Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šedý vlk se podíval na zrzavou vlčici, která byla opravdu moudrá a měla spoustu znalostí, aspoň tak na něj působila. „Ano, poblíž těch hor je ten úkryt, který mi bude sloužit, když budu zrovna něco objevovat,“ pokývl hlavou a následně ji zvedl nad úroveň lopatek, „je to tu vhodné. Jsem už naučen chodit se zavřenýma očima, nebo aspoň se to učím, jelikož cítím, že brzy přijde i to nejhorší. Nikdo o mé paměti neví, bylo by možné, kdyby to zůstalo jen mezi nezbytnými? Nerad to zmiňuji, ale budu rád za vaši pomoc.“ pokývnul a následně si olíznul vysušený čumák.
Následně se podíval za sebe a s vydechnutím zavrtěl k Lissandře hlavou, „Prvně půjdu směrem za Deinell, abych měl jistotu, že je v pořádku. Pokusím se brzy dorazit. Děkuji ještě jednou Lissandro,“ pokývnul hlavou a následně se rozhodl vyčkat na případný odchod Lissandry a odejít.

➝ Furijské hory

Šedý vlk se ohlédnul za svou drobnou přítelkyní, která se mu otřela o tělo. On sám svým mohutným jazykem projel její rozčechranou srst na hlavě a jemně ji štípnul jako takové gesto pro štěstí. Jeho kalný zrak následoval hnědý flek, který mizel v dálce a on se na chvíli zadíval na místo, kde malá vlčice zmizela. „Jsem milovníkem spíš chladných oblastí, nedávno jsem narazil na úkryt v horách, které jsou poblíž.“ začal trochu z cesty a nakonec se odhodlal přiznat s tím, co by před svou alfou neměl skrývat. „Jsem prakticky slepý a má paměť přestává sloužit. Občas nevím kde jsem a jak jsem se kde vzal. Je to kvůli něčemu s čím souvisí to X na noze. Je to nepřirozený tvar, ale nemohu si vzpomenout od čeho to je.“ přiznal jí část ze sebe, kterou nikdy nikomu narovinu neřekl.
„Excelsior se jmenuji, omlouvám se, za ta léta samoty jsem z tohoto poměrně vylezl. Chci být loajální a držet se smečkou, nikdy jsem neohrozil nikoho… Budu jim rád dělat ochranný štít a i vás nechci zranit svými činy… Jen to se mnou je složité kvůli mé hlavě. Omlouvám se, nejsem moc sdílný“ stáhnul uši v hlavě a podíval se prázdným pohledem na Lissandru.

Polkl takřka na sucho. V jeho očích možná bylo prázdno jako v mysli, která mu už ne zrovna dobře sloužila, ale znal aspoň své pozůstalé předpoklady. „Jsem schopný pomáhat sílou, za svůj život jsem měl hodně zkušeností,“ na chvíli se odmlčel, „jsem schopný učit mladé vlky prostým způsobům a předávat znalosti o rostlinách, které jsem zde zvládl časem získat. Všechny beru s respektem.“ mluvil pomalu a klidně.
Oči mu sklouzly ze zrzavého fleku naproti k tlapám té vlčice, měla červený šál, který se podobal tomu, co měla Deinell na svém krku... no aspoň tak z části to vypadalo stejně. Brzy se umlčel a nechal prostor Deinell.

