Příspěvky uživatele

< návrat zpět

46

Zavrtěl jsem s povzdechem hlavou, usedl a zoufale hleděje k vodě už jsem bych byl radši, kdybych utonul. „Protože mam cejch na noze, který ti to připomene a nebudeš si muset lámat jazyk s tak divným jménem.“ řekl jsem k ní ironicky a ukázal svou zadní levou s cejchem. Nechtěje se tu vytočit nad tím, jak si mě neuměla vážit, protože jsem za to prostě stál, už mé ego bylo příliš ublížené, abych vyslovil normální tóny.
„Pouze je to jistý styl mluvy, tak jako ty mluvíš nějak, tak já mluvím nějak. Taky bych tě mohl urážet, že mluvíš nějak a onak, ale neudělám to, protože to respektuji. Každý vyrůstal jinde.“ řekl jsem k ní a vydechl, opatrně jsem si jazykem olízl čumák. Začínalo mi být o něco lépe, už mi nebyla zas taková zima.

45

Když už jsem se nakláněl pro pár loků vody, jen jsem otráveně sklopil uši do stran a dotčeně se ušklíbl. Nedokázala.. ani vyslovit pořádně moje jméno, což se mě silně dotknulo. Opatrně jsem si povzdechl, usadil se jako lajdák, kdy zadní nohy byly o něco víc natáhle dopředu a já jen tak nevinně koukal do vody, jako kdybych se měl zbláznit.
Pohled jsem nakonec obrátil k ní, kdy jsem nadějně sledoval, jak z její tlamy to jméno vyšlo. Hned jsem se zvedl a trochu dotčeně k ní došel. „No ty seš, ale šikovná vlčice, víš o tom? Už i vlčí jména umíš vyslovit. Ve zkratce, říkej mi X nebo Bílý, White.. cokoliv, jen už se to celé nesnaž vyslovit.“ řekl jsem krapet lehčeji a míň nepříjemně, sledoval jsem ji z výšky a s povzdechem si tlapkou přejel po obličeji.
„Mluvím.. úplně normálně, možná, že jsem jen pobral trochu více slušného vychování, nežli vy.“ řekl jsem následně svým hlubokým, temným hlasem a už zas seděl, tentokrát bez suchého hrdla a více trpělivosti. Zkusíme to znovu.

44

Naslouchal jsem jejímu rozesmátému já. Povzdechl jsem si nad tím a jen zavrtěl hlavou. Nechtěl jsem o svém zraku hovořit, nebylo to pro mne příjemné, tak jako její slova, která do něj dále rýpala. Zamračil jsem se, zvedl svou maličkost a s nechutí se rozešel k ní.
„Tak hele, laskavě se uklidněte, nejsem žádný váš kamarád.“ vyrazil jsem k ní s nabroušeným pohledem, jak já nesnášel mluvení a bylo zde nutno jej tolik používat! Stáhnul jsem uši, hleděje k ní jsem jen vydechl. Nerad jsem konflikty, ale byl jsem prostě cíťa, co se mého zranění týče. „Jmenuju se Excelsior, též vás nijak neurážím, tak mi to aspoň oplácejte, když už slušnost není vaší dobrou stránkou.“ řekl jsem k ní a opatrně se rozešel se k vodě, abych se napil. Vyschlo mi z tolika slov v hrdle.
„Nepatřím, a do žádné jít nehodlám, pokud tam jsou tak postřelení vlci, jako jste vy.“ řekl jsem k ní pohrdavě, skláněje hlavou se pro lok vody.

43

Podíval jsem se krapet odtaženěji k té vlčici, kterou jsem tak přejel svým pohledem. Zastříhal jsem ušima, nechtíc jí zrovna moc oplácet to, jak ke mně byla hned.. divoká. Občasně jsem jen z ní pohlédl někam mimo a s její poznámkou na vodu jsem převrátil svýma očima. „Spadl jsem tam.“ řekla jsem k ní z ničeho nic, jakoby její chování bylo velmi pod mou úroveň. Měl jsem tendenci tam vlčici strčit, nechat ji, aby se pořádně vykoupala.. Ale, nebyl jsem škodolibý. Navíc, tohle byla má vina, neviděl jsem kam jdu a nehlídal si, kam šlapu.
„Excelsior,“ procedil jsem k ní, sledujíc nebe, to jsem poznal, kde bylo, „těší mě.“ dořekl jsem nezaujatě.

