Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Děkuji za odměny, připsat prosím oboum do profilu.

ZAPSÁNO

<<< Jeskyně Law přes Sněžné tesáky

Pokračoval jsem chycen za ocas Tii, cítil, že má nálada dnešním dnem hapruje jak u puberťáka, asi to na mě šlo, kdo ví. Třeba ve finále budu ukecanej jak Tia a budu jejím vrstevníkem, byl jsem tak moc trapný, až to bolelo. Pokračoval jsem dále, opatrně jsem se kroutil za vlčicí, a když mě profackovala ocasem, uchechtl jsem se a olízl jí ocas. „Chápu, že je se mnou debata o ničem, ale nemusíš mě za to bít.“ řekl jsem k ní a opatrně do ní ještě žďuchl hlavou, naklusal jsem a nakonec nechal svou náladu jít do pozitivní. Ona za to nemohla a já ji tím nechtěl trápit. Viděl jsem úplně nic, proto občasné zakopnutí bylo na seznamu, ale i tak jsem se držel u světlé vlčice, díky bohu za její světlé barvy, jinak bych tu asi pošel.
„Co si budeme, vlka vyčerpá i hezká společnost, která hodně mluví.“ špitl jsem k ní a zas se chytl s opatrností jejího ocásku, z té strašné mlhy už jsem byl tak moc nervózní. Hnali jsme se lesem, barevným lesem.. až mě Tia dovedla do končin, které jsem neznal.. Přál jsem si občas vidět.

>>> Modrák přes Zauberwald

Byl jsem aktivní, avšak už jsem začínal z jejích slovíček být znaven.. Cítil jsem, že jakmile najdeme modrý strom, odejdu. Vlčice byla milou, velmi otevřenou a chvilkově i chytrou, ale co Excelsior hledal, to v ní nenašel. Začínal jsem pokračovat za ní, se svěšenou hlavou jsem jen opatrně našlapoval, hledal očima, kam bych utekl, a pokud se mě na něco ptala, zapomněl jsem jí odpovědět.
Prostě jsem šel. Blouznil s myšlenkami napříč neznámým, mlžným krajem, do kterého jsme vstoupili. Tia se zde vyznala, to bylo vidět, ale.. mně se zde šlo stokrát hůře, jak kdy jiny. Vlčice jsem se proto chytl svými zuby, respektive jsem doufal, že mě nechá, abych se držel s jemností její kůže, siluety jsem poznával, ale občas si je pletl s kameny.

>>> Mlžné pláně přes Sněžné tesáky

Sledoval jsem tu drobnou slečnu, jak s úžasem povídala. Vždy jsem toužil, od dob co mne udeřila ta bestie do obličeje, vidět. Toužil jsem znát rysy všech, které jsem poznal, ač jsem se nerad rozhazoval tím, kým mě osud nechal být.. Hodlal jsem to přejít a prostým povzdechem, který jsem vypustil počas naslouchaní jejích divokých a neúprosných historek o všelijakých koutech. Chyběl mi někdo, kdo by můj život nechal v jisté rovině, ale tušil jsem, že jako jsem zjistil za nějakou dobu.. zapomněl bych časem na něj, i na to, co mezi námi kdy bylo. Každým dnem se tmá paměť horšila, nezdálo se to, ale já viděl víc a víc temných mračen, jak kdy dřív.
„Ano, černý, ale červené? oči neměl. Podle jeho způsobu chování se jednalo o odrostlé vlčice, které by si zasloužilo chytit jej za krk.“ řekl jsem chladně, opatrně se zvedl a kývl. „Tio, jsi opravdu moc hodná, ale nejsem neschopný, ač se tak možná zdám.. Zdání klame, to mi věřte.“ řekl jsem k ní, jako kdyby mi nic nebylo, nechtěje ukazovat svou stránku, už jsem jen špatným směrem šel za světlem, nakonec jsem to otočil a s hleděním jakých si fleků už šel ven. A následně hodlal následovat vlčici, která naší nesmrtelnou výpravu povede.

