Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šedý měl kromě šedé srsti a tmavé masky i tmavo uvnitř myšlenek. Neměl absolutně žádné ponětí o tom, kdo tmavě šedý s žíháním mohl být. Byl to pro něj cizák, který mu nijak nezapadal do ničeho; ostatně Excelsior zapomenul i na svůj pobyt zde na ostrovech, a tak zapomenutí na jeho bratra... to nebyla žádná novinky. Tvář se držela v nadřazeném výrazu, který byl pln chladu a nezájmu. Odmítal se držet s cizákem, který jej může ohrozit. Byl proti němu znevýhodněn. On sám viděl sotva šmouhy, fleky. - žíhání si odvodil dle nepravidelné černé a bílé na hřbetu. Opatrně nakonec snesl i zbytek těla k zemi. Hodlal ochránit drobnou hnědku, která se stále tak podivně zapojovala do konverzací...
Vlče? mátla ho svým vzrůstem i množstvím otázek a mnohdy nepochopením informací, ale... on tak nějak měl tohle rád. Držel se nedávno ještě Dei... Danell? Dan...? na chvíli přestal dvojici vnímat, když si uvědomil, že jméno hnědé vlčice mu v paměti nějak zapadlo prachem a on si nemohl vzpomenout. Daniel! uvědomil si, když se následně podíval na Rozárku, z jejíž tlamičky vyšlo něco ohledně kanibalismu: „Ještě aby jo.“ odpověděl rýpavě a brzy se mu k uším dostala slova i cizáka, který jej oslovil prvními dvěma písmeny jeho jména.
Mohla to být náhoda, mohl se splést či mu zkrátka šla k němu, a tak jen stáhnul uši k hlavě a hlavu zvedl s nezaujatým výrazem, zatímco se pokusil skrz nasleplé oko získat co nejvíce informací o vzhledu cizince, jenž mu byl stále cizákem. „Je to prostý blázen, z jehož tlamy vycházejí jen popletené informace - nemá cenu se s vyvrhely jako on zabývat.“ řekl, když mu od tlamy vyšla pára a na hlavu dopadly poslední vločky.
Neměl potřebu se zabývat zmatenými jedinci. Vlk možná byl moudrý, možná, že v Siorovi stále pálil mráz, se kterým cizáka přivítal, ale nemělo cenu ztrácet zbylý čas. Musí vyhledat smečku, a to dříve, než i cestu k ní zapadne prach. Proto se začal zvedat s tím, že odejde. Tělo i výraz měl tak zatuhlý, nepouštěl k sobě nic, co by mu sebevíce lichotilo od cizáka. Rozárka? Doufal, že tu nezůstane s podivíny a rozešel se klidně ze slané vody na písek.

Kůže se vrásčila s každou další vteřinou, se kterou se jedinec jakkoliv pohnul; šedo srstý neměl ponětí zda se jedná o cizáka ba si byl jist, že nechce riskovat zdravost ani jednoho z dvojice, do které se - typicky - neplánovaně dostal. Držel tak stále ledovou tvář. Tato zloba, negativita se v něm neprobudila již nějakou dobu, a tak pro něj bylo složité, aby se ze stavu jen tak probral. Jako kdyby to dělal pro... pro výhru? problesklo mu očima, s čímž se mu dolní čelist přiklapla k horní, oči se rozevřely a on tak na pár sekund jen paralyzovaně sledoval, jak hnědka jde k ohromnému cizinci - bratrovi - který ze vzpomínek zmizel společně se stínem, ve který se vybarvil. Stará známá tvář, na kterou Excelsior hleděl s naprostým podivením. Jednadvacet, jednadvacet... procvaklo mu hlavou a s myšlenkou nechal rozplynout zvuk, který vycházel z hrdla.
Srst se ladně snesla ke zbytku těla a hlava mu spadla ke slané vodě, od které si držel pár milimetrů, aby do dýchacích cest nedovedl další slané kapičky, které by mu tvořily v těle šimrající nepříjemnost. Excelsiorova srst byla mnohem tmavší, jak by si jej býval Balrog mohl pamatovat. Charakteristická šedá maska byla však tím jediným, co na jeho bratrovi od posledního setkání v Yellowstonu zůstalo. Od té doby přibyla velká část jizev, které pokryly jeho tvář společně se zrakem slepotou. Byl to charakterně zcela odlišný vlk, než co se naposledy, snad jako roční, viděli... Deset let. Deset let.
Šedý tak hleděl na tmavě šedého vlka s žíháním na hřbetu se zcela nedůvěřivým výrazem, kterým mohl až chladit jeho maličkost. Byl tak ledový, tak odměřený, že se nad jeho hlavou začaly snášet drobné vločky, které vycházely z jeho magie. Neuvědomil si ten fakt, že mráz jej doprovázel až sem... Byla to zkrátka část jeho, kterou miloval a nechtěl se ji vzdát. Rozárka, jak se zatím představila, byla mnohonásobně více komunikativnější a přátelé? Těch musela mít jistě spoustu. Sior proto jen sledoval, jak si dvojice počíná a velkého samce sledoval se vším chladem jako kdyby Rozárka byla něčím, co ve svém životě odmítá ztratit. Chtěl ji bránit. Sic prakticky neviděl, ale uměl dobře rozpoznávat situaci a momenty, uměl být stále tím, kdo dá kusy svého těla za to, aby se jiní měli lépe. „Vlk,“ vyšlo z jeho tlamy, od které se chladem bývalo i prášilo, tón hlasu měl tak neskutečně hluboký, „vlčice jsi ty.“ doplnil informativně k vlčici a následně zajel drápy do písečného dna, čímž se mu dostalo nepříjemného, zařezání do polštářku.
Je tak naivní... proběhlo mu hlavou, s čímž se otočil od dvojice a začínal do čumáku tahat pachy... Ten bratrův už mu nepřipadal ničím známý.

