Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šedý ležel poblíž černého těla. Cítil, že situace se otáčí zcela jiným směrem než by bylo dobré. V jeho hlavě se propojovaly zvláštní vzpomínky. Jak kdyby záblesky, které se vždy na vteřinu vybarvily a on díky nim chvíli neviděl vůbec. Šedé tělo, slyšel v té vzpomínce kňourání, neviděl o nic lépe jak nyní, ale cítil ten pach, ten známý pach, který vycházel z vlčice, u které nyní ležel společně s Nyc a hřál její tmavou srst. Fearless, Hurricane, Solfatara... Excelsior, prošlo mu hlavou zvláštním tónem, zatímco před očima viděl tři vlčata, jedno nedochůdě - Fearless - další poněkud statnější, šedé - Hurricane - a nakonec drobná vlčí dáma, která se blížila k pochoutce jejich matky. Držel se na svých, ještě tehdy, bílých tlapách a vnímal ten zvláštní pocit uvnitř sebe. Jsem její bratr. přišla mu ve vteřině myšlenka, ze které jej vytrhl zoufale volající hlas. Mami, maminko... ten tón mu drásal uši.
Šedý vlk začínal nyní ztrácet plně zrak, a to hlavně díky kapající slané tekutině z jeho očí. Byly to přibližně tři kapky, brzy se však podíval ke své sestře, která ještě pár minut zpět mluvila. Její slábnoucí hlas uložil do své hlavy, následně jemně přitiskl uši k hlavě a hlavu krátce přilepil čelem k jejímu ležícímu tělu. „Jsem rád, že jsem ti bratrem, sic ne tím dokonalým, kterého matka chtěla, ale jsem a budeš tu se mnou stále žít,“ tiše špitnul k jejímu uchu, mohutným jazykem následně přejel po čele černé vlčice a začal se opatrně zvedat, pohled věnoval Nyctee, kdy měl stále stažené uši u hlavy a jen na ni kývnul, „děkuju, že jste na mou sestru dala pozor.“ poděkoval se vší slušností a otočil hlavu k zoufalému vlčeti, kterému právě pouto začala trhat rána, která se mnohdy nezalepí a vy ji máte v hlavě dokud nevydechnete naposledy. Nebyl nikdy zlý a ani sobecký. Brzy se tedy přiblížil k černo bílému vlku, který zoufale volal jeho matku, ale odpovědi se mu nedostávalo. „Pojď sem,“ špitnul a pokusil se vlka obejmout pro uklidněni, jestli jej Arrow nechal, to už je věc druhá.
Brzy se stočil hlavou k tělu Solfatary. Z východní části se začaly drát první paprsky, které osvítily všechny, kteří zde nyní byli, z jeho očí vykáply slzy. Chvíli jen stál a se vší úctou svou sestru sledoval jak její srst vaje v začínajícím jarním větru. Nepamatoval si nic víc jak jen první pohled na ni a i přes to cítil jak se vnitřek jeho ledové základny bortí. „Byla jsi matkou, sestrou, úžasnou kamarádkou a jistě partnerkou,“ vyšlo k ní jeho hlubokým tónem, „tvá duše je a bude navěky s námi, matka příroda ti dá jistě úctyhodné místo. Tvůj hlas nás bude doposud doprovázet v jarním větru, v posledním sněhu a při východu Slunce. Budeš navěky s námi, má sestro, jediná a nejmilovanější. Odpočívej v pokoji, nechť je matka příroda spravedlivá a tvé tělo odpočívá společně s ní. Miluju tě.“ vydechl, a svou hlavu snížil pod lopatky, kdy očima sledoval jen hýbající se srst u bezvládného těla. Odpočívej v pokoji, Solfatarko.

