Příspěvky uživatele

< návrat zpět

19. Usměvavá&Scar

Vítr procházel kolem nás, jednotlivé čůrky jeho maličkosti prohrabávaly mou bílou srst zašpiněnou vlastní krví, která zasychala. Ta, která stále měla ještě kapalnou formu jemně lehtala mé otupělé tělo, kterému tím dodávala příjemný „dotek“, který pro mě byl k nezaplacení. Světle modré, vyhaslé, oči sledovaly střídavě obě předstupující alfy, znal jsem tu tíhu břemene, jenž měli na svých bedrech, snažili se najít východiska? Možná byli na post alf moc mladí, netuším. Z těžkého a nepříjemného tónu Scara jsem poznal, že mám jít co nejrychleji jemu z očí, zatímco Usměvavá projevila i mně možnost koukat na ni zas jinýma očima, více ji poznat. Zaznívající slova mi odpovídala a podepisovala některá má mínění, kdo ví. „Okolní oči nepokřtěny tvými slovy koukají na smečku na jakožto krvežíznivou,“ polknul jsem na sucho a těžce vydechnul, „doufám, že mezi těmi chtěnými jsem i já. Děkuji za vaše odpovědi, pokývnul jsem s klidem svou hlavou, pravá tlapa se dostala nad zem, cítil jsem váhu svého těla a skládajíc poklonu nakonec sám sebe zvednul, rozešel se bolavým tělem a tušil, že brzy uvidím východ slunce, nyní jsem znal, kdo opravdu v této smečce jsem. Sigma.

18. Scar&Avanté

Neznal jsem všechny, kteří byli přítomní a ztrácel se v jejich prostých postech. Usměvavá mi mezi slovy představila zřejmě někoho, kdo bude vědět o něčem víc – líp. Z ní mi respekt nešel, neuměl jsem jí dát poklonu a nějak uznat, že je to opravdu má alfa. Proto jsem se svých dalších poznámek zdržel a její slova přešel s lehkým pousmátím, oči slepé k ní hleděly a jen nevinně zíraly. Cítil jsem se zde dobře a i špatně, svou hlavu jsem pootočil k černému vlkovi s bílými znaky v obličeji, kdy jsem poklonil zdvořile svou hlavu, skláněje poklonu. „Hm,“ ozval se hluboký hlas z mého hrdla, „mám otázky ohledně války, jmenuji se Excelsior,“ otočil jsem se hlavou k černému vlkovi a opět se sklonil, „když jsem přišel o kus ucha a vlčice, má protivnice, ležela se značnou krvavou stopem kolem sebe, přišla další. Jejich alfa podle všeho je již delší dobu nezvěstná – Dorya. Boj byl prý zbytečným, byla to bublající zášť jedné z našich alf…. Mají v plánu přejít do jiných míst, opustit to místo, kde jsem bojoval.“ řekl jsem ke Scarovi a Avanté, dávaje jim prostor na jejich slova o snaze neskákat do jejich debaty. „Chtěl bych znát více informací o této smečce, kterou mi nikdo nepředstavil, za tu dobu co na ostrovech jsem… Nevím ani, kdo je vlastně beta a kdo alfa, je jich víc? Máme někde končiny? Nepřipadám si moc jako ve smečce, ano. Název jest Společenstvo chaos, ale nechci zabíjet, pokud k tomu nemám důvod: obsadit území, dát najevo dominanci. Nevím, zda mi rozumíte, ale pokud záměr války byl jen si něco dokázat, tak jsem se v prvotním setkání s vámi,“ přikývnul jsem k Usměvavé, „měl více očekávání. Byla jste krvežíznivou, ze které jsem měl semknutý žaludek a každá slova byla pouhá obrana vůči strachu. Chci nést jméno smečky, na kterou může být vlk hrdý, jsem zde krátce, ale za tu krátkou chvíli se cítím jako prostý tulák, kterému jen smrdí ostatní. Vše.“