42

Každý někdy pozná ten pocit, kdy spíte a cítíte na vás pohled, mé uši se dále hýbaly kolem, co si budeme. Inteligentní nebylo, abych zde mokrý ulehl k jezeru a spal. O snaze, že mě nikdo neprobere. Opatrně jsem otevřel oči, přímo proti mě byla vlčice, přilepená hlavou u svých tlap, s velmi zajímavým zbarvením. Opatrně jsem se dostal do sedu, zívl.
Hleděje pár minut před sebe jsem začínal přicházet k sobě, spal jsem déle, ale mou nevrlost spánek léčit neuměl, proto jsem se podíval s úšklebkem k ní a kývl hlavou. „Co to děláte?“ zeptal jsem se svým hlubokým, nezaujatým tónem, hleděje před sebe. Má srst byla ztuhlá, avšak, chladila a to velmi dobře. Miloval jsem zimu, fakt, že tu akorát chytnu zápal plic mi nevadil. Byl jsem ve svém ráji... V chladu.
Vlčici jsem si následně prohlédl skrz fleky blíže, jemné barvy a jemný pach. Sám jsem se více narovnal, abych působil víc jako pořádný kus vlka. Doufal jsem, že to nebude žádné smetí, co se potáhne s otravnou za mnou.

41

Konečně jsem zde byl, avšak přímo v ledové vodě, dostal jsem se díky bohu na hladinu, odkud jsem začal hledat východ. Nechtíc zde dlouho pobývat jsem se vší šíleností začal šílet. Ano, nedává to smysl. Hnal jsem tlapami o závod k pevnině, kam jsem hodlal vylézt, nikdo tu nebyl, cítil jsem to. Proto jsem se bál toho, co přijde. Utonu. Aspoň bude moct někdo chytřejší na- ne. Zapomeň, dědku a okamžitě najdi břeh!
Pobídl jsem sám sebe s přísným přístupem a už jsem se sápal po předních ven, jak jsem byl tělem venku, otřepal jsem se a kýchl zimou. Opatrně jsem ulehl, hledaje slunko naň ulehl, zavřel oči a se vší nevrlostí, usl.

40

<<< Červená louka

Dostal jsem se sem, ani nevím jak. Jediné, co jsem si tentokrát pamatoval bylo, že jsem se motal jako kdybych se udeřil hlavou o strom. Nechtěje uvěřit tomu, že jsem žil, už jsem kráčel opatrně dále. Naslouchajíc tichu, nicotě, která zde byla se severním větrem, který mne krapet poponesl doprava, jsem pokračoval. Viděl jsem zde něco, co jsem zrovna nečekal.
Obrovské jezero, které jsem uvítal. Potřeboval jsem se napít, vyhození toho, co žaludek v sobě měl, mi dalo zabrat a vodu jsem považoval jako dobrý lék. Opatrně jsem tedy scházel z vyšších kopců od toho, co se vsáklo. Nechtěl jsem tomu už nikdy dát druhou šanci, nevrle jsem proto dostal trest. Zakopl jsem a už padal do vody.

>>> Wolf lake

39

<<< Nejvyšší hora

Dorazil jsem někam, kde na červeném fleku nikdo nešetřil. Zavrtěl jsem hlavou a pohlédl k nebi. „Otec se zbláznil?“ procedil jsem s trochou dotčenosti nad tím, jak louka reálně vypadala. Bylo to.. dost divné. Sám jsem cítil, že to tu není nic pro mě, dokonce mě zaujalo až místo, ke kterému jsem šel. Nějaký vír, zda jsem viděl dobře.
Opatrně jsem pokračoval, hledíc k tomu hýbajícímu fleku už jsem do něj začal nedobrovolně lézt. Bylo mi zle, věděl jsem, že nyní je po mě. Určitě černá magie, černá magie! Hnalo mě to kamsi, kde jsem po zastavení na svých tlapách hodil ne jednu hromádku ze svého žaludku. Bylo to nechutné.

