Příspěvky uživatele

< návrat zpět

4. Dail

Nechával jsem svého ducha tlačit na toho jejího, který prosil, žadonil. Cítil jsem, jak mám pro vlčici jistou slabost a stejně nemohu přestat skrz šíření příjemného prolívání krve mým mrtvým tělem. Když jsem se krku dotýkal s dostatečným tlakem, uhnula mi.. chvíli jsem jen nejistě pohlédnul k ní, až se zavrčením, kdy mě svalila k zemi, jsem se po ní ohnal svou tlapou za doprovodu vrčení, které vycházelo z mého hrdla, tlamy. Květinka otočila, během chvíle nebyla ukňouranou se stáhlou s ocasem mezi zadníma, nyní si doprošovala potřebu mi dát najevo svou sílu. Nechal jsem ji. Své mohutné tělo jsem potlačil k zemi, nechť její tasáky pocítí tvrdou, větry a ledem omlácenou kůži s bílou srstí, ten rajský pocit v mé hlavě podobající se neznámému tvoru uvnitř každého z nás, svou tlapou jsem ji začal vyvíjet jistý tlak na hrudník, zatímco modré oči hledaly ty její, chtěl jsem ji dostat. Potřeboval jsem to. Nemohl jsem zklamat, vybij se. Kousej mě, užij si. „Dostanu každého bastarda.“ Ozýval jsem se uvnitř mé hlavy zaslepen černým mrakem, svět mizel, vše se točilo a já své drápy hodlal zarazit do jejího krku s naprosto vyklidněným, ledovým pohledem. Nemohl jsem ustoupit. Byl jsem voják. „Nevěděl jsem, že něco umíš udělat, Dail..“ špitl jsem s lišáckým úsměvem a dál ji sledoval, nechávaje její maličkost jít do mého těla, pronikat mou kůží. Byl jsem na bolest tupý? Ne. Cítil jsem ji, pouze ji nedával ven.

3. Dail

„Aj teraz máš na výber.“ Žadonila svým hláskem k mým uším, které slova ignorovaly a nehodlaly se tím dále zabývat. Byl jsem rozhodnut. „Už jsem se rozhodnul,“ stisknul jsem jí ucho, začínal vnímat jak kapky krve padají do mé tlamy, kdybych měl element ohně.. mé oči srší krvavě červenými toky, užívají si, „líbí se ti to?“ zeptal jsem se rýpavě a s naprostým klidem přecházel svými zuby od kořene ucha až k jeho špičce, kdy oči plné žalu a nepoznaného „já“ už vycházelo ven, rozhodnulo se. Zazubil jsem se a hodlal vlčici dále způsobovat nepříjemnou bolest, mučení, které ji donutí lehnout, poddat se mi. Modré oči se na chvíli zastavily u těch jejích, které si nyní mohly prohlédnout šrám, jenž mě připravil o možnost – vidět. Nyní jsem však měl stále na vrch, stále jsem byl ten silnější. „Nechci tě trápit, Dail,“ zašeptal jsem temným hlasem a opatrně svůj čumák natisknul na její krk s nutností ji připravit o svobodu, jak odpoví? Jak vlčice bude reagovat? Netušil jsem, neznal jsem se, neznal jsem ten svět, ve kterém jsem byl. Byl jsem to já – „X“.

2. Dail

Hledíc k ní modré oči bouřlivým větrem plny už jsem pokračoval s tichým „šláp, šláp“ blíže k ní. Mé tlapy dělaly dlouhé, klidné kroky. Jednalo se o pohyby hodné spíše osrstěným kočkovitým příbuzným, které jsem ze srdce nesnášel. Byly tak tiché, že opravdu uměly překvapit. S klidným vrčením, které se podobalo křiku havranů svým chrapotem, už jsem vlčici sledoval jen jakožto živý, dýchající flek. Znal jsem ji, avšak měl jsem jméno své smečky očistit – Chaos. Usměvavá to stáhnula, pochopení. Už jen dle mé tělesné stavby by každý radši otočil svou maličkost na místě a hodlal vše řešit úplatky, ty bohužel neberu. „Dail,“ usmál jsem se v mých očích byla vidět jistá šílenost, vír jenž se točil každým krokem k ní víc a víc, silněji, nabýval, „líbí se mi, když křupou větve.. šplouchá voda.“ řekl jsem k ní jen tak z ničeho nic, jako kdyby se nejednalo o nic víc, pouze o prostý pokec. Zatímco jsem se se sklopenou hlavou u země, svraštěným čelem a zlobou v očích, blížil. Bílá srst se mísila ježením s šedou a tvořila ze mě jakéhosi ježka. Zazubil jsem se. „Měla jsi se k nám přidat,“ spadl mi úsměv a s naprostým klidem jsem dorazil k jejímu uchu svou tlamou, „měla jsi mě poslechnout…“ zašeptal jsem a začal s výdechem otevírat tlamu, vrchní čelist byla oddělená od spodní, perfektní pohled na můj chrup, jenž se právě chystal k uchopení jejího levého ucha, kdy ze mě vycházel dále ten nepříjemný, chrčivý zvuk. „Nemám na výběr,“ špitl jsem, když jsem se již chystal k jistému sevření jejího ucha.

