Příspěvky uživatele

< návrat zpět

BŘEZENMeno vlka: Excelsior
Počet príspevkov: 11
Postavenie: sigma
Povýšenie: /
Funkcia: /
Aktivita pre svorku: Poznávání cizích končin a členů ostatních smeček.
Krátke zhrnutie (i rýchlo hry): Setkává se s cizáky, od kterých získává možné informace, aktuálně s Astrou, kterou hodlá vyzpovídat ohledně smečky etc.
Questy svorky: /

Nebylo jasnější reakce, než té, kdy šedý samec lehce ustoupil svým tělem, uši nastražil se zájmem k cizince a následně povznesl lehce pravou přední tlapu. Ano, zaujala ho a její samičí chování?... Ano. Šedý samec si se zájmem přešlápl na místě, ledovýma očima si samici prohlédl a nakonec se, ještě před jejími slovy, přesunul o kousek jinak. „Jste drzá, madam Astro,“ popíchnul ji slovy a brzy se porozhlédl kolem. Její pobídka na procházku se mu poměrně zamlouvala a dokonce se mu to i hodilo. Potřeboval se dostat směrem k Daénu, který odtud byl vzdálen poměrně ve velkých číslech, a tak by si cestu aspoň zkrátil a udělal zajímavější? No proč ne. Vlk se tedy bez váhání rozešel vpřed, tak, aby cesta pro něj byla výhodná a zároveň mohl vypadat jako nápaditý samec, který chce vlčici okouzlit místními... no, to co prakticky neznal pač jej nikdy neviděl. „Tak pojďte, mohu... vám ukázat místní končiny, které by pro vás mohly být aspoň z části zajímavé,“ nabídl s klidem v hlase, hlavu snížil pod úroveň kohoutku a s klidem pokračoval vpřed. Kam vlastně šel? To tušil jen s cílovou destinací... chtěl jít, jak se říká: Za svým srdcem? prošlo zároveň i jeho hlavou, musel si lehce pozvednout koutek. „Opovrhujete vším nebo jsou na vás místní způsoby až moc nepříjemné?“ zeptal se narovinu, neměl důvod se ji bát... Byla jednou z těch komplikovanějších a více vybíravých, ale... vždy se za silnými slovy ukrývá slabého jedince, který mluví více než by věděl, a tak vnímal, že je schopen se v případném konfliktu v klidu ubránit. „Povědět o místech?“ pobavil se její vypočítavostí, „hledáte informace a znalosti příliš lacinou cestou.“

→ Kvetoucí louka

Ledy a sníh začal tát a společně se silnými slunečními paprsky, které začaly zahánět nepřirozený, pro někoho, smrtelný chlad, dávalo najevo i velkému samci, aby svou cestu začal otáčet směrem k místům, která kdysi nazýval „domov“. Byla to ta jeskyně, kterou kdysi našli, kdo? tázaje zvedl hlavu a na pár vteřin přestal vnímat tu ladnou energii, která se vznášela z vlčice před ním. Na chvíli zapomenul, proč zde vlastně stála a chvíli jen prázdně začal hledět směrem k východu, odkud viděl první sluneční paprsky. Bylo to to prázdno, které s ním samotným vedlo nezastavitelný boj, který... začínal rok od roku prohrávat. Bylo to nahromadění čehosi, co Excelsior už nedokázal ovlivnit a i skrz velkou sílu... se začínal ve své hlavě a myšlenkách ztrácet. Proč zde stojíš? Oč... ti vlastně jde? prolétlo pár vloček hlavou, které nahradily tvořící se myšlenku a při jemném dotyku jednotlivých skořápek, které uvnitř měly jakési scenérie... je začaly zamrazovat. Oči bledly a Astra si mohla všimnout pár sekundového prázdna v jeho, před tím, částečně živé tváři.
Suše polkl, jakoby mráz začínal mrazit i růžový jazyk, který hodlal zrovna cosi říct, ale zastavil se jen u prázdného pohledu na tmavší flíček, který byl před ním. Jak vypadala? Kdo vlastně byla?... i poslední chlupy se snesly k hřbetu a veliký samec si vlčici začal znovu prohlížet. Opatrně nasál její pach a prázdnýma očima ji, ač prakticky neviděl, sledoval. „Zapomenul jsem-,“ pozastavil se s tichým šeptáním a přiznal cosi, co bylo vytrženo z kontextu a vlčici nemohlo dávat příliš smysl, „zapomenul jsem.“ ledově vydechl a během vteřiny se z odolného tanku stalo drobné tělo s ještě menším samcem uvnitř. Hlava mu začala klesat, Astra nemohla pochopit oč v jeho hlavě jde, ale... on sám sobě pojmenoval to pusto, které v sobě měl. „Myslíte vy,“ zamručel za slovy a stáhnul uši k hlavě, „nejsem si jist, zda rozumím, co je myšleno tou duší.. Asi ale chápu, kam tím míříte,“ polkl suše a ohlédl se za sebe, „to, co je uvnitř nás je viditelné jen pro ty, kteří až doopravdy oslepnou.“ popotáhl a otřepal svou hlavou, s čímž narovnal uši a ohlédl se směrem cizím.