Hleděje k vlčici jsem ji nechával domluvit a až potom hodlal její slova vzít v jedné větě, bylo to pro mě snadnější. „Oh, fajn,“ přitakal jsem jejím slovům a jen se tak ladně uvelebil, vypadal jsem jistě.. překrásně, kdo by odolal takovému samci, jako já, buď ticho, Exceli, „Můžeš mi ten strom třeba ukázat, možná bych ti potom začal věřit.. a ty bys ukojila tvou potřebu neustále něco dělat.“ řekl jsem k ní mileji, trochu arogance z hlasu šlo, ale tahle vlčice to úplně ignorovala, musela mít šťastný život.. Když to nevnímala.
„Potkal jsem černého vlka, co byl.. neskutečně otravný, měl ke mně připomínky a pak mě sledoval, nestojí to za řeč, jen mě to vytočilo. A pak jsem potkal nějakou věc, díky které jsem skončil v tom jezeře.. A pak potkal tebe, asi jediná pozitivní věc..“ řekl jsem upřímně a jemně nadzvedl koutek k Tie.

Hleděl jsem před sebe, naslouchal jejímu hlasu, který se začínal již z rozzářeného já klidnit, musel jsem se na ní jen podívat a spokojeně zavrtět ocáskem. Povídala příjemně, jak jsem k ní před tím byl nevrlý, tak se to ke mně zas dostalo. Nemohl jsem si odpouštět poznámky ve své hlavě, byla jako malé vlče, ale to přeci nikomu vytýkat vlk nemůže.
„Velký modrý strom.. a ty jsi snědla nějakou růžovou srnu, že?“ zeptal jsem se rýpavě, jako kdyby si měla snad vymýšlet. Pohledem jsem z její maličkosti uhnul zas dopředu, svým ocasem jsem tak pohupoval ze strany na stranu až jsem se podíval zas na vlčici. „Jsem rád, že jsem potkal takhle moc cáklou vlčici, jako jsi ty.. Zlepšilas mi náladu.“ řekl jsem k ní zcela upřímně a dál ji sledoval, nehodlal jsem usnout do chvíle, dokud vlčice bude vzhůru.

55

<<< Sněžné tesáky

S chutí jsem jen pohopsnul a nakonec se podíval na Tiaru, dorazili jsme zřejmě do jeskyně, nevěděl jsem, co je na ní tak super, ale udržoval jsem ji v tom, že třeba jen vidím. „Ale vydržím, jen jsem před tím dost chodil.. Navíc už mám v nohou víc, jak ty.“ řekl jsem a sám se nakonec spokojeně usadil.
„Možná bych si lehl, ale.. uvidím. Záleží na tom, jaká bude konverzace.“ řekl jsem k ní mile, chtěje vlčici pobídnout. „V poušti? To jsou ty písečné pláně? Jo, byl. A byla to jedna z těch nejhorších věcí, co jsem kdy mohl najít.. Vedro, žádná voda.. myslel jsem, že tam pojdu.“ řekl jsem k ní zcela vážně, hleděje do země, občas jsem si pohrál s tlapou, ale nakonec.. ulehl jsem a hleděl k ní. Občas jsem litoval, že jsem vlky neviděl, mohl jsem soudit pouze pach, naslouchat jim a podle toho říct, jací jsou.. Tahle? Ta byla plná kvítí, pozitivní na mě působila velmi mile, začínal jsem ji mít rád.

54

<<< Wolf lake

Pokračoval jsem za vlčicí, s chutí jsem jen vrtěl ocáskem a naslouchal větru, když vlčice zas vylítla s plnou tlamičkou slov, už jsem se musel upřímně usmát a sledoval její maličkost, trochu s hlavou dozadu, odměřeněji, kdy jsem si ani nevšiml, že mám koutky nahoru a radost v mých očích jen zářila.
„Dobře ty mlaďoško.“ řekl jsem a uchechtl se, trochu jsem popoběhl k ní, strčil do její maličkosti hlavou a jen povzdechl, nerad jsem to rozebíral, proto jsem její slova přešel. „No jdu, jdu. V klidu.. nejsem tak nabitý energií jako ty.“ řekl jsem a už ji začal předbíhat, nevěděl jsem kam jdu, ale cítil jsem stále terén pod tlapami, doufal jsem, že mě bohové drží, že tu nespadnu, a díky bohy, napomohlo mi nejvíce tělo Tir, do kterého jsem omylem drkal svým ocasem. Nemotora.