1. Dail, Alduin, Usměvavá?

Hlavu nesouc těsně nad zemí, kdy oko slepé hledělo k vlkům mně podle pachů známým. Byli dva na jednu? Bylo jich zde mnohem více, netušil jsem o co jde, ale krev a nenávist zde vedla stále. Tu vlčici jsem znal, byla to ta nepříjemná příjemná. Dail. Hodlal jsem ji kdysi verbovat do chaosu, nestalo se. Měla závazky a já nebyl obeznámen s místní situací, ale tušil jsem.. co je mým úkolem. Bránit jméno mé smečky. Svou přední, pravou jsem nadzvednul mírně nad zem, ceníc zuby k Dail už jsem jen nenávistně pohlédnul k vlkovi s neznámou mně barvou srsti. „Přišel jsem, Usměvavá,“ oznámil jsem chraplavým, temným tónem, „co očekáváme od vlčice, jež potkala mě nedávno? Arogantně chodila, hrdost na srdci si vozila..“ zašeptal jsem k ní a pokračoval s naprosto plíživým krokem kolem Dail, kterou jsem i skrz svou slepotu viděl. Ten neznámý, ač známý – Alduin (jméno nezná, pouze píšu pro lepší přehled.) „Dail…“ řekl jsem tichým tónem, když jsem se s tichostí vkrádal svými kroky blíž a blíž k jejímu tělu, vrčel a cenil své bílé tesáky. Probouzel se ten, jehož držet jsem neuměl.

<<< Jižní hory (přes Irisin ráj)

To vytí, setrvávalo v mé hlavě, a i skrz tvrdý spánek mě donutilo rozlepit spánkem slepené oči a dát jim jistou „motivaci“ vyjít. Své mohutné, bílé tělo s černými znaky jsem se vším s klidem zvednul, vzpomínal na slova šedého vlka: „Tvé požehnání jest silné, opatrně zacházej.“ Něco v tom stylu.. Nyní jsem jen s vyrovnanou osobností pokračoval do míst, odkud vytí šlo, kde krev cítit byla, kde jsem cítil ten známý, a i neznámý pach jakési samice. Usměvavá a někoho, kdo mi byl spíše neznámý jak známý. V obličeji se zjevilo svraštění kůže, ušklíbnul jsem se a hleděje k poměrně dost potrhané vlčici – Dail – jak prochází s pár šrámy kolem, nemohl jsem si nepovšimnout mé „bety“. Pozvednul jsem svou hlavu do plné výšky a ač jsem netušil, jaké přesné barvy vlci v mé přítomnosti mají, byl jsem tu potřeba? Cestou sem se děly věci, které dráždily můj čenich, které šly proti mému flegmatickému charakteru. Válka.

>>> Území Daénské smečky

Jméno, postavení: Excelsior, Sigma
Počet postů za celý předchozí měsíc: 9
krátké shrnutí všech postů (počítají se i rychlohry, které v tomto období zapíšete): Cestoval, zesílil, navštívil Svatyni a vydal se za vytím své alfy.
(získaní bobříci, nejlépe s odkazem na post kde byl bobřík získán): x

10 KŠMZAPSÁNO

<<< Les u mostu (přes Luku)

Cesta sic trnitá, avšak vysilující. Musel jsem jít spát, najít místo a hlavně potravu. Nemohl jsem však nedorazit na to, kam mne volala má "alfa" - beta. Tušil jsem, že se něco děje, ale netušil bych, že to co mne potkalo nyní bude nějak více zásadní v mém životě.

