Příspěvky uživatele

< návrat zpět

18

<<< Temný les (přes most)

Trvalo mi, než jsem zdolal tu nepříjemnou, opakující se cestu po mostě. Věřil jsem si, začal jsem sám sobě nadávat do vlčice, abych začal být konečně tím, kdo jsem. Excelsior, pýcha. Sebevědomě jsem šel, nestaral se o nic jiného, než jen sám o sebe a tiše máchl ocasem. Sklopil jsem ještě hlavu, naslouchal.. A už mířil dále. Věděl jsem, že brzy budu muset ulehnout. Nohy mne táhly k zemi, a já sám odhodlaně pokračoval. Nakonec jsem dorazil na rozlehlou louku, kde jsem si skrz fleky všiml pár rostlin, naslouchaje tomu kouzelnému klidu jsem na louce zalezl do vyšších trav, můj černo bílý kožich by se neztratil, ale má maličkost by si tak připadat mohla. Pokud bude hodlat někdo zaútočit, byl jsem připraven. Vítr byl mým dobrým přítelem, který mi ne jednou zachránil zadek.

>>> Luka

17

<<< Laica Mar

Odebral jsem se klidným krokem do temných hlubin. Neznal jsem to zde, ale.. měl jsem pocit, že jsem zde již šel, kdo ví. Nejspíš jsem si toto temné a tajuplné místo pletl s nějakým jiným. Šel jsem tiše, opatrně našlapoval a chvilkově propadal pocitu, že jsem nahraný. Byl jsem lehce zděšen, ale nedával jsem naprosto nic najevo. Doufal jsem, že mne tlapy donesou do bezpečí, cítil jsem jak mi pod tlapami křupl klacek, zbystřil jsem a šel klidně dál. S polknutím jsem jen otřepal hlavou a začal si v hlavě nadávat do stromů. Neměl jsem tudy chodit, ale když už jsem to začal.. a cítil svůj pach kdesi, pokračoval jsem. Věřil jsem si a.. vlastně tak úplně nechat zkamenět svůj výraz. Šel jsem dále, tichem.. Tajem a občas se lekl nad něčím, co se ozvalo.

>>> Les u mostu (přes most)

16

<<< Salt

Dorazil jsem na rozlehlou zelenou pláň, čumákem. Zvedl jsem se a s nemotorností se rozešel kupředu. Hodlal jsem pokračovat ve své cestě na sever, což jsem také dělal. Šel jsem klidně, ten fakt, že jsem šel úplně jinam.. Nedocházelo mi to. Prostě jsem tupě šel, komu by to docházelo.. Možná inteligentní vlk, více než já, by na to přišel.. Ale.. kdo ví. Šel jsem proto radši dál, nekoukal na okolí.. a radši si řekl, že půjdu prostě tam, kam mě má maličkost donese. Hodlal jsem si užít hlavně stínů, klidu a bezstarostných chvil. Začínal jsem být unaven, a dle dalších kroků, které jsem vedl, jsem uznal za vhodné, že půjdu po svých pachových stopách, které začínaly zde. Aspoň dle povrchu, pachů, které jsem cítil cestou na sever, jsem uznal, že bych měl jít správně. Doufal jsem v to.

>>> Temný les

15

<<< Pityas

Šel jsem dál, nějak jsem nedával pozor a už jsem pískem šel zase. Vedro zde zas tak veliké nebylo, byl jsem z toho sic rozhozen, ale ne až tak, abych trpěl jako před tím. Rychle jsem proto přihnal do kroku, začal jsem přidávat na tempu, neustále jsem však dával pozor na cestu, vyhnul jsem se, občas jsem klopýtl, ale držel jsem si svou cestu. Směřoval jsem do údolí, které z dálky působilo jako pole s obilím. Občas jsem tím probíhal, když jsem po svém útěku začal hledat novou domovinu. Obilí je nic moc.. co si budem. Doufal jsem, že nikde nespadnu, a mé přání se jako vždy splnilo. Když jsem šel svižněji do nížiny, zůstal jsem nohou v díře a hodil čumák. V tu chvíli jsem pocítil pach divokých býložravců, cestou jsem se jim náhodou vyhnul, kromě toho mrtvého koloucha.. Jak ten byl dobrý.

