Příspěvky uživatele

< návrat zpět

3

Pousmál jsem se a chvíli na to už se začal zas přibližovat k mělčině. Opatrně jsem přidal na rychlosti, hnal jsem se k mělčině a následně se převalil na hřbet a začal se smát. Konečně jsem jí to oplatil, nyní věděla, jaké to je. Bavil jsem se na její účet a z vody vylezl s otřesením vody ze sebe. Chvíli jsem jen sledoval, aby byla v pořádku a následně vydechl. „A máte to, slečno,“ pověděl jsem k ní se vší zdvořilostí a jen zavrtěl ocasem, usadil jsem se, naslouchal tichu a chvíli přemýšlel.. Snad jsem jí nic neudělal, nerad bych, aby utrpěla zranění. Proto jsem ji očima stále vyhlížel a čekal. Nebyl jsem rád, když jsem nechtěně nějaké z vlčích slečen skřivil srst. Byly občas takové, které si to zasloužily, ale tato.. tento rezavý flek k nim nepatřil.

2

Nakonec jsem se vynořil a otřepal hlavou, měl jsem vodu v uších, což byla velmi nepříjemná záležitost. Rozhodl jsem se, že se na chvíli připojím k plavání, a proto už jsem začínal plavat směrem k drobné vlčici. Byla tak veselá, že jsem se jí rozhodl udělat radost. Věděl jsem, že jsem proti ní ohromný. Odhodlaně jsem tedy zmizel po hladinu, svým tělem jsem se dostal pod její a jako hřebec ji vzal na svůj hřbet. Doufal jsem, že to bude pro vlčici komfortní, chtěl jsem jí na chvíli ulevit od vody, byla to dáma, nepodceňoval jsem ji, ba jen měl jistou gentlemanskou starost ohledně toho, jak vydrží. Podíval jsem se na ni pravou stranou a jen se konečně opravdově usmál.. Bylo jaro a já sám cítil, že i jako samec se cítím mnohem... zaujatěji, vlčice svá období už měla, ale i tak jsem měl na jaře občasné roupy, hodlal jsem zaujmout každou, ačkoliv.. jsem velkou část z nich neviděl.
„Chvíli si odpočiň,“ ozval jsem se tiše, když jsem tak klidně plaval. Snažil jsem se dostat do hloubky, plavat tempem, které bude příjemné a já budu stačit.

1

Nakonec jsem se přeci jen trochu pousmál. Sledoval jsem jak flek zmizel dále, chvíli jsem ji sledoval a nakonec se odhodlal jejímu přání vyhovět. Proto jsem se rozhlédl, snažil se najít místo, odkud bych mohl nabrat i nějakou tu rychlost. Proto jsem se poklusem vpřed vydal ke kraji. Nakonec jsem se otočila a vzhledem ke svému špatnému zraku, už se vyřítil svižně do vody, jakmile jsem cítil, že mám pořádnou rychlost, odrazil jsem se a.. a najednou sebou švihl pod hladinu. Nebylo z toho skoro nic, pouze potopený vlk, který váhu měl. Rychle jsem z pod hladiny vylezl a nevrle tlapou hrábl do písku. Cítil jsem tam velký kámen, o který jsem šikovně zakopl a jen vydechl.. „Myslím, že dnes se budeš smát ještě dost.“ řekl jsem k vlčce, když jsem nakonec vše otočil a z kamene se vymrštil, byl jsem dost bídný, ale i tak jsem zařídil pořádné šplouchnutí a vlny k vlčici. Bylo to fajn, ale štvalo mě, že před dámou zas vypadám jako nemotorná koza.