17. Usměvavá

<<< Luka

Přemýšlení bylo mým přítelem po celou dobu chůze, kdy jsem jen bloumal dál a dál nad tou jednou a samou věcí – válkou. Její důvod mi z nepřátelské strany byl obeznámen jako „výlevy alfy“. Potřeboval jsem zjistit víc, zda jsem bojoval opravdu s onou hrdostí vážně či nikoliv. Cítil jsem ten známý pach, Usměvavou. Krev v ranách již zasychala, rány již neřezaly do mého těla tolik onou bolestí, bylo na mě vidět, že jsem do toho dal dost i co se dýchání týče. Lehké, začínající únavy. „Zdravím vás, přikývnul jsem hlavou, „chci položit pár otázek.“ řekl jsem k vlčici s naprosto nezaujatým tónem, když jsem před svým příchodem slyšel její „nový“ způsob mluvy, komické. „Mám pro vás, jakožto be-alfu zajímavé informace ohledně nepřátelské smečky, které byste mohla jistě ocenit,“ sledoval jsem ji rozmazaným zrakem, „ale mám prvně otázku.“

16. Za Usměvavou

<<< Severní hory

Připadal jsem si vysílen, vytrvalostní chůze po poměrně náročných chvílích pro mě byla… poněkud stresující a nepříjemnou, byl jsem však blízko a věděl, že můj cíl je na dosah tlapy. Nyní jsem byl spokojen, zvládnul jsem učinit co bylo třeba, a i skrz výčitky aspoň měl potřebu zvážit onu věc – splnil jsem rozkaz. Potřeboval jsem ony odpovědi a doufal, že prostá otázka u vlčice lehce praštěné nebude další ohniskem války se mnou, jakožto jedenkrát tak velkým vlkem jako je ona a silově? Nedovoluji si říct, ale uměl jsem vydržet vždy dost, zvlášť proti někomu, kdo mě jistým způsobem zvládnul uchvacovat a nechutit se zároveň. Bylo na čase bojovat i s vlastní myslí, pokračoval jsem proto dál a s tichým výdechem už vstoupil k místům, která byla za volnou plání odkrojenou několika stromy, jezírko bylo na dosah.

>>> Křišťálové jezírko

15. Za Usměvavou

<<< Rest

Co víc se mohlo v životě prostého starce podělat jak jeho vlastní osud, který nebyl moudrý. Bílý vlk neudělal dobře, když do války vstoupil, neověřil věci, které znát měl. Proč bojoval? Byla ta válka opravdu mířená ze strany nevyřízených účtů jedné z alf nutná? Možná svého rozhodnutí nemusel litovat, poznal příjemnou společnost, které pro znak míru daroval kus svého bílého ucha, nyní byl zjizvený všude, kam vlčí oko může dohlédnout. Bál se toho, bál se reakcí vlčice s afektovaným stylem fungování, on sám za poslední dobu vydal více slov než je jen možné, proto nyní hodlal otázat se jen na normální a potřebné věci jeho životu, potřeboval najít znovu svůj klid, domov a jistou naději, kterou v životě poztrádal. Neměl ze smečky dobrý pocit, z jejího vedení a věděl, že něco zde je špatně – členi, on? Kdo ví.

>>> Luka

14. Za Usměvavou

<<< Území Daénské smečky

Pokračoval jsem ve svém putování dále, některé z řezavých kousanců, drápanců se bojovně bolestí zařezávaly dál, a i přes to jsem pokračoval. Měl jsem něco málo ze své plné síly upadlé, chyběla mi spousta toho, co jsem možná mohl a chtěl mít. Bylo na čase následovat vytí, najít vlčici, která mě nyní volala a já měl potřebu se zeptat na nejen jednu otázku. Usměvavá. Jen ona jediná mi může dát vysvětlení, ona jediná může nyní utišit mé přemýšlení dle rozhodnutí s Dail, které jsem ve finále byl donucen svým svědomím zastavit, ač jsem měl občasné chvíle plné přemýšlení. Neustupoval jsem a nyní pokračoval dál, šel jsem cestou tou, kterou jsem jít měl. Byl jsem až upřímně překvapen, že se dostávám opravdu do míst, kterými jsem přišel… a kolem kterých jsem procházel. Už jdu, blížím se. Sic mě bolest ubíjí, ale za vlčicí uháním.

