Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nejspíš budu odcházet, ale třeba mě konkurz nakopne k novým dobrodružstvím z více pohledů.
Své charaktery dodržuji, hraji aktivně a z Vánočního kalendáře doufám, že se k mému přání přihlédne. Jsem zde přes rok, aktivitu jsem dokázala velkou, a myslím, že když spočítám posty za Siu, kterou jsem z nedostatků svých prostředků neuměla hrát, tak dosahuji těch 60. Nestihla jsem je všechny kvůli Podsvětí a nyní mám svou pauzu.
Snad se usměje štěstí, měla bych zájem o starší charakter.
Všem přeji hodně štěstí a zdraví, Ellie.

Rvali jsme se a já už nenechával svou krvežíznivost na uzdě. Odhodlaně jsem se napřáhl svou rozevřenou tlamou, a zastavil se. Dělo se náhle něco, co já se svýma zavřenýma očima nevnímal.. Byl jsem nyní tuze nemotorný z toho všeho, co se zde dělo. Nejistě jsem kňourl, zavrtěl ocasem a už jen zastříhal opatrně svýma ušima..
Začalo mne pálit tělo, něco se na něm dělo a má maličkost jen nechtěně zamručela jako vlče. Nechtěl jsem toho bastarda nechat utéct jen tak, když už si řekl o to, co já udělat mu měl. Nejistě jsem si zamručel, začal jsem se šklebit, až jsem usl..

Tělo černobílého se octlo v neznámých končinách pro něj, ležel v místech, kde jarní vánek čechral jeho srst, vůně potravy kterou on nejvíc miloval.. Spokojeně se usmál nad svým snem s loukou a tak jako většina čtyřnohých se z těchto končin navěky věků odebral.
Sbohem tmo, věčná nesrozumitelnosti.

>>> Rádoby do světa

Tým 2/Khan

Když jsem šel kupředu, neustále jsem ušima hlídal zadní část. Nehodlal jsem být totiž ten hloupý, ačkoliv jsem doufal, že ten pacholek má už dost. Měl jsem dech starého vlka, který i přes ty třící pocity nehodlal ustupovat z boje.. Nebyl jsem nikdy mašinou na zabíjení, ačkoliv má minulost v tom byla velmi známá. Samotné „x“ na mé noze o všem mluvilo.. Ta nechutná bolest ohně, kterou mi darovali.
Neochotně jsem se následně otřepal, nedal jsem si pozor a cítil jak mě cosi táhne za ocas, byl to nejspíš opět ten pacholek. Vydechl jsem, nesnášel jsem boje, ale on si o to říkal. Možná jsem nebyl tak obratný, ale za svůj život jsem moc dobře věděl, co mé tělo mělo vždy jako priority v boji.
Během několika vteřin jsem se otočil k němu a čapl ho zuby za hrdlo, nehodlal jsem mu dát milost, půjde k zemi i kdyby nechtěl - nemá šanci. (dle %) Okamžitě jsem s jeho skřípnutým krkem již začal usilovně svalovat i jej, hlídal jsem si vše, co zde bylo... Hodlal jsem mu hrdlo prokousnout, aby ten parchant už nedejchal, pokud mi dá důvod.. udělám to.

Tým 2/Khan

Když jsem cítil jak z mého krku teče víc než jen kapka krve, nehodlal jsem mu dát milost a jeho ucho utrhl. Byl jsem celou vahou na něm a vzhledem k mé přesile si dovolil jeho tlamu odstrčit a stisknout naposledy tříslo.
Následně jsem se z vrčením zvedl a nenávistě se zamračil. Nechápal jsem to, co se tu stalo. Hleděl jsem dál k němu a ucho držel v hubě, která místo krásné bílé byla krvavá. Dal jsem mu už jednou s uchem na výběr, když on krk, tak si vezmu něco z jeho krásy.
Nakonec jsem se otřepal a kolíbavě jen vykročil vpřed. Nehodlal jsem tomu chudákovi dát už ani kapku naděje, ačkoliv.. nyní jsem mu ji nejspíš dal. Má chyba, ale i tak jsem vše neustále hlídal.

