Příspěvky uživatele

< návrat zpět

6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři
4) Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever)
→ Ledové pláně

Vlk zůstal za ním, a to doslova. Excelsior pokračoval víc a víc na sever neuvědomujíc si, co by mělo za krátkou chvíli přijít. Tma začínala padat a jeho zrak byl tím víc v nevýhodě. Opatrně začínal našlapovat, až brzy málem spadl na nějaké místo.... slyšet neúprosné vlny, které se opíraly svou sílou do rozbitých ledových kusů. Mohutná tělesná stavba se na chvíli zastavila, když tu se s ním začal led hýbat. Hlavou nemotorně házel z pravé strany do levé, až se rozhodl udělat poněkud nemotorný a nepochopitelný krok. Skočil do prázdna, odkud se odráželo měsíční světlo. Albedo. Bílý povrch přilákal oči šedého vlka, který se právě začínal škrábat na kru... někdo by si říkal, že nejspíš zešílel. Nejspíš by nebyl tak daleko od pravdy. Drápy držel pevně zaryté v ledu, když svou hlavu zvedl k nebi, viděl jakási podivná světla, kterými se hemžila celá obloha... Bylo to něco, co nejspíš už někdy viděl, ale zapomenul na to. Škrábaje se na povrch kry si ani nevšiml, že se poblíž jeho maličkosti pohybuje vlčice - býval by jí dal pár zdvořilých slov - ale nyní měl hodně práce s dostáváním těla na led.

Lehké | 8, Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu
Šedý vlk se blížil pomalu ke kraji, jindy by jeho přesun netrval tak dlouho, kdyby mu přední noha nepodjela do nepřirozeného úhlu od těla a šedý letěl. Hlavu by býval zabořil do ledu, kdyby nebyl tak tvrdý, a tak jen zlomil čumák a následně zbytek krku, tak, aby aspoň nějak dopadl a byl živý a zdravý. V okolí pár metrů se ozval dunivý zvuk, který začal vycházet od vlka, který se právě opatrně začínal zvedat. Cítil nepříjemný, tlačivý počet, který vycházel z pravé tlapy. Opatrně na ni začal došlapovat, jelikož se snažil rozbolavělé svaly dostat d pohybu; opatrně přešel na sněhový pokryv, který mu udělal měkký došlap. Usadil se a na chvíli se zadíval na svou tlapu, jazyk odložil u hrudní části a následně sjel opatrně dolu po svalech. Cítil je, byly stále v nějaké kondici, ale už to nebývalo to co dříve. Opatrně následně nechal sjet tlapy na zem, jemně se položil na bok a pár minut setrval... Následně se jen postavil a když se bolestivá ranka začínala zdát již lepší, rozešel se vpřed nehleděje na Keijiho, kterého nechal za sebou. Nebyl typ, který se podřizoval ostatním, a tak pokračoval dál... ač nevěděl kam.

→ Ledové pláně

Střední | 3, Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 1/2

Šedá srst s tmavými trsy pokryla většinu těla. Excelsior nebyl zrovna vybíravý, žral co mu přišlo pod čumák a bylo znát, že nějakou chvíli nejedl. Neopomíjel stále fakt, že tu nebyl sám. Excelsior byl převážně chladná povaha, která jindy nevyčnívala... možná jen občas tím, že byl opravdu chladný a nebral si servítky, neopouštěl. Chvíli proto ještě trhal kusy masa až mu z tváře opadla ta negativní maska. Dožvýkával poslední sousto, které mu plně nasytilo žaludek... Nechtěl zapomenout, že mezi ním a cizákem byl nějaký problém. Vnímal, že atmosféra byla nyní napnutá a Keiji se raději vzdálil než aby o kus žvance bojoval. Byl mu vděčný za to, že mezi nimi si dominanci vyjasnili během chvíle, ale on nebyl rozhodně neférový. Vzal bezvládné tělo do tlamy, pevně jej držel a opatrně se po ledu rozešel za mladistvým. Možná mu byl lhostejný, ale chtěl mu dostupnost k potravě aspoň ulehčit. Nebyl vůči vlkům neférový, to by nebyl on... Jak by kdysi mohl vést smečku? On tento fakt už zapomínal... prakticky jako všechna jména, která na ostrovech zatím slyšel.
„Mladj,“ popíchnul ho hlubokým tónem, když odložil tělo poblíž Keijiho, „nejsi hloupej a víš, jak to chodí.“ přikývnul k němu a jemně tlapou postrčil tělo srnce k němu. Býval by byl hloupý a sobecký, kdyby nechal rozežrané maso, které společně ulovili na pospas mrazu. Excelsior si držel své místo nahoře a nevzdával se jej, proto si z chování samce nakonec nic nedělal a sám se vydal směrem k okraji, zatímco očima pozoroval led, který musel mít hned několik vrstev... Slabý by mě neunesl, uznal sám sobě a následně začal čumákem přejíždět po struktuře. Býval by použil magii, ale... byl nyní příliš unavený na to, aby nějakou používal.