>>> Severní hory

13. Dail, Lissandra (díky za hru, bavilo mě to a doufám v nějakou další!)

Přemýšlel jsem nad tím, fialová vlčice a území se jim již nebude hodit – chtějí lepší. Byl jsem si jist, že vlčice stojící před mou maličkostí ví o čem mluví, působila jen dle slov moudře. K jejím slovům, ohledně zbytečnosti této války, přikývnul jsem. „Nechci být v nepříjemnosti s někým, kdo za onen spor nemůže. Sám jsem nepochopil oč jde, doufám, že se brzy setkáme a přeji vám hodně štěstí, dámy.“ řekl jsem s elegantním pokývnutím hlavy, kdy jsem již své modré, mlhovinou ukryté oči neupřel ani na jednu ze dvou vlčic. Bylo na čase se vrátit k nějakému jezírku… znal jsem jediné, nejspíš se bude jednat o to, kde mám být, a tak jsem i skrz řezavé a nepříjemné bolesti cítil, jak škrábance vracejí úder, měl jsem nyní spoustu vzpomínek od vlčice, jež jsem jí daroval šanci a promyšlení. Uvidíme, jak osud rozhodne o následujících dnech mého života. Bylo na čase území opustit a jít… zpět.

>>> Rest

12. Dail, Lissandra

Sledoval jsem barevnou srst, barvy se mísily do sebe jako nebesa, která jsem naposledy spatřil před tím, jak se stalo to, co jsem nyní nesl na tváři. Jizvy. „Nevím, kdo je tvoje sestra, ale jistě tam nalezneš plno sester i bratrů,“ utrousil jsem k ní a drápy sjel až k břichu, ze kterého jsem následně sklouznul svou tlapou po její krví prolité srsti až na zem, „chaos není o zabíjení. Každý má vždy právo se rozhodnout, tak jako jsem se rozhodnul já.“ řekl jsem k ní tišeji a švihnul opatrně svým ocasem, zatímco se k naší dvojici připojila další vlčice, smrděla mi. Byla od Dail? Nejspíš. Pozvednul jsem k ní hlavu, která se postavila společně se zbytkem těla do dominantního, obranářského postoje. Nebránil jsem však Dail, ale svou smečku. Napřímil jsem směrem k ní uši a mé zuby nechával jemně vycházet. „Hm,“ utrousil jsem prostý citoslovec nevrlým tónem, kdy bylo na čase odejít, „kdo jest vaší alfou? Proč tato servítka vznikla?“ zeptal jsem se hrubým tónem k oboum a vzdálil se od Dail na metr, zatímco jsem hleděl střídavě k oboum o snaze verbovat, nebylo to chytré, ale chtěl jsem Dail dát lepší místo, pokud byla ve smečce jen a pouze kvůli jednomu vlku.. Byla převelice naivní. „Myslím, že za nedlouho toto místo padne Chaosu.“ zamručel jsem k sobě nevrle a sledoval vlčice. „Její vytí jsem skrz zápal boje neslyšel.“