Tým 2/Khan

Šel jsem kupředu, nehodlal jsem spouštět oči z cest a už jen vrtěl s povzdechnutím hlavou, jemně jsem tlapama šoural o zem, a tu náhle, když jsem zvedl svou hlavu, byl jsem slep, už jsem cítil jak z mého krku teče krev. Ihned jsem zavrčel, plála ve mně jistá chuť, ale zda-li jsem hodlal okusit mladého vlka, který mému trápení může pomoci.. to nikdo neví.
Hned jsem se však začal bránit, nenechám mu svůj život přeci jen tak.. Když ten pacholek byl zahryznut, nenechal jsem ho cuknout, vyrval by mi totiž kus kůže... kdoví kam se až dostal, ale cítil jsem, že hluboko. Odhodlaně jsem využil svých zkušeností ze psých zápasů. Vrhnul jsem se na něj, posnažil jsem se jej přilepšit k zemi svou celou vahou, která byla výrazně větší, než-li jeho.
Snaha skončit naše krvežíznivé utkání s chladnou hlavou.. toť bylo ztraceno.
Já jsem hodlal zneužít svou tlamu, a jelikož si nehlídal nic, tak jsem mu svou tlamou chytl jeho ucho, které jsem velmi výrazně začal tahat, drápama jsem hodlal zajet do slabin a využívajíc všech končetin jej okoušel dále přišpendlovat, doufal jsem, že ho zvládnu svali, ale s uchem neodejde.

Tým 2/Dědek na cestách

Byl jsem tak moc vyděšen z toho co jsem viděl, že jsem už jen nenjistě stál jako starý vlk na druhé straně od těch podivínských vlků. Zavrtěl jsem hlavou, zastříhal ušima a už hnal kupředu, kde jsem nenacházel odpovědi.. Nějak jsem stále nepobíral co se v tomto světě děje, ale i tak jsem nejspíš nemlě možnost než se podřídit. Vlastně, jak jsem se zde objevil? Nikdo neví.
Začínal jsem probouzet paměť, věděl jsem, že jsem jistě něco zapomněl a tak mi docvaklo.. že vlastně já vidím? Proč? nechápavě jsem se zamýšlel nad faktem, který mne poněkud děsil. Začal jsem tedy víc a víc hedat v paměti, inu, hnal jsem po svých starých kostech přímo kupředu, cítil ty chladné doteky, které přinášela nová krajina a se švihnutím ocasu jen zavětřil na té tmavé pláni.. u čehosi dřevěného, co vypadalo jako oškubaný strom jsem jen pohlédl k cestám dvoum, a už jen cvakl očima. Věděl jsem, že má intuice mne zavede správně, a proto jsem jen tiše zabubla..
„Neívm o nač zde jde, ale něco mi říká, že bych vám měl poděkovat,“ pověděl jsem stroze a následně se klidně rozešel po levé stezce a to hezky od srdce.

Tým 2

Můj život byl náhle úplně o něčem jiném. Absolutně jsem nehledal inteligentní a moudrá rozhodnutí, prostě jsem se otočil zády k těm neznámým vlkům a s jemným pobídnutím do kroku již už viděl vše okolo.. Bylo zde neznámé temno, které pro mne bylo známo z mé minulosti.. Opatrně jsem klopýtl, když mi pod tlapou ujel kus bahna.. Bylo to zde tak zvláštní, že jsem měl chuť jít dál sám.. nějak mě nezajímala ta banda tamtich, kdo, že to vlastně byl?
Nechápal jsem to, pouze jsem si s tichým nadšením cupital v tichu dál. prohlížeje okolní krajinu, která mi během chvíle zmizela. Zastavil jsem se a nevnímaje už jen tupě hleděl před sebe, cítil jsem možná tak jen chlad, smrad a kdo ví co ještě... Co se to děje? Hlas té vlčice v mé hlavě.. nechápal jsem o co jde, neznal jsem ji.. i s tím vtipným faktem, že se jednalo o mou matku škemrající o pomoc, a následnou ránu, která povolila víčka, otřepal jsem svižně hlavou a už jen zavrčel k sobě, nechápal jsem to, co se dělo.

