Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Dvojčata

S klidem a novým dnem jsem pokračoval ledovými pláněmi dál, zmizel jsem od dvou vysokých hor dále, neviděl jsem, ale ten krásný pocit chladu, promrzajícího těla mi lahodil. Po dlouhé době jsem se cítil jako doma.. Byl jsem konečně zpět, v místech, která jsem nejvíce potřeboval ve svém životě. Byl jsem na severu, věřil jsem tomu a tušil, že bude třeba se sem vracet víckrát. Procházel jsem kolem čehosi, co nepříjemně praskalo na slané vodní hladině. Kry. Znal jsem je, zřídka jsem si pamatoval jak vypadají, ale tušil jsem, že nebude moc bezpečné se k nim dostat. Šel jsem proto dál a zapamatoval si onen rozmazaný pohled. Modrá a bílá.

>>> Ledové pláně

<<< Congelat

Dorazil jsem k místu, které se mi líbilo víc než jen trochu. Byl jsem opravdu doma, byl jsem v místech, která jsem celou dobu hledal. Bylo na čase si nyní odpočinout, nabrat síly na další skvělé dny. Má huňatá srst mi dovolovala si zde lehnout, zachumlat se do mrazivého sněhu pod krásou tyčících se hor, které pro mou maličkost byla tím krásným místem, které jsem potřeboval. Samota. Klid. Zima. To jest má maličkost v přírodním vjemu. Nyní jsem byl konečně uzavřen v tom, co jsem potřeboval. Ulehnul jsem na zem, zatímco sníh chladil mé tělo a bez dalšího zájmu usnul. Bylo na čase jít spát. Usnul jsem. Užíval jsem si onu věc, která mi chyběla - dokonalý spánek. Po probuzení dalšího dne jsem porkačoval.

>>> Rozbitý sever

<<< Bažiny (přes Common forest.)

Pokračoval jsem, nezastavoval jsem a při opravdovém cítění sněhu se v mém těle objevila upřímná radost. Byl jsem doma. Byl jsem na ledem potaženém jezeře, které i přes neskutečné teplo drželo led. Miloval jsem zimu, byl jsem nyní doma a cítil, jak se vše uvnitř mě dalo k dobrému. „Našel jsem druhý domov,“ ukápla mi tichá poznámka, se kterou jsem pozvednul koutky a vycenil zuby v radostný úsměv, „našli jsme domov.“ řekl jsem sám sobě tiše a během pár sekund už hlavou byl vražen ve sněhu, kdy jsem ostatníma tlapama jezdil nemotorně po ledově potažené hladině, abych se nepřilepil mrazem. Nevšímal jsem si skrz radovánky svého cestování po hladině, nyní má maličkost mířila k překrásnému úkazu.

>>> Dvojčata

<<< Common forest

Stál jsem v čemsi, co do mého čumáku neslo velmi, opravdu velmi nepříjemný zápach, kterému jsem se snažil odolat, jít dál. Nešlo to. Musel jsem se na místě otočit a jít prostě jinam. Vykašlat se na ono a toto. Nyní jsem táhnul víc na sever? Snad. Doufal jsem v to, vyhledával jsem zimu, tu jsem ze všeho nejvíc miloval. Nyní bylo na čase najít místo k odpočinku, tušil jsem totiž, že přichází něco velkého. Nejen v přírodě, též do mého života. Bylo na čase udělat stoosmdesátku a jít dál. Běž. Máš k tomu všechnu volnost, Siore. Poslechnul jsem se, míříc kupředu poklidným a příjemným cvalem se pod mými polštářky objevilo něco, co jsem v letních měsících jednoduše nečekal. Byl jsem zaskočen. Sníh.

>>> Congelat (přes Common forest)

<<< Small (přes Kvetoucí louku.)