Sledoval drobnější a křehčí bytost, která stála před ním. Byl vůči ní ledový a bezohledný; ledové oči jen jemně sjížděly po jejím těle jakoby dráp právě tvořil milimetrovou rýhu na zamrzlém jezeře - rychle mizí a z dálky? Nikdo netuší, že nějaká rýha na řece byla. Svraštělá kůže jež tvořila pomyslné ledové kopce se začala rovnat v pláň, a to ihned, když od něj ustoupila pár kroků. Vyjasnili si hranice, nechtěl, aby mu po hlavě skákal někdo, koho sotva zná. Opatrně snížil hlavu z výšky, kde ji nesl aby působil mnohem větší a mohl v ní probudit i strach či jinou emoci, která by byla zcela normální, kdyby se proti vám stavěl někdo, kdo jen vizuálně vypadá statnější. Srst začala padat a s ní i napjatá atmosféra, která se mezi nimi během pár vteřin vytvořila. Neměl v plánu tvořit mračivá mračna, naopak... zaujala ho svým ostrým jazykem, který nebyl jednoduchý, slova volila s přesností útoku a nebála se hrot šípu obalit ledem. Lehce pozvedl pravý koutek, sotva obnažil postarší chrup a už jej zas skrýval nabělavou srstí posypanou stářím.
„Pokrytcem?“ ušklíbl se poněkud znepokojeně nad slovem, kterým jej nazvala a ohlédl se kolem jakoby mu označení bylo nepříjemné - bylo - nikdy nebyl pokrytec, aspoň se za něj nepovažoval... trochu nad tím začal přemýšlet. „Máte silnější hlas jak tělo,“ odpověděl jí skrytou lichotku, kterou chtěl konverzaci stočit i do jiných končin jak jen zasněžených plání bez vodu či známek života, „jen tak se to nevidí.“ zakončil hlubokým tónem a opatrně se rozešel pouhý metr od ní, aby jí nechal osobní prostor a otáčeje hlavou k severu opatrně očistil tlamu olíznutím; slaná voda v jeho tváři nevzbudila nic nového, nijak se jeho tvář nehla a on byl stále tak zamrzlým jako na začátku, pakliže se nebavíme o pár minutové výměně názorů, kterou, už pro něj, vzal vítr.

Prázdnýma očima se podíval k fleku, který mu jen zdánlivě připomínal tvar vlka, ale... stačilo mu to. Pohled držeje chladný a drsný na tak jemné duši, která patřila poněkud zledovatělému kusu neutrálně zbarveného těla, tóny srsti o ní vypovídaly víc jak jen samotná slova a způsob, kterým se s ním snažila hovořit... Opatrně svraštil kůži na své hlavě do úšklebku, kdy prohloubil tón hluboké bouře, jenž vyslal ke křehkému stvoření: „Mýlím? Je poněkud naivní tohle říkat.“ vrátil jí s doprovodem sněhových vloček, které se nad nimi začaly snášet pomocí jeho magie. Pohled pro ní mohl být zcela prázdný nebo naopak mohla i v té jediné ledové pláni hledat rozmrzlou vodu, která by stále vydávala smysluplnou melodii... Kde by ji a proč však hodlala cizačka jako Astra hledat? prošlo jeho hlavou zatímco jen líně přešlápl z pravé přední na levou a převážil lehce váhu na onu zmíněnou tlapu. Když její slova začínala nabírat na síle a sebevědomí, tak se šedý prostorným krokem rozešel k samici, která zabrušovala ledovými tesáky do míst, která si Sior nepamatoval a byla pro něj jistou slabinou? Nebránilo mu nic se k vlčici blížit, nebyla nejdrobnější, ale kohoutkový rozdíl byl stále znatelný. Šel stále k ní, nebránil mu v cestě ani tlak, který na samici začal vyvíjet, nechal ji vzdorovat či ustoupit - to již bylo na jejím rozhodnutí. „Myslím, že zmrzačenou tvář tu skrývá někdo jiný za pokusy o ostrá slova, Astro Geir ze Severních smeček,“ vyslal k ní ledovým tónem, kdy tato slova vynášel až v tichém šepotu, ve kterém hlas stále zněl...
„I kdyby mi něco říkaly, jste pro mě cizí a nepodstatnou,“ vyslal ledovým tónem s kapkou dunivého zvuku podobající se vrčení, kterým ji varoval společně se stažením uší. Byl velký, mohutný sic starý, ale... srst občas i naježit uměl.