Rychlohra s Dail

Vlčice s jménem - Dail. Členka něčeho, co jsem neznal, ale její pach mi v čumáku nepříjemně hrál, nehodlal jsem jí nechat jen tak něco pro něco. Byl to cizák, nepřítel. Nikdo se nemá správně bratříčkova s příslušníky protivníků, že? Už něco málo ze svého života vím. Dail byla rýpavá, nakonec milá. Sdělili jsme si pár věcí a naše setkání brzy skončilo. Šel jsem po sežrání srny spát.

Konec rychlohry

Usnul jsem, nabíral síly a netušil, co za věc čeká mě následujícího dne, kdy budu čelit, nejspíš, dnešnímu slunci.

>>> Rest (přes Irisin ráj)

<<< Spáleniště

Přemýšlel jsem, potom co jsem měl jistou rádoby debatu s šedým vlkem, který mi daroval neznámá slova, po niž přišlo hlasité vytí jedné z vlčic, která mi byla více než jen trochu známá.. Pokračoval jsem, trnité cesty plné nepříjemných překážek pro mé oči byly dnes mnohem více obtížné jak dříve. Byl jsem znaven. Pokračoval jsem dál, vnímal jak vítr šeptá mému uchu melodii, jak mě vede dál, jak nese volání mé bety ke mně, abych ji našel. Byl jsem nejspíš krapet moudrý, ale moudrost v tuto chvíli nebyla tím, co u mě bude převládat. Pokračoval jsem tedy dále za vytím, déšť mě při cestě na jih zastihnul a ne v malém množství, blížilo se něco, co bych tehdá válkou nenazýval, naopak.

>>> Jižní hory (přes Luku)

>>> Les u mostu (přes Temný les, most)

<<< Les u mostu (přes Most, Temný les.)

Dorazil jsem sem, místo, které bylo emočně tak na dně, jako jsem byl já. Chladné, na pohled až ledově zlé. Na mé tváři se objevil soucitný úšklebek a ozval se chraptivý tón: „Dostalo tě to, co?“ optal jsem se chraptivým tónem nicotné pustiny, zdevastované čímsi. Avšak v jejím středu, tam pod upadající mlhou.. vyrůstal malý stromek, způsoben magií, kterou sem nějaký vlk přivedl. Cítil jsem pachy staré, jeden byl právě tak u zeleného stromku, ke kterému jsem se blížil.. Byla zde vlčice a vlk, oba jsem cítil podobným pachem, sledoval jsem zanechané, již lehce zmizelé stopy, které od fleků na zemi vedly, ohlédnul jsem se kolem, více vlků. Cítil jsem. Vítr dráždil mou srst, cítil jsem svého nejdražšího společníka, jak užívá si to.. „Mám se k tobě přidat?“ zeptal jsem se a vítr zesílil, ovál mě a já se musel zcela upřímně zazubit. Bylo to příjemné, jako kdyby mě matka drbala právě za uchem.. Matka? Matka. Začal se kolem mne zvedat vítr, cítil jsem jak proniká všechna skrytá zlost z mého těla. Srst svižným tempem nabrala za větrem, když všimnul jsem si, že v dáli běží cosi malého, zmocnil jsem se Elementu, obnovil jsem svou sílu a se sílou začal rozmetávat všechen prach kolem mě, vyplácelo se foukat na vlky a osvojovat si drobné potřeby, které jsem po něm chtěl. Byl silný, mohl být však mnohem silnější, když ozývalo se křupání dřeva, naježil jsem se a svými drápy se zaryl do země. Chvíli jsem byl ticho a vnímal jak veškerá má síla, energie jde právě do toho, co jsem tvořil, cítil jsem potřebu rozmetat něco na kousky a po srovnání se zemí některé živočichy v okolí, vše ustálo a pár starých, vyhořelých stromů se s křupáním zbavilo několika větví. Zavrčel jsem, zadýchaně hleděl před sebe a chvíli jen mlčel, nedýchal.. Vše bylo náhle bez života, bez radosti. Když tu uslyšel jsem nevinný zvuk cinkání vozíku, který mi byl znám. Přišel s ním i neznámý potlesk a já se narovnal. Vzpřímil se a vycenil zuby. Když tu, ozvalo se vytí, kdo to je? Usměvavá, nebo-li beta. Její hlas jsem ve vytí poznal s svraštil obočí, volala nás. Potřebovala naši pomoc.


