Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vnímal ledovost jejího těla a následně se při slovním upozornění začal od tmavého hřbetu vzdalovat... Měla jistou pravdu v jejích slovech a rozhodl se její maličkosti naslouchat, odtáhnul se a jak kdyby se v jeho tváři cosi změnilo. Zatáhnul se ledovec, který jí celou tu chvíli ukazoval svůj skrytý, prorostlý spodek. „Viděl jsem vás.“ řekl. Jemu to divné nebylo... měl za to, že zřejmě chápala, že jeho zrak není nejvíce čirý.
„Mléčné zraky spatřily vaše tmavá záda, která se přelívají do světlejšího tónu... bílé břicho... ve vaší tváři charakteristické barvy, které tvoří jakousi masku skrývající vaši něhu a křehký charakter,“ polknul a podíval se kolem jakoby chybějící zrak hledal, „někdo vám ublížil v kruté zimě... ta jemná jizva, kterou jsem jen jemně vnímal... viděl jsem její zrod, ale netuším jak. Možná to je jen zmatené chování starého vlka...“ špitnul a brzy se ke své družce podíval, hlavu snížil a sledujíc ji prázdnýma očima jen přemýšlel... „Možná dokážu vidět jen to, čeho mám plné tělo,“ docházelo mu pomalu jako kdyby tento zážitek už zažil, „nedávno jsem prozřel jednu věc, Astro,“ hluboce vydechl, mluvilo se mu těžce, „zapomínám.“ řekl tu normální věc, kterou každý z nás cítí, ale...
Nastalo z jeho strany tvrdé ticho, při kterém spadnula zadní část těla do zelené trávy, po které tančily doteky světelných paprsků Slunce jež pálíc mu hřbet tak protivně štípalo pdo srstí... „Zapomínám...“ hleděje s bolestí uvnitř sebe díval se do zelené trávy uvědomujíc si onen fakt, proč jeho hlava je tak pustá? Proč nevzpomene si kdo byla ta... Deinell? Kdo byl Dail? Kdo jsou ta cizí jména...
Možná se v jeho očích zaleskly na chvíli slzy, ač nechtěl být slabý. „Nevím už absolutně nic. Vše splývá s mlhou. Zrak, myšlenky... vše je v mlze.“

Všechny zvuky náhle utichly. Jen co se čumák šedého samce dotknul místa tak citlivého a významného... On sám si nepovšimnul oč přesně šlo, jeho oči byly náhle zality zcela jinou scenérií; to, co Astra viděla byla realita jeho těla, ucuknul od její maličkosti, oči mířil přímo do trávy lesa Alf zatímco v nich se odehrával jakýsi skrytý scénář. Co to je? prolétlo jeho hlavou, neznaje vlastních schopností a magií, která právě otevírala bránu. Tmavý hřbet ležící uprostřed bílé pláně.... krev... Byla to Astra, kterou tak poprvé mohl spatřit. Měla tmavou srst, její hřbet táhl tmavé linie, které jako vodové barvy prchajíc do světlých odstínů... Byla tak krásná. Musel vypadat děsivě, když zasekle stál, viděl tu pravdu, která se zjevila jeho tváři o její ladné tváři... Jizva. Krvavé místo, které vzniklo pomocí cizího drápu drobného stvoření.
Trvalo to pár vteřin... možná půl minuty než začal opět klidně dýchat, tak ledově. Očima se podíval zpět na rozpitý flíček, který měl tu tmavou masku s bílou lysinou, ty tmavé linky lemujíc spodní část krásných očí... Zůstal tu jen flíček, který jemu samotnému se smíchávajíc zelené odstíny a lámající světlo už nedával takový smysl jako před vteřinami... Toužil by ji vidět a říct jí s plným dechem jak krásnou květinou v země ledů a sněhu je. Tak moc by jí rád řekl, že její ledová slova jsou tím, co její krásu podtrhává tím krasopisným písmem s ostrými R.
Chvíli ji jen sledoval... mohla se cítit divně? Mohla mít zvláštní pocity? Začni se chovat Bílý. zavrčel na sebe myšlenku, která jej vzpřímila, vyrovnal se do své mohutné stavby a sledujíc svou družku, jen klidně vydechl. Zaklapnul tlamu, která lehce cvaknula od zubů, které se setkaly.
„Omlouvám se,“ vydechl přecházejíc její veškerá slova, která nechtěl touto chvílí nechat zmizet, „viděl jsem něco... co není společné s tím, co s vámi nyní zažívám.“ suše polknul a stáhnul uši k hlavě.
„Budu vám loajálním až do posledního dechu,“ tiše špitnul a zanechávaje slova vyslovená před pár minutami v minulosti pár kroků za sebou se k Astře vydal, opatrně svou mohutnou hlavu opět usadil na její hřbet, zavíraje oči a s tichým výdechem se jako malé vlče začal skrývat v tmavém hřbetu vlčice, která mu donesla něco nového. Ta vůně.

