Příspěvky uživatele

< návrat zpět

32

Pohledem jsem uhl dopředu a zavrčel nad jeho poznámkou, nehodlal jsem tu zas někomu něco vysvětlovat. Raději jsem to otočil čelem k pevnině a pokračoval dál. Nechtěje tu nikoho provokovat, nejradši bych někoho kousl, ale držel jsem se. Nebylo by to vhodné, obzvláště, když za to to černý smetí nemůže. Klidně jsem pokračoval a nechtíc zde dělat dusno hledat cestu pryč, nevěřil jsem, ale našel jsem ji. Nespokojeně jsem tedy pokračoval dál, nechtěje vlkovi odpovídat na trapné poznámky. Můj hluboký a temný hlas vyslal pouze tichý výdech na znamení toho, že mne štval. Nerad jsem někoho poslouchal, když si mi dovolil něco říct. Vždy bych je radši trefil, ale.. nech to jít, nestresuj se tímhle.

>>> Severní hory

31

Nevrle jsem zavrčel a podíval se na to tmavé smetí pod sebou. „Vím, že jsem na pláži, sakra!“ řekl jsem nevrle a arogantně k černému smetí a ještě na něj schválně šlápl. Zavrtěl jsem nad tím hlavou, mrzák. Šel jsem raději se sklopenou hlavou dále, cítil jsem, jak si ze mne vítr utahuje. Tak si budu utahovat já. Nechtěl jsem nikomu ublížit, ale cítil jsem, že dřív nebo později už do něčeho z nervu kousnu. Zavrtěl jsem svou hlavu, stáhl uši a škleběje se k celému světu jsem začal opatrně našlapovat, nejistě jsem hleděl před sebe, viděl jsem fleky.. nic víc, neznal jsem to zde.
To černý smetí se tam furt válelo, zastavil jsem se a ohlédl k němu, jakobych.. jakobych se mu vysmál.

30

<<< Dračí průsmyk

Dorazil jsem naštvaně do těchto končin, kde jsem už hodlal jít pryč. Nevrle jsem tedy procházel směrem na jih, doufal jsem v les, louku, klidné místo. Kam mne to ten vítr jen vede? Sakra! Zanadávat bych mohl nahlas, to tu už dlouho nebylo.. A víte co? Proč ne!
„Ty debilní větre, kde to do koně jsem?!“ řekl jsem agresivně, zatímco jsem švihal ocasem jako velmi naštvaná kočka, vrčel jsem, prudil a švihal víc, než to bylo dobré. Nespokojeně jsem mručel, doufal v to, že během pár chvil budu moct vypadnout odtud, ale nemohl jsem najít cestu, bylo to zde.. moc velké a hnusné. Sám bych sem už snad nikdy nešel, proto jsem byl rád, když jsem se rozklusal správným směrem, ale cosi mne udeřilo do čumáku, nic jsem najednou neviděl. Vrazil jsem do někoho. Debile.

29

<<< Luka

Hnal jsem snad ještě rychleji, ale tempo jsem kvůli skalním útvarům radši zkrátil. Nejistě jsem se ohlédl kolem, když jsem viděl, kolik kamenů zde je, trochu jsem nad tím začal přemýšlet. Opatrně jsem k jednomu docupital a beze studu jej označil, potřeboval jsem vědět, kudy a kam. Pokračoval jsem následně kupředu, byly to kameny s velmi zvláštním tvarem, vypadalo to jako.. koňská hlava? Přemýšleje jsem si ani nevšiml, jak se terén mění, sám jsem pokračoval poklusem vpředu, dokonce jsem měl pocit, že se nacházím v nějakém.. muzeu? Kdo ví, bylo to velmi zajímavé a já cítil, že však musím jít dál, a náhle už jsem se začínal mračit. Otravný písek, nesnášel jsem místa s pískem..
Bylo tam vždy neskutečné teplo!

