Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šedý pokračoval s klidném tempu. Tlapy střídal v melodickém tónu kroku, který mu dostatečně stačil na to, aby se dvojice vlčic držel. Byl vyšší, až nadměrným vlkem, který měl ve svém kohoutku okolo pětadevadesáti centimetrů. Jeh o kroky tak byyl mnohdy delší a vyrovnaly se dvou normálních vlků. Šedý se očima držel kolem. Snažil se si kontrolovat i okolí, aby vlčice držel v bezpečí. Byl přeci samec, ne? Měl tohle na starosti nejvíce. Už kdysi o jednu družku přišel, proč by měl riskovat jeho nynější společnice?
„Chtěl bych vám oběma říct, že jste opravdu příjemná společnost a asi... kdybych viděl, zřejmě by to nebylo jen z atmosféry, která mezi námi jde.“ zalichotil vlčicím a následně přidal trochu do kroku, když se mu začaly o pár kroků vzdalovat. Šedý tedy nyní hodlal odpovědět i Nuntis. Bryce se zrovna nejvíc nevyjadřovala. „To byla druhá možnost, která mě napadla... Kdybychom šli do smečky teď, přidalo by se k nám třeba i více vlků, ale... asi máš pravdu. Bude lepší jít hned pro Rumněku. Ukážu vám jí a lépe popíšu na louce.“ řekl s klidem v hlase a vyklusal vpřed.
⇒ Ostříží zrak

⇒ Skrýš pod Jižním vodopádem

Šedý vlk se držel v přední řadě, proto příliš slov zezadu neslyšel a když už ano, bylo to pro něj aspoň jako cenná informace. Jeho uši byly stažené tak, aby do nich slova šla, takže se je nesnažil v žádném případě ignorovat! Chvíli nad tím vším přemýšlel. Rostlina, odvar. Pokud bych povědomí roznesl do Daénské smečky, nejspíš by se to dostalo do povědomí i mezi ostatní zvířata. přemýšlel sám pro sebe, až mu došlo, že vlastně průsmykem neprochází tak úplně sám a podíval se proto na Nuntis, kterou nechal, aby jej předběhla. „Veď ty. Ať už do smečky nebo na louku. Nechám na tvém uvážení.“ kývl k vlčici a podíval se mimo trojúhelníkovou sestavu trojice. Jeho oči projížděly místem snad jako kdyby vše jasně viděly, no, kdyby ano...
„Mhm.“ zahřměl hlubokým tónem do ticha, když stáhl s naježením srsti hlavu zpět k vlčicím a olízl si vysušený čumák od mrazu, který však ustupoval. „Třeba budeš jen přenašeč, Nuntis, nebudeš mít žádné trápení... Navíc, mám pocit, že odvary mi výrazně pomohly a začíná mi být o něco lépe.“ řekl trochu hrdě a na to se mu spustil nepříjemný kašel, chvíli proto stál na místě a kašlal od vlčic, aby na ně nenaprskal ještě víc.

319 | 5. | #5


Podíval se zcela ledovým pohledem na Bryce. Jeho oči jak kdyby při jejích slovech obkreslovaly její tělo a on zkoušel hádat, jaké charakteristické rysy vlčice asi má. Všiml si jen výrazně zlatého pruhu po půli těla, který byl, nutno dodat, impozantní. „Jestli Nuntis ví, kde ta rostlina je,“ polkl snad na sucho pár nepříjemných kašlanců, které se mu dostaly do hrdla, „tak... to vyřeší možná hodně. Rád bych se k nějaké smečce přidal... Zrak mi už začíná sloužit špatně, tedy, slouží špatně a hodilo by se mi, kdyby mě někdo vedl. Vyvedu nás odtud, ale dál nás musí vést Nuntis.“ kývl k vlčici a následně se odhodlal ke zvednutí mohutného těla.
Bryce přemýšlela dost hloubavě nad jednotlivými detaily nemoce. Mohli takto udělat jakousi zdravotní jednotku a nebo být ti, kteří spasí svět? Kdyby šedý přemýšlel jako dřív... Možná by tomuto tříčlennému gangu našel i přezdívku. „Půjdu první, ač dámy mají přednost. Nebylo to Slunce u té mršiny, ale něco jiného. Kdo ví, co to bylo... A... ta tvá smečka Nuntis, kde... kde že ji najdu?“ zeptal se, když už své mohutné tělo soukal ven z jeskyně.