Šedý vlk se podíval za příchozí vlčicí, která z jeho zad během pár vteřin dostala pryč jeho novou kamarádku. Ohlédl by se býval po ní, no přesouvala se poněkud svižně a hlavně nechtěl přijít k úrazu. Jistě byla moudrou a silnou, jinak by se nechovala takto. Nechtěl na ni působit jako hrozba, byl sic velký a mohutný, ale i skrz to stále uměl zachovávat poddanost. Jeho hlava klesla s ocasem dolu, hodlal jí složit jakousi poklonu, kdy jen zornicí levého oka vyhledával její stín.
„Dobrý den,“ odhodlal se promluvit poněkud s odvážnějším tónem, kdy se podíval na Deinell a naznačil jí, aby svou hlavu sklonila, letmým gestem, „Nuntis s námi byla na cestách, nejspíš se jí podařilo získat tu zvláštní chorobu, která místními krajinami prochází.“ začal vysvětlovat, jako kdyby zdržoval chvíli se zrzavou Alfou.
Jeho oči se přesouvaly k ní, chtěl si její tvar aspoň z části zkusit zapamatovat. „Chtěli jsme vaší smečce donést rostlinu, která by zvládla některým pomoci, nenašli jsme ji, ale zde, má přítelkyně, má široké znalosti. Rád bych vaší smečce pomáhal, našel někde místo, kde budu k něčemu.“ snažil se Lissandře, jejíž jméno neznal, mezi řádky říct oč žádal, ale bylo mu nevhodné, aby se tázal na takové věci.
„Nevím, jak to v těchto končinách příliš chodí. Sám prakticky nevidím a hledám místo, kde bych měl více párů očí na pomoc. Byl bych ochoten pro to udělat cokoliv.“ polkl a zavřel oči s vydechnutím. Cítil se jako vyvrhel, který musí škemrat o azyl.

⇒ Las Alf

Šedý se dral tmou společně s vlčicemi. Cítil na svém hřbetu prochladlou Nuntis, se kterou právě překročil hranice a musel nyní být zvláště na pozoru. Deinell mu dělala oči. Zvedal nohy dle jejích slov a uhybal stromům, vždy se opatrně podíval zpět či jen na ni. „Děkuju Deinell,“ hlavou se otřel o „své“ drobné vlče a následně zvedl hlavu, která prosvítala díky světlejším chlupům ve tmě, „Sioba horská... tus mi ukazovala, ne?“ drbnul jí čumákem do těla s tím, že ho napadlo se pro ni následně vydat, ale... musí nyní v bezpečí předat Nuntis a ideálně přežít.
Podíval se kolem, do čumáku dostával dávky cizích pachů, některé byly výraznější, jiné slabší, ale všechny se shodovaly s pachy Nuntis, které jim hrdě nosila. Byla to opravdu hodná vlčice. Šedý se nakonec zastavil a rozhodl se upozornit. Začal výt.

Šedý vlk se držel u země do chvíle, dokud se zrzečka nerozhodla. Brzy cítil, jak se mu někdo drží na hřbetu a se silným rozkašláním vyšel vpřed. Nuntis oba vlky naváděla směrem do smečky a jejího srdce. Doufal, že se neocitne v bojové pozici, kdy se bude muset bránit.
Možná, že ležící, chorá Nun na jeho zádech bude dostatečným důkazem pro to, že přichází v míru. Cítil, jak se její tělo svíjelo na jeho mohutném hřbetu. Hořela. Muselo jí být šíleně, když nebyla chudina schopna ani normálně jít. On sám na sobě stále cítil zvýšenou teplotu, která omezovala jeho tempo a vlastnosti. „Máme tě Nuntis, už tam budeme,“ snažil se s vlčicí udržet kontakt, aby neupadla do bezvědomí a kdyby ano, aspoň by to vzládli poznat, „Deinell, co... co se dá použít ještě za ty bylinky?“ věděl, že mu vlčice s bylinkami pomáhala, a tak se musel stále ptá jí snad jako kdyby byla učebnice.