Nad hlavami jim pluly tmavá, hustá mračna, která odmítalam odemknout brány a ukázat trojici vlků hvězdy. Excelsior si jich prakticky všimnout nemohl, možná jen, když zářily o něco jasněji než jindy a bylo jich více. Za normálních situace mu na nebi splynuly společně s temnotou, která byla jen úzkou hranicí mezi pozemským životem a vesmírem. Kdyby ten on znal, jo? To by... to by byl uchvácen i něčím jiným jak jen větrem.
Ten se s ním přátelil již několik let poměrně dobře a on se mu nijak nebránil. Však spolu prakticky vyrůstali, no ne? Hlavu brzy narazil do zelených travin, které mu jemně přejely po citlivém čumáku a on se ihned k jejich ladně dámským stéblům natiskl svou hlavou, přejel až se mu tvář vrásčila, když tu se ozvaly jakési kroky.
Lehce se lekl, a tak zacouval zpět do slané vody, která mu usazovala zrníčka soli na srsti, která by byla za normálních okolností zmáčená, kdyby od země neměřil pětadevadesát centimetrů. Hlavu tak brzy zvedl. Noční, ledový vítr jej začínal hladit po zjizvené tváři a s krátkými pohyby čumáku se snažil zjistit, kdo či co se k němu blíží. Mělo to velmi nepravidelnou chůzi, která na něj působila až jako blud či výplod jeho abstraktní fantazie. To je ten věk, připomenul si, že jeho oči nevidí, ale mohou vnímat zcela jinak realitu, no nebylo divu, vymlátili z něj vše, i to málo. prošla mu ta známě neznámá věta hlavou a stáhnula jeho tvář do zamračení, se kterým pozvedl pysky a nechal vytasit nažloutlé zuby, na kterých bylo známo, že už si něco málo zažily.
„Známe se?“ odpověděl stroze, když se k němu ladná srnečka přibližovala. Bylo tak zvláštní rozumět těm vysokým stvořením, která proň byla dříve pravidelnou kořistí a nyní se s nimi už i bavil? No, to ho brzy vyvedl z omylu fakt, že si, při každém kroku hnědé, všímal i jednotlivých detailů jako: uši, ostrý čumák, oči? Ano, každý máme oči, Siore... problesklo mu hlavou s čímž otřepal hlavou a smetl tak veškeré vrásky, tudíž věnoval hnědé vlčici svůj stereotypní, ledový výraz.
Prohlížel si ji. Víčka se držela v nehybné pozici jako zbytek těla. Popotáhl vytékající nudličku, která mu vytékala z čumáku kvůli slané tekutině, a následně se rozhodl navázat na monolog příchozí. „Měla jsi se více rvát o pokrmy, kterými tě tví rodiče živili,“ popotáhnul znovu a hlavu s nezájmem přiblížil k hladině, ve které jak kdyby hodlal něco hledat, už už zvedal packu s tím, že se rozejde dále od hnědé, ovšem, byla mnohem větší pozorností, a tak se šedý rychle postavil do pozoru.
Poznámky na své jizvy zaznamenal, avšak využil právě příchozí situace, kdy se nejspíš bude muset postarat o bezpečí. Její slova Už jdou po nás! Jej dostala do dominantní pozice. Hlavu držel vysoko nad kohoutkem, jeho hřbet byl v rovině společně s ocasem, zatímco nohy se držely kousek od sebe, dělaje dojem, že je větší než doopravdy byl. Neviděl příliš dobře, a tak jen očima vyhledával siluetu, která se jevila ve tmě. Stín. „Hýbající stíny,“ zamumlal ledovým tónem, se kterým hlavu stáhl o něco níže, pysky pozvedl a začal ze své tlamy vydávat jakýsi dunivý zvuk, vrčení. Uši stahoval k hlavě, jeho srst se tyčila k zamračeným mračnům a byl celou tu chvíli připraven vyrazit po krku toho někoho, kdo měl být potencionální hrozbou.
Nechával drobnou vlčici za sebou. Nemohla by se obránit, ne že by ji podceňoval... ale byla drobná. Nerad by se připletl, ale drobná mu nepřipadala příliš jako někdo, kdo by byl nepřítel.
Vítr donášel pachy směrem cizáka, který ležel opodál.