Byl to ten nejkrásnější den v jeho životě. Nejspíš ne první, ale první při typických teplotách, kdy mohutné tělo jen tak polehávalo. Sledoval ten kraj malovaný olejomalbou jež se stále leskla před jeho zraky... To místo, tak překrásná krajina, která se před ním neustále rozpínala... Hluboce si vydechl. Z jeho maličkosti vyšla jen ledová námraza, která lehce ochladila vzduch... ne na dlouho. Bylo teplo, takové teplo, že někteří by jen tak našli pozůstalou jinovatku či ranní rosu.
Na chvíli zavřel oči. Zvuky okolí, kdy zpívající ptáčci říkali různáá slova, kterým nerozuměl... jen a pouze ho jejich přítomnost lákala k tomu, aby na chvíli začal přemýšlet s hlavou uloženou mezi tlapami. Brzy přijde spánek, který bude věčný... bude to spánek, při kterém objeví i nový život? Byla to nepříjemná pravda, která se i v jeho zakalených očích vybarvovala až převelice pestře. Vnímal ten podivný závan pachů do jeho života... Jiná srst, tělo slabší a ač býval neustále v pohybu... někdy se okolí začínalo lehce zpomalovat a on společně s ním. Neměl chuť jíst, neměl chuť spát... byly to ty samotné chvíle, při kterých nerad zavíral oči od strachu, který by nikdy nikomu nepřiznal.
Z jeho mysli ho vytrhl až zvuk pokládajících se tlap do trávy, které se blížily k němu. Byla to jedinečná melodie, kterou za poslední měsíce, týdny, dny, hodiny, minuty, vteřiny... dokázal načichnout až tak, že nemusel její maličkost vidět, ale jen si ji ladně představit. „Našla Astra co hledala?“ zeptal se, když zrovna otvíral oči a vytrhával ty zauzlené trsy plevele z jeho mysli. „Královny svou hrdost neztrácí, nechci vás o vaši korunku okrádat.“ podíval se jejím směrem, ale to už začínal vnímat jak se její tělo tiskne k jeho... Ač ležel, býval často poměrně vysoký, a tak neměl problém Astru udržet i z leže. Opatrně šel jejímu tělu naproti... bylo to tak podivné. Jakoby vločky pronikajíc až na jeho kůži začaly v jeho maličkosti budit nové, neznámé věci.
„My,“ zopakoval až trochu nejistě a následně svou hlavu jemně přisunul k její, „dávám vám svou věrnost a slib, že z vaší cesty dostanu veškerá úskalí, která vám budou chtít bránit v tom, kdo jste.“ vyslovil zcela vážným tónem a brzy se začal čumákem otírat o její tvář. Mohl se dotknout jizvy? Pakliže se dotknu. Co mu jizva, pomocí speciální magie Peintio ar gynfas ukázala?

Držel se stále na první pozici. Astra byla jeho dlouhodobou společnici… bylo pro něj vše tak odlišné a jak kdyby ty jednotlivé fleky měly už více barev jak jen černou a bílou… jakoby náhle všechna světla a okolní kraj hrál barvami, které vždy tak nedoceňoval. Byla to spousta zajímavých jevů jenž čechraly nepochopitelně hustou srst na jeho krku společně s tou jedinou, která si ho za za léta dokázala osvojit. Byl jako opuštěný lev bez smečky, voják bez toho čemu mohl sloužit… jeho úkol v místním světě nabíral konce a ten vlak pískajíc zatímco strojvedoucí sotva brzdil… nebyl ochoten zastavit. Ujela mu toho spousta… opravdu velká spousta byla slepými nábojemi a pokusy trefit terč, od kterého se vždy tak neochotně odrážely proti němu. Bylo to stání uprostřed zrcadlového bludiště, které se dále odmítalo probouzet.
Probíraje jeho maličkost dokázal až ten ostrý tón s tím severským přístupem, který Astra měla. Byla působivou vločkou jejíž mrazem ožehnuté hrany jakoby podaly jeho ledové srdce a čím dál tím víc dokázaly vést symbiózu a klid. Ten prázdný pohled, ve kterém jen ona dokázala vidět světla. „Nikdy bych nečekal, že dostanu kompliment od královny Severu.“ špitnul hlubokým tónem a o snaze najít její tvář vnímal ten tmavý charakteristický flek od kterého se táhly dva trojúhelníčky. A tu ucítil jak i jemu je náhle zima ve vysokých teplotách. Otřela se o jeho krk a on… bylo to poprvé? Bylo to tak citlivé, tak něžné. Byl jako mladý vlk, který poprvé otře své neomalené tělo o samici a pocítí biologické nutkání… on ho však tentokrát po dlouhé době neměl. Nechtěl aby to skončilo… aby se stalo to co vždy. Namotat a odejít. To byla cesta, kterou uvnitř sebe nerad nacházel, ale… byla to těžká slova, která si mohl přiznat. Mám pro vás slabost. vyšlo z jeho mysli, ale tlama zůstala jen prázdně otevřená.
„Pokud byste nerada hledala cestu znovu, rád naše cesty spojím.“ tiše pronesl k jejímu pravému uchu a mohutným jazykem, jako kdyby otcovsky dávaje jí bezpečnost, přejel po její hlavě a když sd rozcupitala zvídavě za tím známým zvukem… poskočil. Hlava se tak ladně pohodila vzduchem, nohy se na setiny odlepily od země a on následně se vší radostí vyběhl za ní, ale brzy se přistihl a jen s káravým zamručením zpomalil.
Astra se vydala za tím prašivou, který prodával dovednosti… On se podíval jejím směrem a poslušně položil mohutné tělo kousek od pana Wu. Oči mu směřovaly k pláni a on, ač viděl jen fleky, sledoval to prázdno s klidem.

