Příspěvky uživatele

Sklonil jsem svou hlavu, hleděje do země jsem odhadoval, že podle jemně řezavých kousků pod sněhem, se bude jednat o písek. Přičichl jsem a dokonce spoznal, že voda zde bude nejspíš slanější, a proto jsem se od toho hodlal držet dále. Už jednou se mi to dostalo do čumáku a byl to snad nejhorší zážitek u vody, který jsem kdy měl. Olízl jsem si čumák a s chvilkou přemýšlení mi došlo, že zde nejsem sám. Opět. Cítil jsem cosi, co bylo pachu vlka a přišlo ke mně z nejistých končin, ke kterým jsem jen hleděl. Bylo značné, že jsem byl mnohokrát mohutnější. Raději jsem se napřímil, kdyby se jednalo o potulného kojota, který si jen zahrával s pachy, vlk nikdy neví na co narazí.. a jestli zde narazil na vlka s pokrývkou hlavy, tak to zde bude jistě více než jen trochu divoké. Doufal, že jej otec bude doprovázet v dobrém a on bude dělat činy, které jej budou bránit před slepými body.
Přichlípl proto víčka více k sobě, hleděl dále k tomu tvorovi a jen vytasil zuby s upozorněním na sebe. Věděl moc dobře, že se nehodlá s kojoty kamarádit.. avšak, když se tvor dostával o stopy blíže, tak zjistil, že je to vlčice. Jen si vydechl, zuby uklidil a čekal s kamennou tváří.

<<< Laica Mar

Šel jsem svým opatrným krokem, neznámou krajinou hleděl svým okem. Snažil jsem se najít cestu, která pro mne bude tou nejsvětlejší, ale došlo mi, že zde v nových místech bude třeba hodně práce, abych se zvládl bezpečně přenášet přes jednotlivá územi, skrz hory, skrz krásy severních částí, na které budu muset ještě narazit. Nyní jsem jen zavrtěl ocas, když jsem pocítil jak sněhové vločky jemně pronikají k mé kůži. Sněžilo, bylo překrásně.. a já si mohl se svým kožichem užít to, co jsem normálně dříve necítil. Občas jsem viděl ostatními smysly, které mi napovídaly, občas jsem nemusel mít otevřené oči, abych se bezpečně někam sám dostal.. ale čím starší, tím horší.. Posledních pár let jsem začínal vidět jen obrysy, výrazné barvy.. a občas jsem viděl pouze barvy vlků, se kterými jsem jej nezapomínal obeznámit. Doufal jsem, že se mi zde nic nestane, že bůh stojí na mé straně a že otec drží mou maličkost před jámami.

„Chtěl jsem pomoct, žije zde spousta nepřátel.“ zopakoval jsem si v hlavě, když jsem se pomalu rozešel kupředu a jen zavrtěl hlavou nad tím, co jsem zde poznal. Nevěděl jsem kam jdu, ale věřil jsem těm zbytkům, které jsem viděl. Občas jsem se ujistil pomocí pachu, občas podle jiných věcí. Nakonec jsem se už nesl klusem kupředu, občas jsem trefil hlavou strom, občas jsem jen musel chvíli stát a přemýšlet, ale nakonec jsem konečně našel tu správnou cestu, se kterou jsem se po bílé pláni hodlal hnát dál. Neměl jsem zapotřebí se tu kupit s náhodnými. Už teď jsem tušil, že vlci zde budou podobní tomu, co lidé předvádí v normálních životech. Proto jsem nad tím jen zavrtěl hlavou a se zmizením jsem se hnal dál do neznáma. Snad někam nespadnu.

>>> Salt

Byl jsem velmi znepokojen z té vlezlosti, kterou mi černý neustále házel. Na chvíli jsem se zastavil, podíval na něj a silně se zašklebil. Musel jsem se už usadit a pohlédnout k jeho maličkosti, která byla o něco menší, smrštil jsem jej mezi očima a zavrtěl nad tím hlavou. „Dobře, pořád se zajímáte o to, co dělám.. když tak dobře víte co mám v úmyslu, mohl byste mi rovnou říct jakým směrem se vydat, jak rychle jít a jak rychle nechat běžet tep?“ optal jsem se k němu a neutrálně na něj hleděl. „Nejhorší ze všeho na světě je to, když chytrý hloupému se naklání a hloupý chytrému napoví.“ řekl jsem mu, nakonec jsem jej jen sledoval a čekal, kdy na mě něco pošle. Už bych se nedivil ničemu. Neměl jsem na něj zrovna náladu, buďto řekne co chce a nechá mě jít nebo nebudu příliš zdvořilý.