→ Začarovaný les

Hlavu držel u země. Téměř slepýma očima se stále ujišťoval, že jeho masivní tělo se nedostalo stále do vody. Jen tak s klidem se tedy sem tam, pro ujištění, čumákem dotknul lehce nepříjemného, písčitého povrchu. Písek neměl rád. Uměl tak nepříjemně zajíždět kamkoliv chtěl a když jej stařec chtěl nějak vyndat, odešel až sám časem. To se Excelsiorovi vůbec nelíbilo... Snad jsem se nezatoulal od smečky příliš daleko, pomyslel si pro sebe a jak se tak zamyslel, brzy se tlapami dostal do hladiny.
Přidal do kroku, klusu. Jemně si pohodil zadními partiemi a brzy klusem pokračoval vpřed na břeh, který byl blíže barevnému listí, které se tak zvláštně tyčilo... Byl to tak podivný jev. Už stárneš, prakticky nevidíš, co může pro tebe být divné? tázal se sám sebe, jako kdyby se hodlal sám uzemnit a následně jen s olíznutím suchého, černého čumáku zarazil tupě hlavu do vody a potáhl.
Tak rychle jako se slaná voda dostala do tlamy, se mu z ní dostala ven za doprovodu kašle, který byl dráždivý jen co jej vlk slyšel. „Sakra, sakra!“ vyšlo hlubokým tónem, když vyhledával jakousi zeleň, do které by jazyk utřel.

5. | Konec

Šedý vlk se protáčel mohutným tělem všude. Chvilková pohodová atmosféra pro něj byla příjemnou, ovšem brzy se rozhodl, že by měl pokračovat dále, a to dokud měl v hlavě smrt svojí sestry, kterou už nejspíš nikdy nepostřehne. Rozhodl se tedy odejít.
Podíval se směrem k hnědé vlčici a Ione, které zde jako jediné zatím byl schopný poznat. Vlčí lebka mu sklouzla po čumáku níže a šedostrstý obr se rozhodl, že je tedy na čase odejít. Proto se hodlal vydat kamsi, kde to jistě znal, akorát si to nepamatoval. Zvolil tedy cestu na jih, kdy začínal vnímat jak mu hudba přestává znít a při průchodu pomyslnou hranicí se vydal dále, kamsi na písek, který se tyčil před ním.
Takhle je to mnohem lepší, hluboce se nadechl a pokračoval vpřed.

→ Průliv

Krásné pondělí všem,
ráda bych zde vyhodnotila (ne)herní akcičku. Jsem ráda, že se do ní zapojilo pár z vás a ráda bych vás tak ocenila odměnami.
Vy, kteří jste splnili všechny úkoly, tak se vám akce počítá k odznáčku zlatého vlka.
Tzn. 7/7 vajíček => zlatý vlk.