→ Rozbitý koláček

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 4/4 ✓

Šedý se držel tmavého vlka, tím, že neviděl nic jiného jak mastné skvrny, které se rozpíjely jako vodové barvy, nedokázal předpovídat na jakém povrchu se právě s Keijim mohl za pár chvil nacházet. Hlavu držel nízko, čumák měl už lehce narudlý od toho, jak pořád držel vytvarované stopy. Brzy se však pod jeho tlapami ztratil veškerý sníh a ten se změnil na lesklý, kluzký povrch. Excelsior nebyl nejlehčí a rozhodně ne obratný... sotva se při plné síle uměl otočit aby udeřil vhodně ránu, no, nyní to mohlo vypadat poněkud komicky. Keiji se držel dravě kořisti, která je po stopách dovedla až na led... zas na druhou stranu srnec byl v jisté nevýhodě; jednalo se o jelenovitého sudokopytníka, který měl na kluzkém povrchu ještě horší motoriku jak oni.
Sior se opatrně vzpamatoval, svým ocasem hýbal ze strany na stranu a drápy silně zaryl do ledu. Možná ho to bolelo, ale nápor adrenalinu a hladu byl silnější. Slyšel cosi, co vyšlo ze levé strany, tam se nacházel mladík, který právě sesílal šípy, Sior takové znalosti neměl, ale síla? ta... ta mu mnohdy nechyběla. Jeho mohutné tělo se zastavilo a zaměřilo na mohutný flek. Začal se zvedat vítr a s ním se udržoval i přímý pohled šedého starce. Stařec. bylo to oslovení, které v doposud klidné povaze vyvolalo to, co jindy necítil. Byl unavený a sílu na hnaní za tvorem neměl, a tak bylo na čase ukázat mladému jedinci, že i stařec umí něco. Excelsior naslouchal jak se srnec mlátí o led, ten byl nyní poset drápanci a jindy i kousíčky prokoplých míst od kopýtek, zadíval se jeho směrem. Vítr se stále zvedal, Keiji mohl cítit, že místem procházel jakýsi chlad. Srnci nemají tak velkou váhu jako Sior, a tak se během chvíle volající zvíře začalo pomocí Siorova elementu blížit k nim. Vítr jej tlačil směrem po ledu, byl silný, připomínal vír, který by se během vteřin mohl rozpoutat v nechutnou vánici, kterou šedý uměl taktéž vytvořit, ale... nyní to nechával na posledních silách, které měl.
„Stařec.“ zavrčel k mladému vlkovi, když srnce přiblížil dostatečně blízko, aby k němu měl možnost přijít a svalit jej pod svou váhu. Byl velký, byl mohutný a silný, ačkoliv nyní vyčerpaný, a tak se rozhodl trápení tvora zakončit. Keijimu prostor odmítal dát za poznámku k němu. Měl k němu nyní jistý vztek, který nebyl podobající se ohni, ale ledu. Excelsior byl ledovou bouří, kterou umí spustit jen málo věcí. Nyní ta bouře odcházela se zakousnutím hrdla cizáka Srnce, který naposledy mohl volat o pomoc. Srnec byl posetý odřeninami od ledu, kterému se snažel vzporovat, to samé měl Sior. Pořezaný čumák, a tak se ani na chvíli nebránil, když mu bezvládné tělo dalo možnost si doplnit potřebné bílkoviny a živiny do toho svého. Šedá krev se začínala prolívat rudou tekutinou a místem se protáhl tón železité vůně; byl spokojen. Čerstvé maso neochutnal již nějakou dobu... Pokud se Keiji hodlal přiblížit, tělo kryl svým mohutným, srst se rozpínala po ledu, který se na pár místech barvil tmavší barvou, avšak ředil krev, tudíž vypadala o něco lahodněji.
Sior se ledovýma očima sem tam podíval, pouze očima nikoliv hlavou, do stran zda periférně, ač jen na levé straně, nevidí cizáka, který by si nárokoval díl. Měl na něj právo, ale ctil to, že byl starší.