→ Červená louka

Pozice vedoucího skupiny mu byla známou, příjemnou i lichotivou... Byl si připadal hrdý, jako kdyby s Astrou mohl vést smečku... nově vznikající ledovou skupinu, která by mohla započnout cosi nového... něco... co nynější život Siora mohlo změnit a otočit jiným směrem. Měli na to být vůdci, a to oba.. Ona, ta, která přináší jeho hlavě myšlenky a přináší mu jistou odvahu, mysl a hlavně věci, které sám se sebou ztrácel. Naděje. to těžké slovo, které bývalo jeho denním chlebem, který ho tak silně bolel v pomyšlení nad tím, co jej všecičko dovedlo k tak prohnanému osudu. Byl svým odpovědím tak blízko a zároveň tak daleko... „Už jen to, že jsem vás dokázal uvolnit a obnažit váš charakter, který je klidný jako tichý tón v mrazivé pustině... beru to jako úspěch. Asi jsem zajímavý...“ prošlo mu tlamou poněkud méně vážným tónem, jako kdyby se snažil vytvořit jakýsi vtípek... něco, co by mohlo pozvednout koutek provokativním tónem, kterým to poslední slovíčko řekl a jak tajemně nechávaje je doznívat s chvilkovým držením ticha?
Byla to přenádherná věc. Ticho.. A ticho s Astrou? To... To bylo pro samce vysokého vzrůstu tmavších barev už poněkud více zajímavé, až nezapomenutelné. „Rád bych na sever odešel, ale... jsou tu i ledová místa. Veru bych vám je rád ukázal, myslím si, že... by váš pohled na jih dostal i o něco hezčí nádech jak mínění, které ve vaší mysli přebývá.“ a zastavil se. Byli kousek od území a on nemohl cizinku přivést blíž jak sem... Nemohl odhalit ty tajemné hranice a místo, které ho přijalo s nadějí, že jeho mysl dokáží uzdravit.
Lissandra... ta moudrá vlčice, která dodala světlo do stínů. „Věru... i vlčic jako vy se nenachází tucty. Slova tak ledová, sekajíc mě do kůže a i přes to se dokážu chvět, když to vše slyším a umět vám podlehnout, ač se sebevíc snažíte a snažila jste mne ranit. Ublížit umíme silně oba. Ale... nemáme to zapotřebí.“ a v tu chvíli se otočil jako mladík směrem k vlčici stojící naproti němu, asi? Možná zrovna hleděl jiným směrem odkud měl tušení, že tón tak malebný do uší mu přicházeje. „Jsme v místech, kde bych nerad, abyste se dostala do nesnáze...“ tiše zašeptal, když se pokusil vyhledat její ucho do kterého ono tajemství mělo přijít.

→ Les Alf přes Rokli

Byla to kouzelná chvíle, která přinášela šedému samci spostu nového a přínosného. Ostrá slova a pocit čestné společnosti, kterou právě vedl za sebou... byla to citlivá duše, která skrývala veškerý cit jako květy rostliny. Byla tak lehká, byla tak ladná... a ne lehká jako v negativním, ale... vnímal z ní jistou jemnost, která v něm probouzela příjemný pocit, který skrýval pod ledovou masku jež sotva obnažujíc před ní hodlal držet a dát samici nutné bezpečí. Musela ho mít... musel... musel se o svou polovičku postarat. „Můj největší nepřítel jsem já sám,“ vyšlo z ledové tlamy, když se otočil slepým pohledem k jeho dvojičce, „jsem si největším protivníkem co jsem byl zaslepen věčnou mlhou, která mi zakazuje vidět veškerou povrchní krásu mého okolí... A tak žiju pouze s tím, co dokážu vnímat.“ špitnul jakoby slova byla jejich novým tajemstvím... Kdyby býval vědět, že špička jeho čumáčku skrýval to tajemství... kdyby býval věděl... že dokáže takové velké zázraky... kdyby jen věděl-.
„Sil mám hodně, rád se s vámi o ně podělím.“ pokusil se trochu zalaškovat s AstRou. Měla to ostré R, které mu stále připomínalo její charakter, který... byl tak docela perfektní svým odměřeným přístupem, který postupem času dokázal rozevírat jako oříšek. Byla ladná.... byla pro něj velmi inspirující, ale fakt těchto slov již nejspíše zmiňoval? Netušil..
„Brzy budeme na místě,“ opatrně přešlápl a následně se podíval na nebesa jenž začínala smažit severáky přímo pod palbou, „tak ostré šípy vrhaje do našich zad... ty nevděčníku.“ zamručel nespokojeně a brzy přidal do kroku. Pamatoval si až moc dobře cestu do míst, kde se aktuálně nacházela jeho smečka. Byla to příležitost dát Astře zázemí... dodat jí jistý domov a klid.