11. Dail

Zatnul jsem všechny svaly, když se z mého těla odtrhnula část. Pravé ucho nyní nebylo též bez škrábnutí, podíval jsem se do její světlé srsti, které jsem věnoval tolik doteků, jako nebylo nikdy pro nikoho třeba. Měl jsem nutkání se jí dotýkat, měl jsem neskutečné nutkání pokračovat, škádlit vlčici, které jsem prokázal milost. „Nehněvám se,“ utrousil jsem k ní tiše a sledoval vlčici, „pokud chceš žít, musíš přejít k chaosu, nemusíš být vrah… ale bude mít plno priorit, rodinu.“ šeptal jsem k ní o snaze dostat vlčici tam, kam jsem chtěl. Byl by hřích jít proti zákonům. Neuměl jsem s tím přestat, snažil jsem si držet odstup, nešlo to. „Chci abys přešla k chaosu,“ opakoval jsem dál vytrvale s kamennou tváří, kdy po straně mé hlavy tekl další čůrek krve, chtělo by to vodu, „hodíš se pro chaos..“ šeptal jsem, bylo to potupné. Přemlouvat někoho, ale jinak to nyní nešlo. Pozvednul jsem svou hlavu a opatrně svou tlapu položil na její břicho, jemně zaryl své drápy do její kůže a ušklíbnul se. Opatrně jsem svými drápy měl chuť z jedné poloviny pronikat pod její kůži, z té druhé… nezvládal jsem to, nemohl jsem a rozhodnul se k následujícímu řešení, Usměvavá.

10. Dail

Sledoval jsem ji, nechtěl jsem vycházet z toho, kdo jsem reálně byl. Ledovec, jenž pluje po oceánu. Byl jsem ledovec, který nepřimrzal, vždy odešel o kus dál z problému, vždy zmizel a nedal nic víc najevo. Cítil jsem něco, co již v mém životě jednou bylo, cítil jsem jak má maličkost upadá mrázem dál. Sledoval jsem ji, cítil jsem její nepřátelský pach, pod kterým byl ten pravý… její. „Utrhni z mého těla co chceš,“ ozval jsem se zcela vážně znovu, „Dail.“ promlouvaje tichým, tajemným tónem mé myšlenky unikaly z hlavy rychleji jak kdy dřív, zatmění. Pátral jsem, dlouho po někom, kdo tápal stejně dlouho jako já. Cítil jsem to, potřeboval jsem to a jí jsem hodlal dopřát svobodu. „Pokud někdo dorazí, budeme nepřáteli, asi jsem zrádce já, ale nechci tě zabít. Proč taky?“ špitnul jsem a čumákem jemně strčil do její tlamy, kdy jsem se vší potřebou zavřel oči a zhluboka s výdechem se nadechnul. Nechtěl jsem, ale musel jsem. Svými zuby jsem ji znovu štípnul a u toho nepříjemně zavrčel k jejímu uchu. Stále jsem se snažil si držet odstup.

9. Dail

Sledoval jsem ji, modré oko přejíždělo po jednotlivých kouscích jejího těla, které bezvládně leželo, pouze se zvedala jedna část na znamení toho, že stále dýchá. Nemohl jsem si pomoct, neuměl jsem jí odolávat. Bylo na místě něco, co mě odrazovalo od toho, co jsem právě dělal. Nenápadně se o ni staral, zatímco cizí oko to mohlo vidět jako mou potřebu víc a víc trhat její kůži do masa, nechtěl jsem jí víc ublížit. „Až řekneš, že se přidáš k nám..“ špitnul jsem do jejího ucha a zakousnul se do její kůže na břiše, kterou jsem potahával, byly to nemotorné hrátky, při kterých kdybych nedával pozor.. zraním ji, stále jsem měl probuzeného vojáka, který měl potřebu to ukončit, ale má osoba nechtěla. Bílá to nechtěla. „Zradíš je a staneš se jednou z nás, Daén bude tvou minulostí, Dail..“ šeptal jsem k ní a opatrně přelezl přes její tělo, stál jsem nyní čelem k ní, hleděl na její oddaný pohled a u toho se dále křenil, abych případné – její spojence – držel v jisté myšlence. „Utrhni mi ucho.“ zašeptal jsem a opatrně sklopil hlavu k její tlamě.