Pokračoval jsem klidně dál, hleděje před sebe jen s povzdechnutím otočil hlavu a začal přemýšlet. Každá událost má svůj význam, každá událost nese svůj název ať už pozitviní či negativní. Jedná se o prostě věci, které bych obvykle nerozebíral. Samota mi nejspíš začala lézt na mozek? Ne možná, určitě. Chodíval jsem takto často, znal jsem tento pocit a nyní vím, že jsem se v něm nezmýlil. Potřeboval jsem, ač jsem to nechtěl přiznat, někoho. Proto jsem nejspíš měl kdysi smečku. Blesk. V mé hlavě se uronila velká zář, se kterou jsem náhle jen stál, pociťujíc, jak má tlapa mizí v jakémsi nechutném slizu. Ušklíbnul jsem se, les se změnil v bažinu.

>>> Bažiny

<<< Kvetoucí louka

Šel jsem dál a narazil na to, po čem má ústa prahnula. Voda. Nejmilejší tekutina mému tělu, kterou jsem vždy hltal po litrech. Bylo mi jedno, zda byla více železitá či něco jiného. Jednoduše jsem ji potřeboval mít v sobě. Nesnášel jsem však slanou, ta byla pro vlčí ústa velmi nepříjemná jak chutí, tak svou vlastností kdy tlamu nechala do čista vyschnout. Všimnul jsem si zde ležícího vlka, šedý – Lucian („nezná“ jméno.). Chvíli jsem na něj s naježenou srstí hleděl, abych dal najevo svou jistou dominanci. Následně jsem vlítnul do vody, abych vyčistil důkladně všechny rány a následně šel pryč. Nepřemýšlel jsem nad tím víc, musel jsem na sever. Tentokrát ho najdu.

>>> Common forest (přes Kvetoucí louku)

<<< Jezero smrti

Písečné a kamenité povrchy se měnily na měkké, příjemné na našlápnutí pro mé polštářky. Cítil jsem se klidný, konečně bez depresivní myšlenky. Když to vlk tak vezme, samota je nejlepším způsobem jak svou hlavu zahalit šedým dýmem. Zazdít se, zničit sám sebe. Přestanete být normální, zdivočíte a jste pro všechny zvláštní. Někteří skrz toto vše bohužel jisté emoce nikdy nepochopí, samota je pro ne prioritou. Můj případ. Všechno tohle namlouvání bylo stejně jen tichým „křikem do tmy“. Potřeboval jsem se zbavit Dail v hlavě, tu vlčici jsem si pamatoval víc jak kteroukoliv jinou. Byl jsem vůči ní mrzutý, což je u mě náznak oblíbenosti. Zvláštní zvyk, avšak poměrně se vyplácí. Jen praví bojovníci drží, jen oni dokážou jít vpřed.

Rychlohra - Asaira, Black, Meron/Artri, Ásleif, Alduin

Jednalo se o zvláštní setkání několika vlků. Poznal jsem zde plno vlčic, které do mého života donesly jisté, příjemné ozvláštnění. Byl zde i vlk - Alduin - chaosan. Neměl jsem ho nějak v lásce od pohledu, byl mi nesympatický a dělal mi celkem dobrou konkurenci, ukazoval jsem se v očích vlčic jako ideál, povídal o smečce - Společenstvu. Některé měly zájem, jiné ne. Byl jsem za to setkání rád a těšil se z dalšího setkání s Ásleif.

Konec rychlohry

>>> Small

<<< Duny (přes Poušť)

Těžko říct, zda bílému vlkovi začínalo docházet, že jeho cesta po slepu nebyla tak úplně prvotřídní a inteligentní nápad. Sior nakonec oči otevřel, olíznul si svůj vysušený čumák a porozhlédnul se kolem, nic. Jen zas zvláštní jezero, co měl dnes čekat kromě depresivních míst? Asi nic. Nehledě na to, že i skrz jeho zranění byl odhodlán pokračovat dál, nechápal sám proč. Jeho nohy jej jednoduše nesly, on sám pociťoval jak musí jít, jak musí sílit a nabírat vědomí o místních místech. Bylo ironické, že za nedlouho si na tato místa ani nevzpomene, nemohl za to. Jednalo se o lehký výsměch osudu, čehož se mu dostávalo víc než jen trochu. Cítil se prokletý, ale nemohl se pořád litovat. Pozastavil se nad místem smrdícím smrtí a následně sklopil uši a pokračoval. Šel dál.