→ Nejvyšší hora

„Tož Maruno, já bych zkusil použít ta kouzla.“ pravil první, který se právě hlavou tiskl ke své sestřenici Maru. Ta naslouchala celému příběhu, a ač se jí myšlenka zdála hezká... byla pro ni tak trochu nerealistická: „Proč bys používal kouzla na objevení Vlčíška?“ úšklebek v její tváři nechyběl a Norbert, ten který kouzla zmínil, by býval jen pokrčil rameny.
Bylo už poměrně pozdě, venkovní mraky zastínily Slunce a vystřídali jej za noc. „Mám nápad... Někde musí mít přeci ten svůj pelech odkud pokaždé vychází!“ vyšlo z tlamy nejmladšího, toho nejvíce ušmudlaného jedince - Šmudla. Nebyl příliš moudrý... a vlastně ani tak urostlý, ale občas... občas to v jeho maličké hlavince pálilo. A i dnes byl den, kdy se mladí, méně zkušení jedinci odhodlali vyrazit ven. Do tajemných končin, které jen tak nikdy neobjevily. Měli strach? Byli připraveni na noční nebezpečí? Kdoví. Jejich pětičlenná skupina musela však nezbytno pouť vykonat. A tak se vydali; Maru, Norbert, Šmudla, Mráček a Heřmánek.
Celá pětice věřila, že dokáží přimět líného jedince aby dorazil, že dokáží přemluvit jeho maličkost aby krásné dary přicházely i skrz jiné období jak zimní... Bylo to tak smutné a hlavně... ten nápad o dvou Vánocích byl naprosto perfektní pro mladé vlky!

Noc a upadající mlha dávala mezi dvojici podivnou atmosféru; někdo by ji nazval až tajemnou... byla to chvíle, která mezi dvojicí mohla, ale i nemusela, tvořit další významné pouto a donesla by bývala vlkům cosi podivného. Nelze to jen tak nazvat, je to... je to ta podivná souhra náhod, podivná chvíle. Teď a tady. Špitával by mu do hlavy ten příjemný tón hlasu Vločky. Vločka. byl to ten silně prázdný pohled, který v jeho tváři setrvával. „Pokud jsou pod vaši úroveň... je čestné jimi pohrdat.“ vyšlo z něj ledově a dívaje se na vlčici za ním se nad ní začaly snášet, pomocí Siorovo magie, vločky. „Často narazíme na ty, kteří jsou v našem životě nic neříkající. Je to normální a netřeba to říkat opatrně... vysloužili si ta ostrá pojmenování sami.“ vydechl a brzy se na svou společnici podíval ač neviděl nic víc jak jen světlejší flíček. Vločka. prošlo mu hlavou, když jen pár minut sledoval v tichosti jeho příchozí... Ten její pach... byl tak specifický.
Vlčice se držela po jeho boku. Cítil ten příjemný zvrat v jeho těle... cítil to něco, co již nějakou dobu v končinách znovuobjevený zapomínal. Nejblíže k těmto pocitům byla Dail, ale té... té nehodlal věnovat více jak jen jeden jediný večer a namotání do úzkých cest, ale... to už je pro něj zapomenutý moment života, o kterém zkrátka neví. „Vy budete moje oči... Potom já budu vaším strážcem.“ a sklonil hlavu, když jeho hluboký tón mizel v husté mlze. Hodlal se k ní přiblížit... nyní už vědomě, ale... ta mužská hrdost odmítala přijmout fakt, že vlčice mu voní.
Světlýma očima, tak říkaje ledovýma, sledoval tu světlejší krásku vedle jeho maličkosti - byla tak kouzelnou vlčicí, která po jeho boku trávila již nějakou chvíli... „Astra,-“ špitnul tak do ticha, když zrovna oba nic neříkali, aby si v hlavě uložil to znělé jméno, které mu připomínalo sílu jen co jej vyslovil. Brzy se vydal směrem k vysokým horám, které je dělily jen kousek od portálu, který tak letmo udržoval ve své hlavě...
„Kdybyste byla unavená... mám dost sil vás dostat přes ty hory.“ nabídl a následně se vydal směrem k portálu, který je dělil od druhého ostrova.