Podíval jsem se k vlčici, která načala debatu o mém mluvení. Pouze jsem polkl a odtáhl se o něco hlavou. Byl jsem hlavou blíže k nebesům, jakobych byl namyšlený, avšak se jednalo jen o můj postoj k ostatním. Odměřenost, dominance, kterou jsem nerad prosazoval, ale.. byla ve mě dost. Naslouchal jsem jí, snažil jsem se občas držet krok očima s její maličkostí, až jsem stáhl uši, nelíbilo se mi, že si ze mne někdo utahuje, pouze jsem ji sledoval jak se směje, nepřipadalo mi to moc humorné.. Jen jsem tedy naslouchal tomu, jak se směje, když přestala, odhodlal jsem se i já.
„Ty seš tak vtipná!“ řekl jsem sarkasticky, kdy jsem zvýšil tón svého hlasu a začal se smát na celé kolo jejím tónem, kdy jsem jí chtěl vrátit jak mne pošťuchovala. Býval bych to ignoroval, ale nikdo není rád, když se jej dotknete.. Drzost.
Podíval jsem se však nakonec na vlčici, sledoval ji jak začala vyvádět ve drobných vlnách. Rozhodl jsem se jí oplatit její příval vody na mne, zvedl jsem se a silně předníma dupl do vlny, tiše jsem se uchechtl, ale obličej mi to stále neměnilo.

Naslouchal jsem, nerad jsem příliš mluvil, občas má slova byla zbytečná.. Tato vlčice byla taková, že jí stačilo málo pro štěstí, jen jsem ji dál sledoval se svým kamenným obličejem, hodlal jsem se jí držet v tom, co dělala. Měla o to sama zájem a soudil jsem, že dle jejího optimistického duchu by mohla být mladá, velmi mladá. Na chvíli jsem však zamlkl i svým pohledem, přestal jsem přemýšlet a jen otočil hlavu k místu, kde měl být můj ocas, koukal jsem však o pár centimetrů vedle, neviděl jsem jej. Můj zrak jej přehlížel, srst se pro mne ztrácela v písku, který byl sic žlutý, ale.. já nedokázal vidět víc.
„Hrával jsem si naposledy se svou smečkou,“ odpověděl jsem jí svým hlasem, byl proti jejímu tak suchý, chladný. Odvíjelo se to nejspíš od mé rodné krajiny, elementu.. Vždy jsem ze všech vlčat byl ten největší suchar, ačkoliv.. jaká vlastně byla má rodina? ptal jsem se sebe, když jsem se zahleděl na hýbající se chaluhu, což jsem podle barvy poznal, že se nejedná o můj chvost.
„Žil jsem většinu života v severních částech,“ odmlčel jsem se, „je to děs, být v něčem takovém..“ řekl jsem k ní jedním tónem a nakonec se otočil zpět pohledem dopředu, nedalo mi to a jemně jsem do vody šlápl svou přední, čímž jsem cákl na vlčku, která kolem mne už musela plavat, zatímco já, klidně seděl a hleděl.

Šklebil jsem se, vylézal jsem nevrle z vody a snažil se ze sebe setřást přebytečné kapky, hlavně ty v uších.. Bylo to tak moc nepříjemné! Šklebil jsem se nad tím, když tu se ozval hlas. Hned jsem zvedl hlavu, rozmrkal oko a chvíli přemýšlel nad tím, proč vidím rozostřeně.. Došlo mi to. Hlavo dubová. Podíval jsem se za hlasem, který patřil velmi vlčici, po chvíli hledění na flek mi došlo, že bude zjevně krapet drobnější, ale.. nebyl jsem si tím jist..
Nadzvedl jsem překvapeně „obočí“ a jen sledoval, jak si radostně hraje ve vodě. Uchechtl jsem se, bylo to.. roztomilé? Nerad jsem užíval tento výraz, ale.. pro vlčice jsem měl vždycky slabost. Usadil jsem se, sledoval ji, avšak stále jsem si držel svůj chladný výraz. Přeci jen, společnost vlčic jsem uvítal vždy a rád, ačkoliv.. Byl jsem na tyto věci starý, ale.. to nikdo neví.
„Doslova,“ vypustil jsem ze své tlamy hlubokým hlasem, zněl velmi tajemně a já jen mrkl, nadzvedl hlavu a sledoval ji, „v těchto nesnesitelných teplotách jsem docela rád, že jsem tam spadl.“ řekl jsem k vlčici, když jsem dokončil svou větu a tak nějak odhadoval, který z těch fleků je ona.. Chvíli jsem jen přemýšlel a nakonec se chytl očima jejího.. ocasu? Kmitalo něco tak svižně ve vodě, kde jsem to sledoval jako vlče myš a nakonec toho raději nechal, muselo to být velmi nezdvořilé k dámě.