Šedý se blížil. Nebyl jediným blížícím se predátorem k černému tělu, které objímala bílá peřina. Byla zima a ještě přituhovalo. Šedý vlk se blížil svými dlouhými stopami k tělu vlčice, která ležela. Neodpověděla na jeho otázky, spíše zcela jistě vyslovila jeho jméno, které mu projelo tak zvláštním pocitem jeho tělem. Čumák se mu pár vteřin hýbal jak dostával utichající melodii jejího pachu do svého těla. Šedý vlk stál, ledové oči sledovaly ještě ledověji tělo mrznoucí přímo před ním. Přiběhla sem jakási vlčice, ale ta ho nezajímala... Zajímal se pouze o ležící černou, která mu štípala v čumáku takovým známě neznámým pachem.
Z nějakého důvodu k vlčici opatrně začal přistupovat blíže, tlapami opatrně odhrabujíc sníh jen začínal číst pach, který mu byl nyní ještě blíže. „Sestro?“ vyšlo z jeho tlamy poněkud nejistě. To slovo v jeho krku zanechalo zvláštní kámen, který nemohl polknutím odstranit, slznice se plnily slzami a on se snažil to černé tělo dostat ze sněhu. Netušil co s ní je, ale hodlal sestru odnést někam, kde by jí bylo větší teplo. Až nyní, když se svým tělem snažil dostat pod tělo černé vlčice, si povšimnul třetí maličkosti. „Vy... musíme ji dostat do tepla,“ vydechl těžce když se pod tělo snažil již po druhé dostat, brzy se však svalil vedle vlčice, hlavu natiskl na její hřbet a bez přemýšlení jeho tón hodil pár slov: „Vydrž Solfataro, brácha je tady.“ tiše zašeptal, když si její tělo tisknul ke svému, zatímco jí srst plnil slanými kapkami. Solfatara,

➝ Severní hory

Tma před očima neustávala. Šedý vlk byl donucen se aspoň na pár minut zastavit a začít zpracovávat pach, který mu život přivál přímo do čumáku. Cosi vnímal. Byla zde podivná atmosféra... tedy, o něco více podivná jak naposledy co tudy procházel. To si ještě pamatuji! napomenul vlastní paměť se špetkou humoru a následně se mu jak kdyby rozsvítilo. Do tváře jej uhodilo světlo lámající se o bod albeda sněhu, který na louce pozůstal. Počasí zde bylo opravdu velmi podivné, o podnebí by se dalo uvažovat v případě, kdy by tu trávil již nějaký pátek. Šedý vlk se následně rozhodl porozhlédnout po tom pachu, který mu osud dostal do čumáku a on tak mohl najít někoho, kdo jemu byl více jak jen trochu blízký.
Brzy se rozešel a s uhánějícím větrem se pokoušel chytit opět pach, který mu zanesl sám vítr. Sledoval okolí, příliš toho nezastřehl... pouze zářící hvězdy na jasné obloze a příšerný mráz. Pokračoval vpřed, směrem k lesu, tam měl původně namířeno, když tu si povšimnul tmavého těla na bílém sněhu.
Chvíli měl za to, že se jedná o kámen, ale brzy se vyvedl z omylu. „Jste v pořádku?“ vypustil holubičku hlubokým, chraplavým tónem hlasu ke své ležící sestře, která jeho hlas mohla a nemusela poznat. Byl o něco hrubší než kdysi, tudíž se dal zaplést s jiným. Excelsior si držel odstup, netušil, co vlčici je.
„Mohu pomoc?“ otázal se vlka ležícího zády k němu. Uši držel u hlavy a nechávaje padat sněhové vločky na jeho hlavu stále přemýšlel: Proč ten pach znám?

➝ Jižní hory

Šedý vlk zavřel oči. Jeho jediné oko, kterým procházela aspoň trocha světla, které by dávalo informaci tělu tak nyní mělo jakýsi výpadek. Viděl tmu, naprostou tmu ačkoliv měl oči otevřené. Tlapy jej však nesly dále a on zkoušel využívat znalostí, které posledně docela trénoval.
Hlavu držel u země, čumákem se dotýkal jednotlivých povrchů a opatrně našlapujíc zvolil jemu nejčerstvější cestu, se kterou se dostal do Jižních hor. Tlapy jej zatím nesly poměrně důvěrně místy, která již dle doteků znal. Následoval s naprostou přesností svůj pach a sem tam se zastavil, aby zanechal pachovou stopu, která by mu v budoucnu mohla dělat záchytný bod.
Brzy se začal terén snižovat a on se dostal na travnatější povrch, na kterém mu do čumáku donesl osud... cosi zvláštního? Pach, ale... jako kdyby v něm něco znal a zároveň ne.

➝ Ostříží zrak

7 | Konec

Šedý stáhnul uši a společně s tím i svou lehkou hlavu. Ten mrak, který se sem přihnal jeho charakter točil do jiného směru. Normálně by reagoval odměřeně, nebyl by takový jaký byl nyní. Oči se mu leskly od jiskřiček a možná i růžového mikro třpytu, kterého se nadýchal dostatečně na to, aby neměl dále potřebu se s hnědou hádat.
Tlapy opatrně povznášel výše snad jako kdyby jeho tělo vlálo. Usadil se opodál a brzy jen sklopil hlavu k zemi. „Asi bych se měl vydat dále,“ vyšlo z jeho ledové tlamy snad jako kdyby okouzlení již přestávalo fungovat. Jeho tlama se snížila k zemi a on přičichnul k vůni hlíny, která začínala dostávat jarního pachu.
„Nemusíte již ztrácet čas,“ zašeptal do tmy a následně se zvedl ze země, své tlapy rozpohyboval a odhodlal se vrátit ke svému novému domovu - Daén.