⇒ Dračí průsmyk

318 | 4. | #5*

Šedý vlk svou hlavu držel kousek nad zemí. Možná už by mu padala k zemi a společně s ní i jeho víčka, která zatím usilovně držel. „Tak vy taky,“ zopakoval si po slovech Bryce a sám následně jen hlavou pohoupl shora dolů svou hlavou a následně se podíval k nově příchozí, a tedy, Bryce. „Excelsior,“ kývl hlavou směrem k vlčici aby jí vyjádřil opětovně úctu a následně hlavu otáčel dle toho, odkud tóny líbezných hlásků šly- Šedý vlk se chvíli držel se slovy zpět, sbíral informace... Když se po chvíli obě odmlčely, sám si jen odkašlal, aby pročistil hrdlo, a následně si zívl.
„Rumněnka. Je to taková červená kytka, kterou najdete na té louce s červeným kvítím,“ začal oběma vlčicím líčit, „pomocí vody, ohně a ledu uděláte odvar, který vám může výrazně pomoci se zdravím... Byl jsem tam nějakou dobu zpět s Deinell. Netuším však, kolik tam toho je. Pokud jsme oba nakažení, předpokládám, že už to máš i ty Nuntis.“ kývl k zrzečce a stáhnul uši k hlavě. V tomhle to bylo tak nepříjemné!
„Je to něco, co tě dusí... mě to trápí už pár dnů, je to nepříjemné. Díky odvarům se mi však dělá lépe. Je to něco, co se tu žene po ostrově. Začalo to těmi mrtvými ptáky, potom i vysokou... tuším, že nějaká srna či co... to měla taky a já to od ní chytil, když jsem našel její mršinu. Byla pod ní... uschlá tráva. Hodně zvláštní, raději bych obeznámil smečku co nejdříve. Mohl bych ti s tím pomoci, tu nemoc už nějakou chvíli potkávám. Pokud bys o to stála. Vím i jak to zmírnit.“ nabízel Nuntis... Excelsior se rozpovídával čím dál tím více, jak mu docházely veškeré souvislosti. kde se mi touláš? hlavu pozvedl ke stropu, kde viděl jakési tečky, které byly jindy jemu nenápadné. Viděl ty šmouhy. Co to bylo?
„Zajímá mě od čeho to je... mně osobně se dělá už líp, snad jako kdyby... to i trochu opouštělo mé tělo.“ řekl trochu sebejistě a v ten moment se začal rozkašláva.

317 | 3. | #5*

Reakce na Bryce

Vlčice z venku jeskyně s kulovitým vchodem se vší slušností čekala, šedý ji hodlal ponídnout ještě jednou, měla vůči dvojici prosbu: „Zdravím, omlouvám se, jestli ruším, ani nevím, proč mě to táhlo sem. Ale jestli ruším, tak zase půjdu.“ Šedý vlk její slova slyšel dobře, Nuntis podle reakce zas tak dobře ne. Proto, pro její uvědomění, kývl hlavou jako bimbajícím zvonem nahoru k Bryce, tedy neznámé, která prosila o kus tepla. „Venku je vlčice, slyšel jsem ji,“ odkašlal si sám pro sebe a následně zaznamenal jak z venku přichází nepříjemný záchvat kašle. Jeho oči se jak kdyby rozzářily zvláštní emocí.„Taky, taky jste to chytla. Pojďte sem, lehněte si a pak vám pomůžu najít rostlinu, která vám s tímhle strašákem pomůže.“ kývl směrem k příchozí vlčici.
Následně se podíval na Nuntis a své uši stáhnul k hlavě. „Měli bychom nabrat sil, ano. Nevíte jen, jak daleko odtud je taková louka... bývá poseta červenými květinami?“ tázal se Nuntis.