Slunce vyhrálo další bitvu nad měsícem. Světlo měsíční již neproplétalo stromy ani listy tím melancholickým tónem, který šedému samci vyhovoval mnohem více. V noci si byl roven s každým, jehož zrak normálně fungoval a neuměl jej využít. Setkání s cizinkou bylo pro Excelsiora něčím novým a cizím... ledový závan, který vycházel nejen z jejího pachu, ale i tónu, v němž cítil jisté pokrytectví a aroganci; líbil se mu. Její jedinečné vyjadřování a oprava hned, jak mohla... Byla bystrá a měla svou úroveň, ale zároveň... sdílela své jméno tak rychle a se zájmem... sama? Vybledlý zrak se podíval směrem k tmavému hřbetu slévajíc se do bílé mu flek začínal cosi připomínat, ale nechtěl cizinku urazit. Vše mu dávalo klidu, až do chvíle, kdy z tlamy její vyšel jakýsi název. Severní smečky? zvedla se mu srst na hřbetu, nikoliv od nenávisti, závisti či zlosti, ale... Co... mi to připomíná? zarazil se a na její jméno v podstatě zapomenul, musela to pro ni být trochu potupa... Ledové oči z neutrálně zbarveného fleku zajely do vodní hladiny, cosi se od ní odráželo - světlo - a jen ji sledoval...
„Těší mne,“ otočil tmavou masku k vlčici a bez jakékoliv emoce se na ni díval, „Excelsior.“ odpověděl k ní ledovým, dunivým tónem, jenž by každou chvílí přivával sníh a nechával hladinu zamrzat nad tím, jak chladný sám v sobě byl. Chvíli ji očima sledoval a jen si pro sebe povznesl pravý koutek a to maximálně na vteřinu: „A vy mě zcela cizí,“ odpověděl jí zcela klidně jakoby se její snahou o konverzaci nehodlal zaobírat, „to je to jediné, co máme společné.“ odsekl hlubokým tónem a zastavil se pár metrů od ní, stál směrem k odchodu, byl ní boční stranou těla a ve slepém úhlu; pravým okem nic neviděl, ale i tak stál a jakoby cosi vnímal... „Severní smečky,“ zamručel si pro sebe a hlavu k vlčici stočil s jistým zájmem, který se byl s ledově omrzající maličkostí, „byla ste na smečku málo ledová, že jste zde?“ rýpnul si, s jeho tváří to nehlo, pouze ji bezemočně sledoval.