>>> Sněžné tesáky (Přes portál)

38

<<< Ostříží zrak (Přes Rokli)

Konečně jsem někam mířil, cítil jsem pod svými tlapami tvrdost kamenní, které jsem tak rád cítil. Třeba jsem opravdu někam na sever mířil. Byl jsem, možná, už tak naivní, že jsem jihu říkal sever, ale koho to přece zajímá? Tohle je pouze jen v mé mysli, zatímco.. Zbytek všeho mohu nechat za sebou. Nechtěl jsem to černé smetí již potkat. Hodlal jsem si v blízké době konečně odpočinout, nabrat sil, abych byl připraven k tomu, co mě jistě bude zas někdy čekat. Nahánění pořádné vlčí slečny. Začínalo mi to možná i chybět, byl jsem v jejich obklopení, jako správný vlk, rád. Nebyla to náhoda, že jsem byl alfa. A došlo mi, že jsem nyní přišel na jednu věc, kterou mi mysl dlouho ukrývala. Jen jsem nad tím začal uvažovat. „Byl jsem alfa?“ řekl jsem zcela vážně a nevnímajíc nějakou vysokou horu už jsem byl zas někde na louce.

>>> Červená louka

37

<<< Les Alf

Z té zatracené díry jsem vylezl během pár minut, měl jsem na svém obličeji kamenný výraz, který hovořil jasně: „Nemluv, nedýchej.“ Nechtěl jsem nikdy způsobit nikomu zranění, věděl jsem, že toho schopný jsem, ale potom, co mě potkalo s tím lotrem, už jsem si byl jist tím, že dále nebudu nikoho, jen tak, kousat.
Šel jsem dál, kulhaje na svou přední tlapu už jsem opatrně našlapoval, bolelo to, ale to mě nezastavilo v tom, abych šel dál. Byl jsem přece vlk, ne nějaké psisko, co si válí šunky v pelechu nebo u boudy. Nelíbil se mi tehdejší život, ale co já vám budu povídat o minulosti, když ji stejně nikdy nikdo znát nebude, ani já, jsem ji vlastně neznal. Což byl ten největší vtip. Nechtěje dále mluvit o sobě, už jsem myšlenkami bloudil do jiných končin.

>>> Nejvyšší hora (přes Rokli)

37

<<< Furijské hory

Vzhledem k tomu, že černé smetí ostávalo dlouho za mnou, nedával jsem dále pozor a nabroušeně vběhl do lesa, kde jsem jej, pro svou radost, ztratil. Nechtěl jsem se tímhle dál zabývat, byl zde chlad, ale zas až nepřijatelně pichlavo. Rozklusal jsem se tedy směrem, který jsem už raději, pro svůj klid, nerozeznával. Opatrně jsem přešel na další rozlehlou pláň, kde vítr ofukoval mou srst, cítil jsem, jak má srst začala být, díky tomuto větru, hezky nadýchaná, nečekal jsem a hnal tedy pryč.
Užívajíc si volné pláně do chvíle, než jsem nezahučel, tam, kam jsem přesně zahučet vůbec nechtěl. Nějaká díra, ze které jsem se začal s nevrlým úsměvem škrábat. „Proklínám se, svojí debilní slepotu!“ zařičel jsem a už se sápal z díry, kterou jsem tak nerad navštívil.