>>> Kvetoucí louka

<<< Jezero Bad (přes Temný les)

Aniž bych chtěl, dorazil jsem do řezavě bolavého písku. Mé slepé já mě vedlo dál do míst, která se vůbec nehodila k mému já. Byl jsem houževnatý, mohutný vlk trpící na teplé podmínky. Musel jsem okamžitě pryč a to nemluvě o prašném písku lítícím přímo proti mým očím, svou hlavu jsem mírně sklonil, zapouzdřil ji do huňaté srsti na krku a přivřel oči, nakonec usoudil, že jsem schopen jít po slepu. Nějakou menší praxi k tomuto mám, a tak jsem mohl s naprostým klidem pokračovat. Možná jsem trpěl, ale koho to zajímá? Nejspíš nikoho.

Bílý vlk pokračoval dál, nevnímal cestu, soustředil se na jediné, aby vybloudil pryč a proto se na místě otočil a po slepu pokračoval zpět, netušil však, že jeho šlápěje nabraly jiného směru. Zmizely a on nyní mířil do míst, kam jen tak někdo dobrovolně nevkročí.

>>> Jezero smrti (přes Poušť)

<<< Asshiřin labyrint (přes Temný les.)

Kdybych nevěřil na magii, nejspíš bych v těchto končinách byl déle jak jen chvíli ztracen. Realita na tomto ostrově šla mnohdy stranou a můj mozek byl upnut na dění, které oči viděly jen matně. Přišel jsem si značně okraden o vše, neměl jsem zde ve skutečnosti dlouho nikoho. Smutné, leč pravdivé. Tekoucí žár uvnitř mě. Musel jsem jít dál, nesměl jsem nyní polevit. Navštívil jsem cestou kamsi něco, co jsem neznal. Jezero, které mému čumáku rozhodně nevonělo a byl si jist, že je na čase pokračovat pryč. Zmizet odtud. Z temných hlubin tohoto lesa, zatímco mé stopy utichnou společně s letním vánkem, který již za nedlouho zmizí. Bude vystřídán na dobu, kterou nejsem schopen říct.

>>> Duny (přes Temný les)

<<< Tajné ostrovy (přes Les u Mostu, Most, Temný les.)

S klidem jsem šel dál, Temný les mi byl neznámý svým názvem. Byla zde velmi zvláštní atmosféra, která začínala na vrzajících prknech. Neměl jsem tu cestu rád, s klidem jsem pokračoval ač rušivé zvuky v nepříjemném temném prostředí byly zavádějící. Dostával jsem se k přednější části a všimnul si čehosi, co mi bylo neznámo – jeskyně. Netušil jsem, o nač v onom místě jde a pokračujíc s klidem. Nakonec jsem šel dál a nechal se zavést svou „myšlenkou“ do onoho místa. S klidem jsem procházel zvláštní atmosférou pronesené místo. Nepřišlo mi vůbec pozitivní, naopak. Cítil jsem v sobě jakési sevření žaludku, který nehodlal dát najevo strach. Při zvláštním pazvuku jsem to otočil, ego ne ego. Šel jsem co nejrychleji pryč. Hledaje místo, kde si budu připadat aspoň mírně klidný.

>>> Bad (přes Temný les)

<<< Na vyhlídce (přes Les u mostu.)

Scházel jsem z kopce dolů, vnímal pach lesa, ke kterému jsem se nyní blížil a spokojeně, nevinně vrtěl svým ocáskem. Zatímco slunce pálilo do černo šedého fleku na mých zádech. Bylo to cosi, co bylo mým symbolem, který se prolínal mým celým životem. Poznávací znamení, zkrátka. Dnes byl zvláštní den, který začínal končit a já cítil, že mám jistou potřebu někoho potkat, mít společnost ač jsem ji z větší strany ze srdce nenáviděl. Bylo pro mě složité být mluvným, emočním. Dokázal jsem to však. Zvládal jsem pro jisté vlky být ten, se kterým víc jak pár prostých slov neprolnou. Ironie. Možná ne. Šel jsem dál a cítil pach, slanost. Blížil jsem se k vyvýšině, která se prolínala nad poměrně zvláštními flekatými útvary. Nepoznal jsem z takové dálky, že se jedná o seskupení ostrůvku. Pro mé oči se jednalo o velmi nesmysluplnou mozaiku v čemsi, co jsem nepoznával. Otočil jsem tedy intuitivně svůj směr a pokračoval kamsi, co jsem jednoduše neznal.