➝ Severní hory

6

Excelsior obdivoval jak moc sebevědomě může nějaká vlčice urážet sebe sama. Chvíli ji pozoroval, snažil se z jednotlivých pohybů vyvodit jak se asi tváří, no brzy se rozhodl přejít na taktiku „slepý pozorovatel“. V jeho očích se zablýsknul jakýsi třpyt při hanlivých výrazech hnědé, no nemohl to přeci nechat jen tak! Proč má každá samice malé sebevědomí? PROČ? tázal se jak kdyby sám sebe a následně se podíval k Bryce.
„Nerozumím tomu, proč by někdo měl neustále mluvit o sobě jako kusu obyčejného podzimního listí,“ zamručel na vlčici poněkud znepokojeně a následně se rozhodl zvednout a užít si trochu toho pachu... nohy ho snad nesly k tomu hnědému kožichu, jenž byl pln pokušení a spousty neznámého, oči se mu leskly od chtíče a potřeby uspokojit vlčici na nejvyšší potřebě, „chytřejší? To je spíš věkem, zažil jsem více jak ty, umím se spoustou věcí již nakládat... ale u tebe mám trochu problém.“ kdyby mohl, nejspíš by jí předl kolem těla, o které se začínal pomalu otírat, svým čumákem se letmo dotknul jejího hřbetu s pokusem vlčici udělat příjemný pocit, ale nebyl si jist, zda na ni příliš nespěchá, a tak zase zpomalil.
„Kam to zbarvení letí?“ otázal se poněkud znepokojeně, když jí čumákem zkoumal zadní nohy a svým jazykem přejel po drobném škrábnutí, které do jeho čumáku dostávalo pachy krve. Zároveň stále uvnitř sebe cítil příjemný, lehký pocit.

5

Šedý by ji býval rád sledoval i s jejím poněkud pomateným výrazem. Bylo pravodu, že on měl možná nyní i výhodu a i jindy... že druhou stranu vlastně neviděl tak přesně aby usoudil jak se tváří, i když tu chvílemi měl asi tak záblesky své představivosti, „Dřív? Myslíš včera nebo předevčírem?“ opatrně své uši zase sklopil k hlavě a zadíval se na hnědou vlčici, která na něj působila tak trochu...zmateně? Tak to bych jí měl s tou zmateností pomoc, že? projel mu hlavou jakýsi již zapomenutý hlas a on se tak jemně svalil na levý bok, mohl tedy stále vidět aspoň střípky Bryse těla. „Dělají chybu, že se nedvoří někomu jako ty,“ řekl opět hravější barvou hlasu a následně se dostal zpět do klasického lehnutí. Držel se na tlapách, možná jako kdyby měl každou chvílí odejít, ale... neumožňovala mu to Bryce.
„Jsem už jen já a teď... jsem teda už jen s tou smečkou,“ nadechl se, „no... ty jsi poměrně bystrá, že? Máš hodně znalostí, co jsem si tak povšimnul... chytrá, pohledná... to je poněkud neférový dar od matky přírody, nemyslíš?“

4

Chyběly mu ty dny, kdy jeho oči zavalila růžová barva a on mohl sledovat detailní rysy tváří těch, kteří mu právě dělali společnost či byli jeho rodinou. Jeho tělo jej čas od času zradilo, nyní tomu tak ale nebylo. Excelsior prakticky nemohl přijít snad už o nic horšího jak zrak? Možná, že ztráta dalšího smyslu by jej ponořila hlavou pod hladinu s kyslíkovou bombou, která by měla čistě omezený čas než se vzduch z jejího nitra dostane k hladině i s poslední bublinou.
„X? To víte,“ přehodil přední pravou přes levou a poněkud zvážněl ve svém pohledu na Bryce, „tehdy jsem pokračoval směrem na severní část. No, setkal jsem se se zvláštní smečkou, která si takto značila své členy... byl jsem u nich kdo ví jak dlouho, ale nakonec jsem stejně odešel.“ vyprávěl se zcela důvěryhodným tónem v hlase, nakonec se otočil pohledem od Bryce a posnažil se využít pár vteřin ticha k tomu, aby zkontroloval, zda u nedalekého vodopádu není nějaký cizák, kterého by uvnitř úkrytu nerad viděl.
„Vlčice jako ty by měla uvádět do rozpaků každého, pokud se nemýlím?“ nadhodil k ní, když pocítil jak mu srstí na hlavě projíždí cizí hlava. Tělem projel velmi zapomenutý pocit, chvění. Srst se mu snad na vteřinu naježila a on stáhnul uši k hlavě, otočil hlavu a jako kdyby se v jeho očích objevila jiskra. Viděl snad na vteřinu její rysy, oči jí přejížděl zakalenou zornicí a prohlížel si tu zvláštně, avšak krásně zbarvenou srst. „Doufám, že se nemýlím?“ olíznul opatrně svůj čumák a čumákem nasál její pach. Neměl potřebu dělat další krok, nyní mu stačilo, že tušil oč u vlčice jde.
Nebyl proti, naopak... něco uvnitř něj ho snad i podporovalo?