→ Červená louka přes Sněžné tesáky

Potkal při návratu zcela jinou vlčici; její zbarvení nyní nezvládl přesně identifikovat, jelikož jej přes mlživý zrak s bídou viděl. Naslouchal jí se zájmem... ač k vlčici choval jisté sympatie, nemohl si dovolit Astře vyzradit veškerá tajemství či jí jakkoliv napovídat v tom, kde by mohla na šedého starce nastražit líbivá slova. Hodlal jejich vztah držet na pomyslné hranici čehosi neznámého do čeho oba mohli a nemuseli vstoupit. Nic se nestane, ani jeden z dvojice nedostane křivdy... „Domov? No.. ano, je to poměrně dálka.“ sám netušil, zda tu vzdálenost lze nazývat dálkou... bylo to něco, co on sám tak nějak přestával vnímat. Hlavou mu tolikrát prošlo tolik podivných myšlenek, které následně uchovával sám v sobě a zkracujíc čas si prakticky moc nevšímal okolí... Měl by se zastavit i u smečky než zapomene i ní.
„Netuším, zda vy chcete někam jít, ale... já se vydám směrem k horám, už teď mi skrz vycházející Slunce začíná být poměrně nepříjemně - raději se ztratím do chladu.“ pozvedl k ní koutek a následně se otočil směrem k odchodu... netušil, zda se vlčice bude držet s ním... Třeba ano? Třeba společně budou putovat a připomene v jeho srdci Vločku... Vločka. jen to slovo slyšel a vnímal uvnitř sebe šílenou bolest, která jej štípala pod žebry... Byla to zahalená minulost mlhou, byl to čas, který se ztrácel v mlžných končinách... byl to uhašený oheň v jeho srdci, který už dávno zapomenul a prorůstaje v silný ledovec se veškeré zmínky o jeho milé začínaly vytrácet. ...Vločka... jakoby se zasekávaje hlavu držeje u země a pokračoval vpřed.
Nenechával Astru za sebou... naopak. Uši otáčeje vzad jakoby čekal, že společně proputují ještě pár kroků k ráji. Chtěl ji chránit, chtěl jí dávat teplo, chtěl... chtěl spoustu, ale nedokázal se upínat na cizé. Putovali společně již nějaký čas, který v jeho hlavě byl něčím, co si užíval a nehledal mezi řádky biologické potřeby, které pro něj mnohy byly silnější jak rozum. „Chtěl-,“ zarazil se, když se zastavil v mlze jakoby zapomenul, že jeho společnici měl v sobě, byla tam? Ztratila se? Excelsior netušil, zda-li se jeho společnice proměnila v mlhu, která těžce usedajíc v údolí zakrývala vše. Bylo to místo, ve kterém každičký viděl stejné nic jako on.

→ Mlžné pláně

→ Ledovcové jezero

Jejich kouzelný, ledový moment pro něj byl poněkud k zamyšlení. Zažíval po dlouhé době tak zvláštní emoce... takové zvláštní šimrání v jeho těle, které mu způsobovalo příjemný pocit. Všude. Jako kdyby se probudil ledový kráter, který díky přicházející teplotě začínal ožívat a z jeho vnitřní části začínalo cosi podivného vycházet. Neuměl to rozlomit, muselo to uzrát samo. Ať už jej Astra následovala či nikoliv, ohlížel se, aby získal případnou odpověď, která mu zatím byla skryta. Nyní se však potřeboval vydat k místům, která jej brzy zavedou domu - Daén. Musel se vrátit ke smečce, které dělal pomyslného člena, ale už to bylo nějakou tu dobu, co se u ní vyskytl... možná zapomenuli?
Nikdo nemohl tušit, že se šedý krátce po jeho přijetí bude odhodlaně dál toulat na severní části ostrova... Ono to tak nějak i smysl dávalo. Nyní však musel pokračovat kamsi vpřed. Cestou jej zaujal podivný zvuk, který už kdysi slyšel a dnes byla poslední chvíle, kdy toho podivného vlka, který jej mimochodem zkrášlil, mohl navštívit. Byla to část jeho života, o které příliš nemluvil, ale dokázal se od něj dobrému přiučit. Obchůdek | Probíhá ještě před zapsáním změny kšm v inventáři
· Stav před nákupem: 406 kšm || 10 r || 20 mNákup | Uplatním slevu 70% (30%+40%)
· Tlapek do vody: 6. až 10. level = 90+100+110+120+130 = 550kšm
· Tlapky do iluze: 2. až 10. level = 50+60+70+80+90+100+110+120+130=810kšm
Výpočet
· 810+550=(1360:100)x70= sleva 952kšm
· 1360-952=408 kšm ... převádím k tomu 1 rubín na 10 kšm
416-408= 8kšm mi zůstane · Stav po nákupu: 8 kšm || 9 r || 20 m
Schváleno

