Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tým 2

Bylo pro mne velmi zajímavé, když jsem se z nenadání dostavil do míst, ke kterým bych sám od sebe nikdy neočekával svou přítomnost. Zastříhal jsem nervózně ušima a podíval se na zbytek vlků, které zde vězení zanechalo se mnou.. Jeden vlk nebo ať se jednalo o co se jednalo, už letěl jako vzduch? nechápal jsem, co to bylo, ale čekal dále s vykulenýma očima. Hleděl jsem k černému, který se zvláštně plížil? zda-li jsem pochopil dobře.
Rozhlédl jsem se, opatrně zavětřil a všímaje si neznámých staveb, jenž se podobaly lidskému myšlení, už jsem se plížil s nimi. Dával jsem si sakra velký pozor, abych neudělal žádnou chybu a s tichým, tajemným hlasem přispěl: „Nevím, o nač se zde jedná, ale už teď je možné tušit, že jednoduchým to zde opravdu nebude.“ řekl jsem tiše a už naslouchal hlasům neznáma.

Přišel jsem si jako ztracené jehně, když mě ten neznámý cosi uchopil a začal se mnou cloumat. Cítil jsem z něj vlčí pach, avšak už jen dle nošení, se jednalo nejspíše o člověka - měl jsem s nimi plno nevyřízených účtů, a proto jsem jen začal nepříjemně vrčet. Vrčení vrcholilo, když mne ten drzoun dokonce bodl čímsi. Ihned jsem se náhle dostal na cosi z dřeva, kde jsem se mačkal na zbytek těch naivních pak. Moc dobře jsem věděl, že i bez svého zraku zvládnu tuto prekérní situaci, kdo by byl řekl, že se starý slepec dostane sem..
Už jsem jen seděl na loďce a naslouchaje okolí, už jsem cítil jak mé chlupy na zádech z nepříjemných pocitů začínají zvedat ručky. Jemně jsem naklonil hlavou a zavřel oči úplně. Nehodlám přeci mít zbytečně otevřeno, když stejně vidím nic.. Doufaje, že se nevracím do říše zápasů už jsem jen načichával těm pachům.
Cesta čímsi dřevěným nebyla příliš dlouhá, jako ovce jsem následoval ostatní, jelikož jsem nejspíš jinou možnost neměl.. a během chvíle.. už jsem se s bolestí hlavy křenil, klepal hlavou - neznal jsem. Náhle mé oči zastřehly světlo, obě oči.. a já jen hleděl na cosi, co vodu nepoznalo již dlouho. Polkl jsem a hleděje na tvora o kostech a kůži.. už jsem jen naklonil hlavu a nechápaje o co jde si zkoušel, co je to ostrý zrak. „Zdravím, jmenuji se Excelsior, kdo jste vy? Vám mohu vděčit za to, že opět.. vnímám krásu barev?“ optal jsem se vděčným hlasem, kdy jsem na něj dál s neuvěřením hleděl. Byl jsem v sedmém nebi.

Pohlédl jsem během chvíle ke skupince vlků, úplně jsem neuměl postřehnout co se tam stalo, ale cítil jsem krev, jakoby.. se zde prolilo pár pouhých kapek, kdy ten černý neznámý pravil výzvu k nastoupení.. nejspíše se jednalo o lodě, které měli lidé. Tím nás hodlal neznámý odvézt, hodlal jsem jít, ale náhle mne zastavilo vlastní přemýšlení. Proč bych sakra měl věřit někomu, koho neznám a už vůbec ani nevidím? Cítil jsem se velmi nejistě, a proto jsem jen zamručel cosi ke své bílé srsti a hodlal dělat nicotnou sedící sochu. Jelikož jsem neviděl o nač jde, nemohl jsem tedy vědět kam a co. Proto jsem se jen podíval tupě zcela mimo, čekaje na výpomoc místních narcisů, mezi kterými se zjevilo i to, čemu bych s chutí dal pár výchovných. Stalo se zde něco s velkou ránou, a já tak doufal, že neomalená tlama dostala řádný výprask.
Nyní už jsem jen zavětřil a tupě pohlédl k zemi, nechápaje, co se vlastně doopravdy děje. Všichni kamsi šli, ale já to neviděl a už vůbec jsem nevěděl, kam kápnout svou krví, která nejspíš byla propustkou do nicoty. „Rád bych věděl, proč věřit cizákovi, který nám sotva řekl své jméno? V podstatě jediné co cizák pravil byla slova ohledně vstupenky do něčeho, co nikdo z nás neví co je.. Vlčí hloupost?“ optal jsem se nejvíce k sobě, když jsem se snažil zorientovat v prostoru a náhle už následoval svůj čumák i hlavou. Krve bylo nejvíce v jednom bodě, ale já doufal, že dostanu mnohem bližší informaci k tomu, co se zde kuje. Mě neoblafneš.