Musel jsem se zastavit, zády k tomu divnému vlkovi jsem se jen poohlédl a nadzvedl obočí, podezřívavě jsem jej přejel okem, které na chvíli propustilo pár ostrých míst jeho obličeje do mého oka. Musel jsem jen zastříhat uchem a následně jsem zavrtěl hlavou. „Jistě, budu věřit někomu, kdo má potrhanou pokrývku, to tak. Prosím, přeci nejste hloupý vlk, abyste na mne něco zkoušel.. a za ty neustále připomínky ke mně.. zapomeňte rovnou, přeji hezký zbytek dne.“ řekl jsem mu a jemně mu pomocí svého elementu, který jsem měl od narození, foukl do obličeje, aby se osvěžil a trochu pročistil své hloupé nápady.
Rozešel jsem se tedy kupředu, čichal jsem a občas zavrtěl ocáskem, když jsem konečně chytil pach toho, co bylo mým obědem. Kořínky. Mňamka...

Podíval jsem se k zemi a povzdechl, když mi došlo, že je vlastně zima. Porozhlédl jsem se kolem a jen se na něj podíval svým nejasným pohledem, se kterým jsem se jemně ušklíbl a uchechtl. „Máš dobrý postřeh, že je zde tráva. Ptal jsem se obecně,“ usmál jsem se nad tím ironicky, „Na jedno oko nevidím, na druhé vnímám pouze silné obrysy, které mi stejně občas splývají s nicotou. Dobře, zřejmě toho víš o něco málo víc než já, dovol, abych našel znalejšího.“ řekl jsem k němu bezcitu a už to otáčel někam.. Opatrně jsem našlapoval, snažil jsem se orientovat, a tak jsem využíval hlavně zvuků, pachů, které mne táhly dál.. Co si budeme, byl jsem bezmezně ztracen, ale vlk co takto vnímá již několik let si zvykne, a proto jsem se nebál nadhodit jakýkoliv směr.

Zastavil jsem se a jen nejistě vyplodil „hm“, kterým jsem hodlal začít konverzaci mezi námi. Neviděl jsem mu přímo do obličeje, a tak jsem jen polkl a nakonec s mrknutím očí spustil. „Zdravím, rád bych zjistil, kde se nacházím,“ odpověděl jsem mu velmi stručně a svým chladným hlasem, který byl poměrně hluboký, tajemný jsem hodlal pokračovat, „potřeboval bych vědět, kde se nacházím, pokud možno.“ řekl jsem k němu ještě stručně a už se snažil pomocí pachu identifikovat, kde jsem. Nelíbilo se mi to otevřené prostranství, které bylo naprosto neodmyslitelně nebezpečné pro mne. Hodlal jsem najít místo, kde si utvořím vlastní teritorium a budu mít konečně klid.. už jsem ani nevěděl, co to klid je. Třeba se mi podaří najít jídlo, nechat utichnou žízeň pomocí zdejších pramenů. Jak jsem se zde vlastně sakra objevil? To otázkou pro mne bylo největší.

Ležíc na pláni, kde na mne padal sníh, jsem otevřel oči a opatrně se porozhlédl po krajině, kterou jsem viděl velmi rozostřeně. Jen jsem se pokoušel zrak probrat. Byl to marný pokus hodný házení hrachu na zeď. A proto jsem se opatrně zvedl a s rozbolavěným tělem se rozešel dále. Poučil jsem aspoň svůj čumák, který mi napovídal, že se zde nenacházím sám. Jen jsem zastříhal ušima, porozhlížel se a náhle spatřil i černý flek v dáli.. Nebyl jsem schopný indetifikovat o koho jde, nevěděl jsem.. zda je to samec, samice.. ale pach napovídal, že je to spíše samec, ti mají mnohem výraznější pachy.. Nakonec jsem se k němu rozhodl dojít, optat se kde jsem, jelikož můj zrak nebyl schopen mi napovědět o co se jedná. Byl jsem částečně zmatený a následně, když jsem byl skoro u něj, zastavil jsem se a se starou známou sklerózou už jen hleděl k vlkovi, kdy jsem se kousl do rtu a přemýšlel, co jsem to chtěl říct.. Zapomněl jsem to, svá slova. Své jméno.. Nyní jsem nechápal, o co zde jde.
Nakonec jsem své mohutné, urostlé tělo nechal opět rozejít a tentokrát již věděl, co jsem to vlastně chtěl.