Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Těší i mě,“ kývnul k vlčici, která pro něj měla být mnohem více blízká jakožto členka smečky, „prostě... půjdeme podél hranic a vždy je nějak označíme. Obvykle se to týká přímo funkce ve smečce, která by to měla dělat, ale... tak proč to neudělat, když už u nich prakticky jsme.“ a podíval se směrem k nim. Přesně netušil, kde se hranice nachází, a tak doufal, že by mu Meduňka mohla pomoc či mu ukázat zkrátka cestu.
„Ty víš, kde přesněji jsou? Asi je ucítíme, spíš jen jestli si pamatuješ nějaká záchytná místa.“ položil otázku a následně se podíval kolem sebe... Tak trochu netušil, ve kterých místech je hledat, ale určitě to poznají podle pachu. Buď bude silný či slabý... kdoví. A následně se vydal směrem, kde by asi mohly být. Čekal samozřejmě celou dobu na Meduňku, kterou před nějakou chvílí poprosil o vedení. Zároveň se díval kolem sebe, zda jej nesleduje někdo či se v místech nenachází nějaký cizinci.

Vlčice kterou potkal byla o něco mladší. To si už byl jistý během pár slov a zároveň... byl vlastně docela rád, že ji potkal. Byla to změna od pochybností v sobě a na chvíli se přenesl někam... někam dál. „Měkkého? Tak to je hezké.“ pobavenějším tónem vyslovil, ale tím veškerá legrace z jeho strany končila. Vlčici neviděl... tudíž netušil, že si jej prohlížela, a tak pár chvil jen stáli dokud se nepředstavila. „Zdravím, Excelsior z Daénské smečky.“ pokývnul hlavou a brzy ji otočil směrem za sebe.
„Když už jsem tě potkal Meduňko, tak se máme při nejbližším ochlazení setkat u jezera. Vzkazuje to přímo Lissandra.“ kývnul a pak se podíval směrem po lese, který mu dnes otevřel cosi nového.. „Nechceme zkontrolovat hranice, když už tu stojíme?“ nadhodil tak do prázdna s pokusem o aktivitu, kterou by mohli společně splnit... On je ještě neobnovoval, ale rád by alespoň něčím přispěl než se vydá na sever.

Byl vězněm vlastní hlavy. To vše bylo jako kalná voda, která jakmile se usadí všechny nečistoty se uklidní a ukáže své kouzlo. Opravdu si vzpomenul. Hlavu směřoval vpřed a jako kdyby i Meduňku viděl sledoval jen kalnou mlhu, která se mu vyjasňovala.. až ho cosi vytrhlo z myšlenek. Bylo to cizí tělo, které se ho dotknulo nárazem. Nečekal ho, a tak jen zadní tlapu položil víc vzad a brzy se podíval na toho, kdo za to mohl. Neměl vyčítavý výraz a ani ji nehodlal trestat protivnými poznámkami.
„Nic se nedějej,“ zareagoval po pár vteřinách a švihnul ocasem, kdy se podíval kolem, „lepší jak trefit strom, ne?“ nadhodil jako pokus o nadlehčení situace a ve vteřině začal natahovat pach cizinky.
Mohl poznat daénský pach? Vlčice mu byla jinak cizí… ten hlas nepoznával, a tak brzy nahodil vážnou tvář. Dost možná nad ním ještě dopadal poslední sníh, který se v narůstajících teplotách změnil na kapky.
A aby konverzace nestála, ač on byl od pohledu mrzutý, hodlal alespoň nyní projevit zájem: „Jste místní?“ zeptal se trochu neslušně brzy a jelikož vlčice byla v okolí smečky… mohl ji alespoň zneškodnit, pokud by se nejednalo o člena smecky