Naslouchal jsem tomu, co mne do neznámých temnot vedlo, občasně jsem zastříhal ušima až jsem pocítil více než jen jeden pach, který se zde objevil.. Opatrně jsem našlapoval, až jsem pocítil velmi silné pachy cizáků, kteří mně rozhodně známí nebyli. Raději jsem jen hlavu otočil k tomu, co mi zde tak trápilo sluch, cítil jsem pronikavý hlas a srčící otázku, pouze jsem si usmyslel, že se bude jednat o další lidskou habaďůru, kde poznají ostatní to, co si zažít nikdo nechce - nucené násilí, válku sám se sebou. Sobče.
Opatrně jsem se proto raději usadil, začal jsem hledět před sebe a přemýšleje nad otázkou již měl jednu odpověď, která mi přišla vskutku logická, možná pro někoho citlivá. „Řekl bych, že život. Jestliže je to tekutina v poháru, která nás nechává zde býti, tak mrtví svou tekutinu bohužel vyčerpali. Jedná se o prostý koloběh, pokud ráčíš přijmout život někoho z nás za pouhý převoz přes řeku, raději zkusme najít nějakou obkliku, ale nejspíš se pletu.“ řekl jsem banálním hlasem. Nechtěl jsem pobrat, že nyní bude někdo zkoušet takové to řeči na kohosi kolem mne. Raději jsem proto přešlápl a začal nad tím přemýšlet více, některé návrhy mne nechaly se pousmát, ale i tak jsem dál držel svou kamennou tvář. Je jednoduchostí položit otázku, na kterou lze najít několik cest, které náhle najdou ten stejný strom. Krev mi připadala jako dobrá odpověď, avšak.. něco mi říkalo, že zde se nebude jednat o kapky krve, které by nám otevřely cestu. „Nejsem si tím jist,“ odmlčel jsem se zamyšleně a zopakoval si jistá slova, „vy nejste mrtví. Zaplaťte tím, co mrtvý nemá a převezu vás přes řeku mrtvých.“ řekl jsem si pro sebe ještě jednou, kdy jsem se dál utvrzoval v tom, že by se mělo jednat o život.. Dále mrtvý nemá nejspíš problémy, když to vezmeme tak a onak..Cítil jsem, že se ještě více něco blížilo, náhle náraz.. Byla zde nejspíš voda, do které nebylo dobré vkročit, pokud neznámé pravidla. Kdo ví, co nás vlastně čeká.. doufal jsem, že se oko vzpamatuje, že nebudu návnadou, ba pomocí.
„Dopřál bych mu své tělo, pokud.. je to tedy pravdou, stejně už jsem jak losice - býložravý.“
„Napadá mne, možná voda.. ale platit za vodu vodou.. toť moc chytrým není?“ naslouchal jsem jim dál, možná, že krev prolíti se zde dnes měla, ale přišlo mi to jako moc jednoduché.. i když, co když ta voda je ve skutečnosti krví? Nevidím, pouze cítím.. ale zatím opravdu nevím, a po slovech některého z odvážlivců jsem jen zvedl hlavu, která zamířila k čemusi, co zde vypustilo svůj královský projev.. Neviděl jsem stále nic, a proto jsem možná hleděl někam úplně jinam, i přes naslouchání svýma ušima. Náhle jsem se jen začal culit nad svou myšlenkou. „Možná ještě... eh, spojení vlka a vlčice, ale to pochybuji, že zde bude třeba provozovat.“ pomyslel jsem si s mým pitomým pohledem a už zas hleděl raději do ničeho, ke svým tlapkám.. Asi jsem moc zvrhlý a starý.