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 3/4
→ Ledové pláně

Silný vítr ovládl oba hřbety. Začínal vlkům tížit chůzi a nepříjemně se dotýkal Siora tváře. On ten pocit miloval, byl nadšený. Ty ledové doteky, ty ledové střepy, které se mu zarývaly do kůže... miloval to. Byl nyní tam, kde by býval za jiných okolností. Spokojeně se tedy sklonil ke stopám, které nejspíš byly srnčí. „Je to jeho?“ nejistě zvýšil hluboký tón k tmavému jedinci, který skupinu vedl. No nebylo příliš času na porovnání stop, zkrátka je sledoval a doufal, že Keiji drží stopu. Někdy cítil, jak se jeho tmavé polštářky překlepávají přes zamrzlý povrch, někdy zas cítil, že jeho tlapy začínaly bolet od rozřezání od agresivní zimy. Nebyl nešťastný a rozhodně nechtěl zastavit.
„Sakra!“ zahřměl hlasem, když se málem svalil přes přední tlapy z ledové duny, kterou nezvládl v mléčném počasí zaznamenat. Poněkud nespokojeně si zamručel a se vší silou vytáhl svou hlavu, zadními nohami přidal do tempa až se na vteřinu objevil nad dunou, kterou mohutná konstrukce břichem lehce rozbořila a narušila strukturu. Rozhodně vzal i ledové stopy, které tam zvíře zanechalo... Sior se sklonil k zemi, lehce zpomalil, aby nabral chybějící síly - zadýchával se - a doufal, že cizákovi bude aspoň trochu nápomocný.
Přidal do kroku, jeho tempo zabralo se slovy: Blížíme se! Které vzala vánice, která šla proti dvojici. Stopy se však začínaly motat dokupy a bylo těžké se jich držet.

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 2/4
→ Tajga

Snížil svou hlavu pod úroveň kohoutku, očima sledoval zem a následně přidal zadními do tempa. Nevěděl moc upřímně, kam jdou. Vyhýbal se jen tak tak některým stromům, někdy do nějakého drcl svým tělem a dostal tak na svůj hřbet pár centrimetrů poprašku, který měl pár gramů. „Zajíc? Jo, jo..“ kývl mu na jeho domněnku, se kterou se Sior na pár vteřin zastavil u stop, které dle mládence byly zaječí. Čumákem se pokusil si stopu detailněji prohmatat, ale... nebyla to zrovna největší pomoc. Šedý viděl bídně, sotva vnímal kde Keiji šel, a tak se raději od stopy brzy oddělil a pokračovat za tmavým flekem se světlými chloupky, které se tak klidně a jistě nesly před ním. Byl vlastně docela vděčný za cizáka, kterého potkal. Jméno si stále neřekli, ale měl názor ten, že pokud má vlk dobrou společnost... tak jméno ani nepotřebuje. „Dobře, dobře... budeme ho chtít obklíčit?“ řekl poněkud rychleji, v těle mu začínalo bušit srdce. Vnímal, že srnec by byl tou nejlepší pochoutkou, kterou by za poslední měsíce, možná i rok, měl. Byl hladový a při jeho váze si hodlal nárokovat velkou část kořisti. Byla to tak trochu daň za to, že se pro něj Keiji obětoval. „Cítím ho, je víc vpravo,“ pobídl tmavého vlka, začínal pomalu přidávat. Hlavu držel dole, jeho přední se začaly z klusových kroků natahovat do cvalových, se kterými jen ladně nesl mohutnou konstrukci. Sem tam zapomenul vlastní nohu, jindy ji strčil do podivného prostoru, který se o ni vteřiny přetahoval, ale se svou silou ta místa prorazil a mířil vpřed.
Jeho tlapy se častokrát promítly ve stopách cizích jedinců. Byly někdy podobně velké, ale prsty se lišily svou velikostí; rozhodně však u nich byl schopen říct, že se jednalo o některé z vrstevníků a zástupců jeho druhu. Nyní nebyl čas přemýšlet, teplá krev se vařila někde před nimi a Sior doufal, že se nažere.

