidí. Mohl jsem si její vizuální stránku jen domýšlet. Měla na sobě hodně barev, které jsem už nevnímal. Všimnul jsem si však čehosi na krku visícího, hýbalo se to s profukujícím větrem. Obojek? Znala též dvojchodící? Tolik otázek, možná spojení mezi námi, která mi jednoduše unikala. „Vlčic jako ty je málo. Měl jsem tě už dvakrát nutkání zabít,“ zastříhal jsem ušima, „bylo by škoda přijít o možná i chytrou vlciči?“ pokusil jsem se jí podat nenápadně lichotku, kterou zakrývala urážka. Ušklíbnul jsem se a následně dál držel svůj ledový, kamenný výraz. Zatímco jsem si užíval, jak mne ledový mořský vánek ovál. Dokonalé.

Houpající se vlny vydávaly příjemně šumivý zvuk, jenž vnikal do mých uší, kouzlil v nich. Cítil jsem, jak uvnitř mé hlavy utichá hlas toho, koho jsem byl schopný vidět. Byl to ten chlap, proti kterému jsem uvnitř své hlavy neustále bojoval, vnímal jsem jej. Bylo to jako padající strom, vyrvaný kořen, smůla. Cítil jsem ten žár, cítil jsem jak větrný vír má tendence z mé maličkosti vystřelit, zlámat všemu pevnou stabu těla, ukončit to. Zmrzačit. Zbavit se. Umlčet. Byla to ta jediná motivace v mém životě, nebyl jsem už vůbec pozitivní. Zapomněl jsem.
Nemohl jsem si pomoct, neuměl jsem z hlubokých myšlenek za žádnou cestu odejít, nevnímal jsem. Lehce rozdivočelé moře hrálo dále melodii do mých uší. Zlomil ji až jemný, známý hlas. Světle modré oči během chvíle již přejely podél hladiny až k ní. Stojící vlčice naproti mě. Cítil jsem uvnitř tu touhu, avšak, zavrčel jsem. Cizí smečka. Nemohu. „Zdravím,“ ozval se hluboký, temný hlas, „měla bys být u tvé smečky.“ řekl jsem k ní, jako kdybych o její přítomnost vůbec nestál, posílal ji pryč. Byl jsem jako vlčice, náladový.

<<< Luka (přes Dračí průsmyk.)

Měkké, černé polštářky, které mě nesly se klidně mísily s jednotlivými povrchy, které byly částečně rožhaveny od slunce. Suchá tráva, hlína, kamení. Vše se objevilo v jedné poklidné cestě Bílého vlka. Hlava spadnutá k zemi, uši v klidu nastraženy, tělo sklesklé avšak neseno s dominancí a klidný ocas, který tak nevinně visel. Vlk pokračoval dále, vnímal, jak slunce projíždí jednotlivými paprsky po jeho hřbetě. Rozpálená záda by se dala přirovnat k jeho životu. Zapálen pro nespočet věcí, kdy každá z nich stejně dopadla úplně jinak. Byl nejspíš zmaten tím vším, co se v jeho životě naskytnulo. S klidem jsem vnímal vanoucí vítr kolem, jak agresivně projíždí mou srst a z jeho agrese se dostává do pouhého, jemného foukání. Oči jezdily po zemi, ignoroval jsem ten fakt, že někam spadnu. Měl jsem potřebu jen jít a nic víc. Nepřemýšlet, jen jít a žít.