Neměl žádné vedlejší úmysly a ani se nepokoušel od svádění cizačky, které by již mohl dát přezdívku společnice či vznikající kamarádka. Vše bylo jako hrající klávesy; melodie tak ladná, prsty dotýkající se jednotlivých kláves... bílá, černá... ty tóny byly v klidných a příjemných stupnicích - c dur? Byla to dlouhá doba od setkání s vlčicí Dail, kterou v jeho hlavě pohřbilo zapomnění. Bila to semínka pampelišek, ty bílé, na oko, kuličky, které se jen tak odnesly s příchozím vánkem a rozsévaly povědomí o sobě samých jen tak v prázdnu či zeleném kvítí, které bývalo doposud nerušeným. Šedý se držel u vlčice jež lísajíc k jeho krku projevovala emoce, které on sám zatím neprojevil. Neuhýbal, nechal vlčici, aby se otírala o početně chlupatý krk, který jí mohl dopřávat i příjemného pocitu tepla, který se díky tření začínal tvořit. Neměl potřebu uhnout, ale nemohl Astru držet ve vědomí, že by byla společnicí jen na úzké časové rozmezí. „Nemám v plánu vám ublížit,“ přiznal jí přímo, když vnímal zatajená slova, která zakrývala procházející ledové vločky jejím tělem, „už jsem ublížil až moc.“ uvědomil si tiše odkláněje hlavu od té jediné živé bytosti, která nyní stála po jeho boku... Byli tou hrstkou, která se doborovolně ztratila v letním měsíci v ledových končinách. Byli ti jediní, kteří si nyní mohli předávat živá slova. Byli si souzeni v tom nejdrsnějším počasí, které rozmetávalo čerstvě napadaný sníh, který byl podsvícen slunečními paprsky, které brzy začínaly prozrazovat i ty nejvíce jemné chloupky na jejich tělech. Byly vidět.
„Pokud jste zvládla obnažit sebe sama, máte můj obdiv, ale ujistím vás,“ trochu pobaveně vyslovil poslední tři slova, „příliš toho nevidím - neprozradím tajemství vaší nahoty.“ pousmál se. Poprvé. Byla to tak dlouhá chvíle co naposledy zvedl koutek... svalstvo bylo jak kamenné když se začínalo zvedat nahoru. Bylo to namáhající, ale... ona si jeho úsměv zasloužila. „Nechci vědět mnohé, když jej dokážu cítit i bez vašich slov jen z pokusů tvářit se až příliš silně, Astro.“ opatrně odložil hlavu k té její, aby se tlamou dostal k jejímu uchu, do kterého vydechl tak ledový dech, který by ji mohl mrazit.
„Budu se muset začít pomalu vracet - cestou bych rád narazil ještě na trochu zeleně... Kam bych vás mohl doprovodit?“ otázal se vlčice, které se pokusil podívat do očí, ale vzhledem k špatné orientaci svůj slepý pohled držel lehce mimo. Následně jej opravil díky tmavé mapě po její tváři, pokusil se hledat zmínky očí... tak rád by viděl jejich sílu a kouzlo. Byla působivou dámou, kterou i slepě sledoval. „Možná půjdu chvíli napřed, když se budete chtít přidat... a někam doprovodit, rád... rád vám udělám společnost.“ a až nyní snesl koutky z úsměvu, hlavu opatrně stáhl z jemné srsti vlčice a brzy se s hlavou sníženou pod lopatkami vydal směrem k blízkému lesu.

→ Tajga (přes Ledové pláně)