Držel svou pozornost na neznámé stopě, kdoví, oč v ní šlo, ale hodlal se jen tak nenápadně promítnout kolem cizinky, která se zdála být sama; bez dohledu, přetvářek? Měl mnohdy nápady jakoby měl o několik roků méně. Kdyby si pamatoval to vše co zažil, kdyby uměl přijít na to, co v jeho hlavě bylo skryto pod jakýmsi šedým závěsem... kde to bylo, co byla ta chybějící kapka čehosi, co měl sám v sobě? přemýšlel. Byla to jedna z těch chvil, kdy se zasekl. Tělo zledovatělo doopravdy, jakoby už nemělo rozmrznout, ten prázdný pohled hleděje přímě k obtisklé stopy, které jako stíny mizely s příchozími vlnami. Pustý pohled pravého oka odrážel to vše, co bylo jeho očím neviditelné. Musel vnímat častokrát jen srdcem, byl to jistý paradox, který jej nyní zastavil. Čas měl náhle z vteřin hodiny a hodiny se počítaly v měsících. Hlavu vznesl nad hřbet, vyrovnal se tak do plné výšky, pětadevadesát centimetrů, hlava hrdě zvednutá bývalého vůdce, který neměl momentálně ponětí o tom, kdo pomalu byl... jediné šrámy po těle byly posledními siluetami po minulosti, která jej potkala. Excelsior byl zneužíván lidmi v zápasech pro zábavu, někdo by si vzpomenul na příběh bílého tesáka, ale... ten byl krapet jiný. Opatrně natočil hlavu za ledovým pachem, který mu v čumáku začal dělat poměrný chaos... Cítil to, co mu bylo vždy tím příjemným, jakoby severský vítr přišel za ním a měl jisté zhmotnění, které... které bylo pro něj... jaksi jiné. Opatrně polkl, držel se, aby si neolízl vysušený čumák od severského větru a následně nahodil typický, chladný pohled s ještě prázdnějšíma očima, které se každou vteřinou kalily a stával se z pohledu do nich bílý odraz, jenž nepropouštěl nic než jen odrazy ostatním. „Vám též,“ odpověděl chladným, hlubokým tónem hlasu k černobílému fleku, který byl pár metrů od něj. Ostražitě natočil hlavu do strany, neměl strach... neměl v něj důvod, jeho tělo bylo důkazem toho, že činy jsou pro něj tím přednějším. „Co zde hledáte cizinko? Odvál vás sem severák?“ zeptal se tónem, jakoby o vlčici nejevil zájem a následně hlavu opět nezaujatě snesl k stopě, kterou mu před čumákem odnesla slaná voda, čehož si všiml až ve chvíli, kdy se ji dotkl čumákem. „Hm...“ nespokojeně zabouřilo uvnitř jeho těla a následně se neohrabaně otočil s tím, že cizinku obejde.

→ Tajga přes Začarovaný les

Světlý, severský kožich se posouvat opatrně dál. Excelsior měl čím dál tím víc mlžný zrak, sem tam přestával vidět a vnímal jen jistý pohyb světla, podle kterého se vzácně uměl řídit... Věk byl číslem a byl mnohdy subjektivní, ale většinou po jisté době začaly ostatní dohánět jisté problémy; na něj přišly až nyní... Byl čas se vrátit ke smečce. Jak... jak se jmenovala? procházelo mu hlavou. Tělo poseté jizvami, které byly často vyříznuty až výrazným způsobem, byly odpovědí na jeho zdravotní stav... Zápasy, ty... ty už dávno byly zaprášeny v jeho vzpomínkách, ačkoliv někde opravdu, opravdu hluboko být musely. Opatrně dával tlapy v rytmu. Mohutné tělo se neneslo tak jemně jako tělo kropenatého srnce, který právě zmizel s prachem, bylo to často vysilující a nevýhodné - nelitoval se - jeho bratři byli mohutnější, větší... a k životu více uzpůsobilí. Ledové oči pokračovaly dále, do čumáku se mu dostal jakýsi pach, který mu během chvíle připomenul domovinu. Mráz... a cosi, co jeho čumák donutilo vypustit kýchnutí. Bouřlivější tón neměl tak elegantní kýchnutí, a tak mohl zaujmout pozornost cizačky, která se právě kochala krásou ticha.
Excelsior samozřejmě neviděl, kdo to byl, ale... samice měly jiné pachy, a tak trochu zbystřil... na slovo samice slyšel často až moc dobře, ale... dnes neměl náladu být potrhlý mládenec či adoptivní otec Deinell... Kdo je Deinell? prošlo mu hlavou tak letmo a brzy tuto informaci vynechal a pokračoval klidným krokem k vlčici, jejíž hřbet byl tmavý a spodní část v úchvatně větrném místě kolikrát až mizela. Byla elegantně bílá... takovou jakou kdysi sám měl než se setkal s tím, jehož jméno taktéž neví. Opatrně pokračoval k vlčici, nenápadně se zastavil pár metrů od vody od ní, aby jí nechal prostor, čumák snížil k zemi očichávaje starou stopu jakoby něco hledal... ač měl zájem dát pozornost něčemu či někomu jinému.