VYHODNOCENÍ | NEHERNÍ ČÁST
Gareth| 15 kšm, 1 rubín, 1 mince + možnost napsat si akci k odznáčku neherní maniak.
Allavanté | 15 kšm, 1 rubín, 1 mince + možnost napsat si akci k odznáčku neherní maniak.
Citra | 15 kšm, 1 rubín, 1 mince + možnost napsat si akci k odznáčku neherní maniak.
Yaro | 15 kšm, 1 rubín, 1 mince + možnost napsat si akci k odznáčku neherní maniak.
Tania | 15 kšm, 1 rubín + možnost napsat si akci k odznáčku neherní maniak.
Stina | 3 kšm - zde není možnost si napsat do odznáčku.
VYHODNOCENÍ | HERNÍ ČÁST
Mielei | 15% nebo 1 tlapka, 1 tlapka a 1 mince + možnost napsat si akci k odznáčku herní maniak.
Keiji | 15%. 1 tlapka a 1 mince + možnost napsat si akci k odznáčku herní maniak.

Vše se počítá na charakter, se kterým jste se účastnili.
Děkuji, že jste si na akci udělali čas,
přeji všem krásný zbytek dne a užívejte týden. ♡

Peníze zapsané

Jméno vlka: Excelsior
Počet příspěvků: 8
Postavení: Sigma / nováček
Funkce: Měla bych zájem o chůvu či obránce, ale s jeho pamětí.. no nevím.
Aktivita pro smečku: Excelsior cestoval sám po ostrovech, dalo by se říct, že sbírá potřebné informace - nyní je na plese a hodlá informovat členy ohledně dění.
Krátké shrnutí (i rychlohry): Vlk se přesunul na první ostrov, kde se přidal na herní akci - Tváře v maskách - tam nějak zůstal. Baví se s Ionou, cizími vlky a sonduje.

4. Ioana, Tawny

Šedý vlk se držel společně se světlejší vlčicí, která se též zajímala nyní o onu cizinku, která na sobě měla též cosi, co Sior viděl tak z poloviny. Hlavu ani nezvedal, stačilo mu, že uvnitř něj hrála příjemná atmosféra a kolem jakési líbivé zvuky. „Místní magie?“ zopakoval překvapeným až nechápavým hlasem, kdy se podíval směrem k bílé společnici, která na sobě měla velmi zajímavé cosi - oblečení, „zyklosti... tradice, to jsem asi nikde moc nezažil, abych měl jakési zvyklosti.“ přiznal k vlčici.
Dost možná to bylo tím, že si značnou část své minulosti nevybavoval. Proto se nakonec obrátil k třetí vlčici, která se zatím příliš nevyjádřila, a tak se porozhlédl kolem. „Nechceme to tu tedy projít? Slečna se asi přidá později,“ usoudil ze situace a podíval se směrem k Ioně, kdy si olíznul sušší čumák a naslouchal i zakručení v břiše, které přišlo s tím, že pocítil jakýsi líbivý pach, „cítíte to i vy?“ podíval se na světlou a následně nechal stéct slinu, kterou otřel o trávu.

3. na Ionu

Šedý velikán naslouchal vlčici a ač nebyl komunikačně příliš zdatný, hodlal vlčici vyslechnout. Mohl získat informace pro jeho smečku a byl si vědom, že by Lissandře nějaké informace měl brzy podat, aspoň pokud měl ve smečce zůstat a udržovat s ní nějakou tu důvěru. Zároveň, aby místu nekřivdil, cítil se zde poněkud uvolněněji a možná i to byl důvod proč mluvil. Podíval se tedy k cizince a ušklébl se nad tím, že si z jejich těla les udělal cosi, už tyhle věci viděl - lidé toho měli hodně, a tak v něm občas projel jakýsi úzkostný pocit.
„Slyším toho hodně, je to snad... jako kdyby se zde tak vítalo jaro? Jsem zde pouze chvíli, tudíž místní zvyklosti neznám,“ přiznal k šedé a následně se ohlédl kolem vyhledávajíc další živou duši, „víc hlav víc ví.“ a přitakal i slovy k tomu, aby se porozhlédli po někom dalším. Klidně se tedy rozešel a do citlivého čumáku začal tahat přichozí pachy, které se místem hemžily.
„Támhle je někdo,“ oznámil po chvíli, kdy si povšiml hýbajícího se šedo-hněho fleku. Rozešel se se svěšenou hlavou k vlčici a brzy se pokusil o oslovení: „Dobrý den krásná dámo, nevíte, oč se zde jedná?“ zeptal se za melodie, která doprovázela jeho kostým. V uchu měl zub a na hlavě lebku, která kryla jeho tvář a on přes ni sotva viděl a na hřbetu držel černý plášť, jenž se držel těla pomocí lana, ze kterého vylétal zelený list. Posledním, co jeho tělo zdobilo, byly jakési zuby na zadní noze, které tvořily jakýsi přívěsek. Jeho celý kostým evokoval pocit zabijáka a šel z něj strach.

