Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Křišťálové jezírko (přes Luku)

Co jsem se vlčátka zbavil, bylo mi tak nějak jinak, avšak temný mrak zajal mou tvář, byl jsem zas ve zcela jiném světě, jako kdybych se objevil na druhé straně toho, co jsem zde zatím poznal.. Nepamatoval jsem si prakticky nic.

Rychlohra s Mamon

Potkal oprsklou vlčici, jež se podobala něčemu, co on již znal, ale numěl říct čemu. Proč? Nepamatoval si jej. Tato vlčice byla na jeho poměry až moc afektovaná, nehodlal se zde hádat, vysilovat se proto nakonec v tichu odešel, dal si samozřejmě pár bobulek.

Konec rychlohry

Odešel s kamennou tváří, ignoroval jsem fakt, že její maličkost má zřejmě jen.. trochu problém. Více jsem to dále neřešil.

>>> Most (přes Luku, Les u mostu.)

<<< Nerovy vodopády

Přišel ke mně pach, který bych jen tak nerozpoznal, neznal jsem jej. Cítíc cosi neznámého mne mile překvapilo to, co mě nechalo na pár minut roztát, malé vlče jménem Gwyn.

Ryhlohra s Gwynem

Potkal jsem vlče, jenž se tázalo na plno neznámých věcí, přesvědčoval jsem jej, že se k dospělým sluší chovat s respektem, proto jsem mu dal menší lekci a pohrozil mu. Naše setkání se nakonec obrátilo v pozitivní, to drobné stvoření jsem měl rád, akorát jsem si dělal starosti o jeho rodinu, proto jsem jen s nejistotou pokládal některé otázky, až jsme oba odešli s rozloučením, věřil jsem, že pokud nezapomenu, budu jej vídat častěji.

Konec rychlohry

Nakonec jsem svou houpavou chůzí zmizel, krev na mé tlapě již zaschla, nedával jsem tomu tedy větší pozornost, než bylo nutné.

>>> Ovocný lesík (přes Luku)

<<< Rokle (přes Katakomby)

Dorazil jsem do míst, kde mi do uší šuměla známě voda, ušklíbl jsem se a jen zavětřil, pociťujíc zde nicotu, mizející pach hniloby už jsem se rozešel dále, netušil jsem vlastně, kam jdu. To bylo na mé slepotě to krásné, ale něco mi říkalo, že jsem zde byl. Snažil jsem se zorientovat, mé oko, kterým jsem sotva viděl, nerozpoznávalo skoro nic, šel jsem na slepo dál, každý metr si hlídal, a teprve, když jsem přišel k jezírku, uvědomil jsem si, že je počátek nového dne, dle svítání slunka. Opatrně jsem přešel na travnatou část, kde jsem se odložil, zívl a čekal dál. Hleděl jsme před sebe, možná začal dřímat, nevím.. náhle mě však cosi probudilo, a já musel jít dál.

>>> Křišťálové jezírko

<<< Červená louka (přes Nejvyšší horu.)

Znechucen sám sebou, už jsem začínal být velmi unaven, kráčel jsem proto dále, naslouchajíc tajemnému tichu, které mi bylo až nepříjemné. Neznal jsem to zde, zahučel jsem kamsi, kde jsem našel stezku, neznale jsem procházel místem strachu, až dorazil jsem na obrovský vchod, ušklíbl jsem se, zastavil se a chvíli přemýšlel.. Z toho místa šlo něco, co se mi hnusilo v čumáku, nepříjemně jsem zamručel, nakonec jsem s pachem hniloby šel dál. Vonělo mi to, znělo to možná divně, ale.. jsem vlk a ne vybíravý dvojnoh, jenž svůj pupek plnil nad mou maličkostí. Začínala se mi vracet paměť, ač jsem si myslel, že jsem zapomněl, mýlil jsem se. Byl to jen šedý mrak, který se však zvětšoval a já z toho byl velmi nesvůj.

>>> Nerovy vodopády (přes Katakomby.)

<<< Arcus Deum (Přes mlžné pláně, Sněžné tesáky.)

Dorazil jsem sem, znechucen tím odporným vcucnutím jsem se zas začínal šklebit, nerad jsem touhle věcí cestoval, a jak jsem se tam dostal? Úplně jednoduše! Prostě jsem zakopl a bylo to. S nechutí jsem pokračoval dále, šel jsem jakýmsi krajem, který jsem samozřejmě neviděl, barva květin v tmě nebyla zrovna rozpoznatelná, pokračujíc dále jsem zmizel kamsi, neznaje tento kraj už jsem cítil kamení, následně trávu, která se měnila ve zcela jiný terén.. Bylo pro mě velmi děsivé a já nevěděl, kde jsem Tiu nechal, potkal jsem zcela cizí vlčici, ale Tiu ne. Byl jsem nezdvořilý, pociťoval jsem, že to není to, co bych jako správný vlk měl udělat slečně. Navíc jsem měl o jizvu navíc, to jsem poznal dle pachu mé krve.