>>> Laica Mar

14

<<< Kvetoucí louka

Byl jsem zvědav jako vlče, maso jsem neměl dobrých pár týdnů. Bylo to na mě znát, ale i tak.. kořeny, bobule.. Byl to pro mne ten nejsnadnější zdroj jídla, který si vlk rychle oblíbí, pokud nemá možnosti k tomu, aby lovil. Dorazil jsem k zaschlé krvi, sklopil k ní čumáček a spokojeně zamručel. Bylo to starší maso, které můj žaludek svižně uvítá. Hned jsem se do drobného tělíčka s chutí pustil, miloval jsem, jak kosti v hubě křupaly a já si jen užíval.. tu vynikající chuť. Nebylo to zatím shnilé, a i kdyby.. Sežral bych to. Byl jsem v tomhle velká popelnice, nebylo čas se ohlížet za granulemi, jako mi dával ten o dvou nohách. Pamatoval jsem si jeho obličej, který mi z hlavy jen tak nezmizí. Zmizela z ní spousta věcí, ale on.. on nikdy. Potom, co jsem se spokojeně nažral, ač bych uvítal více.. Rozešel jsem se dále.

>>> Salt

13

<<< Poušť

Šel jsem spokojeně vysokými květinami, užíval jsem si jejich sladké vůně a občas kýchl nad přebytečným množství pylu v mém čumáku. Pokračoval jsem dále na sever. Doufal jsem, že konečně jdu správně. Šel jsem tam, kam mne tlapy nesly.. A já nijak neodporoval. Zaujal mne během chvíle však líbezný pach mršiny, která se nacházela nejspíše v hornaté částí, co jsem podle terénů a barev kamenů vypozoroval. Riskoval jsem srážku s medvědem, ale.. nijak bych toho nelitoval. Mohl bych si za to sám. Šel jsem dále, spokojeně našlapoval s opatrností na kamení, hleděl jsem před sebe.. Nijak jsem se neznervózňoval a šel..
Náhle, pach zaschlé krve začínal sílit, přidal jsem do kroku a neustále se držel s hlavou sklopenou na pozoru.

>>> Pityas

12

<<< Oáza

Tlapy mne pálily, slunce mne rádoby trestalo.. Má stará hlava byla pomatená z tepla, které mne tuze vysilovalo. Šel jsem, nezastavoval. Začínal jsem prahnout po vodě, občas jsem kňourl a občas se vztekl nad vedrem, které v kožichu bylo neuvěřitelné. Pokračoval jsem, písek mne nezastavoval, spíše.. doufal jsem, že se brzy dostanu pryč, kdo by řekl, že mé trápení skončí ve chvíli, kdy se zastavím na příjemně chladnější trávě. Spokojeně jsem zamručel, označil si zde jeden strom, abych věděl, že jsem tudy šel. Klidně jsem pokračoval dále, nikam jsme nehna. Klidně jsem šel s hlavou sklopenou za vodním vánkem, který se ke mně donášel.. Cítil jsem ve vzduchu vůni květin, krásu tohoto světa. Dostal jsem se na louku, která podle fleků, byla překrásně barevná. Byl jsem spokojen a sám se rozešel k vodě, kde jsem se následně zastavil a pak pokračoval dále.

>>> Kvetoucí louka

11

Podíval jsem se na zrzavou a sám jen sklopil uši. Byl jsem si jist, že jí toto místo bude na dále vyhovovat, ale mně.. Slunce mne zde žhavilo, silně. Podíval jsem se k drobné princezně a zvedl se, i přes to, že jsem byl ve vodě.. Přestával jsem to snášet. „Děkuji za tvou společnost, Anakhi,“ podíval jsem se na ní a kývl, „můj čas zde skončil. Musím jít dál.. Nezvládám to zde, se svou tělesnou teplotou. Pokud dovolíš,“ kývl jsem k ní, kývl a nakonec.. Zmizel s pískem. Za mýma tlapami se silně prášilo. Věděl jsem, že na sever se dostanu nyní již bez problému, a tak jsem pokračoval ve své cestě. V klidu jsem přecházel z písečného biomu, byla to však dlouhá, bolavá štreka.