8. Dail

Krve protilití, žíznivost obou po skončení života toho druhého. Cítil jsem jak slábnu na ztrátu krve, potrhané tělo a krví prolitá krev od vlčice. Mé tělo se přes silnou bolest snažilo zvednout, byl jsem bývalý zápasník – něco vydržím. Opatrně jsem vlčici od sebe dostal a se značně zatíženým dechem jen ležeje na zádech už jsem polknul krev, jež patřila jí. Vše se utlumilo. Vše přestávalo znít, hrozivé vrčení ustálo s klidným větrem, který procházel kolem nás. Mé hrdlo vydávalo chraptivý, sekaný zvuk. Cítil jsem, že vlčice do mých míst šla silou, i přes to jsem však byl silnější. Pravou tlapu jsem nemotorně umístil na zem, překulil se ze zad na břicho a se zašklebením se zvednul, sklopil svou hlavu a pohlédnul na své tělo, neviděl jsem jak rozsáhlé rány mám, ale cítil, že jich nebylo zrovna nejméně. Byly malé, avšak ve skupinách. Olíznul jsem ty největší, které jsem se snažil vyčistit a ignoroval, že vlčice je téměř na hraně svých možností.. Mohutná konstrukce se rozešla k ní, tlapy jsem pokládal všemi polštářky na zem a blížil se k její ležící maličkosti, sledoval její nevinnou tvář a s opatrností svůj čumák položil na její krk, čichal jsem. „Plnil jsem to, co jsem měl.“ zašeptal jsem, když jsem svým čumákem přejížděl po jejím krku, pozvednul pysky a vycenil zuby, když se mi do čumáku dostal ten nechutný pach – Daén. „Mohli jsme být přáteli,“ odmlčel jsem se, svými zuby jemně přejížděl po její srsti, otíral se o ní svou velkou hlavou o snaze ji probrat, nechtěl jsem ji zabít… něco uvnitř mě bylo silně proti, „bojovala jsi dobře, ale já byl lepší.“ šeptal jsem jí, zatímco mé zuby se dotýkaly jejího krku, občas jsem jimi přešel i jinam, kousnul ji jemně do ucha a svou tlapou do ležícího těla jen tak nevinně šťouchnul.

7. Dail

Smích byl úpadkem, jenž zajistil můj pád. Vlčice sic jemnou duší byla, podobajíc se luční květince, kterou zvládne zlámat lehký vánek – mýlil jsem se. Doplatil. Vlčice chvíli stála, a během chvíle už mé mohutné, svaly potažené tělo cítilo její měkké polštářky, jak ten příjemný dámský dotek se mění v bolestné zarývání drápů do mého těla. Tvář se z nejasného slunce pokryla mým upřímným úšklebkem, kdy i led dostal onu silnou ránu, jež jej rozpulila na dvě půlky. Náraz. Vrazilo křehké do tvrdého. Bolest. Tisknutí se kůže s bílými, občasně černými chlupy tvořilo nepříjemné mračení, ten milý, „mládenecký“ výraz s pokušením zmizel. Probouzel se, cítil jsem, ač jsem jí plně ublížit neměl v popisu nynějšího zájmu, neudržel jsem se. Vlčice se pohybovala jako řízená střela, jako ruka dvojnoha, jenž kladivem udeřit potřebu vždy po večerech měl. Její tvrdé stisky mé kůže, kterou trhala s nejmenší milostí jsem odmítal dopouštět. Byl jsem ve válce. Nikoliv na procházce. Pamatuj, ty dutá hlavo.
Ohnal jsem se, její nechráněná spodní část těla měla přímý vstup pro mou tlamu, ležel jsem pod ní na zádech – krk měla stále volný. Vyslaje svou tlamu se svraštěnou kůží na čumáku už vyceněné bílé, občas lehce nažloutlé – stářím – zuby útočily na její jemnou kůži, cítil jsem, jak se zahryzávám do plece, cítil jsem, jak během chvíle držím ono místo, protékající krev barvila mou srst a mé drápy na zadní tlapě vracely nepříjemně bolavé škrábání jí. Nevím kde, byl jsem bolestí otupen, a tak jsem útočil. Třeba brát ohledy na krev, vše okolo.. Musím ji dostat pod sebe. A proto jsem se se vší snahou začal snažit dostat nad ní, odrážeje se od země volnými předními, trhal jsem její plec.