Probral jsem se se zvuky čehosi, co mne proneslo tudy. Ihned jsem se hnal jako poplašené vlče za čímsi, co men táhlo dovnitř, až náhle.. zmlkl jsem a zmizel s čímsi tajemným, co mne doslova táhlo dovnitř. Cítil jsem cosi, co ve mne probouzelo jisté neznámosti. Jen nenápadně jsem pokukoval potom stádě, co bylo vedle mě.. a s povzdechem už jsem jen hledal jak se ze svého paranodiního snu dostat, nešlo to. A tak jsem jednoduše šel napříč nekonečnům.
Bylo mi velké horko, začal jsem proto dýchat zběsile skrz tlamu a snažíc se skrz černotu najít jediný průsvit světa, které by mi mé oko svolilo.. Byl jsem nyní pohlcen a ztracet. Zvládnu to, v to silně doufám.

>>> Podsvětí

<<< Ledové pláně

Už jsem jen nechápavě koukal na budovu, začal jsem to pečlivě očichávat a doufat, že zde dvojnožci nežijí, proto jsem jen stáhl uši, našlapoval velmi tiše až jsem na sebe nechal spadnou pár vloček, se kterými bych si býval hrát, ale bohužel jsem si všiml dalšího vlka, který na mne absolutně žádný dojem nedělal, ale i tak.. bylo třeba si jej hlídat, kdyby náhodou. Už na pohled jsem na něj hodlal vrčet, to nebude tentokrát dobrý den, ale únava byla rychlejší, proto jsem na chvíli našel místo, kde jsem se schoulel a už jen mizel se svou bílou srstí, která měla pár černých míst. Hodlal jsem si odpočinout potom, co jsem zde potkal, tak... snad se brzy dostanu někam, kde bobulí bude plno a já sám budu moct spát.

<<< Květoucí louka (přes Common forest)

Vrtěl jsem nad svým štěstím neštěstím hlavou, a tak jsem jen mrmlal cosi svou tlamou. Neměl jsem absolutně na nic náladu, a už vůbec jsem neměl náladu na žádný mladý střívko, který na mě bude hodlat něco zkoušet. Měl jsem všeho tak dost, a proto jsem raději přidal a s pocitem mnohem většího chladu už jsem na své tváři začínal nést úsměv... Miloval jsem zimu, velkou zimu.. a tato oblast na mne začínala dělat silný dojem, proto jsem nadšeně zavrtěl ocasem a už se snažil běžet, bylo to nejspíš komické, ale já běžel. Inu, proto jsem zkoušel hlavně koukat mnohem více, občas mi to ujelo, ale i tak jsem mohl běžet. Oko mě pouštělo vidět víc, byl jsem za to velmi vděčný, až jsem náhle narazil hlavou do čehosi tvrdého, co jsem potkal.. Byla to jakási jeskyně v jistých krajinách ledové pláně, tohle bylo velmi zajímavé.

>>> Ice World

Pouze jsem se snažil přijít na jisté body, trochu si udělat obraz ohledně terénu, abych příště věděl, kde jsem. Najednou jsem však ucítil pach, zavrtěl jsem hlavou a převraceje oči už jen stáhl uši dozadu. Přestávalo mě to neustálé potkávání něčeho bavit, jakoby mi osud donášel horší a horší věci. Hned jsem si sedl na zem a už se šklebil na příchozí slunce, které bylo už na pohled velmi mladé. Kdo ze starých by si dovolil říci tyto nesmysly, že? Možná jen ten vlk s pokrývkou. „Zdravím, možná, že vám by zas měl dát někdo přes tlamu,“ odpověděl jsem velmi nevrlým tónem, kdy jsem se už raději zvedl se zavrcením hlavy. Byl jsem nyní dost nabroušen, a tak jsem jen zvedl svou maličkost, se kterou jsem se raději rozešel do neznáma, doufaje, že tohohle blázna ztratím.