Nákup

KŠM: 160||Rubíny: 3||Mince: 3

Převádím 2 mince a 1 rubín na 90 kšm.

KŠM: 250||Rubíny: 2||Mince: 1

- 9. a 10. tlapku do vrozeného Elementu. (250kšm)
- Medvědí požehnání za souboj - jizva na krku.

Stav účtu po nákupu

KŠM: 0||Rubíny: 2||Mince: 1

SCHVÁLENO

<<< Svatyně (přes Mlžnou džungli)

Pokračoval jsem s nepříjemným počasím dále na sever, chtěl jsem tam už několikrát jít, ale bohužel. Můj život se měnil, okolnosti můj směr vždy strhnuly jako proud pryč. Neměl jsem na vybranou, osud tomu tak chtěl a já nemohl dále namítat. S klidem jsem šel, naslouchal ptákům, kteří již své zobáky zavírali. Cítil jsem, jak krev proudí ve mě jako za mladických let. Bylo na čase jít dál, bylo na čase přemýšlet a otevřít pořádně své oči. Svět jako takový jsem znal až příliš dobře na to, abych tvrdil, že nikoliv. Mířil jsem dál, tam, kam nohy mé potažené bílou srstí dokázaly jít. Cítil jsem potřebu být sám a užít si pár chvil. Potřebu přemýšlet jen tak někdo neměl, zajímavé, že?

>>> Spáleniště (Přes Most, Temný les.)

Rád bych ji následoval, ale byl jsem až moc unavený na to, abych vlčici věnoval pozornost. S povzdechnutím jsem švihnul svým ocasem a nakonec, když se den zaměnil s měsícem a vlčice byla pryč, usnul jsem. Trvalo to příliš dlouho na to, abych ji následoval, když jsem se již plný energie a plný sil s lehce bolavými končetinami snažil chytit do čumáku pach - byla pryč. Zvednul jsem se na všechny čtyři a nadějně se ohlédnul, zda zde náhodou není. Ne. Nebyla. S klidem jsem proto sklonil hlavu níže, pár centimetrů nad zemí mi visela a já vykročil kupředu. Cítil jsem, jak vlhké počasí džungle dráždí mou srst, jak počasí provokuje ten vnitřní led, který se snaží rozmrazit, ohnal jsem se, občas jsem do prázdna zavrčel a agresivně chmátnul svou tlapou. Chci klid! ozval jsem se k nepříjemnému počasí uvnitř své hlavy a s vyběhnutím z vězení plného visejících listů na trávě ze stromů, pokračovala má cesta tam, kam jsem tušil, že bych mířit mohl. Brzy na shledanou, Shine.

>>> Les u mostu (přes Mlžnou džungli)

Tlapku prosím Excelovi do elementu, děkuji.

<<< Mlžná džungle

Jejích odpovědí jsem se dočkal až později, přemýšlela a já tak jen nevinně předběhl její maličkost a sledoval okolí. Neuměl jsem se v její přítomnosti začít chovat chladně, jako mi bylo zvykem. Byl jsem nějak přehnaně uvolněn a.. ta má tlama, ač jsem to nebyl já, jela sama od sebe. S mohutnými nášlapy a sklopenou hlavou, mířeje dál pralesem, už jsem se sklopenou hlavou kráčel dál. Občas jsem se na vlčici ohlédnul, abych se ujistil, že jsem ji neztratil. Když mne vždy došla, máchl jsem ocasem a s klidem pokračoval dále do míst, která jsem rozhodně neznal. S naprostým klidem jsem následně zastavil a uchechtl se nad její otázkou, byl jsem kdysi jistý proutník?.. Byl, ale to už bylo kdysi, aspoň co jsem si pamatoval.
Když jsem chvíli uvažoval i já, nemohl jsem její otázku nějak zpracovat, odpovědět na ni s jistotou, jelikož.. kolikrát jsem byl schopen být takový ke všem. Slušnost a žádný jiný záměr. Pokud se tedy neukázal nějaký štváč, který mě jako ocásek sledoval do bůhví kam.
„Slušností je složit poklonu každému, říkáme tomu tolerance. Což plno vlků nemá, ale snažím se ji k nim mít. Nikdy jsem upřímně nebyl tak ukecaný, jako s vámi, Shine. Takže případně omluvte, kdyby příští setkání bylo s nevrlým obličejem, ale jsem to bohužel já.. Chlad a mráz mé emoce sežehl, pohrdám jimi a nehodlám je získat zpět.“ řekl jsem k ní jako delší odpověď, která jí bude muset stačit. Moje další cesta vedla tam, kam mě mé nohy nesly, objevil jsem se tentokrát jinde, jak jsem chtěl.. Byl zde jakýsi vlk, který tušil, co potřeboval jsem - cvik.