Na chvíli se uvnitř mé hlavy zrodila myšlenka k mým zraněním z války, musel jsem jej nyní ošetřit. Inu, s opatrným usednutím jsem se hlavou natočil k několika ranám, otevřel tlamu, z níž vypadnul růžový jazyk s černým flíčkem, se vší opatrností začal přejíždět po jednotlivých škrábancích, které si byly zaschlé, ale ušpiněné od všelijakých povrchů. Hlína nebyla zrovna věc, se kterou bych se musel ládovat. S klidem jsem každé ráně věnoval vzorné olíznutí, seděl jsem stranou, a tak jsem nemohl překážet. Neviděl jsem tu stejně nikoho, tak co. Rány byly přednější, dodávaly mému „já“ jistou tvář drsňáka, která byla mnohdy jen pouhým skrýváním toho, co jsem sám netušil a vyhýbal se tomu. Nevěděl jsem proč, jako kdyby v mé hlavě opravdu bylo nespočet rozházených střepů, které dohromady mají dělat mozaiku, které dávají jednotný díl. Bohužel jsem několik střepů již ztratil, neměl jsem tedy možnost ji poskládat a zjistit co jsem potřeboval. Zamýšlel jsem se u olizování pouhých ran nad tolika věcmi, že jsem přestal olizovat rány a jen tupě hleděl někam, zatímco jsem byl hlavou stočen ve zvláštním útvaru, huba ležela na černém hřbetě a oči jen líně mrkaly. Dávalo mi tohle vše vždycky zabrat. Chvilkově jsem jen čumákem kroužil po srsti a přemýšlel, občas se lehce zamračil nad plujícími nesmysly v mé hlavě, zatímco oči tak nevinně koukaly stále do jednoho, samého místa. Oči se náhle zavřely, můj jazyk společně s hlavou dal zpět do pohybu. Bylo třeba pokračovat v jistém úklidu mého těla, když tu dotknul jsem se svým čumákem jedné z jizev, konkrétně cejchu na zadní. Mým tělem se protáhnula náhle silná, až nepříjemná slabost. Roztáhnuly se panenky a já zmizel. Má mysl byla během chvíle pryč, stál jsem a koukal na postavu plným, ostrým viděním. Viděl jsem zas toho muže, cítil jsem, jak mýma kostmi projíždí železité brnění. Ustupujíc od predátora s nataženým čímsi, z nějž kouř hnal se rychlostí a mizel, jak jej mráz zvládal spálit rychle. Tělo se klepalo, vrčel jsem. Uši stažené, svaly napnuté. Ozval se s čímsi, čemu jsem jednoduše absolutně nerozuměl. Mé tělo se klepalo, až mě náhle cosi udeřilo do hlavy, tma. Nic víc než jen pouhá tma, mihotání se před očima a náhle velká bolest, kterou jsem nebyl schopný kontrolovat. Křičel jsem uvnitř své hlavy, když hořel mi kus nohy, prolínala se mnou šílená bolest, kňučeje jako malé vlče, volající zoufalost… řval jsem a hodlal se vyvléknout. Mé tělo jako kdyby nemělo možnost fungovat, necítil jsem končetiny skrz propalující se cosi na mou kůži, zasyčelo to a s trhnutím se ono cosi od mé nohy odtrhnulo. Zavrtěl jsem hlavou, probouzeje se na seně. Noha zavázána čímsi. Vypadalo to jako měkký list, pro lidi látka. Od té doby jsem nesl to, co na noze jsem měl a neměl zrovna potřebu se svým označením dvakrát chlubit.