>>> Poušť

10

Podíval jsem se následně z vody a s výdechem se podíval na zrzečku, která mne utěšila. Věděl jsem, že jsme šli nejspíš špatně. Byl jsem z toho zoufalý, to nehorázné vedro pro mne bylo vysilující.. Cítil jsem se v tom kožichu jako v kotlíku. Vydechl jsem, celý jsem do vody nakonec vlezl a vykoukl na svou drobnou přítelkyni. „Asi jsi si všimla,“ začal jsem mluvit svým hlubokým hlasem plným tajů, „les jsme nenašli.“ řekl jsem s trochou sraženého sebevědomí. Začínal jsem se v tomto světě motat, byl jsem zoufalí.. Ztrácel jsem pojem o terénu, místech, sám sobě. Zvedl jsem se z vody, zády k Anakhi usedl a hleděl se sklopeným pohledem do hladiny. Byl jsem ostudou, cítil jsem se špatně, že jsem dámě nedokázal ukázat les. S povzdechem jsem čumák poslal k nebi, zavřel oči a cítil, jak vody stéká po jednotlivých jizvách na mém čumáku, obličeji. Kapky lemovaly přesná vyrytí v mé kůži, které bylo způsobeno jediným tvorem, kterého jsem zdolat nikdy neuměl. Vydechl jsem, když jsem ve své hlavě matně našel vzpomínky na svou minulost. Otřepal jsem hlavou a polkl. Cítil jsem uvnitř sebe tajemno, nechápavost. Nehodlal jsem před Anakhi dělat scény, proto jsem se během minuty zas zvedl a došel k ní, abych na ni jemně cákl tlapou. „Jsem tu nově, takže.. se tu asi rychle ztratíme.“ řekl jsem k ní a nevinně do ní postrčil hlavou, rozklusal jsem se z vody s tím, že třeba najdu správnou cestu, ale.. brzy jsem to zase vzdal.

9

<<< Palmová pláž (přes Poušť)

Šel jsem dál, to, že má cesta nebyla zdaleka správná jsem začínal poznávat cestou pouští. Bylo mi vedro, těžce jsem dýchal a doufal, že tohle už brzy skončí. Marně jsem vyhlížel les, dýchal zhluboka. Občas jsem i zoufale, nervně zamručel. Když mi bylo horko, neznal jsem se. Začínal jsem sebou houpat ze strany na stranu od nervů, byl jsem z toho velmi nevrlý.. Jakoby mne bodla včela. věděl jsem, že Anakhi musím doprovázet v naprostém pořádku, být na ni opatrný. Chvíli jsem proto sýpal, ale nakonec radostně pohlédl k vodě, která se leskla v dálce. Rozklusal jsem se, ze všech sil. Neudržel jsem nás a do vody sebou během minuty švihl. Zmizel jsem, byl jsem zaražen v hladině a doufal, že se tělo ochladí.. Byl to šílený pocit, který byl doprovázen nepříjemnostmi.. Sem už nikdy nechci.
„Raději bych pošel.“ řekl jsem do vody.

8

Tlama zrzavé byla plna pozitivních vsuvek, zpráv, které jsem přijímal s klidem.. Věděl jsem, že její maličkost byla pouhá radost. Chvíli jsem ji v tichosti sledoval, a souhlasně kývl k jejímu návrhu o přesunu. Těšil jsem se, konečně budu moct být ve stínu, užívat si trávu.. nikoliv toto místo samých nepříjemností. Nakonec jsem se podíval na mrtvou krysu, přemýšlel. „Cestou jsem narazil na les,“ spustil jsem tiše, „snad si ještě pamatuji cestu.. Třeba nás tam dostanu,“ dořekl jsem svou myšlenku, kdy jsem se jen podíval na zrzečku. Sám jsem měl nohy bolavé od písku, a tak jsem se podíval opět na svůj hřbet, byl chundelatý, od slunce skoro suchý.
„Pokud se vám nechce déle chodit, mohu vám posloužit jako oř.“ řekl jsem k ní úsměvně a nabídl jí svá záda. Následně, když se vlčka rozhodla, přitakal jsem kývnutí k rozhodnutí, které učinila a rozešel se dál. Neznal jsem to zde, mé příchozí stopy byly odváty, a tak jsem začal bloudit s domněnkou, že správně jdu.

>>> Oáza (přes Poušť)

7

Podíval jsem se na svůj čumák a snažeje se si pomoci, už jsem jen zaslechl hlas zrzečky, která se mi prolnula před obličejem, zastavil jsem se, sledoval flíček a nakonec cítil, jak můj čumák byl volný, tekla z něj krev, olízl jsem si jej jazykem a děkovně sledoval tu drobnou vlčku. „Děkuji,“ pověděl jsem zoufale k ní, když jsem sledoval, jak drží potvoru v hubě. Znal jsem je, pozoroval jsem je dříve, když jsem seděl u boudy a čekal, až mi donese někdo žrádlo. Bohužel. Vydechl jsem a nakonec otřepal hlavou, usadil se a vydechl. „Díky.“ řekl jsem znova, ulevilo se mi. Bylo to pro mne hrozné, potupa.. Byl jsem skoro slepý a nedokázal najít zrzavou vlčici. Byl jsem již velmi potupen.. Styděl jsem se.