>>> Jeskyně Law

53

Pouze jsem se zvedl, rozešel svým houpavým, mohutným krokem dopředu. Hledíc na vlčici jsem našlapoval tak, abych obkreslovat její stopy, jelikož jsem neviděl. Šel jsem klidně, ladně. Občas jsem klopýtl, ale zatím nezpůsoboval randál. S chtíčem vlčici udělat dobrý den, už jsem se jen ohlédl na svou srst, abych se ujistil, zda je třeba suchá, nikoliv.
Přál jsem si, aby mi nic nebylo, i přes to, že mi bylo stejně dál teplo. Ale, kdo ví. „Buď hlavně opatrná, aby sis nějak neublížila, Ti.“ řekl jsem mileji a naklusal, nechtěl jsem být přeci pozadu! Proto jsem vlčici následoval, její pach jsem si pomalu zapisoval do paměti.
„Určitě nalezneme poklad - odpočínek.“ řekl jsem tak tiše pro sebe, jakobych dlouhé dny nespal.. Byl jsem si vědom, že si její přítomnost užiji, velmi.

52

Opatrně jsem přemístil hlavu k ní, avšak očima hleděl na jezero. „Kdybych tě nepotkal, asi bych na tohle nikdy nepřišel, opravdu!“ řekl jsem k ní další, ironickou pochvalu a jen se uchechtl. Bavila mě. Začínal jsem jí přicházet na chuť, ač byla krapet.. vlezlá? Tak se mi to líbilo, mohl jsem takhle hezky a nenápadně někoho manipulovat, trochu řídit. Ne v tom špatném.
„Chtěla bys nějaké dobrodružství, Tio?“ optal jsem se mile, zvedl se a pohlédl k ní, naslouchaje dechu nás dvou. Doufal jsem, že to vyjde, chtěla.. jak by řekla Anakhi „dobrodrůžo“, tak jdeme. „Pokud ano, neotálejme. Jistě zde nějakou jeskyni najdeme a věřím, že ty to zvládneš.“ řekl jsem k ní mile, hluboce, zatímco jsem klidně už rozešel své líné tlapy.

51

Vlčice během chvíle zářila ještě více, jako slunko. Pouze jsem stáhl uši ke své hlavě, usmál se a otřepal hlavou, snažeje se v sobě probudit klidnou stránku, ač jsem to neuměl. Byl jsem prostě mrzout, co vám maximálně řekne jen něco hezkého, a ani to není jen tak. Tahle si to zasloužila, rozesmívala celý svět svým úsměvem, proto jsem jen tak přešlápl, pohlédl k ní a uchechtl se.
„Nejsem bručoun,“ ozval jsem se trochu dotčeně a podíval se na vlčici, „jen nemám důvod se usmívat.“ řekl jsem k ní a tlapou si tak hrál v zemi, líbilo se mi to teplo, miloval jsem to zde. Spokojeně jsem jen zavrtěl ocáskem a pohlédl nakonec zpět k jezeru, které se mi velmi zamlouvalo, tak jako toto místo. Bylo to zde prostě úžasné.
„Barevné lesy.. to jsem snad nikdy neviděl, asi bych se nedivil. Život vždy objeví tisíce hvězd a jen jednu, která ti prozáří obličej.“ řekl jsem mileji a sám tak vydechl.

50

Podíval jsem se zaujatě k jezeru, přemýšleje nad jejíma informacema, které mi poskytovala v podobě svých přátel. Povzdechl jsem si, byla zde smečka, dobrá „Zlatý les, paneo.“ řekl jsem s trochou nezájmu, polkl jsem a podíval se na vlčici, která s nadšením dále pokračovala. Chvíli jsem na ni jen koukal, nakonec jsem se zvedl a zas usedl, tentokrát naproti.
„No jistě, povídej, muselo to být opravdu velmi zajímavé, když jsi z toho tak paf.“ řekl jsem trochu ironicky, ale v očích se usmál, měl jsem trpělivost, doufal jsem, že se dostaneme do trochu dospělejší debaty, ale.. Proč ne, bral jsem co bylo. Spokojeně jsem máchl svým ocasem, rádoby takové.. usmátí. „Též jsem zde hodně cestoval, ale zrovna moc ti nepopíši, co jsem viděl.. spěl jsem.“ řekl jsem tajemně a svýma očima našel ty její, nebylo to tolik těžké, poněvadž to byl jediný modrý bod na jejím těle, cítil jsem se dobře, cítil jsem z ní neškodnost, ale kdo ví, třeba mě během pěti minut podřízne v keři drápem, krásné. Chyběly mi vlčice, moc normálních zde zatím nebylo, tudíž jsem musel začít pracovat s tím, co bylo. Hodlal jsem ze sebe konečně poslat pár milejších narážek, poněvadž.. měl jsem rád, když vlčice byly obklopeny tím, nač jsou. Chodící krásou, která nabízí spoust trnů.
„Víš, jsi opravdu velmi zajímavou, dámou.“ řekl jsem k ní mile a přikývl, kdy jsem jí chtěl polichotit. Avšak, brzy mi zas ledovatěl vnitřek, vystupoval jsem z komfortní zóny.