Cizák. přehoupl informaci ve své hlavě a následně sledoval hnědý flek jak cosi povídá dál. Neznal přesné rysy, pouze si v hlavě ukládal pach, který mohl s klidem využít při dalších setkání a pokud by nováček v končinách dělal problémy... aspoň by věděl o koho jde. „Pár měsíců? Hm,“ pokýval hlavou a nechal jej dokončit větu, „to jste si docela protáhl spánek... máte předky medvědy či nějaké jiné druhy?“ pokusil se o ledový vtip, lehce zvedl jen koutek, který se během vteřiny vrátil na jeho původní místo. Naslouchal mu dál a u jeho slov i přemýšlel... až se dostalo na otázky, a tak vlastně nebyla potřeba přihazovat dříví do kamen. „Když půjdete pod jednu z luk, teploty tam často bývají opak severních... k nevydržení. Sám mám, trochu na spěch, potřebuji se vrátit do známých končin, tudíž vás mohu doprovodit jen jistý kousek, a pak se můžu odpojit... ale nevím, jaký směr by vám vyhověl?“ zeptal se hlubokým, dunivým tónem a následně se podíval kolem, ač nic neviděl.
„Excelsior, teší mě,“ vyslovil své jméno s ledovým klidem, v tváři neměl počas konverzací prakticky žádné emoce, „je mi líto, ale musím se nyní vydat vpřed... potřebuji kamsi dojít, a tak vás opustím, Frede.“ kývl a následně pokračoval vpřed.

→ Tichá zátoka přes Začarovaný les

Šedý sledoval hnědý flek, který se mu, ne zrovna hodně, pohyboval, ale... bylo zajímavé někoho poznat, aspoň při nejmenším. „Jste cizí těmto ostrovům?“ zopakoval si pro sebe, aby si připomenul, co vlk říkal... Chvíli jej ledově sledoval a následně hlavou kývl nahoru a dolu přemýšleje nad jistými detaily. „To jsem tím, VÁM, nechtěl říct... Slunce zde svítí, ale... nějak mě to jen napadlo říct a přišlo mi to zajímavé použít. Bývá tu svitu až až... v některých končinách i více než by bylo třeba,“ mrzutě zamručel, hluboký tón přidával mohutnému samci na kapce respektu, která se v něm mohla skrývat.
Chvíli bylo ticho, aspoň ze strany Siora, který si vlka prohlédl a následně si o jen letmo zívl, hlavu taktně odstrčil do strany, aby jeho tlamu a nažloutlé, sem tam i poničené, tesáky nemusel cizinec trpět. „Znám? Nedá se to tak moc říct... jen vím, že za mnou je sever a před námi? To... to jsem ještě neobjevil.“

Městečko padlých hvězd; 5. úkol
Šedý vlk pokračoval vpřed, jeho tlapy se začínaly dostávat z na jiný typ povrchu, který mu byl o něco méně příjemným.
„Zdravím cizinče,“ ozval se hluboký tón směrem k hnědému fleku, Sior si vlka nemohl prohlédnout, jeho pravé oko bylo zanesené šedými mraky, které mu již delší čásek dělaly život o něco složitější, „počasí se ze severu poměrně pomátlo... pamatuji si dobu, když ovládal sníh kraje a nepouštěl Slunce ke slovu... “ jindy by zkoušel zacházet i do detailů, ale kdoví, zda by jejich konverzace neskončila i u jistých nebes, která pro něj byla jaksi neznámá, ale... šedý chtěl být přívětivý, snažil se momentálně pokračovat vpřed ke své vzdálené smečce. Kdoví, kde se právě skupina cizinců nacházela, ale tušil, že se k nim musí dostat v blízké době, aby... aby se začlenil než opět zapomene. Někde hluboko ve své hlavě občas měl pocit, že zapomenul, ale... jindy zapomene že zapomíná a vše se točí v začarovaném kruhu. Fredy mohl vnímat, že šedý vlk má jakousi klidnou energii, nepřicházel v neúctě či nenávisti... byl tak nějak rád, že cizáka může aspoň na pár slov zastavit a kdyžtak nenápadně pokračovat vpřed.