Jméno vlka: Excelsior
Počet příspěvků: 6
Postavení: Sigma
]Povýšení: X
Funkce: X | Ráda bych s ním šla směrem chůvy // učitele.
Aktivita pro smečku: Dalo by se říct, že prolézání okolí smečky, zjišťování informací.
Krátké shrnutí: Přijetí do smečky 2.2., následně cesta zpět do Jižních hor, kde se setkal s Bryce (event).
Questy smečky: X

3

Šedému nebylo nikdy zrovna příjemné hovoření o minulosti a odkrývání černých listů z míst, která pod nimi byla shnilá. Bolelo to jen při odlepování, zvláště, když v těch jeho ranách byla spousta infekce lezoucí po jeho hlavě. Bryce nyní vnímal poněkud více jak kdy jindy, no aspoň se o to snažil. Jeho tělo bylo omámeno čímsi zvláštním a dost možná se nyní dostával do chvíle, kdy měl potřebu objevit něco nového v protějšku... zrak se mu tak zvláštně motal, občas na levé oko oslepnul a nech al se unášet jen melodickými slovy hnědé vlčice, která mluvila tak moc, že on nemusel říkat nic a byl takový ten typický muž. Sedí, kouká... v hlavě mu běží myšlenka nad tím, co si dnes večer sezobne k večeři... a tak.
„Chápu... Tohle místo je na odpočinek jako dělaná, mám tu vše k životu a nějak více nepotřeji,“ odpověděl na většinu z jejích otázek zcela s klidem. Uvnitř sebe cítil jakýsi hřejivý pocit, který jej zrovna moc netěšil, tedy, za normálních okolností by šedý tento strach neřešil,
„Kterou z nich myslíš?“ otázal se poněkud nechápavě... měl jizev plné tělo, že kolikrát už zapomínal, že vlastně nějaké měl... No on vlastně spíš netušil vůbec, zda nějaké má... aspoň o té na tváři tak úplně netušil, jelikož se mu tenoučké potůčky srostlé kůže mlžily. „Máš nějaké ty?“ obrátil otázku k ní s naprostým klidem v hlase, kdy jen vnímal, jak její srst jemně šustí zatímco se hýbe s větrem.

2

Šedý vlk se přibližoval k vlčici a společně s tím nasával její pach. V jeho těle to povzbudilo příjemné pocity a zvláště i myšlenky. Oči mu jak kdyby vyhasly klidem, uši držel přímo k ní a jen letmo čumákem začal hýbat. Chvíli si Bryce prohlížel a následně se rozhodl si lehnout a dát jí najevo, že se cítí zcela v bezpečí a klidu. „Nepříjemný vítr?“ zopakoval jako kdyby jejím slovům nerozuměl, nebylo tomu tak, spíš byl překvapený, že někdo k chladu chová menší odpor, „těch skulinek zde musí být hodně... mně se osobně líbila nejvíc ta, ve které jsme se před nějakou chvílí setkali... Proč pořád chodíš sama?“ toulala se, což ho mírně znepokojovalo s tím, že by se jí mohlo něco stát.
Následně se ohlédnul za sebe a pokusil se v kalné vizi něco spatřit, „ano, Nuntis je v pořádku... donesl jsem ji s Deinell až k Daénské smečce. Vše je tak jak jsem chtěl, ale... potřeboval jsem se ještě projít sem do chladu.“ vysvětloval vlčici, které věnoval poněkud příjemný tón hlasu, snad jako kdyby Vločka byla s ním.