Blížil se k ní, tvář prolívala bezemoční maska, kterou obnažil před kýmkoliv, kdo mu do cesty vkročil. Bývaly výjimka, kterou nazýval v minulosti Deinell. Kdo byla? Kde se to drobné dítko podělo v jeho mysli? Byly to chvíle, ve kterých se Excelsior nechával unášet tím, co si uvědomil takřka nedávno. Jak by mohl vědět, že zapomenul? Byly to zaprášené knihy, po kterých stále přejížděl letmo prsty. Občas prach odhalil onu nezmíněnou kapitolu či název knihy, ač... chtěl by znát jejich obsahy, byly už tak silně zapečetěné, že jejich osud byl v rukou kohosi. Osud.
Byl ve svých letech, která mu připomenula sem tam, že času na rozmarné hlouposti měl již dlouho... Časy pod psa byly již dávno pasé.
„Falešná hrdost zakrývající strach, myslím... že v té tundře se ztratíme brzy společně,“ poznamenal tiše, když se hlavou zastavil u jejího krku. Býval by si jej prohlédl. Byl ve věku, kdy si uvědomoval, že pakliže někomu ublíží, bylo by to velmi pyšné. Pýcha předchází pád. Nemůže být pyšný, on ne.
Opatrně se tedy u krku vlčice zastavil, čumákem se jen tak tak na pár sekund dotkl té charakteristické srsti, která byla ledová od větru. Krásné. Ten ledový dotek mu projel celým tělem, bylo to tak příjemné... Byl celou dobu tak neodmyslitelně hrubý, zlý. Musel začít Astře dělat aspoň dočasnou společnost, kterou si vlčice jako ona zaslouží.
Hlavu začal s jemným jemňounkým dotekem po jejím krku zvedat, zda-li mu dotek hladký jako pírko na krku nechala bylo čistě na ni. Sior svou hlavu však zvedl, ať mu Astra dala nástrahy či nikoliv. Opatrně ji zastavil nad hlavou vlčice a brzy se mohutným tělem otřel o její bok. Bez jakéhokoliv pokusu, nesváděl ji. Nedovolil by si to.
Tlapy se jemně zabodávaly do ledové posypky, se kterou se zastavil u druhého boku, ke kterému se přitiskl a pokusil se vlčici předat kus svého ledového tepla. Oxymóron. To což jej umělo taktéž charakterizovat. „Nemám potřebu vám ublížit, ale nemám rád převlečenou tvář. Vím, že to na mě zkoušíte, ale jste jiná, Astro. Nemáte se zač stydět, pokud k tomu nemáte důvod.“

→ Ledové pláně

Setkání s Astrou bylo pro Excelsiora nejvíce odlišným a vychylujícím se z kolejí, ve kterých byl. Byla opravdu jiná. Jiná. Nebyla slova, kterými by ledovou vichřici před svými zraky zvládl pojmenovat. Neznal její podobu, ale její sílu ukrytou pod ledovým, zamrzlým povrchem, po kterém kdyby dráp přejel... zanechal by rýhu, která by splývala dále a v jejím ladném, jindy protivném tónu by nepoznal nic, žádnou změnu. „Jsem,“ přiznal jí. Byl naivní. Excelsior za své působení na ostrovech nikdy nepřiznal svůj pravý původ, nikdy nepřiznal svou silnou bolest, která se ukrývala uvnitř jej. Nikdy. Bylo to něco, co sotva zvládnul pojmenovat... co sotva uměl nacházet.
„A co kdyby vlk tvořil ten led, který se rozplývá kolem nás?“ zeptal se. Byla to věc, která jej zajímala... aspoň jej zajímal úhel pohledu, se kterým jej Astra chce vzít. Byla to velmi zvláštní konverzace, ve které hodlal pokračovat. „Rodinu?“ špitnul tiše, jakoby to slovo začínal zapomínat. Sotva jej použil... Sotva si pamatoval. „Měl jsem bratry a sestru.“ špitnul k ní, jakoby si sotva událost a fakt pamatoval... byla to již dlouhá doba, která mu v hlavě nezanechávala příliš skříněk s realným dějem. Veškeré vzpomínky postupně mizely, ačkoliv... byly stále ukryty v rýhách po jeho těle. Stačil jediný dotek a věděl by.... znal by svůj osud. Nikdy na svou skrytou vlastnost však nepřišel, možná jedinkrát. „Vy jste opakem všech existencí,“ přiznal beze strachu v hlase, když se zastavil u zamrzlého jezera, které bylo před nimi, „jste to zamrzlé... po čem všichni kráčí s největší opatrností a absolutní nedůvěrou, chováte se jinak, než byste jindy byla... skrýváte spoustu tajů, které, ty junáky, jako jsem já svádí k tomu, aby se zajímali o váš pravý význam.“ špital hlubokým tónem se zvedajícím se větrem. „Nejste tak jiná než já, ačkoliv se snažíte tvářit, že ano.“ soudil ji. Slova ji nešetřila a on se s pomalým krokem rozešel k ní.
Tlapy se pokládaly v pomalém, velmi pomalém rytmu do vloček, které se chladem zařezávaly do polštářků. „Nejsme tak jiní, vy možná vidíte víc než já, ale je to je domněnka. Myslíte si, že víte vše? Myslíte, že umíte rani?“ tiše šeptal. Jeho pohled procházel skrz vlčici. Druhé oko začínalo pomalu, ale jistě blednout s tím, kterým již pár let nezahlédl ani padající mlhu.
„Nemám z vás strach.“ přiznal tiše, když se velice pomalými kroky blížil k ní. Byla tou zvěří, kterou lovil?