Tým 2

Navrhl jsem neznámému spojenectví, avšak.. když jsem chvíli čekal, ovál mne jen lehký vánek, který mi odpověděl, že zde je pouze prázdná nicota.. Raději jsem jen otočil uši a naslouchal těm za mnou.. „Myslím, že je částečně vzduch čistý.“ řekl jsem velmi tiše, a následně se rozešel kupředu.. Spokojeně jsem se napřímil a se svou dominancí si kráčel dál. Pohled však nebyl ničím jiný, stále ten kamenný mrzout..
Tedy, když jsem šel, opět na mne upadl stav, kdy jsem neznal, neviděl, nikdy neslyšel.. Na chvíli jsem se zastavil a s přejetím tlapy po své hlavě už jen vnímal jemný hlas, který se míchal s praskáním dřeva - požár. Nějak jsem nevěděl o co jde, ten hlásek mi napovídal, abych udělal to co mi tu neustále někdo podbízel, když já nechtěl ty oči otevřít.. Ale vlastně, proč já bych je měl mít zavřené? Jelikož bílý již začínal upadat do stavu, kdy neznal pomalu ani své jméno, tak oči otevřel a rozhlédl se kolem.
„Proč máte zavřené oči?“ otázal jsem se, když jsem nechápavě hleděl na ty cizí vlky za mnou. Mračil jsem se, byl jsem zcela zmaten, nevěděl jsem... o nač jde.

Tým 2

Pouze jsem naklonil svou hlavu, ten medový hlásek neustále našeptával, když jsem začínal podléhat těm melodickým tónům, pouze jsem stáhl uši dozadu a pohled k zemi. Jemně jsem vydechl, zatímco jeho slova vnikala dál do mých uší. „Ach, omlouvám se,“ odmlčel jsem se, „rád bych, ale.. mé oči byly poškozeny již před dlouhou dobou - nemám v nich vlastně tak úplně cit - nevidím.“ řekl jsem tajemně k neznámému.. Vůbec se mi nelíbilo, že jsem zde stál v temnotě u něčeho, co mělo absolutní moc nad mou maličkostí.. Mohl udělat tichý pohyb, který bychom nezaznamenali.. a bylo by zlo. Nelíbilo se mi to, začínal jsem vztyčovat svůj ocas a dávat najevo jistou dominanci uvnitř sebe. Tak moc jsem měl chuť bránit tuto skupinu... musel jsem však přijít na to co a jak. Odhodlaně jsem tedy nakonec zamručel v tlamě, doufaje, že netvor prokáže svou laskavost i jinak. „Bylo by mi ctí, kdybychom mohli svázat slib mezi sebou, slib na smrt, který mi povolí otevřít oči, jestliže vy mne budete chránit a nedopustíte na mé zranění. Pokud by se tomu stalo, zabiji vás.“ řekl jsem tiše.

Tým 2

Cítil jsem zde jisté napětí, černočervená se vybarvovala jako ta lehce naivní hrdinka, ale myslím, že k chytrosti zde měla zatím nejblíže. Začínal jsem se věnovat ušima i ostatním, které začínal pomalu vytrácet ze své hlavy.. Měl tušení, že zde někdo přeci jen za nimi je, ale nebyl si jist zda to jsou ti dva vlci. Zavrtěl jsem si pro sebe hlavou a zavětřil. Ať už jsem toho zrzka neměl rád, tak jsem nehodlal riskovat smrt kvůli jeho neznámosti k světu. Býval jsem přeci jen stejný. Proto jsem švihl špičkou ocasu a uši nechal stažené dozadu, kde se dělo něco.. jemně kousavého. „Notak, zachovejte všichni laskavě rozum,“ pověděl jsem k nim hlubokým hlasem, „nesmíme nyní chybovat, a pokud tady hodlá někdo neustále provokovat to neznámo, které zde je.. tak můžeme poděkovat nejspíše za jistou záhubu. Zrzku, ty seber co nejvíc svý inteligence a laskavě pojď,“ zvýšil jsem hlas aby mě případně slyšel a už jen strnul v končetinách s tím konejšivým hlasem.
Ozvalo se zde cosi sladkého, co lahodilo mým uším, tak sladká harmonie v hlasivkách, že jsem se málem nechal tím něčím podrbat na bříšku. Ihned jsem však přestal snít nad melodií pro uši a už zas hleděl k zemi, opatrně jsem přešlápl na místě.. Moc dobře jsem tušil, že se zde objevuje další problém. Byli jsme tu nyní čtyři a to něco, na co bych se nepodíval ani za lahodnou srnu. „Ah, zdravím, příteli?“ otázal jsem se tmy, kterou jsem byl schopný vnímat očima přes zavřená víčka. Zajímal jsem se o to, a doufal, že ti za mnou se dají dohromady.