Když probudil jsem se z neznámého místa, mé oči jen nevinně koukaly dopředu, nevnímal jsem reálný svět. Tohle místo už vůbec. Nějaký písek, Slunce, které pálilo do mých zad šlo stranou. Vzpomněl jsem si. Viděl jsem přesnou kopii toho, co se tehdy událo. Nyní jsem neměl žádné otázky, nyní jsem konečně tušil, o čem to na mé noze bylo. Označení od „mé smečky“, do které jsem byl vnucen vstoupit proti své vůli. Trpěl jsem tím dlouho. Vybavuji si to. Vidím, jak jsem tehdy viděl toho muže. Když jsem konečně otevřel oči, byl jsem stále někde, kde jsem hleděl celou tu chvíli do rohu. Přemýšleje vnímal cosi neznámého, co mým tělem jen tak procházelo. Agrese. Vztek. Žár. Vše se prolínalo, zvednul jsem se s opatrností ze země a začal vrčet. Neopouštěje nic. Musel jsem to ze sebe dostat, oči se plnily zlobou, temnotou mého nekontrolovatelného zla, které by se dalo přiblížit k reflexu. Stál jsem naježen na všech čtyřech, vší zlobou zaslepen jsem působil pro neobeznámené jako naprostý cvok, byl jsem si vědom. Neuměl jsem to překonat, neuměl jsem tomu ustoupit. Neuměl jsem se dát jen tak náhle do pohody a jít dál. Ten bastard mě dostal. Chci ho dostat. Neuteče mi. Začal jsem v průsmyku vrčet, hledat nebohý klacek, jenž podlehne mé tlamě. Ublížím. Nebyl zde živý tvor, nemohli za to. Mluvila ze mě čirá zoufalost, se kterou jsem potřeboval něco nutně rozdrtit, ať už živou či neživou. Skrz své slepé já jsem nakonec narazil tlamou na tvrdý kámen. Nechtěje pochopit, že jej nedokáži pouhým chrupem rozpůlit mi až po chvíli došlo, co to právě dělám, Jak se to chovám. Co činím. Šílenství. Magor. Beznaděj. Vše mě začínalo dohánět, oklepal jsem svou hlavou a otočil se čelem k pláži, odkud šlo šumění moře, odkud vlčí hlasy šly, odkud pachy přicházely do mého čumáku. Mamon. Znal jsem tu vlčici, ale neměl potřebu ji potkat. Proto jsem zvážil, kudy na pláži dorazím a jak. Hodlal jsem najít místo vhodné pro samotáře, pro přemýšlení a uvědomění si toho, co jsem právě učinil. Byl jsem nanejvíc zoufalý sám ze sebe. Vše se dělo tak zatraceně rychle, nestíhal jsem ten čas. Nevyrovnával jsem se s tím, ať už jsem se snažil být sebemoudřejším. Neuměl jsem pracovat hlavně sám se sebou a každou další chvílí o samotě cítil, jak jsem beznadějný. Se stejným tělesným složením: hlava sklopená, uši nastražené, ocas stažený. Pokračoval jsem dál ignorujíc, že jsem nyní učinil naprosté šílenství, vztek. Usadil jsem se daleko od společnosti a zahleděn do modrého fleku jen v tichu seděl, zíral a mlčel. Jsi pomatený, Siore.

<<< Les u mostu

Vše bylo nereálné, vše bylo zvláštní. Nyní jsem věřil, že zde najdu vše. Doufal jsem v normální vlky, kteří v mém životě nebudou dělat jakýsi větší zmatek. Díky bohu, narazil jsem na vlčici, která to v hlavě měla poměrně srovnané.

Rychlohra s Mireldis

Ať už se jednalo o pouhé pozdravení a pár prohozených slov, setkání s vlčicí jménem Mireldis bylo očišťujícím pro mou hlavu. Konečně jsem zas poznal normální barvy, řeč. Bohužel jsem nebyl hovorný, a tak setkání skončilo jako většina předchozích. Odchodem.

Konec rychlohry

Pokračoval jsem následně dál, nevěřil jsem sám, že jdu dobrovolně k písečnému místu, ale nyní jsem měl jistou potřebu jej vyhledat a tak jsem jednoduše šel.

>>> Irisin ráj (přes Dračí průsmyk.)

<<< Křišťálové jezírko (přes Luku.)

Následoval jsem čas, klidně šel dál a rozloučil se s dospívajícím vlčetem. Nyní jsem se zamotal, stmívalo se a mé unavené nohy již bloudily. Připadalo mi, že nevědí co roupami samy dělat. Chtělo to spánek. Když jsem tak procházel, podařilo se mi najít dalšího vlka. Údajně mou sestru.

Rychlohra se Solfatarou

Pokračoval jsem, když ozval se neznámý hlas tehdy ještě modré vlčice, která mě s naprostým klidem oslovila mým jménem, byla mi nesympatická v čemž se odráželo mé chování. Byl jsem příliš protivný na to, abych uznal, že jsem mohl mít rodinu. Zapíral jsem vše, nemám sourozence, nikoho neznám a ani Luciuse. Vlčice to následně vzdala a oba jsme zas šli po svých.

Konec rychlohry

Nic mě zde nikdy nedokázalo překvapit více jak barevní, zvláštní vlci. Nikdy jsem většinu z těch fleků po jejich těle jinde neviděl. Blázinec.

>>> Luka

<<< Katakomby (přes Nerovy vodopády.)

Zápis v jiné časové smyčce.

Když jsem sem dorazil, bylo mi vše zvláštní. Nikdo zde nebyl, cítil jsem zde prazvláštní pocit a s ním zde na pár chvil setrval. A setkal se s novým, neznámým vlčetem. Gwynem.