15 mincí -> 120%
- Využívám 50% bonus (180%)

% rozdělit prosím takto:

40% do síly
47% do vytrvalosti
31% do rychlosti
19% do obratnosti
43% do schopnosti lovu

(Těm bonusům nějak nerozumím, případně se omlouvám, kdyby to bylo špatně.)

Výcvik

Zmizel jsem od černé vlčice a ocitl se po kývnutí na mistrova slova někde jinde. Zmateným pohledem jsem se rozhlédnul kolem a už cítil, jak cosi útočí na mé bílé tělo. Spustil se ve mně můj instinkt, neuměl jsem jej ovládat, neuměl jsem ovládat svou agresivitu, kterou jsem záměrně nepouštěl ven. Otočil jsem se co nejrychleji to jde k vlkovi – Mistrovi – do kterého jsem se pustil svými tesáky, nebral jsem na nic ohledy, rval jsem se s ním a snažil se vlka skolit k zemi, nechtěl jsem vypadat jako slaboch, a i jsem netušil, co svými tesáky dělám. Zakousnul jsem se do slepého bodu jeho těla, zamručel jsem a začínal s ním cupovat ze strany na stranu, nepříjemně jsem zavrčel, ceníc zuby a byl odhozen dál od něj. Hledaje skulinu, se kterou bych mohl vyhrát. Točil jsem se s ním dokola, naježen a hrben začínal těžceji dýchat, má maličkost se neuměla ovládnout, v zápalu boje jsem byl bestie. Rozeběhnul jsem se v plné síle k němu a skočil, čímž mistr spadl pod mou maličkost. Vrčel jsem do jeho bezradného obličeje, který začínal zhasínat, jeho maličkost se z pod mého těla dostala lusknutím prstů pryč. Objevil jsem se v džungli, kde jsem cítil lahodný pach čehosi, co jsem nedokázal rozeznat. Byl to větší zajíc, za kterým jsem se rozeběhl, s těžším dechem důchodce už jsem se staženýma ušima cválal, hledal jsem to stvoření, které mělo stát se mým dnešním cílem. Netušil jsem, co se děje, proč tolik aktivit, ale začínalo se mi to nehorázně líbit. Když jsem pokračoval v plynulém cvalu a jakmile jsem drobné stvoření viděl, začal jsem hnát víc a víc. Otáčeje se nemotorně kolem stromů, skákajíc přes všelijaké překážky, jež se dostaly do cesty, už jsem viděl toho chlupáče a v cílové rovince začal uhánět ještě víc. Mé svalstvo začalo až dnes pořádně pracovat, s chutí jsem hnal dál a dál, užívaje si pachu, který jsem s prodloužením kroku chytl do svých úst a svou váhou přišpendlil k zemi, uspávajíc větší kus s klidem, jakmile zajíc naposledy pískl zjevil jsem se v horách.
Má cesta měla být odsud až na vrchol, s klidem jsem se rozešel, byl jsem již celkem udýchaný, a tak jsem svůj jazyk měl vypuštěn z tlamy a s opatrností pokračoval, zrak mi v tuto chvíli ničemu nebránil, uměl jsem s ním zacházet tak, že jsem s naprostým bezpečím šel. Stoupání bylo složité, dýchal jsem o sto šest a nemohl si občas odpustit menší pauzu, avšak nemohl jsem to vzdát, pokračoval jsem s dýcháním dál, ohlédnul jsem se sem tam za sebe a s chutí vrtěl ocáskem, tlapy byly cítit občasnou křečí, kterou jsem překonával. Bylo to už dlouho, co jsem nevyšel pořádně někam, byl jsem stále na stejném povrchu, a tak mé tělo nebylo ani tak nuceno někde být. S vypláznutým jazykem jsem se podíval na horu, byl to ještě pořádný kus, co jsem musel ujít a s chytrostí začal jít ob schod, tudíž jsem musel dělat delší kroky, ale bylo to pro mě lepší, s klidem jsem pokračoval, zadýchán se k vrcholu blížil víc a víc, byl jsem skoro tam, až jsem nešťastně klopýtl, sklouzl o kus, níž a následně se rozeběhl k vrcholu, musel jsem svou sílu probrat.
Když jsem se dostal na vrchol, ocenil jsem chladný vítr, který mne tam ovál a vzal k tomu vlkovi znovu, tentokrát se jednalo o běh, a to jsem poznal během několika sekund, co jsem už hnal za ním a neúprosně jej sledoval, hodlal jsem jej předehnat, nebyl jsem zrovna běžec, ale věřil jsem v to, že to zvládnu. S chutí jsem pokračoval dál, hnal jako blesk a užíval si příjemného větru proti nám, přiznám se, měl jsem poměrně dost, ale tušil jsem, že výsledek bude stát za to. S klidem jsem se přemisťoval dál, užíval si toho, že jsem na pár minut vlka předehnal, netrvalo dlouho a on byl zas o pár metrů dál. Donutilo mě to začít makat nohama ještě víc jak před tím. Se zamručením jsem se ušklíbnul a rozeběhl se s několikanásobnou rychlostí dopředu, nedám mu to jen tak, nohy mě táhly, ale já jsem běžel a nehodlal to prohrát. Vlk samozřejmě rychlejší byl, ale tentokrát stačilo být moudřejší a využít zkratek, které jsem viděl, což bylo pro mě vítězstvím, se kterým jsem dostal další milý dárek, na který se vlk musel těšit, když jsem byl poleno, jaké jsem byl. Se zamručením jsem začínal zpomalovat, a objevil se v jistých končinách, kde objevila se nekončící spousta skoků, všelijakých překážek pro obratné. Byl jsem vykulen a nechápaje se nakonec z posledních sil rozcválal, byl jsem asi naivní, ale v mém těle opravdu zbyl ještě kousek síly, kterou jsem završil posledním chtěním po mě. Rozklusal jsem se, následně již cválal a s jazykem vystřeleným z tlamy jsem se hnal na kládu, která ležela před mou maličkostí a přeskočil ji, těžkopádně. Nebyl jsem atlet, ale snažil jsem se. Proto i následujících pár překážek vypadalo podobně, odrazil jsem se občas od nějaké, abych si pomohl či na ni vyskočil a seskočil z onoho dřeva. Siore, to zvládneš. Se zadýcháním jsem následně přeskočil ještě pár takových, občas se prudce zatočil či podlezl něco, co se po mě chtělo. Měl jsem nyní už vážně dost, nebylo tedy divu, když jsem po pár minutách již ležel u toho vlka, měl jsem dost a za jeho službu jsem byl vděčný, ač nyní… měl jsem se na to, že sebou prásknu a Shine mě odtáhne.