⇒ Daénská smečka

⇒ Ostříží zrak

Šedý se držel na nohou poměrně s nadhledem. Odvary mu pomáhaly víc než dost a on nyní byl schopen se tak bezpečně vrátit ke skupince dvou vlčici. Nikdo s ním nešel, a tak je chvíli hledal a brzy se mu do čumáku dostal pach Deinell.
„Byla tam mršina.“ oznámil společnicím chvíli potom, co si mezi sebou tu informaci prohodily. Šedého oči vyhledaly Nuntis, u které si začínal všímat výraznějšího zhoršení stavu, a tak přidal do kroku. Jemu se stav zrovna nejvíc nehoršil, už to spíš ustupovalo, ale stále nešlo nic přehánět.
Své mohutné tělo dostal na úroveň těla zrzavé vlčice, která vypadala každou chvílí bídněji a bídněji. Bokem se tedy zapřel o její a následně se pokusil svou hlavu strčit pod její. „Nuntis, vylez si na mě a budeš mi říkat kudy. Donesu tě tam.“ nabídl a s kašlem se začal snižovat k zemi, aby na něj měla šanci vlčice naskočit. „Neznáš nějakou bylinku, Deinell? Mohla bys jít s námi, třeba by tě ta smečka nechala na území pro pomoc. Umíš léčit, ne?“ pokračoval čekaje, zda na něj zrzečka vyskočí.

⇒ Nejvyšší hora



Šedý střídal tlapy čím dál tím pomaleji, jak se mu do čumáku dostal ten zvláštní pach. Bylo to takové zvláštní hořké štípání, které v jeho žaludku jindy vyvolávalo chuť k jídlu. Tento zatuchlý pach, který snad jak kdyby s Deinell a Nuntis pronásledovali. Jeho uši se držely vpřed, tvář otočil od drobné Deinell k Bryce, která se s nimi právě loučila. „Drž se Bryce, doufám, že tě vítr zanese tam, kam hledáš. Bylo mi potěšením se s tebou setkat.“ hlavou se zhoupl jako houpačka s malým dítětem s úsměvem plným radosti na tváři. Šedý se následně obrátil k Deinell, které dlužil vysvětlení. „Cítím pach toho soba, nebo,“ ušklíbl se sám pro sebe, aby si urovnal, co vlastně za pach cítí. Jeho oči na spoustu působily tak prázdně jako ledová pláň, tak, jako kdyby v nich život měl za chvíli vyhasnout. No, pro takovou Allavanté by to zklamání, ale ta hniloba ve vzduchu nebyla z jeho těla. Jeho kůže se na tvářích vrásčila ne od stáří, ale od zvláštního úšklebku, který dával jasně najevo, že se mu tu něco opravdu vůbec nelíbí. Šedý vlk se podíval po svých přítelkyních.
„Jdete se mnou?“ otázal se jich, když se rozešel šikmo od dvojice, se kterou tu nyní byl. Čekal chvíli na odpověď, oběma vlčicím věnovala jakési hýbnutí „obočí“, kdy jeho zornice přejely z jedné na druhou. Následně kývl, ať se vlčice rozhodly jakkoliv, věděl, že by je možná zvládl podle pachu dohnat a kdyby ne? No nejspíš by si jeho osud zvolil jinou cestu. Nyní potřeboval zjistit, který nebožák se stal krmí této odporné nemoci, která vládla i v jeho těle, ačkoliv, díky těm skvělým odvarům od vlčic se mu stav výrazně zlepšil a byl nyní schopný se pohybovat s kašlem a zvýšenou teplotou. Nebyl tím, koho by nemoc složila během chvíle, ačkoliv to jistě měla před tím v plánu, nyní ji chtěl vyhrát.
Šedého stopy stáčely severně od vlčic. Na nebi se rozléhaly husté mraky, které by mu napověděly, že brzy se na zem snese více jak jen jedna sněhová vločka. Sior to tedy brzy začínal zjišťovat sám, když mu v tmavé krajině dopadaly jakési kapičky na čumák a roztékaly se nad tím, jak teplý jeho čumák byl. Brzy mu teplotu začínávaly srovnávat a on se dal tedy i do svižnějšího tempa. Překonával zrovna prašanovou pokrývku sněhu, když svou mohutnou tlapou narazil na nepřirozenou prohlubeň v zemi. Zastavil, svou hlavu začal sklánět a do čumáku dostávat potřebné informace. Téhož druh, nebožák. prošlo mu hlavou. Chvíli jak kdyby cítil, že ten pach patří někomu, koho zná. No, zapletl se mu s tolika pachy, které už někdy cítil a jen si nedokázal vzpomenout komu by mohl patřit.
Z čisté zvědavosti pokračoval dále k severnější části Lesa Alf, ke kterému jej čím dál silněji táhl ten pach. Už musel být tuplem blízko, když k onomu pachu začínal dorážet. Jeho oči byly nasměrované šikmo před něj... bylo to k ničemu, nic neviděl. Jen se snažil intuitivně vyhýbat překážkám. Zastavil a následně otočil hlavu čelem do tmy, kde nezvládl rozeznat ani jednu z jeho společnic. „Deinell, Nuntis!“ vykřikl do tmy, snad jako kdyby dvojici volal k tomu bezvládnému tělu, které měl jen pár kroků od sebe.
Pach byl silnější a silnější, šedý vlk uvnitř sebe měl jakési zvláštní mrazení místo tepla. Snad jako by vločky dopadaly až na holou kůži a on se již nedokázal ohřát. Začal na chvíli kašlat, vyplivl hlen a pokusil se o dalších pár kroků vpřed. Brzy začal ve sněhu vnímat útvary, které působily jako vlčí nohy. No snad jako kdyby vlk táhl poslední chvíli tělo. „Musel být tuplem slabý,“ povídal do tmy, ve které dost možná byly obě vlčice, „nebýt tebe Deinell, dopadl bych nejspíš stejně.“ začal z povzdálí pach očichávat, jeho čumák se plnil nepříjemným pachem, který jej odrazoval nyní mnohem víc než před tím. Následně se tedy odhodlal jít tím směrem, kterým jej Nuntis vedla, a to ke smečce. „A co, že jsi říkala o té smečce Nuntis? Asi jsem vás trochu neposlouchal,“ a na tváři vykouzlil nevinný úsměv padesátníka, kdy se snažil vypadat roztomile.