→ Ledovcové jezero

Střední 2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 1/4
→ Kvetoucí louka

Šedý sledoval flek, který sledoval jeho. Pohledy se střetávaly někde na polovině cesty, kdy oba vnímaly ty podivné pachy. Keiji promluvil a s jeho slovy ztratil šedý vlk i flek z dohledu. „Máš pravdu,“ a kývl hlavou k mladšímu jedinci, který mu do hlavy dal o něco lepší návrh. Sior byl však v nevýhodě... nechtěl svou slabinu příliš ukazovat, a tak se podíval po zemi. Stopy vyhledával svým čumákem a jakýmsi tmavším bodem... Jemně se dotýkal ledových krystalků, které byly rozsypané na zemi. Šedý natočil svůj pohled k cizákovi, který v jeho pravém oku mohl vidět zasněženou zornici kalem. „Půjdeš první? Jsem mnohem větší, budu tě krýt.“ snažil se hlubokým tónem vyzvat mládence a taktně naznačit, že je v lovu lepší. Sior uměl ulovit mnohé; třeba jahody, borůvky... a když se poštěstilo i nějakou tu mršinku, která vyvoněla okolí.
Brzy se šedý s opatrností dostal za tmavého vlka. Věřil, že mu ukáže mnohem lepší cestu a dovede je tam, kde tělo srnce bude. Byl připravený pomoci svými schopnostmi, když už víc nedokázal. Bylo na čase, aby se dal i do pohybu, kdyby bylo nutné... přeci jen... svalstvo nemohlo být ztuhlé zimou dlouho. Měl hlad a jeho tělo se začínalo krmit adrenalinem... jak ten dlouho nepocítil?

→ Ledové pláně

Hluboký tón se roznášel místem mnohem víc, než by si šedý přál. Nebyl zrovna upovídaný, mnohdy spíš mlčel a sotva tápal po slovech, která by byl schopen vypustit. Bylo úchvatné, že vše zapomínal, ale mluva byla tím jediným, co v jeho těle zůstávalo doposud. „Opačný směr?“ vypustil spíše řečnickou otázku a ladným, až překvapivě ladným, otočením se na polštářcích změnil směr své chůze a následně se vydal za mladším cizákem. Jméno vlastně doposud nepoznal... Kdo, kdo.. že to byl? proběhlo mu hlavou, ale svou zvědavost nechával spát dále na vavřínech.
Měli nyní cestu do končin, které Excelsior považoval za probádané; na dvojici čekalo něco mnohem tajuplnějšího, čehož si nebyl už vůbec vědom. Hlavu snížil pod kohoutek, čumákem se jen ladně občas dotkl sněhu, snad jakoby... jako kdyby cosi... cítil? Opatrně pokládal tlapy v pravidelném směru, hřbet se mu hýbal ze strany na stranu a srst se bránila ledovému větru, který je začínal vítat při opouštění Kvetoucí louky. Přecházeli pomalu do Tajgy; více zalesněné oblasti, kterou si... vybavoval velmi letmo. „Jako kdybych zde už někdy byl,“ znepokojeně zamručel a zvedl hlavu výš. Ledovýma očima se zadíval na matnou skvrnu, která se tyčila před ním - srnec.

→ Tajga

Lehké | 3) Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem!