>>> Rokle (přes Nejvyšší horu.)

<<< Zauberwald přes Mlžné pláně

Dostal jsem se ke kamenům, obdivoval jejich moc, když tu jsem na někoho narazil..

Rychlohra s Allavanté

Potkaje vlčici, jsem jen naslouchal jejím slovům, byla mi příjemnou společnicí, naše debata se dostala do jiných směrů, boj, naučení mě, že i skrz své slepé já nejsem ztracený. Uvědomil jsem si, že i bez očí jsem tak silný, jako jsem vždycky býval. Její maličkost mne obeznámila s neznámým Společenstvem - Chaos se nazývalo.
Uráčil jsem se její nabídku s čumákem nahoru přijmout, nakonec se naše cesty rozešly a já se stal členem toho, o čemž jsem věděl jen trochu.. Naivní jsem byl, ta beta byla dobrá.

Konec rychlohry

Naše setkání neskončilo bez jizev, mně samotnému se to líbilo a její příjemná společnost napomohla k tomu, abych její pozvání přijal, následně jsem se jen tupě rozešel, s naivitou dále. Nevědíc, co mě čeká.

>>> Červená louka (přes Mlžné pláně, Sněžné tesáky.)

<<< Pityas přes Kvetoucí louku

Šel jsem houpavě, naslouchaje tajům noční magie už jsem cítil, že jsem proradný, nenacházel jsem skoro nic, než jen úplnou tmu a s tichem mizel s ní. Mlha mne začínala pohlcovat, zatímco v dáli bylo něco, co jsem v té tmě byl schopen poznat, obrysy, siluety neznámého.
Přivřel jsem oči, hleděje k neznámé záři prosvítajíc skrz mlhu, už jsem přidal do kroku, zajímalo mě, co mě sežere tentokrát, proto jsem se musel usmát, co mě zde čekalo a nečekalo, poznal jsem po dlouhé době něco, tedy spíše někoho, kdo do mě vhnal naději, sebevědomí.

>>> Arcus Deum přes Mlžné pláně

Jak jsme se přetahovaly, nechal jsem, aby Tia klacek z mé tlamy vytrhla, vyhrála a následně se rozutekla pryč. Přicházel večer, a já se začínal ztrácet, netušej, kde má přítelkyně asi tak může být, už jsem se rozešel jakýmsi směrem, nevěděje, kde se maličká nachází jsem začal scházet z hor, klidným tempem se houpal dále, až barevné kvítí zakrylo mé tělo, vykoukl jsem jen hlavou, šel jsem dál bez starostí a klidu.
Pociťujíc v sobě nejistotu, že jsem Tiu drze opustil, začínal jsem upadat do neznámosti mé hlavy, zapomínal jsem, co se nyní děje. Proto jsem pokračoval dále, až dokud na les nenarazil jsem náhle.

>>> Zauberwald (přes Kvetoucí louku)

Občas jsem ve své hlavě viděl, jak to kolem mě možná vypadá, představoval si ostré barvy, které by mi dodaly život, s opatrností jsem zavrčel, držeje klacek už jsem vnímal to drobné tělo, jak táhne, stačilo mi chvilkově cuknout a hnul jsem s ní dost, hodlal jsem se nechat porazit dámou, přeci jen.. Kdyby chtěla něco zkoušet, že je třeba silnější.. měl bych ji na jednu tlapu u země, tím jsem si byl bez podmínečně jist. S chutí jsem poskočil, začínal jsem tát, sledoval jsem její tvář, kde byla modrá šmouha, její oči. Zatímco jsem tahal, ustupoval zadníma do prázdna, doufal jsem, že nezahučím do žádné díry, jako bych si to přivolal, tak jsem zadní nohou klopýtl do díry v zemi, čímž jsem sebou švihl na zem a s nevrlostí jen otočil pohled na nohu, kterou jsem během chvíle vyndal. „Vyhrála jste, Tiaro.“ řekl jsem hluboce, zvedl se s otřepáním a pozvedl hlavu, kdy jsem k ní elgantně přišel a vyhledal svým okem ty její.

<<< Modrák (přes Kvetoucí louku)

Dorazili jsme někam, kde zeleně bylo příliš, cítil jsem se zde příjemně, ač bych ocenil mnohem menší teplo, raději využil chladu jeskyní, ale.. kdo ví. Opatrně jsem se rozešel kupředu, hleděje jen tak někam, už překvapen tichem, které bylo. Chvilkový pocit, že jsem Tiu ztratil, mě.. možná trochu žral, ale zastříhání ušima, kdy jsem se zaposlouchal do ticha, mi dalo odpověď - stále spolu. Vlčici jsem neuměl dát společnost, jakou možná chtěla, příliš slov a hlavně sranda. Mě to nikdy netáhlo, moje maličkost byla nakloněna k jiným směrům, ale.. nechtěl jsem vlčici nechat tzv. o chlebu. Proto jsem chvíli pátral, až jsem klacík našel, dalo to zabrat, ale měl jsem pořádný, tlustý klacek, jako trapný pes, už jsem cupkal k ní a zavrčel s přikrčením. „Chm?“ vydal jsem ze sebe a uchechtl se k ní, čekaje, zda vymyslí něco jiného nebo.. se přidá a nebo to obejde s vážností.