→ přes území smečky

Pokračoval vpřed. Jeho cesta vedla rovnou mimo území a on si byl jist jen jedinou věcí - musí do zimy. Uvnitř šedého vlka začínal podivný rozbroj se sebou samotným... Musí odejít, musí najít něco, co by mu našlo smysl. Začínal v sobě cítit smutek, který ho lámal jako ruka suchý krajíc chleba. Proč byl tímhle vším zajat? Proč byl zajatcem vlastní mysli? Podíval se po okolí, které zahalovala mlha, kterou on tak nerad sledoval a zkoušel odhadovat... Co asi zahaluje? Proč její vlákna jsou tak tenká a on se jimi snaží stále bojovně procházet? Byla uvnitř něj zlost a spousta bolesti, kterou měl nutkání vybít. Měl v očích ledovec, který jakoby hořel zimou. Bylo to zvláštní? Jak hoří ledovec?
Podíval se kolem. Nad jeho hlavou náhle začínal padat sníh, snad jako kdyby se chystal k něčemu velkému, co má ovlivnit jeho maličkost. Podíval se kolem, když v sobě nabíral sílu aby ublížil. Ale... Brzy se jen zastavil a usadil na kraji lesa. To vše před ním... Proč by ubližoval? Hlavou se opatrně podíval směrem k jeho zadní levé tlapě a opatrně se čumákem otřel. Držte ho, držte ho. Stvoření ohavné... Stojící na dvou nohách a cosi žhavého se blížilo k němu. Měl strach. Ohromný strach, který jej nutil vydávat ty šílené zvuky. Byl přivázán, snad i dobit, když se k němu ta věc blížila, až se dotknula kůže. myšlenka jej vytrhla a během vteřiny byl na nohou sledujíc prázdnotu před sebou. „Co to je? Co to je?“ začal šílet. Něco uvnitř něj připomenulo tu silnou bolest... A když se ponořil do mysli hlouběji... Vše se vyjasnilo. Vzpomenul si? Vzpomenul!

Astra už možná spala či si jen nevšimnul... Rozhodnul se jít projít a nad tímhle vším začít víc přemýšlet. Nebyl si jistý... bylo tohle vše správné? Stáhnul uši a podíval se směrem k šedé vlčici, kterou si prohlédnul. V jeho tváři se po dlouhé době rozlilo cosi, co bylo spojené s pochybami... Dokázal být pro Astru partner? Dokáže být vlk, kterého si vlčice jako ona zaslouží bez tohož, aby měl cokoliv za připomínky k sobě? Byl zapomínavý a slepý. Jsi ztracený. podíval se směrem k vlčici jako kdyby ji hodlal opustit. To nechtěl, ale... jeho pochyby v něm byly už při příchodu do tohoto úkrytu... Ať už ji bude chránit jen určitou část vymezeného času, bude to dělat rád. Dá jí to, co jinde ztratila a pak... pak se třeba posune pryč. Jeho život skončí tam kde začal. Půjde za svou sestrou a po takové době se uvidí se svou rodinou...
„Nejsem si jistý, zda ti dokážu dát vše.“ zašeptal tiše, když otočil hlavu ke schodům, ze kterých hodlal následně sám opatrně sejít a jít ven. Nebyla nijak ukotvena v jeho tlapách... nebyla nijak držena, tak jako on. Smutně vydechl... Ač venku hřálo slunce, on cítil, že by raději zmizel v ledové pláni a zapomenul.

→ Les Alf přes daénskou smečku

Její slova byla mnohdy hluboká a pravdivá. Rád nad tím přemýšlel a její slova držel ve své hlavě déle než slova jiných. Dával jí mnohem víc prostoru než by si jiní zasloužili a byl za to rád. Zasloužila si to. Hlavu položil. Byla už příliš těžká s příchozími myšlenkami a hodlal alespoň nyní ochránit Astru a dát jí nějakou podporu, která by třeba její maličkosti donesla světlejších chvilek. Nechtěl se však k vlčici nutně lísat a brát jí osobní prostor, který pro ni, i pro něj, byl velmi zásadní. Hlavu tak držel směrem ke schodům a ležeje zády k ní i on po dlouhých cestách složil klidně hlavu. Byl čas usnout. Musel nyní ukončit jednu část svého života a začít další. Mysl. to byla další věc, kterou v nejbližší době bude muset začít řešit mnohem hlouběji. Bylo to nutné a chtěl to udělat hlavně kvůli sobě... dát si šanci. Jeho maličkost bude již brzy volná a schopná rozšířit své možnosti. Život bere, ale i dává. A on nyní dostal mnohem víc než si mohl ve svém vyšším věku přát... Vlčice byla jeho partnerkou a byl zde rozhodnut být pro ni.