6

Nejistě jsem se zaculil, a když drobná vlčka vystřelila s tím, že mám babu, pouze jsem se zvedl a zavrtěl hlavou. Nemohl jsem rikovat, že zde zavadím a ublížím si. Neviděl jsem tak dobře, abych byl schopný běhat neustále. Proto jsem vydechl, ale.. má hravost mne přemluvila, rozeběhl jsem se za ní. Byl jsem však opatrný a chvíli ji hledat po pachu, rozhodl jsem se, že budu přímo sledovat stopu, abych ji našel.. Až jsem se dotkl jemného tělíčka, ale.. co mne překvapilo, tak byla jeho měkkost. Nejistě jsem jej sledoval, začal jsem to provokovat. „Nějak jsi nám změkla, Anakhi.“ řekl jsem úsměvně a už jen kvíkl leknutím, když se mi ta krysa zakousla do čumáku, začal jsem okamžitě ustupovat a tlapou se ji snažil sundat. Byl jsem tak vyděšen!

5

Podíval jsem se na Anakhi, tak se jmenovala. Sám jsem se k ní uchechtl a jen tak nevinně se uložil na bok. Spokojeně jsem hrábl tlapou a frkl. „Jmenuji se Excelsior,“ odpověděl jsem jí mile a svou zadní tlapou jí začal postrkovat, sledoval jsem ji, ale následně vždy uhl pohledem k obloze, která byla plná radostného slunce. Spokojeně jsem zamručel, vydechl.. Bylo mi nyní příjemně, ale věděl jsem, že brzy to bude velmi nepříjemné. Má srst línala víc než jí bylo dobré, ale i tak jsem ležel a čekal. Zrzečku jsem zlobil dál svou tlapou, následně jsem se z nudy zvedl a začal ji provokovat svým čumákem. Probíral se ve mě mladý vlk, který neprojevoval sic emoce, ale měl chuť si hrát, dovádět.. Ukázat vlčici, jak úžasný vlastně je. Byl jsem podepřen předníma, zadek mi trčel a jemně jsem tlamou kousal do její tlapy, provokoval ji dál a následně ji strčil silou čumákem do těla.

4

Sám jsem se spokojeně podíval na drobnou, která to vzala s humorem. Bez úhony, bez úrazu. Byl jsem šťasten. Viděl jsem rád vlčice, které byly doslovně normální a uměly si udělat legraci z okolí. Za sebe jsem byl dost upnut na sebe, abych pro všechny byl vidět v nejlepším světlem, šel příkladem.. Nevím proč, ale občas jsem měl pocit, že mě k tomu, když jsem byl vlče vedli. Problém byl v tom, že jsem vlastně nevěděl odkud jsem se vzal. Jediné, o čem jsem ve skutečnosti věděl, byl ten blbej cejch na zadní noze.. Bylo to písmeno „X“, volali tak na mě, vsázeli si na „White X“. Byl jsem pro ně posměchem, zábavou večera. Občas jsem se za nimi ohnal, abych dokázal sílu svého „X“, ale.. byli silnější. Podíval jsem se k zrzečce, která své drobné tělo položila do písku, zvedl jsem se a opatrně rozešel k ní. Občas... jsem si dámskou společnost hodlal užít, možná, že se nejednalo o zrovna vyspělou vlčici, ale i tak jsem věděl, že třeba dokáži její osobnost rozvinout více do dámy. Svým čumákem jsem se dotkl jejího hřbetu a začal se jím o něj otirat, třít. Snažil jsem se, abych ji jemně podrbal nebo aspoň potlačil svrbení, které jsem já osobně ze slané vody měl, a proto jsem si tak říkal, že ji to může trápit též.
„Líbí se mi, že umíte ke světu přistoupit s velkou humorností,“ spustil jsem tiše, když jsem byl svou tlamou u její hlavy a tajemně k ní hovořil, „jaké je vaše jméno? Nejspíš jsem byl více než jen nezdvořilý, když jsem se naň neoptal.“ řekl jsem k ní mile a „nadzvedl obočí“, zahleděl jsem se k ní a se zájmem ulehl vedle, byl jsem ohromný, to jsem i přes svou „slepotu“ poznal.