316 | 2. | #5*


Šedý vlk viděl před pár sekundami scenérii toho, jak bílého vlka s černými fleky na hřbetě pálí do živé kůže. Jeho tvář byla poseta toky jizev, jako kdyby jej někdo drápl přední tlapou do obličeje se vším naštváním. Pravé ucho bylo utrhlé jako kdyby někdo držel a rval násilně kus ucha pryč, ten druhý, jen drobný kousek, uštípla prstnatá ruka. Šedý vlk se podíval před sebe. Jeho zornice se stáhly a oči vypadaly tak trochu nepřítomně. Leskla se v nich jakási zloba, žal zažehlý v ledové poušti, která v jeho těle neměla ústupu.
„Lov,“ přitakal pokýváním k Nuntis a dodával jí pocit, že ji poslouchal, ale potom ten pocit musel rychle ustoupit, „viděl jsem vlka. Měl bílé tělo, černou tvář a záda šedá až černá jako je tma. Jeho oko bylo vyhaslé, jeho tvář poseta jizvami... snad jako kdyby jej někdo udeřil, pravé ucho utrhlé, to levé jen naštíplé. Zadní nohu... zadní nohu jak kdyby mu někdo ohněm vypálil živé maso. Někdo to byl, ale nevím kdo.“ líčil své společnici, každé slovo znělo jako kdyby byl on tím, kdo to zažíval, ale sám bloudil v té ledové poušti. Jeho zornice se roztáhly do přirozeného tvaru a v obličeji se rozlil zvláštní pocit nevědomosti. Šedý své tělo opatrně zvedl a následně se rozešel blíže k Nuntis, metr od ní uhnul doleva ke stěně jeskyně, kde následně podlomil přední tlapy a s letmým otočením ulehl. Hlavu by už ukládal býval na zem, kdyby se do jeskyně neozval jakýsi neznámý tón hlasu. „No, zdravím vás,“ hlavou hodil k šmouze, která se objevovala ve tmě, „jeskyni jsme našli před malou chvílí zde s Deinell, tedy,“ odmlčel se a začal pátrat v paměti, „s Nun... Nun! Pojďte dál.“ stáhnul uši k hlavě pokračujíc jako kdyby se nic nestalo.

315 | 1. | #5

Byla to pro něj dlouhá doba, co naposledy pořádně ulehl a odpočíval. Excelsior v nedalekých končinách na čas usnul, jeho víčka byla snad slepena medem a trvalo než se mu oči zas rozevřely. Šedý vlk nyní držel své nemocné tělo u země. Jeskyní se pronášela velmi kouzelná atmosféra, jako kdyby okolní kamínky měly oči a uši a sem tam se vlků začínaly příjemně protahovat pod jednotlivými trsy srsti. Šedý uvnitř sebe cítil jakousi slabost, zvláštní pocit, který jej už nějakou dobu doprovázel. Hlava mu začínala mírně hřát a tělo společně s ní. Snad jako kdyby teplá energie se dostala i do jeho těla a procházela kolem jednotlivých částí; byl nachlazen již nějakou dobu, a tak musel dávat pozor na to, jak se sebou bude zacházet.
Šedý vlk polehával, sledoval zrzavou vlčici, která se k němu přidala a bylo vidět, že Nuntis není již konečně takový sněhuláček jako byla venku. „Nerad přiznávám, ale teplo má něco do sebe,“ podíval se očima směrem k ní, hlavu odmítal zvedat ze země, byla tak těžká a tak unavená, „měla jsi vážně poraněnou nohu?“ zopakoval si tázavě pro sebe a pochopil, až když zrzavá šmouha odhalila cosi, co měla kolem své nohy. Nedokázal to rozeznat, jeho zrak sloužil příliš dlouho na to, aby mu sloužil nyní pořádně. To nic není pomyslel si, když mu v hlavě projela jakási nepříjemná bolest, která pramenila od cejchu na jeho zadní noze, snad jako kdyby mu ho právě někdo pálil, hlavu otočil spěšně k „X“ a přiložil svůj čumák k němu, když se jej snažil podrbat zuby a v tu chvíli tělo šedého, dříve bílého vlka zamrzlo.
Oči držel směrem k ráně, zatímco v jejich odlescích se odehrávalo cosi zvláštního. Byla to snad vidina, když šedý hleděl na bílého vlka s černou maskou, jeho tělo bylo sněhově bílé tak jako jeho a on pozoroval jak jej prazvláštní dvojnohá stvoření drží silou, měli v ruce černý klacek, který měl načervenalý hrot ze kterého se kouřilo. Následně jej začali přibližovat, čím blíž byli, tím více kňourání a bolesti v jizvě cítil. Následně po dostateřném přiblížení a prakticky zbláznění toho nebohého vlka se místností proháněla vůně masa. Ne obyčejného, spáleného. Šedý vlk zastříhal ušima a po tomto pár sekundovém tichu se ohlédl zpět na Nuntis, kterou neviděl tak jasně jako to, co se mu právě odehrálo před očima. Jeho tvář byla poseta jakýmsi zvláštním výrazem, snad jako kdyby cejch a maso bylo cítit i nyní v místnosti. Šedý vlk se podíval směrem ke své společnici a stáhnul uši k hlavě, hlavu odložil zpět na zem neodpovídajíc tomu, co mu vlčice o Daénské smečce vyprávěla.
„Jistě, jistě,“ odpověděl něco, aby nevypadal před zrzavou vlčicí jako nezdvořilý, „kam... kam mířím, jo, no, vlastně sám nevím. Chtěl jsem najít vhodné místo na pobývaní, které bych nazval svým územím. Nic podstatného.“