Tým 2

Po chvíli jsem se zastavil, když jsem tak nějak zjistil, že jdu zcela sám.. už jsem to točil za jemným, líbezným pachem vlčice. Nejspíš to byla ta, co se uměla měnit v jemný vánek, pokud si tedy pach pamatuji dobře. Cupkal jsem za ní se zcela klidně zavřenýma očima. Jakobych tak chodil celý život, občas jsem trochu zakopl, a tak jsem se donutil zvedat tlapičky o něco výš. „Není moudré se vydat napříč neznámým končinám, když nemáte ani jistotu, zda se ten zbytek bezmozků dostaví za námi,“ pověděl jsem tiše, když jsem jí byl v patách. Opatrně jsem zpomalil, šel se sníženou hlavou dole u ní a jen naslouchal občasnému praskání dřeva.. bylo to poměrně.. děsivé, ale byl jsem jistě schopný alfa, který uměl obránit kdysi celou smečku. Ochráním ji, možná i ten zbytek, pokud budou spolupracovat.
„Možná bychom na ně měli počkat, sic to bude s nimi trvat, ale bude nás víc.. a jistě zde někdo bude mít velkou zásobu dobrých keců jako ten zrzek, který tu nestvůru unudí svými komentáři.“ řekl jsem k ní zcela klidně svým hlubokým hlasem a už jen stáhl uši dozadu, abych zjistil kde asi tak mohou být.. Bylo zde ticho, úplné. Jakoby se najednou slehla po všech zbylých duších zem a my zde zůstali sami. „Jmenuji se Excelsior,“ pověděl jsem na odlehčení situace k vlčici a dál si užíval ten líbezný pach v čumáku.. Byla zde někde krev, a té vlčici s klackem nepříč hlavou nebyla. Hned jsem se se otočil a začal větřit. Svůj ocas jsem dal do varovné pozice, byl jsem nachystán cokoliv udělat. Klidně bych za ty mladý paka dal život, byl jsem přeci jen už stařík.. co si budeme.

Tým 2

Reakci té s lajnou na zádech jsem nejspíš přeslechl, když už jsem s povzdechem mířil dál. Bylo to opakující se klišé s nenávazností, která mi neustále ukazovala „nové“ věci. I tak zde byl moment, kterým mne cosi rychle překvapilo. Ta vlčice.. litoval jsem ji, a mým zvědavým očím nedalo, abych si to nešel prohlédnout z blízka.. Bylo to nanejvýš riskantní, ale cítil jsem, že je to správně. Dával jsem si však pozor na to, co ta vlčice říkala.. Proto jsem se uvrhl dobrovolně pohledem k zemi, kde jsem vnímal jisté stíny, které pohrávaly za svitu měsíce.. aspoň jsem doufal, že mě hlava nedostává do šílenství. „Funguj ty dědku!“ přidal jsem si myšlenkami pro své pobavení - na odlehčení. Náhle jsem se otočil k těm vlkům a jen zavrtěl hlavou, zatímco jsem si zavětřil.. Pach zde cítil nebyl, ale emočně na mě toto místo dopadalo velmi... divně.
„Ta, jež větev jejím okem... dobře, hlavou projela zde již mezi námi, avšak varování darovala - rychlá rekapitulace pro toho egoistu,“ rýpl jsem si s uchechtnutím, „doufám, že vás ta vtipná metoda na kačenky nenapadla.. bylo by to poněkud na ránu. Nesmíme se podívat zřejmě do očí nepřítele, tak jak to bývá v soubojích,“ odmlčeje se jsem na chvíli zapátral hlavě v minulosti, „jestliže měsíc není skryt jen v mé hlavě, a vidíme jej všichni... můžeme se za této tmy pokoušet řídit občasnými stíny, zvuky, pachů.. jsme přeci vlci, využijme své instinkty, navíc.. nikdo neví na co se podívat zřejmě máme, a tak je dost nelogické zde hledět okolo sebe.. Kdo ví, co to ve skutečnosti tohle celé je,“ zamyslel jsem se nakonec sám pro sebe, usedl a otřepal ušima. Nějak mi to celé nedávalo smysl.. Vše zde bylo poseto bouřícím se strachem, vše se zde dělo z ničeho nic... a i přes to mi byli ochotní darovat dar - vidět. Nechápaje souvislosti těchto míst jsem jen upřel pohled do tmy. Moc sem si přál, abych konečně už neviděl.. abych zas měl svůj temný svět a mohl se spolehnout plně na své smysly... Splněno, zavřel jsem oči a začal větřit, čichat vše co zde bylo.. dával jsem si pozor na terén.. něco zde jistě číhalo na nás, avšak nezabíjelo pro hlad, možná, že to byla jen úchylka či nevinná radost?