2

Šedý velikán, do jehož slepé tváře nebylo přes lebku vlka vidět, se nesl se vší mohutností dále. Bylo znát, že jeho charakter je osobitý a ani mu vlk či vlčice nemusel koukat do slepých očí. Plášť začínal ve tmě zanikat, sem tam mu zavlál s příchozím vánkem a podivně hýbající se tesáky na jeho zadní noze jej nijak nevykojelily. Zkrátka šel a snažil se do uší dostat atmosféru a krásy tohoto místa.
Zastavil jej však hlásek, který byl oproti jeho hrubého charakteru ladný jako laň. Proto jen zastavil, zastříhal ušima ač přes masku mohl vidět, oči měl zavřené a řídil se jen sluchem. Podíval se směrem za hlasem a pár vteřin nechal ještě oči zavřené, brzy je však otevřel a podíval se zastíněnou tváří k bílému fleku, který zde stál. „Dobrý den,“ vyšlo hlubokým, temným hlasem zpod masky, „přišel jsem pár minut zpět... zatím jsem to sám příliš nezjistil, akorát vím, že můj hřbet je tak zvláštně ztěžklý mám na sobě cosi, nechceme to nějak společně zjistit?“ podíval se ledovýma očima k vlčici a pokusil se o příjemné gesto ve tváři, kdy pozvedl pravý koutek na dvě vteřiny a pak jej zas pustil do typické pozice.

1

⇒ Mlžná pláň

Šedý pokračoval se svěšenou hlavou vpřed, držel ji u země a snažil se zjistit, co jej vede dále, tam někam... kamsi šel a netušil, ale něco ho tak neskutečně lákalo. Cítil jakýsi pach, se kterým brzy začal procházet neviditelnou bariérou. Jakmile se přes neviditelnou stěnu dostala jeho hlava, objevila se na jeho čele lebka zesnulého vlka s poměrně velkou hlavou, která zakryla tak jeho tvář a jemu znemožnila přes masku prakticky vidět. Uměl se pohybovat slepý, a tak tak i pokračoval.
Jeho hřbet objala hnědá lanovina, která mu obtáhla a stáhla kůži se srstí, brzy se na ni přilepil i lístek, který vlál společně s příjemnými rytmy melodií, které se zde objevovaly. Jeho hřbet zakryl černý plášť, do ucha se mu dostal tesák cizáků a na zadní pravé noze se obmotala jakási látka se zuby těch, kteří byli poraženi v jeho minulosti.
Cítil onu zátěž, ale nevadilo mu to. Jeho tělo začínalo být uvolněné a on s tím vším jen klidně pokračoval dále vnímajíc tu skvělou atmosféru, která zde probíhala.
Kdo tu byl dále? Kde byli? To zatím neslyšel a netušil, a tak s klidem šel dále...

⇒ Červená louka

Šedý neměl ani tušení, kam momentálně vkročil, a tak se s pár špatnými kroky šmiknul na kameném povrchu, ze kterého začal klouzat pomalu dolu. Možná, že tu právě osud vyrovnával své účty s ním, a tak se vyhýbal se vším štěstím jednotlivým kamenům, které mu mohly udělat ne zrovna příjemný střet s jinými kameny. Brzy se tedy objevil na zelené pláni, kde se rozplácl a jeho srst navlhla od padající mlhy.
Bylo zde chladněji, musel tedy být o něco blíže severu... A brzy, když začal vnímat ten charakteristický pach, si uvědomil, že Sever mu je nedaleko. Měl by se vrátit ke smečce, ale nyní... když neviděl ani kdyby otevřel oči mohl jen hádat, kde se asi zrovna nacházel, a tak pokračoval vpřed za čímsi zvláštním, co jej tak nevinně vedlo.