<<< Temný les (přes Duny)

Byl jsem znechucen tím, jaké teplo zde zase bylo. Dýchal jsem přes svou zimní srst tak svižně, že jsem se div málem nezkácel. Snažil jsem si zlepšit tělesnou teplotu, ale.. vůbec se mi tu nelíbilo, zastavil jsem se, až ve chvíli, kdy jsem přešel velké.. řezavé hrboly, bolavě jsem svěsil hlavu, porozhlédl se kolem a začal zas dýchat, necítil jsem se zde komfortně.. Potřeboval jsem se zas dostat pryč, ale kudy? Zmateně jsem proto vyklusal kupředu, a tu.. vrazil do čehosi, co mne šíleně bolelo. Otočil jsem se, a než jsem se stihl vzpamatovat.. už jsem se jen tak zatrmácel a zmizel do vody, praštil jsem se, znovu. Zavrčel jsem nad tím, vystrčil hlavu a rozhlédl okolo.
„Jestli jsi otče nahoře, tak si ze mne přestaň už dělat prosím blázny!“ řekl jsem s vyceněnýma zubama, když jsem se začínal šklebit nad „chutí“ vody. Vylezl jsem, aspoň jsem se o to snažil, ale zas.. bylo mi nyní krásně chladno, a to jsem ocenil.

<<< Les u mostu (přes Most)

Šel jsem dále, pokračoval jsem temnýma hlubinama míst, která začala být krapet chladnější, věřil jsem, že jdu správně.. Aspoň to na mě tak působilo. Musel jsem však zpomalit, byl jsem lehce znaven svým elementem, ale.. bylo třeba se s mým nejmilejším, vzdušným přítelem, naučit. Byl to dar, který jsem si chránil.. Cítil jsem, že za posledních pár let značně sílil, neužíval jsem jej příliš, ale.. i tak jsem jej občasně rád využil.
Mé tlapy se pokládaly hůře, nevadilo mi to.. Měl jsem aspoň takto možnost přemýšlet, více zaměstnat smysly, které pracovaly, díky mým zraněním, mnohem více. Šel jsem proto dál, nevšiml jsem si, že jsem změnil směr a během chvíle.. Už jsem cítil jak se do mých tlap zařezává cosi.. Bylo to nepříjemné, neznal jsem to. Hlína to nebyla, přičichl jsem k tomu a čumákem jemně hrábl.. Jednalo se o něco, co bylo podobno kamení.

>>> Palmová pláž (přes Duny)

<<< Severní hory

Kráčel jsem klidně dál, netěšilo mne, jak slunce tvrdě až pálivě opíralo své paprsky do mých zad, občas jsem se musel zadní nohou podrbat, nebyl jsem vůbec spokojen s tím, co se zde dělo. Nevinně jsem otřepal hlavou, přední tlapou mávl nad otravnou mouchou.
„Dej mi sakra pokoj, bídáku.“ řekl jsem nepříjemně k mouše, svým hrubým a hlavně hlubokým tónem, zašklebil jsem se, a když se již po třetí dostala k mé hubě, sežral jsem ji. Podráždil jsem si tímto drobátkem žaludek, ozval se hned.. A já cítil, že je třeba jít i tak dál. Bylo jaro, musel jsem proto najít krajinu s vodou, kde bych třeba mohl mít štěstí na nějaké mladé, nechtěné.. Pokud jsem nebyl stále dostatečně hloupý, mohl jsem jít dále..
Cestou sem však narazil na jakýsi most, kynklal se.. Musel jsem uznat, že lepší cestu jsem vybrati na sever nemohl, byl jsem s ním opatrný.. Znal jsem svůj element, jeho slabou sílu, a proto jsem si pomáhal, abych most držel v klidu. Byl jsem z toho více vysílen.. ale.. věřil jsem, že mě tak nebude stát aspoň život.