Dostali se nahoru. Vedle vlka stála silná a samostatná vlčice, která mu dala mnohonásobně více podpory než jiní. Bylo to zvláštní setkání dvou duší, které vedly dost možná i jiné životy a osudy. „Rád bych tobě oplatil víc než jen tohle,“ pozvednul koutek k vlčici s tmavým hřbetem jejíž srst přirozeně začínala bělat, „abych pravdu řekl... to, že jsme ho našli byla taky směs náhody.“ trochu se nad tím musel zasmát. Byl to opravdu zajímavý fakt, který si uvědomil až nyní, ale...
Podíval se brzy k místu, kde se nacházela Astra a s opatrností k ní pomalu dokráčel. Jeho mohutný krok a klidná atmosféra, kterou nesl s sebou, nenarušovala nic víc jak jen místo tím, že zkrátka byl. „Odpočiň si, jsi tu v bezpečí.“ pronesl k ní s naprostým klidem v hlasu a brzy i on sám ulehl na zem. Byl značně větší, vysoký... na to jak začínal být poměrně starý to nebylo nic hrozného.
„Potřebuješ nabrat síly... bude toho hodně nového a doufám, že ti to přinese ve finále dobrý pocit.“ pronesl k ní, ale pohledem mířil zatím jinam. Sledoval okolní svět, který se táhl v mlhavých úsecích... tak podivné, a tak zvláštní. Nechtěl ji zatěžovat nepotřebnými dotazy, které jí mohly způsobovat jistou bolest či nejistotu v jejím životě.

Byl z toho poněkud nesvůj... Nedokázal překonat klasickou překážku díky svému zraku a uvnitř sebe cítil i podivnou emoci. Prošel už hodně míst... hodně míst byla probádána a neměl problém, ale zde... potkal něco, co mu zkrátka nesedělo, a tak se podíval směrem k zemi a připadal si jako bídák. Ukazuješ slabost. tlouknul se ve svých myšlenkách a naslouchal nepříjemným myšlenkám až do chvíle, kdy slova Astry probarvila doposud šedý kraj. „Připadám si jako troska,“ promluvil hlubokým tónem k Astře a následně se začal zaměřovat na její slova a nechal se vést její maličkostí. Jsi tak potupný, tak slabý... zvedaje tlapy dle pohybů Astry se začal postupně dostávat na schody. Nechat se vést tvou družkou není slabost. útočil na křivdy a slova, která mysl plodila jako jisté domněnky.
„Jsi mýma očima,“ vydechl ta slova jako kdyby našel náhle smysl, „potřebuju to jen teď projít a pak... pak už to zvládnu.“ podíval se a začal se soustředit na to, jak schody fungují. Vždy vyvýšené, následně to bylo nízké.. Začínaje si pamatovat systém výlezu do úkrytu byl po nějaké době zaryt do jeho hlavy.
Dostali se společně do vrchních příček a následně se podíval směrem ke své partnerce, která mu dala takové opory a podpory... ta neuvěřitelná trpělivost. „Děkuju.“ a opatrně se vydal vpřed.. „Najdi místo, kde ti bude nejlépe.“