⇒ Začarovaný les

⇒ Ostříží zrak

Šedý se přehupoval s naprostým klidem přes snížená místa, rokli. Tam měl chvíli problém se vyšplhat někam výše, a to hlavně z důvodu, kdy nebyl schopný na pár vteřin vidět. Brzy se úspěšně vytáhl na kraj Rokle a následně pokračoval dále k vysokému bodu, jeho oči se držely tedy u země a držel se tak pachu a stop, které měl už nějak rozeznané. Jeho tlapy našlapovaly se vší opatrností, brzy se začínal blížit k červené pláni, která byla poseta červenými květy. Na chvíli se zastavil a usedl. Jeho myšlenky byly více jak jen trochu hluboké... ztratil sestru, kterou si prakticky nepamatoval? Ano.
Osud bral a dával. Tak jako život, který nebyl nikdy spravedlivý, no možná... že on zkrátka jen tu spravedlivou část nenašel, a tak se rozhodl vydat dále, kdy se mu před očima zatmělo a on se ocitl na druhém ostrově.

⇒ Mlžné pláně přes Sněžně tesáky

Šedý vlk vnímal, že se situace měnila a on si nebyl tak nějak úplně jistý, zda bylo zdravé na tomto místě zůstávat. Měl ze všeho velmi smíšené pocity a zároveň měl potřebu se z místa vzdálit. Jeho srst se začínala ježit jak se blížilo ráno. Oči zaryl do země a následně se jen podíval na Arrowa, který zde byl tím jediným pozůstalým. „Dojdu pro něco... a pak se vrátím, mhm?“ podíval se na černo-bílého vlka, který neměl zrovna příliš potřebu mu odpovídat.
Šedá vlčice pokračovala vpřed, víceméně ji se vším ignoroval, a tak se brzy vydal směrem k červené louce, kterou před nedávnem navštívil. Potřeboval se provětrat, dostat se na jiné myšlenky, a tak pokračoval vpřed. Hlavně se vydal poklusem vpřed a jeho oči se držely stále u země přemýšlejíc nad tím jediným.

⇒ Červená louka

Šedý cítil uvnitř těla zvláštní tlak, který měl tendenci ho donutit vyvrhnout z těla pozůstatky přijaté potravy, kterou přijal kdovíkdy. Jeho oči klesaly k tělu a zas se vracely k nebi... Možná byl jako zaseklý přístroj, ale... cítil uvnitř sebe, že má poměrně velkou potřebu zde s jeho sestrou, nejspíše i dalším členem rodiny - Arrow - zůstat. Podíval se k šedé vlčici, která se držela u vyprahlého těla životem.
Jeho hlava sklesla k zemi, chvíli si prohlížel rozmazané rysy jeho sestry a pokoušející se slzy o vykápnutí z očí jen otřel do pozůstalého sněhu. Už svítalo, no možná se spíše den začínal znovu rychle chýlit ke konci. Podíval se po dvojici vlků, zastříhal ušima a se švihnutím ocasu se následně odhodlal tělo černé vlčice dát na místo, kde by se mu dostalo více důstojnosti.
„Měli bychom.... měli bychom jí udělat někde místo odpočinku, kde ji nebude okolní zvěř a jiná stvoření rušit,“ navrhnul chraplavým tónem hlasu, byl ještě hlubší jak jindy, „máte... máte návrh kam by zde moje sestra nejraději šla?“ otázal se a podíval na dvojici.
Nakonec jej něco napadlo, jakási myšlenka na slova hnědé vlčice, která mu nedávno podala informaci.... „Možná, že kdyby zde někteří znali více rostlin, tvá matka by to přežila,“ odmlčel se na chvíli a jen zavrtěl hlavou, „kdybyste se setkali s někým takovým, kdo pochytil tu nechutnou nemoc, je dobré na ni použít nějakou rosltinu, ze které se dá udělat třeba výluh, musíte jen zahřát nějak vodu a dát to do ní, třeba takový Trychtýřek, ten je dobrý a výluhy, dokážete s ním vyléčit i nějaké rány.... Je to takový červený tulipán s více listy, Deinell mi z něj dělala výluhy a možná, že by v tuto chvíli bylo dobré informace sdílet.“ vydechl slova a následně se podíval na dvojici.
Byla to vhodná chvíle na poskytnutí informací? Netušil, ale... přeci jen je raději řekl. Jemu rostliny dost možná pomohly se z choroby dostat.