>>> Temný les (přes Most)

Byl jsem hladný, začínal se ve mne probouzet jistý.. rádoby vztek? Měl jsem svou mrzutou masku zpět. V tichu jsem jen stoupl na tlapy, kdy jsem se otřepal. Bylo mi šílené horko, opatrně jsem zavětřil. Věřil jsem v to, že se zvládnu ještě orientovat ve směru, moc jsem si přál, abych svou poutnickou mysl stále měl u sebe, opatrně jsem začal našlapovat, skrz rozmazané vidění jsem vnímal kameny, občasně jsem klopýtl a následně.. už jsem jen šel z chladnějších hor níže. Mířil jsem prostou cestou zpět, ztrácel jsem se v tom, kam jdu, ale věřil jsem.. že tam, kam jsem šel, tak tam byl sever. Potřeboval jsem uniknout do chladu, najít místo, kde do ledu ulehnu a budu mít svůj překrásný klid, začal jsem vydechovat skrz tlamu, jazyk jsem měl vysunut ven, jemně jsem našlapoval, vnímal okolí. a pokračoval krajinou dál, snažil jsem si občasně udělat pachovou stopu, abych se ve své cestě vyznal.

>>> Les u mostu (přes Luku.)

Jakoby mne někdo ořechem trefil do hlavy, když jsem se tak zamyslel, došlo mi, že jsem byl jako potrhlý mladiství, který se snaží ukořistit vše, co zde je. Ozval se na mě hrubý hlas, který ve mě vyvolal celkem nechuť? Býval bych se choval jako dominanta těchto krásných hor, ale věděl jsem, že v těchto končinách své jméno vybudované nemám. Nebyl jsem nikdy tím, kdo by za vlky sám od sebe šel, pokud se nejednalo o vlčici.. Zcela upřímně, začínal jsem se už sám sebou nudit, neviděl jsem skoro nic, tudíž jsem nemohl určit ani místo, kde jsem.. Bylo na tom však něco pozitivního, pořád jsem mohl objevovat krajiny tak, jako nikdo jiný. Usedl jsem líně na zem, otočen zády k mé „potravě“ a už jen tiše hleděl, naslouchal jsem ptákům a trochu smutnil nad tím, že nemám co do úst.

Nevinně jsem stál, možná byl klidně přikrčen.. Nechápal jsem zrovna, proč hledám své žrádlo v něčem, co je stejné krve, ne doslova. Chvíli jsem větřil, následně jsem si však řekl, že třeba se svým slepectvím, se kterým jsem nejraději lovil bobule.. V zimě bylo bídně. Musel jsem již ochutnat krev, začínal jsem se cítit jako krvežíznivá bestie, jakoby.. mi ta jizva na krku měla připomínat, že jsem již tak zranitelný. Bylo mi jasné, že vlk by o mé přítomnosti již mohl vědět, a tak jsem se rozhodl vymyslet taktiku.
Zavyl jsem vpravo, začal dělat agresivní zvuky, od kterých jsem po svém zmlknutí začal přebíhat na jinou stranu, divil jsem se své odvaze. Přešel jsem do plynulých cvalových skoků, ve kterých jsem začínal hledat pach, byl jsem tak mizerným, tak paličatým. Během chvíle jsem už ležel na zemi, jako klubko neštěstí. Má nadbytečná inteligence neměla hranic.. A nyní se jen prokazovala.