Rychlohra s Gwynem

Když jsem tak seděl, dorazilo ke mně vlče. Albín. Byl však už dost urostliný, velmi oprsklý a bylo na něm jednoduše znát, že jeho rodiče mu příliš času v životě nedali. Neodpustil jsem si, jeho drzost jsem oplatil výhružným gestem, kdy jsem vlče zvednul s naštváním do vzduchu a odmítal mu dělat kamaráda. Nakonec se vlče srovnalo, za což jsem byl rád a nakonec s ním odešel. Naše cesty se však rozdělily.

Konec rychlohry

Pokračoval jsem následně pryč, dál. Měl jsem neustále jisté roupy, nemohl jsem najít vhodné místo na odpočinek a tak jsem se vydal hezky pryč. Kam? Kdo ví.

>>> Les u mostu (přes Luku.)

<<< Nejvyšší hora

S klidem jsem vstoupil do tmavého místa, kde mě opustila má dosavadní kapak optimismu. Nyní jsem propadl tomu, kdo jednoduše jsem. Můžu si věčně namlouvat kým bych chtěl být, neumím se však změnit. Neuměl jsem nyní udělat na tváři prostý úsměv, najít něco dobrého na tomto temném místě plného smrtě. Největšího nepřítele nás všech. Něco tak tiché, tajemné a plné zloby. Nikdy bych netušil, že sem dobrovolně půjdu kvůli lepší cestě. S pár divnými zvuky jsem jen pozvednul za klidného kroku uši a hlídal si záda, když se mi něco nezdálo, zavrčel jsem a zrychlil. Bylo na čase vypadnout. Ven.

>>> Křišťálové jezírko (přes Nerovy vodopády.)

<<< Sněžné tesáky (přes Červenou louku.)

Šel jsem, začínaly mi docházet z mého pokusu o vytrvalost síly. Tušil jsem, že mi "čas" vyjde jen tak tak. Nyní jsem byl na cestě zpět, hlava mírně skloněná a mysl ignorující prosté prostředí, kam jsem se dostával stále. Bylo na čase jít s klidem zpět. Ulehnout a spát. Jak jsem znal tento ostrov, byl plný vlků a jiné zvěře též, ale vlky zde vlk jednoduše vnímá více. Kolem skupinky jsem procházel, nijak se nad tím více nezastavoval. Prostě jsem pokračoval dál a s klidem jen zívnul, když všimnul jsem si známé neznámé zkratky, díra v zemi skrz tajemné, temné místo. Neodmítnul jsem a šel tam.

>>> Katakomby (přes Rokli.)

<<< Mirror

Konečně jsem se dostal do míst, která jsem již, aspoň intuitivně, znal. Byl jsem si svým dlouhým cestováním více než jist a nyní tušil, že je na čase jít zpět. Vrátit se do míst, kde jsem naposledy viděl svou smečku. Nejspíš ji tam již nezastihnu, ale tak co. O tom to pro vlka přeci není a nikdy nebylo. Byl jsem nyní připraven odevzdat se trochu více sám sobě, více přijímat vlky, ačkoliv kdo ví jak mi tohle vydrží. Vrátím se do kolektivu a slupka bude pryč, tož má vize je. Nyní cesta byla dlouhá a já cítil, že potřebuji rychle zpět. Věděl jsem svým způsobem již jak, ale bylo třeba se pořádně rozmyslet než úplně ztratím zrak.

>>> Nejvyšší hora (přes Červenou louku.)

<<< Anu Maru

Procházející emoce byly opačným směrem mě samotného. uvědomoval jsem si to a sám absolutně nečekal, že v sobě něco takového mám. S klidem jsem hnal pryč, konečně v mých "stařeckýh" kostech byl cítit život. Žádná válka, potřeboval jsem jednoduchou volnost. Konečně jsem cítil sám sebe, konečně jsem si splnil ten chtíč, který jsem uvnitř sebe držel a ženouc vpřed již probíhal kolem překrásného jezera, kdy jsem hnal zpět na pláž, rozhodnul se přeplavat jezero zpět a putovat na jih. Nyní jsem byl doma, nyní jsem už věděl, jakým směrem jít.

>>> Sněžné tesáky (přes Maylon, Long a Mlžné pláně.)