314 | 10. | #4

⇒ Jižní hory

Šedý vlk se podíval na nazrzlou vlčici připomínající lišku, jeho pohled byl opravdu velmi v krátkém intervalu. Chtěl dát najevo, že svou nynější společnici poslouchá a nemá v úmyslu se ji zbavit. Šedý vlk tedy pokračoval dál sněhem, hlavu již směřoval do úkrytu, který během chvíle našel. Na chvíli se zastavil a zastříhal ušima, když se do jeho čumáku dostal známě neznámý pach... Snad jako kdyby to už někdy nalezl. „Daén?“ zopakoval po zrzavé a začal opatrně vstupovat. Svou hlavu držel u země, aby čumákem prohmatával terén. Hledal vhodnou cestu, viděl opravdu bídně.
Cestou jim na hřbet přistálo pár ledových kapek ze zamrzlého vodopádu, který zde na jižní straně byl. Šedý se opatrně protahoval dál kulatým vchodem, který pro něj nebyl zrovna nejlepší volbou na vstup. Občas se snad i zasekl, ale nakonec své tělo protáhl a hlavu zvedl. „To by šlo,“ zamručel si v podstatě sám pro sebe, „přemýšlím... přemýšlím, že bych se zkusil někam též přidat. Pokud by se našla příležitost, musím prvně však najít svou drobnou společnici, kterou jsem ztratil po louce... Jméno mi vypadlo. Ty, kam vlastně, že míříš?“ zeptal se vlčice, když zrovna své tělo uvelebil na kamení. Byly zde příjemné teploty.

Své nohy zlomil a následně se na ně svalil plnou váhou. Chtěl si odpočinout, a tak ležel. Sledoval zrzavou společnici, u které si nemohl nepovšimnout, že místní šílené teploty opravdu špatně snáší. Proto se během chvíle zvedl a k vlčici se přiblížil. „Najdeme tu nějakou jeskyni, potřebuju jen na chvíli nabrat sil,“ vysvětlil jí svou neúprosnou potřebu ulehnutí. Šel dlouho, měl v sobě odvar z Rumněnky a daleké cestování.
Proto se nějak intuitivně rozešel směrem ke svému úkrytu, který kdysi našel s jednou místní vlčicí - Dail. To už byla dávno zaprášená vzpomínka v jeho hlavě. Šedý šel tím známě neznámým směrem, hlavu sem tam sklopil k zemi či jen začal tvořit tlapami cestu pro zrzku. Muselo se jí jít hůře. „Podzim mám rád, na tom se s vámi shodnu, ale léto... to bych nejraději umřel.“ řekl možná jako suchý pokus o vtip, se kterým se dral dál sněhem. Bylo to jako jít vodou, vodou po kolena, která každý krok zpomalovala. Však to je voda. napomenul se, když mu to došlo.
„Daénská smečka,“ prošlo mu hlavou a jen zastříhal svýma ušima, „jsem tu nový.“ řekl se vší jistotou a vklouzl do jeskyně.