Povzdechl jsem si, nenacházel jsem zrovna moc věcí, co bych rád. Naslouchal jsem zvukům, které se zde rozplývaly. Chvíli jsem stál, větřil.. a následně tak nechápavě zastříhal svýma ouškama. Zaslechl jsem cosi, co šlo z dály. Instinkt říkal, že bych tam chodit neměl, ale i tak jsem se rozklusal dopředu. Začal jsem tak jemně klusat, větřil jsem dál a dál, občas jsem jen olízl svůj čumák a nakonec se zastavil, cítil jsem pach krve, zraněného. Bylo už jasné, že je to další vlčí samec, proto jsem na svém obličeji nechal narůst svůj vážný obličej, stal jsem se hned tím, kým jsem.
Chvíli jsem přemýšlel, zda se zajímat o potencionální potravu, když by náhodou došlo na nejhorší, byl bych zajištěn na dalších pár dní, ale.. zatím nevypadalo, že by samec padl. Proto jsem skrz své neostré oko hledal pohyb, chvíli jsem se skrýval v trávě, ale uznal, že vlastně neuvidím takhle už vůbec nic.. A tak jsem čekal v povzdálí, kilometr od masa.

<<< Podsvětí

Podsvětí, místo, odkud jsem se ani nevím jak dostal, už bylo několik dní za mnou. Ležel jsem si poklidně pod sluncem v trávě, občas se převalil a tak nějak si začínal užívat toho klidu. Své myšlenky, zážitky se v mé paměti ustálily. Docházelo mi, že jsem ke konci musel dostat nějaké zatmění, jelikož vůbec nevím, odkud se ty jizvy na krku vzaly, ale co. Určitě to je další důkaz toho, že jsem byl schopen se ke všemu postavit čelem. Byl jsem stále ten, kdo měl za sebou několik vůdcovských povinností.. Ach, ta překrásná bílá vlčice, která se mi kdysi motala pod krkem, kde ta vlastně.. Ty hlavo dutá, vždyť Vločka již dávno roztála!
Jak jsem si občas chtěl nabít, abych si vzpomněl. Nesnášel jsem svou paměť, ale sám jsem nevěděl, co s ní.. Co si počít. Možná by bylo zdrávo, kdybych místo tohoto „únavného“ přemýšlení začal dělat i něco produktivního. „White, copak bys dnes rád?“ optal jsem se v myšlenkách sám sebe, převalil jsem se a jakobych se znovu narodil, jsem na svou tvář nahodil svůj běžný výraz, tvrdý jako kámen, ledový. Začínal jsem si připouštět, že jsem nejspíš velmi mimo sebe, když se chovám.. přehnaně pozitivně. Chce to začít zas vnímat, nežít v bublině, ale v tom, co se opravdu děje.
Když bílý vstal, křupla mu zadní noha, na které byl vypálen cejch. Spokojeně zívl, zavřel oči, otevřel.. a náhle se skrz své velmi špatné vidění opatrně rozešel kupředu, začínal jsem čichat, hledat potravu.. Doufaje, že mrtvá srna či jen kosti naleznu, jsem šel dál. Občasně jsem zastříhal ušima nad zvuky, které se mi vůbec nelíbily, občas jsem omylem, při nedávání pozoru, narazil hlavou do tvrdších předmětů, které bych identifikoval jako.. kmeny? Nejspíš. Svou vůní, suší chutí bych tomu tak říkal. Byl jsem jako stopovací pes, který nemá dost. Potřeboval bych se nažrat, a to nejlépe hned.

Děkujeme za odměny, všechna % prosím hodit do síly a náramek zakreslit. S Elricem jsem byla domluvená i na jizvách, tudíž se v bližších dnech ozvu kreslíři. Děkuji.

Zapsáno