Tým 2

Zvědavě jsem si prohlížel vše, co mne doprovázelo místy. Jen jsem stáhl svý uši dozadu a nechtěje věřit té hanebné bestii, která se podobala tomu, co jsem již několikrát poznal.. Mohl jsem si tak prohlédnout něco, co mne začínalo bolet uvnitř.. Možná, že to byl ten stařík, co mi vypálil značku, abych byl pro něj jedinečným... a stejně jsem zdrhl. Začínalo se ve mne hromadit zlo, začínal jsem cítit jistou agresi vůči tomuto místu. Převtěloval jsem ji do tvrdého pohledu, který však změkl, když jsem naslouchal té přehnaně ukecané vlčici s lajnou na hřbetu. Jen jsem převrátil očima, lehkomyslně jsem pohlédl ke zbytku a sám odhodlaně, ať nechtěje, otevřel tlamu se svou odpovědí, která byla úplně primitivní: „Myslím, že je to dost banální, ale pokud je toto naší propustkou z týhle díry, prosím. Jestliže jste ze světa těch hanebných potvor, kdy jste se jen naučil naším jazykem.. dobrá, odpovím vám. První.. nemáš-li nic hmotně, tak jsi vepsán na kus papíru, který lidé využívají k orientaci v prostoru - mapa. Druhá.. ozvěna, jednoduché jak svést alfovu vlčici, za třetí.. vítr,“ poslal jsem mu nevrlým hlasem odpověď. Snad kdybych byl člověk tak bych zde dřepěl s rucemi na hrudi a hleděl na něj se svraštěným obočím.. Jak já je nesnáším. Nyní jsem doufal, že mě mysl nenechala ve štychu a on mě konečně pustí z týhle díry.. Byl jsem asi i rád, že většinu života jsem neviděl. Doslova.
„Zkus to příště zkrátit, mám pocit, že ten... Matanelenefolusius nestojí o vaše dlouhý kecy, vlčice.“ řekl jsem k té, co měla ztrátu pigmentu na hřbetu a jen se otráveně otočil.. Bylo mi horko.

Tým 2

Nakonec jsem se zvedl - nemělo cenu se plížit, když o nás stejně vše vědělo. Utajení neutajení, byli jsme nahraní a to, co se rozpínalo před námi mi dalo najevo, jak moc v lidském pozadí jsme. Když mi došlo, že se víc zvednout nemohu, než-li na přikrčení, už jsem se tiskl zpět k zemi. Stáhl jsem velmi zmateně uši a naslouchaje neznámému už jen doufal, že dvojnožci si ostří tu jejich kovovou tyč na můj hřbet a nebo rovnou oheň, se kterým mi přilepí další cejch.
Začínala se zde rozpínat negativní energie, kterou každý z nás mohl cítit, avšak ten černý, který byl poměrně velkým mrzoutem už jen na pohled, se mi začínal líbit. Uvažoval snad nejvíc inteligentně z celé skupiny.. Sám jsem proto i s nepotřebou ukrývat svou maličkost vydal ze své tlamy jistých pár slov: „Hej, kdybychom se nerozdělili a uměli použít to, co vlci většinou využívají - týmovou práci - tak by tahle situace nebyla tak prekérní. Krucinál!“ řekl jsem bolestně, když cosi žahlo do mého hřbetu a já jen cítil nepříjemnou bolest.. Věděl jsem, že to, co nás zde zastavilo bude třeba nějak překročit, proto jsem se podíval na černého vlka a polkl s hladovým pohledem. „Společným myšlením se odtud dostaneme bez úhony.. Pokud zbytek nehodlá spolupracovat, tak bych rád poznal aspoň tvou schopnost,“ pověděl jsem hlubokým a tajemným hlasem k vlkovi, zatímco jsem stále s úžasem sledoval vše, co se zde dělo. Byl to možná začátek, možná nový konec?

Děkujeme, 5% prosíme do síly. ^^

ZAPSÁNO