⇒ Les Alf

⇒ Červená louka

Šedý vlk se držel v závěsu za Nuntis. Neměl nic proti společnosti Deinell, ale asi by býval byl raději, kdyby si i ona šla nyní odpočinout a netáhla se s nimi dál. Byla jistě též nakažená. „Deinell,“ zastavil se a ohlédnul na drobnou vlčici, „jestli půjdeš s námi, měla by sis najít spíš nějaký úkryt a též si odpočinout. Zvládnu nás tam doprovodit, neboj se,“ díval se na ni jako kdyby v jeho tváři byl tančící úsměv, který byl rád za její společnost, ale to by nebyl on. Obličej mu držel v ledové póze, kdy při mluvení ani neotevíral pořádně tlamu. Nechtěl ji odhánět, myslel to dobře, a tak i s Bryce. „Chtěl bych se ke smečce Nuntis přidat, nevím, zda je její smečka přtátelská, aby ti nebylo ublíženo... Zvlášť v tvém stavu, nenašel jsem ani rostlinu, na kterou jsem vás slepě navedl.“ řekl vyčítavým tónem k sobě a následně se podíval po čtvrté vlčici - Bryce. „Vy míříte kam?“ zeptal se jí a rozešel se pomalu vpřed. Nohy měl slabé a jeho tělo bylo v zápalu teploty, která mu do očí kopala slané slzy, kvůli kterým velmi nepřirozeně zavíral oči.
Když tak vlk následoval zrzečku až za Rokli, do čumáku mu udeřil nehezký pach. „Cítíte to?“ řekl s úšklebkem na své tváři a vydal se po pachu.

⇒ Ostříží zrak

Šedý se podíval na Nuntis, ve které viděl trochu zklamání, když se jí nepodařilo najít Ruměnku vlčí. On sám nebyl schopný něco najít a brzy dal na slova Deinell, která měla mnohem lepší paměť jak on sám. Nyní mu nebylo příliš do řeči, nechtělo se mu zrovna odpovídat a dávat sebe do všech možných debat. Cítil uvnitř sebe jakousi únavu, a tak většinu slov jednoduše ignoroval a vzdálil se od vlčic dělajíc, že něco stále v té prázdné zemi hledá.
Brzy se mu dostalo křupavého zvuku sněhu, toho, který zde ještě zůstal. Cítil uvnitř sebe jak se v něm zvedá teplota, jeho tělo hřálo víc než mohlo a on chtěl. Hlavu držel pod úrovní hlavy, oči se nalévaly slzami, které vždy tak nějak zmizely pomocí mrkání. Následně jen v tichosti následoval Nuntis.