⇒ Skrýš pod Jižním vodopádem

Šedý nebyl dobrý co se pozorování gest týče. Neviděl příliš, a tak občas zkoušel z jejího tónu poznat i to, jaký výraz v obličeji asi zrovna má. Už v prvních pár slovech poznal, že jejich názor ohledně počasí bude rozdílný. Nun jej totiž i uvedla do toho proč. „V teple si příliš nelibuji, proč se nenacházíte na prvním ostrově, kde je ta písečná pláň, když zde panujue mráz?“ nadzvedl by býval obočí, kdyby to gesto znal. Nakonec však hodlal opustit téma počasí, které společně neměli zrovna jak sdílet.
Mnohem lepší pro oba bylo téma toho, odkud Excelsior právě přišel. Měl Nuntis dovést tam, odkud vedly jeho šlápěje. Nechtěl jí příliš namítat, a tak svou hlavou pokývl směrem zpět. Snad jako kdyby se měl vrátit v čase. „Chvíli si odpočinu, pokud dovolíte. Odkud pocházíte? Zajímá mě to k vašemu kožichu, pokud nesnesete zimu... musíte být ze zvláštně teplých končin. Pro mě jsou zcela neznámé.“ pokusil se o nakousnutí jablka s debatou.

Šedý si zkusil znovu prohlédnout zrzavou lišku, která se před ním držela zabořená v sněhu. Vlčice. proběhlo mu ve vteřině hlavou, když svým čumákem přejel po stopách, které byly na zemi a on do nich ještě nezabořil své mohutnější tlapy. Uši stáhnul ve vteřině ke své hlavě a na tváři rozpustil svalstvo, které stahoval do úšklebku. „Sněžné peklo?“ zopakoval si možná spíš pro sebe a tlapu položil s nepochopením na zem. Co je na tom peklo? koukal na vlčici pár vteřin bez více slov snad jako kdyby ji pouštěl ke slovu. No, nerozuměl tomu zrovna nejvíc, ale nakonec se rozhodl usadit. Byl násobně mohutnější jak ona sama, jeho srst byla rozhodně hustší, takže kdyby mu zrak dopřál, asi by mu fakt s jejich rozdílnou stavbou pomohl k tomu, aby mu vše došlo. „Nevím, kam přesně míříte, Nuntis, ale dorazil jsem přes jakousi louku až sem. Byly tam lesy a tak. Říkají mi Excelsior.“ mručel jejím směrem, očima ji sledoval snad jako kdyby na její maličkosti bylo něco špatného. Uvnitř sebe cítil nepříjemný a neustávající chlad, do kterého přibylo volání o žvanec. „Nevím, zda vám zvládnu pomoc.“ vydechl a následně se rozhlédl kolem sebe na tu nádheru. Ten sníh... všude bílo a albedo, které odráželo nějaké to světlo od sněhu. Byla to krása.

Šedý bořil tlapy do zasněžené louky, svým tělem prorážel tmu společně s mrazem, který mu cestu značně stěžoval. Excelsior cítil ten příjemný chlad procházející jeho tělem. Byla to snad převlečená bolest, která se mu skrz jeho zkušenosti zdála už dokonalým drbáním za uchem? Kdo ví. Sior hlavu držel pár centimetrů nad sněžnou pokrývkou a sem tam jen zvedl zrak výš. Tělo se mu ježilo díky přibývajícímu mrazu. Občas se musel zastavit, aby zabránil pocitu, že jej tělo chce zbavit všeho kyslíku. Stáhnul uši k hlavě, jeho šedé až ledové oči přejely po zrzavém fleku, který se vynořil z tmy. Svou hlavu zvedl během chvíle výš, nechal pozvedlou i tlapu milimetr nad sněžnou pokrývkou a ocas držel v jedné rovině s tělem. Prohlížel si zrzavého jedince, který mu připomínal lišku. Byla na lišku velká? To tak docela nezvládl usoudit vzhledem k hlubšímu sněhu. Neviděl její zbarvení pořádně, a tak se mu ježila instinktem srst na hřbetě. „Dobrý den,“ odpověděl stroze a ve tváři se mu objevil jakýsi úšklebek nad liščím společníkem. Siorovovo mléčně kalené oko vypovídalo něco o tom, že špatně vidí. Ne vlastně jen oko, ale táhnoucí se jizva přes masku. „Hledáte něco?“ zeptal se chladným tónem, který s jeho hlubším tónem vytvářel jakousi nepříjemnou atmosféru, která se kolem dvojice tyčila.