Občas jsem ji nestíhal, proto jsem na ni jen hleděl se svým typickým výrazem a kývl. „Doufal jsem, že budeš vědět ty, kam půjdeme..“ utrousil jsem poznámku a věděl, že kdyby nás bylo víc, asi by mi to bylo jedno, kdo ví. Občas jsem se radši toulal sám, divoká společnost jako Tia mi byla příjemnou, ač občas únavnou.
„Les, zimu.“ odpověděl jsem na její otázku a nakonec se prostě rozešel, silně jsem doufal v to, že se nedostanu do míst, kde bude neskutečné vedro, které mě bude zabíjet. Klidně jsem kráčel svým dlouhým krokem, neuvědomujíc si, že to, co mi bránilo ve výhledu, byly květiny, které mě dovedly skrz nic vidění až ke kamenitému povrchu, kde jsem cítil známý pach, který jsem ve skutečnosti neznal.

>>> Pityas (přes Kvetoucí louku)

Hleděl jsem na to, flek se mi nezdál a nakonec jsem raději zvedl hlavu a ušklíbl se. „Za tu námahu by to stálo,“ odmlčel jsem se a podíval na Tiu, „V lovu od jisté chvíle moc dobrý nejsem, abych pravdu řekl.“ špitl jsem k vlčici a olízl si čumák, ta věc mi začínala protahovat čumák, proto jsem jen opovrženě ustoupil a ohlédl se.
„Pokud si nechceš odpočinout, Ti, tak můžeme pokračovat.“ řekl jsem delší větu a přikývl k okolí, jemně jsem se zadní nohou podrbal na boku a se zamručením se začal na boku kousat, abych se podrbal. Svrbil tam nějaký brouk.

Když jsem ucítil lehkou vlčí váhu na svém hřbetě, pouze jsem se ušklíbl a zvedl nakonec oči k ní, když jsme se dotýkali tlapami, využíval jsem všech sil, které jsem měl. S chutí jsem vlčici pomáhal a nechtěl ji zklamat. Když mě její lehká váha opustila, uchechtl jsem se a s nemotorností se dostal na všechny čtyři.
„Riskl bych to,“ pověděl jsem k ní klidně, „nechal bych tě dát si první, ale pokud se jedná o něco otráveného, okusil bych první, abys ty přežila. Jsi mnohem potřebnější vlk, mladá krev.“ řekl jsem k ní a k té divné bobuli jen sklopil hlavu, čumákem si ji hezky prohlédl a ušklíbl se nad pronikavým pachem. Vonělo to, ale jakoby v tom měl být háček..

Sledoval jsem chvíli to modré místo, nakonec jsem zas hleděl do země, následně chvíli na Tiaru a nevinně zívl. „Vlez mi na záda.“ řekl jsem k ní, chtěl jsem, aby na ty plody dosáhla, kdo ví, o co se zde jedná, ale určitě to půjde. Opatrně jsem proto stoupl, bokem ke kmeni a hodlal jí udělat stoupátko, aby se k nim dostala. Nebyl jsem sranda kámoš, ale mohl jsem jí dopřát radost. „Utrhni jej..“ špitl jsem k ní a okem se podíval na vlčici, abych ji pobídl k lezení na můj hřbet. S chutí jsem švihl svým ocáskem a čekal až naprší.. a ne, ticho dědo.
Opatrně jsem se následně vyšvihl sám do výšky, napřímil se, aby se tam prostě dostala, klidně bych stál na dvou, ale kdoví, zda bych to přežil.

<<< Mlžné pláně přes Zauberwald

Cítil jsem ve svých nohách sílu, klidně jsem vyšlapoval dobředu, jako kdybych zase viděl a měl ten život, který jsem již pár let neměl. „Mlč.“ pomysleje si nad svým neustálým litováním, jemně jsem do ní drkl znovu, a když mi vlčice dopovídala, pouze jsem vydechl. Uvolnil se. „Nic moc.“ řekl jsem k ní a podíval se na ni, držel jsem si stále svůj ledový pohled, pouze se uchechtl a zavrtěl hlavou, posadil se u kmenu stromu a přejel si tlapou po hlavě, svědil mě čumák. „Horší to tu být nemohlo.“ utrousil jsem provokativní poznámku s chtíčem dostat pořádnou vlčí pozornost, miloval jsem vlčice, a asi.. by se mi pak chtělo víc do úsměvu, byl jsem rád středem oné pozornosti, a tak bylo občas třeba udělat divadlo pana dokonalého. Klidně jsem se rozešel za Tiou a hlavu zvedl s ní. „Co tam je?“ zeptal jsem se, viděl jsem jeden velký flek a v něm se snažil najít něco, co by se podobalo listí.