>>> Irisin ráj

28

<<< Les u mostu

Cválal jsem tak svižně, jak vítr vál. Měl jsem trochu problémy s přeskočením spadlých kmenů, ale hnal jsem dál. Cítil jsem v sobě jistý.. spadlý kámen, který jakoby vymizel. Měl jsem chvíli pocit, že vidím.. v cela v pořádku, ale bylo to spíše tím, že jsem byl v končinách, kde jsem již, podle terénu a některých rostlin, byl. Bylo to zde i docela fajn, ač jsem byl alergický na to únavné teplo, začínal jsem cítit něco, čeho se mi v minulosti nedostávalo. Shine byla fajn vlčice, pěkná, občas jsem však tápal v rozhovoru, neuměl jsem si nikdy moc povídat, což ona byla ukecaná dost, ženská.
Bavila mě, nebavila chvilkově, když jsem jen koukal a nevěděl, jak se zapojit. Mé nálady byly jako u vlčete, které trpí poruchami.. Byl jsem prostě takový dementní vlk, to si přiznávám již několik měsíců a.. zatím velmi úspěšně.

>>> Dračí průsmyk

27

Pohlédl jsem zpět na Shine a jen stáhl uši. Pohled jsem měl dál ten samý, cítil jsem, že vzduch mne táhne jižně. Povzdechl jsem si a zvedl se. Pokud musím hledat, najdu to hned. Nebyl jsem vůbec připraven na dlouhou cestu, hodlal jsem vše získat tak rychle, jak to jen bude možné. Podíval jsem se na její špinavé nohy a sklonil k nim hlavu, chtěje je olíznout, abych její krásnou černou barvu nechal vyjít napovrch. „Děkuji vám, Shine, nerad bych vás urazil.. Ale máte na tlapách něco, co na mne působí jako špína.. Chtěl jsem vám s tím pomoct dolu,“ odmlčím se a kouknu očima k ní, „bylo by to však nezdvořilé, vítr mne volá, abych pokračoval dále.. Nechci se vát tak nijak dotknout, společnost jste příjemnou, trochu dlouhavě upovídanou, ale i tak vás mám rád. Mějte se.“ řeknu klidně, zatímco se tak očima zaculím a nechám zlaté kousky zatřpytit, když pohlédnu hlouběji do jejích očí. Nakonec se rozejdu a silně se otřu svým bokem o její, nakonec se rozcválám a nemotorně začnu hnát pryč. Sbohem, brzy se uvidíme, Shine.

>>> Luka

27

Sledoval jsem špinavou vlčici a přemýšlel nad tím, co říkala. Byl zde svět, který měl očividně základy od magie. Nerad jsem to přijímal, ale věděl jsem, že je to nejspíš novou podstatnou mého pobytu zde. Působila, jakoby obhajovala toto místo. Cítil jsem z ní lehkou dotčenost a občas zavítal nezaujatě mimo ní. Byla zajímavá, hezky voněla, ale za sebe jsem měl chvilkové tendence odejít. Vlčice měla jistě spoustu věcí, co v konverzaci nabídnout, ale je zde spíš pravdou to, že jsem z toho měl nudu v sobě. Ten sobecký Ex, který nebyl sobecký, šel ven.
Podíval jsem se na oblohu, ulehl a chvíli jen nevinně hleděl tam nahoru, kde jsem hledal odpovědi na své trable. Třeba by mi ta hnusná magie zlepšila zrak? Mohl bych začít méně zapomínat, mohl bych najít odpovědi na mou minulost. Třeba to pozitiva mělo, ale těmi jsem si nebyl jist. Svedl bych i boha, jen abych žil normálnější vlčí život.
Doufaje, že třeba černá mi pomůže. Promluvil jsem. „Mohu zde někde najít lék, který by napomohl mé paměti? Dlouhodobè.“ řekl jsem zoufaleji, zatímco jsem ji sledoval.

26

<<< Luka

Podíval jsem se před sebe, konečně jsem cítil příjemný chlad, který z lesa šel. Sám jsem zpomalil, začal být mnohem více v klidu. Podíval jsem se na černou, špinavou vlčici a jejím slovům věnoval kývnutí. „Nemocné. Krása je v přirozenosti.“ řekl jsem k ní, stál jsem si za tím. Nemusel jsem nikdy přírodní degeneraci, která by se neměla množit. Bylo to proti tomu, co nám bylo dáno. Sám jsem nad tím snad ani nepřemýšlel, mé modré oči s plátky zlaté, byly též něčím, co nebylo v pořádku a já si toho byl vědom. „Patřil jsem, ale nyní.. bohužel. Nějak jsem zjistil, že mi samota vyhovuje, aspoň jsem se k žádné zatím nehlásil.“ pověděl jsem k vlčici a během chvíle zastavil, usadil se a sledoval Shine, její pach mne začínal již dráždit v čumáku, proto jsem kýchl a otřepal svou hlavou. Doufal jsem, že vítr půjde směrem ode mne, nešel. Začal jsem tedy hledat správné místo, kam pach nedonášel.