>>> Ledové pláně (přes Common forest)

<<< Pityas

Konečně jsem sešel z hor a už jen nejistě zavrtěl hlavou nad svým počínáním.. Byl jsem o něco zklamanější, jelikož mi cesta způsobila dva nemilé infarkty, při kterých jsem myslel, že nevidím už vůbec. Bylo podivuhodné se dostat z hor tak rychle do nížin. Jakoby tato země neměla žádných konců, jakobych cítil, že zde nebude nic v pořádku a vše bude nepředvídatelné osudu, možná zde vznikne též požár, který mne třeba dovede k tomu, co.. co neumím už najít v paměti. Cítil jsem, že má minulost kromě psích zápasů byla i jinde, ale nevěděl jsem již, kde a kdy.. Jakobych ztratil to všechno, co mi život dával, a já ztrácel stále ponětí o svém osudu. Asi jsem moc starý, možná jen hloupý, a taky možná jen naivní osudu. „Ti naivní končí vždy jako první, Excelsiore.“

Opatrně jsem našlapoval, když jsem pocítil výraznou změnu z řezavého písku na pevný povrch, který bych podle jemné námraze a i pár barvám, které jsem stihl postřehnout, tipl na kamení, které mi bylo o dost příjemnějším jak písek se sněhem, který jsem měl neustále ve své srsti, inu.. Nejspíš jsem ani neměl tušení kam jdu, doufal jsem, že se nic nestane, že mi to nepodklouzne. K mému štěstí jsem se zastavil na kraji srázu a s nejistotou už začal hledět kolem, snažil jsem se přijít na to, zda tam opravdu něco je a nebo ne.. Ne, nebylo. Proto jsem hned otočil hlavu a už couval a klopýtnutím se dostal na vedlejší stezku, po které jsem se následně rozešel směrem ke končinám, které jsem odhadoval na ty nejlepší.
Naklusal jsem, odvážně. Nebyl jsem si nyní vůbec jistý z toho, co jsem hodlal riskovat.. Doufajíc, že se z hor brzy dostanu, jsem se jen nesl dál napříč končinám posetých sněhem. Vítej zpět, dobrý zraku?

>>> Kvetoucí louka

Pouze jsem se na ni zahleděl, naklonil mírně hlavu a zavrtěl s ní. „Ano, plno nepřátel, ve kterých se skrývá plno žalu. Kdokoliv a kdykoliv může zabít, dávejte si na tyto podivíny pozor,“ pověděl jsem k ní, zatímco jsem jen pohlédl směrem k jezeru, zavřel oči a začal se snažit chytit tu vůni, kterou však jiná místa nahradit nemohla. „Doufám, že osud ti donese spoustu štěstí, sbohem Florido.“ řekl jsem k vlčici tiše a následně se jen vydal čelem k místům, která jsem já viděl před sebou, tudíž opačným směrem. Jen jsem si zívl, klidným a opatrným krokem jsem opatrně šel, jemně jsem vnímal skřípající sníh, písek se kterým se dřel a musel se usmát nad tím, že jsem poznal převelice zajímavou krajinu, která se mi začínala snad i zamlouvat. Jemně jsem vydechl, zavřel oči a snažíc se najít po slepu správné východisko jsem cítil výraznou změnu terénu. „Prosím otče, stůj při mě.“ řekl jsem si pro sebe a už cupital.

>>> Pityas

Jen jsem ji dále sledoval a naslouchal jejím slovům, která pro mne byla chvilkově velmi překvapivými. „Spíš se bojíte,“ dodal jsem k jejím slovům, „vy nejste ze severu nebo aspoň sněhem posetých a ročně chladných krajin, že?“ otázal jsem se a už jen stříhal ušima nad tím, co následovalo za její slova. Nevěděl jsem, zda hodlám „přítelkyní“ nazývat vlčici, kterou znám ani ne.. pár slunečních kroků. Proto jsem se své odpovědi zdržel a porozhlédl se kolem, zavětřil a doufal, že oko mi svolí pohlédnout na chvíli aspoň trochu ostře. Nešlo, naopak mne hodlalo držet v koutě temnot, mlh. Inu, zoufale jsem přešlápl a snažíc se zorientovat ve tmě jsem se pomocí čichu dostal čelem k ní, opatrně jsem zkoumal kraj svými tlapami a nejistě si olízl čumák. „Dobrá, pokud hledáte vhodný úkryt.. Mělo by se jednat o místo s hojným množstvím potravy, nejlépe obklopeno vodou, musíme však myslet i na to, že máme plno nepřátel, kteří by rádi okusili čehosi.“ řekl jsem uznale, když už jsem si v hlavě představoval ideální místo, musí to být ráj.