→ Kvetoucí louka

Domov. Prošlo hlavou to cizé slovo, které už nějakou dobu upřímně nevyřkl a s ním přišla i ta klidná melodie; klid. Ač velký samec nechtěje zastavit sám sebe, kroky byly v posledních letech nasbírány i za vícero vlků. „Nemám,“ odpověděl stroze jakoby vlčici hodlal nechat jen s holými slovy, která by jí neprozradila už nic a možná zakončil tak strohou konverzaci, „pobývám jinde... trochu dál a.. jinde.“ vyzradil. Nebyl příliš sdílný sám o sobě, někdy i přecházel fakt, že se někdo chce dozvědět vícero tajemství o někom, kdo je nemá. Hledali slepě zakopaný poklad v ledových krách, které odplouvaly vpřed. Proč mi odplouvají? Proč i poslední ledy začínají tát? tázal se. Byl ztracen sám v sobě jakoby hledal otázku v ledové pokrývce, jež začínala chladit rozpálené tlapy od teplejších končin. Nemusel vidět, stačilo vnímat a nebýt slepým.
„Souhlasím,“ po delší odmlce se slova z tlamy vynořila jako koráb, jenž rezl v mořských vodách a nechával se omlacovat slanými krystalky, které již delší dobu nespatřil, „tvá slova chladí již zcela zamrzlou pustinu, líbí se mi to.“ přiznal vlčici jisté sympatie, které se mu tvořily v těle. Byla chvíle, kdy měl pocit, že zjistil věci, které nezapomínal. Kdy ta chvíle měla přijít? prolétající sněhové vločky padaje na hlavy dvojice, ať už tvořeny magií samce či matkou přírodou, tvořily v pusté končině příjemnou atmosféru, jež doplňoval ladný vánek s květovými tóny. Nejeden citlivý vlk si po tomto zjištění kýchne. „Astro?“ vznesl hlavu společně s tázavým tónem, který věnoval cizince, která mu každým krokem s výdechem byla naopak bližší. „Proč je třeba být tak ledovými?“ zastavil se, když tlapy zarazil před ledovým velikánem, jezerem, které rozléhaje se ukazovalo svou majestátnost a jistě připomínalo, komu Sever patří. Šedý samec se na vlčici zadíval charakteristickým pohledem. Oči mluvily jakoby se sněhové vločky začínaly vznášet se vší ladností a on za jejich ladnost mohl, jakoby jednotlivé vločky hodlal přetvářet na ta kvítka, která přinášela ten, až nepříjemný, jarní závan.
Měl nyní pohled jen pro jedinou ledovou, živoucí sochu, která probouzeje v jeho těle jisté teplo ač chladila jej každým slovem, které samice vypustila. „Připadám si až naivní,“ zašeptal k samici bouřlivý tón v němž ustávala bouře. Hlavu nechal spadnout ke svému tělu a suše polkl jakoby skrýval slova, která vlčici by již býval řekl. Nechtěl ublížit, nechtěl... aby zapříčinil další ztracený osud, který uměl často rozdávat. Kolik ran utrpěl a kolik rozdal. Byla to jen část toho, co zimní srst samce uměla skrývat. Bylo to něco tajemného, co šedý nikdy nebyl donucen vyslovit. Pravdu.

→ Ledovcové jezero

→ Tichá zátoka

Naslouchal jí, když vykračoval svým tempem. Hlavu držel pod kohoutkem a sem tam ji naklonil se zájmem o její jindy milá slova říkána hrubým tónem. Bylo mu to cizí, ale zároveň mu tato neznámá cesta byla i poměrně příjemnou zkratkou k čemusi, co mu mohl osud ještě otevřít. Oba zjemnili ve svém chování, tudíž hodlal vlčici vyjít vstříc s chtíčem jí věnovat aspoň kapku zájmu. Sem tam se otočil hlavou od ní, díval se na jakési fleky, od kterých se odrážely sluneční paprsky. Sem tam jedna z tlap zůstala pozadu a mohutné tělo se jen tak nejistě zhouplo než si chybějící končetiny domyslela, že chybí. „Bylo by vám to milé?“ napodobil ji a s úšklebkem se podíval kolem. Býval by vlčici rád pomohl, ale... pravdou bylo, že on toho zrovna nejvíc na ostrovech neviděl, spíš... měl možnost místa vnímat dle pocitu a toho, jak se na nich cítil či jak vysoké teploty byly. „Můžu vás vzít směrem k severnímu větru,“ pokusil se nadhodit návrh, „bývá tam kouzelně... rád to místo navštěvuji. Vlastně jsem z něj šel a pak narazil na vás,“ přiznal a stočil to intuitivně kolem ošoupaného kmene stromu u kraje louky, o který zavadil už vícekrát, „neumím vám toho říct tolik, jelikož jsem při své platbě nechal hlavu až moc dlouho pod hladinou.“ naznačil na svou nevýhodu proti ostatním jedincům a klidně kráčel vpřed zatímco nasával příchozí severák.
„Někdy mi připadá, že se jedinci rádi topí v bahně a ochotněji se přizpůsobí tomu, aby v něm zapadali dál... kamsi do neznáma, než aby narazili na tok, který je doopravdy ochladí.“

→ Ledové pláně (přes Tajgu)