Sior byl o něco klidnější, ne, že by mu tykání nebylo neznámé... ale rád zachovával jistý odstup a v tomto případě byl tedy o něco více spokojen, když měli mezi sebou pomyslný odstup. „Už jsem něco málo zažil, vím, vypadám jako mládenec, ale... obvykle cizáci přijdou s tím, že něco hledají či něco chtějí; ostatně jako většina, která vás pro informaci je schopna rozkousat jakoby měsíce neměli tlamu plnou žrádla.“ pokusil se vysvětlit a zároveň obhájit své přehnané vyptávání.
Pohled vrátil k cizinci, který k němu choval úctu. Ustoupil. Drželi si oba odstup. Sior se tak mohl o něco více uvolnit. „Sever? Ano, vím... Krásnější krajinu jsem nikdy neviděl. Zima je jako... jako vlčice. Objevují se zcela nečekaně, jejich nejkrásnější síla je jako břitva, kterou když si příliš pustíš k tělu, ublížíš si.“ řekl klidným, hlubokým tónem a následně se natočil směrem k severu, aspoň doufal.
„Na sever se můžeme klidně podívat... nemáte hlad?“ namířil letmo hlavu k tmavšímu vlkovi, který mu nyní mohl dělat společnost. Opatrně si olíznul zjizvený čumák a následně se rozešel, jakoby na odpověď vlastně nečekal. Vše se mu mísilo, příliš toho neviděl, a tak se rozešel směrem k poušti.

Stařec a sněhová vločka, nejspíš podobné dílo jako kdysi napsal Hemingway, akorát jej nyní psal osud o tomto jedinci, který chátral sám v sobě. Kdysi měl jakési světlo, to, co ho drželo s klidem živě... Deinell. Kde byla? Kdo... kdo byla? Mysl měla tolik sněhových vloček, že kdyby s nimi Sior chodil pravidelně, nejspíš by ostatní vlci viděli jak se s ním valí vánice, která pokrývá nejen to rostoucí a neživé, ale i pobíhající okolí. Omlouvám se, nechtěl jsem... cosi jej vytrhlo z přemýšlení, oči otočil směrem k vlku, tedy šmouze, která měla tmavou barvu a následně se její kožich zvedal k mračnům a světlal. „Neomlouvejte se,“ vyzval hlubokým tónem. Brzy se srovnal na nohou, rozložil váhu úměrně na všechny čtyři a až po pár minutách natočil hlavu k cizákovi. „Hledáte někoho? Máte něco, co byste rád našel?“ zeptal se Excelsior, když se vyrovnal do plné roviny.
Tvář s pohledem podobající se ledovým pláním sledovala tmavého jedince. Byl to pro něj jakýsi flek, který mizel s padajícím sněhem. Příjemné počasí, uznal sám sobě. „Měl jsem trochu radost z toho, že nejen jedno místo, sněhu. Nevíte, je všude taková vrstva?“ ač mluvil na vlka, hlavu otočil od něj a začal se jak kdyby rozhlížet. Hledal něco? Nikoliv, ale působil tak. Ledem probarvené oči začaly bloudit po bílé končině doufaje, že se mu do čumáku dostane nějakého zajímavého pachu...

2. || Chyť do tlamy vločku

Postarší vlk, který sotva viděl na špičku svého čumáku, se líně rozešel po obchodu s známě neznámým. Svou hlavu snížil pod úroveň kohoutku, zatímco se vybledlýma očima díval kolem sebe. Jeho téměř slepé oko se začínalo kalit, tak jako jeho druhé. Jeho mohutná konstrukce byla v dřívějších letech výhodou, ale čím byl starší... tím víc doplácel sám na sebe. Nenazývala bych jej jedincem, který přehnaně pečuje o své zdraví... Nikdy nelitoval sám sebe, sotva si vzpomenul na důvody toho, proč jeho svět vnímá tak docela jinak. Hlavu povznesl s ladností k nebi, dívajíc se okolo sebe. Příliš nepadal sníh, hodlal si tu radost udělat sám, a tak se brzy nad jeho hlavou vytvořila vločka, která se opatrně snášela k němu. Otevřel svou tlamu: hodlal si to přeci jen užít! A tak ji jemně nechal sklouznout na svůj mohutný jazyk, který ji tak jemně slupl. Vločka zmizela a Sior se spokojeně otřepal, nadskočil. Co se to s ním jen dělo?
Ledové oči se dívaly na pustou krajinu, která se začínala mlžit čím dál tím více... Byl to starý vlk s mladým srdcem, které bylo obklopeno ledovou plochou.