⇒ Luka

Vlk se dral sněhem směrem nahoru. Vítr, který jej hladil pichlavými doteky po tváři začínal nabývat na své síle. Vyhaslé oko šedého jak kdyby aspoň trochu vidělo... Dokázal si to ve své hlavě představit. Špičaté kopce, sněhově poseté vrcholy, na kterých sníh docela překypujíc začínal sklouzávat dolu. Jeho oči se opět dostaly z úplné temnoty, no tedy... jen jedno. Šedý zvedl hlavu, když postával na jednom z vyšších míst nížiny, která se rozpínala mezi skalisky. Jeho srst vála v nočním, zimním větru. On sám na chvíli pozvedl hlavu, ocas k nebesům a srst nechával dále vát. Musel zavřít oči nad tím blahem, jak mu do těla proudil bodavý vítr. Jeho oči jak kdyby obě viděly znovu dokonale a on byl schopný rozeznávat, a to i přes tmu, jednotlivé části louky.
Trvalo to ani ne pár vteřin a do jeho čumáku udeřil pach, který musel být čerstvý. Jako kdyby se tu kolem motal někdo nevítaný, kdo sem nepatřil? Netušil. Šedý vlk se rozhodl cizáka či cizinku najít a pokusit se o nějaký kontakt. Mohl či mohla by přece vědět víc jak on, a tak svou hlavu snížil a vydal se vpřed po stopě zrzavé vlčice, jejíž stopy ve sněhu byly čerstvé. Šedý je projížděl čumákem a hmatovým bodem, který měl výrazněji citlivý. „Liška?“ stáhnul uši k hlavě, když mu pach a ani barva vlčice nehrála.

⇒ Les u Mostu

Šedý se snažil dostat z lesa poměrně rychle. Pár ran hlavou do stromu nebylo zrovna příjemných, a tak se potřeboval přesunout vpřed. Oči měl zavřené neustále, snad jako kdyby to naprosté nepředstavitelné nic nechtěl ztratit a užíval si jeho přítomnost. Jeho srst vlála v jemném, mrazivém větru, který ji jemně čechral. Nyní mohl cítit sílu zimy. Nebylo to tak intenzivní jakoby si mohl přát, ale líbilo se mu to alespoň částečně. Jeho hlava se snížila opět pod úroveň lopatek. Cítil uvnitř ještě zbytky odvaru, který Sirena vymyslela. Začínal však pomalu vypouštět z hlavy jeho hnědou přítelkyni, se kterou se setkal tak docela nedaleko. Deinell.
Brzy se šedý svou tlapou dostal na tvrdší, namrzlejší povrch, po kterém mu tlapa tak nehezky sklouzla. No, k jeho štěstí se zvládl ocasem vyrovnat, a tak mohl pokračovat s klidem dál. Jeho cesta mířila nahoru skrz jednotlivé kamení až mezi hory, kde se mu po otevření očí rozlila jakási zatemněná louka.

⇒ Jižní hory

⇒ Temný les

Šedý se držel v tempu. Jeho severní směr se změnil a on mířil dál kamsi lesem. Oči držel stále zavřené a našlapoval se vší opatrností. Sníh s větvemi křupal pod jeho tlapami. Jeho váha byla symbolem jeho mohutného vzrůstu, který nebyl vždy výhodou.
Šedý pokračoval dále na Jih. Nyní tušil, že něco chytl. Jakousi snad intuici v tom, že se dočká brzkého odpočinku. Hodlal najít vhodnou jeskyni, ideálně takovou, kde bude schopný ulehnout a následně se i dát k potřebnému odpočinku. Chvíli mu trvalo než se zorientoval a zvládl nenarážet do stromů, které se rozpínaly po okolí. Místo se mu docela zamlouvalo, ale potřeboval najít něco, kde bude i on ve výhodě a jeho druh v nevýhodě a tedy, uvidí podobně.
Šedý se proto nechal dovést zvukem tekoucího potůčku k zamrzající řece, svou tlapu pozvedl a následně silou udeřil. Šedý následně naslouchal jak led praská a svým jazykem se dotkl tekuté hladiny. Br mráz mu projel tělem až se mu naježila srst a on se rozhodl pokračovat dále. Musel hledat.

⇒ Luka