⇒ Nejvyšší hora

Šedý vlk měl úlevu v tom, že jeho tělem projelo hned několik odvarů z bylin, které jeho stavu výrazně pomáhaly. Cítil se o něco lépe, ale stále vnímal přítomnost černých teček či nepřirozeného tepla, anebo naopak zimy v jeho těle. Šedý vlk se podíval kolem sebe, jeho oči odrážely okolní krajinu jako kdyby jejich přesný vzhled nešel až k zornici a neinformoval mozek jak okolí vypadá. Byl tak trochu ztracený ve svém hledání, ale rozhodl se zapojit své ostatní smysly a nechat tak očím klid, už takhle byly znavené jeho životem.
Šedý zavřel oči, svůj čumák začal opatrně snižovat k zemi až se krk zlomil pod úroveň lopatek a on pocítil jak mu chlad proniká do těla přes citlivé místo na špičce čumáku. Natrefil na sněhové vločky, které teplotami začínaly být už pomalu zničeny. Svým čumákem začal pomalu kmitat na boční straně čumáku, jednotlivé informace se začaly přesouvat do jeho center, které nasávaly jednotlivé pachy hledaje ten správný pach půdy. Brzy se začal pohybovat i tlapami, přední míjely zadní a on klidně našlapoval hledajíc něco, co by aspoň na dotek připomínalo rostliny. Šedý vlk se snažil dohledat něco, co by Rumněnku připomínalo, ale bohužel se mu nepodařilo najít nic víc jak jen omrzlá stébla trávy.
Svou hlavu zvedl nad lopatky až ve chvíli, kdy zaslechl úspěch o tom, že vlčice rostlinu údajně dohledaly. Nakonec se tedy rozešel k Nuntis a posnažil se, již s otevřenýma očima, prohlédnout rostlinu, kterou nalezla. „Nejsem si tím jistý.“

Šedému do čumáku udeřil cizí pach... Tedy, ne cizím jako cizí, ale blízký pach! „Deinell?“ vyšlo mu z úst společně s kouřem, který mi vyklouzl s těmito slovy. Očima automaticky mířil za tím pravidelným krokem, které jeho drobné vlče mělo. Ušima zastříhal, nebyl si jistý tím, zda její jméno bylo opravdu to, které vystřelil, ale... třeba ano. Šedý se podíval následně k ní, když promluvila a naoplátku zavrtěl ocasem. „Ano, ahoj, my se známe. Hledáme tu Rumněnku... Měli bychom si pospíšit. Rád bych se vítal víc, princezno, ale... ten odvar potřebuje víc vlků. Zvládneš najít ty květiny? Budu je nosit. Mám široký hřbet a velkou tlamu, unesu jich hodně.“ kývl k Deinell a následně svůj pohled přesunul směrem k Nuntis, která mu věnovala krásná slova. Budeme tvé oči. tuto frázi si hodlal zapamatovat.
„Rozdělíme se? Možná, že by to mohlo být rychlejší.“ nadhodil do vzduchu svou otázku, když se už čumákem ryl v zemi a hledal červený flek. Něco zahlédl, ale rychle to zase zmizelo. „Ehm, ehm...“ odkašlal si, aby zbavil tělo hlenu, který následně vyplivl ven. Nechutné. Nedařilo se mu ji najít, a tak doufal, že Deinell jejich výpravě přinese mnohem více štěstí. „Bryce, zkus hledat. Řeknete si to potom.“ lehce zaujmul dominantní pózu, možná, že vyzněl trochu protivně, ale spíš chtěl co nejrychleji do tepla a pokud možno... tepla smečky.