1

Šedý vlk se podíval ledovým pohledem vpřed. Během chvíle se ozvalo jeho jméno do pustiny melodickým hlasem, který on docela dobře poznával. „Bryce?“ zopakoval si dokud ještě paměť sloužila. Následně jej však zarazila vystupující část z jejího těla, která mířila tak trochu jinam než směrem k němu. Zvedl zrak a jen si povšimnul zvláštně růžového prachu, který ve vznášel na obloze a... v zápětí byl pryč.
Jeho zornice přejely na hnědou vlčici, která se blížila k němu. Hodlal se jí vydat naproti, a tak se klidně rozešel s tím, že ji půjde aspoň pozdravit. Chvíli trvalo, než jeho tělem zvládla dostatečně projít síla růžového prášku, kterého se zatím dobře nadýchával.
„Co tu děláš?“ otázal se typicky ledovým tónem a kýchnul. Z jeho čumáku možná pár částit vylétnout stihlo, no to bylo bohužel už příliš pozdě na to, aby se jeho tělo ubránilo návalu zvláštně příjemného a lehkého pocitu. V jeho očí se zjevila jakási představa nad jednou z jeho vlčic a hlavou mu projela myšlenka na ni. V tu chvíli se však uvědomil, že tehdy bílá Vločka je nyní hnědá Bryce. Pouze se k vlčici opatrně přiblížil a očichal ji. „Čau,“ zazubil se a následně pocítil jak se mu svaly uvolňují až mu křupla páteř.

➝ Severní hory

Šedý vlk kráčel z hory na horu. Jeho tempo bylo poměrně pravidelné a on sledujíc prázdnotu zelené pláně cítil, jak se blíží k neznámě známému pachu. Jeho oči byly stále zavřené a on se příliš nechtěl zdržovat tím je otevřít, jistě by mu to zabralo hodně času že. „Bryce?“ projelo mu tak do větru, když ucítil jakousi sladkou vůni vlčice.
Byla pravda, že on s vlčicemi delší dobu nezažil žádné dobrodružství, a tak by nebyl proti si aspoň tak decentně pohrát. Jeho oči se brzy otevřely a on se začal po vlčici rozhlížet, ale pach, kvůli větru, bohužel ztrácel a nemohl se jej jen tak držet. Hodlal tedy pokračovat dále vpřed. Není to jen starý pach? přehazoval si myšlenku jako horký brambor a následně chytl stopu a rozklusal se.

➝ Les Alf

Šedý se vracel stále zpět k horám, snad jako kdyby si pamatoval celou cestu. Jeho oči lemovaly zem, ale byly zavřené. Ocas si držel pod úrovní normy a následně jen přešlapoval. Sledoval okolí, vnímal, jak se terén rovná a záhy zase mění. Do uší mu přicházely všelijaké zvuky... byla jich opravdová spousta. Brzy dorazil tlapami do vlhkého povrchu, a tak se nechal unést mokrým terénem a v hlavě mu začal znít jakási rýmující se slova:

Tlapy se mi sněhem máčí,
je mi tak trochu z toho k pláči,
dříve jsem raději severy obýval,
rád bych se na sever brzy prodíval.
-
Zmáčel jsem si kožich špinavou hlínou,
promáčená jest jako myšlenky procházející mou hlavou,
uši stahuji před tou vodou hnědou,
ač zem je promáčena v hlavě nepozůstane nic pod látkou šedou.

Brzy si jen zatřepal hlavou a na tváři nechal vyrůst pomyslný takzvaný šibalský úsměv, následně pokračoval vpřed s tím, že doufal, že bude brzy zpět. Brzy si povšimnul, že se mu podařilo přejít zvláštní údolí až cítil známý pach - svůj.

➝ Jižní hory přes Dračí průsmyk

➝ Les Alf

Šedý pokračoval opatrně dál. Brzy za lesem se rozhodl se změnou povrchu zavřít oči a vykročit do hor s tím, že zavřel oči a začne se připravovat na fázi života, kdy jeho oči budou ztracené ve tmě. Nedokázal si to tak úplně představit, bylo to něco, co pro něj bylo... svým způsobem i nereálné. Jeho pravé oko vidělo jen občas nějaké záblesky, ale brzy se dostavila černá závěj, která skryla jeho oči tmou. Bylo to pro něj jako učit se opět chodit. Jeho tlapy opatrně našlapovaly a on se jen tak klidně nesl. Tlapy sem tam sklouzly, občas se zadrhl o nějaký kámen, ale brzy se zvládl dostat do role slepce. Oči mu šedly a kal do nich vtékal poměrně nadměrně. Sem tam cítil, že jeho oči tmavou a on není schopný už dál pokračovat.

➝ Severní hory přes Němé údolí