25

Pousmál jsem se. Černá se ohnala s tím, že se jednalo pouze o vtip. Bavil mne její pach, když se zvedla.. Rozklusal jsem se za ní. Měla.. měla špinavé celé tělo, což mě těšilo. Bude co umývat, pokud se k její maličkosti dostanu na tolik blízko.. Byl bych toho schopný. Začal jsem tak nevinně prohlížet okolní vlky, byli to zvláštní tvorové, kteří měli ještě víc nezvyklých barev.
„Skoro nevidím, ale všímám si, že zde je plno zvláštních vlků.“ řekl jsem k ní, stál jsem si u toho, elementy jsem pobíral, ale jiné barvy - ne. Klusal jsem za ní, občas jsem zakopl, když jsem nešel dostatečně opatrně, schválně jsem pronásledoval její kroky, abych se vyhnul bolavým pádům.
„Zajímá mě, proč se zde vlčice, s tak pěkně černým kožichem, pohybuje sama? Neměla by jste být spíše čelem nějaké smečky? Byla by jste jistě ukázková.“ řekl jsem, snažil jsem se lichotit, dlouho jsem to nedělal. Bylo třeba, abych se dostal do formy.

>>> Les u mostu

24

Podíval jsem se na ušpiněnou vlčici a přikývl k ní. „Rád bych, našel les. Vím, že zde jeden, severně, je. Nechtěla by jste se přesunout? Můj kožich je staven na nízké teploty a pálivé slunce není příliš příjemné.“ řekl jsem k ní, naznačil jsem jí i tím, odkud sám pocházím. Doufal jsem, že vlčice bude pro, abychom se přesunuli. Trochu mne znervózňovali ostatní vlci, nerad jsem měl nekrytý prostor zad.. A nyní jsem začínal tušit, že se nejedná o úplně normální místo. „Máte rozhodně zajímavé okolí, pokud debaty dochází až k těmto věcem.“ řekl jsem k ní, zatímco jsem již jen tak směřoval už k lesu svým pohledem.. Doufal jsme, že na to kývne. Kdyby řekla něco jiného, asi bych trpěl, ale pro pěknou vůni.. proč ne.

23

Podíval jsem se na tmavou vlčici před sebou, když se ozvala se svými slovy. Nadzvedl jsem hlavu a podezíravě ji pozoroval, když pověděla fakt o tom, že se jedná o vlčici. Pousmál jsem se. „Myslím, že po množství bobulí, které jsem snědl, bych sežral cokoliv, co v sobě má maso.“ řekl jsem k ní zcela vážně, zatímco jsem ji pozoroval. I tak.. Vlk.. s parohy? Zavrtěl jsem nad tím přemýšlivě hlavou a dost znechuceně se podíval znovu na tu vlčici. Začínalo zde být plno, stáhl jsem uši a jen se zašklebil nad nově příchozími. Nehodlal jsem je řešit, byla tu ta voňavá. Pohled jsem nakonec napíchl zpět k ní a sledoval ji. Litoval jsem, že jsem nyní neviděl lépe.. „A.. neznám, mám tušení, že jsem na ostrovech, které jsou mé paměti zcela neznámé. Doplavilo mne sem moře,“ pověděl jsem k ní a trochu kouzelně přivřel oči. Měl jsem v nich překrásný třpyt zlatých kousků.. Vážil jsem si tohoto daru. „A vůbec.. nepředstavila by jste mi tento svět?“ otázal jsem se povídavě. S voňavou vlčicí to vlkům hned víc jde. Pohled se mi však neměnil, možná tak.. občasný pokus o zaujmutí.