→ Průliv

Starý a poměrně slepý vlk se blížil k rozkvetlé louce. Bouřka mu v noci nedělala příliš velké potíže, byl na ni už tak nějak zvyklý. Brzy se jeho tlapa však ocitla v jakési prapodivně velké díře, která se objevila na cestě, po které Sior kráčel. Hlavu snížil a šumákem jemně přejel po povrchu, který se zdál být poněkud zvláštní... Opatrně se posouval dále, až někde v dáli, když začínal déšť ustávat, zaslechl jakýsi tlumený zvuk, který vydával ten známě neznámý cizák.
Rozešel se se zájmem tam, potřeboval od něj poradit a získat zkušenost, která by mu dala o něco více zkušeností s jeho druhou, převelice oblíbenou magií. Brzy se k němu opatrně přiblížil a následně jej požádal oč chtěl...

- Stav před nákupem: 344kšm || 9 rubín|| 13 mince
Nákup
3x lvl do magie led (110+120+130)
1x Mystery box
1x lektvar lásky (poučil a byl poučen Deinell

Dohromady 410
Mám 344 kšm a měním k tomu 7 rubínů na 70 kšm.
Platba
414-410=4 kšm
Stav účtu po nákupu
4kšm || 2 rubín|| 13 mince


Mystery box - 13 - Pírko/šupina snů
Schváleno

Šedý vlk sledoval siluetu svého tmavého bratra, jehož zbarvení nebyl už příliš schopen rozpoznat. Excelsior byl odjakživa silným jedincem, který se snažil za každé situace vypadat silně, ale nyní se rozhodl být bratrem. „Upřímnou soustrast i tobě, bratře.“ vydechl a následně se podíval po okolí. Místem se protahoval roj jakéhosi hmyzu, který začínal vlky obtěžovat. Sior měl ještě teď mokrý kožich od přeháňky, která se nad sourozenci prohnala, brzy pohledem sklouzl do hladiny a tlapou jen letmo přejel po jejím povrchu.
Hlavu následně povznesl k tmavému, žíhanému vlku a olíznul si čumák. „Budu se muset vydat dál, potřebuji naleznout toho podivína, který mi vždy dokáže poradit, jak vylepšit své dovednosti.... Půjdeš se mnou nebo zůstaneš?“ otázal se šedý vlk, který následně povznesl hlavu výše a přejel po okolí... „Hmm...“ zamručel pro sebe a následně se vydal dále, jako kdyby čekal, že Balrog buď půjde či nikoliv.

→ Kvetoucí louka

Srst šedého starce, jenž proplétaly narůžovělé jizvy, nadnášel vánek, který přicházel s příjemnou jarní teplotou. Sic se zvedala k vyšším číslům, ale i tak si stále dokázal šedý vlk užít mnohonásobně více. Bylo zde všude krásně, byl zde jakýsi klid a... na chvíli šedý jen zavřel oči, nechával sluneční paprsky aby jej jemně hladily po srsti na obličeji. Jaro... hluboce se nadechl a následně vydechl, kdyby viděl... nejspíš by okem zavadil i na rozkvétající flóru.
Nyní se však měl a chtěl věnovat dvojici; ztracený a zapomenutý Faerless a Rozárka, která nesměla za každé situace chybět. Šedý brzy podivně zkřivil čumák, když vyslovil, že se setkali už jednou s ním i jeho sestrou: Však jsem zde jen pár dnů... problesklo mu hlavou zmateně, ale brzy ho myšlenky přešly, když si uvědomil, že řekl Solfatara. Jméno, které se ztratilo společně s časem... jméno, které nesla ladná dáma, jejíž tělo nebyl schopen do posledního okamžiku poznat... jméno, která zde zanechala odkaz v podobě potomstva... to bylo něco, co si Sior kdysi přál než vše vzal oheň.
Oranžové plameny se mu začínaly odrážet v očích, které se dívaly na Faerlesse. Býval by jej nazýval Balrogem, ale... byl by mu ještě neznámější jak doposud. „Už nemáme sestru, Faerless.“ řekl stroze, jeho slova byla tak ledová jako smrt, kterou vnímal přicházet, bylo to něco... co... bylo neskutečně bolestivé, cítil její odcházející chlad, jak jí někdo podává rostliny, za které se vlčice chytá a z posledních sil se snaží stát na vlastních nohou... Ten tmavý flek. Tmavý flek... problesklo mu před očima, zatímco hleděl jen ledově na svého bratra, který, tak jako ROzárka, mohl vidět jak slaná krůpěj vychází ze zaslepených končin - očí.
Brzy stáhnul uši k hlavě, opatrně hlavu sklonil k slané tekutině na zemi a nechal stéct dvě kapky, které by, kdyby býval nebyl omlácen zápasy a minulostí, jež si nepamatoval, nejspíš by jich spadlo více... tak jako u těla. „Život nám všem zamíchal karty dostatečně, nyní jsme měli jako odměnu vědomí, že veškerá muka jsme zvládli v relativním zdraví,“ odmlčel se, poněvadž mluvil poněkud ironicky, aspoň sám k sobě kdy prakticky netušil kdo on sám je, prakticky neviděl, „náš vděk může padat osudu za to, že se můžeme vidět, než si i nás dva vezme zubatá... Ovšem, Rozárko, jsi tu s námi, skoro... skoro jsme tě tu přehlédli.“ popíchl drobnou vlčici slovně a opatrně do ni strčil zjizveným čumákem, čímž si jeho zranění, i slepoty, mohla hnědka všimnout.
„Občas musíš zkusit, aby ses do příště poučila a aspoň mi teď voní z tlamy...“ nadhodil společně s nadzvednutím svého čumáku, kdy nahodil „neodolatelnou“ pózu pro „každou samičku“. Chtěl tím pouze nahnat trochu vtipu, ač po tématu o jejich zesnulé sestře to nebyl nejspíš nejlepší tah.