49

Pohlédl jsem na ní, jako kdybych v sobě cítil, jak stoupá mé sebevědomí.. Bojovník jsem zrovna nebyl, asi bych to definoval, spíš jako srab. Ale.. proč se shazovat před cizíma, že?
„Ne tak úplně,“ odmlčel jsem se, „taky nevím, odkud jsem se tu vzal, jediný, na co si vzpomínám bylo to, že jsem měl uši plný slaný vody.“ řekl jsem trochu zhnuseně, bylo to opravdu nepříjemné.
„Prosím, pověz mi též něco o sobě, rád bych se něco dozvěděl, když už tu trávíme ten čas.“ řekl jsem k ní krapet přívětivěji, opatrně jsem své velké tělo svalil na zem, do lehu a podíval se na ní, kdy v mých očích byly vidět zlaté kousíčky, které jsem v nich v tajnosti nosil, byl jsem rád, když jsem měl takovou společnost. Dokonce i mou náladu to během chvíle změnilo.

48

Sledoval jsem vlčku, něco uvnitř mi říkalo, že s ní to už lepší nebude. Chvíli jsem jen hleděl před sebe, než jsem v sobě uznal, že ji budu tolerovat, tak jako ona toleruje mě. Bude to férové. „Ty na obličeji?“ tázavě jsem se odmlčel a chvíli přemýšlel, co bych jí tak mohl říct, „něco mě tenkrát zranilo, nepamatuji si však co, jelikož to zvládlo dříve utéct, než bojovat.“ řekl jsem hrdinsky, přičemž jsem lhal. Nikdy jsem už nezjistil odkud většina věcí na mém těle byla.. Ani jsem nevěděl, kde jsem vzal tuto schránku. Tak jako byl chudý můj zrak, tak byla chudá i má mysl. Jediné, co jsem ještě zvládal přímě znát byl ten o dvou tlapách, jenž mne dostal k mému cejchu. Byl jsem jako loterie, která vám vyhodila plný jackpot nebo jste byli okradeni o halíře. A kde jsem k tomuhle přišel? Nevím, občas jsem ve své hlavě měl slova, která mi někdo kdysi řekl, ale nevěděl jsem kdo. Jediný, čeho jsem si všiml bylo, že občas pro mne den byl takový, kdy jsem se probudil jako kdybych nikdy nic neznal, než mi došlo, kde, co.. apod.
Podíval jsem se k vlčici, která zářila velmi pozitivní energií, sledoval jsem ji dál svým bezmocně suchým obličejem, zatímco v ní panoval začátek její cesty. „Z severu, odkud? To ti přesně nepovím, ty?“ vzdal jsem vykání, stála o přátelský přístup, měla jej..

47

Převrátil jsem očima a podíval se na vlčici, kdy jsem jen zavrtěl hlavou. „Ano, pojmenoval jsem si to, co mi oheň vypálil.“ řekl jsem k ní a pohledem uhnul někam jinam, její poučování mě silně nebavilo, proto jsem jen seděl, občas bych byl rád hluchý. Jen jsem proto s povzdechnutím hleděl před sebe a nakonec se podíval od vlčice, ke které jsem se následně vrátil.
Ocásek. Dneska mě asi vomejou. Povzdechl jsem a na vlčici se podíval, když tedy není názor drzost, jistě nebude drzost ani má otázka. „Prosím, šlo by s vámi vézt normální konverzaci?“ optal jsem se, nadějně. Vlčice na mě byla přehnaně afektovaná, ukecaná a já chtěl poznat zas někoho normálního.. byla mnohonásobně lepší jak ten černý vocas, jen jsem doufal se vším v to, abych nemusel dál poslouchat to, co říkala, ale fajn. Nejspíš to byl jen její svět, který jí brát nebudu, proto jsem přešlápl v sedě a povzdechl si. Bude to jako vlče, bude to asi vlče.
„Víte vy co? Možná, mi to je jedno. Povídáte opravdu překrásně, slečno. Lepšího řečníka jsem roky neslyšel.“ řekl jsem k ní se zcela vážným tónem a uznale přikývl.