⇒ Nejvyšší hora

Šedý vlk dorazil společně s kráskami na dříve zasněženou louku. Svou hlavu neustále držel pod úrovní lopatek. Jeho kroky byly nyní o něco pravidelnější než před nějakou chvílí, a tak sám uznal, že už je mu o chlup lépe. Nyní museli najít s vlčicemi rostlinu, která by jim mohla pomoc.
Šedý se tak rozklusal k jednotlivým částem. Ještě zde byl cítit jeho pach, který zde byl od včerejšího večera, ale on... už netušil, že zde vlastně byl. Očima přejel zem hledajíc červený květ. Potřeboval se chytit toho, jak jej tehdy identifikoval. On skoro nic neviděl, ale doufal, že zvládne s vlčicemi naleznout tu správnou rostlinu. „Je to taková kytka, má červený květ a roste hlavně tady a asi jen v zimě? To jsem z toho nějak pochytil... Má... má kulaté květy, ale... nerozeznám to tak úplně jistě. Vzal bych více, když nalezneme, třeba u vás ve smečce je někdo, kdo Rumněnku už zná. Nevidím dobře, berte to v potaz.“ olíznul si čumák a následně se začal dávat do hledání rostliny.

⇒ Ostříží zrak

Šedý vlk následoval dvojici už s větším zpomalením. Bryce cosi vyprávěla, ale on pro její slova neměl zrovna prostor na to, aby si je vyslechl. Kašel mu bránil ve všem. Vlkovi ustaly teploty, které jej nějakou dobu trápily, ale díky odvarům se mu už dělalo o chlup lépe. Šedý nakonec z tlapy dostal nechutný hlen, jenž se mu plazil do krku a následně svou hlavou otřepal ze strany na stranu. Bylo to nechutné, ale pomohl si.
Následně už jen hlavu sešoupl pod své lopatky, očima lemoval zem a dával si opravdový pozor na to, aby zde nezakopl. Šedý uvnitř sebe citil zvláštní doteky chladu, které byly i pro něj nepříjemné. Když už začal víc vnímat své společnice, pozvedl hlavu a s ní i uši aby do nich dostal veškerá slova. “Je to tam, asi, musíme pak začít hrabata a hledat.” řekl k dvojici poplašně, aby je obeznámil s následující aktivitou.
Neměl pochyb o tom, že by Bryce či Nuntis měly s touto činností problém. Je to přeci pro smečku, no, ne? pomyslel a už se rozcválal k pláni hledajíc červené fleky.

⇒ Červená louka

⇒ Dračí průsmyk

Šedý vlk se držel za vlčicemi. Byl rád, že obě byly někud všímavějšího charakteru a byly ochotné se přizpůsobit tomu, v čem on nebyl už tak silný. Nuntis jistě vybírala vhodnou cestu, tudíž ji následoval a držel krok hlavně s Bryce. Vlkův hřbet se hýbal za rytmu klusových kroků. Hlavu měl u země a jakožto ten, který zde výškou stále vyčníval, kopíroval aspoň čumákem plazivý pach po zemi, který zde byl. Chvíli přemýšlel, než se odhodlal k odpovědi na Bryce otázku a následně přijmul i chválu od Nuntis, nad čímž by se býval usmál, no, ale byl to stále jen on. Proto zavřel oči jakoby pokývl a klusal vpřed.
Kamení se měnilo za trávu. Sníh pod jejich tlapami snad začínal mizet! Což mu bylo tak trochu k smutku. Šedý švihnul svým ocasem a následně přešel do poklidnějšího tempa. Hruď jej stále svírala a on tak nedokázal držet pravidelně tempo. Na chvíli i zastavil, aby si ulevil. Kašlal a to ne jen pár vteřin. „Zčistajasna,“ zabručel jako medvěd pod pysky a dál následoval Nuntis k Nejvyšší hoře.

⇒ Nejvyšší hora