→ Území smečky

Vyskytli se v západních částech, ve kterých brzy nalezli i cestu k místu, které jim bylo přístřeším. Ušli za tu dobu nespočetně dlouhou cestu, a tak by jeden kratší odpočinek dvojici přeci mohl prospět? „Neumím zrovna dávat věci najevo,“ přiznal jí, když se motal poměrně složitě skaliskami a slepě hledal vchod. Tma nebyla zrovna na jejich straně, tudíž nějakou chvíli tápal než pravou tlapu nešikovně strčil do prázdného místa. Úkryt.
„Myslím, že jsme tu,“ poznamenal, když se po nepříjemném protahování dostal do volnějšího místa, které mu nyní připadalo poměrně prázdné, „jsi unavená?“ zeptal se a otočil svou hlavu směrem k Astře. On sám únavu vnímal, ale jako ledový kraj nedával znát svou barvu. Nechtěl ji ovlivnit svými potřebami, které měly být v její blízkosti až na posledním místě.
Hodlaje Astře splnit co jí na očích vidí by začal hledat i vhodné místo, do kterého by odložil unavené tělo a dopřával jí tak teplo... Jsme si stále cizí? pochyboval i on o jejich rozhodnutí, které mohlo být uzavřené dřív, ale - vše má svůj důvod. Rozešel se intuitivně kamsi vpřed... brzy tlapami narazil do schodů, o které se málem přerazil, ale svůj nešikovný počin zvládl zachránit. Opatrně tak zvedl tlapu do vzduchu a začal pokračovat v neznámém prostoru. Byl poměrně ztracený a jeho nevědomost se Astře nyní zcela vybarvila. Čumák držel blízko schodu, po kterých se snažil kráčet. Často tlapa šlápnula do prázdná, často mu noha podjela a on se sklouznul o něco níž.
Uvnitř něj nastával jistý pocit zoufalství, který v něm probouzel podivné emoce... ty skryté, nechtěje ukazovat další slabiny zkoušel boj se schody nevzdat. Zkrátka je neviděl, a tak z jeho nejvýše dosaženého místa sestoupil a se suchým polknutím jen třepavě vydechl.
„Dělá mi problém být v méně prostorných místech... vyhýbám se i tomu Mostu s prkny, který mi bývá často soupeřem.“ přiznal Astře a ustoupil od schodů jakoby překážku hodlal vzdát.

→ Les Alf

Pokračoval vpřed jeho typickým, klidným krokem. Čumákem se sem tam dotýkaje zelených stébel, kterých se občas i krátce lekl. Bylo to pro něj něco, co ho stále učilo. Nepotřebuješ vidět, abys přežil. učil se ta slova brát vážně a přijmout jejich sílu. Mohutné tělo pokračovalo vpřed... směrem do srdce samotné smečky. Byla to cesta překrásným místem, které Sior nedokázal vnímat nijak víc jak jen pouhou atmosférou. Pro někoho primitivní... jemu musí být dostačující. „Neurazila, spíš,“ odmlčel se a snažil se vybrat vhodná slova, kterými by začal, „občas se složitěji pochopíme a nerad bych, aby z toho vzniklo nedorozumění...“ pokusil se nastínit.
Její reakce v lese moc nechápal... byli spolu tak krátce. Všechen dlouhý čas byl dost krátký na to, aby stále nacházeli nové cesty k sobě a učili se jak jimi projít. „Chci se někomu svěřit.“ přiznal jí důvěrně a svou hlavu brzy začal zvedat, když se blížili k okolním pachům. Černá vlčice a dvojice hnědých... Ty barvy nyní opravdu neviděl, ale pachy cítit dokázal.
Cyra, Enzou, Sachi
„Zdravím vás,“ pokývnul všem členům na pozdrav, „nejspíš jsem vás nepotkal - nechci vás rušit v konverzaci... jsem Excelsior.“ zastavil se na moment u skupiny a jako kdyby nečekal ani zájem o debatu, pouze přes ně projel očima a následně se podíval za sebe. „Lissandra všem vzkazuje, že s příchodem první zimy by se ráda setkala u jezera.“ předal informaci a brzy se podíval po všech přítomných.
„Pokud byste potkali další členy - předejte jim informaci.“ podíval se trochu víc jinam než stála trojice a bez čekání na odpověď se rozešel směrem k úkrytu.
Možná na něj natrefili i tak trochu náhodou.