→ Rozbitý sever

Šedý pokračoval v ranních hodinách přes Ledovou pláň směrem, který si z posledních zážitků pamatoval poměrně čerstvě. Mohutné tlapy se dotýkaly v loudavém kroku zemského povrchu, který byl stále příjemně ledový, a tak nijak zvláště neprovokoval šedého vlka, který byl na teplejší počasí poměrně citlivý; mnohdy trpěl a raději se skrýval v chladnějších končinách, které pro něj byly o něco více snesitelné. Nyní pokračoval vpřed do lesa, kterým nedávno prošel s paličatým jedincem Keijim, netušil, zda jej zná vlastně jménem, ale i tak mu mladík poměrně dlouho dozníval v hlavě s hořkým ocáskem. Nyní se však šedý rozhlédl kolem, zda nepotká někoho, kdo by mu mohl poradit s cestou. Barvy se slívaly často dohromady, bylo pro něj občas nebezpečné jít a jen tak do ničeho nevrazit... Nepříjemná pachuť cestování sám, kdy nemohl následovat nikoho cizého, kdo by mu dodával jakousi... jistotu cesty.

Šedý samec spatřil vlčici tak rychle, tak krátce... Jen zmateně na její slova následně přikývl a nechal cizačku odejít. Sám si přiznal, že by se měl vydat na cestu zpět k úkrytu a nejspíše se pokusit i vzpomenout na místo, kudy se dostane ke smečce. Jak ta se jenom jmenovala? lovil v paměti slova nazrzlého fleku, který měl být jeho alfou. Nechtěl zneuctit její pozici. Nechtěl urážet ty, kteří nyní byli něčím „víc“. Brzy se proto mohutná konstrukce rozešla vpřed. Byl spokojený v místech, kde se právě nacházel, ale vnímal, že by jeho cesta měla vést i jinam; kde to vlastně bylo? Kudy se má vydat? Měl spoustu otázek sám pro sebe, ale věřil, že se brzy dostane na místo, které by mělo být jeho srdci nejbližší. Vzpomínal si na nějaké záblesky a na cestu... Někde byla ta ledová jeskyně, kterou objevil... objevil s někým? Sotva si na ten barevný kožich vzpomínal a už vůbec si nevzpomínal na to, co se mezi dvojicí událo. Zkrátka mířil kamsi vpřed doufaje, že osud jej zavane správným směrem.

→ Tajga přes Ledové pláně

Děkujiii, tlapku do vody prosím

Kra se začínala pohybovat v ladné tanci, její maličkost se jemně posouvala od bodu, ze kterého na ni Excelsior skočil... Byl poněkud znepokojený a začínal být ze svého činu poměrně znepokojen; co to jen bylo za hloupý nápad? Tázal by se býval sám sebe, no, brzy se snažil zorientovat, aby věděl kde je břeh. Díky odrážení světla od sněhu a jeho oku, které by normálně bylo mizerné, se rozhodl pro správnou stranu, od které navíc přicházel i jakýsi tón hlasu; samice... Na ty bohužel slyšel až moc dobře. ...Kdyby si býval pamatoval Dail... Opatrně se otočil čelem k hlasu, který na něj volal. Musel se vrátit zpět na místo, na kterém nyní nemotorně balancol. Kraje se vzdalovaly, a tak nemohl příliš dlouho vyčkávat.
Opatrně se natlačil na úplný konec kry, své prázdné, světlé oči zamířil přímo vpřed hledaje pevný povrch až se ozval hluboký tón: „Jsem!“ křikl k fleku, který se mu mohl dostat do zorného pole, ale on mu příliš nedával pozornost. Pomalu přešel do kroku, klusu... až se následně odrazil na samotném konci, byl však těžký a vždy nemotorný, a tak při dopadu nedal správně tlamy a s podklouznutím si ještě nějaký ten metr, k dopadu, přidal. Jeho tělo spadlo na tvrdý led, v tváři se rozjelo cosi, co mohlo připomínat vztek, ale... bylo to čistě k jeho maličkosti. Je zde ta cizinka. zopakovalo mu jeho „ego“, které ho během pár chvil zvedlo na všechny čtyři. Hlavu snížil pod úroveň lopatek a rozhlédl se kolem; byl vždy opravdu mohutný, výrazně osrstěný.
„Ztratila jste se?“ vyšlo mezi jeho zuby k cizačce, kterou marně hledal před sebou, její pach se mu protahoval nosními dírkami rapidní rychlostí a společně s vnímáním pachu se na jeho hřbetu ježily i letmo chlupy.