>>> Asshiřin labyrint (přes Les u mostu, Most, Temný les.)

<<< Křišťálové jezírko

Kdyby si vlk byl občas něčím jistý, byla by to krása těchto končin. Přes ten výhled, za kterým jsem netuše došel, jsem si musel jen nevinně vydechnout, pocítit konečně jistou svobodu, příjemný pocit, který mnou proplouval. Endorfiny. Ty se množily v hejnu uvnitř mého já a ona mysl odcházela s překrásným výhledem k Dail, tu vlčici jsem cítil silně uvnitř sebe, její drápy mi byly potěšením, když je zaryla do mého „já“. Následně jsem se usadil, chvíli seděl a tato chvíle přecházela v mnohem víc jak v prostý klid sezení zde. Měl jsem čas přemýšlet. Míchající se myšlenky mé hlavy setrvávaly, onen šedý mrak se dlouho dobo neozýval. Tušil jsem, že hvězdy září pro více očí jak jen pro ty mé. Bude třeba naleznou správné místo pro starého, chladného vlka. Musel jsem na vlčici zapomenout, odepnout se od její maličkosti a jít dál. Což byl důvod, proč jsem se zvednul a pokračoval do neznáma dál.

>>> Tajné ostrovy (přes Les u mostu)

Byl jsem z toho zmatku již vyléčen a připraven pokračovat dál. Měl jsem nyní potřebu jít dál, objevit nový kus země a dát si trochu cestovatelských chvilek, které mi chyběly. Měl jsem méně pohybu a potřeboval jsem nyní jít dál, objevit kus „světa“. Vnímal jsem okolní dění, kdy se vlci točili kolem sebe a bavili se, jeden z těch co tu zůstali, se stal zřejmě betou. Po oku jsem dění sledoval, než jsem se úplně zvednul a po vlezení do vody v místním jezírku, už jsem se rozešel pryč. Bylo na čase dát smečce znovu sbohem, nerýpat do ničeho a prostě si hledět svého. Potřeboval jsem se však v brzké době setkat s Dail, měl jsem jí co říct a měl jistou potřebu zjistit, zda je vlčice z našeho boje zotavená. Bylo to slabošské? Nejspíš. Nemohl jsem však tajit něco, co jsem z vlčice cítil. Vůni, i přes smrad pachu její smečky jsem neuměl odolat. Nemohl jsem jí křivdit kvůli barvě, kvůli výběru, který dle všeho neměla zrovna velký. Avšak, musel jsem v tomto rozhodnutí ustat, nebylo pro mne příslušné se zabývat něčím, co nebylo pro mé uši, že?

>>> Na vyhlídce (přes Severní hory.)

20. Konečný post tak nějak pro všechny, ač tam reakce moc na nikoho není - Usměvavá, Scar, Azrael.

Mohutné vlčí tělo se rozešlo, postřehnul jsem pár slov, která se za mými zády ozvala a jen s tichým povzdechem pokračoval, bolel mě celý vlk. Když už jsem byl u té vody, rozhodnul jsem se z ní napít, pořádně doplnit tekutiny pro další cesty za čímsi. Tušil jsem, co budu muset dělat, odpočívat a zotavit se. Dail mi však utkvěla v paměti, tušil jsem, že její maličkost byla více zničená jak já sám. Nedávala mi na vybranou povinnost pro smečku, rodinu? Kdo ví. Cítil jsem z tohoto světa jistou zášť všech, neuměl jsem chápat místní vztahy. Když jsem kdysi na sněhem potažených pláních měl svou smečku já, vypadalo to tak, že všichni okolní byli nepřátelé. A zde? Bratříčkování s každým, cítil jsem z toho značně špatný pocit, nezvládnuté životy nás všech budou vést ještě k horším okolnostem. Pro zatím sbohem, pokud uslyším další vytí – budu na místě.