22

Tak potěšení. usmál jsem se nad svou myšlenkou a její větou uvnitř sebe, kdy jsem ji pozoroval. Černý flíček se mi zamlouval slovy více, proto jsem svýma očima vyhledal její tvář a skrz výrazné, zelené šperky jsem zavítal k nim. Kývl jsem, jemně poklonil hlavou. „Excelsior,“ odpověděl jsem vlčici stroze, zatímco jsem neustále načichával jejímu pachu. Bylo to něco, co ve mne cloumalo a já sám cítil, že se jej nemohu jen tak nabažit. Čumák jsem však držel stále od ní, nehodlal jsem působit jako zbrklý puberťák. Často byly vlčice, které to ze mě cítily, a občas se ke mně přitulily samy od sebe. Začínal jsem v sobě cítit jistý chlad, kterým jsem hodlal zazdít emoce. Proto jsem se porozhlédl a všiml si dvou podivínů, nějaké srny.. a.. Ani jsem se tam radši už nepodíval. „Myslím, že jste pro probuzení opravdu nemohla vybrat lépe,“ zavtipkoval jsem, zatímco jsem se zamračením sledoval tu dvojici opodál.. Byly to dle pachů vlci, ale toho koloucha s parohy bych sežral hned. Vycenil jsem jemně zuby, začínal jsem v sobě projevovat herce, vlčice to rády.. „Nemáte hlad?“ optal jsem se, zatímco jsem s chutí olízl čumák.

21

Naslouchaje jejímu hlásku jsem jen tak naklonil hlavu a sledoval ji s lehkou nadsázkou. Jo, kožich to umýt chtělo. Chvíli jsem ji pozoroval a nakonec zavrtěl hlavou. Možná jsem působil s dobrou náladou, ale.. spadla zas poklice a na mém obličeji se začal držet jeden a ten samý obličej. „Když už jste si dala tu práci a měla odvahu,“ odmlčel jsem se, „rád vás poznám, černá vlčice,“ kývl jsem jemně hlavou, „jak se nazýváte?“ optal jsem se s elegancí uvnitř sebe a s lehkým šarmem jsem pozvedl hlavu, polkl jsem sám pro sebe. Bylo mi zase horko. Nesnášel jsem svůj severský kožich, prokletá Amerika.
Hodlal jsem se však držet na úrovni, své výlevy jsem pouštěl pouze v myšlenkách a nechával vlčí slečně prostor, aby promluvila.

20

Usnul jsem. Spal jsem velmi tvrdě, a tak nejistě občas švihl uchem, tlapou a nebo ocasem za mouchou, bzučící do mých uší. Zamračil jsem se, když se ozval hlas v mém snu. Byl velmi jemný, spokojeně jsem se za ním otočil a zamručel, vrtěje ocase s dominancí už jsem jen otevřel oči a podíval se za tónem. Polkl jsem, prohlédl si jemnou tvář a následně se zděsil. Zvedl se, otřepal se a zabral si své vážné postavení. Věděl jsem, že teď mě vlčice uvidí ve stejném světle.. Ačkoliv, pokud se neuráčí samozřejmě otevřít. Polkl jsem, probíral se a nakonec se odhodlal odpovědět..
„Zdravím, copak.. není vám hloupé budit vlky ze spánku?“ optal jsem se zvídavě, nyní mi došlo, že ten černý flek voněl.. Měl tak voňavý pach. Chvíli jsem jej hodlal čichat, byl jsem jako střelený a nakonec jen usedl a nechal na obličej dostavit svou vážnost. Sledoval jsem flek obklopen barevným kvýtím, možná špínou.. Bylo toho víc, a já věděl, že bude třeba této vlčici očistit kožíšek.

19

<<< Les u mostu

Ležel jsem, opatrně jsem své mohutné tělo složil k zemi a okem hleděl k nebi. Užíval jsem si létající hmyz, jemné hlazení větru v mé srsti a celkového počasí.. Byl jsem odhodlaný pokračovat, ale nyní.. Musel jsem spát. Doufal jsem, že následující probuzení mé hlavě osvěží pár vzpomínek, které bych mohl zařadit do sbírky těch, které jsem v hlavě ještě uchovával. Začínal jsem však matně vědět, kdo byla ta krásná.. bílá vlčice, se kterou jsem býval tak rád. Hleděl jsem unaveně dál do nebes, zívl si a převalil se na druhý bok, uchem jsem občas škubl, abych odehnal otravný hmyz. Sám za sebe jsem tak nevinně praštil ocasem do trávy a zamručel. Byl jsem tuze spokojený, užíval jsem si to.. Ale i tak bylo něco, co jsem ve svém okolí postrádal. Býval jsem vlk alfa, měl jsem rád, když jsem někomu velil.. Doufal jsem, že jednou třeba najdu novou rodinu, kterou nebudu muset opustit. Doufal jsem v to.. silně.