>>> Ostříží zrak

36

<<< Rest

Přikývl jsem k jeho slovům a dál pokračoval svým tempem. Tak moc jsem si přál jít konečně do lesa, že jsem zapomínal na to, jaké vedro mi bylo. Les byl v dálce. Vůbec jsem se neohlížel za tím, co by se mohlo v těchto skaliskách stát. Hlídal jsem si kroky, cítil pachy, které jistě procházely bezpečnou cestou, kterou jsem hodlal následovat. Tiše jsem vydechl, když jsem ušima zaznamenal stálý, neustávající pohyb černého prcka, vydechl jsem si a tak převrátil očima. „Jak, že se jmenuješ, prcku?“ zeptal jsem se tak do ticha, abych nenechal stát debatu. Když už mě naváděl, tak aspoň z něj dostanu nějaké informace, potřebné informace.. samozřejmě.
S chutí jsem zamručel, když jsem si všiml vysoké zeleně, po delší době krokové obhlídky. Až jsem přešel do klusu a cupkal konečně do lesů.

>>> Les Alf

35

Hleděl jsem k němu a ušklíbl se, s otočením jsem jen vydechl. Mohl bych to brát jako kompliment, a tak jsem raději začal chladnout. „Fajn, prcku, když tě tak baví mě sledovat, tak mi aspoň řekni, kde tady najdu nějakej ten les?“ zeptal jsem se obratem k němu, kdy jsem se na něj podíval. Bude to ocas, věděl jsem to už teď.
S povzdechnutím jsem švihl ocáskem a olízl si čumák, doufal jsem, že mi ten prcek poradí a aspoň mě rovnou i navede. Chtěl jsem toho moc? Pf, vůbec. Doufal jsem jen v stín, chlad a možnost si zas konečně lehnout, což bych mohl vykládat spíš jemu, ale tak co.
Opatrně jsem se porozhlédl kolem, snažeje se okem najít správnou cestu, nic. „Hlavně už pojď,“ popoženu ho se zavrčením a rozejdu se směrem k nějakým debilním skaliskám, který zase vidím. To aby se tu vlk uchodil.

>>> Furijské hory

34

<<< Severní hory

Šel jsem svým dlouhým, klidným krokem. Přemýšlel jsem, kdy bude správná chvíle po tom smetákovi už vyrazit slovně. Neustále se motal za mnou, jakobych byl samice, která mu lahodí pachem. Otočil jsem se, ignoroval jsem silný pach z území a zavrčíc k němu jen stáhl uši dozadu. Hleděl jsem přímo na ten flek, nechtěje mu dál tolerovat jeho ocáskování.
„Tak hele mladej,“ vycedil jsem z tlamy, „hodláš mě takhle, hrozně tajně, sledovat ještě dlouho?“ řeknu k němu nevrle, zatímco jej sleduji se zamračením, které víc a víc prohlubuji. Byl jsem podrážděný z toho blbého písku! Jak já jej nesnášel. Bylo mi vedro, chtěl jsem do zimy, a náladu mi nezlepšoval nějaký pacholek, co za mnou leze jak za mršinou. „Nechci tu dělat žádný problémy, tak to otoč a jdi si po svých.“ řeknu výhružně s tím, že bych rád šel.

33

<<< Irisin ráj

Šel jsem dost nabroušeně, zatímco jsem procházel místem, které jsem, myslím, již znal. Šel jsem dál, trmácel jsem se ze strany na stranu a svým mohutným tělem vylekal pár srn. Pohled mi utkvěl na nedalekém vrčení, které jsem slyšel až moc dobře. Nakrčil jsem čumák a sám se víc, než jen trošku zamračil. Nepříjemně jsem zamručel, praly se. Byly komické, zatímco ten hlupák za mnou vůbec. Byl jsem naštvaný, ledovatost mnou projížděla jako trny kůží. Nepříjemně jsem si něco zamrmlal sám pro sebe, zatímco jsem uši stále držel směrem k tomu černému, vydechl jsem. Doufaje, že se nebude jednat o dalšího otravu, už jsem klidně šel. Nechtěl jsem se tu potrhat s dalším, tamten zrzek, kterýho jsem si momentálně dobře pamatoval, mi utkví v paměti na dlouho.

>>> Rest