→ Úkryt smečky

Celou konverzaci poslouchal. Věnoval pohled oběma vlčicím, ač u něj to byla spíš už jen ukázka slušného gesta. Byl si vědom, jaké břímě na sobě obě vlčice nyní mají... Jedna z vedoucí pozice a ta druhá jakožto nová členka nové rodiny. Bylo to pro něj ovšem ctí... Přivedl nového člena a vlčici mohl zároveň provést i místy, která ještě on sám zrovna neprozkoumal, ale slova Alfy pro něj byla zlatá. „Čelíš velkým rozhodnutím, která jsou pro mě k pochopení... Vyřídíme tvá slova a provedu Astru našimi končinami.“ přislíbil a brzy se podíval kolem. Noc. Chlad. Byla to ta nejkrásnější část dnešního dne a rozhodně si ji chtěl užít.
„Opatruj se a najdi čas pro odpočinutí... ať tě tvé činy nestojí víc než bys chtěla. Vím o čem mluvím.“ pokývnul hlavou a brzy se podíval směrem ke své družce. Nechtěl Astru obtěžovat zbytečnými otázkami; Jak se cítíš? a další směsice slov, která pro ni mohla být zbytečnými... On sám se následně rozhodl vyjít vpřed na území smečky. Byla to už nějaká doba, co se v těchto končinách neobjevil a bylo by alespoň nezbytné, aby přispěl nějakými maličkostmi...
Rozhodl se následně vyjít vpřed. Tušil, že kde je pach nejsilnější bude jeho rodina. Bylo to podivné slovo, které jakoby mlha v jeho hlavě začínala zastiňovat a skrývat pod svými kapkami. On ji cítil, ale... čím déle od rodiny byl, tím menší pouto měl. Naposledy spatřil jen svého malého velkého bratra Fearlesse. Solfatara zemřela před ním samotným a už své sestře nemohl pomoct... Zbýval poslední. Hurricane. Kde ten byl? Žil ještě? Měl nyní krušné časy, kdy by potřeboval bratrskou pomoc?
Spousta otázek, které lovil sotva v paměti a během vteřin, kdy na ně přímo nemyslel, už je brala nenasytná mlha. „Až ti ukážu tvůj nový domov... měla bys čas?“ zkusil se zeptat. Hlavu držel směrem k místu, do kterého začali nyní vstupovat... Byl v sobě zamlklý a v krku cítil pomyslný knedlík či chumáč chlupů, který nemohl dostat pryč. Rozšiřoval trubici do nepříjemné šíře a Sior vnímal bolest.
„Pokud mnou zas chceš opovrhovat, nebudu tě rušit,“ vydechl a následně stáhnul uši dozadu, zatímco hlavu snížil téměř až ke stéblům trávy, která se tak jemně otírajíc o tlapy připomínala... Stále bylo teplé počasí... tráva v plné síle.

→ Území smečky

Meno vlka: Excelsior
Počet príspevkov: 9
Postavenie: kappa
Povýšenie: /
Funkcia: Nechám na uvážení Liss.
Aktivita pre svorku: Prošel jiná území, prozkoumával kraje a zjišťoval možné změny a informace.
Krátke zhrnutie (i rýchlo hry): Excelsior byl dlouho na cestách, při kterých zesílil a zároveň potkal i jeho aktuální družku, kterou přivedl ke smečce s doufáním, že se přidá ke smečce.
Questy svorky: Věrný (přivedl a řekl Astře.) /

Dával veškerou pozornost Astře až do chvíle, kdy zaslechl jakási křídla, která se následně ztratila někde kolem nich. Vnímal, že se začíná na území něco podivného dít, a tak se přestal družce věnovat. Hodlal nyní věnovat svou veškerou pozornost Lissandře, která právě přicházela. Poznal ji dle výrazně dominantního pachu, který by sigmě smečky vždy měl dojít.
„Zdravím i vás Lissandro,“ pokývl k ní hlavou a lehce jí složil poklonu, „cesty byly velmi ledové a paměť mě bohužel začínala svádět abych zapomenul... Vydal jsem se včas zpět a jsem rád, že jsem cestu našel.“ pokynul hlavou ke své příchozí společnici, která vedle něj stála. Tmavý hřbet, charakteristická stavba a ledový závan, který z Astry byl cítit. „Tohle je Astra,“ odmlčel se a podíval směrem, kde vlčice přibližně mohla být, „setkali jsme se při mých cestách, které byly daleké... Je z pustých krajů, které jsem měl kdysi čest navštívit a je stejně tak ledová jako každý vlk z těchto míst.“ pokusil se seznámit dvojici formálním způsobem, ale věděl, že od Astry opět dostane nějakou protivnou.
Dal tedy dvojici prostor a hlavně dal prostor alfě smečky, která právě byla před nimi.