Tlamou mu procházela prazvláštní pachuť; směs slané vody a vnitřního zahořklého mínění proti cizinci., který jej neustále nazýval tak zvláštně. Jednotlivá zájmena a slova se tak zvláštně svazovala k sobě, že se brzy, i skrz žádost Rozárky, která za ním zanechala jakési letící kapky vody, jej zastavila a on svou hlavu natočil o deset stupňů doleva, tudíž blíže k ni.
Bratr? „Bratr?“ prošlo mu hlavou, ze které unikaly informace jako vzduch z prasklého míče. Chvíli přemýšlel: Ostrovy... Našel jsem zde sestru - Solfataru, Hurricane a... a v tu chvíli otočil oči směrem k černému obrovy, který seděl poblíž hnědé vlčice. Excelsior nyní musel působit jako herec, ale paměť mu zkrátka vynechávala a jen sem tam vypustila jakési známé události, které v ní jednoduše byly zakódované.
Musel se proto v mžiku otočit k vlku. Býval by Rozárce pomohl, ale byla neobyčejně mrštná! „Fearless?“ zamumlal si pro sebe, „Fearless!“ vyjekl s nadzvednutím tónu do neznámé výšky, kdy jeho chladný hlas zněl jakoby jej někdo krapítek přihřál. „Nerozumím ničemu,“ zavrtěl hlavou ze strany na stranu a brzy se mu obnažily tesáky, kdy sem tam nějaké byly lehce zlomené od soubojů, „nepoznal bych tě!“ a taky si jej prakticky nepamatoval. Mohl to být kdokoliv, ale Sior měl zkrátka teď a nyní vzpomínku, která mu živě procházela hlavou.
Snažil si ten velký, mohutný flek pořádně zapamatovat, aby mu bratr zůstal aspoň na pár dnů v paměti. „Co tu děláš?!“ vyjekl s nadšením a předními tlapami tak nemotorně poskočil do vody, čímž vyjádřil radost, který nechtěně mohla oba vlky zasáhnout.
Brzy hlavu stočil k hnědé třínožce a opatrně jí olíznul hlavu jako kdyby se jednalo o jeho vlče. Je to vůbec vlče? Kdoví! „To... jsi to opravdu ty? Ten... ten, který málem neodešel sám z nory?“ vyšlo mu z hlavy jako kdyby vzpomínky v jeho hlavě ožívaly. Kruci, kruci! nadšeně packou šplouchnul opět do vodní hladiny.
Nerad by zapomenul na jejich kamarádku, ale... musel využít toho, že si konečně něco uvědomil a zrovna to něco byl jeho bratr.