6. Dail

Nechápal jsem myšlenkové pochody stvoření, které jsem se pokoušel utlačit svým elementem, byl silný a její cosi hnědého vlétávalo do onoho monstra, tušila, jak mě zastavit? Měla na to dostatečnou sílu? Kdo ví, ustoupil jsem a od srdce vydal upřímné: „Hahaha.“ Hleděje na ní už jen mé zadní nohy spadl únavou k zemi z toho neustálého stání, kdy jsem jen zavrtěl hlavou. Konečně to začínalo, její kuličky zvládaly v mém víru dělat zmatek, proto jsem jej pustil a s přetrvávajícím vrčením jsem zavrtěl v sedě hlavou, očima upřenýma na ni. Nebyl jsem zde pro mluvu. Skončeme to. Zvednul jsem se a se svižným krokem již přicházel blíž a blíž k ní, hledajíc vhodné místo, vhodnou slabinu, do které jsem následně namířil své tesáky, vlčice ne vlčice. Štvala mě. Potřeboval jsem učinit, co jsem měl. Začal jsem prahnout po krvi její maličkosti, nyní..

5. Dail

Oči se mi plnily štiplavou tekutinou, jež by někdo nazýval slzy. Cítil jsem každičké stéblo trávy, jak s opatrnou posouvá se vpřed. Cítil jsem tlukot svého bijícího srdce o sto šest. Vše se měnilo, jako kdyby se mračna točila a můj osud byl zpečetěn, uzavřen v černém místě, zatímco vlčici ubližoval jsem. Byla tu vlčice, jež do života před pár dny vešla s rýpavou a nyní hodlala být zcela jinou. Vítr se počas mého ležení kolem zvedal, společně s mým koutkem od tlamy, který hodlal přecházet do klidného úsměvu. Nehodilo se to. Neměl jsem to dělat, proč jsem vlastně bojoval, když pro mě má „beta“ neměla absolutně žádnou hodnotu a já čelil někomu jako byla Dail. Nepříteli. Nikdo mě neobeznámil, avšak rozkaz byl jasný. „Mlč, nechci tě slyšet, bojuj ty zbabělče.“ říkal jsem sám sobě o snaze se dostat zpět na své nohy, nebyl jsem toho schopen. Okouzloval mne její vábivý pach, vlčice. Tušila, jak na mě. Moc dobře dokázala určit směr jakým se ke mně dostat, odolávat musel jsem. Zvednul jsem svou hlavou a svižným pohybem s ní uhnul vpravo od vlčice, zavrčel jsem. „Dail, neznáš jméno své smečky? Není ti trapné podvést svou rodinu?“ řekl jsem k ní a během chvíle už se začínal zadníma zvedat, přední tlapa nereagovala – zapomněl jsem. Neovládal jsem její pohyb a i skrz to, agresivně hleděl k ní. „Máš očividně příliš energie,“ přemýšlel jsem ledovým tónem na hlas a stoupnul na tři tlapy ze čtyř, „jsi zbabělec.“ Šeptal jsem k ní tiše, zatímco bouřlivé oči se točily kolem jejího obličeje. „Zbabělce nemá nikdo rád..“ špitl jsem, zatímco se kolem mne začínal tvořit drobný vír. Chaos. „Nejsem zrádce.“ Špitl jsem a se vší snahou se pokusil po vlčici vyslat větrný vír, jenž chytit ji měl. Vydávajíc dobrých třicet procent své síly.. zavřel jsem slepé oči, nevnímal a dával jí nyní šanci. Byla dost slabá na to, aby mě skolila? Byli u ní dva, musela být. Zbabělci.