S poděkováním a naprostým vysílením jsem pokračoval za vlčicí - Shine, kterou jsem viděl tak moc rád. Být dvojnožec, jsem zpocený až za ušima. Pousmál jsem se na ni a zavrtěl ocáskem, když jsem konečně viděl černou. „Co to sakra bylo?“ zeptal jsem se a spadl znaven k zemi.

<<< Křišťálové jezírko

Byla poněkud zvláštní, nějak si lichotky brala s naprostým klidem, čemuž jsem nemohl přijít na kloub. Nevěděl jsem, co jí říct víc, abych vlčici uchvátil, ač nakonec jsem jen s klidem vyskočil v prazvláštní krajině na jeden ze spadlých kmenů a podíval se k ní. „Znáte to zde?“ zeptal jsem se, konečně jsem viděl a mohl zas svůj flekatý svět vidět. S opatrností jsem se jako nemotorné vlče svalil na břicho, tlapou pohupoval po kmeni a sledoval její maličkost, kterou jsem však ostře nebyl schopný vidět. Mrzelo mě to, ale.. kolikrát mi to usnadnilo pohled na svět. „Dostáváte pochvaly od nápadníků často?“ zeptal jsem se jí narovinu, neukrýval jsem nic a jen tak nevinně pohupoval svou tlamičkou svěšenou z kmene.
Odhodlaně jsem ji následně hodlal následovat.

>>> Svatyně