Uchechtl jsem se a jen se podíval zpět na vlčici, které jsem věnoval svůj bezemoční pohled, se kterým jsem přikyvoval k jejím slůvkům. „Ah, takže nerada byste chytila případně nějakou nemoc, chápu-li dobře?“ podíval jsem se na ni o něco více tázavě, zatímco jsem jen zavrtěl hlavou, bavilo mne její chování, kterým jsem rozhodně nehodlal opohrdat. Vlčice byly vždy tím překrásným stvořením, které jsem kdy měl čest potkat, avšak.. bolesti donesly též dost. „Dobrá, rád vám s naleznutím úkrytu pomohu, ale měla byste se u něj držet, a nebo takto hledáte nové přátele?“ optal jsem se podezíravě, opatrně jsem se zvedl a už jen zamrkal očima. Svým, kterým jsem viděl, jsem měl možnost vidět barvy její srsti, a proto jsem ji nejspíš Kojotem nazýval. Nevím.. Doufal jsem, že třeba se něco dovím, možná bude o něco více znalá, ale zatím působila jako neposedné vlče, kouzelné.

Držel jsem na své tváři nejasný výraz, kterým jsem jí dával najevo jaký jsem. Měl jsem kamenný výraz, oči jsem jak před chutí jít spát držel mírně otevřené a občas jen jemně hýbl čumákem, a nebo udržoval pevný oční kontakt s vlčicí. Hodlal jsem se vyhnout tomu, že by se zde hrálo o jisté křivé věci, které občas vlci mají potřebu vymýšlet.. Ale u ní jsem již začínal tušit, že neorganizování ve slovech je jistě tím, co ona ve skutečnosti bude. Musel jsem se proto více pousmát, pozvedl jsem hlavu a nechtěje příliš ukazovat emoce, už jen nechal přiblbnout svůj úsměv. „Dobře, Flor,“ pověděl jsem svým tajemnějším hlasem, zatímco jsem ji dále sledoval a snažil se najít odpověď na své rozepsané otázky v hlavě. Nakonec jsem jen zavrtěl hlavou a pohlédl k vodě, „znám to zde pouhou chvíli, tudíž - ne. K čemu potřebuješ úkryt? Nestačí ti tvůj kojotí kožíšek?“ řekl jsem jemně kousavě s pokusem zjistit jak na to zareaguje. Těšila mne zatím tato debata, byla tak nevinná.

Podíval jsem se na ni. V sobě jsem se musel usmát nad tím, jak byla vlčice slovně neohrabaná. Připadala mi už jen podle prvních slov jako ta, která se nebojí, která mi bude dokazovat svou sílu a bude si myslet, že z ní padnu na zadek.. možná, že třeba naleznu v jejím drobném jádru něco, co mne zaujme a donutí se s ní sblížit..Opatrně jsem se nakonec usadil, nadřazeně zvedl hlavu a sledoval jak sedí. Opatrně jsem zívl nad jejími slovy a následně i já otevřel tlamu, ze které vyšla slova doprovázena tajemným, hlubším hlasem. „Nehrál jsem zíranou, pouze připomínáš kojota,“ pousmál jsem se, „Florida, dobrá. Mé jméno jest Excelsior, ale říkej mi jak chceš.“ řekl k ní mileji, avšak jsem si ji nehodlal pouštět příliš k tělu, tyto vlčice umí hlavou dost zatočit.. tato to vyvažovala tím, že mne odpuzovala jejím výstupem, ale nehodlal jsem ji nechat na pospas jinde. Zajímalo mě, zda mi třeba něco nepoví, zda toto místo, nejspíše zem?, nepřiblíží.