Suše polknul. Odsekla mu, ač neměla proč... tu reakci nepochopil. Stáhnul uši k hlavě, následně se na ni podíval a kývnul. Možná, že jeho mužské ego bylo lehce podrážděné, ale... nemohl to dávat Astře najevo. „Nevím,“ vrátil jí neublíženou odpověď a následně se porozhlédl kolem... přemýšlel, kdy se členi smečky přiblíží, aby jim mohl předat potřebné noviny a darovat jim tak znalosti, které by mohl uplatnit při setkání s jednotlivými členy... Na chvíli se odmlčel, zvedl se a odsunul svou maličkost od Astry dál... byla spousta toho, co mohl vymyslet a zkusit si minimálně vzpomenout.
Nebyl si tak úplně jistý názvem smečky, což byla otázka, kterou ve své hlavě začal tak nejistě řešit. Alfa byla Lissandra a... a tam vlastně šedý vlk nějak skončil s tím, že se na několik týdnů ztratil... mohl to odůvodnit jakožto zjišťování informací mezi ostatníma smečkama! No jistě. Šedý se podíval do prázdné planiny přemýtaje nad odpověďmi pro Astru... zatím nenacházel.

Kdyby vše bylo tak snadné, jeho naděje by nevyprchávala s posledními paprsky. Každá zima... ledové krajiny posypané cukrovými závějemi, které zanechávaly onu pachuť na jazyku. Jak on byl nešťastný... avšak... teď vše začínalo měnit podobu... bylo to jako modelovat zmrzlý sníh, kterému každičký další dotek přidává na tvaru a zahřátí pomáhá, aby se dostal tam, kam je nutné.
Šedý hleděje do země začínaje už utíkat před vlastní hlavou, schopností a zkušeností... ani nedokázal vnímat ta ledová gesta, která Astra pronesla... bylo to něco tak náročného, tak složitého, že... nemohl jí nyní dát nutnou dávku pozornosti a přešel tak její naznačující nezájem skrytý pod slovy. Hluboce se nadechl, bylo to tak podivné... potom co viděl mladší verzi Astry... jako kdyby se v jeho hlavě tvořila spousta nápadů a zároveň mu v těle vyprchala i nějaká ta lahvička se sílou... a tu Astra dala podnět, jenž pobídl jej zvednout k cizince hlavu a jen hluboce nadechujíc už začínal nad tím stejným přemýšlet. „Ne,“ suše polkl a následně se zvednul jako kdyby se jeho maličkost hodlala kamsi odejít, „teď na to není vhodná chvíle... Jsme poblíž smečky. Nerad bych na vás spěchal, ale pokud hodláme křížit cesty... musím vás minimálně seznámit s těmi, kterým jsem se naposledy ukázal, když jsem potkal alfu jež mi dala možnost být součástí... Budu rád, když tou součástí budete i vy Astro.“ tiše špitnul a následně už se jen podíval kolem - nikde nikdo.
Bylo zde mrazivé ticho, které prořezával vysoký tón ptačího zpěvu... Pokusil se tedy zvednout hlavu, čumák jen tak lehce povznesl zda-li nezachytí nějaký známý pach, a ono... Tiše začal větřit. Hlídal si stále záda, uši jely jako nikdy předtím... Možná už dávno je někdo sledoval, ale... byl si téměř jist, že by dokázal svou družku ubránit.
„Myslím, že....“ zamyšleně vyslal k sobě a následně jen povznesl hlavu o něco výše... z jeho tlamy se začal ozývat až atypicky tvrdý a hluboký zvuk. Vytí. Bylo to jako sněhová bouře, která se náhle začala zvedat. Volal je. Volal možná zbytečně... Co když i tohle byla skrytá realita? procházelo jeho hlavou, až se brzy snad doufal, že se dočká výsledků. Vytí netrvalo dlouho, pouze chtěl dát znamení a následně se podíval k Astře, do které opatrně drknul svým čumákem, aby jí dal pocit podpory. „Pochopím, když nebudete chtít být součástí... nenutím vás, můžeme být i bez ní.“ opatrně vyslovil ta křehká slova a následně se podíval směrem k hranicím.